Bilancování v sovětské frazeologii

František Čermák

[Chronicles]

(pdf)

Итоги советской фразеологии / Un bilan do la phraséologie soviétique

Přední samarkandský odborník v otázkách frazeologie a idiomatiky, L. I. Rojzenzon, známý u nás i svými příspěvky o češtině, vydal knihu Lekcii po obščej i russkoj frazeologii (Samarkand 1973), která je — podle autorových slov — pouze první částí jeho univerzitních přednášek. Kniha je pozoruhodná tím, že se neomezuje pouze na ruštinu a že nabízí odpověď na řadu klíčových otázek z oblasti teorie frazeologie a podává ojedinělý a potřebný rozbor téměř všech hlavních frazeologických koncepcí (pouze sovětských) poválečné doby. V době vydání knihy bylo možno setkat se v sovětské frazeologii s množstvím jmen a asi 5000 příspěvky[1] různé úrovně, což je u této mladé disciplíny pochopitelné.

L. I. Rojzenzon věnuje kritice různých koncepcí první třetinu své knihy; zvláštní oddíl se zabývá těmito autory: Šanskij, Archangel’skij, Kunin, Černyševová, Amosovová, Žukov a Babkin, Molotkov, Tagijev, Šmelev, Mel’čuk, Kopylenko, přičemž někteří autoři jsou uváděni průběžně na více místech (jako Achmanovová, Vinogradov aj.). Autor si všímá především vymezení celé oblasti a podstaty frazeologie a idiomatiky v různých pojetích, přístupů formálních i sémantických, otázky jednotky a kontextu apod. Zastává hledisko velmi širokého pojetí oblasti frazeologie a idiomatiky, srov. dále; přitom je škoda, že propracované a originální koncepci „klišé“ u G. L. Permjakova,[2] zaměřené především na útvary větné a vyšší, téměř nevěnuje pozornost.

V další části své práce uvádí autor vlastní pojetí zkoumané oblasti. Pokud jde o podstatu frazeologie jako jevu proměnlivého, v různých typech jednoho jazyka a tím spíše v jazycích různých, nachází jediné jednotící kritérium v reprodukovatelnosti frazeologického útvaru. Reprodukovatelnost vztahuje i na normální, běžná spojení typu modré nebe, bílý ubrus apod. (s. 112), i když asi není zcela přesné tyto případy chápat jako „reprodukci zděděných návyků ekonomického tvoření řeči“. Frazeologii chápe autor jako univerzále platné pro všechny jazyky (idiomatické jednotky dnes najdeme i v jazyce původně zcela „pravidelném“, např. v umělém esperantu); její existence je vynucena jazykovou ekonomií (a mj. nemožností donekonečna rozšiřovat lexikální fond při omezenosti lidské paměti), není tedy ani periferní nebo nadbytečnou oblastí jazyka. Podobně se staví i proti zjednodušujícímu chápání frazeologického výrazu jako pouhého ekvivalentu slova (z kterého vyplývá pojetí celé oblasti jen jako pouhého nastavení, pokračování oblasti jednoslovného pojmenování).

Obecným procesem vzniku příslušných jednotek je proces frazeologizace: je však otázka, zda tento pojem má zatím takovou cenu, jakou mu autor přikládá (a nejenom on); je to pojem příliš široký a nejasně, resp. různě vymezovaný v závislosti na strukturním typu výrazu a ve srovnání s lexikální derivací (ke které má být analogií) vyznívá dost neurčitě. Člení se podle různých hledisek na tvoření modelové a nemodelové, a to čistě jazykové (sémantickým posunem), logicko-syntaktické a mimojazykové (citován je český příklad já nic — já muzikant); dále na tvoření lexikální a syntaktické, primární a sekundární (tj. tvoření prvotního frazeologického výrazu proti výrazu vznikajícímu již na bázi hotové frazeologické jednotky). Při vymezování frazeologizace úplné a částečné se nabízí otázka, do jaké míry jsou takové termíny (opírající se o kvantitu nebo určitou škálu) oprávněny (existují tu nějaké objektivní stupně? apod.). Leccos by [349]v tomto aspektu pomohlo osvětlit studium povahy a typů polysémie a metafory, dosud v oblasti frazeologie velmi málo zpracované.

V úvahách o šíři pojetí frazeologie se autor přiklání k dosti širokému chápání celé oblasti, jak už bylo výše uvedeno; vedle přísloví a pořekadel zahrnuje sem i okřídlená slova, víceslovné termíny (gašenaja izvest’, korobka skorostej) i frazeologické apozice (plašč-palatka, boj-baba). Rozebírá podrobně i důležitou otázku tzv. nekrotismů, výrazů, v nichž jeden komponent má spojitelnost omezenou jen na daný výraz, kam patří jak archaismy, tak i neologismy, vlastní jména apod.

Zvláště cenná jsou kvantitativní, statistická data. Autor si jako jeden z prvních klade otázku, kolik má jazyk frazeologických jednotek různých typů. 17svazkový Slovník současného ruského spisovného jazyka, obsahující 121 895 hesel, jich má přes 30 000, tj. 23,8 %, po přičtení nezařazených sem přísloví, okřídlených slov aj. lze pak uvažovat o dvojnásobku. Dále je nutno tento počet doplnit o výrazy z dialektů. Autoři slovníku Slovar’ russkich narodnych govorov odhadují nářeční slovní zásobu na 2—3 milióny slov; lze tedy zde celkem počítat asi s 300 000 frazeologických a idiomatických jednotek. Autor uvádí i některá zjištění o frekvenci komponentů. Na hesláři rusko-mongolského frazeologického slovníku ověřoval frekvenci 50 nejčastějších slov. K nejzávažnějším závěrům patří zjištění o specificky vysoké frekvenci několika základních substantiv a sloves (na 30 000 slov frazeologického textu, tj. hesláře chápaného jako souvislý text, připadá 17 substantiv a 7 sloves) a o nízké frekvenci adjektiv a adverbií.

Poslední dvě kapitoly jsou věnovány frazeologické paradigmatice a gramatickým, intonačním, akcentologickým a pravopisným otázkám. Vývody o paradigmatice, opírající se bohužel jen o domácí tradici, jsou prohloubenější hlavně v oblasti morfologické. I zde, podobně jako v úvahách o stupni frazeologizace, chybějí pro odstupňování paradigmatičnosti potřebná fakta, i když základní princip je jasný. V částech o přízvuku a intonaci (ve frazeologické literatuře dosti vzácných) a syntaxi pracuje autor s dichotomií příznakový/bezpříznakový a ukazuje mj. na integrálnost a sémantickou platnost přízvuku v ruské frazeologii (ne ostalos’ i sledá proti sléda v nefrazeologickém užití). V závěru autor ještě upozorňuje na nenormovanost a rozpornou praxi slovníků v otázce pravopisu.

Práce L. I. Rojzenzona je cenná i potřebná svým otevřeným a kritickým přístupem k výsledkům a poznatkům v oblasti frazeologie dosud dosaženým, v řadě případů autor upozorňuje na bílá místa na mapě této oblasti a na provizornost některých závěrů, danou zejména chybějícími fakty; tam, kde nabízí vlastní řešení, opírá se uváženě o výsledky vlastní práce, která je v uváděném rozsahu ojedinělá.

Slovo a slovesnost, volume 37 (1976), number 4, pp. 348-349

Previous Jaromír Povejšil: Sovětská práce o kauzativních konstrukcích v němčině

Next Růžena Bergerová: Sovětská práce o skladbě konstrukcí s „cizí řečí“