K problematice nominální apozice

Eva Koktová

[Články]

(pdf)

К проблематике номинальной аппозиции / Au sujet de l’apposition nominale

0. Apozice je zajímavý syntaktický vztah. Většina lingvistů se shoduje v tom, že stojí na rozhraní mezi determinací a koordinací. To, že apoziční výraz, přístavek, určuje zvláštním způsobem výraz základní, k němuž je však připojen souřadně, se v různých modifikacích objevuje u všech lingvistů, kteří se pokoušeli apozici adekvátně definovat, zdaleka však není v hodnocení tohoto větného vztahu jednoty. Domníváme se však, že bude užitečné, abychom v tomto článku shrnuli podstatné závěry, k nimž se dosud při zkoumání apozičního vztahu dospělo, a že bude možné, abychom se pokusili zodpovědět některé otázky týkající se objasnění základních charakteristik apozice; při analýze apozičního vztahu se budeme opírat o materiál z češtiny a angličtiny. Konfrontace těchto dvou jazyků nám bude dobře dokumentovat některé rysy apozice, které zůstaly při dosavadním bádání o tomto syntaktickém vztahu nezřetelné.

Klasické je dnes již v naší lingvistice pojetí apozice, které do ní přinesl V. Mathesius.[1] Apozice je podle něho „polovětná vazba přísudková, kterou se jmenný výraz v jakékoli funkci větné určuje jiným výrazem jmenným, nýbrž je s prvním souřadný“. Mathesius také dělí apozici na vysvětlovací, hodnotící a zařazovací. Pro apozici vysvětlovací je typické, že „výraz určovaný … má … širší rozsah nežli výraz určující“; pro apozici zařazovací to, že „se označuje představa užší jako něco, co patří do kategorie označené představou širší (do apozičního výrazu, pozn. E. K.). Apozice hodnotící je zvláštním případem apozice zařazovací; tento typ apozice se ještě dále dělí na apozici trvale zařazující a aktuálně zařazující.

Už v samé Mathesiově definici lze najít protiklady: apozice jmenný výraz „určuje“, ale je s ním „souřadná“. Jde zřejmě o užití pojmů z různých rovin: syntakticko-sémantické (významově syntaktické) na jedné straně a vlastní syntaktické (formálně syntaktické) na druhé straně.[2]

[91]Domnívám se, že by pro jasnost v diskusi a proto, aby se nenaráželo na terminologické kontaminace, bylo vhodné lišit kategorie formálně syntaktické (syntakticky formální) a kategorie významově syntaktické (ve smyslu syntakticky významové). K prvním kategoriím by náležely jen syntaktické funkce morfologických kategorií, tj. to, co se „jeví“ na povrchu — zda jsou příslušné syntaktické jednotky spojeny juxtapozičně, předložkami nebo podřadicími nebo souřadicími spojkami i jinými formami. K druhým kategoriím by patřily abstraktní (protože při formální analýze třeba nezřetelné), obecné, podstatné, „významově“ syntaktické rysy, jejichž funkcemi je již přímo odraz hierarchizace složek objektivní reality („přes“ významy lexikálních jednotek). Právě proto ke kategoriím prvního typu patří „hypotaxe“ a „parataxe“, tj. způsoby, formy spojení syntaktických celků, jež se dají také formálně analyzovat. Ke kategoriím druhého typu náleží „koordinace“ a „subordinace“, protože např. někdy bývá „reálný“ koordinační vztah dvou jednotek, slov nebo vět, vyjádřen hypotakticky (často násilně, opět jen z formálních důvodů, srov. případy jako otec s matkou koupil; motor, který pak prodal svému šéfovi). Na stejném základě se dají vysvětlit i některé vlastnosti přívlastku: např. tzv. restriktivnost (nerestriktivnost) by byla rysem významově („abstraktně“) syntaktickým, protože je formálně nezřetelná (ale jedině nerestriktivní přívlastek nebo přívlastkovou větu je možno transformovat na větu koordinačně, paratakticky připojenou ke zbylé části větného celku); naproti tomu pozice přívlastku a způsob jeho vyjádření jsou rysy formálně syntaktické. Tyto rysy jsou někdy kontaminovány; o „volnosti“ nebo „deskriptivnosti“ přívlastku se mluví, když je vyjádřen deverbativními adjektivy, když je rozvitý a postponovaný. Někdy i takový přívlastek může být restriktivní a v abstraktně syntaktickém schématu přísně ve stavbě věty hierarchizovaný; naopak může být přívlastek, který je na povrchu do větné stavby pevně vklouben, v syntaktickém schématu volný: Naše krásné hlavní město vítá své návštěvníky = Naše hlavní město je krásné a vítá své návštěvníky. Lišení koordinace jako významově syntaktického vztahu a parataxe jako formálně syntaktického vztahu lze najít např. i u Steinitzové, viz dále v článku.

Také další z Mathesiových postulátů, totiž to, že v apozici vysvětlovací má určovaný výraz širší rozsah než výraz určující, bude během naší diskuse vyvrácen.

Pro vyjasnění charakteru apozice byla důležitá i diskuse, která proběhla v časopise Český jazyk v létech 1955—58 a jíž se zúčastnili J. Novotný, F. Svěrák, J. Bauer, F. Daneš, F. Kopečný, K. Hausenblas a další.[3]

Byl zde zkoumán především charakter přístavku těsného a jeho vztah k přívlastku; analyzována byla spojení jako město Praha, krejčí Novák, básník Neruda, vlčák Zora, Brno město, hora Říp a další. Důležitým bodem úvah bylo to, který z členů apozičního syntagmatu považovat za určovaný a který za určující. Bylo navrženo (J. Bauer), aby v syntagmatech označujících předměty a živočichy (tj. neosobní neživé a neosobní živé objekty) byl za určovaný výraz pojímán výraz základní; o tom svědčí i kongruence v přísudku (vlčák Zora se zaběhl) a v syntagmatech označujících osoby, aby byl za určovaný, tj. řídící člen považován výraz apoziční — F. Svěrák se zabývá typem město Praha a dochází k závěru, že v případech podobných uvedenému příkladu je určujícím členem výraz apoziční, ať již jde o nominativ jmenovací či nikoli (vodítkem jsou takové analogie jako jezero Bajkal — jezero Blatenské). F. Kopečný si všímá podrobněji především typu krejčí Novák. Za výraz určující považuje výraz užší, tedy apoziční, naopak je tomu jen tehdy, když je základní výraz subjektivně hodnotící (významové kritérium), když je derivátem adjektiva (významově formální kritérium), nebo když je intonace příznaková, tj. když je její vrchol na slově obecnějšího charakteru. — K. Hausenblas pak vyděluje několik stupňů přechodu determinačního vztahu mezi oběma členy apozičního syntagmatu. Apoziční výraz je určující, když je vyjádřen nominativem jmenovacím (hodinky Omega); výrazem přechodným, který se může i nemusí sklo[92]ňovat (hora Říp), výrazem skloňujícím se (řeka Sázava). Typ básník Neruda je přechodný, neboť zde záleží pouze na místě přízvuku. V typu chudák maminka je určujícím výrazem výraz základní, ustáleným spojením takového typu je např. císař pán — I. Poldauf se domnívá, že v případě spojení jako město Praha a krejčí Novák jde o neutralizaci syntaktického vztahu — H. Křížková[4] se domnívá, že zatímco v syntagmatu apozice vysvětlující je pořadí členů určující - určovaný (v Pardubicích na náměstí, dirigent-učitel), v syntagmatu apozice zařazující je základní výraz určující a apoziční určovaný; ten je obdobou volného přívlastku (pan Prošek, babiččin zeť). Mimoto vyděluje Křížková ještě apozici kvalifikující (dcera jedináček) a diferencující (káně myšilov).

F. Kopečný se zabývá apozicí ve svých Základech české skladby.[5] Podle něho je apozice „zvláštní, zaměnitelná, souřadná determinace“ (to je v zásadě totéž, co říká Mathesius); Kopečný považuje za rozhodující, že „apozice spolu se svým základem označuje jediný pojem“, protože denotát se označuje „pojmenováním i rozvitím tohoto pojmenování“. Podle toho, „jaký základ se apozicí rozvíjí“, Kopečný rozlišuje případy, kdy apozice — vedle obvyklých případů „nominální“ apozice — rozvíjí přísudkový výraz, a to opět predikací, pomocí finitního slovesa (tento typ navrhuje z apozičních vyloučit, vycházeje z Mathesiovy definice, že apozice je vyjádřena výrazem jmenným) nebo jmenně (Nikdy nebudil dojem, že tím snižuje vlastní cenu — věc to k nezaplacení při námluvách). Apozičně může být rozvito i adjektivum; apozičně se rozvíjejí i některé adverbiální výrazy, zejména časové a místní, zřídkakdy způsobové.

Nový aspekt v pohledu na apozici uplatňuje Vl. Hrabě.[6] Upozorňuje na dvojakost charakteru apozice; tato dvojakost spočívá v tom, z jakého hlediska apozici posuzujeme. Z hlediska funkčního je apozice determinací, z hlediska významového predikací. Vlastní funkce apozice je vysvětlovací, apozice nemá ani koordinační, ani determinační charakter (to je zřejmá odlišnost od pojetí Mathesiova i Kopečného). Při dalším rozboru apozice vychází Hrabě z toho, že jeden z výrazů, mezi nimiž je apoziční vztah, je jako pojem širší než druhý. Širší výraz může být výrazem základním i apozičním. Výraz užší je vždy určován výrazem širším. Podle toho také Hrabě mluví o směru predikačního vztahu, který je v apozici obsažen. V apozici vysvětlující je směr vlastní predikace opačný, než jaké je lineární pořadí výrazů, které jsou v apozičním vztahu; u apozice zařazující je tomu naopak: zde oba směry, apoziční i predikační, koincidují. Hrabě se drží aristotelovského pojetí, že predikace má logický směr — v subjektu, který je na prvém místě, je jméno užšího významu; ve verbonominálním predikátu, který je na druhém místě, je jméno širšího významu. Hrabě přitom podotýká, že možnost obrácení pořadí členů zúčastněných na apozičním syntagmatu se přičítá aktuálnímu členění.

V. Šmilauer dokládá svůj výklad apozice bohatým materiálem; to mu umožňuje jemněji rozlišovat různé apoziční typy.[7] Z jeho formulací je zřejmé, že považuje apozici za bližší koordinaci než determinaci, ale lze v nich najít i kontradikce. Tak říká, že „podstatou přístavku je, že se tatáž představa označuje dvojím trojím způsobem“ (to by svědčilo pro významové pojetí charakteru přístavku); dále se tvrdí, že „členy přístavkového spojení jsou na stejném stupni (jsou stejným větným členem)“ — to by svědčilo pro pojetí formálně syntaktické —, a dále opět, že „základní znak přístavku je vztah široké totožnosti“ (opět pojetí významové). Podle Šmilauera je apozice podobná determinaci jen tehdy, když jde o apozici těsnou, specifikující, druhově určující, paralelní adjektivnímu atributu, jako v případě potápka roháč (protiklad je např. potápka rudokrká), a pak v případě, kdy apoziční výraz obsahuje implicite nějaký jiný determinační vztah než atributivní (např. příčinný, jako ve spojení Ondřej, nedůvěřivec od kosti = Ondřej, protože byl nedůvěřivec od kosti). Převažující je u Šmilauera koordinační pojetí apozice, totiž to, že oba členy spojení mají touž členskou povahu (Šmilauer tak zastává názor, že koordinace je pojmem formálně syntaktickým, srov. pozn. 2); Šmilauer však upozorňuje na to, že přístavek nelze bez násilí podřídit jinému větnému členu. Dále tvrdí, že oba členy apozičního syntagmatu „se zajisté navzájem určují“. Šmilauer dělí apozici na tři typy, ale v podstatě jinak než Mathesius: apozice je jednak [93]označení téže představy různými způsoby (např. člověk může vystupovat v různých relacích nebo rolích, nebo může apozice být charakteristikou, metaforou nebo výkladem), jednak je rozložením nějakého celku ve složky nebo naopak shrnutím složek v celek, jednak má funkci specializující (to je vždy apozice „těsná“), kdy za představou širší, rodovou, následuje představa užší, druhová (sem řadí Šmilauer i typ v Praze, na Vyšehradě); na jiném místě Šmilauer o tomto typu říká, že „druhý člen“ vyjadřuje „onu část představy, vyjádřené prvním členem, pro niž platí učiněná výpověď“. K tomuto typu řadí i případy jako hora Říp a Machar pamfletista. Šmilauer dále uvádí některé nenominální apoziční typy, adverbiální a větné (za apoziční považuje např. i taková „syntagmata“, kde jeden výraz je citoslovce a druhý sloveso, např. … hajdy, kometa zmizela, .. šup a hodil …). Pro naši další diskusi bude velmi důležité, že Šmilauer upozorňuje na zvláštní typ apozice, kdy „se představa obecně označí tak, že je jedním případem ze široké kategorie“, sem patří např. typy jako To jedno nám nikdo neupře — že je v nás poctivá snaha po pravdě a čistotě; Pohádky mají společnou jednu vlastnost, zvláštní odlehlost; Pes měl jednu slabou stránku, dal se koupit za kousek cukru.

K. Svoboda upozorňuje[8] na vedlejší věty apoziční, pro něž je antecedentem ukazovací (odkazovací) korelační výraz; v takových případech tento zájmenný výraz obecně naznačuje (podle Svobodova dělení obecných funkcí slovních druhů, srov. přehled v o. c. v pozn. 8 na s. 19) předmětnost, místo nebo čas, o který jde, a následující vedlejší věta uvozená příslušnými korelačními výrazy jej opět označuje. Proto i pro Svobodu je apozice „dvojí vyjádření téže představy“; akcentována je reverzibilnost apozice — i tento postulát bude v naší diskusi podroben kritice a upřesněn.

J. Bauer a M. Grepl[9] považují apozici přímo za „shodný substantivní přívlastek postponovaný, připojený k řídícímu jménu volně, nesplývavě“. Apoziční vztah tedy pokládají za „druh vztahu determinačního, a to vztah povahy atributivní“. Blíže však není rozvedeno, proč je apozice považována za substantivní přívlastek. I o to se v naší diskusi pokusíme.

Z novějších zahraničních pojetí je nutno upozornit aspoň na dvě práce. První z nich je kniha R. Steinitzové,[10] kde se autorka dotýká v souvislosti s popisem apozice adverbiální i problému apozice nominální. Autorka dovozuje, že apozice nemá koordinační charakter (v úvahu by tu připadal pouze vztah slučovací): Einheiten, die appositiv aufeinander bezogen sind, müssen auf denselben Gegenstand referieren, können innerhalb dessen aber auf verschiedene Gegenstände bezug nehmen, die zueinander in einer Enthaltensrelation stehen. … Einheiten, die zueinander in koordinativer Relation stehen, müssen auf verschiedene Gegenstände referieren, bei denen eine Erhaltensrelation ausgeschlossen ist“ (s. 132). Dále uvádí Steinitzová příklady, které dokazují disjunktní rozdílnost apoziční a koordinační konstrukce:

(1) Peter gab Sieglinde, dem Mädchen von nebenan, eine Kinokarte.

(2) Peter gab Sieglinde und dem Mädchen von nebenan eine Kinokarte.

Je tedy zřejmé, že apoziční vztah není koordinační, leč pouze formálně syntaktický — jen tím, že jsou oba výrazy zúčastňující se apozičního syntagmatu připojeny vedle sebe bez znaku formální subordinace; dále dokážeme, že bude lépe hovořit o parataxi nebo juxtapozici obou těchto výrazů.

V anglistické literatuře najdeme syntetizující popis apozice v díle Quirkově. Zajímavé je pouze jeho dělení apozice na plnou (full) a částečnou (partial). Plná apozice se vyznačuje tím, že i při vypuštění jednoho z členů apozičního syntagmatu je věta přijatelná, že každý z těchto členů může hrát samostatně úlohu větného členu, jímž bylo původně apoziční syntagma, a že věta takto upravená neztrácí původní smysl:

(3) A neighbour, Fred Brick, is on the phone.

Druhému požadavku by nevyhovovalo např. apoziční syntagma typu Norman Jones, at that time a student; třetímu požadavku by nevyhovovala apoziční spojení ve větě

(4) The reason he gave, that he did not notice the car, was not sufficient.

[94]Částečná apozice je vlastně apozice rozštěpená, jako např. ve větě

(5) An unusual present was given to him for his birthday, a book on ethics.

(Podobný případ rozštěpené apozice uvádí Šmilauer; konstrukce, kde je základní a aponovaný člen rozdělen jiným větným členem, nazývá, v případě nominální apozice, francouzským doplňkem:

(6) Vykročil, junák, požehnán otcem i matkou.)

Dále dělí Quirk apozici na striktní (strict) a slabou (weak). Striktní apozice je vyjádřena stejným slovním druhem (football, his only interest in life); slabá apozice jiným slovním druhem (playing football, his only interest in life). Z jiného hlediska se apozice u Quirka dělí na nerestriktivní a restriktivní. Nerestriktivní apozice přináší novou informaci, jsou tu dvě „odlišné informační jednotky“ (Mr Campbell, the lawyer), v restriktivní apozici jde o dvě „totožné informační jednotky“ (Mr Campbell the lawyer). Podle tohoto dělení existuje osm kombinací typů apozičních syntagmat. Podle významově syntaktických rysů dělí Quirk apozici na další tři typy: prvním typem je apozice ekvivalentní, která zahrnuje pojmenování (my friend, Peter), identifikaci, designaci a reformulaci (tady je ekvivalentní charakter tohoto spojení zřejmější); druhým je apozice atributivní, která je vyjádřena vedlejší větou přívlastkovou nebo „bezslovesnou adverbiální klauzí“ — jako např. v typu

(7) An even tempered man, Paul nevertheless became extremely angry when he heard what had happened.

V tomto typu apozice lze jasně vidět skrytý přístupově adverbiální charakter — jde tedy o podobný typ, jaký uvádí Šmilauer (Ondřej, nedůvěřivec od kosti); v každém případě však jde o nerestriktivní charakter atributivního vztahu, neboť nerestriktivnost je bezpříznaková; nerestriktivní atributivní větné členy mohou proto „přibrat“ ještě další „příznak“, další syntaktickou adverbiální charakteristiku; třetím typem je apozice inkluzívní, za kterou ale Quirk považuje jen exemplifikaci a partikularizaci (to by odpovídalo Šmilauerovu rozložení celku na složky). Za apoziční považuje Quirk i různé extrapoziční typy jako It went on far too long, your game. Apoziční jsou konečně i různé adverbiální typy (simply, in words they could understand; cheaply, for three dollars; in front, where he could see more clearly). V Quirkově popisu apozice jsou obsaženy mnohé cenné postřehy a jeho koncepce vyniká pronikavým analytickým pohledem na problematiku apozice, i když jde jen o syntetizující přehled v mluvnici angličtiny.[11]

1. Pokusíme se nyní shrnout shody, které existují v dosavadních a zejména uvedených pojetích apozice, ale především poukázat na kontradikce v nich obsažené, které navozují řadu problémů, jež se budeme snažit řešit. V prvé řadě zde vystupuje otázka, zda je vhodné hovořit o apozici jako o větném členu nebo o apozici jako větném vztahu. První řešení zastávají zejména Mathesius, Šmilauer, Bauer - Grepl a Steinitzová, náběhy k druhému řešení lze vidět u Kopečného z jeho formulace o „zaměnitelné“ souřadné determinaci, u Hraběte z jeho pojetí možného dvousměrného skrytě predikačního vztahu přítomného v apozičním syntagmatu, u Svobody v jeho postulátu apozice jako reverzibilního vztahu a u Quirka v jeho vyčlenění apozice ekvivalentní jako zvláštního typu. To svědčí o tom, že zřejmě není možno zůstat u jednoduchého rozložení apozičního syntagmatu v člen „základní“ a „aponovaný“ (resp. ještě opatrněji, jako u Šmilauera, v člen „první“ a „druhý“) podle lineárního pořádku slov ve větě; již z této formulační opozice by vyplývalo, že základní člen je členem určovaným, řídícím a aponovaný člen je členem určujícím (diskuse, která se rozvinula v Českém jazyce kolem tématu určování v apozičním syntagmatu, se týkala pouze apozice těsné a mimoto některé argumenty (kongruence) poukazovaly za apoziční vztah sám). I v pracích, které nepřímo poukazují na nutnost dialektického, dvoj[95]směrného, zaměnitelného, reverzibilního nebo ekvivalentního pojetí apozičního syntagmatu, se automaticky za „apoziční“, tj. druhý člen v lineárním pořádku (Hrabě, Quirk, Svoboda). Na to, že je třeba mluvit o apozičním vztahu (mezi dvěma aponovanými, nebo lépe juxtaponovanými jednotkami stejné větněčlenské úrovně) než o apozici (tj. apozičním výrazu) jako větném členu, poukazuje už ta skutečnost, že při dosavadních klasifikacích apozice se při zkoumání charakteru aponovaného členu muselo přihlížet k jeho sémantickému vztahu ke členu základnímu (podle rozsahu či šíře pojmů), což není při klasifikaci jiných větných členů obvyklé a nutné. Je nutno si uvědomit, že apozice nemůže být ani zvláštním větným členem proto, že je vztahem, který „pokrývá“ všechny ostatní větné členy (apozičně zdvojený může být subjekt, objekt, predikát), je na ně navrstven, podobně i přívlastek může stát u více základních větných členů. Apozice má však univerzálnější charakter, stojí u predikátu i u adverbiálního určení.

Přijmeme-li předpoklad, že u apozice bude lépe hovořit o větném vztahu než větném členu, vyvstává otázka, jaký je jeho charakter a jeho směr; zda jde o vztah (nesměšujeme-li rovinu obecně syntaktickou a formálně syntaktickou) podstatou koordinační nebo determinační — a jakého typu determinační; zda směr a charakter apozičního vztahu navzájem souvisejí. Lze-li „směr“ obrátit, jak potom pozitivně hodnotit (a nazvat) členy apozičního syntagmatu (hodnotit syntakticky co do jejich řídícího nebo závislého charakteru a sémanticky co do jejich „rozsahu“, či vztahu k druhému členu). K tomu, považovat apozici za koordinační vztah, se nejvíce kloní Šmilauer; Bauer a Grepl naproti tomu označují apozici jasně za „přívlastek“; proti jakémukoli koordinačnímu pojetí (ale bez pozitivního řešení) je Steinitzová; v ostatních uvedených pojetích je apozice významově syntakticky determinací; naproti tomu P. Sgall[12] považuje apoziční vztah za samostatný a rovnocenný vztahu koordinačnímu a determinačnímu.

2. V naší diskusi budeme pozorovat nejprve apozici volnou zařazující, neboť ta je nejtypičtějším případem apozice. Budeme sledovat následující příklady:

(8) Jesse James, silný muž, nikdy neminul svůj cíl.

(9) Silný Jesse James nikdy neminul svůj cíl.

(10) Jesse James byl silný muž a nikdy neminul svůj cíl.

(11) Jesse James byl silný a nikdy neminul svůj cíl.

(12) Jesse James, který byl silným mužem, nikdy neminul svůj cíl.

(13) Jesse James, který byl silný, nikdy neminul svůj cíl.

Předpokládáme, že se všech šest vět vztahuje ke stejnému obsahu (ke stejně strukturovanému obsahu), a budeme chtít dokázat, že tyto věty mají i stejný význam přes svou odlišnou syntaktickou stavbu, že jsou tedy přesnými parafrázemi. Koncept (propozice), že Jesse James je silný, je tu vyjádřen šesterým způsobem: (1) volnou zařazující apozicí, (2) deskriptivním (nerestriktivním) přívlastkem, (3) nezávislou klasifikující predikací, (4) nezávislou kvalifikující predikací, (5) deskriptivní (nerestriktivní) přívlatkovou vedlejší větou s klasifikující predikací, (6) deskriptivní přívlastkovou vedlejší větou s klasifikující predikací, (6) deskriptivní přívlastkovou vedlejší větou s kvalifikující predikací. Ve větách (9), (11) a (13) se charakterizuje subjekt přímo, bez užití substantivního výrazu, přímým „připojením“ kvality pomocí adjektivního vyjádření. Ve větách (8), (10) a (12) se charakterizuje subjekt nepřímo, vlastnost je mu připsána přes substantivní výraz, nepřímo. Je zřejmé, že v tomto případě je zde substantivum přítomno jen formálně, že v tomto spojení s adjektivem se stává jeho význam „redundantní“, či že se stává sémanticky prázdné a poklesá v pouhý gramatický morfém, onomaziologickou bázi, se kterou je spojen příznak, adjektivum. Substantivní vyjádření charakteristiky subjektu můžeme nazvat třebas i substan[96]ciální variantou základního, nesubstanciálního (adjektivního) vyjádření charakteristiky nebo vlastnosti subjektu (nositele). Je to možno říci i tak, že rozdíl mezi oběma typy vyjádření téhož obsahu je pouze kvantitativní, nikoli kvalitativní, v tom smyslu, že nejde o jiný význam substanciální konstrukce proti konstrukci adjektivní. Mezi věty (8) a (9) můžeme vložit ještě jednu variantu vyjádření daného obsahu:

(8’) Silák Jesse James nikdy neminul svůj cíl.

Zde je možno hovořit o substantivním vyjádření v pravém slova smyslu; toto vyjádření je substanciální v tom smyslu, že je příznak vlastnosti spojen se subjektem (nositelem) přes substantivní onomaziologickou bázi, avšak tato báze je spojena s příznakem přímo, aniž by zde vystupovalo samostatné adjektivum. Bylo-li nutno ve větě (8) substanciální vyjádření postponovat pro jeho slovnědruhovou rozčleněnost, je možno je ve větě (8’) preponovat, aniž by se tím stával méně zřetelným jeho deskriptivní vztah vzhledem k subjektu. I ve větě (8’) je tedy přítomen stejný abstraktně syntaktický vztah jako ve větě (8). Kdybychom však postupovali jen podle lineárního pořádku slov ve větě, jevilo by se nám toto syntagma „opačně“, v tom smyslu, že by byl zřetelný pouze vztah „zleva doprava“, tj. jakýsi (dále podrobněji diskutovaný) atributivní vztah typický pro těsnou apozici. V této souvislosti je nutno upozornit na Poldaufův poukaz na naprostou synonymii predikace klasifikující a kvalifikující v případech podobných výše uvedeným příkladům, zejména v angličtině,[13] která dává přednost vyjadřování substanciálnímu před adjektivním: He is strong → He is a strong man. Bylo by ovšem otázkou hlubšího empirického výzkumu, v kterých případech jde o takovou synonymii; hranice mezi případy, kdy substantivum má pouze formální úlohu gramatikalizovaného morfému a kdy se stává významově plnějším, je zřejmě plynulá, srov. případy jako Jesse James, silný hoch …, Jesse James, silný junák …, Jesse James, silný mstitel. Zatím je tedy možno tvrdit, že ve větách (8), (8’) a (9) jde postupně o substanciální, substantivní a adjektivní vyjádření téhož syntaktického (i faktického) významu, tj. o to, že jsou tyto věty v obecně syntaktické rovině synonymní. Tímto obecně syntaktickým významem je deskriptivnost atributivního rázu; formální vyjádření může být osmeré, vezmeme-li ještě v úvahu vyjádření plnou predikací. Téměř každý přívlastek může být vyjádřen vedlejší větou přívlastkovou (typy takto nerozveditelné (Včerejší představení jsem neviděl) mají restriktivní charakter); deskriptivní přívlastková věta pak může (a někdy musí) být převedena na nezávislou predikaci a koordinačně připojena ke zbylé části původní věty, jak je vidět z příkladů (10)—(13), ke kterým můžeme ještě přidat substantivní vyjádření (Jesse James, který byl silák(em), nikdy neminul svůj cíl). Z příkladu (10) vidíme, že apozice volná v př. (8) má skutečně koordinační charakter, ale že tato „koordinačnost“ je zcela jiného rázu, než jak se o ní dosud psalo. Koordinační charakter u zahrnující apozice je dán jejím obecně (abstraktně) syntaktickým rysem deskriptivnosti, totiž tím, že deskriptivně atributivní rys není vzhledem k nositeli dané vlastnosti v propozicionální formě nijak přísně hierarchizován, jako je tomu u příznaku restriktivního, a vyjádřen predikační formou (s opakováním subjektu), může být k nositeli „koordinován“ — ale není dán tím, že v „povrchové formě“, formálně syntakticky je vyjádřen bez znaků subordinace k „řídícímu“ členu, paratakticky. Tento koordinační charakter je však sekundární záležitostí, projeví se až po příslušné transformaci na predikaci. Ve zkoumaném spojení je volná apozice rázu determinačního, deskriptivně atributivního. Jde o to, zda by nebylo vhodnější mluvit spíše o jednotném deskriptivně atributivním určení v opozici proti určení restriktivně atributivnímu; do první jmenované skupiny by patřila zahrnující apozice a deskriptivní přívlastek a do druhé — jak dále uvidíme — apozice vysvětlovací a restriktivní přívlastek. Byla by to velmi odvážná generalizace, tím spíše, že ne každý výraz za[97]hrnující apozice lze vždy bez nesnází (vzhledem ke složitosti jeho stavby a možné „plnosti“ významů substantiv) transformovat na přívlastek. U apozice zahrnující lze tedy hovořit jen o jednom směru vztahu, a to od výrazu „užšího“ k výrazu „širšímu“, který koinciduje s lineárním pořádkem ve větě (odhlédneme-li od typu silák Jesse James, který právě pro opačný lineární pořádek obou členů apozičního syntagmatu vzhledem k „šířce“ jejich významu může být považován za apoziční vysvětlující) a se směrem eventuální predikace, na kterou lze syntetické apoziční syntagma transformovat. Výraz „širší“ (vyskytuje se v něm jméno vyšší podstaty ze známého aristotelovského členění[14]) je zde skutečně obecnější než výraz „užší“, tj. základní, v tom smyslu, že — jak je to vidět např. v angličtině — nepřibírá žádný určující determinátor (srov. dále); chová se jako jméno v predikátu.

 

3. Složitější vztahy jsou přítomny v apozičním syntagmatu s aponovaným výrazem „vysvětlujícím“, kde se traduje, že základní výraz je širší a výraz aponovaný užší, tj. že jde o jakési symetrické převrácení poměrů, které vládnou v apozici zahrnující. Ukážeme, že tomu tak není. Klasickými příklady pro srovnání těchto dvou apozičních typů jsou Mathesiovy věty

(14) Charakterizovala ho obětavost, vzácná vlastnost.

(15) Charakterizovala ho vzácná vlastnost, obětavost.

Větu (14) lze transformovat na

(14') Charakterizovala ho obětavost; ta je vzácnou vlastností.

zcela podle zákonitostí, které jsme uvedli jako platné pro zařazující apozici. Naproti tomu (15) lze transformovat jen na

(15') Charakterizovala ho vzácná vlastnost; touto vlastností a tou byla obětavost.

Zde je zřetelně vidět, že při transformaci na predikaci se sice v predikační jméno mění „širší“ výraz, ale musí přibrat určitý determinátor, který pojem vzácná vlastnost zužuje a specifikuje na „jednu, určitou vzácnou vlastnost“, která je pak nazvána svým jménem; tím se stává skutečný rozsah obou výrazů stejný, i když sémanticky jeden z výrazů označuje obecnější pojem; tím, že je k němu přiřazen determinátor, ztrácí tento pojem svou větší šíři vzhledem k výrazu „užšímu“. Vidíme, že transformace věty (15) obdobná transformaci věty (14) s tím, že by „širší“ pojem zůstal obecnějším, je nepřijatelná:

(15'') *Charakterizovala ho vzácná vlastnost; vzácnou vlastností byla obětavost.

Tuto koncepci lze dobře ozřejmit, když si uvědomíme, že ve větě (14) lze — na rozdíl od věty (15) — „širší“ výraz upravit pomocí jistého determinátoru tak, že je vidět, že nejde o obecný pojem, ale o výraz se stejnou extenzí jako výraz specifikující:

(15''') Charakterizovala ho (právě) jedna (určitá) vzácná vlastnost, obětavost.

Takto upravit širší výraz ve větě (14) nelze:

(14'') *Charakterizovala ho obětavost, jedna (určitá) vzácná vlastnost.

Vidíme tedy, že v případě apozice specifikující (vysvětlující) jde mezi členy apozičního syntagmatu o vztah, který můžeme nazvat ekvivalencí vzhledem ke stejné extenzní platnosti obou členů syntagmatu (jak je vidět z (15) a (15’); „explikující“ můžeme nazvat druhý člen jen potud, pokud máme na zřeteli nestejnou intenzní platnost [98]těchto dvou výrazů (tj. nestejný význam). Volná „specifikující“ apozice je tedy ekvivalentní.

Zajímavé bude sledovat tento jev v angličtině; překladem (14) a (15) dostáváme

(16) He was characterized by devotion, a rare quality,

17) He was characterized by a rare quality, devotion.

Zde užití členu nenapovídá nic o tom, jakou platnost má „širší“ výraz, zda predikátovou, obecnější, nebo určitou. Můžeme vyjít z analýzy funkcí členu, jak ji podává I. Poldauf v o. c. v pozn. 13.

Podle I. Poldaufa existují v angličtině tři stupně určenosti substantivních výrazů: (a) určitost a určenost, vyjádřená určitým členem: The dog (we were speaking about) attacked me; (b) určitost, ale neurčenost, vyjádřená neurčitým členem, který je nahraditelný zájmenem some: I saw a dog; (c) neurčitost a neurčenost, vyjádřená také neurčitým členem, který tu má svou druhou funkci a je nahraditelný zájmenem any: A child (any child, even a child) can do this. Zdá se však, že tuto základní trojstupňovou hierarchii bude nutno rozšířit o další stupeň, totiž o ten případ, kdy neurčitý člen má funkci nenahraditelnou ani zájmenem some, ani zájmenem any: je to právě funkce „klasifikační“. Větu This animal is a dog nelze převést ani na *This animal is some dog, ani na *This animal is any dog.

Snad by bylo možno říci This animal is the dog, kde by ovšem určitý člen měl funkci generickou (zde jakousi jmenovací). Je zajímavé, že se ve funkci generické určitý člen přibližuje neurčitému členu více v jeho funkci neurčenosti a neurčitosti: The dogs bark → All dogs bark → A dog barks → Any dog barks. V případech jako I need a dog je snad možno neurčitý člen nahradit oběma jeho variantami: I need some dog (zde má some těžko funkci určitou, protože neoznačuje určitého ani určeného jedince); I need any dog (to fetch me newspapers).[15]

Ve větě (16) jde zřejmě o funkci „klasifikační“, ve větě (17) o funkci „určitosti a neurčenosti“. To jsou dvě úplně rozdílné funkce. Že v případě tohoto typu apozice (tj. apozice vysvětlující) skutečně nejde u „širšího“ výrazu o jeho obecnější, pojmovou platnost, vysvítá i z případů, kdy apoziční syntagma posuneme na začátek věty (intonace ve větách je přirozeně stoupavá):

(18) Jedna vzácná vlastnost, obětavost, charakterizovala Karla.

(18') One rare quality, devotion, was typical of Charles.

 

19) Vzácná vlastnost, obětavost, charakterizovala Karla.

(19') A rare quality, devotion, was typical of Charles.

V angličtině by i (18’) byla sporná; jde o to, zda je možno užít větu, v níž by výraz uvozený neurčitým členem v „určité“ funkci nesl nejnižší stupeň výpovědní dynamičnosti:

 

Podobně:

20)? A dog was standing HERE, and a cat was standing THERE.

Takové věty jsou „gramatické“ snad jedině ve speciálních kontextech:

(20') I like dogs and cats. A (one) dog standing HERE the other day and …

[99]To, že „širší“ výraz nemá obecnější rozsah než výraz „užší“, ani platnost pojmu, jde-li o vysvětlující apozici, je vidět i z příkladů (21) a (22):

(21) Devotion, (being) a rare quality, was typical of Charles.

(22) **(Being) a rare quality, devotion, was typical of Charles.

Ve volné vysvětlující apozici mají oba členy apozičního syntagmatu tedy tutéž extenzní platnost (nikoli, jak bylo až dosud tradováno, že první výraz je širší, že je apozice zařazující a vysvětlující symetrická, takže bylo málem tvrzeno, že první, „širší“ výraz má obecnou platnost); pouze tím, že mají jinou platnost intenzní, dochází k tomu, že cítíme druhý výraz jako „specifikující“, a to ve smyslu restriktivně atributivním. Z věty (15) sice vyrozumíváme, že obětavost je vzácná vlastnost, ale tato „deskriptivnost“, tento „směr predikace“, je vzhledem k určitému, nikoli klasifikačně predikačnímu charakteru prvního výrazu naprosto nesystémový. V apozičním syntagmatu apozice vysvětlující je tedy přítomen primárně jeden oboustranný vztah, vztah ekvivalence, a aponovaný výraz je ekvivalentním „určením“ tohoto základního výrazu.[16] Tato ekvivalence však neznamená reverzibilnost.

 

4. Těsná apozice je obdobná předchozímu typu v tom, že zde obvykle následuje „užší“ výraz za „širším“ (krejčí Novák); v případech opačných (Novák krejčí, Brno město) jde skutečně o udání „výseku“ nějaké širší představy, kterému buď v mimojazykové realitě odpovídá skutečné překrytí dvou fyzických entit (množina Nováků a množina krejčích), nebo jen inkluze (Brno Lužánky). Jelikož jde o apoziční syntagma těsné, nemělo by smyslu hovořit o určitosti prvního členu syntagmatu samého; dále uvidíme, že je „určen“ právě druhým, užším výrazem. V souvislosti s otázkou, jak pojímat první člen těsného apozičního syntagmatu co do jeho „šíře“ vzhledem k členu druhému, je nutno citovat práci E. Keenana,[17] který navrhuje, aby v případech spojení jako „vnitřek láhve“ byl první člen spojení považován za funkční výraz (tedy ani širší, ani užší v obvyklém smyslu než druhý člen), neboť „si nepředstavujeme nejprve všechny vnitřky, vybírajíce z nich pak ten vnitřek, který patří láhvi“. Je tedy možno také ve spojeních krejčí Novák nebo řeka Vltava považovat první člen za funkční výraz (podobně — i když ne stejně — jako predikátové jméno vzhledem k subjektu), který není rozsahem širší než výraz druhý, ale není ani stejný (není determinován jakožto samostatná jednotka), tj. ekvivalentní. Bylo zde upozorněno na analogii subjektu k predikátovému jménu. První výraz v těsně apozičním syntagmatu může být považován za obecný vzhledem k druhému, protože zde existuje „opačný“ směr syntaktického vztahu; zřetelně se to projevuje v angličtině, kde bývá pořad členů v takových syntagmatech opačný než v češtině, tj. „užší“ — „širší“: Novák the tailor, Vltava river, Smith the councillor (ale ? the tailor Novák, *the city Prague, ?? the councillor Smith). V češtině bychom při pořadí „užší“ — „širší“ chápali druhý člen jako zužující, restringující (Novák krejčí chápeme jako Novák jakožto krejčí nebo právě ten Novák, který je krejčí), kdežto v angličtině má tento člen spíše „deskriptivní“ charakter (Vltava river jako Vltava — is — a river). V případě, že „užší“ výraz následuje za „širším“, má restriktivně atributivní charakter; i to je lépe vidět v angličtině: řeka Vltava, ale obligatorně the city of Prague; ? vzácná vlastnost obětavost, ale a/the rare quality of devotion. Angličtina se takto atributivně vyjadřuje i v případech, kdy by to v češtině nebylo vůbec přijatelné, ani v adjektivní formě (řeka vltavská jako město pražské ve smyslu město Praha je ještě přijatelné); jde nám tu o typy těsné apo[100]zice hodnotící typu hlupák žena. Poldauf uvádí příklady jako her drunken loafer of a husband, a beast of nurse (v češtině by bylo atributivní vyjádření nemožné, srov. *? ženský hlupák). Vidíme tedy, jak angličtina pružně vyjadřuje podstatné syntaktické vztahy v syntagmatu „těsné“ apozice: následuje-li „užší“ výraz za „širším“, stává se ihned atributem (a to restriktivním); nelze-li tuto změnu provést (*the councillor of Smith), volí angličtina raději pořadí podle druhého, opačného, implicite přítomného deskriptivně atributivního vztahu, tj. pořadí „užší“ člen — „širší“ člen („obecnější“, jako u volné zahrnující apozice): Smith the councillor.

O apozici lze tedy říci, že v apozičním syntagmatu tohoto typu jsou přítomny dva vztahy: jeden, restriktivně atributivního rázu, míří od „širšího“ (funkčního) výrazu k „užšímu“; „užší“ výraz tedy determinuje, či spíše specifikuje, výraz „širší“. Druhý vztah má opačný směr a je rázu deskriptivně atributivního. O tom, že u apozice těsné jde opravdu o dva vztahy navzájem se křížící a jazykově systémové, svědčí např. angličtina, která podle toho, který vztah cítí za relevantnější, vyjadřuje příznakově buď atributivní restriktivnost (zejména u neživých objektů), nebo deskriptivnost (zejména u osobních substantiv). Primární vztah je tu restringující charakter „užšího“ výrazu vzhledem k „širšímu“. Na přítomnost atributivně deskriptivního vztahu u těsné apozice ukazuje to, že např. tzv. apozice těsná hodnotící má mnohem blíže k apozici volné zařazující, než k ní má její dosud uznávaný „protějšek“ — apozice volná vysvětlující. Tak synonymem syntagmatu Jesse James, silný muž je silák Jesse James, nikoli silák, Jesse James. Sledujme následující příklady:

(23) Náhle se u vchodu objevil Jesse James, silný muž.

(24) Náhle se u vchodu objevil silák Jesse James.

(25) Náhle se u vchodu objevil Jesse James, což byl silák.

Naproti tomu sledujme příklady:

(26) Náhle se u vchodu objevil silný muž, Jesse James.

(27) Náhle se u vchodu objevil silák, Jesse James.

(28) Náhle se u vchodu objevil nějaký (jeden, jistý) silný muž (silák), kterým byl Jesse James.

v (23) a (24) mají výrazy silný muž a silák obecnou, predikativní platnost, kdežto v (26) a (27) mají platnost jedinečnou, určitou (i když konkrétně určenou až vlastním jménem). Z tohoto hlediska se zdá být anomálií i Quirkova věta (7), která se jeví jako negramatická z týchž důvodů jako (19’); je přijatelná spíše intuitivně, jen proto, že je v prvním členu obsažen další, adverbiální, přípustkový vztah ke zbylé části věty. V určitém kontextu by i věta (19’) byla gramatická:

(19'') (Because it is) a rare quality, devotion was typical for Charles (since he was such a noble man).

To by ale předpokládalo vynechání pauzy mezi slovem devotion a přísudkem hlavní věty, aby se k němu mohl vztahovat skutečně tento určitý subjekt (devotion) a nikoli predikátové jméno (a rare quality), jako je tomu v (19’), která je negramatická. Ve větách (gramatických) (7) i (19”) se předpokládá i příznaková intonace, totiž že první člen apozičního syntagmatu má větší stupeň výpovědní dynamičnosti než druhý, neboť, maje platnost predikátového jména — jakoby dále doplňuje „informaci“ o subjektu — je kondenzovanou vedlejší větou, která obsahuje odkaz na subjekt. Je proto přirozené, že v obou větách (7) i (19”) lze pořadí obou členů apozičního syntagmatu lehce zaměnit, aniž by tyto členy ztrácely svůj podstatný charakter:

(7) Paul, an even tempered man, nevertheless became very angry … (19'') → (21).

[101]Můžeme tedy shrnout, že (7) a (19”) jsou věty gramatické, i když neobvyklé, první člen apozičního syntagmatu v lineárním pořádku tu plní funkci druhého, aponovaného členu apozice zařazující, i když má ještě navíc adverbiální charakter (ten lehce „unese“ vzhledem ke své bezpříznakovosti co do substantivní určenosti); naopak druhý člen v lineárním pořádku tu plní funkci členu základního. Kdyby byl tento druhý člen oddělen z obou stran pauzou, stal by se pouze členem vloženým, a k predikátu by se jako subjekt vztahovalo substantivum mající samo charakter predikátového jména, což je z gramatického hlediska nepřijatelné, a proto je (19’) negramatická.

 

Naproti tomu ve větě

(29) Silák Jesse James vstoupil do dveří.

je intonace přirozeně stoupavá. Výraz silák má sice obecnou povahu, ale nevystupuje samostatně, je pouze funkčním výrazem; jeho determinátorem je právě užší výraz a anticipační determinátor, který by byl zřetelný pouze v angličtině; toto apoziční syntagma by mělo strukturu the — strong man — of — Jesse James. Že tedy protikladem volné zařazující apozice je apozice těsná a nikoli apozice volná vysvětlující, je zřejmé. Od apozice volné vysvětlující musí být lišeny typy vyskytující se ve větách (7) a (19”), kdy jde o zcela zvláštní konstrukce, o syntagmata apozice volné zařazující s neobvyklým slovním pořádkem, kdy aponovaným členem je člen v lineárním pořádku první; tento člen může být pojat i jako kondenzovaná vedlejší adverbiální věta.

 

5. Závěrem je možno říci, že jsme se v tomto článku pokusili objasnit charakter apozice z obecného syntaktického hlediska. Viděli jsme, že u apozice volné zařazující je základní člen určován výrazem apozičním deskriptivně přívlastkově; v opačném směru tu neplatí žádný syntaktický vztah. Převedeme-li tuto apozici na nezávislou predikaci, má tato predikace ráz zobecňujícího tvrzení. Apozice volná vysvětlující je charakterizována tím, že oba dva členy zúčastňující se takového apozičního syntagmatu mají stejnou extenzi, i když jinou intenzi. Tím mezi oběma členy platí vztah ekvivalence, buď slabě (je-li základní výraz jen určitý, ale neurčený, jako v našich základních příkladech), nebo silně (je-li základní výraz i určený; v tomto případě je takové syntagma skutečně reverzibilní). Nezávislá predikace vzniklá z této apozice má vždy charakter nezobecňujícího, ekvivalentního, zvláštního tvrzení. Užší významový charakter apozičního výrazu, který je typický zejména pro apozici těsnou, a fakt, že je v apozici volné vysvětlující základní výraz obvykle jen určitý, nikoli určený (což je nejsilnější stupeň konkretizace), nám dává oprávnění považovat charakter apozičního výrazu za restriktivní (tento apoziční výraz je obvykle určitý i určený, srov. Viděl jsem jednoho tvého bratra, Karla; He is characterized by one rare quality, (the) devotion).

V apozici těsné následuje obvykle užší výraz za širším. Tento „užší“ (apoziční) výraz je pro člen základní analogií restriktivního přívlastku (jak je to dobře vidět v angličtině, srov.

the river Vltava	—	the city of Prague);

naopak člen „širší“ (základní) je vzhledem k členu aponovanému analogií deskriptivního přívlastku, jak to vystupuje zejména u apozice těsné hodnotící. Následuje-li v apozici těsné širší výraz za užším, jde o výjimečné spojení dvou substantiv, kde běží o zcela zvláštní zúžení výrazu základního (v případě Novák krejčí předpokládáme, že existuje více osob se jménem Novák).

Na rozboru apozice jsme se snažili ukázat, jak je důležité i při analýze jazykových jevů postupovat metodologicky podle zákonů a kategorií marxistické dialektiky. Rozbor vztahů mezi členy apozičního syntagmatu v obou směrech, tj. ve směru lineárního pořádku slov, který zde splývá s bezpříznakovou, stoupající intonací, i ve směru opačném, ukázal vzájemné souvislosti a vzájemnou podmíněnost charakteri[102]stik obou těchto vztahů. Dosud kvalitativně různé syntaktické kategorie, deskriptivní přívlastek a zařazující volná apozice, nám splývají a tvoří protiklad proti druhé vyhraněné skupině tvořené restriktivním přívlastkem a těsnou apozicí, pokud na tyto kategorie pohlížíme z hlediska jejich podstatných, nikoli jevových vlastností.

Na základě srovnání češtiny s angličtinou bylo také vidět, že do popředí vystupují různé charakteristiky apozice (zejména je to zřetelné u apozice těsné). Z obecně jazykového hlediska jsou jednotlivé typy vyjádření náhodné, ale jsou typické, a tedy nutné a podstatné pro každý jednotlivý jazyk; projevují se v nich podstatné syntakticky univerzální rysy (k jakým restriktivní a deskriptivní charakter jazykových jednotek bezesporu patří). Snažili jsme se také na základě rozlišení obecného a zvláštního postihnout obecné vlastnosti apozice, která není koordinací, ale determinací, a to rázu atributivního, jehož podstatný charakter je podle jednotlivých typů apozice zvláštní (deskriptivní, ekvivalentní, restriktivní). Podstatným, tj. významově syntaktickým rysem apozice je její determinační charakter; jevovým, tj. formálně syntaktickým rysem je její parataktické vyjádření. Nejpřípadněji lze hovořit o skutečném položení dvou členů vedle sebe v případě apozice ekvivalentní.

Apozice je determinací přívlastkového rázu; od přívlastku se liší pouze tím, že přívlastek spojuje substanci s její vlastností přímo, kdežto apozice ji připojuje pomocí, prostřednictvím jiné substance, často proto, že pro rozlišující rys obsažený v apoziční substanci (substantivu vyššího řádu, než je substantivum základní) neexistuje ani adjektivum. Podstata obou determinací, přívlastkové i apoziční, je však tatáž, a obě tato určení je nutno dělit podle jejich deskriptivního nebo restriktivního charakteru.

Závěry, ke kterým jsme došli, nejsou však konečné, neboť celá problematika bude vyžadovat další soustředěné badání.

 

R É S U M É

Zur Problematik der nominalen Apposition

In diesem Aufsatz wird der Gedanke über den determinativen Charakter der Apposition dargelegt. Um nachzuweisen, daß die Apposition den determinativen — und nicht koordinativen — Charakter hat, obwohl sie formal mit Hilfe der Parataxis ausgedrückt wird, werden hier die Apposition und auch das Attribut mit der qualifizierenden und klassifizierenden Prädikation verglichen. Für die Beurteilung der Apposition ist entscheidend, ob sie einen deskriptiven, äquivalenten oder restriktiven Charakter trägt; das sind die syntaktischen Züge, die auch für die Charakteristik der verschiedenen Typen des Attributs wesentlich sind. Deshalb wird hier die Meinung, daß die freie spezifizierende Apposition der restriktive Gegensatz zur freien einreihenden Apposition sei, widerlegt. Dadurch, daß wir den äquivalenten Charakter der freien spezifizierenden Apposition nachgewiesen haben, wird es deutlich, daß das Gegenstück der freien einreihenden Apposition die „enge“ Apposition ist. In unserer Analyse der Apposition spielt der Begriff der Determination der substantivischen Ausdrücke eine wesentliche Rolle; am häufigsten tritt diese Erscheinung im Englischen klar zutage.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 90-102

Předchozí Josef Vachek: Poznámky k fonologické stylistice jazykových variet

Následující Milada Hirschová: Vzájemné vztahy předpon a předložek ve vazbách s prostorovým významem (Na materiálu českého jazyka)