Vzájemné vztahy předpon a předložek ve vazbách s prostorovým významem (Na materiálu českého jazyka)

Milada Hirschová

[Články]

(pdf)

Взаимные отношения приставок и предлогов в конструкциях с пространственным значением в чешском языке / Les rapports mutuels des préfixes et des prépositions dans les constructions à signification spatiale (Sur le matériel de la langue tchèque)

1. Předložkám se v československé lingvistice věnuje v poslední době značná pozornost. Soustřeďuje se především na významy a významové protiklady, na kterých je založen systém předložek, a na otázky popisu tohoto systému. Hodně práce vykonali v tomto směru lingvisté slovenští (zvláště J. Oravec[1]), některé důležité stati o těchto otázkách byly otištěny také na stránkách Slova a slovesnosti (články D. Konečné a L. Kroupové[2]). Komparatistické jsou studie F. Kopečného,[3] zkoumající etymologii slovanských předložek, nicméně však i ony přinášejí velmi cenné obecné poznatky o významech a funkcích předložek.

Předpony se zkoumají především společně s problematikou slovesného vidu a v pracích o slovotvorbě. Nejúplnější významový popis českých slovesných předpon podal F. Kopečný ve své monografii o slovesném vidu.[4] Významné místo ve zkoumání slovesné prefixace zaujímají také stati E. Sekaninové a Z. Skoumalové.[5]

1.1. Významová souvislost předpon a primárních předložek se všeobecně konstatuje, zevrubně prozkoumány jsou však jen jejich vztahy etymologické. V tomto příspěvku se chceme pokusit o popis vzájemných vztahů předpon a předložek v neobjektových vazbách předponových sloves s předložkovými pády, a to z hlediska podílu těchto vztahů na formování významu vazeb. Z komplexu funkcí slovesné prefixace nás tedy bude zajímat pouze funkce lexikální, tj. modifikování významu základního slovesa, a předložkami se budeme zabývat také jen po stránce jejich významů.

2. Jak známo, existuje genetická souvislost mezi předponami a tou částí systému předložek, kterou nazýváme předložky primární.[6] Na této příbuznosti se zakládá formální i významová korespondence některých předpon a předložek v současné češtině. Všichni autoři zabývající se předponami nebo předložkami (ať už z hlediska jejich historického vývoje, nebo synchronně) bez výjimky uznávají jako základní, prvotní význam těchto jazykových prvků význam místní, nebo přesněji řečeno prostorový.[7] Ostatní významy a významové odstíny, se kterými se u předpon a předložek [104]synchronně setkáváme, jsou tedy druhotné, odvozené. Abychom zúžili velký počet vazeb, které pro zkoumání přicházely v úvahu, rozhodli jsme se orientovat pouze na vazby se základním, tj. prostorovým významem, a dále na takové vazby, ve kterých je prostorový význam lehce odhalitelný.

Materiál jsme získali excerpcí ze Slovníku spisovného jazyka českého; po vytřídění vazeb s jiným než prostorovým významem zbylo 2330 dokladů, které jsme pak podrobili analýze. K dokladům získaným excerpcí přiřazujeme někde doklady samostatně utvořené. (Označujeme je *.)

2.1. Při shromažďování materiálu jsme excerpovali pouze vazby prefigovaných sloves s tzv. dynamickými předložkovými pády. Domníváme se totiž, že významový vztah mezi předponou a předložkou existuje pouze ve vazbách tohoto druhu. Opravňuje nás k tomu základní rozdíl ve vyjadřování prostorových vztahů pomocí předložek — předložka (jako významová složka předložkového pádu) označuje buď místo (předložkový pád statický), nebo směr (předložkový pád dynamický).[8] Srov. (stát) v pokoji — (jít) do pokoje. Předložkový pád statický označuje místo, na kterém se děj odehrává, předložkový pád dynamický místo, ke kterému (od kterého, přes které) děj směřuje. Směřování děje k nějakému bodu (z něho, přes tento bod) se ovšem vždy odehrává na určitém místě. To je samozřejmý empirický předpoklad, který může, ale nemusí být jazykově vyjádřen. Srov. X vyšel na dvůr. (Na dvoře) došel k vratům.

2.1.1. Významový rozdíl mezi statickým a dynamickým předložkovým pádem dobře ukazuje např. věta V bytě přecházel z pokoje do pokoje. Z hlediska větněčlenské platnosti zde máme dva totožné větné členy, dvě příslovečná určení místa — v bytě a z pokoje do pokoje. Tyto větné členy však nejsou totožné sémanticky — ve vztahu ke slovesu označuje příslovečné určení v bytě místo, na kterém se děje pohyb (vyjádřený slovesem) z pokoje do pokoje. Vyjádření místa (statický předložkový pád) označuje tedy lokalitu, která není do slovesného děje zahrnuta, je pouze jeho „scénou“, průvodní okolností. Významová specifikace děje předponou se netýká místa děje, nýbrž pouze děje (pohybu) samého, tedy jeho směřování (orientace), vyjádřeného předložkovým pádem dynamickým. Předpona a předložka zde „spolupracují“ při vyjadřování prostorové orientace děje, jsou to prostorové vymezovatele.

3. Jazyk samozřejmě umožňuje vyjádřit jakoukoli orientaci pohybu v prostoru; omezujeme-li však naše pozorování na vztah předpon a primárních předložek v této funkci, omezujeme tím přirozeně i počet možných významů, které mohou být vyjadřovány. Jistou kompenzací tohoto omezení může být fakt, že předpony a primární předložky v základním významu jsou pro vyjadřování prostorové orientace pohybu zřejmě nejspecifičtějším prostředkem.

3.1. Předpony a primární předložky mohou vyjadřovat tyto druhy prostorové orientace: Předpona o- (ob-) vyjadřuje pohyb po uzavřené křivce, předpona s- pohyb dostředivý (je to pouze jeden z jejích významů, viz níže), roz- pohyb odstředivý (srov. lidé se sbíhali na náměstí — lidé se rozbíhali z náměstí). Předložka s v asociativním významu (jiný její význam viz níže) buď také vyjadřuje pohyb dostředivý (sejít se s přáteli), nebo téměř ztrácí prostorový význam a označuje vztahy blízké koordinaci[9] — srov. po cestě šli otec s matkou — po cestě šli otec a matka. Prostorový význam ztrácí také předložka o. Ve vazbách vyprávět o dovolené, zakopnout o kámen je sice možno vzdáleně vysledovat význam ‚okolo‘ (jako u korespondující předpony o-, ob-), samy uvedené doklady však prostorový význam nemají.

[105]3.2 Většina předpon a primárních předložek vyjadřuje lineární orientaci pohybu (pohyb po přímce). V našem příspěvku se zaměříme právě na tyto prostorové vymezovatele.

Lineární orientace pohybu je charakterizována třemi základními prostorovými představami.[10] Jsou to východisko a cíl směřování a představa prostranství (event. hranice) mezi těmito krajními body, které pohyb překonává. Budeme je nazývat prostřední člen. Tyto prostorové představy v jazykovém vyjádření předponami a předložkami vytvářejí různé kombinace bodů orientujících pohyb.

Základní prostorové představy můžeme znázornit takto:

	prostřední člen
východisko	————————————————————	cíl
	———————→

3.2.1. Předpony a předložky třídíme pak podle příslušnosti k významovým okruhům jednotlivých prostorových představ. 

východisko:	od, z (s)
	od-, vy-, s-, u-, vz-, (z-)
prostřední člen:	přes, skrz, po
	pře-, pro-, po-
cíl:	do (v), k, na, nad, před, pod, za, mezi
	do-, při-, na-, nad-, před-, pod-, v-, za-

3.2.1.1. U prostorové orientace pohybu dostředivého a odstředivého, o které jsme se zmiňovali výše, jde vlastně také o pohyb lineární. U pohybu dostředivého je to n lineárních pohybů, které mají n východisek a jeden cíl, u pohybu odstředivého má n pohybů jedno východisko a n cílů. Předpony s- a roz- zde však vyjadřují právě jen ‚soustřeďování‘ a ‚rozbíhání‘ pohybu. O vztahu předpon a předložek ve vazbách takto prefigovaných sloves s předložkovými pády se zmíníme níže.

3.3. Označení východisko, prostřední člen a cíl vyjadřují jen nejobecnější významový rys prvků té které prostorové představy. Každý z nich má vlastní prostorovou specifikaci, umožňující poměrně přesně vyjádřit orientaci pohybu.[11] Prostorové specifikace předpon a předložek lze nejlépe znázornit graficky. Zobrazení zároveň ukazuje vzájemně korespondující prvky. 

 

Východisko	Prostřední člen	Cíl

 

[106]3.4. Jestliže má stejnou specifikaci víc než jedna předpona a víc než jedna předložka, liší se tyto prvky buď různým stupněm konkrétnosti, nebo frekvencí. Rozdíl v konkrétnosti významu je např. mezi předponami od-, u- a z-. Zatímco předpona od- má dosti zřetelný prostorový význam (protikladný předponě vy-) — odstoupit od okna, uši mu odstávaly od hlavy, jsou předpony u- a z- významově velmi vybledlé a jejich význam lze nejlépe definovat jako obecně odlukový (ustoupit z cesty, z pera mu ukápla kapka inkoustu, zběhl od vojska). Frekvencí se liší např. předložky do a v (v s akuzativem je archaické, proto se vyskytuje zřídka). Rozdíl ve frekvenci i v konkrétnosti je mezi předponami při- a do-. Do- má prostorový význam (‚dosažení hranice‘) jen v omezeném počtu vazeb (do- 74 dokladů, při- 207 dokladů), bez zvýrazňující částice až lze těžko rozhodnout, má-li tato předpona význam prostorový, nebo časový (‚dokončení děje‘), odvozený ovšem z prostorového. Srov. chlapci přikutáleli kmen k cestě — chlapci dokutáleli kmen (až) k cestě. Menší konkrétnost neznamená u předpon a předložek širší možnost využití. Je nutno mít na paměti, že se pohybujeme v rámci prostorového významu. Jestliže předpona (tento jev se týká většinou předpon) ztrácí konkrétnost, ztrácí obvykle i prostorový význam a nespadá už do oblasti našeho pozorování. (O tom, zda má předložka význam prostorový, či jiný, rozhoduje většinou lexikální náplň vazby.) To platí např. pro předpony z- a do-, které jsou velmi frekventované, prostorový význam si však zachovávají zřídka.

4. Vztah předpon a předložek ve slovesných vazbách je tedy vztahem „spolupráce“ prvků vyjadřujících prostorovou orientaci lineárního pohybu (týká se to samozřejmě jen vazeb výše popsaného druhu). Předpona orientaci pouze naznačuje, předložka (předložkový pád) ji explicitně vyjadřuje. Každá slovesná vazba zkoumaného typu obsahuje nejméně dva prostorové vymezovatele, může jich však být i více. Slovesná intence určuje, zda se slovo může spojovat pouze s jedním prostorovým určením (v tom případě předpona i předložka patří vždy ke stejné prostorové představě) — např. VYkopat řepu ZE země, nebo s prostorovými určeními vyjadřujícími oba krajní body pohybu[12] — např. Ušplíchnout kávu Z hrnku NA ubrus. (Intence slovesa vykopat dovoluje připojit pouze prostorové určení ‚odkud‘, děj slovesa označuje jen pohyb z východiska, nikoli jeho další průběh. Naopak sloveso ušplíchnout označuje pohyb, který má jak východiskový, tak cílový bod. Srov. ušplíchnout z hrnku kávu — ušplíchnout kávu na ubrus. Jiná slovesa mohou zase vyjádřit jen pohyb do cíle, nikoli východisko, viz níže.) Ve vazbách sloves schopných vyjádřit oba krajní body pohybu je vždy jeden prostorový vymezovatel z jiného významového okruhu než předpona. (V prvním uvedeném dokladu předpona vy- koresponduje s předložkou z — oba tyto prvky jsou z okruhu východiska, ve druhém dokladu spolu korespondují u- a z (také východiskový význam), předložka na je z významového okruhu cíle. Slovesa orientovaná předponami z okruhu prostředního členu se mohou spojovat dokonce s třemi prostorovými určeními, takže jejich vazby obsahují čtyři prostorové vymezovatele (a tedy poměrně nejpřesněji vymezují dráhu pohybu) — např. proud vody PŘEstříkl Z našeho dvora PŘES plot K sousedům. Prostorový vymezovatel ze stejného významového okruhu jako předpona považujeme za primární (v tomto příkladě je to předložka přes), ostatní za sekundární.

4.1. To je ovšem pouze systémový předpoklad, který bývá v konkrétních textech realizován různým způsobem. Vazby s plným obsazením všech možných prostorových vymezovatelů se vyskytují zřídka a působí těžkopádně. Obvykle je některý z prostorových vymezovatelů (z oblasti předložek) znám z kontextu a ve vazbě samé nemusí být vyjádřen, je implicitní, srov. např. vyhlédnout (z okna) na ulici — vyhlédnout ze dveří (na chodbu). Při analýze excerpovaného materiálu jsme tedy nejprve [107]zjišťovali, zda je daná vazba úplná, tj. zda se sloveso může spojovat pouze s jedním prostorovým určením (odtrhnout děti od rodičů, vestavět skříně do zdi), nebo zda je ve vazbě ještě „volné místo“ neboli implicitní prostorový vymezovatel. (Poněvadž jsme excerpovali ze slovníku, měli jsme k dispozici pouze minimální kontext; museli jsme tedy pracovat s vlastním jazykovým povědomím.) Vazby s „volnými místy“ jsme rozdělovali podle toho, zda byl implicitní prostorový vymezovatel primární, nebo sekundární (vysypat brambory z pytle (do bedny), ustoupit z cesty (na okraj chodníku), odstrčit židli od stolu (ke zdi) x vytřepat drobky (z ubrousku) do koše, odstrčit loďku (od břehu) do proudu, *přivézt raněného (do nemocnice) z místa nehody). U vazeb s explicitními primárními vymezovateli jsme určovali těsnost vztahu předpony a předložky (v ostatních vazbách byl tento vztah vždy volný), a to pomocí substituce prostorového vymezovatele téhož významového okruhu, ale s jinou specifikací. Byla-li substituce možná, aniž se změnil charakter prostorové orientace pohybu vyjadřovaného vazbou, považovali jsme vztah předpony a předložky za volný (srov. vejít do domu, podsunout ruku pod něčí paži — vztah těsný, přitlačit hráče ke hrazení / na hrazení — vztah volný). Těsnost vztahu předpony a předložky závisí na významové konkrétnosti předpony, která modifikuje význam slovesa, takže se pak nemůže spojovat s předložkou jinou než významově korespondující (i co do konkrétní specifikace). K významově nejkonkrétnějším předponám patří před-, nad-, pod- a v-. Ve vazbách s implicitním primárním a explicitním sekundárním prostorovým vymezovatelem se předpona a předložka při vyjadřování prostorové orientace doplňují.

4.2. Po dokončení popsané analýzy jazykového materiálu jsme uvnitř každé množiny vazeb, řadící se k určité předponě, získali systém centrálních skupin, hierarchizovaný podle slovesné intence a způsobu obsazení prostorových vymezovatelů. Kromě vazeb s prostorovými vymezovateli v základním významu vyskytly se také doklady, v nichž, většinou vlivem lexikální náplně, docházelo k jisté významové modifikaci některého prvku. U předpony vy- to byl např. dodatečný významový odstín ‚činností získat‘ ve vazbách jako vymámit z rodičů svolení, vymluvit z někoho peníze apod., u předpony na- odstín malé míry ve vazbách typu nahlédnout do pokoje, natočit vína do sklenice nebo opačný odstín intenzifikace děje, spojený s distributivností — např. natlouci kůly do země, napěchovat knihy do aktovky, namačkat zelí do kádě aj. Tyto doklady jsme přiřazovali jako podskupiny k těm centrálním skupinám, se kterými měly společný způsob obsazení prostorových vymezovatelů. Ukázalo se, že strukturace centrálních skupin není zvláštní a odlišná pro každou předponu, nýbrž platí (s malými odchylkami) vždy pro celý významový okruh. Dále jsme zjistili značnou podobnost v rozvrstvení centrálních skupin okruhů východiska a cíle, které tak stojí v opozici proti významovému okruhu prostředního členu, jehož strukturace je zcela jiná.

4.2.1. Abychom mohli znázornit strukturu významových okruhů, zavádíme pro jednotlivé prostorové představy a jejich výrazové prvky tato označení: východisko budeme označovat A, prostřední člen B a cíl C; příslušné předložky a, b, c, předpony a’, b’, c’. S pomocí těchto symbolů budeme vyjadřovat obsazení prostorových vymezovatelů ve vazbách. Symbol v závorce znamená nevyjádřený (implicitní) prostorový vymezovatel.

4.3. Struktura významového okruhu ‚východisko‘ vypadá takto:

[108] 

vybalit z papíru knihu sebrat smetanu z mléka odpojit vagón od vlaku	ze vrat se vybatolily děti odstoupit od okna zběhl ze studií	vyběhnout na ulici sestoupit do údolí odbočit na náměstí

 

Významový okruh ‚cíl‘ má tuto strukturu:

 

vlepit list do knihy déšť namrzal na stromy natlouci kůly do země	vejít do domu natáhnout provaz k oknu přiválet sudy k vozu	nalévat čaj z konvice *přijít ze dvora zahánět děti z hřiště[13]

 

4.4. Jak jsme již uvedli, projevují významové okruhy východiska a cíle značnou podobnost. Jejich centrální skupiny jsou strukturovány podle stejných distinktivních rysů (podle slovesné intence a způsobu obsazení prostorových vymezovatelů; těsnost nebo volnost vztahu předpony a předložky je distinktivním rysem pomocným, na strukturaci vazeb ve významovém okruhu nemá vliv) a mají analogická schémata. Symbolické zápisy centrálních skupin východiska a cíle můžeme dále zjednodušit:

[109]A

V ≡ a’ + a = A[14]

V ≡ a’ + a + (c) = A + c

V ≡ a’ + (a) + c = A + c

C

V ≡ c’ + c = C

V ≡ (a) + c’ + c = a + C

V ≡ a + c’ + (c) = a + C

Vztah významových okruhů východiska a cíle lze znázornit tímto způsobem: A : C = A + c : a + C. Výrazové prvky okruhů východiska a cíle jsou ve slovesných vazbách zkoumaného typu rozmístěny symetricky, a tedy i mezi východiskovou a cílovou složkou komplexního významu těchto vazeb je vztah symetrie.

4.5. Proti těmto dvěma významovým okruhům představuje okruh prostředního členu ne-systém. Až na nepatrnou výjimku u předpony po- zde neexistuje jako distinktivní rys slovesná intence, protože je u všech sloves stejná. Jediným distinktivním rysem je způsob obsazení prostorových vymezovatelů, závisící na kontextu. V okruhu prostředního členu nalézáme pět typů vazeb, z nichž pouze dva jsou společné pro celý významový okruh, další tři jsou charakteristické pro jednotlivé prostorové specifikace.

Všechny typy přehledně ukazuje tato tabulka: 

		PŘE-	PRO-	PO-
I	V ≡ (a) + b' + b + (c)	+	+	+
II	V ≡ (a) + b' + (b) + c	+	+	+
3	V ≡ a + b' + (b) + c	+	0	0
4	V ≡ a + b' + (b) + (c)	0	+	0
5	V ≡ b' + b	—	—	+

 

Poznámka:	0	=	typ se nevyskytuje ve zjištěném materiálu, ale vazby tohoto typu lze libovolně tvořit
	—	=	nelze utvořit

Množina vazeb s předponou po- je uspořádána takto:

[110]Příklady jednotlivých typů:

I	přehodit míč přes síť, protáhnout se skrze mříže, stín se posunoval po zdi
II	převézt raněné do nemocnice, voda pronikla do sklepa, letadlo pojíždí do hangáru
3	převážet delegáty z letiště do hotelu, *protlačit se ze šatny k východu, *posunovat stůl od stěny k oknu
4	prokopat se ze zřícenin domu, *stůl byl přesunut z vedlejší místnosti, *postrkoval chlapce ze dveří
5	poklást knihy po stole

4.5.1. Výrazové prvky okruhu prostředního členu mají menší uplatnění než výrazové prvky krajních bodů pohybu, protože jim konkurují vazby týchž předponových sloves s prostým akuzativem nebo instrumentálem, které jsou frekventovanější (srov. přeskočit plot, přeplout jezero, přejít most, projít pokojem, protáhnout se mřížemi, prodrat se davem, potloukat se ulicemi, poklást stůl knihami, poházet podlahu papíry). Vzájemný vztah obou druhů vazeb představuje složitý problém a není v možnostech této práce podrobně se jím zabývat. Proto pouze konstatujeme existenci tohoto synonymního výrazového prostředku.

5. Uvědomujeme si, že popis vztahu předpon a předložek jako výrazových prostředků prostorové orientace děje se týká jen části vazeb předponových sloves s předložkovými pády. Bude třeba zabývat se i vazbami s významem neprostorovým.

5.1. Vazeb s neprostorovým významem bylo v excerpovaném materiálu 961. Podrobný rozbor jsme neprováděli. Při zběžném třídění se tyto vazby dělí na dvě skupiny. V první z nich bylo možno pod jinými příslovečnými významy odhalit význam prostorový — např. odváděl ji k tanci (od- význ. prostorový, k — zde účel), dosloužit někomu do smrti (předpona i předložka mají význam časový) — zde je pak nutno přemýšlet o hranici mezi vazbami s prostorovým a neprostorovým významem; nebude zřejmě možné přesně ji vymezit, lépe by snad bylo uvažovat o přechodném pásmu. Druhou skupinu tvořily vazby, ve kterých byly předpona a předložka „nesouměřitelné“, buď proto, že vyjadřovaly rozdílné významy (např. zaklepat na dveře — za- časově omezuje trvání děje, na- význam prostorový, natrhat z novin malé papírky — na- význam míry děje, z — význam ‚určení původu‘, který se zakládá na významu prostorovém), nebo proto, že předponu nebylo možno pro její významovou vybledlost považovat za „rovnocenného partnera“ předložky. Tak je tomu např. ve vazbě vysvléknout se do půl těla — předložková vazba má význam způsobu, odvozený z prostorového, předpona má však pouze funkci subsumpční (a je tedy navíc i redundantní).

5.2. Vazby první skupiny by pravděpodobně bylo možno přiřadit k vazbám popsaným v naší práci (vazbě odváděl ji k tanci vyhovuje schéma V ≡ a’ + (a) + c), u druhé skupiny se však vnucuje otázka, tvoří-li se vůbec mezi předponou a předložkou nějaký vztah. Jestliže takový vztah existuje, bude zřejmě jiné povahy než vztah mezi prostorovými vymezovateli děje.

5.3. „Nesouměřitelnost“ předpony a předložky nacházíme také ve vazbách sloves s předponami vyjadřujícími dostředivou a odstředivou orientaci pohybu, tedy s předponami s- a roz-. Ve vazbách jako ze všech čtvrtí se lidé sbíhali na náměstí a z náměstí se lidé rozbíhali do svých domovů nemají ani východiskové, ani cílové předložky k předponě významový vztah (předpony zde vyjadřují právě jen ‚soustřeďování‘ a ‚rozbíhání‘, viz výše), souvisejí pouze s pohybovým významem základního slovesa.

6. Domníváme se tedy, že námi popsaný okruh vazeb (uznáváme-li prostorový význam předpon a předložek za základní) představuje centrum dané problematiky.

 

[111]Взаимные отношения приставок и предлогов в конструкциях с пространственным значением в чешском языке

Приставки и предлоги, поскольку они употреблены в основном значении, выступают в языковой коммуникации в функции пространственных определителей действия. Семантическое соотношение между приставкой и предлогом устанавливается только в конструкциях приставочных глаголов с динамическими предложными падежами, в которых приставки и предлоги выражают ориентацию действия (движения) в пространстве. Ориентация движения в пространстве характеризуется представлениями исходного пункта движения, среднего компонента и цели движения. Каждому пространственному представлению свойственен особый репертуар выразительных элементов, которые в глагольных конструкциях образуют определенные типы комбинаций. Комбинации выразительных элементов исходной точки и цели движения структурированы по глагольной интенции и по способу распределения возможных пространственных определителей. Между структурами основных типов конструкций из областей исходной точки и цели движения проявляется отношение симметрии. В области среднего компонента в качестве дистинктивной черты выступает лишь способ распределения возможных пространственных определителей. По сравнению с областями крайних точек движения представляет средний компонент нe-систему, он обусловлен только контекстом.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 2, s. 103-111

Předchozí Eva Koktová: K problematice nominální apozice

Následující Běla Poštolková: K vlivu odborné terminologie na národní jazyk