Sémiotické sympozium v Budapešti

Ivo Osolsobě

[Kronika]

(pdf)

Семиотический симпозий в Будапеште / Le symposion sémiotique tenu à Budapest

Sémiotika, disciplína na hranicích logiky, lingvistiky, psychologie a etnografie (či etnologie), pomocná věda mnoha oborů, počínaje antropologií nebo estetikou a konče třeba kartografií nebo psychiatrií, přirovnává se někdy k meteorologii: podobně jako meteorologie postrádá zatím i sémiotika jednotný charakter, je to spíš směsice věd než jednotná samostatná věda. Tak ji aspoň charakterizoval na jejím prvním světovém kongresu v Miláně (1974) oxfordský filozof jazyka J. Cohen. Sémiotika však chce být stejně exaktní jako logika a stejně systematická a stratifikovaná jako lingvistika; vážně se o to pokouší, ať už je jejím cílem široké zobecnění, nebo naopak uplatnění sémiotických principů ve speciálních vědách.

Budapešťské sympozium o sémiotice literatury v r. 1976, volně připojené k Světovému kongresu literární komparatistiky, je — bez ohledu na toto volné připojení — už druhý velký mezinárodní počin maďarských sémiotiků: prvním byla — týden před zahájením milánského kongresu — mezinárodní konference o sémiotice a kultuře v Tihany na Blatenském jezeře. Podobně jako první lze i tento druhý počin označit za velmi zdařilý. Chyběla tu sice některá velká jména sémiotické literatury, jako Umberto Eco, Theun van Dijk nebo Benjamin [254]Hrushovsky, onemocnění zabránilo přijet i našemu Fr. Mikovi. Určitým rušivým momentem bylo i to, že zároveň probíhaly i jiné pokongresové akce, jako překladatelské nebo hispanistické sympozium, takže jsme na sympoziu postrádali jak pracovníky nitranského Kabinetu literárnej komunikácie, našeho významného pracoviště literární sémiotiky, tak i význačného maďarského literárního sémiotika Eleméra Hankise. Sympoziu dominovala autoritou svého proslulého díla jedna z vedoucích osobností sovětské sémiotiky, etnolog E. M. Meletinský, řízení měl pevně v ruce V. Voigt, předseda Sémiotické komise Maďarské akademie věd. Sympozia se zúčastnili sémiotici a zájemci francouzští, kanadští, brazilští, argentinští, američtí, angličtí, bulharští a polští, R. a M. Posnerovi ze Západního Berlína, z našich etnograf B. Beneš z Brna, N. Krausová z Bratislavy, literární teoretik M. Procházka z Ústavu teorie a dějin umění v Praze a autor těchto řádků.

Literární sémiotika má mezi ostatními sémiotickými obory výjimečné postavení a tím je netypická. Zatímco ostatní speciální sémiotiky pracují s aplikacemi principů obecně sémiotických nebo s extrapolacemi principů lingvistických, literární sémiotika se obejde bez jedněch i bez druhých. Existovala by i bez sémiotiky; pracujíc s jazykem jakožto materiálem literatury, je to směrem k literární vědě prodloužená lingvistika. To je dnes takřka normální vývoj lingvistiky samé: podle K. Hausenblase lingvistika včerejška byla lingvistikou slova, lingvistika dneška je lingvistikou věty, zatímco lingvistika zítřka je lingvistika textu. — Většina příspěvků, zejména domácích (Arpád Bernáth a Károly Csúri ze Segedinu směřovali k sémiotice hlavních forem literatury, Lájos Nyirö přednášel o signifikaci v literárním díle a o extratextuální sféře díla), snažila se ovšem stavět most spíše z opačné strany, od literární vědy k lingvistice, a tak výsledkem byla přece jen lingvistická extrapolace: literární vědec se pokouší o prodloužení literární vědy směrem k lingvistice, ovšem materiálem vypůjčeným z lingvistiky samé, ne-li dokonce oním, který lingvistika dluží logice. A tak se v mnoha příspěvcích hemžilo možnými světy, ba i pravdivostními hodnotami; při tom příspěvky vesměs trpěly délkou a snahou vtěsnat maximum podrobností do minimálního časového úseku. Pedagogická schopnost osvětlit problém na výstižném detailu se na sympoziu projevila jen vzácně, nejvíce ještě v improvizovaných vstupech V. Voigta. Vynikající byl improvizovaný příspěvek E. M. Meletinského o současných snahách sovětských sémiotiků zakotvit klasickou teorii proppovských funkcí (analýza motivů pohádek na malý počet základních elementů, „funkcí“, a rekonstrukce narativních struktur z těchto funkcí) v současné lingvistice fillmorovského typu (nacházející pod každou větou obdobnou „scénku“). Zdá se ovšem, že lingvistika sovětská deset let před Fillmorem dospěla v díle Žolkovského a Mel’čuka k podobné teorii aplikovatelné v literární vědě, při tom však dovedené na mnohem vyšší stupeň abstrakce. — Literární věda (zejména ta její část, která se zabývá literární vědou samou) a zvláště komparatistika se musí vždycky vypořádat s množstvím interpretací daného díla, což je problém do určité míry analogický základnímu problému folkloristiky, kde dílo neneexistuje jinak než jako množina zachycených i nezachycených verzí daného příběhu, dané písně. A tak příspěvky L. Frankové z Arlingtonu (Nová metoda vyhodnocení interpretací) a B. Beneše z Brna (O formách a žánrech narativních textů lidové slovesnosti) si nebyly tak vzdáleny: koneckonců v obou případech jde o „slovesnost“ (verbal art), ať už psanou nebo mluvenou. Tutéž jednotu vyjadřoval i úvodní referát druhého dne zasedání (M. Hoppál, Mytopoetika a mytologika). O obecné sémiotické závažnosti lze mluvit u nejpodnětnějšího (a nejnázorněji prezentovaného) referátu posledního dne, v němž M. Nowakowská z hlediska logicko-matematického analyzovala strukturu vnímání objektu a porovnávala ji se strukturou její „slovní kopie“. Promítání kresleného filmu M. Janovicse János vitéz (národní pohádka traktovaná kreslířským stylem Žluté ponorky) bylo, jako podvečerní přídavek, zajímavým dokladem posmrtného života folklórního žánru v moderních narativních médiích: proppovské funkce lze zcela nepochybně aplikovat tam i zde. V závěrečném zasedání položil G. Szépe, místopředseda maďarské sémiotické komise a zástupce Maďarska v Mezinárodní asociaci sémiotických studií, shromáždění provokativní otázku: Co by se kdo z předvedených vlastních a cizích výzkumů, tak vysoce pokročilých, odvážil předložit středoškolským studentům ve [255]formě instruktivního učebnicového výkladu. I když diskuse brzy přešla od škol středních k vysokým, přece jen ukázala, že se s praktickou výukou dnes už začalo bezmála na celém světě, přičemž ani Československo (zejména dík nitranské pedagogické fakultě) nedopadlo v této celosvětové geografii literární sémiotiky úplně nejhůř.

Veřejné výroční zasedání Maďarské sémiotické komise dalo nahlédnout do úctyhodné bilance, jíž se dnes může maďarská sémiotika pochlubit: kromě zmíněné mezinárodní konference v Tihany byla zde např. společná konference sovětských a maďarských sémiotiků v r. 1974, sovětsko-maďarská konference o nových metodách studia literatury, konference o jazyce a komunikaci, o modelech ve výzkumu společenského vědomí, o znakových systémech ve společnosti aj. I když komise sama byla někde pouze spolupořadatelem těchto akcí, přece jen je aktivita maďarských sémiotiků příkladná. Doložila to i výstavka maďarských sémiotických publikací od separátů (dobrý nápad opatřit separáty sémiotických studií, rozptýlených po nejrůznějších časopisech, společnou obálkou Szemiotikai tanulmányok — Semiotic Studies), mezi nimiž se setkáváme i s pracemi nitranského T. Zsilky nebo brněnského B. Beneše, až po překlady mnohdy významných děl sémiotické literatury zahraniční. Přibývá však i publikací původních: jmenujme aspoň populární, přitom však velmi originálně pojatý úvod do sémiotiky Jel, jelentés, információ Özséba Horányie; jeho autor je zároveň i pořadatelem obsáhlé a neméně originálně pojaté sémiotické čítanky A jel tudománya a připravované dvoudílné antologie o teorii komunikace. O mezinárodní autoritě maďarské sémiotiky svědčí i překlady maďarských prací do cizích jazyků, např. v tematickém čísle Recherches Internationales à la lumière du marxisme, v níž marxistickou sémiotiku, vedle statí Klausových, Stěpanovových, Lotmanových, Revzinových a Ivanovových, reprezentuje i společný příspěvek Gy. Szépeho a V. Voigta Sémiotické alternativy.

Slovo a slovesnost, ročník 38 (1977), číslo 3, s. 253-255

Předchozí Růžena Buchtelová, Zdena Palková: Konference o kultuře řeči v NDR

Následující Rudolf Šrámek: Retrográdní slovník místních jmen v Čechách