Sémantická struktura deiktických slov v češtině

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

Семантическая структура деиктических слов в чешском языке / La structure sémantique des mots déictiques en tchèque

[*]0. Třebaže se nevyhýbáme tradičnímu označení zájmeno (zvl. jde-li skutečně o jméno), dáváme zde přednost termínům deiktické slovo nebo identifikátor, a to z těchto důvodů: (1) Tyto termíny nesvádějí k omezování této třídy slov na tzv. jména a k tomu, abychom za charakteristický rys deiktických slov považovali funkci zástupnou. (2) Přesně vystihují jejich sémantický i funkční charakter: deiktická slova skutečnost nepojmenovávají, nýbrž ukazují buď k ní, nebo k jejímu pojmenování v textu a tím ji identifikují, tj. umožňují, aby obsah věty mohl být ke skutečnosti jednoznačně vztažen. Zástupnost je pouze jedna z funkcí deiktických slov (při tzv. pronominalizaci) a u některých druhů deiktických slov (např. zájm. 1. a 2. os.) s ní není vůbec možno počítat.

1. Své deiktické „nástavby“ má substantivum, adjektivum, cirkumstantivum (okolnostní slova)[1] a číslovky, ale nikoli sloveso. Přes slovnědruhové rozdíly mají deiktické nástavby různých slovních druhů řadu výrazových vlastností společných, a co je podstatné, jejich významová struktura se opírá o tytéž principy. A právě těm je věnována naše stať. Pokusíme se popsat sémantickou strukturu celé soustavy českých deiktických slov jako systém binárních opozic (korelací) a význam každého deiktického slova jako sumu sémantických distinktivních rysů, které určují jeho místo v systému.[2]

2. Binární je už základní protiklad v rámci deixe — ekvipolentní protiklad identifikace určité a neurčité (ekvipolentní protiklady jsou však v systému deiktických slov v menšině — převažují protiklady privativní). Významu neurčitosti v soustavě deiktických slov přičítáme tedy úlohu podstatně důležitější než tradiční pojetí, ve kterém jsou neurčitá zájmena jen jednou z několika sémantických tříd zájmen: v našem pojetí tvoří oblast neurčitých deiktických slov jeden ze dvou pólů této slovní třídy a má komplementární protějšek v oblasti deiktických výrazů určitých.

2.1. Jako neurčitá zájmena se označují výrazy typu někdo/nikdo, něco/nic, kdosi, cosi, některý, kterýsi apod. a pak výrazy jako někde, někdy, kdesi, kdysi atd. Považujeme za účelné rozšířit pojem neurčitosti o slova tázací: obojí totiž ukazují k něčemu neurčitému, neúplně identifikovanému v tom úseku skutečnosti, ke kterému má být výpověď referenčně vztažena: Kdo přišel? — Někdo přišel. Je ovšem mezi nimi rozdíl, který se interpretuje tak, že tázací zájmeno zahrnuje v sobě apel k odstranění neurčitosti, tj. ve vztahu k neurčitému zájmenu je příznakové. Není to však přesné, neboť apel není obsažen přímo v deiktickém slově, nýbrž vyplývá z apelového charakteru výpovědi (otázky). Pro tuto interpretaci mluví ta okolnost, že se tázacích indefinit užívá i v platnosti netázací; nejde jenom o případy (nepříliš četné) jako: Jak si kdo ustele, tak si lehne; Je tam kdo?; Říkal jsem ti to kolikrát, ale také o tzv. relativa ve větách jako Kdo lže, ten krade; Šel, kam ho oči vedly apod. Tyto možnosti užití nasvědčují tomu, že příznakovým členem je indefinitum netázací. Sémantický příznak, jímž se odlišují např. indefinita někdo, něco, někam od indefinit kdo, co, kam, [6]budeme dále označovat jako konstataci a sémantický rozdíl mezi tázacími a netázacími indefinity budeme chápat jako privativní protiklad +konst/—konst.[3]

Třída indefinit s příznakem +konst se diferencuje dále na základě těchto binárních sémantických rysů: neznámost (+ign/—ign); konkrétnost (+konkr/—konkr); kvantifikovanost (+kvant/—kvant); totálnost/parciálnost (tot/parc); arbitrárnost (+arb/-arb); voluntativnost (+vol/—vol); segmentovanost (+segm/—segm).

2.2. Také třída definit se diferencuje na základě dalších binárních sémantických rysů: nepřímost deixe (+indir/—indir), totálnost (+tot/—tot), segmentovanost (+segm/—segm), partnerství v komunikaci (+partn/—partn), distálnost (+dist/—dist), identita/různost (id/dif). Dva z těchto sémantických rysů se uplatňují také u indefinit: segmentovanost a totálnost, avšak jejich místo v systému definit je odlišné. Kromě toho rys totálnosti v soustavě indefinit tvoří ekvipolentní protiklad s rysem parciálnosti a oba tyto rysy představují dva různé aspekty obecnějšího rysu kvantifikovanosti, kdežto v soustavě definit stojí výrazy s příznakem totálnosti (každý, všechen) proti všem ostatním definitům vyjadřujícím přímou deixi jakožto bezpříznakovým členům protikladu totálnosti (—tot). Příznak nepřímosti deixe, o němž bude řeč sub 4.1., přísluší výhradně definitům typu (ten)týž, jiný.

2.3. Hierarchii těchto distinktivních rysů a tím i sémantické uspořádání deiktických slov znázorňuje schéma na s. 14. Z toho pak jsou vyvozeny matrice jednotlivých významových skupin deiktických slov (srov. tabulku 2 na s. 11). Ukazuje se, že sémantické rysy konstituující deiktičnost jsou nejúplněji realizovány u identifikátorů substantivních a adjektivních. Mezerovitá je realizace této sémantické struktury u identifikátorů s okolnostním významem místa a zvl. času (úplná je pouze základní řada s významem statického časového určení). U deiktických kvantifikátorů se některé sémantické rysy vůbec neuplatňují; celkem vzato tvoří však deiktické číselné kvantifikátory homogenní skupinu odlišnou od deiktických modů ostatních neverbálních slovních druhů.

V systému deiktických slov vytvářejí uvedené sémantické rysy tyto korelace: 1. konkrétnosti, 2. totálnosti/parciálnosti, 3. voluntativnosti (indefinita); 4.—5. segmentovanosti (indefinita i definita); 6. distálnosti, 7. identity/diference (definita).

3. Indefinita

3.1. Substantivní indefinita jsou singularia tantum. Jejich mluvnické číslo — v souladu s bezpříznakovým charakterem singuláru — nevylučuje však ani množný smysl (Kdo to přišel? — Tvůj přítel/Tvoji přátelé; Co to neseš? — Knihu/Knihy). Kdo (a jeho deriváty) je maskulinum referenčně osobové (proto je k němu posesívní čí), gramaticky životné; co (a jeho deriváty) je neutrum, referenčně neosobové.

3.2. Rozdíl mezi zájmeny jaký … a který … chápeme jako paralelní s rozdílem mezi adjektivy kvalitativními a relačními: jaký ukazuje ke kvalitě (Jaký klobouk si koupíš? — Červený), který ke vztahu mezi objekty (Který dům je váš? — Ten na rohu. Druhý dům od křižovatky). Ve shodě se svým kvalitativním významem má jaký … pravidelně utvořený a stylisticky neutrální nekongruentní tvar bez příznaku predikativnosti (Jak pracuje? Jak je ti?). Naproti tomu kterak je zabarveno knižně.[4]

3.3. K indefinitům jakýsi/kterýsi s příznaky [+ign +konkr] se přidružují výrazy jeden, jednou (Byl jednou jeden král), jejichž význam lze rovněž postihnout sémantickými rysy [+konst +ign +konkr]. Sporný může být v tomto určení rys +ign: [7]např. Z. Hlavsa[5] o něm pochybuje a soudí, že ve větě jako Chtěl by si někdo dopisovat s jedním Angličanem? by mluvčí (např. inzerent) asi dovedl označit objekt jedinečně, blíže jej popsat apod. a např. ve větě Jan ještě zajde pro jednoho přítele může mluvčí přejímat stanovisko osoby druhé (tj. přítel je znám Janovi, mluvčímu nikoli). Podle našeho názoru je zde třeba počítat i s neznámostí fingovanou, tj. s utajením, anonymitou; protiklad anonymity se uplatňuje v rámci rysu +konkr: —anon/+anon. Rys anonymity chápeme jako příznak výrazů jeden, jednou a výrazy na -si pojímáme jako jejich bezpříznakové protějšky (není vyloučeno, aby vyjadřovaly i neznámost fingovanou: V jedné/kterési zemi žil kouzelník …). K zájmenu jeden jsou synonymní výrazy jistý, určitý s týmiž významovými parametry (Jistí/určití lidé se ho pokusili kompromitovat).[6] (K rysům +anon/—anon ve schématu a v tabulkách nepřihlížíme.)

Vazba složek výrazů kdovíkdo, kdovíco, bůhvíkdo, bůhvíco, čertvíkdo apod. je poměrně volná: bůhví/bůh ví …, kdoví/kdo ví … atd.

3.4. Výrazy s komponentem -chce příznakově vyjadřují závislost na volním rozhodnutí: Ať tam jde kdochce (+vol) — Ať tam jde kdokoli (—vol). Komponent -chce se však zcela neodpoutal od slovesa chtít, srov.: Ať to dá komuchce/komu chce, ale jen Dejte to, komu chcete.

3.5. U výrazů několik, několikerý atd. je význam zúžen na ‚neurčitý malý počet‘. — Charakteristika těchto výrazů jako bezpříznakových z hlediska rysu segmentovanosti je na první pohled sporná; je však třeba si uvědomit, že význam segmentovanosti vyplývá z jejich příslušnosti k číselným kvantifikátorům, a nikoli z jejich zařazení do soustavy indefinit.

3.6. Okolnostní indefinita vyjadřující místní dosah jsou značně nestabilním prvkem tohoto systému a nejednou svůj význam mění: pokud znamená jen zřídka místní omezení (Stanovili, pokud se má les vykácet ‚jak daleko‘), ale častěji omezení jiného druhu (Přišli všichni, pokud měli čas). Výraz poněkud má už jen význam ‚trochu‘.

4. Definita

4.1. Významová struktura definit týž, tentýž, taktéž, tamtéž atd. je složitější než u jiných definit: zatímco např. výrazy ten, tamten identifikují prvek propozice s určitým prvkem objektivní skutečnosti (Koupím si tento/tamten kabát), vyjadřují výrazy jako týž rovnost mezi prvky různých propozic, ať už v abstraktní rovině podstatných příznaků (X si koupil týž kabát jako Y = X si koupil kabát, Y si koupil kabát; kabát X má stejné vlastnosti jako kabát Y), nebo v rovině konkrétních denotátů (Šaty mi šil týž krejčí jako tobě). Lze to chápat tak, že se prvek jedné propozice identifikuje s příslušným prvkem objektivní skutečnosti prostřednictvím propozice druhé. Mluvíme proto o identifikaci nepřímé, indirektní. Výpovědi s definity typu týž jsou tedy dvouzákladové a jejich funkce je především (ale nikoli nezbytně) kontextově deiktická. Jestliže identitu mezi prvky různých propozic označíme jako totožnost, můžeme identifikátory typu týž označit jako ztotožňující.

Ve větách se srovnávacím jako je ztotožňující identifikátor redundantní, a proto může být nahrazen kontextově deiktickým takový, ten: X si koupil takový kabát jako Y; X šije u toho krejčího jako Y.

Ve vztahu ke ztotožňujícím identifikátorům typu týž je třeba hodnotit i výrazy typu jiný, které se někdy mezi zájmena ani neřadí: jsou negativním protějškem identifikátorů typu týž; srov.: X si nekoupil týž kabát jako Y = X si koupil jiný kabát než Y. Na tom nic nemění ani ta okolnost, že výrazy typu jiný někdy nemají k sobě [8]jako protějšek příslušný lexém typu týž, nýbrž substantivní výraz jím determinovaný: jindy — v téže době; odjinud — z téhož místa; jinudy — touž cestou.

Je třeba zdůvodnit, proč výrazy typu jiný považujeme za definita, když např. ve větě To nebudu dělat já, to udělají jiní neukazuje výraz jiní k určitým osobám. Ukazuje totiž k oblasti neidentity, která je jasně, třebaže hodně široce vymezena opozicí k určitému objektu (který se chápe jako identický sám se sebou); jinde je např. ‚všude kromě zde‘, jiní jsou např. ‚všichni kromě mne‘ atd. Neurčitost identifikace pomocí výrazů typu jiný má tedy příčinu v různosti rozsahu toho úseku skutečnosti, ke kterému se ukazuje; je to neurčitost podstatně jiné povahy než neurčitost např. slov někdo, něco. Svědčí o tom také to, že se identifikátory typu jiný k vyjádření neurčitosti spojují s indefinity: někdo jiný, nějak jinak, někam jinam atd.

Identifikátory typu týž, jiný, ukazující ke skutečnosti prostřednictvím jiné propozice, stojí jakožto příznakový pól v protikladu ke všem ostatním definitům.

S výrazem jiný je jen zčásti synonymní druhý: Jestliže to nekoupíš ty, koupí to (někdo) druhý (nelze však říci: *Koupil si druhý klobouk než já). S výrazem týž je částečně synonymní stejný (X si koupil stejný klobouk jako Y), jenže má význam jen kvalitativní. K výrazu stejný je však možno vytvořit abstraktum stejnost, což svědčí o jeho nedeiktické, adjektivní povaze. Jako adjektiva musíme hodnotit také výrazy rozdílný, odlišný, různý (to však může mít i platnost neurčitého zájmena: Různí lidé se ho snažili kompromitovat). Na tato adjektiva, jež bychom mohli označit jako totožnostní, pak navazují další, např. podobný, obdobný, vyjadřující analogičnost apod.

4.2. Tzv. osobní zájmena ukazují k reálné skutečnosti komunikace, jejímiž komponenty jsou mluvčí, posluchač a objekt, o kterém se hovoří. Jejich vzájemný sémantický vztah je možno znázornit protiklady: objekt je partnerem promluvy (je mluvčím — není mluvčím) — není partnerem promluvy. Ukazuje se však, že postavení zájmen 1. a 2. os. v soustavě deiktických slov je unikátní — nemají v této soustavě obdobu (na rozdíl od substantivních indefinit, vesměs derivátů výrazů kdo, co, jež mají odpovídající slova i v jiných slovních druzích: který/jaký, kam, kolik atd.). Vztah mezi zájmenem 1. a 2. os. chápeme s Bühlerem[7] jako poměr mezi bližším (já, my) a vzdálenějším ukazováním (ty, vy). Zájmena 1. a 2. os. se nestřídají se substantivem, v týchž komunikačních podmínkách se s ním navzájem vylučují. Naproti tomu zájmeno 3. os. a substantivum si v týchž komunikačních podmínkách navzájem konkurují. Zájmeno 3. os. lze nejednou chápat jako pronominální náhradu substantiva. Tento podstatný rozdíl od zájmen 1. a 2. os. se mimo jiné obráží v tom, že se zájmeno 3. os. dostává v naší synoptické tabulce do téže třídy (do téhož horizontálního řádku) jako výrazy ten(to), takový, tu atd. Zájmena 1. a 2. os. (tzv. bezrodá) mají selektivní sémantické rysy ‚živý‘, ‚osoba‘ (jiné užití je antropomorfizace). Méně výrazné je to u rodového zájmena 3. os.: v nom. se ho častěji užívá o živých bytostech než o věcech a častěji o osobách než o zvířatech.

4.3. Reflexíva jsou nesamostatné, syntakticky podmíněné alternanty zájmen osobních a posesívních, ukazující k subjektu (proto nemají nominativ a tvary plurálu) nebo k agentu, popř. nositeli predikátu začleněné (zapuštěné) propozice (Koupil si klobouk. Nemá svůj klobouk. Zakázal jim koupit si psa). Z této definice se nevymyká ani reciproční se, si.

Z uvedeného vyplývá, že za zvratné zájmeno v zásadě nepovažujeme se, si v těch reflexívních slovech a tvarech, ve kterých nelze se, si nahradit osobním zájmenem: blýská se, bojím se, mlha se zvedá, držadlo se ulomilo, naplakal se, vyspal se, dům se staví, tudy se nechodí, odpočinul si atd. (jsou i reciproca tantum: bít se, prát se, pářit se atd.). V těchto případech hodnotíme se, si jako lexikální (tj. oddělitelný) morfém s funkcí gramatickou nebo slovníkovou. Hranice mezi morfémem a tvarem reflexíva ovšem není ostrá.

[9]4.4. Při analýze vztahů v systému demonstrativ vyjdeme od zájmen ten, tento, tamten a jejich modifikací, popř. synonym. Demonstrativa — na rozdíl od osobních zájmen — plní funkci dvojí: identifikují s prvky skutečnosti (deixe situační) nebo s prvky kontextu. Kontextová deixe má jednak anaforickou, jednak preparativní funkci. Způsob užití ukazovacího zájmena k deixi situační a kontextové nemusí být zcela stejný.[8]

Dvojice tento — tamten (s obměnami a synonymy tenhle, tenhleten — tamhleten, onen) je rozlišena dvojicí sémantických rysů ‚blízký‘ a ‚vzdálený‘: Tento obraz je strýcův, tamhleten je dědečkův. Považujeme za možné chápat tento vztah jako privativní — jako korelaci distálnosti: —dist/+dist. Zájmeno ten je vzhledem k příznaku této korelace neutrální (Ten obraz před námi je strýcův — ten obraz na protější stěně dědečkův) a interpretujeme je jako variantu bezpříznakového členu tento; srov. jejich komplementární střídání v důrazovém postavení: Tuto dívku chci za ženu! (před substantivem) — Tu chci za ženu! (bez substantiva).

Z neutrálnosti zájmena ten vyplývají i další jeho funkce, např. expresívní, zesilovací (V té naší zemi je krásně!) a jeho převážný podíl na vyjadřování deixe kontextové (Byl jednou jeden král a ten měl tři syny. Myslil na to, že brzy zemře …). Ve funkci preparativní se definita typu ten stávají jen formálním prostředkem slovnědruhové a morfologické charakterizace vedlejší věty.[9] S neutrálností zájmena ten souvisí konečně i jeho snadná substantivizace a tím sblížení se zájmenem 3. os. Ten je ale šikovný!).

4.5. Výrazy všichni, všechno (subst.), všechen, každý, žádný, sám/samý, všude, vždy, pokaždé atd. se shodují v tom, že fungují jako kvantifikátory vyjadřující totálnost.[10] Nejsou to však číslovky, jak se někdy soudí. Podle našeho názoru nevyhovuje ani označení vymezovací zájmena, kterého se v posledních letech u nás užívá pro tyto výrazy a ještě některé další, především vlivem slovenských mluvnic.[11] Spolu s dalšími výrazy je označujeme jako totální identifikátory.

Výrazy všichni, všechno atd. mají negativní protějšky ve výrazech s předponou ni-; jejich užití je dáno pravidly totální negace (tzv. záporové kongruence): Všichni spali — Nikdo nespal; Všechno mu ukradli — Nic mu neukradli; Všude bylo teplo — Nikde nebylo teplo atd. Výrazy s předponou ni- tedy nelze zařadit mezi indefinita, přes jejich formální souvislost s výrazy, které obsahují předponu ně- (někdo, něco, někde atd.). Nelze však podcenit ani tu okolnost, že výrazy s předponou ni- nastupují při totální negaci také za indefinita: Kdekdo o tom věděl — Nikdo o tom nevěděl; Někomu toto jídlo chutná — Nikomu toto jídlo nechutná apod. Působením negace je zde zřejmě zrušen protiklad mezi definity a indefinity. Právě v tom spatřujeme specifičnost těchto tzv. záporných zájmen. — Podobně i výraz žádný je negativní protějšek ke každý (při totálním záporu): Každý žák si přinesl sešit — Žádný žák si nepřinesl sešit.

Výrazy všechen (veškerý atd.), každý vyjadřují totálnost, ukazují tedy k celku, nepřipouštějí výjimku: Všichni žáci si přinesou sešit — Každý žák si přinese sešit. Rozdíl mezi nimi je v tom, že každý ukazuje jednotlivě ke všem členům celku (tj. k segmentům celku), kdežto všechen k celku bez výslovného zřetele k jeho segmentaci. Protiklad každý — všechen je privativní, příznakové je každý: Dnes mě všichni žáci pozdravili neříká, že pozdravil každý žák zvlášť, ale ani to nevylučuje.

[10]Považujeme za nedorozumění pokládat výrazy všechen, každý za indefinita: neurčitost je zde jen v rozdílném rozsahu celků, ke kterým se ukazuje, ale to je fakt mimojazykový; výrazy všechen, každý identifikují danou skutečnost a její prvky v celém jejím rozsahu a určitě.

Totálnost vyjadřuje také zájmeno sám, jež má na první pohled význam zcela odlišný („omezovací“). Např. Matka byla na všechno sama znamená, že jedinec byl zároveň vším, že byl totalitou, mimo kterou nebylo nic. Synonymní se sám je číslovka jediný (Matka byla na tento úkol jediná), jež rovněž má — v protikladu k jeden — sémantický rys totálnosti (stejně jako oba). — Sémantický rys totálnosti je zřejmý také u adjektivního tvaru samý: Kolem byla samá voda; V partě byli samí Češi atd. Projevuje se to souznačností vět obsahujících samý s větami obsahujícími všechen apod.: Všichni v partě byli Češi — V partě byli samí Češi.

Významový vztah mezi všechen — každý — sám lze znázornit takto:

	totalita
	/		\
+segm (každý)			—segm (všechen, sám)

Tato sémantická charakteristika platí také pro okolnostní slova (cirkumstantiva) utvořená z výrazů všechen, každý: všude, vždy [+tot —segm], pokaždé [+tot +segm] apod. Neplatí pro indefinita jako všelikdo, všelico, všelijaký, jež totálnost nevyjadřují (patří do skupiny 5 — jako ledakdo).

4.6. V dosavadních úvahách jsme prozatím nepřihlíželi ke vztažným slovům.

4.6.1. Relativní (konektivní) funkce deiktických slov je především sekundární funkcí definit s distinktivním sémantickým rysem —konst. Problém je ovšem v tom, že týmiž výrazy jako relativní věty bývají k větě řídící připojeny i věty, které mají zřetelně interrogativní charakter: např. závislá věta v souvětí Člověk, který lže, nezaslouží úcty je relativní netázací, kdežto v souvětí Otázka, kterého malíře považuje za největšího, ji překvapila jde o závislou otázku.

Rozdíl mezi relativní a interrogativní závislou větou však není v rozdílnosti spojovacího výrazu, nýbrž v hloubkové struktuře těchto souvětí: zatímco relativní věta vzniká jako rozvíjející větný člen, dostává se interrogativní věta do závislosti na větě řídící transformací přímé otázky. V povrchové struktuře je interrogativní věta odlišena od relativní nejčastěji pozicí: stává po verbu dicendi, popř. jménu, které je výsledkem jeho nominalizace — ovšem nominalizace ve smyslu značně širokém: je tak třeba chápat i výrazy jako problém (problém, jak zvýšit výrobu), jistý, jistota při záporu (nebylo jisté/panovala nejistota, jak dopadne zkouška apod.).

4.6.2. Za zvláštní třídu relativ je třeba považovat jen výrazy jenž, jehož, jejíž a jejichž, které jsou zřejmě v těsném vztahu k zájmenu 3. os. a příslušným zájmenům posesívním. Postavení různých relativ v soustavě spisovného jazyka je však nestejně pevné: zatímco posesívní relativa nemají konkurenci v indefinitech bezpříznakových z hlediska rysu konstatace, je zájmeno jenž pouze vedlejší alternantou ke který, má knižní ráz a zřetelně ustupuje. To, že se dosud drží, je asi třeba přičíst právě existenci monopolních posesívních relativ jehož, jejíž, jejichž.

Obdobnou strukturu jako výrazy jenž atd. mají také relativní výrazy s analytickým vyjádřením příznaku konektivnosti pomocí částice (nikoli zájmena) co, založené rovněž na zájmenu 3. os.; srov.: To je ta žena, co jsme s ní včera mluvili/s níž jsme včera mluvili.

Stejnou morfémovou stavbu jako jenž má výraz což, jeho platnost je však spíše koordinační (např.: Na schůzku nepřišla, což ho mrzelo). Obdobné výrazy pročež, přičemž, načež, kterýžto jsou dnes zastaralé.

Pro relativa typu jenž, popř. analytické výrazy s částicí co musíme tedy počítat s příznakem konektivnosti (+konekt), kdežto indefinita bezpříznaková z hlediska rysu konstatace jsou bezpříznaková i z hlediska rysu konektivnosti (—konekt). Ry-

 

[11]2. Matrice deiktických slov

I. Indefinita	1	2	2′	3	3′	4	4′	5	5′
konst	—	+	+	+	+	+	+	+	+
ign	0	+	+	—	—	—	—	—	—
konkr	0	+	—	0	0	0	0	0	0
kvant	0	0	0	+	+	—	—	—	—
tot	0	0	0	+	0	0	0	0	0
parc	0	0	0	0	+	0	0	0	0
arb	0	0	0	0	0	+	+	—	—
vol	0	0	0	0	0	—	+	0	0
segm	0	0	0	0	0	0	0	+	—

 

II. Definita	6	6′	7	7′	8	8′	9	9′
indir	—	—	—	—	—	—	+	+
partn	+	+	—	—	0	0	0	0
dist	—	+	—	+	0	0	0	0
tot	—	—	—	—	+	+	0	0
segm	0	0	0	0	—	+	0	0
id	0	0	0	0	0	0	+	0
dif	0	0	0	0	0	0	0	+

 

sem konektivnosti však už překračujeme hranice autosémantických slovních druhů, jejichž nástavbami jsou deiktická slova. Ta deiktická slova, která nejsou k tomuto rysu netečná (tj. mohou být charakterizována rysem +konekt nebo —konekt), představují specifický průnik mezi dvěma podstatně různými slovními druhy: autosémantickým a synsémantickým.

Koncepce deiktických slov, kterou jsme zde nastínili, není míněna univerzalisticky. Nicméně jsme přesvědčeni o tom, že její principy jsou aplikovatelné i na jiné jazyky, a že tedy může posloužit i ke studiu konfrontačnímu.

 

R É S U M É

Zur semantischen Struktur der deiktischen Wörter im Tschechischen

In der vorliegenden Studie versucht der Verfasser, die semantische Struktur der deiktischen Wörter im Tschechischen als System von binären Oppositionen (Korrelationen) und die Bedeutung eines jeden deiktischen Wortes als eine Summe von semantischen distinktiven Merkmalen zu beschreiben, die seinen Platz im System bestimmen.

 

[12]3. Synoptická tabulka deiktických slov

	S (P)		A	C
I.
(1)	kdo co, čí		jak(ý)	kde
			který	kdy
(2)	kdosi; čísi		jak(ý)si	kdesi
	cosi		kterýsi	kdysi
(2′)	kdovíkdo; kdovíčí		kdovíjak(ý)	kdovíkde
	kdovíco		kdovíkterý	kdovíkdy
(3)	kdekdo; kdečí		kdejak(ý)
	kdeco		kdekterý
(3′)	málokdo; máločí		málojaký	málokde
				mnohde
	máloco		málokterý	málokdy
			mnohý	mnohdy
(4)	kdokoli; číkoli		jak(ý)koli	kdekoli
	cokoli		kterýkoli	kdykoli
(4′)	kdochce; číchce		jak(ý)chce	kdechce
	cochce		kterýchce	kdychce
(5)	ledakdo; ledačí		ledajak(ý)	ledakde
	ledaco		ledakterý	ledakdy
(5′)	někdo, něčí		nějak(ý)	někde
	něco		některý	někdy
II.
(6)	já my; můj náš
(6′)	ty vy; tvůj váš
(7)	on;	jeho její	tak(ový)	tu zde
		jejich	ten(to)	teď nyní
(7′)			onak(ý)	tam onde
			tamten	tehdy
			onen	onehdy
(8)	všichni		všechen	všude
	nikdo; ničí			nikde
	všechno		sám	vždy
	nic			nikdy
(8′)			každý	pokaždé
			žádný
(9)			(ten)týž	tamtéž
			taktéž
(9′)			jiný jinak	jinde
				jindy

Poznámky k tabulce 3: a) S = substantiva, P = posesíva, A = adjektiva, C = cirkumstantiva, N = numeralia. b) Z technických důvodů jsme z číslovek zařadili do tabulky jen kardinalia. Kromě zastar. tolikéž se ke všem pravidelně tvoří číslovka druhová (kolikerý …), řadová (kolikátý …), hromadná (kolikero …), násobná (kolikrát — pokolikáté …). Do tabulky nejsou zařazeny číslovky zcela zastaralé (kolikrátkoli apod.). c) Pro úsporu místa jsou dvojice výrazů

[13]					N
I.
(1)	kam	odkud	kudy	proč	kolik
		odkdy
(2)	kamsi	odkudsi	kudysi		(koliksi)
(2′)	kdovíkam	kdovíodkud	kdovíkudy		kdovíkolik
		kdovíodkdy
(3)
(3′)	málokam	máloodkud	málokudy
(4)	kamkoli	odkudkoli	kudykoli
		odkdykoli
(4′)	kamchce	odkudchce	kudychce		kolikchce
		odkdychce
(5)	ledakam	ledaodkud	ledakudy
(5′)	někam	odněkud	někudy		několik
II.
(6)
(6′)
(7)	sem	odtud odsud	tudy	proto
(7′)	tam onam	odtamtud
		odtehdy
(8)	všude	odevšad	všudy
	nikam	odnikud	nikudy
		odevždy
(8′)
(9)	tamtéž				tolikéž
(9′)	jinam	odjinud	jinudy

jako jaký a jak, takový a tak zapsány jediným symbolem — s použitím závorek: jak(ý), tak(ový). d) Z týchž příčin v tabulce neuvádíme cirkumstantiva s významem ‚krajní meze‘: (1) pokud, dokdy, dokud; (2′) kdovípokud, kdovídokdy; (4′) pokudchce, dokudchce, dokdychce; (7′) potud, posud, dosud; (8′) navždy. e) V tabulce neusilujeme o úplný výčet variant a synonym deiktických slov. O zvratných a relativních zájmenech viz sub 4.3. a 4.6.

[14]

 

1. Sémantické uspořádání systému deiktických slov

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 5-14

Předchozí Jan Petr: Teze klasiků marxismu-leninismu o jazyce

Následující Jan Kořenský: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska