Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Проблемы конструкции лингвистических моделей на основе семантического компонента / Problèmes de la construction d’une grammaire à la base sémantique

Určitý obecně pojatý typ lingvistických modelů[1] představují gramatiky, které za východisko popisu a interpretace jazykových prostředků, zejména však významů vět a slov přirozeného jazyka, považují sémantické jádro, bázi, postulovanou v různé šíři, k níž se pak formou pravidel připojují gramatické a lexikální prostředky formace vět jako gramaticko-sémantických struktur a jako výrazových struktur. Tento typ lingvistického modelování doznal značné rozšíření zhruba od poloviny 60. let jako bezprostřední reakce na „formalismus“ předchozího období spojovaný obvykle se „školou“ Chomského, ale mající v podstatě hlubší motivaci v základních postojích nejen amerického deskriptivismu, ale i evropského, např. pražského strukturalismu, který dosáhl významnějších výsledků při zkoumání významových vlastností forem výrazu, méně již při systematickém a prohloubeném studiu saussurovského a hjelmslevovského paralelismu obsahové a výrazové struktury jazyka. Chápeme-li obecný typ gramatik formulovaných a konstruovaných směrem od sémantického východiska dostatečně široce, můžeme sem zařadit ostatně i takové současné modely, které navazují (mnohdy však formou sporu) nejen na tradice strukturalismu středoevropského a východoevropského, ale také na hjelmslevovský paralelismus, akcentujíce zřetel ke konverzibilitě lingvistických modelů. Jde nám tedy o takové současné modely, které jako jediné východisko nebo jako jedno ze dvou základních „rovnocenných“ východisek postulují soustavu sémantických objektů, zkoumajíce způsoby, jakými jim jazyk (jazyky) přiřazují prostřednictvím gramatických kategorií empiricky zjištěné formy výrazu. Nejde nám naopak o takové modely, které, vycházejíce důsledně z empirické evidence forem výrazu, zjišťují jejich (a jen tyto) významy, aniž by v tomto procesu docházely k skrytým, hloubkovým, bázovým, tj. s formou zcela bezprostředně nespjatým významům. Za klasický příklad tohoto posledně jmenovaného typu modelů lze považovat teorie, jejichž základem i konečným cílem je pojem sématu, monému apod. V rámci naznačeného typu lingvistických modelů však nebudeme vzájemně záměrně diferencovat tzv. fungující, generativní modely, tj. takové modely, které chápou svůj aparát jako prostředek generování správných vět (textů) daného jazyka, a modely „pouze taxonomické“, které chápou svůj aparát jako prostředek lingvistické interpretace vět (textů) daného jazyka. Toto stanovisko zaujímáme nejen proto, že uvažujeme o daném typu lingvistických modelů ve značném typologickém zobecnění, ale také proto, že diferenciace taxonomie a generativnosti je na dnešním stupni bádání stále otevřenou otázkou, která mimo jiné není bez souvislostí s problémy, jimiž se chceme zabývat.

Abychom naznačený typ lingvistických modelů konkretizovali, uvedeme některé příklady gramatik, které jsou v širší odborné veřejnosti známé a podle našeho názoru vyhovují danému typu modelů. — Zdá se, že k tomuto typu lingvistických modelů lze např. přiřadit již první práce tzv. generativní sémantiky, McCawley,[2] Lakoff,[3] patří sem tzv. pádová gramatika Fill[16]morova[4] i generativní model Brekleův.[5] V tomto smyslu lze chápat i řadu sovětských modelů jako je koncepce Gakova, Alisovové, modely typu smysl - text Meľčuka, Žolkovského, aplikativní model Šaumjanův, práce Arutjunovové[6] a některé varianty tesnièrovské valenční teorie, srov. Bondzio.[7] Z polské literatury je možno uvést zejména práce Wierzbické[8] a nejnověji Karolaka,[9] Grochowského,[10] navazující na Bogusławského,[11] Meľčuka a Apresjana. V české lingvistické literatuře mají tento charakter práce Daneše a kol., práce Kořenského,[12] Teoretické základy[13] a nesporně také práce Sgalla a kol. (členů Laboratoře matem. lingv. MF fakulty UK, viz ještě dále). Nejde nám pochopitelně o vyčerpávající přehled; práce uvádíme z ilustračních a exemplifikačních důvodů — v dalších výkladech se nebudeme zaměřovat na postižení diferencí mezi uváděnými modely, ale naopak na některé problémy, které jsou modelům uvedeného, velmi obecně stanoveného typu společné.

Je zřejmé, že základní komplex problémů bude spjat právě s problematikou postulátu sémantického jádra, východiska, sémantické báze. Budeme dále jako zástupného termínu užívat termínů sémantická báze, sémantické východisko a jen tam, kde to bude nutné, užijeme termínů vázaných jednotlivými koncepcemi.

Společným rysem daného typu lingvistických modelů bude konstrukce modelu ve směru obsah - forma neboli obsah - výraz v terminologii této stati. Jde ovšem v každém případě o „taktiku gnoseologického postupu“; u některých modelů je i v gnoseologickém smyslu zdůrazňována paralelnost obou konstrukčních směrů. Ve smyslu ontologickém však nejde o podstatnou diferenci; předpoklad dialektického vztahu obsahu a formy je nezbytný, ať už je vyslovován, či nikoli.

Postup od obsahu k formě vyvolává v řadách distribucionalisticky, popř. vůbec formalisticky orientovaných badatelů první zásadní námitku: namítá se, že zatímco objekty[14] výrazové struktury (fonémy, morfonémy, morfy, …) jsou nespornou bezprostřední objektivní daností, jsou objekty obsahového, sémantického východiska zásadně hypotetické, mají charakter postulátů. Jestliže se však důkladněji podíváme [17]na problémy, které má se svými objekty současná fonetika a fonologie, zvláště pokud se pokouší své objekty odhalit bez zřetele k významům, je zřejmé, že ani objekty výrazové struktury nejsou pouhou bezprostřední empirickou daností, neboť bez soustavného zřetele k významům badateli známým (nebo badatelem předpokládaným) nelze objekty výrazové struktury zcela spolehlivě stanovit. I u výrazových objektů komplexnější povahy, jako jsou morfonémy a morfy, u nichž se předpokládá v některých teoriích bezprostřední poukaz k významům, nelze přehlédnout, že bez závislosti na významu lze stěží teorii těchto objektů formulovat. Objekty výrazové struktury jsou tedy právě tak rezultátem teoretické činnosti (nazíráno z badatelského hlediska) a lze je stanovit jedině se zřetelem k objektům významu. Uživatel jazyka může identifikovat (jako adresát a posluchač) objekty výrazové struktury jedině při znalosti objektů obsahových. Při neznalosti jazyka, tj. při neznalosti struktur znakových vztahů mezi výrazovou a obsahovou složkou jazyka, může adresát identifikovat grafémy bez znalosti znakových vazeb jedině tehdy, jestliže neznámý jazyk užívá téže nebo podobné grafické soustavy jako jazyk známý; posluchač odhaduje jednotky akustické výrazové stránky jazyka opět na základě podobnosti s jednotkami jazyka, v němž mechanismy znakových relací alespoň pasívně ovládá.

Rozdíl mezi konstrukčním postupem od obsahu k výrazu a od výrazu k obsahu je tedy nikoli v empirické bezprostřednosti výchozích objektů výrazu a ve spekulativním postulativním charakteru výchozích objektů obsahu, ale v různých postojích k sémantickým objektům přirozeného jazyka v obou případech gnoseologické aktivity. Přístup od výrazu k obsahu předpokládá, že významové objekty alespoň v rámci tzv. gramatiky v užším smyslu jsou v celkem jednoduché, třebaže ne pouze symetrické korespondenci vázány na objekty výrazové, tj. nepočítá se systémovou a funkční existencí takových obsahových objektů, které mají charakter skryté, výrazově bezprostředně nesignalizované sémantiky. Opačný nebo smíšený gnoseologický postoj naopak z tohoto předpokladu vychází.

Jiný okruh závažných námitek proti modelům konstruovaným směrem od významového jádra je otázka ontologické povahy sémantické báze, sémantického východiska gramatiky a s tím spjatá otázka univerzálnosti sémantické báze. Ať už jakkoli terminologicky pojatá výchozí obsahová, sémantická složka jazykového modelu je ve všech případech tvořena dvěma základními komponenty: (1) axiomaticky zadanými, atomárními objekty (v některých případech jde o entity mající charakter individuí, popř. tříd individuí, v jiných případech již o entity relační povahy, v dalších případech pak o axiomatické objekty obojího druhu), (2) soubory pravidel konstruujících na základě (1) soubory komplexnějších jednotek výchozího obsahově-sémantického komponentu. Modely s výraznější logickou inspirací usilují o minimální rozsah (1) ve prospěch (2) — srov. např. aplikativní model, intenzionalistické gramatiky, jako je projekt Maternův, Svobodův a Palův,[15] také některé stratifikativní paralelistické modely usilují o úspornost v základní sémantické složce, srov. tektogramatická rovina modelu Sgallovy[16] skupiny. Jiné typy modelů akcentují empirickou podmíněnost sémantické základny (1), srov. Daneš, Hlavsa, Kořenský,[17] [18]nebo empirický charakter přikládají spíše (2) a (1) stanoví zapojením pravidel jakéhosi ‚zpětného‘ odvození, srov. u Kořenského (o. c. v pozn. 12); nezřídka se setkáváme s tím, že původně z formálně logických důvodů úzké (1) se postupně rozšiřuje a fakticky empirizuje, srov. vývoj Fillmorovy pádové gramatiky. (V souvislosti této stati necháme stranou diference naznačené v závorce viz (1), neboť se v podstatě týkají problematiky diferencí v konstrukčních principech obsahově-sémantického východiska modelu.)

Obecným rysem různých pojetí sémantického východiska je, že: (1) jde o jakýsi „sémantický jazyk“, který bývá zpravidla zapisován prostředky logické syntaxe nebo prostředky z ní odvozenými, (2) jde o soubor axiomaticky stanovených objektů a pravidel jejich kombinace, avšak s různou mírou empirické motivace dané předchozí analýzou textů, u badatele znalostí daného jazyka, intuicí atp.

A právě v souvislosti s těmito skutečnostmi musí být otázka ontologické povahy sémantické báze, sémantického východiska položena. Jde konkrétně o to, zda máme na základě empirické motivace „postulovaný sémantický jazyk“ považovat toliko za gnoseologický konstrukt, za taktické východisko aktivity badatele, či za ontologicky opodstatněné funkční jádro přirozeného jazyka v obecném smyslu tohoto pojmu. Tato otázka je velmi závažná. Výše jsme konstatovali spornost námitky, že objekty výrazu jsou empiricky opodstatněné, zatímco obsahově-sémantické objekty sémantického východiska jsou ryze konstruktové povahy. Případná námitka, že zatímco objekty výrazové struktury jazyka jsou i ontologicky nesporné, jsou objekty postulované v rámci sémantického východiska, sémantické báze ontologicky sporné, je rovněž námitkou zásadní, je-li oprávněná. Jde ovšem ve skutečnosti o komplex otázek. Především nelze věc vyhrotit tak, že pouze objekty výrazu jsou ontologicky nesporné, zatímco objekty obsahu nikoli, aniž bychom popřeli dialektický vztah obsahu a výrazu. Za druhé jde vlastně o spor, kde na jedné straně figurují jakékoli výrazové objekty (podstatné diference mezi teoriemi výrazové struktury svědčí pro to, že nelze počítat v současnosti s jedinou obecně platnou teorií výrazových objektů) a na druhé straně určité obsahové objekty, jejichž základní charakteristikou je skutečnost, že nejde o objekty s bezprostřední vazbou na objekty výrazové. Je to vlastně spor o ontologii jen výrazově bezprostředně nepodmíněných objektů, ne jakýchkoli obsahových objektů.

V úvahách o ontologickém statutu sémantické báze, sémantického východiska je třeba postupovat asi takto: aktivní uživatel jazyka má určité vyjadřovací potřeby; a právě „sémantický jazyk“ formulující konstrukční východisko daného typu lingvistických modelů představuje základní předpoklad uskutečnění vyjadřovacích potřeb mluvčího v podobě základních relačních modelů „stavů světa“, o němž mluvčí vypovídá. Jde tedy o soubor potenciálních relačních objektů intenzionální povahy, které jsou mluvčímu k dispozici, jestliže vstupuje do komunikačních vztahů v rámci daného jazykového společenství. Bez existence tohoto dynamického, ale normovaného souboru relačních modelů „stavů světa“, tj. bez ustálených pravidel jazykového zobrazování skutečnosti, je komunikace stejně nemožná jako bez dynamických, ale normovaných zásad užití výrazových prostředků jazyka. Nelze předpokládat, že při složitých znakových vztazích současných přirozených jazyků můžeme chápat jazykové významy, které nejsou bezprostředně vázány na výrazové objekty, pouze jako aktuálně referenční, denotativní významy bez nezbytného zprostředkování významy intenzionálními. A právě tyto potencionální významy intenzionální povahy jsou v podobě sémantické báze modelovány a stávají se konstrukčním východiskem daného typu modelů. Považujeme tedy za nezbytné přisuzovat sémantické bázi a pojmům jí funkčně ekvivalentním nejen gnoseologický, ale i ontologický statut.

Naskytuje se však další otázka: jestliže jde o významy, u nichž platí, že nemají relativně bezprostřední vazbu na výrazové objekty jazyka, není pak vyloučeno, že jde o sémantické objekty, které jsou spíše objekty struktury lidského myšlení, [19]popř. velmi obecnými univerzálními objekty přirozených jazyků vůbec se spornou specifickou vazbou na jednotlivé přirozené jazyky. V české lingvistické tradici se liší tzv. obsahy vědomí a jazykové významy, srov. již Dokulil, Daneš;[18] proto také např. v takových koncepcích, jako je Kořenského (o. c. v pozn. 12), je zaujato jasné stanovisko k této otázce, a to v tom smyslu, že soustava bázových významů je chápána jako ontologicky opodstatněná funkční složka daného přirozeného jazyka a je naznačen charakter vztahů k předpokládaným obdobným strukturám obsahů myšlení. Ve většině koncepcí však autoři stanovisko k otázce, zda jde o jistou významovou strukturaci tzv. obsahů vědomí, nebo o integrální funkční součást přirozeného jazyka, přímo nezaujímají. Naproti tomu bývá zásadně řešena otázka univerzálnosti příslušné sémantické složky, která je konstrukčním východiskem daného modelu. Tím je ovšem fakticky dána kladná odpověď na otázku, zda jde o integrální součást systému jazyka. Zdá se, že převládá univerzalistické hodnocení tohoto komponentu jazyka, příslušná složka se obvykle chápe jako sémantická základna přirozených jazyků vůbec; platí to nejen pro stanoviska představitelů generativní sémantiky a pádové gramatiky, ale jasně toto stanovisko formulují i další, srov. univerzalistický statut genotypu proti fenotypu v aplikativním modelu, univerzalistické stanovisko Meľčukovo, Wierzbické aj. Je při tom zajímavé, že často právě ty koncepce, které jsou proklamativně univerzalistické, dosti komplikovaně oscilují; při výkladu některých jevů jsou závislé na mimojazykové empirii a realitě, při výkladu jiných jevů jsou naopak velmi závislé na gramatických vlastnostech daného jazyka, např. angličtiny (srov. v této souvislosti hodnocení Fillmorovy koncepce, o. c. v pozn. 17, str. 139n.). Tyto problémy jsou typické pro celou řadu prací, pronikavá analýza by ukázala, že prakticky pro všechny koncepce. (Koncepce, jejichž autoři proklamativně formulují výchozí sémantickou složku svého modelu neuniverzalisticky, jsou objektivně naopak často univerzálnější, než bylo záměrem autora.) Příčina tkví zřejmě právě v tom základním faktu, že jde o postulovanou (zpravidla však i empiricky, a to nejen badatelsky, ale i ve smyslu „být rodilým mluvčím“, motivovanou) soustavu významů bez několikrát již připomínané relativně bezprostřední vazby na výrazové prostředky jednotlivého jazyka.

Je nyní otázka, zda konstatování určitých nejasností týkajících se myšlenkově obsahového nebo integrálně jazykového statutu příslušných komponentů a jejich univerzálnosti může být zásadní námitkou proti tomuto typu lingvistických modelů. Soudíme, že nikoli. Jak již bylo řečeno a při úvahách o ontologickém statutu sémantické báze naznačeno, nejde podle našeho názoru pouze o abstraktní postulát lingvistického metajazyka, ale o objektivně existující kategorii společenského vědomí, zajišťující nejen „vnitrojazykovou“, ale i „mezijazykovou“ komunikaci. Jde tedy o faktor nezbytný jak z hlediska specifické analýzy jediného přirozeného jazyka, tak i z hlediska zkoumání jazykových univerzálií.

Jestliže vyjdeme z Dokulilových a Danešových (o. c. v pozn. 18) úvah o vztahu obsahů vědomí a jazykových významů a chápeme tyto záležitosti ve smyslu stati M. Komárka, J. Kořenského[19] a o. c. v pozn. 12, dospějeme prostřednictvím pojmu vznikově rozvojových principů jazyka k závěru, že struktury obsahů vědomí a struktury sémantické báze přirozeného jazyka jsou nejen vývojově, ale i v synchronně funkčním smyslu natolik dialekticky spjaty, že je třeba mluvit o myšlenkově jazykových kategoriích (srov. v obdobném smyslu též Kacneľson[20]). Pro obecnou teorii přirozených jazyků a s ohledem na konstrukci gramatik je to jistá soustava séman[20]tických relačních objektů přirozeného jazyka, kterou lze v závislosti na badatelském, popř. aplikačními cíli chápat a postulovat z hlediska různých stupňů univerzálnosti, v rozsahu od absolutní univerzálnosti, kde již jde o velmi obecné myšlenkové kategorie, až k nulovému stupni univerzálnosti. Důležité je však zdůraznit jedno: kdyby byly sémantická báze a jí odpovídající komponenty jiných modelů předmětem analýz pouze samy o sobě, tj. kdyby nebyly především východiskem zkoumání vyjadřovacích prostředků jazyka, bylo by výše uvedené vymezení sémantické báze gnoseologicky nedostatečné. Ve všech koncepcích bez rozdílu však jde právě o soustavné zkoumání vztahů mezi vyjadřovacími (gramatickými a lexikálními) a výrazovými prostředky na straně jedné a bázovými sémantickými objekty na straně druhé. To prakticky znamená, že „riziko“ spojené s „nadměrnou“ univerzálností objektů sémantické báze, která je východiskem analýzy jednotlivého přirozeného jazyka, je minimální právě za předpokladu, že jsou skutečně systematicky zkoumány prostředky vyjádření bázových relačních objektů. Jestliže tedy budou ve smyslu jak obsahovém, tak rozsahovém postulovány i příliš obecné nebo „jiné“ objekty, než jaké fungují v daném přirozeném jazyce, budou důsledným zkoumáním příslušných vyjadřovacích prostředků spolehlivě dodatečně vyloučeny. Závažnější je již „riziko“ opačné; jde o případy, kdy jsou objekty sémantické báze stanoveny příliš speciálně a úzce, v přílišné závislosti na výrazových a vyjadřovacích prostředcích jediného jazyka, a cíle zkoumání jsou naopak univerzalistické, konfrontační apod. Z těchto důvodů je zřejmé, že obecně vzato je univerzálnější postulát objektů sémantické báze gnoseologicky vhodnější, třebaže je nezbytné dbát na to, aby objekty měly vždy charakter jazykového, popř. myšlenkového ztvárnění reality a nebyly zaměňovány s empirickým nebo dokonce vědeckým popisem reality samé. (Srov. v této souvislosti diskuse kolem sémantického výkladu takových vět jako I hit the ball over the fence ve vztahu k větám referenčně podobným, srov. i o. c. v pozn. 17.)

Dalším komplexem problémů, kterému v souvislosti s daným typem modelů chceme věnovat pozornost, je otázka vztahu mezi komponenty majícími charakter sémantické báze jazyka a tradiční gramatikou v užším smyslu, tj. syntaxí a morfologií, při soustavném zřeteli k výrazovým prostředkům jazyka. K objasnění komplexu těchto problémů je třeba vyjít z poněkud širší úvahy.

Obecně platí kategoricky tato zásada: jestliže do uzavřené třídy pojmů, mající charakter teorie, zavedeme nový pojem, pak to má nepochybně důsledky pro podstatu dosavadních pojmů. Je-li daný lingvistický model otevřená teorie, pak to znamená, že neřeší programově všechny podstatné jevy přirozeného jazyka a že nově zavedený pojem vyplňuje gnoseologickou mezeru. Tato situace může nastat právě u generativní a pádové sémantiky ve srovnání zejména s klasickou podobou Chomského teorií.[21] Ve formalistních analýzách nebyla v podstatě záměrně významová složka jazyka zkoumána, byl tu tedy v gnoseologickém smyslu prostor pro zavedení nového pojmového komponentu. V žádném případě tato situace není v současných modelech navazujících na teorie vycházející z tradic pražské funkční školy. Jde totiž o teorie „uzavřené“[22] v tom smyslu, že dosavadní soustava pojmů usilovala interpretovat sémantiku, gramatiku i výrazovou strukturu jazyka v plném rozsahu. Z určitých rozporů uvnitř teorie se pak dospělo k nutnosti zavést nový pojmový komponent a to má nezbytně za následek potřebu „přehodnotit“ dosavadní pojmovou soustavu jako celek i jednotlivé její prvky. Tradiční strukturní lingvistika pracovala v zásadě s dvěma typy jazykových významů: s významy gramatickými (morfologickými a syntaktickými) a významy lexikálními. Nesporně platí, alespoň v pod[21]mínkách středoevropské a východoevropské lingvistické tradice, že právě řešení otázek vztahů mezi lexikálními významy a velmi problematickými významy syntaktickými vedlo k nezbytnosti začít pracovat s takovými komponenty jazyka, jako je sémantická báze, zejména pokud je chápána jako východisko interpretace vět přirozeného jazyka.

Chceme-li otázku, která je nyní zkoumána, vyhrotit, je třeba se ptát: Znamená zavedení takového komponentu, jako je sémantická báze, a komponentů jí v nejobecnějším smyslu odpovídajících, „zrušení“ problematiky gramatických významů obecně, nebo alespoň pokud jde o teorii větné struktury? Tedy — jde v případě daného typu modelů o model typu sémantika → výraz bez jakéhokoli zprostředkování gramatickými významy? Je zřejmé, že základní sebecharakteristiky některých modelů tomuto pojetí zdánlivě nasvědčují, srov. model smysl - text sov. lingvistů Meľčuka, Apresjana a Žolkovského (o. c. v pozn. 6), neboť jejich pojem smysl odpovídá právě sémantické bázi a text má charakter komplexní výrazové struktury věty a útvarů nadvětných.

Avšak v modelu smysl - text jsou gramatické složky zapojeny, a to v podobě přetvářecích komponentů (jejich funkcí je přetvářet smyslové zápisy věty na odpovídající textové útvary). Důkladněji propracována je pětikomponentová hloubková a povrchová syntax; morfologie, která je propracována již méně důkladně, představuje řetězce slovoforem a prozodické údaje opět v povrchovém a hloubkovém chápání. V případě explicitního popisu Sgallovy skupiny dochází k zavedení „roviny“ morfematické (definované v smyslu Skaličkových[23] sémat) a roviny větných členů, kde se vedle větných členů jako povrchových struktur uplatní ve smyslu morfologického významosloví sémantické funkce pádu, rodu, stupňování apod. Dokonce i na tektogramatické rovině se mohou jednotky morfologického významosloví uplatnit, ač jsou ve většině případů identické s gramatémy roviny větných členů. — Podobně v případě koncepce, která je vyložena v Teoretických základech (o. c. v pozn. 13), jsou syntaktické funkce morfologických slovních druhů a jejich kategorií nejen konstitutivní složkou soustavy gramatických větných vzorců (GVV), ale počítá se se specifickou teorií odvození těchto GVV z určitým způsobem pojaté teorie slovních druhů. (Stejně tak to platí i pro o. c. v pozn. 12.) Jde tedy ve všech těchto případech o modely typu sémantika - gramatika - výraz.

Zvláštní pozornost je třeba věnovat — zde pouze na okraji — modelům navazujícím na tradice amerického deskriptivismu a určeným (přes proklamovaný univerzalismus) především k analýze angličtiny. Gramatický komponent těchto modelů formalizovaný zpravidla stromem v termínech NP a VP lze jen stěží chápat jako komponent, který reprezentuje vedle komplexní výrazové struktury věty také strukturu syntaktických funkcí morfologických kategorií. Je to dáno typologickou specifikou jazyků těmito aparáty interpretovaných.

Je tedy zřejmé, že se zapojením komponentů reprezentujících syntaktické funkce morfologických kategorií v modelech slovan. jazyků se všeobecně počítá, neboť to vyplývá přinejmenším z typologické specifiky slovanských jazyků. Jde v nejobecnějším smyslu o to, že významosloví slovanské věty má v zásadě dvojí vrstvu významů s nestejným stupněm vazby na výrazové prostředky jazyka: „smysly vět“, významy bázové, propoziční, tektogramatické — tedy významy představující globální sémantiku jednotlivých větněsémantických typů s vysokým stupněm univerzality a s těsnou vazbou na kategorie myšlení, a vrstvu významů, které vzhledem k prvé vrstvě významů mají charakter významů modifikujících a jsou těsněji spjaty s vysoce rozvinutými vyrazovými prostředky slovanského tvarosloví.

V těchto souvislostech je třeba položit další otázku: Představují větné členy a morfologické kategorie ve svém tradičním pojetí morfologický komponent současným modelům typu sémantika — gramatika — výraz skutečně adekvátní?

[22]Zkoumání této otázky jsme věnovali již před časem pozornost;[24] v této stati chceme proto danou problematiku pouze ve stručnosti shrnout. Zatímco teorii sémantické báze a odpovídajících komponentů v rámci jednotlivých modelů byla právě od druhé poloviny 60. let věnována velmi intenzívní pozornost, věnuje se posouzení vhodnosti tradičních teorií sémantické morfologie pro tyto modely a jejich případnému funkčnímu přehodnocení pozornost nesrovnatelně menší. Zvláště v prvých fázích rozvoje modelů typu význam - gramatika - výraz byly zcela zřetelné tendence předpokládat, že nově zavedený sémantický komponent je s to vyřešit veškerou relevantní sémantickou problematiku, a komponent gramatický včetně složek morfologických byl (nesporně i pod vlivem generativních modelů) redukován na výrazovou složku. Takové tendence se objevily např. i pokud jde o chápání Danešova pojmu gramatického větného vzorce; jeho chápání jako komplexní znakové struktury[25] a z toho plynoucí problémy s teorií příslušných gramatických kategorií patří i nadále do jisté míry k otevřeným otázkám, i když v Teoretických základech se v podstatě počítá s možností odvozovat soustavu GVV z teorie primárních a sekundárních funkcí slovních druhů.

Při propracovávání modelů se zřetelem k slovanským jazykům se tedy ukázalo, že je třeba funkční složky jazyka, které jsou v tradičních gramatikách reprezentovány teorií větných členů a morfologických kategorií, nesporně zapojit. Dělo se tak nejprve většinou zaváděním roviny morfologické a roviny větných členů v chápání vyplývajícím z klasického strukturálního pojetí těchto složek gramatiky. Tradiční teorie větných členů, které jsou výrazně heterogenní, pokud jde o poměr mezi formálními a významovými kritérii jejich klasifikace, však vyžadovala v návaznosti na starší kritiky teorie větných členů důsledně diferencovat sémantické větné členy a větné členy formální, výrazové, a zapojení těchto složek řešit např. lišením hloubkové a povrchové syntaxe — zpravidla pak s otevřenými otázkami vztahu mezi hloubkovou syntaxí jako rovinou sémantických větných členů a sémantickou bází, rovinou „smyslů“ vět. Je zřejmá i tendence zapojit sémantické rysy, sémantické funkce tradičních větných členů do sémantické báze v podmínkách jejího větného vyjádření, a výrazové funkční rysy větných členů do roviny syntaktické, chápané povrchově, do komplexní výrazové složky struktury gramatických větných členů. Zdá se, že obecně jsou tyto otázky koncepčně jasné, nejasnosti jsou spíše spjaty s diferencemi v konstrukčním zapojení v jednotlivých modelech. Jestliže však některé modely zavádějí vedle úrovně ‚smyslů‘ vět ještě hloubkovou syntax (srov. Meľčuk, o. c. v pozn. 6), vzniká otázka poměru obou sémantik (pokud ovšem je hloubková syntax chápána sémanticky). Při hlubším propracování teorie bázových sémantických objektů prakticky mizí komponent větných členů jako složka sémantiky jazyka a výrazová složka syntaxe je totožná s komplexní výrazovou strukturou věty jako výrazovou složkou soustavy větných vzorců a jejich derivátů (srov. Teoretické základy a Kořenský, o. c. v pozn. 12).

Zavádění pojmů sémantické morfologie do modelů daného typu považujeme za problém stále otevřený a neobyčejně závažný pro zvyšování adekvátnosti modelů. V důsledku svých zprostředkujících funkcí (mezi bázovými významy a výrazovými prostředky jazyka) má způsob chápání sémantické morfologie (gramatických, zejména tzv. morfologických významů) vážné důsledky pro chápání nejen výrazové struktury věty, ale i syntaktických struktur, tedy syntaktických rovin stratifikačních modelů, soustavy gramatických větných vzorců atp. Vývoj modelů ukazuje, že se zapojení těchto prostředků v současné době intenzívně zkoumá, což vede ke konstrukčně [23]komplikovanějšímu, avšak adekvátnějšímu zapojení v rámci jednotlivých modelů. Stačí ukázat pohyb v řešení těchto otázek v teorii gramatických větných vzorců vymezených jednou ze základních prací (srov. Daneš[26]), kde se pracovalo s pojmem syntakticky volných a syntakticky vázaných kategorií, přičemž syntakticky volné morfologické kategorie představovaly jednu z variačních soustav gramatického větného vzorce, a statí M. Komárka, J. Kořenského (o. c. v pozn. 19) nebo Teoretickými základy, zvláště pak v podobě Vědecká synchronní mluvnice spisovné češtiny.[27] Jeví se zřetelná tendence odhalovat detailněji podstatné funkční diference mezi tradičními kategoriemi i uvnitř tradičních kategorií, zejména kategorií „syntakticky proměnných“, a v souvislosti s tím je začleňovat v jednotlivých komponentech modelů. Stejně tak pokud jde o generativní, explicitní popis — ze srovnání monografie Sgallovy a publikace Explizite Beschreibung (o. c. v pozn. 16) zřetelně vyplývá, že je interpretaci funkční relevance morfologických významů věnována prohloubená pozornost. I Meľčuk (o. c. v pozn. 6), který vědomě těmto otázkám ve své knize věnoval pozornost omezenou, si je závažnosti těchto otázek plně vědom.

Pro prohloubení funkční analýzy soustavy slovních druhů a jejich kategorií, se zřetelem k jejich konstrukčně nerozpornějšímu začlenění do modelů typu sémantika - gramatika - výraz, s cílem zvýšit adekvátnost těchto modelů považujeme za nezbytné následující kroky:

1. Zkoumat možnosti přizpůsobení konstrukčních principů gramatického „zprostředkujícího“ komponentu modelů konstrukčním principům již nyní běžně uplatňovaným v teorii sémantického východiska modelů (tj. v teorii sémantické báze, „smyslové“ roviny věty, tektogramatické roviny aj.). Možnosti odvozovat soustavu slovních druhů a jejich kategorií v sémantickém smyslu z obdobných velmi obecných myšlenkově jazykových kategorií blízkých atomárním objektům sémantické báze byly již naznačeny (srov. o. c. v pozn. 19 a 12). Nejde přitom zřejmě jen o zkoumání možných konstrukčních invariantních principů, nýbrž patrně o hlubší souvislosti ontologické povahy, které lze odhalit soustavným zkoumáním rozvojových principů přirozeného jazyka. Touto cestou lze překlenout jeden ze závažných problémů daných modelů spočívající v tom, že struktura věty je zkoumána a konstruována důsledně ve směru obsah → výraz, ale prostředky gramatického vyjádření věty jsou tradičně (a tudíž ne zcela důsledně) zkoumány a konstruovány ve směru výraz → obsah.

2. V závislosti na prvním kroku důsledně konstruovat syntaktickou rovinu (její obsahovou složku, hloubkovou syntax) jako soustavu gramatických větných vzorců (typů) na základě elementárních a komplexních objektů teorie slovních druhů a jejich kategorií a nahradit tak postupně samostatné roviny syntaktickou a morfologickou funkčně zcela nerozporným komponentem morfosyntaxe (naznačeno v o. c. v pozn. 19).

3. Systematicky prohlubovat důslednou funkční diferenciaci tradičních morfologických kategorií ze dvou hledisek: a) odlišit ryze výrazové funkce kategorií od sémantických funkcí kategorií (srov. např. funkční analýzu kategorií substantiva, o. c. v pozn. 25), b) soustavně prohlubovat teorii syntaktické vázanosti morfologických kategorií lišením jejich funkční relevance v jednotlivých komponentech modelu, se zřetelem k diferenciaci sémantických, pragmatických, textotvorných atp. funkcí kategorií.

4. Soustavně zkoumat možnosti odhalení jiných než taxonomicky korespondenčních principů funkčních vztahů mezi objekty sémantické báze, roviny „smyslů“ věty, tektogramatické roviny, propozičních významů věty a syntaktickomorfologickými prostředky jejich vyjádření. Existují náznaky, že v souvislosti s kroky 1 a 2 může [24]krok 4 výrazně přispět k objasnění principů funkčních vazeb mezi základními složkami jazyka — globální větnou sémantikou, zprostředkující a modifikující morfosyntaxí a vlastní výrazovou strukturou, a to nejen ve smyslu synchronně funkčním, ale i z hlediska zkoumání rozvojových principů jazyka v této oblasti (srov. o. c. v pozn. 12).

Kroky 1—4 je třeba chápat jako program průpravné teoretické činnosti, která podle našeho mínění v současné době může vytvořit podmínky pro gnoseologicko-konstrukčně i ontologicky adekvátnější zapojení gramatických, zejména morfologických složek jazyka do modelů typu sémantika - gramatika - výraz. V krocích 1—4 uváděná literatura pochopitelně jen blíže ilustruje smysl této části stati a naznačuje směry zkoumání v této oblasti.

Zdá se, že adekvátnější zapojení morfologicko-syntaktických prostředků vyjádření globálních významů vět přirozeného jazyka bude mít pozitivní důsledky i pro uskutečnění požadavku konverzibility modelů tohoto typu, srov. např. Meľčuk (o. c. v pozn. 6) a Kořenský (o. c. v pozn. 24), která je jedním z kritérií formální dokonalosti a explikační adekvátnosti modelů.

Z velmi aktuální problematiky modelů konstruovaných směrem od sémantického východiska jsme vybrali problematiku, jíž bývá věnována menší pozornost než otázkám teorie výchozího sémantického komponentu samého. Z těchto důvodů jsme vycházeli ze záměrného typologického zobecnění dané skupiny lingvistických modelů a stranou proto zůstaly velmi podstatné diference z hlediska lišení taxonomie, generativnosti, „dějstvujuščego“ charakteru, otázky vztahu explicitnosti a typů formalizace apod. Jde nám o zkoumání základních pojmových předpokladů, nikoli o konfrontační typologii formálního charakteru. Soudíme, že analýza a popis přirozených jazyků směrem od složky vyjadřovacími potřebami daných globálních, zejména větných významů je i nadále perspektivní, zvláště za předpokladu, že také gramatická složka modelů bude zpracována z obdobných metodologických hledisek, tj. směrem od významu při soustavném lišení gramatickovýznamových a výrazových funkcí tradičních gramatických kategorií. Zdá se, že důsledný postup tohoto charakteru povede k pronikavému přehodnocení tradičních teorií zejména morfologických kategorií, ale zároveň i k prohloubení adekvátnosti modelů daného typu.

 

R É S U M É

Проблема конструкции лингвистических моделей на основе семантического компонента

Автор обсуждает основные вопросы связанные с лингвистическими моделями типа содержание - выражение (семантика - грамматика - выражение). Предметом анализа являются следующие проблемы: 1. онтологическое и гносеологическое существо исходного семантического компонента определенных моделей, 2. вопрос о универсальности исходного семантического компонента, 3. вопрос о положении традиционных синтаксических и морфологических категорий в рамках приведенных в статье моделей. Автор доходит к следующим выводам: исходные семантические компоненты определенных моделей представляют собой эмпирически оправдаемые, в языке объективно существующие значения с разной степенью универсальности. В связи с углублением надежности и «экспликативной силы» моделей необходимо более резкое определение функциональных качеств грамматических, прежде всего морфологических категорий в рамках моделей приведенного типа.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 15-24

Předchozí Miroslav Komárek: Sémantická struktura deiktických slov v češtině

Následující Petr Sgall: Synchronní srovnávání jazyků a jeho sémantické východisko