Synchronní srovnávání jazyků a jeho sémantické východisko

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Синхронное сопоставление языков и его семантическая база / Les comparaisons synchroniques des langues et leur point de départ sémantique

Synchronní srovnávací studium slovanských jazyků (v jejich vzájemných vztazích, i ve vztahu k jazykům jiných rodin), ať už se pro ně užívá názvu analytické srovnávání, porovnávání, konfrontace, nebo studium kontrastivní, má nesporně plodnou tradici právě v české lingvistice. Bylo už ukázáno, že metody nazývané dnes v různých zemích západní i východní Evropy kontrastivními jsou v jistém smyslu pokračováním synchronního analytického studia jazyků bez ohledu na jejich příbuznost, které mělo své místo v programu, v badatelské praxi i v pedagogických aplikacích české lingvistiky třicátých let.[1] Různé projekty kontrastivních mluvnic si tuto návaznost a možnosti jejího využití vždy plně neuvědomují, ale není tu naším cílem probírat zaměření ani úroveň takových postupně připravovaných rozsáhlých prací, jako je zejména projekt porovnání srbocharvátštiny s angličtinou připravovaný pod vedením R. Filipoviće v Záhřebu, nebo projekt polsko-anglický (Fisiak), polsko-makedonský (Topolińská), Růžičkovy studie porovnávající ruštinu s angličtinou, rusistické konfrontační studie, kapitoly a monografie české, nebo bratislavský program konfrontace slovenštiny s maďarštinou.[2]

Chceme se v tomto příspěvku zamyslet jen nad některými otázkami týkajícími se (1) Mathesiova požadavku funkčního přístupu ke srovnávaným jazykům, (2) nutnosti volby určitého systému popisu (a zejména výhod, které při této volbě mají některé evropské systémy zahrnující závislostní gramatiku ve srovnání s popisem transformačním), a konečně (3) stručně se dotkneme i vztahu mezi konfrontační lingvistikou a typologií.

1. Nezbytnost funkčního přístupu pro analytické srovnávání jazyků (na rozdíl od srovnávání genetického, historického) odůvodnil V. Mathesius tím, že „obecné potřeby výrazové a sdělovací, společné veškerému lidstvu, jsou jediným společným jmenovatelem, na který můžeme uvést výrazové a sdělovací prostředky, jež jsou v každém jazyku jiné“.[3] Plodnost funkčního přístupu pro srovnávání jazyků bez ohledu na jejich příbuznost byla pak doložena především v pracích V. Mathesia samého i dalších českých anglistů, ale i slavistů a dalších. Ukázalo se také, že tento přístup, uplatňovaný už tehdy i se zřetelem k pedagogickým aplikacím, mohl se později stát základem projektu, jehož cílem jsou aplikace technické, jako je strojový překlad.

Konference o konfrontační gramatice slovanských jazyků pořádaná v Praze v říjnu 1973 znovu potvrdila platnost Mathesiova postulátu,[4] jehož původní formulace je ovšem vágní. Nejde jen o nutnost přesněji charakterizovat to, co Mathesius nazývá „výrazovými a sdělovacími potřebami“, ale zejména o nezbytnost určitého rozčlenění celé problematiky, která s jeho postulátem souvisí.

[26]Na jedné straně z nutnosti funkčního principu jistě nevyplývá, že by při porovnávacím studiu jazyků muselo jít jen o postup od sémantiky ke gramatické formě. Funkční přístup — který ani dnes není všude bez výhrad přijímán, takže musí být také v novém metodologickém kontextu novými argumenty obhajován[5] — je širší, zahrnuje i možnost kontrastivního studia jednotlivých dílčích oblastí vymezených fonologicky, morfologicky aj. I zde je rozhodující hledisko funkční, na němž je obvykle založeno vymezení zkoumaného okruhu jevů, tak např., zkoumá-li Z. M. Volockaja[6] nomina loci, vychází výslovně z toho, že pro vymezení této kategorie je nezbytný určitý společný významový komponent (s. 38). Příkladem monografické práce rozbírající především strukturu tvarovou, ovšem na základě vymezení daného právě mezijazykovou shodou sémantickou, může být kniha V. Barnetové o vidu ruského slovesa (i když srovnání s jinými jazyky není přímo autorčiným cílem).[7] Že je funkční přístup nosným východiskem nejen pro porovnávací studium kategorií gramatických a slovotvorných, ale také šíře i pro studium struktury pojmenování, dokládají studie J. Horeckého.[8]

Jinou oblastí, kde je funkční přístup ke konfrontačnímu studiu jazyků uplatňován, ačkoli tu nejde o přímý vztah k sémantice, je oblast funkčních jazyků a funkčních stylů, jejíž zpracování je známo z díla Havránkova.[9] Jde tu o jiný aspekt tzv. vyjadřovacích potřeb, a vyžadovalo by samostatnou studii, kdybychom se chtěli pokusit shrnout, co je ve funkční stylistice — a popř. i v teorii textu, sociolingvistice aj. — už známo o společenské podmíněnosti různých útvarů, o různých, pro jednotlivé národy a historická období víceméně specifických kombinacích podmínek, které jsou v základě „společné veškerému lidstvu“. Opět jinou oblastí jsou konfrontační studie statistické; i v nich, nebo při vytváření bohemistických a jiných „jednojazyčných“ podkladů pro ně, je ovšem tematika členěna podle gramatických aj. funkcí sledovaných jevů.[10]

Na druhé straně, jak jsme viděli, je funkční přístup v základě spojen se sémantickým východiskem, a je proto vážnou překážkou pro zpracování metodologických základů konfrontačního studia ta skutečnost, že dosud není dost jasno v otázce, co máme rozumět pod sémantikou (v rámci lingvistiky, tedy jak chápat významové jednotky přirozeného jazyka). Jistě nelze vycházet bezprostředně ze sémantiky referenční nebo extenzionální, neboť je známo, že výrazy přirozeného jazyka mají intenzionální povahu, že tedy např. shoda pravdivostních podmínek dvou vět není totožná se shodou jejich významu. Přesněji řečeno, dosavadní zpracování sémantiky v logice (i v teorii modelů a v jiných logických směrech, které postupně stále víc zdůrazňují jednotlivé prvky intenzionálního přístupu) je založeno na přístupu extenzionálním, především na Tarského řešení otázek pravdivosti a na Carnapově definici intenze (podle níž mají shodnou intenzi věty mající shodné pravdivostní podmínky). Nemůžeme zde tyto otázky probírat podrobněji, jen stručně shrneme [27]hlavní výsledek, který chceme předložit k diskusi:[11] Lingvisté často upozorňují na to, že věty mající stejné pravdivostní podmínky nemají vždy shodný význam; uvádějí se přitom příklady konverzních predikátů jako následovat — předcházet, kupovat — prodávat, větší — menší atd., nebo různého rozložení aktantů kolem predikátů symetrických (sousedit s), dále příklady různého aktuálního členění (doprovázeného změnami slovosledu nebo intonace a popř. i gramatické konstrukce, např. pasivizací). Mluví se pak o různé perspektivě, o různém přístupu mluvčího apod., jako o rozdílech, které jsou relevantní pro jazykový význam, i když nejsou relevantní „z hlediska logického“, tzn. pro pravdivostní podmínky vět, pro extenzi a intenzi vět.[12] Aby se podařilo vyjasnit sám pojem sémantiky, je však třeba jít dále a rozlišit dvojice konstrukcí (predikátů), které v obecném případě shodu pravdivostních podmínek nezaručují, od těch, které ji zaručují. Jinak bychom nemohli zdůvodnit, proč rozdíly perspektivy ap. považujeme za sémantické, nebo, přesněji řečeno, nedovedli bychom uvést kritéria, podle nichž lze rozhodnout, která distinkce je sémantická (v lingvistickém smyslu) a která nikoli. Ukazuje se, že do kategorie rozdílů, které nejsou obecně spojeny se shodou významu (smyslu) věty, tedy nejsou plně synonymní, patří především rozdíly v aktuálním členění (věty s různými složitějšími typy kvantifikace mají různé pravdivostní podmínky, liší-li se aktuálním členěním, i když mají stejnou gramatickou stavbu a lexikální obsazení). Podobně to platí i o konverzních predikátech akčních: věta Karel prodává auta je i obsahově různá od věty Od Karla se kupují auta, a jen při určitém (i když jistě běžném) lexikálním (a morfologickém) obsazení mají obě takové věty shodné pravdivostní podmínky. U konverzních predikátů stavových (relačních), i u predikátů symetrických je tato otázka dosud otevřená (zejména se zdá, že symetrické predikáty relační mají při obou odpovídajících si rozděleních aktantů sémantiku plně shodnou — pokud ovšem nebudeme právě přítomnost relačního predikátu považovat už za věc lexikálního obsazení, tedy za omezení ve srovnání s obecným případem: A sousedí s B má shodné pravdivostní podmínky jako s A sousedí B, ať jde o jakákoli A a B; ale rozhodnutí o shodě nebo neshodě jazykového významu je tu vázáno na rozhodnutí v případech jako Karel si vzal Marii — Karla si vzala Marie, nehledě na další nejasnosti, spojené s významovou příbuzností předložky s a koordinace). V každém případě však lze na tomto základě zkoumat relevanci tzv. perspektivy či hierarchie pádů, hlediska mluvčího ap.

Otázka, zda daný rozdíl syntaktických konstrukcí je či není sémanticky relevantní (zda jde o konstrukce plně synonymní, rozlišené jen gramaticky, povrchově), zůstává ovšem v tomto pojetí empirickou otázkou, a tvrzení, že dané dvě konstrukce mají stejný jazykový význam (jsou plně synonymní), je vždy jen empirickou hypotézou, kterou může vyvrátit protipříklad, podaří-li se najít ho. Důležité je, že se podařilo najít pojítko mezi tím, co bylo dříve považováno za rozdíl mezi lingvistickým a logickým přístupem k sémantice; i když užití tohoto výrazu má i nadále dva různé významy (zejm. o adjektivu sémantický lze říci, že pro logika je atributem interpretace, kdežto pro lingvistu je atributem té roviny přirozeného jazyka, která může být východiskem sémantické interpretace v logickém smyslu slova), je nyní zřejmé, že to, co nazýváme jazykovým významem, má dobře známý korelát v logických teoriích, totiž pojem smyslu. Naproti tomu to, co v lingvistice nazýváme obsahem, [28]odpovídá extenzionální sémantice v logice (ovšem s tím, že pojem intenze je, jak jsme se už zmínili, i v teorii modelů chápán na extenzionálním podkladě, že tedy se dva výrazy mohou lišit smyslem, i když mají shodnou intenzi). Není třeba zdůrazňovat, že tyto výsledky mohou mít, potvrdí-li se jejich oprávněnost, velmi značný význam pro spolupráci mezi lingvistikou a logikou.

Pro konfrontační lingvistiku, která právě vyjasnění základů sémantiky potřebuje (viz pozn. 4 výše), je pak zřejmé, že takové přesnější chápání samého pojmu sémantika umožní v mnoha ohledech uplatňovat nová měřítka jak na srovnávání různých jazyků z hlediska sémantické ekvivalence jejich výrazů (neboť pojmy perspektivy nebo hierarchie pádů nejsou pro různé jazyky přímo srovnatelné, ale otázka, zda dané konstrukce mají shodný obsah jen při určitém — byť běžném — lexikálním a morfologickém obsazení, anebo i obecně, má ovšem smysl, i když jde o konstrukce různých jazyků), tak také na aparát, kterým porovnávané jazyky popisujeme.

2. Pojmový aparát užívaný k popisu různých jazyků, které konfrontujeme, musí být do určité míry jednotný. Především je dnes už celkem obecně kladen požadavek výběru určitého typu popisu jazyka, který by umožnil zachycení shodných a odlišných rysů různých jazyků. O výběr takového optimálního popisu v termínech strukturní lingvistiky usilují O. Leška a H. Křížková-Běličová, zatímco např. R. Růžička upozorňuje, že je třeba pracovat s postupy explicitními, které uplatňují přesně vymezené prostředky dané teorie a dodržují její formální podmínky.[13] Tento přístup odpovídá požadavkům současné metodologie věd především tím, že umožňuje na autorovi nezávislou přesnou kontrolu výsledků a tak podstatně snižuje nebezpečí subjektivismu a obtíže spojené s často ještě ve slavistice běžnými diskusemi nad starými citáty a lexikografickým probíráním různě užívaných termínů. Pro oblast morfologie (vidu) ho uplatnila V. Barnetová (o. c. v pozn. 7, viz zejm. její formační pravidla, s. 77, a pravidla akomodační, 78n.).

Zpravidla je explicitní popis formulován jako popis generativní, nemusí však jít právě o transformační gramatiku.[14] Chtěli bychom tu jen stručně poukázat na některé výhody jiného typu generativního popisu, totiž popisu, který nazýváme funkčním, a který byl postupně vypracován a uplatněn na studium češtiny v porovnání s angličtinou a ruštinou v pražské skupině algebraické lingvistiky.[15]

Každý systematický popis jazyka je rozdělen do několika částí (složek, komponentů), z nichž jedna je základní, v jistém smyslu výchozí (u generativních popisů je tento výchozí charakter vymezen přesněji, jde o tzv. vlastní generativní složku nebo bázi), zatímco ostatní složky charakterizují vztahy mezi jednotlivými rovinami (u popisů explicitně formulovaných jde o soubory pravidel převádějících zápisy vět vždy na sousední rovinu). Chceme se tu zabývat především základní složkou, která [29]má obvykle (ať už jde o bázi syntaktickou, jako u Chomského, nebo sémantickou, jako u většiny ostatních) buď podobu gramatiky závislostní, nebo gramatiky bezprostředních složek (frázové). Závislostní gramatika, popř. závislostní syntax, se vyvíjela po dlouhou dobu jako jedna ze základních součástí evropské lingvistiky a jsou na ní založeny velmi četné popisy nejrůznějších jazyků. Jen pro popis angličtiny je běžnější syntax bezprostředních složek, kterou pak Chomsky zpracoval formálně v podobě své (kontextové i nekontextové) frázové gramatiky. Nebudeme se tu zabývat formálními stránkami obou typů gramatik,[16] ale chceme — pro účely výběru typu popisu, který by mohl sloužit také potřebám konfrontační lingvistiky — porovnat některé jejich vlastnosti relevantní pro lingvistiku.

Je třeba nejdříve upozornit na to, že formální ekvivalence obou typů gramatiky, která bývá někdy chápána jako důvod proti takovému porovnávání, ve skutečnosti právě k němu vyzývá. Jde totiž o tzv. slabou ekvivalenci, která říká, že pro každou množinu řetězů symbolů, která může být definována gramatikou jednoho typu, existuje také gramatika druhého typu, která ji definuje (jako svůj výstupní jazyk). Z toho ovšem nijak nevyplývá, že nezáleží na tom, kterou gramatiku zvolíme (a tím méně, že máme již zůstat u gramatiky frázové, která je dnes velmi rozšířena v rámci transformačního popisu jazyka). Naopak, to právě ukazuje, že musíme z obou typů volit na základě vnitřních lingvistických měřítek (zatímco např. tzv. gramatiky s konečným počtem stavu mohly být odmítnuty na základě měřítek vnějších, spojených jen s tzv. generativní silou).

Do poloviny šedesátých let bylo uplatnění frázové gramatiky obvykle spojeno s dělením věty na dvě bezprostřední složky, zhruba odpovídající tradiční podmětové a přísudkové části věty (tyto termíny ukazují, že závislostní syntax nebyla v evropské lingvistice před L. Tesnièrem uplatňována v čisté formě, nýbrž spíše v určitém kompromisu s přístupem později označovaným termínem bezprostředních složek). Když však Fillmore vystoupil se svou teorií „pádů“, rozšířilo se i mezi transformacionalisty stanovisko, že je subjekt jen jedním z větných členů patřících k danému výskytu slovesa (popř. konatel je jen jedním z aktantů). Tím padlo dělení věty na část podmětovou a část přísudkovou (NP a VP) a ukázalo se, že nic (kromě psychologicky a biograficky podmíněného konzervatismu) nebrání závislostnímu pojetí složení věty ze slovesa a jeho doplnění.[17]

Závislostní přístup má, jak se domníváme, především dvě podstatné výhody. Za prvé jasněji než přístup frázový (zejm. v podobě Fillmorovy pádové gramatiky) rozlišuje prvky „kategoriální“ (slovní druhy, typy syntaktických slovních spojení určitého druhu, tzv. frází) od prvků „funkčních“ (aktanty, popř. větné členy, „pády“): zatímco pádová gramatika potřebuje hodnoty uzlů obojího typu, u gramatiky závislostní lze pracovat s „funkčními“ symboly jako s hodnotami hran derivačního grafu, a hodnotami uzlů mohou být terminální symboly, které ovšem jsou utříděny do několika skupin (je-li zapotřebí toto třídění v symbolech přímo zachytit, děje se tak v podobě součástí komplexních symbolů, např. našich gramatémů); přitom je třeba rozlišovat daný uzel sám (jeho hodnota patří do určitého slovního druhu) a celý podstrom tímto uzlem řízený (ten lze v jistém smyslu označit za frázi příslušného typu); vždy si řídící uzel a celý podstrom jím řízený ovšem odpovídají, takže závislostní přístup není zbaven ani výhod vyplývajících v transformační gramatice z tzv. „double bar principle“.

Za druhé je závislostní strom daleko úspornějším zachycením větné struktury než frázový ukazatel, obvykle užívaný v transformační gramatice (včetně tzv. [30]generativní sémantiky). Jak už řečeno, jsou tu jen uzly odpovídající lexikálním jednotkám (popř. i jednotkám morfologickým, v některých koncepcích). Závislostní gramatika tedy nemá problémy s odstraňováním redundantních uzlů, které jsou pro transformační popis velmi tíživé (srov. Rossovo „pruning“, „A over A principle“ aj.).

Zatímco syntax bezprostředních složek je založena na větší nebo menší těsnosti vztahu mezi jednotlivými částmi věty, vychází závislostní koncepce z toho, že věta má své centrum (sloveso a jeho aktanty i jiná doplnění) a popř. další části, připojené (bezprostředně nebo zprostředkovaně) k prvkům tohoto centra. V závislostní syntaxi tedy není nutné pracovat s různými stupni těsnosti spojení tam, kde se to jeví jako redundantní (Karel studuje chemii, V Praze prší už týden). Obtížnější je ovšem pro závislostní gramatiku zachycení různé těsnosti spojení tam, kde to zapotřebí je (u postupného rozvíjení). Zdá se, že alespoň některé takové případy lze řešit s pomocí aktuálního členění: členy, které jsou ve stupnici výpovědní dynamičnosti blíže k členu řídícímu, lze považovat za těsněji připojené než jiné.

Soustavný výzkum aktuálního členění ukázal, že je možné zachycovat je jako jednu z hierarchií vlastních významové stavbě věty a že pak závislostní strom (zachycující i stupně výpovědní dynamičnosti jako lineární uspořádání uzlů a — s pomocí zvláštního indexu — také rozdíl mezi kontextově zapojenými a nezapojenými částmi věty) může být považován za vhodné zachycení významové stavby.[18]

Tento přístup, který je základem funkčního generativního popisu češtiny, se osvědčil i jako základna pro konfrontační studium různých jazyků. Ukázalo se (viz práce uvedené v pozn. 18), že může zachytit základní jevy aktuálního členění v češtině a v jiných jazycích s tzv. volným slovosledem stejně jako v angličtině, jejíž slovosled je gramaticky vázán, a že je také vhodným východiskem pro konfrontaci s těmi jazyky, které mají pro aktuální členění i zvláštní morfematické prostředky (jako japonština). Umožnil také novou analýzu povahy slovesného času (kterou byl — opět pro jazyky slovanské i pro angličtinu — uveden na společný základ tzv. čas základní i čas relativní),[19] a také systematický popis slovesné modality i některých druhů příslovečného určení a posesivity;[20] pro zachycení intence slovesa v tomto rámci má značný význam příspěvek J. Panevové v tomto čísle.

Zachycení významové stavby věty v podobě závislostního stromu je značně bližší povrchové struktuře věty než některá jiná pojetí větné sémantiky. Přístup k otázkám sémantiky, jehož výsledky jsme stručně shrnuli v odst. 1, totiž vede k přesvědčení, že důležitým požadavkem tu je rozlišit vlastní jazykovou významovou strukturu od struktury obsahové (kognitivní), která přímo do popisu jazyka nepatří. Korespondence i rozdíly mezi významovou a obsahovou strukturou je patrně vhodnější zachycovat procedurami překladu z množiny významových zápisů vět do jiných soustav, nezávislých tak přímo na struktuře přirozeného jazyka a vhodných jednak pro zachycení vztahů vyplývání mezi významy vět (jako jsou formální jazyky [31]logiky, zejména intenzionální),[21] jednak pro zachycení struktury lidské paměti (zatím se z tohoto hlediska jeví jako víceméně slibné různé systémy kognitivních nebo sémantických sítí).

Z hlediska konfrontačního studia jazyků má ovšem základní význam otázka, zda převodní složky toho či onoho typu postačí k tomu, aby byl pro různé jazyky popsán vztah mezi významovou stavbou věty (která ostatně nemusí být v jednotlivostech pro všechny jazyky stejná, nesdílejí-li např. různé morfologické kategorie) a její vnější podobou. Tato otázka je zatím, jak se domníváme, otevřená.

3. Závěrem připojme ještě poznámku o vztahu konfrontační lingvistiky a typologie. Jak uvedl Vl. Skalička, typologie využívá výsledku konfrontačního studia, které tak dostávají určitý hlubší smysl, stávají se významnými pro obecně lingvistickou teorii.[22] Konfrontační lingvistika vychází z toho, že srovnávat lze jakékoli dva objekty (vhodné užití slova „nesrovnatelný“ se opírá právě o výsledek srovnání co do jisté vlastnosti nebo relace). Počítá tedy s nekonečností jazykových rozdílů, zatímco typologie vychází z pravděpodobných souvislostí.[23] S tím pak souvisí i ta skutečnost, že porovnávání, možné všude, může vždy vést k určité (pro ten či onen účel důležité) klasifikaci, kdežto typologie ve vlastním slova smyslu není jen klasifikací; typologie jako nauka o typech, nejen třídách jevů, vzniká jen tam, kde jsou pro ni empirické předpoklady, kde se hromadí kombinace určitých jevů a vznikají jisté (byť i jen pravděpodobnostní) zákonitosti jevů základních a podružných.[24] Proto považujeme za nezcela vhodné užívání termínů typ a typologie tam, kde jde jen o třídění („typy vět“, „typy syntaktických konstrukcí“, „typy substantiv“ ap.) nebo o zjišťování víceméně univerzální povahy některých jazykových jevů. Pro jazykovou výuku i pro diachronní studium jazyků i pro teoretickou lingvistiku je důležitá právě typologie jazyků (jako teorie typů jazyka), neboť v rámci celého jazykového systému, zejména ve vztazích mezi jeho rovinou významovou a jeho povrchovou stavbou dochází k takovým typickým kombinacím jevů, jejichž znalost umožňuje hlubší vhled do složité souhry jevů významových a výrazových, gramatických a lexikálních.

 

[32]R É S U M É

Synchronic Comparison of Languages and Its Semantic Base

Mathesius’ principle of a functional base for every „analytical comparison“ of languages should not be understood as restricting this comparison to semantically based studies, but still a clear understanding of semantics is a necessary prerequisite for contrastive studies. If the notion of meaning (distinguished from cognitive content) is identified, for natural language, with Frege’s sense (distinguished from extension and intension) and Carnap’s intensional structure, then the necessity becomes evident to examine empirically which syntactic constructions are strictly synonymous (with every lexical and morphological cast). Another prerequisite concerns a general framework for an explicit description of languages; this system should be semantically based, and a dependency base appears to have several advantages against the phrase structure grammar. In the last section it is pointed out that typology represents a specific subfield of contrastive linguistics, investigating such relationships between language phenomena that are characteristic enough to constitute types in the proper sense, not only more or less arbitrary classes.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 1, s. 25-32

Předchozí Jan Kořenský: Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska

Následující Jarmila Panevová: K významové stavbě větného centra