Struktura funkčních vztahů kategorií substantiva, zejména se zřetelem k pádu

Jan Kořenský

[Články]

(pdf)

Структура функциональных отношений категорий существительных, особенно с точки зрения падежа / Structure des rapports fonctionnels entre les catégories du substantif, notamment à l’égard des cas

Morfologické kategorie substantiva (rod, číslo, pád) se obvykle chápou jako v podstatě vzájemně nezávislé, rovnocenné prostředky znakové povahy, které ve svém celku vytvářejí strukturu morfologických významů a výrazů substantiva v jejich vzájemné jednotě. Někdy se morfologické kategorie (zpravidla morfologické kategorie slovesa) zobrazují binaristickým modelem jako morfologicky imanentní významové pole dané slovnědruhové kategorie.[1] V této úvaze chceme obrátit pozornost na funkční součinnost morfologických kategorií substantiva a dalších gramatických prostředků ve struktuře české věty. Vycházíme z předpokladu, že podstata substantiva a jeho kategorií je dána (a vytvářena) právě jeho větně konstitutivními funkcemi, nikoli jaksi předem a na těchto funkcích nezávisle.[2] Zároveň chceme formulovat tyto funkční vztahy z hlediska takového typu gramatiky, který vertikálně liší větný vzorec a výpověď, horizontálně na úrovni vzorců gramatický a sémantický vzorec větný.[3] Bude nás tedy zajímat relevance morfologických kategorií substantiva a jiných gramatických kategoriálních prostředků s nimi funkčně spjatých v těchto vzorcích a vzhledem k nim.

Východiskem nám bude klasické strukturní pojetí deklinačního formantu (výrazová složka deklinačního morfému) jako vlastního a jediného prostředku výrazu pádových významů, chápaných v imanentně morfologickém smyslu, a zároveň prostředků výrazu podobně chápaných morfologických kategorií čísla a rodu. Toto výrazové sepětí morfologických kategorií substantiva nutí k zamyšlení, zda a jakým způsobem jsou vzájemně funkčně spjaty a do jaké míry se vzájemně vytvářejí i v obsahovém smyslu. Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, musíme vyložit vlastnosti komplexního větného vzorce z hlediska jeho znakového chápání a podrobněji charakterizovat funkční vlastnosti jednotlivých morfologických kategorií substantiva.

Komplexní větný vzorec je konstituován sémantickým větným vzorcem (jehož konstituenty jsou relační pojmy jako agens, patiens, determinans apod.) a gramatickým větným vzorcem (jehož konstituenty jsou symbolické zápisy slovních druhů spolu s morfologickou kategoriální informací z hlediska gram. vzorce relevantní). Pokud jde o substantivum, symbol S obsahuje vždy údaj o pádu, který je pro fungování symbolu ve vzorci (a pro vzájemnou diferenciaci vzorců) nezbytný. Jedním z konstitutivních prvků gramatického větného vzorce je tedy morfologická kategorie pádu. Tento fakt nás vede ke dvěma závěrům:

[98]1. Ze znakového hlediska a v syntaktickém smyslu je třeba počítat na úrovni komplexního větného vzorce s výrazovou strukturou, neboť oba vzorce — tedy i gramatický — je třeba chápat ve smyslu obsahovém. Za zápis výrazové struktury komplexního větného vzorce je možné považovat zápis gramatického vzorce, ovšem s určitými diferencemi, které však pro nás v této chvíli nejsou podstatné (týká se to především vlastností symbolů v závorkách, např. (→ S₄) proti → S₄). Popis výrazové struktury vzorce je dovršen realizací operace paradigmatických morfologických modifikací, kterou jsou dosazeny na místa pádových indexů reálné deklinační formanty češtiny.[4]

2. Dále je třeba zabývat se vlastnostmi syntakticky nevázaných, tj. syntakticky proměnných kategorií substantiva, popř. syntakticky proměnných komponentů obsahové stránky těchto kategorií.[5] Jde o prvky, které z hlediska gramatického vzorce představují určité alternační možnosti, např. rod a číslo substantiv, které jsou ve vzorci zapsány symbolem S₁, S₄ apod. (Může jít o maskulinum, femininum a neutrum v sg. nebo pl., aniž se tím mění charakter vzorce.) Je otázka, jaký je vztah těchto proměnných kategorií k sémantickému vzorci, k sémantické struktuře. Řešit tuto otázku je důležité zvláště u komplikované kategorie pádu.

Pádem se substantivum účastní výstavby vzorce. Pádové indexy fakticky odkazují k předpokládaným morfologickým celostním významům českých pádů. Z tohoto hlediska jsou tyto pádové významy předpokladem daného typu gramatiky. Musí být proto položena otázka, jak tyto morfologicky imanentní pádové významy (Gesamtbedeutung) spolu s jinými sémantickými prvky pádu interpretovat z hlediska protikladu gramatické a sémantické struktury komplexního větného vzorce.

Musíme vyjít z určité rekapitulace pojmů, jimiž jednotliví badatelé významovou podstatu pádu definují. Začneme od pojmů Jakobsonových, na které prakticky všechny pozdější práce navazují, ať už tím, že je dále rozvíjejí, nebo — a to častěji — s nimi polemizují. Jakobson[6] stanoví a na základě pojmu příznakovosti a principu binarity klasifikuje morfologicky imanentní význam (Gesamtbedeutung) jednotlivých pádů, který je invariantním základem, na němž pak budují (a od něhož musejí být odlišeny) hodnoty, kterých ještě nabývá pád ve svých větných funkcích. Podstata jeho příznaků a charakter [99]základny, z níž tyto příznaky odvozuje, umožňuje dát za pravdu E. Češkové,[7] která tvrdí, že Jakobson nedovedl (podle našeho mínění z objektivních důvodů spíše nemohl) odlišit plán minimálních jednotek gramatické informace, jimiž by jeho imanentně morfologické významy měly být, od elementů funkčně sémantického plánu. Toto upozornění lze vztahovat i na jiné, svými principy Jakobsonovu pojetí blízké práce.

Jiná skupina badatelů odvozuje zcela přímo významy pádů od sémantické struktury věty [při lišení postojového (attitudinal) a referenčního významu větotvorných elementů — srov. de Groot].[8] Za primární se považuje syntaktičnost pádu (tedy větotvornost pádu v gramatickém smyslu), přičemž se často liší syntaktičnost jako základní (obligatorní) vlastnost pádu a sémantičnost jako vlastnost průvodní (fakultativní), srov. s určitými — pro nás v této chvíli nepodstatnými — diferencemi např. u Kuryłowicze, Skaličky a Hausenblase.[9] Pro náš cíl je důležitá a zajímavá Skaličkova poznámka, která „buduje most“ mezi morfologickým a syntaktickým pojetím pádů. Skalička klasifikuje pády v prvé řadě z hlediska jejich primárních souvýskytových vlastností v slovnědruhovém smyslu (protiklad adverbálnost — adnominálnost), to je prvá, určující vrstva pádových významů. Pády se však mohou „vyvázat“ z této své syntakticky nejvýznamnější pozice a vznikají tak samostatné významy pádů. Skalička se domnívá, že právě tyto samostatné významy pádů jsou bází, na níž Jakobson buduje své morfologické významy. J. Oravec[10] konstatuje, že lze vést paralelu mezi základním pojmovým protikladem jakobsonovské „morfologické“ analýzy pádu, tedy signalizace perifernosti — nesignalizace perifernosti (nebo centrálnost u jiných badatelů), a základním protikladem syntaktických teorií pádu, tedy syntaktičnost — sémantičnost. Syntaktičnost je podle toho spjata s centrálností a sémantičnost s periferností. Jsou-li tedy Jakobsonovy morfologické významy pádů vybudovány na takových relacích, které Skalička hodnotí jako samostatné, syntakticky nikoli nejdůležitější významy pádů, pak s použitím Oravcovy paralely dostaneme „totožnost“ morfologické významy — sémantičnost, neboť lze předpokládat, že morfologické významy budují na relacích syntakticky periferních, tedy vyznačujících se výraznou sémantičností.[11]

Podrobnější analýzou Jakobsonových argumentů, které jsou základnou pro stanovení morfologických příznaků, lze dokázat, že jde o pojmy, které náležejí do oblasti sémantické analýzy věty. (Perifernost je chápána v obsahovém [100]smyslu, je to vlastně vypustitelnost větného prvku, aniž při tom dojde ke „krácení obsahového jádra výpovědi“; jedním z argumentů je podřízenost věcného obsahu substantiva v hierarchii předmětů, sémantický charakter má i úhrnovost apod.)

Výše uvedené argumenty nám umožňují konstatovat, že tzv. morfologické významy pádů spolu se sémantickými (fakultativními) vlastnostmi pádu je nezbytné interpretovat v rámci sémantického větného vzorce a v struktuře jeho derivátů. Znamená to (za předpokladu, že gramatika s celostními kategoriálními významy pádů počítá) začlenit je organicky mezi dosavadní prvky sémantické struktury, jako je agens, patiens atp.

V gramatickém větném vzorci a v struktuře jeho derivátů jsou popsány syntaktické, větněkonstitutivní vlastnosti pádu. Tyto funkční vlastnosti lze popsat jako paradigmatickou hierarchii, jejímž základním prvkem je pádový vzorec. Je tvořen symbolem substantiva, symbolem předložky a symbolem nejblíže vyššího (nebo hierarchicky rovnocenného, jde-li o predikaci) prvku větné struktury. Pádové vzorce lze získat:

a) rozkladem větného vzorce (v-vzorce), např.: v-vzorec (S₁ →) V_f → S₄ je tvořen dvěma pádovými vzorci (p-vzorci), totiž (S₁ →) V_f a V_f → S₄, takové p-vzorce označujeme jako základní p-vzorce;

b) v-vzorec je zároveň zápisem p-vzorce, např. (S₁ →) V_f, v takovém případě jde o základní v-konstitutivní p-vzorec;

c) aplikací derivačního pravidla na symbol v-vzorce, např. na v-vzorec (S₁ →) V_f → S₄ lze aplikovat: 1. derivační pravidlo S = S → S_n (pro n = 2, 3, 7), vzniknou tedy p-vzorce S₁ → S₂ S₁ → S₃ S₁ → S₇; 2. derivační pravidlo V = V → prS_n (pro n = 2, 3, 4, 6, 7), vzniknou tedy vzorce V_f → prS₂, V_f → prS₃ … V_f → prS₇; takové vzorce označujeme jako derivované p-vzorce.[12]

Uplatníme-li jako klasifikační kritérium pojem slovesné valence — např. p-vzorce (S₁ →) V_f, S₁ → S₂, S₁ → S₃ jsou levovalenční vzorce, V_f → S₄, V_f → prS₂ jsou pravovalenční — a provedeme-li určitou formalizaci vztahů symbolů a vzorců, dostaneme paradigmatickou hierarchii, která popisuje větotvorné funkce jednotlivých pádů ve větném vzorci a v struktuře jeho derivátů. Z této hierarchie lze „vyčíst“ relevanci jednotlivých pádů při výstavbě jádra, gramatického centra věty (jímž je větný vzorec); na tomto základě je možné posoudit v gramatickém smyslu pojem centrálnosti a perifernosti pádů.[13]

K formalizaci paradigmatické hierarchie p-vzorců je využito pojmů interdependence (vzájemná závislost dvou konstant nejblíže vyšší struktury), determinace (jed[101]nostranná závislost proměnné na konstantě v rámci nejblíže vyšší struktury) a konečně konstelace (souvýskyt vzájemně se nepodmiňujících a nepředpokládajících funktivů v rámci vyšší struktury.)[14] — Platí pak, že symboly základního p-vzorce a základního v-konstitutivního p-vzorce jsou konstantami ve vztahu interdependence, symboly derivovaných p-vzorců jsou konstantou (symbol, na který bylo uplatněno derivační pravidlo) a proměnnou (symbol, který je výsledkem derivace) ve vztahu determinace. Totéž platí i pro celé vzorce: p-vzorce (S₁ →) V_f a V_f → S₄ jsou vzhledem k v-vzorci (S_l →) V_f → S₄ konstantami ve vztahu interdependence, derivované p-vzorce 1. st. typu S₁ → S_n (pro n = 2, 3, 7) jsou ve vztahu k témuž v-vzorci jako konstantě proměnnou ve vztahu determinace a vzorce typu S₁ → prS_n (pro n = 2, 3, 4, 6, 7) a vzorce typu V_f → prS_n (pro n = 2, 3, 4, 6, 7) jsou vzhledem k v-vzorci (S₁ →) V_f → S₄ proměnnými ve vztahu konstelace.

Chápeme-li tuto hierarchii jako (v syntaktickém smyslu) výrazovou strukturu, je zřejmé, že sama o sobě, tj. bez realizace operace paradigmatických morfologických modifikací (tedy bez dosazení deklinačních formantů substantiva), není schopna „rozlišovat pády“, identifikovat celostní pádové významy. Srov. např. pád proměnné S₂, S₃, S₇ v derivovaném p-vzorci 1. st. S₁ → S_n (pro n = 2, 3, 7) není dostatečně diferencován, neboť jde vždy o proměnnou levovalenčního derivovaného p-vzorce ve vztahu determinace ke konstantě S₁. To ovšem není nedostatek zvoleného formalismu, ale pouze důkaz, že diferenciace pádů (přesněji předpokládaných celostních významů pádů) je tu závislá na diferenčních vlastnostech deklinačního formantu, který je nesporně jádrem výrazové struktury pádu v češtině. (Zkoumáme-li výrazové diferenční vlastnosti hierarchie p-vzorců, číselný index za diferenční prvek pochopitelně nepovažujeme, neboť to je vlastně odkaz k významu jednotlivého pádu, má tedy platnost obsahovou.) V opačném případě, kdyby hierarchie p-vzorců byla schopna odhalovat pádové významy i bez dosazení deklinačních formantů, znamenalo by to, že morfologická paradigmatika české deklinace je vzhledem k pádu substantiva redundantní.

Dosadíme-li do symbolů hierarchie p-vzorců deklinační formanty (jejichž soustava je v češtině vzhledem k pádu rovněž do značné míry homonymní), můžeme zkoumat, jak se tvar substantiva podílí na vytváření gramatické struktury věty. Podstatné ovšem je, že chápeme-li výrazovou strukturu pádu jako funkční součinnost morfologické paradigmatiky deklinačních formantů se syntaktickou paradigmatikou p-vzorců, zjistíme, že tato komplexní výrazová struktura v podstatě identifikuje ve všech relacích jednotlivé pády, tj. odhaluje, vzájemně diferencuje celostní významy těchto pádů. (Významnou úlohu má tu předložka, ve výrazovém smyslu chápaná rovněž jako formant.) Lze tedy říci, že vzhledem k pádu stojí komplikované morfologické homonymii v češtině napříč homonymie hierarchie p-vzorců a ruší ji. Významné postavení má v tomto mechanismu protiklad singulárového a plurálového paradigmatu tvarové soustavy substantiva. Z toho všeho plyne, že nelze trvat na tom, že výrazem pádu v češtině je pouze a jedině deklinační formant. Je jádrem výrazové struktury pádu, která je v uvedeném smyslu komplexní (a zahrnuje vedle deklinačního formantu i strukturu p-vzorce spolu s jeho místem v paradigmatické hierarchii p-vzorců). Funkčně je v tomto směru významně zapojena i kategorie shody.

[102]Číslo tkví svou podstatou v sémantické struktuře jazyka; pokud jde o substantivum, není gramatickým vzorcem vázáno. Gramatický protiklad „jednosti“ a „mnohosti“ na tomto sémantickém základě vybudovaný si většinou zachovává korespondenci se sémantickou kvantitativností a jen okrajově je s ní v rozporu. Vlastní gramatickou funkcí čísla je účast na vytváření deklinačního typu jako určitého souboru deklinačních formantů. Toto „zdvojení“ souboru deklinačních formantů má pak vedle své výrazové funkce (vytvářet deklinační typ) a sémantické i významnou funkci gramatickou — spolupracuje při výrazové identifikaci pádu. (Pádová morfologická homonymie je často odstraněna protikladem singuláru a plurálu.[15]) Jednotlivý deklinační formant neidentifikuje vždy sám o sobě příslušný význam čísla. Není v tomto směru jednoznačný (u morfologicky vysoce homonymních substantiv) ani v rámci příslušného deklinačního typu. Soustava deklinačních formantů je tedy homonymní i se zřetelem k číslu. Ve větné struktuře dovršuje identifikaci čísla shoda. (Kongruence a shoda, která je mezi řídícím členem a shodným přívlastkem.)

Rod má rovněž základnu v sémantické struktuře jazyka (jde vlastně o empirický, pragmatický rozdíl v pohlaví). Funkčně jde o prostředek výrazně gramatický, jehož původní sémantické jádro je vzhledem k úkolům, které tato morfologická kategorie v jazyce plní, nepodstatné. (Sémantická rodovost, tedy lišení mužského, ženského pohlaví a mláďat, je v jazyce vyjadřována především jinými prostředky — lexikální sémantikou a slovotvornou strukturou.) Gramatický rod (dávající rodový význam neživým předmětům i abstrakcím) má interně jazykovou gramatickou funkci vytvářet deklinační typ jako soubor tvarových prostředků substantiva na základě původní ryze výrazové kmenové soustavy. Rod je tedy příkladem kategorie se sémantickou, pragmatickou bází, kterou si jazyk přizpůsobil interním gramatickým, dokonce ryze výrazovým potřebám; příslušné externí zobrazující funkce přisoudil jiným jazykovým prostředkům. Proto je účelné mluvit v gramatickém smyslu o čtyřech rodech — „mužském životném“, „mužském neživotném“, „ženském“ a „středním“. Deklinační soustava je homonymní i z hlediska rodu — některé deklinační formanty nejsou s to samy o sobě rod identifikovat. Ve výrazové struktuře věty je i zde využito shody.

Deklinační typ je „nejnižší“ prostředek této funkční soustavy. Je výsledkem součinnosti a působení čísla, pádu a rodu ve výrazové oblasti. Jeho funkce je ryze interní, gramaticky výrazová, deklinační typ spíná ve výrazovém smyslu morfologické kategorie substantiva. Jde o prostředek v podstatě neznakový, znakové hodnoty nabývá deklinační formant (a tím se stává deklinačním morfémem) ve službě některé z gramatických kategorií substantiva, tedy jako součást výrazové struktury čísla a pádu. Vzhledem k pádu a číslu má deklinační typ služebnou úlohu, ve vztahu k rodu je tomu naopak; rod slouží jazyku především tím, že vytváří deklinační typ — teprve na druhém místě je deklinační typ prostředkem výrazu sémantické rodovosti — pouze tam, kde se sémantická rodovost kryje s rodovostí gramatickou. Číslo a pád se podílejí na konstituování deklinačního typu vlastně tím, že ho přizpůsobují svým potřebám.

[103]Do této funkční soustavy náleží i shoda, která je chápána jako kategorie syntaktická. Svou podstatou je to rovněž interně jazykový, neznakový prostředek sloužící identifikaci gramaticko-sémantických znakových hodnot tím, že je „vynáší“ na shodující se element. Shodu je ovšem možno interpretovat i znakově: obsahem je pak závislost projevující se tím, že závislé, shodující se slovo má výlučně (shodný přívlastek) nebo zčásti (kongruentní sloveso) gramatické významy jako nadřazený člen. Shodující se člen má gramatické kategorie, „v nichž se shoduje“ se členem nadřazeným patrně jen z výrazových důvodů, ale fakt takto signalizovaného přiřazení je důležitým větněvýznamovým faktorem; proto může být hodnocen jako obsahová složka kategorie shody.

 

Shrnutí. Z funkčního hlediska a s ohledem na typ gramatiky, z kterého vycházíme, je třeba mluvit o struktuře gramatických prostředků substantiva, která zahrnuje morfologické kategorie rodu, čísla a pádu, deklinační typ a syntaktickou kategorii shody. Tuto strukturu lze různě hierarchizovat podle toho, zda vycházíme z hledisek obsahových (ve smyslu větného vzorce gramatického i sémantického) nebo výrazových. — Z hlediska výrazového je jádrem této struktury deklinační typ jako určitý tvarový princip, na jehož základě se vytvářejí soubory deklinačních formantů, jimiž se pak řídí skloňování substantiv. Tento princip je formován v prvé řadě gramatickým rodem, číslem a potřebami pádu. — Z hlediska sémantické větné struktury je jádrem pád jako prostředek, jímž se substantivum účastní výstavby sémantické struktury věty, číslo má rovněž významnou sémantickou funkci, zatímco jmenný rod se takto uplatňuje jen sekundárně. — Z hlediska gramatického významu je jádrem pád; v této souvislosti jde o větněkonstitutivní funkce substantiva, jako symbolu větného vzorce a jeho derivátů. Gramatičnost čísla vystupuje do popředí tam, kde je v rozporu se sémantickou kvantitativností a kde tedy pouze signalizuje, že substantivum disponuje jen plurálovým souborem tvarů příslušného deklinačního typu.

Vyjdeme-li ze syntézy všech tří kritérií, zjistíme, že jádrem této funkční soustavy je pád substantiva, který má všechny funkční složky v rovnováze a je charakteristický tím, že jeho významové kvality nevyjadřuje jazyk jinými prostředky (např. slovotvornými, lexikálními, slovnědruhovými). Číslo má významné postavení v sémantické struktuře (ovšem jazyk vyjadřuje kvantitativní významy i prostředky lexikálními a slovnědruhovými). Gramatická úloha čísla je ovlivněna také tím, že jde o kategorii syntakticky proměnnou, je tedy „gramatikou uvolněno“ pro ty funkce, které bychom popisovali v sémantické struktuře jazyka. Jeho gramatičnost je ve službě kategorii pádu, která se uskutečňuje účastí čísla při vytváření deklinačního typu. Rod jmenný je rovněž kategorie syntakticky proměnná; slouží gramaticky tím, že významně vytváří deklinační typ. Sémanticky vlastně jen doprovází jiné prostředky (lexikální, slovotvorné), které primárně vyjadřují příslušné sémantické rozdíly sexu a odlišení mláďat. U kategorie shody je možno mluvit o významu jen ve smyslu gramatickém, především se však účastní výrazové identifikace morfologických kategorií pádu, čísla a rodu.

 

[104]R É S U M É

Über die Struktur der Funktionsbeziehungen der Substantivkategorien, bes. mit Rücksicht auf den Kasus

Der Verfasser untersucht die Beziehungen der morphologischen Substantivkategorien zu anderen grammatischen Mitteln mit Rücksicht auf die Funktion des Substantivs im Satz. Er geht dabei aus solchem Typus der Grammatik aus, der die grammatische und semantische Satzformel bei gleichzeitiger Differenzierung der Ausdrucks- und Inhaltsstruktur der Sprache differenziert. In diesem Sinne ist es notwendig, über die Struktur der grammatischen Mittel des Substantivs zu sprechen. Diese funktionelle Struktur enthält die morphologischen Kategorien (Kasus, Numerus, Genus), den sogenannten Deklinationstypus und die syntaktische Kategorie der Kongruenz. (Der Deklinationstypus ist ein bestimmtes Ausdrucksprinzip, auf dessen Grund die Struktur der Deklinationsform gebildet ist.) Der Deklinationstypus und das Genus sind die Kernmittel dieser funktionellen Substruktur im Sinne der Ausdrucksstruktur, wogegen der Kasus und die Nummer die Kernmittel dieser funktionellen Substruktur im Sinne der Inhaltsstruktur vorstellen.

Slovo a slovesnost, ročník 31 (1970), číslo 2, s. 97-104

Předchozí Jiří Kraus: O analýze politického jazyka

Následující Otto Ducháček: O mikrostrukturách v lexiku