Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Za akademikem Bohuslavem Havránkem

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

Памяти академика Богуслава Гавранека / Hommage à l’académicien Bohuslav Havránek défunt

Když jsme 30. ledna t. r. oslavili v jeho bytě na Hradčanech 85. životní jubileum akad. Bohuslava Havránka, netušili jsme, že ho vidíme naposled. Odešel od nás navždy 2. března t. r., odvolán od své tvůrčí práce a vědeckých plánů.

V akad. Havránkovi odchází našemu časopisu jeho spoluzakladatel a vedoucí redaktor od 1. ročníku, spjatý s ním citovým poutem nejpevnějším. Československá jazykověda ztrácí v něm svého nejvýznamnějšího představitele, vynikajícího badatele a neúnavného organizátora, světová věda jednoho z průkopníků moderní lingvistiky, předního slavistu a komparatistu, náš národ jednoho z nejlepších svých synů, který do posledního dechu bojoval za naplnění ušlechtilých ideálů socialismu a komunismu, za pokrokový společenský řád a spravedlivou společnost. V akad. Havránkovi odchází ryzí člověk a opravdový vědec socialistické epochy.

Vnější životní osudy Havránkovy nebyly nijak pohnuté. Věren rodinné tradici rozhodl se pro dráhu učitelskou, ale jeho jazykové zájmy a nadání, pojící se s širokým kulturním rozhledem, přivedly jej záhy i k práci badatelské na úseku české a slovenské jazykovědy. Rok po habilitaci na Karlově univerzitě (1929) je Havránek povolán na stolici slovanské jazykovědy na filozofické fakultě nově založené univerzity v Brně. Zde, v klidném prostředí moravské metropole, rychle uzrává vědecky i politicky v předního našeho bohemistu a slavistu. V Brně dokončil Havránek své hlavní slavistické dílo, dvousvazková Genera verbi v slovanských jazycích (I 1928, II 1937), které co do šíře a hloubky zpracování nemá sobě rovného, a napsal svá hlavní díla bohemistická, znamenající vesměs mezníky ve vývoji české vědy o jazyce. Zatímco v synoptické studii Česká nářečí (1934) podává první hluboce fundovanou soustavnou klasifikaci českých a moravských nářečí, stává se jeho studie Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (1932) na dlouhou dobu neocenitelným pramenem poučení o problematice spisovného jazyka, viděné a řešené z hlediska potřeb společnosti. Završením Havránkova studia českého jazyka je pak dílo základního významu Vývoj spisovného jazyka českého (1936), sledující vývoj češtiny od nejstarších dob až do přítomnosti v těsné souvislosti se změnami české národní společnosti a z hlediska úkolů, které jí tato společnost kladla. Vliv češtiny na ostatní slovanské jazyky ve středověku a za humanismu vysledoval Havránek v syntetické studii ve sborníku „Co daly naše země Evropě a lidstvu“ (1939).

Významné je i brněnské Havránkovo působení učitelské. Přitahuje své žáky svým příkladem vědeckým i lidským a vede je k vědecké práci. Ani po uzavření vysokých škol okupanty neustává ve své pedagogické práci, dále vychovává své žáky a stará se i o jejich existenční zajištění.

Po osvobození, o něž se zasloužil i vlastní činností v odbojovém hnutí, předchází Havránek na stolici slavistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy do Prahy, kde se stává jedním z hlavních organizátorů naší jazykovědy. Všechny své síly dává nyní Havránek do služeb úsilí za marxistickou orientaci jazykovědy a za těsnou její spolupráci s vědou sovětskou, stává se organizátorem studia rusistiky u nás, rektorem Vysoké školy ruského jazyka, stojí v čele snah o reorganizaci našich vysokých škol a našeho vědeckého života. Hned při založení Československé akademie věd na podzim r. 1952 byl Havránek mezi prvními jmenován řádným členem této vrcholné naší vědecké instituce — akademikem. Zároveň se stal ředitelem Ústavu pro jazyk český, který uvedl v život již dříve, roku 1946, jako první akademické badatelské pracoviště, a to nejprve ředitelem externím, později interním. A v čele Ústavu, který s velkým úsilím vybudoval v přední naše bohemistické pracoviště, zůstal jako vedoucí vědecký pracovník až do své smrti, i když jeho vedení předal již dříve mladším.

[82]Akad. Havránek stál vždy v čele pokrokových snah ve vědě i v společenském dění. Jeho dialektické chápání skutečnosti a vývoje i upřímný zájem o Sovětský svaz ho záhy přivedly do řad marxisticky orientované levice, později do řad komunistické strany. Havránkův pevný politický postoj nebyl otřesen ani v krizových letech, kdy se pro svou věrnost leninským stranickým principům a Sovětskému svazu stal předmětem nedůstojných útoků naší reakce. A tak i 70. léta zastihují akad. Havránka v čele vědecké avantgardy, a tam bylo do posledních jeho dnů vždy jeho místo, i když musel přemáhat značné zdravotní potíže.

Je jen málo vědců, kteří by se mohli měřit se zesnulým akademikem Havránkem rozlohou, rozsahem a významem svého díla. Není téměř odvětví jazykovědy, do něhož by byl akad. Havránek průkopně a podnětně nezasahoval.

Havránkovy práce slavistické studují vzájemné vztahy spisovných jazyků a nářečí slovanských, otázku společného východiska slovanských jazyků, problematiku nejstaršího kulturního jazyka slovanského staroslověnštiny a církevní slovanštiny, vývoj jihoslovanských jazyků v rámci tzv. balkánského jazykového svazu. Havránek tu dospívá k výsledkům dnes v světové slavistice obecně uznávaným.

Hlavní badatelský zájem Havránkův patří však bádání o jazyce mateřském, bohemistice v celém jejím rozsahu, jak současné spisovné češtině a její kultuře, tak dějinám spisovné češtiny, které studuje se stálým zřetelem k vývoji společnosti a k dějinám národa, a konečně i lidovým nářečím, kde přinesl i nový vědecký pohled na dialektologickou problematiku vůbec a položil bezpečné základy k novému, vědeckému probádání našich nářečí.

Zejména Havránkovy práce věnované problematice spisovného jazyka mají světový význam: jimi se stal Havránek zakladatelem funkční jazykovědy a předním představitelem tzv. pražské školy lingvistické, na niž dnes v mnohém navazují práce pokrokových badatelů sovětských i jiných.

Podnětně a úspěšně zasahoval Havránek i do otázek odborného názvosloví, do teorie lexikografické a ediční. V této souvislosti vypracoval vědecko-kritické zásady vydávání českých klasiků a napsal objevné studie o jejich jazyku; nemalou pozornost věnoval i staré české literatuře. Trvalý Havránkův zájem patřil i dějinám jazykovědy, zvl. slovanské. Nemalé zásluhy má i o bibliografii československé jazykovědy.

Boh. Havránek se vyznačoval schopností jasně vidět a pronikavě řešit základní teoretické otázky jazykovědy; tato schopnost spolu s důsledně marxistickým postojem mu umožňovala hluboce promýšlet principy marxistické jazykovědy, zejména dialektický vztah jazyka a myšlení a poměr jazyka a společnosti v jejich vývoji, a důsledně budovat skutečně marxistickou vědu o jazyce.

Vynikající schopnost teoretického myšlení je u akad. Havránka těsně spjata s hlubokým pochopením pro potřeby jazykové praxe. Toto spojení ho předurčovalo jako průkopníka v otázkách jazykové výchovy. Už od r. 1935 vznikal za jeho vedení nový typ cvičebnice českého jazyka a od r. 1948 řada nových školních učebnic češtiny a ruštiny. Sám napsal pro potřeby školní výchovy (s Al. Jedličkou) Stručnou mluvnici českou (1950), která ve svém rozšířeném zpracování — s názvem Česká mluvnice — představuje nejužívanější naši mluvnici současného jazyka vůbec.

S Havránkovou činností badatelskou těsně souvisí jeho působení učitelské. Většina dnešních vysokoškolských učitelů i vědeckých pracovníků mimouniverzitních v oboru bohemistiky a slavistiky vyšli z jeho školy a hrdě se k svému učiteli hlásí. Ale i mimo vlastní vysokou školu soustřeďoval akad. Havránek kolem sebe mladé a mladší vědecké pracovníky, které vedl k odpovědné kolektivní práci, maje přitom vždy i hluboce lidské pochopení a otevřené srdce pro jejich osobní problémy.

Vědecká a učitelská činnost Havránkova byla doplňována neobyčejně rozsáhlou činností organizační, a to jak v oblasti jazykovědy samé, tak vůbec nového života vědeckého a vysokoškolského.

[83]Tuto jeho činnost doprovázela bohatá a významná práce redakční. Neocenitelná je především jeho aktivní účast na redakci velkých kolektivních děl bohemistických a rusistických, zvl. slovníků (Příručního slovníku jazyka českého, Slovníku spisovného jazyka českého a Velkého rusko-českého slovníku). Významná je i Havránkova vedoucí činnost v několika lingvistických i šíře zaměřených časopisech: byl zejména vedoucím redaktorem Slova a slovesnosti, jehož byl spoluzakladatelem, od jeho počátků, dlouholetým hlavním redaktorem lingvistické části Slavie, redaktorem Byzantinoslavic, Naší řeči a Slovanského přehledu i členem redakce několika lingvistických časopisů zahraničních. Zvláště Slovo a slovesnost, Havránkovo „dítko nejmilejší“, bylo těsně spjato s osobností akad. Havránka, který mu obětoval velký kus svého života, svého intelektu i srdce a který mu vtiskl také svou osobní pečeť.

Za mimořádné zásluhy dostalo se akad. Havránkovi významných poct od nejvyšších vědeckých a společensko-politických institucí. Připomeňme tu aspoň, že byl nositelem Řádu republiky, laureátem státní ceny Klementa Gottwalda, nositelem zlaté čestné plakety „Za zásluhy o vědu a lidstvo“ a že řada zahraničních akademií a dalších institucí jmenovala akad. Havránka svým čestným členem a řada univerzit čestným doktorem.

Přes všechny tyto pocty zůstal akad. Havránek skromným vědcem, který se ochotně dělil o své bohaté zkušenosti a pracovní výsledky, který ovšem také dovedl respektovat mínění jiných. Za poznanou pravdou dovedl však pevně stát, a bylo-li třeba, také nesmlouvavě a nesmiřitelně bojovat. Havránek měl úctu k tradici, ale také vzácný smysl pro nové. Právě Havránkovo porozumění pro nové a nejnovější směry v lingvistice dovedlo mu získat i sympatie nejmladší generace lingvistů, která se k němu hlásí právě tak jako my starší. I ji strhoval svou obdivuhodnou činorodostí. I ji podmaňoval patos i étos jeho osobnosti, jeho velký lidský a vědecký příklad.

Ani po své osmdesátce nesložil akad. Havránek ruce v klín. Neboť on nedovedl stát stranou, on chtěl vždy být — a do posledního dechu byl — při tom, kde se bojuje o lepší poznání a o lepší svět, tam, kde se rodí nové. A právě náš časopis, o který se akad. Havránek dojemně staral až do posledních okamžiků svého života, je toho přesvědčivým důkazem.

Takový byl a takový zůstane v našich myslích a v našich srdcích akad. Bohuslav Havránek. Naše lingvistická obec zachová mu povždy světlou památku a zůstane věrna jeho odkazu.

Miloš Dokulil

Poznámka: Podrobnější zhodnocení života a díla akad. Bohuslava Havránka do r. 1973 přinesl náš časopis v jubilejním příspěvku Miloše Dokulila k jeho 80. narozeninám (Slovo a slovesnost 34, 1973, 1—14). O tento příspěvek se v podstatě opírá i náš nekrolog.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 2, s. 81-83

Předchozí Alena Macurová: Slovenský příspěvek k otázkám jazykové kultury

Následující Milena Tylová: Soupis prací akademika Bohuslava Havránka za léta 1973—1978