Časopis Slovo a slovesnost
en cz

80 let akademika Bohuslava Havránka

Miloš Dokulil

[Články]

(pdf)

80 лет академика Богуслава Гавранка / Bohuslav Havránek, membre de l’Académie tchécoslovaque des sciences, octogénaire

„V dějinách jazykovědy se najde málo postav, které by uskutečňovaly ideál vědy životné, národní a pokrokové tou měrou, jako se to daří akad. Havránkovi.“ Těmito slovy výstižně uvedl nejvýznačnější z Havránkových žáků a následovníků Karel Horálek svou vědecky zasvěcenou i lidsky procítěnou úvodní studii sborníku na počest 60. narozenin akad. Bohuslava Havránka.* Dnes můžeme jen říci, že dalších 20 let Havránkova života toto vysoké hodnocení plně prověřilo.

Ten, kdo zná z denního styku vedoucího redaktora našeho časopisu, předního představitele české jazykovědy akad. Bohuslava Havránka, těžko uvěří, že tento zanícený vědec a učitel a neúnavný organizátor našeho i mezinárodního vědeckého života se dožil počátkem tohoto roku již 80 let.

I když v posledních letech se moudře vzdal některých funkcí, které ho příliš odváděly od plnění předsevzatých vědeckých plánů, a rozhodl se omezit a soustředit svou mnohostrannou činnost, zastihuje osmdesátka našeho jubilanta nejen v dobré životní pohodě a tvůrčí svěžesti, ale také jako nejpřednějšího představitele naší jazykovědy v samém středu našeho vědeckého života, uprostřed činorodé badatelské a vědeckoorganizační práce.

Pracuje stále jako předseda Československého komitétu slavistů a místopředseda Mezinárodního komitétu slavistů i v jeho různých mezinárodních komisích, zvl.v komisi pro studium gramatické stavby slovanských jazyků, kterou sám vede, je člen byra Comité International Permanent des Linguistes, v Société de linguistique de Paris, v The International Linguistic Association a v Societas linguistica Europaea, je předsedou Československo-polské lingvistické komise ČSAV a PAN. Je velmi aktivním členem vědeckého kolegia jazykovědy ČSAV, předsedou jeho komise pro vydávání staročeské bible, místopředsedou komise pro matematickou a aplikovanou lingvistiku a členem komise pravopisné. Je členem vědecké rady filosofické fakulty Karlovy university atd. atd. Je vedoucím redaktorem a spoluredaktorem našich jazykovědných a obecně slavistických časopisů a vedoucím řady pracovních týmů (viz dále). Všechny tyto náročné funkce svědčí o mimořádné životní energii našeho jubilanta, ale také o jeho nestárnoucím duchu, o jeho stále živém smyslu pro aktuální potřeby našeho života.

Boh. Havránek se narodil 30. ledna 1893 v Praze. Po otci — středoškolském profesoru češtiny a klasických jazyků, z valašského kraje — Moravan, po matce — učitelce z hudebnické rodiny — Pražan, dostal do vínku charakteristické vlastnosti obou rodičů: činorodost, houževnatost, cílevědomost, přemýšlivost, mravní vážnost a opravdovost spojily se v něm s pohotovostí, čilostí, pružností a lehkostí a s citovým a uměleckým založením. Svého otce ztratil v 9 letech, jeho odkaz však zůstává stále živý. Po středoškolských studiích na akademickém gymnasiu pražském, kde na něho zvláště působili keltolog a obecný lingvista J. Baudiš svým zaujetím pro komparatistiku, výborný češtinář J. Kašpar, ctitel ruského kritického realismu a anglické literatury, a latinář C. Kříž svými podněty z dějin filosofie, rozhodl se Havránek, v jehož duši láska k vědění bojovala s láskou k umění, pro studium na filosofické fakultě Karlovy university. Zaujetí pro umění, zvláště výtvarné, přivedlo ho vedle studia vlastní filosofie nejprve k studiu dějin umění a estetiky, teprve později — působením rodinné tradice a zejména vlivem přednášek Zubatého — obrátil svůj zájem k filologii, zejména slovanské a klasické (ale také baltské a staroindické); jeho učiteli byli vedle prof. J. Zubatého O. Hujer, J. Polívka a J. Král. Zájem o filosofii, zvl. o noetiku provází jej však i nadále. Od r. 1915 se Havránek stává spolu[2]pracovníkem Kanceláře Slovníku jazyka českého při České akademii věd a umění, poznává zde práci s jazykovým materiálem a získává úctu k ní; tato zkušenost pak osudově poznamenává jeho další odborný růst. Z činnosti v Kanceláři Slovníku vyrůstá i první Havránkova činnost publikační v Naší řeči. V r. 1917 dosáhl Havránek doktorátu filosofie ze slovanské filologie a v r. 1918 aprobace pro jazyk český a latinský. Havránek vystudoval za 1. světové války; proto studoval vlastně jen v Praze, teprve po válce jen na jeden semestr se dostal do Bělehradu, kde na něj zvláště působili A. Belić a H. Barić. Nedostatek přímých kontaktů s vědou zahraniční vynahrazoval Havránek intenzívním studiem tehdejší progresívní lingvistiky francouzské a románské vůbec (H. Schuchardta a zvl. F. de Saussurea, Ch. Ballyho, A. Sechehaye) i polské (Baudouina de Courtenay, Rozwadowského) a později i ruské (Fortunatova, Ščerby, Vinokura, Jakubinského aj.). Zato od 20. let podnikal — za vlastní prostředky — studijní cesty do Lužice, Polska, pak od r. 1923 do Jugoslávie a Bulharska a konečně nejdelší cestu v r. 1935 do Sovětského svazu.

V l. 1917 až 1929 působil Havránek jako středoškolský profesor na reál. gymnasiích v Praze, nejprve v Truhlářské ulici, pak v Dušní, vyučoval češtině, latině, němčině a zvláště rád filosofii. Za 12 let svého působení odchoval řadu žáků, z nichž mnozí zaujímají dnes významná místa v různých oborech našeho vědeckého a společenského života. Jako učitel vyžadoval od svých žáků nesmlouvavě vlastní myšlení a vnitřní kázeň, dovedl jim však být i rádcem a přítelem i „sportovním vůdcem“, zvl. v turistice i v lyžování; sám byl dobrým turistou, zdatným chodcem i plavcem a rád lyžoval. Při své náročné práci učitelské Havránek však dále pracoval v Kanceláři Slovníku.

Vědecká odpovědnost a důkladnost Havránkova i rozsah jeho vědeckých zájmů a ovšem i jeho mimořádné zatížení pracovní způsobily, že se poměrně pozdě, až v r. 1928, habilitoval, a to ze slovanské jazykovědy na Karlově universitě v Praze. Jeho vědecké práce vynesly mu však již rok nato jmenování mimořádným profesorem a r. 1934 řádným profesorem tohoto oboru na filosofické fakultě brněnské university. Brněnské prostředí působilo velmi příznivě na rozvoj Havránkovy vědecké osobnosti a z hlediska jeho vlastní práce badatelské představuje působení v moravské metropoli nejplodnější období jeho života. Nepochybně k tomu přispělo i jeho krásné manželství s mladou žačkou, kterou si sem Havránek přivedl ze svého pražského působiště, zvláště porozumění, které měla pro jeho práci, jíž byla vzpruhou i oporou. Havránek tu dokončuje své hlavní dílo slavistické, dvousvazková Genera verbi v slovanských jazycích (1928 a 1937), které ho rázem zařadilo mezi nejpřednější jazykovědce-slavisty vůbec; v Brně vznikla také hlavní jeho díla bohemistická, která mu zajistila trvalé místo ve vědě o českém jazyce: je to zejména jeho proslulá stať Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura (z r. 1932), metodologicky průkopnická rozsáhlá monografie Nářečí česká (z r. 1934) a nejvýznamnější z nich, syntetická práce Vývoj spisovného jazyka českého (z r. 1936). Léta Havránkova brněnského působení znamenala rozkvět této fakulty, na níž se shodou okolností sešla tehdy řada významných vědeckých osobností. V r. 1939 byl Havránek zvolen děkanem fakulty. V této době dostává se mu povolání na stolici slovanské filologie filosofické fakulty Karlovy university, uprázdněnou tehdy předčasným odchodem prof. M. Weingarta. Brno a Morava si získaly Havránkovo srdce a daly mu klidné prostředí pro tvůrčí badatelskou práci. Praha však potřebuje výraznou a průbojnou badatelskou osobnost, která by dokázala vybudovat tu skutečné středisko české a slovanské jazykovědy na světové úrovni. Havránek proto nabídku přijímá, s ohledem na zájmy brněnské však přechod do Prahy o rok odkládá. Dříve však než mohl tento záměr uskutečnit, dochází k násilnému uzavření vysokých škol nacistickou zvůlí a Havránek zůstává proto v Brně. Všechno Havránkovo úsilí zaměří se nyní na to, aby pro českou vysokou školu a pro českou vědu zachránil co nejvíce hodnot, materiálních [3]a především lidských. Havránek věří z celého srdce ve vítězství naší věci, jeho upřímné národní cítění a sociální smýšlení, které ho záhy po příchodu do Brna zařadily do tábora pokrokové levice, ukazují mu také neomylně, odkud může čekat porobená vlast záchranu. Je však nejen přesvědčen o spravedlnosti naší věci, ale je i hotov za ni bojovat. Vstupuje proto z podnětu Vl. Vančury do řad pracovníků domácího odboje, podporuje hmotně i morálně své kolegy a žáky, pronásledované okupační mocí, stará se o rodiny vězněných, uprchlých a popravených kolegů, zajišťuje knižní fondy fakulty a vůbec vynakládá všechno své úsilí na to, aby naše kulturní ztráty byly co nejmenší a aby po osvobození měla česká věda nač navazovat. Když vítězná Rudá armáda koncem dubna 1945 osvobodila Brno, dokáže Havránek jako děkan v nejkratším čase obnovit činnost svěřené mu fakulty a pak teprve odchází do Prahy, kde ho čeká velká práce budovatelská a vědeckoorganizační. I tu Havránek energicky zvládá přečetné úkoly, před které ho staví obnova vysokých škol a přestavba našeho vědeckého a kulturního života.

Vyspělý smysl pro aktuální společenské a politické potřeby jej vede k tomu, že kromě péče o universitní stolici slovanských jazyků soustřeďuje intenzívní úsilí především na vybudování vědeckoorganizační základny pro studium jazykovědné rusistiky.

Je to v plné shodě s Havránkovým pokrokovým postojem, jak se projevoval dávno před druhou světovou válkou. Už v Praze totiž navazoval Havránek styky se sovětskými představiteli svého oboru (od r. 1923 se stýkal s členy tehdejší sovětské mise a seznamoval se se sovětskými kulturními činiteli a umělci, mj. s Majakovským, Erenburgem a Fadějevem); v Brně se sblížil s představiteli Levé fronty a jeho pokrokové vystoupení v 30. letech, zejm. při příležitosti puškinských oslav, jimž dalo Brno manifestačně prosovětský ráz, bylo vpravdě bojové. V té době se stal úřadujícím místopředsedou Společnosti pro styky s SSSR v Brně a zůstal jím až do jejího rozpuštění v r. 1939. V r. 1935 podnikl poprvé dlouhou studijní cestu do SSSR a seznámil se tam osobně s mnoha vědeckými pracovníky sovětskými. Poučení z této cesty se pak odrazilo v jeho ideologické práci v Brně. V r. 1945 se stal na návrh KSČ členem Revolučního ústředního národního výboru v Brně a jeho kulturním referentem až do svého odchodu do Prahy. I zde a především po Únoru, kdy se po bojovném hlasování stal děkanem filologické fakulty, horlivě se účastnil akcí za očistu našich škol, pracoval politicky v různých funkcích stranických, jako člen akčních výborů Národní fronty aj.

Stejný charakter má i jeho činnost v Slovanském výboru, ve Svazu Československo-sovětského přátelství a ve Svazu spisovatelů. Tuto svou politickou úlohu plnil Havránek nejen s rozhodností a důsledností uvědomělého funkcionáře strany, nýbrž i se vzácným lidským taktem.

Od r. 1950 vedl Havránek katedru českého jazyka a obecné jazykovědy na filologické fakultě KU. V r. 1953 byl jmenován rektorem Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze, o jejíž vybudování se velmi zasloužil a která za dobu svého trvání (1953—1961) udělala pro poznání ruské a sovětské kultury a pro prohloubení a utužení našich styků se Sovětským svazem velký kus práce. Havránkovy těsné vztahy k Sovětskému svazu jsou dokumentovány i tou skutečností, že již v r. 1946 a později vícekrát navštívil Sovětský svaz a utužil staré a navázal nové styky se sovětskými vědci. O jeho politických postojích a o uznání jeho práce ze strany Sovětského svazu svědčí i to, že byl jako přední pokrokový lingvista pozván už v r. 1948 k přednáškám na Lomonosovově universitě v Moskvě.

S touto Havránkovou činností těsně souvisí i jeho činnost organizační v Československé akademii věd, kterou Havránek jako člen vládní komise pro ČSAV pomáhal budovat, na úseku školském podílel se významnou měrou na zápase o novou, socialistickou školu a neméně záslužná je i jeho činnost v našem kulturním životě [4]vůbec. Již v r. 1946 uvedl v život první badatelské pracoviště ČSAV, Ústav pro jazyk český, a intenzívně se zúčastnil prací v Slovanském ústavu. Hned při založení ČSAV na podzim r. 1952 byl Havránek jmenován řádným členem této vrcholné naší vědecké instituce — akademikem. Zároveň se stal externím ředitelem Ústavu pro jazyk český ČSAV a od r. 1963 jeho ředitelem interním. V čele Ústavu, který s velkým rozhledem vybudoval v přední naše pracoviště bohemistické, zůstává jako vedoucí vědecký pracovník doposud, i když jeho vedení předal již v r. 1964 mladším.

Již z těchto stručných fakt je zcela zřejmé, kam akad. Havránek celou svou tak mnohostrannou činností patřil a patří. I když jeho cesta k marxismu nebyla nijak krátká, stál Havránek vždy v čele pokrokových snah ve vědě i ve společenském dění. Odborný zájem o Sovětský svaz a o sovětskou vědu přerůstá u Havránka postupně v uvědomělý a nesmlouvavý postoj pokrokového vědce, usilujícího o uplatnění marxisticko-leninských principů v činnosti vědecké, vědeckoorganizační a učitelské. Jestliže se již při svém nástupu do vědeckého života Havránek jednoznačně přihlašuje k nejlepším našim pokrokovým tradicím, které tvořivě rozvíjí ve své práci a které ho spolu s dialektickým chápáním vývoje jemu vlastním přivádějí v jeho nejlepších dílech z let 30. do těsné blízkosti dialektiky marxistické, stojí zejména od počátku 50. let pevně na půdě marxisticko-leninských principů a materialistického světového názoru a věnuje všechny své síly vybudování jazykovědy skutečně marxistické. Svědectvím toho je mj. sborník Problémy marxistické jazykovědy (1962) s jeho zásadním článkem.

Tento Havránkův postoj nebyl naprosto otřesen ani v období 1968 a 1969, kdy Havránkova činnost se stala předmětem nedůstojných a nepravdivých útoků některých tehdejších reakčních členů fakulty v tisku a jinde. To nesl Havránek tím tíže, že po vypětí, které si vyžádala příprava a řízení VI. mezinárodního sjezdu slavistů, jemuž předsedal, se u něho dostavila zdravotní krize, kterou se mu podařilo teprve po delší době překonat.

I když jako kladně prověřený člen strany musel akad. Havránek nově přijmout mnoho úkolů, pro něž si věk vynutil jisté omezení a soustředění, zastihujeme i dnes akad. Havránka v čele lingvistické avantgardy: kromě své vlastní vědecké práce a vedení pracovních týmů vidí akad. Havránek svůj hlavní úkol v propracovávání poměru ideologie a teorie a poměru teorie a praxe na svém úseku pracovním a v propracovávání zásad marxistické lingvistiky a jejích důsledků. V současné době dal podnět k přípravě semináře i konference o těchto problémech, jejíž výsledky by byly uloženy do sborníku, který by dokumentoval přínos pokrokové československé jazykovědy na tomto nejaktuálnějším úseku a který by se důstojně přiřadil k obdobným podnikům sovětským.

Vědecká činnost akad. Havránka je neobyčejně rozsáhlá a mnohostranná. Není téměř odvětví jazykovědy, ba ani oboru s jazykovědou nějak souvisícího, do něhož by akad. Havránek průkopně a podnětně nezasahoval. Jeho hlavní badatelský zájem náleží však jazykovědě slovanské, především srovnávacímu studiu mluvnické stavby slovanských jazyků a poznání strukturních a vývojových zákonitostí českého jazyka.

Havránkovy práce slavistické studují vztahy jazyků a nářečí slovanských, otázku společného východiska slovanských jazyků s předslovanskou perspektivou a problematiku nejstaršího kulturního jazyka slovanského, staroslověnštiny, jakož i jeho pokračování v jednotlivých větvích církevněslovanského jazyka. Akad. Havránek tu dospívá k výsledkům ve světové slavistice dnes obecně uznávaným; to platí nejen o oborech, kde akad. Havránek mohl budovat na základech položených jinými, jako třeba na úseku srovnávacího zkoumání morfologické struktury slovanských jazyků, zvláště morfologických kategorií slovesa (Havránkova stěžejní práce Genera verbi v slovanských jazycích znamená epochu), ale také a zejména o těch oborech, které akad. Havránek vlastně teprve sám uvedl v život: je to především [5]srovnávací studium syntaxe slovanských jazyků a srovnávací bádání o spisovných jazycích slovanských, pro něž Havránek pevnou rukou načrtl celkový badatelský program a spolehlivou základnu teoretickou a metodologickou a které také sám materiálově významně rozpracoval. V duchu odkazu Mathesiova kladl Havránek rovněž základy ke konfrontačnímu studiu jazyků, zejména ruštiny a češtiny (dvojdílná Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy, která vznikla za jeho vedení a spolupráce s jeho žáky a představuje dosud jediné dílo toho druhu ve světové lingvistické literatuře vůbec).

Studium jazykového vývoje přivedlo Havránka k problematice jazykových kontaktů, zvláště též k problematice bilingvismu i multilingvismu, kterou se zabýval nejen v oblasti slovanského světa samého, ale i z hlediska vztahů jazyků slovanských a neslovanských, jak mu k tomu poskytovala příležitost zvláště jazyková situace balkánská a situace češtiny ve vztahu k němčině a polštině. Zejména v posledních letech před druhou světovou válkou se věnoval akad. Havránek studiu balkanistiky a jeho přínos na tomto úseku je obecně uznáván.

Havránkovy práce bohemistické zahrnují bohemistiku v celém rozsahu, jak studium současné spisovné češtiny (viz Česká mluvnice, společně s Al. Jedličkou, 1. vyd. 1951), otázky jazykové kultury a politiky z hlediska potřeb naší společnosti (viz zejm. Jazyková kultura a její úkoly, 1932), tak studium jejího vývoje, dějiny spisovné češtiny, jež studuje se stálým zřetelem k vývoji společnosti a k dějinám národa (viz zejm. Vývoj spisovného jazyka českého, 1936), a konečně i výzkum lidových nářečí, kde přinesl i nový vědecký pohled na dialekty vůbec a položil bezpečné základy k novému vědeckému probádání našich nářečí (viz zejm. Česká nářečí, 1934).

Zejména Havránkovy práce věnované problematice spisovného jazyka (hlavní z nich jsou dnes shrnuty v Studiích o spisovném jazyce, 1963) přerůstají rámec bohemistiky a nabyly světového významu; zvl. poslední dobou jsou velmi oceňovány v SSSR. Jimi se stal Havránek spoluzakladatelem funkční jazykovědy a předním představitelem tzv. pražské lingvistické školy, na niž dnes v mnohém navazují práce pokrokových badatelů sovětských i jiných. Jimi také Havránek položil bezpečné základy pro vědecké chápání jazykové kultury a pro praktické úsilí o její neustálé zvyšování, tak aby odpovídala stále stoupajícím komunikačním potřebám naší společnosti. Podnětně a úspěšně zasahuje akad. Havránek i do teorie stylu i do otázek odborného názvosloví, do teorie lexikografické a ediční. V této souvislosti se podstatně podílel na utváření zásad pro kritické vydání českých klasiků a napsal objevné studie o jejich jazyce: nemalou pozornost věnoval i staré české literatuře.

Po roce 1945 se v souvislosti s výchovou rusistických kádrů obrací Havránkův soustavný badatelský zájem také k rusistice. Připomenout je třeba i Havránkovy zásluhy o bibliografii československé jazykovědy. Vedle původních prací badatelských napsal akad. Havránek i mnoho desítek vědeckých recenzí, referátů o nových pracích z oboru jazykovědy i zpráv o různých vědeckých podnicích. Tu všude se jeví úctyhodná šíře jeho rozhledu a pronikavost jeho kritického pohledu.

Akad. Havránka vyznačuje schopnost jasně vidět a pronikavě řešit základní teoretické otázky jazykovědy; tato schopnost spolu s důsledným marxistickým postojem umožňuje mu promýšlet základní principy marxistické jazykovědy, zejména dialektický vztah jazyka a myšlení a vztah jazyka a společnosti v jeho vývoji, a bezpečně budovat skutečně marxistickou vědu o jazyce.

Vědecké práce akad. Havránka jsou zásadního charakteru a staly se základem dalších vědeckých prací a vědeckého usilování jiných českých lingvistů, z nichž většina vyšla z Havránkovy školy. Akad. Havránek je vůdčím představitelem naší slavistiky, která se hlásí — podobně jako naše bohemistika — k jeho vedení. Havránkův vědecký význam však daleko přesáhl rámec naší vědy. Vědecká hodnota Havránkových prací i jeho pokrokový postoj jsou obecně uznávány nejen u nás, ale i ve světě, zejména v Sovětském svazu a ostatních zemích socialistického tábora.

[6]Proto se také za rozsáhlé a závažné dílo badatelské vědeckoorganizační a vědeckopedagogické dostalo akad. Havránkovi četných významných poct ze strany nejvyšších vědeckých a politicko-společenských institucí u nás i v zahraničí.

Akad. Havránek je nositelem Řádu republiky, účastníkem laureátství státní ceny Klementa Gottwalda, dále pak nositelem ceny ČSAV, medaile J. A. Komenského, zlaté čestné oborové plakety J. Dobrovského, stříbrné plakety „Za zásluhy o vědu a lidstvo“, nositelem řádu Cyrila a Metoděje Bulharské lidové republiky a dalších vyznamenání. K jeho 80. narozeninám mu presidium ČSAV udělilo nejvyšší vyznamenání, jen výjimečně udělované jednotlivcům za celoživotní dílo, jež přispělo zcela mimořádně k rozvoji vědeckého poznání — zlatou plaketu „Za zásluhy o vědu a lidstvo“.

Pět zahraničních akademií jmenovalo akad. Havránka svým členem a řada universit svým čestným doktorem: Akad. Havránek byl zvolen zahraničním členem Bulharské a Srbské akademie věd, dopisujícím členem Německé a Saské akademie věd a Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu. Je čestným doktorem University K. Marxe v Lipsku, university J. E. Purkyně v Brně, Palackého university v Olomouci.

Je přirozené, že akad. Havránkovi, jeho osobnosti i dílu věnují své místo i velké národní encyklopedie zahraniční. Co však váží ještě víc, že se heslo Havránek ocítá i v encyklopediích malých, a to nejen odborných, jako je např. polský Słownik terminologii językoznawczej (Varšava 1968), ale i všeobecných, srov. např. Malyj enciklopedičeskij slovar’ (Moskva, I 1953).

Pro vědce typu akad. Havránka je příznačný i hluboký smysl pro potřeby společnosti. Proto se u něho vysoká schopnost proniknutí jazykové skutečnosti těsně spojuje s hlubokým pochopením pro potřeby jazykové praxe.

Dávno předtím, než se to stalo samozřejmostí, pochopil Havránek, že velké úkoly jazykovědy, zejména pak aktuální úkoly, které bezprostředně vycházejí vstříc potřebám společnosti, nemohou být zvládnuty silami jedince, sebelépe připraveného, nýbrž že na jejich splnění musí být zaměřeno spojené úsilí pracovních týmů. Proto se stává členem a často i organizátorem kolektivů pracujících na velkých kolektivních dílech, jako byl devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého (od r. 1942—57) a čtyřdílný Slovník spisovného jazyka českého (1958—1971), šestidílný Velký rusko-český slovník (1952—1964), dvoudílná Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy (1960 až 1961), četná vydání Pravidel českého pravopisu, jako je Staročeský slovník (od r. 1968), Slovník jazyka staroslověnského, Český jazykový atlas a Slovanský jazykový atlas a jiné další. Vznikla tak a stále vznikají kolektivní díla, která jsou chloubou naší jazykovědy. Havránkovy zásluhy o realizaci těchto děl, na nichž se vesměs podílel nejen jako iniciátor, vedoucí redaktor, ale i jako spoluautor, nelze docenit.

Jak velmi ležela vždy Havránkovi na srdci výuka mateřského jazyka, svědčí skutečnost, že již v l. 1933—36 vznikla za jeho vedení moderní čtyřdílná Cvičebnice českého jazyka a v l. 1949—59 byl vedoucím autorských kolektivů celé řady učebnic českého jazyka; spolu s Al. Jedličkou vydal pro školy Stručnou mluvnici českou, která se dočkala již 12. vydání. Nemenší zásluhy má akad. Havránek i o výuku ruštiny, zejm. opět jako vedoucí autorských kolektivů učebnic ruského jazyka.

Akad. Havránek se nevyhýbá ani úkolům rázu popularizačního, jako jsou zmíněné práce na jazykových učebnicích, jako je spolupráce s Výzkumným ústavem pedagogickým, s metodickými časopisy apod. V řadě podniků a akcí s tím souvisejících zaujímá akad. Havránek vůdčí postavení a pečlivě usiluje o správné marxistické pojetí i o řádné propracování každého úkolu.

Havránkova ostatní činnost redakční je velmi rozsáhlá a mnohostranná. Kromě redakčního podílu na velkých dílech kolektivních, o nichž byla řeč, je především vedoucím redaktorem a členem redakce řady vědeckých časopisů domácích i zahraničních:

[7]Od 1. ročníku (1935) je vedoucím redaktorem časopisu Slovo a slovesnost, od 18. ročníku (1947/8) členem redakce časopisu Slavia (vedoucím redaktorem její jazykovědné části), od 8. ročníku (1946) je členem redakce časopisu Byzantinoslavica (od roč. 30, 1969, je vedoucím redaktorem), od 33. ročníku (1949) je členem redakce populárně vědeckého časopisu Naše řeč (který po řadu let sám vedl), od 32. ročníku (1946) do 49. ročníku (1963) byl členem redakce Slovanského přehledu.

V zahraničí je akad. Havránek členem redakce mezinárodních časopisů Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung (Berlín, NDR), Acta Linguistica Hafniensia (Kodaň) a Word (New York).

Významná je i Havránkova redakční činnost v různých edicích: Od r. 1946 je členem ediční rady Památek staré literatury české (vydávaných nyní Ústavem české a světové literatury ČSAV), byl hlavním redaktorem (a spoluautorem) třísvazkového Výboru z české literatury doby předhusitské a husitské (I 1957, II 1—2, 1963 a 1964), od r. 1956 členem ediční rady Národní knihovny (vydávané nyní Ústavem české a světové literatury), v zahraničí byl spoluredaktorem edice polské bible Královny Žofie (vydávané PAN). Od r. 1957 je redaktorem Studií a prací lingvistických (vydávaných Ústavem pro jazyk český ČSAV), členem redakční rady díla Opera omnia J. A. Komenského a řady dalších sborníků a monografií.

Vědecká a vědeckoorganizační činnost Havránkova je doplňována jeho činností pedagogickou. Většina dnešních profesorů a docentů i vědeckých pracovníků mimouniversitních z oboru bohemistiky i celé slavistiky a poválečné rusistiky vyšla z jeho školy; jsou to většinou právě ti, kteří dnes vytvářejí pokrokový tábor naší jazykovědy. To svědčí jak o dobrém vedení odborném, tak o dobrém politickém vedení Havránkově.

Havránkova obětavost a ochota pomoci všude, kde bylo třeba, i skutečnost, že při své práci nikdy neztrácel přímý kontakt s mladým vědeckým dorostem a studenty, které vedl ke kolektivní badatelské práci, — protože vždy si uměl udržet krok s vývojem v lingvistice a rozumně jej usměrnit — dokreslují profil Havránka vědce a učitele-ideologa přímo se účastnícího politické práce.

 

Poslední desítiletí Havránkovy činnosti je ve znamení určitého omezení a koncentrace na dokončení předsevzatých vědeckých plánů.

Ve své vlastní činnosti badatelské akad. Havránek dále rozvíjí zejména čtyři okruhy problémů, které ho natrvalo zaujaly ve vrcholném období jeho tvůrčí činnosti: problematiku teorie spisovných jazyků a jejich vývoje, zvl. v oblasti jazyků slovanských, otázky jazykových kontaktů, problematiku historickosrovnávací i konfrontační, zejm. na úseku slovanské syntaxe.

Trvalé úsilí věnuje akad. Havránek prohlubování své obecné teorie spisovných jazyků a jejich vývoje, k níž položil pevné základy na podkladě funkční koncepce jazyka a v níž se stal mezinárodně uznávanou autoritou. Na tomto úseku Havránkovy činnosti snad nejvýrazněji vyniká těsné sepětí teorie s praxí, tak příznačné pro jeho badatelské zaměření. Neboť pro akad. Havránka být vědcem znamená nejen odhalovat dosud nepoznané zákonitosti skutečnosti, nýbrž také a především využívat tohoto poznání pro člověka, pro jeho praxi. Akad. Havránek nebyl proto nikdy kabinetním vědcem. Jeho věda byla vždy a je v nejlepším slova smyslu angažovaná, slouží společnosti, národu a pokroku. Proto i jeho myslitelská činnost v oboru obecné teorie spisovných jazyků a jejich vývoje, odhalující složité souvislosti jazyka s podmínkami a potřebami společnosti, jejímž je výtvorem i nástrojem, je těsně spjata s jeho úsilím o zvyšování obecné jazykové kultury naší národní společnosti, o to, aby spisovná čeština co nejlépe zvládala složité úkoly, jež před ni staví budování socialismu v naší vlasti v období vědecko-technické revoluce.

[8]Dosavadní badatelská práce na tomto úseku, jejíž hlavní výsledky shrnul sám autor na prahu tohoto období v ucelený svazek Studií o spisovném jazyce (1963), obohacuje se v tomto období o několik studií dalších:

Bratislavská konference o vývojových tendencích dnešní spisovné slovenštiny a o problémech jazykové kultury na Slovensku (1963) poskytla akad. Havránkovi příležitost znovu se zamýšlet nad problematikou jazykové kultury v socialistické společnosti. Přesvědčivě tu ukázal, jak některé specifické rysy postavení a úlohy jazyka v socialistické společnosti mají své důsledky pro hodnocení spisovného jazyka: Nejde jen o to, že rozšíření nositelů spisovného jazyka klade na něj zejm. požadavek obecné srozumitelnosti a přístupnosti, jeho demokratizace. Nové chápání problematiky národní, které vidí hlavní cíl mezinárodních vztahů v spolupráci, v společném úsilí o získání vyšší společenské úrovně a svobody, staví do nového světla i otázku vzájemného vztahu národních jazyků.

Konference o spisovné češtině a jazykové kultuře, konaná v r. 1968 v Praze a v Brně k padesátiletí vzniku ČSR a zároveň k padesátiletí časopisu Naše řeč, jejímž cílem bylo aktivizovat širší obec odborníků v zájmu o aktuální otázky obecné i konkrétní problémy kultury mateřského jazyka, byla akad. Havránkovi podnětem k shrnutí obecné teorie spisovného jazyka. Osvětluje tu dobový a vědecký kontext vzniku teorie spisovného jazyka, v němž hlavní místo náleží uznání funkčního a synchronního principu; podrobně vykládá, v čem se jeví specifičnost jazyka spisovného vzhledem k národnímu jazyku jako celku, a objasňuje antinomie charakterizující spisovný jazyk: antinomii mezinárodnosti a národnosti, antinomii přesnosti a dokonalosti vyjádření i potřeb vyjadřovat nové pojmy a věci na straně jedné a kontinuity, tradice a stability jazyka na straně druhé, a konečně antinomii racionálnosti a emocionálnosti. Od kritérií funkčního rozvrstvení spisovného jazyka dospívá akad. Havránek k třem základním kritériím spisovného jazyka jako celku, jimiž jsou stupeň intelektualizace jazyka, stupeň jeho stabilizace a stupeň jeho jednoty v dialektickém sepětí s funkční rozrůzněností.

Dokreslením Havránkových názorů na vztah jazyka spisovného, zejména jeho hovorové podoby k obecné češtině je jeho stať „Na závěr dvouleté diskuse o obecné a hovorové češtině“ (1963).

O tom, že Havránkova funkční teorie spisovného jazyka je dnes prakticky obecně přejímána, svědčí četné překlady základních Havránkových prací z tohoto oboru do cizích jazyků:

V ruském překladu vycházejí starší Havránkovy stati „Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura“ (z r. 1932) a „O funkčním rozvrstvení spisovného jazyka“ (z r. 1942) (v sovětském sborníku Pražskij lingvističeskij kružok, Moskva 1967), polský překlad první z obou statí (Praska szkoła strukturałna, Varšava 1966), srbský překlad německy psané stati Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft (z r. 1938) (v sarajevském čas. Odjek, 1967) a německý a slovinský překlad zmíněné zde přednášky na konferenci o spisovné češtině a jazykové kultuře (z r. 1968).

Z Havránkových statí psaných v cizích jazycích jsou přetiskovány:

Zur Adaptation der phonologischen Systeme in den Schriftsprachen (z 1931), Zum Problem der Norm in der heutigen Sprachwissenschaft und Sprachkultur (z 1938), Influence de la fonction de la langue littéraire sur la structure grammaticale du tchèque littéraire (z 1929) (J. Vachek, A Prague School Reader in Linguistics, Bloomington 1964).

S Havránkovým zájmem o úlohu spisovného jazyka v krásné i naukové literatuře těsně souvisejí jeho práce věnované jazyku našich spisovatelů, zejm. klasiků. Zasvěcený znalec jazyka B. Němcové, jejíž sebrané spisy připravil k vydání, připojuje k svým dosavadním příspěvkům k poznání jejího jazyka novou studii (1964), odhalující lidové zdroje vypravěčské řeči této naší největší spisovatelky a její umě[9]lecké účinnosti a překvapivě ukazující, jak se umělecké postupy Němcové blíží metodám užívaným v současné próze.

Řadu příspěvků máchovských rozmnožují v tomto období dva příspěvky (1964, 1966), polemicky prokazující, v čem prostředky Máchova básnického jazyka jsou blízké básnickému jazyku jeho současníků, a tedy potřebu studovat jazyk jednotlivého autora ve vztahu k jeho literárním předchůdcům i současníkům.

Studie o českém jazyce Husově (1966) ukazuje, jak Husův jazyk a sloh jeví nejen velmi výrazné rysy doby a dobré dědictví velkého literárního rozmachu českého jazyka v 14. stol., ale také rysy specifické a osobní. — Cenná zjištění přináší i příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů J. A. Komenského (1970).

V oboru studia vývoje spisovných jazyků slovanských jsou z tohoto období významné jednak Havránkovy studie o počátcích kulturního jazyka u Slovanů, jednak studie vykládající autorovu koncepci a metodologii srovnávacího studia spisovných jazyků slovanských.

K prvním náleží studie Počátky slovanského písma a psané literatury v době velkomoravské (1963), načrtávající ve světle nejnovějších archeologických objevů impozantní obraz počátků slovanského písemnictví ve Velké Moravě a jeho pokračování v českém státě přemyslovském a zdůrazňující významnou úlohu prvního slovanského kulturního jazyka v této společnosti. Význam náboženské mise slovanských věrozvěstů pro slovanskou kulturu Velké Moravy hodnotí stať Die Bedeutung Konstantins und Methods für die Anfänge der geschriebenen Literatur in Grossmähren (1968).

Programová přednáška „Srovnávací studium struktury spisovných jazyků slovanských“, přednesená na V. mezinár. sjezdu slavistů v Sofii (1963), ukázala specifičnost srovnávacího studia spisovných jazyků a naznačila jeho hlavní úkoly z hlediska jednotlivých jazykových rovin i z hlediska spisovného jazyka jako celku i jeho jednotlivých slohových vrstev. Pro informaci západního neslavistického světa vyšla tato koncepčně a metodologicky velmi závažná přednáška i v přepracované verzi anglické (1964).

Problematika vývoje spisovných jazyků se zčásti překrývá s problematikou jazykových kontaktů a jazykového míšení, která akad. Havránka vždy velmi živě zajímala. Z prací s touto tematikou připomeňme pro naše období zásadní stať v srch. jazyce Problematika miješanja jezika (1964), analyzující formy jazykové interference v podmínkách kolektivního bilingvismu (její německá verze Zur Sprachmischung vyšla v témž roce), a dvě stati ilustrující obecně Havránkovy teze: Die sprachlichen Beziehungen zwischen dem Tschechischen und Deutschen (1965), dovozující, že vlivy německého jazyka na češtinu v oblasti slovní zásoby byly přijímány převážně v obdobích jejího rozmachu a že při tomto rozmachu pomáhaly. Akad. Havránek tu na vztahu česko-německém příkladně ukázal, jak starší pojetí interference jazyků jako boje bylo přinejmenším velmi úzké a jednostranné a v zájmu objektivní pravdy musí být nahrazeno pojetím vztahů mezi jednotlivými jazyky jako vzájemné spolupráce a paralelního vývoje jazyků.

Francouzsky psaná stať Au sujet du caractère de l’ancienneté de l’évolution des langues balkaniques (1967) prokazuje, že v 9. stol. existoval na Balkáně mluvený kulturní jazyk slovanský i kontakt mezi mluvenou řečtinou a mluvenou slovanštinou skupiny makedonsko-bulharské; v okolí Soluně a v Soluni samé můžeme předpokládat jistý bilingvismus řecko-slovanský a v jeho důsledku i jistý vliv mluvené řečtiny na mluvenou slovanštinu. I když je balkánská jednota charakterizována jen jevy dílčími, dovozuje autor, nesmíme podceňovat fakt, že jde o jevy gramatické, které mají společný trend, totiž transformaci syntetického typu morfologických postupů na analytický (prostředky syntetické jsou nesnadnější než postupy analytické), a právě v tom lze vidět rys strukturní.

[10]Na okraji této tematiky vznikla i příležitostná studie „Základní konfrontace podmínek a výsledků vývoje češtiny a bulharštiny“ (1963), osvětlující shody ve vývoji obou jazyků jako odraz obdobné jejich společenské situace (zvl. cizí vlivy, kterým byly vystaveny); obdobné podmínky zásadních vývojových možností realizovaly oba jazyky obdobně, třebas na různých úsecích mluvnické stavby a v různé intenzitě.

Historickosrovnávací studie Havránkovy v tomto období se soustřeďují k dvěma okruhům problémů. Jednak akad. Havránek dále propracovává některé části své fundamentální práce o slovesném rodě v slovanských jazycích; sem patří především rozsáhlá rusky psaná práce Zalog (genus verbi) v staroslavjanskom jazyke v sravnitel’nom plane (1963), podávající podrobný popis jazykových prostředků gramatické kategorie slovesného rodu v staroslověnštině se zřetelem k dalšímu vývoji v různých větvích církevněslovanského jazyka na širší porovnávací základně.

Především se však akad. Havránek zabývá v poslední době problematikou struktury větné v nejstarších dostupných fázích slovanských jazyků. Ve svých podrobných analýzách dospívá k předpokladu značné autonomnosti slova v staré slovanské větě, zejm. verba finita (což je ostatně v souhlase s obecným předpokladem o značné autonomnosti slova ve větě v jazycích s vyhraněným flexívním typem). To se obráží v jeho volném poměru k subjektu, vyjadřovanému mnohdy jen potenciálně, i v častém postavení určitého slovesa na prvním místě ve větě typu V—SO nebo V—OS (Quelques problèmes de l’étude synchronique de la structure syntactique, surtout en slave, 1968 a „K problematice slovanského slovosledu“, 1969). Poslední studie z této řady „Příspěvek k autonomní komplexnosti starého slovanského slovesa“ (1971) podpírá ústřední autorovu tezi i důkazem volného poměru slovesa k objektu v starém slovanském typu větné struktury: i značně racionalizovaná syntax kanonických staroslověnských evangelních textů zřetelně ukazuje na větší stupeň možnosti nevyjadřovat pronominální objekt, přímý i nepřímý. Jak dovozuje Havránek, nemohl tento jev v stsl. textech vzniknout podle řeckého modelu, nýbrž musí tkvět v starší struktuře slovanského slovesa s vyhraněnou autonomní komplexností. — Kabinetní ukázkou minuciózní syntaktické analýzy je Havránkova studie „Staroruská osobní konstrukce ryba loviti a její obdoba v severoruských nářečích“ (1968). Podává kritický přehled dosavadních výkladů této starobylé konstrukce a přesvědčivě ukazuje, že v strus. konstrukci je třeba vidět konstrukci osobní nom.-inf., vedle níž záhy vzniká i paralelní konstrukce ak.-inf. Teprve sevrus. nářeční konstrukci pašňa pachať lze chápat bezprostředně jako konstrukci neosobní.

Obojí tento zájem se spojuje v studii Die Verba impersonalia der Naturerscheinungen und ihr stilistischer Wert (1965), v níž šlo autorovi o to, ukázat, že neosobní konstrukce indoevropských jazyků nelze bez dalšího ztotožňovat se starším stadiem jazykového vývoje (mnohé neosobní konstrukce jsou zcela mladé). Pro starší stadia jazykového vývoje lze důvodně předpokládat, že osobní a neosobní větný typ tu byl využíván jako prostředek tematickostylistický.

Trvalý Havránkův zájem patří i dějinám jazykovědy, zvl. slovanské. Jde jednak o stati hodnotící přínos významných postav slovanské a obecné jazykovědy, vzniklé většinou jako příležitostné projevy jubilejní — takový charakter mají např. stati o místě P. J. Šafaříka ve vývoji jazykovědné slavistiky, o významu V. S. Karadžiće pro vývoj spisovného jazyka srbocharvátského, o významu N. S. Trubeckého pro vývoj teorie spisovného jazyka. K nim se přimykají nekrology a jubilejní medailóny domácích i cizích jazykovědců, jako nekrolog V. Machka, Fr. Ryšánka, T. Lehra-Spławińského, jubilejní články: k 90. narozeninám akad. Fr. Ryšánka, k 70. narozeninám L. V. Kopeckého a dále pak k 60. narozeninám P. Trosta, K. Horálka, Al. Jedličky a M. Dokulila. I když jsou stati tohoto druhu, psané vždy sine ira, ale nikdy sine studio, pro akad. Havránka vždy nejen věcí rozumu, ale i srdce, nejde nikdy o projevy jen příležitostné, bez trvalejšího významu. Havránkovy medailóny, [11]bystré, živé a srdečné, vždy dovedou postihnout nějaký nový rys v osobnosti zesnulého nebo jubilantově, vždy usilují o to, kriticky zhodnotit jeho význam z hlediska soudobého vědeckého i společenského kontextu. Tím více je proto třeba ocenit, že akad. Havránek dovedl a dovede při své bohaté tvůrčí práci badatelské a rozsáhlé práci vědeckoorganizační, redakční i učitelské nalézt i dosti času k tomu, aby se zamýšlel nad osobností a dílem i ryze lidskými stránkami svých vědeckých druhů a s osobní vzpomínkou spojil i nadosobní ocenění jejich vědeckého přínosu.

Vedle toho pochází však z Havránkova pera i dlouhá řada statí shrnujících. I ty vznikly sice často z podnětů jubileí, staly se však základními příspěvky k dějinám jazykovědy, světové i naší. Připomeňme si z nich aspoň ty nejzávažnější: Stav české lingvistiky, Slovo a slovesnost a česká lingvistika v novém období, Studium bohemistiky a obecné jazykovědné problematiky, Padesát let české lingvistiky, Dvojí jubileum Ústavu pro jazyk český ČSAV, 50. rocznik Języka Polskiego, Stoleté jubileum činnosti Société de linguistique de Paris, Principi praške lingvističke škole.

Z hlubokých znalostí vývoje jazykovědy vyrůstají i Havránkovy stati programatické, jako Postavení jazykovědy v dnešní společnosti, O perspektivách rozvoje slavistiky z hlediska metodologického, Perspektivy české rusistiky jazykovědné, A mai nyelvtudomány új feladatai (Nové úkoly soudobé jazykovědy). V nich, stejně jako ve svých úvodních a závěrečných slovech k nejrůznějším pracovním poradám, dovedl akad. Havránek tak jako nikdo jiný bystře analyzovat soudobý stav jazykovědy a její dílčí problematiky a na základě těchto diagnóz vytyčovat aktuální úkoly naší lingvistice. Stále v plném smyslu platí to, co tak výstižně vyjádřil Al. Jedlička v svém příspěvku k Havránkovým sedmdesátinám: „Jeho závěrečná hodnocení byla vždy ukazatelem směru a rozvoje lingvistického myšlení v celku i rozvoje jednotlivých oborů i dílčích úseků lingvistických“ (Naše řeč 46, 1963, 2).

O stálé Havránkově duševní svěžesti a čilosti, ale i o jeho zdatnosti fyzické svědčí stále hojná a významná jeho účast na vědeckých kongresech, sympoziích a konferencích doma i v zahraničí.

Jako přední náš lingvista účastnil se akad. B. Havránek (většinou jako vedoucí čs. delegace) skoro všech mezinárodních lingvistických kongresů od II. v Ženevě v r. 1933. Jako náš nejvýznamnější slavista- jazykovědec účastnil se všech mezinárodních sjezdů slavistů od I. v r. 1929 v Praze až do zatím posledního VI. v r. 1968 v Praze a všech zasedání Mezinárodního komitétu slavistů od r. 1955 — v l. 1964 až 1969 jako předseda, pak jako místopředseda — a mnoha zasedání různých jeho mezinárodních komisí, zvl. komise pro gramatickou stavbu slovanských jazyků, jejímž je předsedou. Od vzniku Československo-polské jazykovědné komise při ČSAV a PAN se účastnil jako její předseda z čs. strany všech jejích zasedání.

V posledním desítiletí se kromě toho účastnil zasedání Societas linguistica Europaea ve Vídni a v Praze, VI. mezinárodního kongresu fonetických věd v Praze a Mezinárodní fonologické konference ve Vídni, lexikografické konference v Leningradě, lexikografického symposia v Krakově, symposia o některých teoretických otázkách jazykovědy v Moskvě, symposia o dějinách slavistiky v Praze, balkanologické konference v Brně, konferencí o cyrilometodějských otázkách v Salcburku, v Praze, v Záhřebu.

Havránkova účast na těchto vědeckých podnicích nikdy není pouze reprezentační. Ať již jim sám předsedal, či byl vedoucím naší delegace, nebo pouhým hostem, většinou tu měl akad. Havránek závažný referát nebo sdělení, často jeden z hlavních referátů zasedání, a vždy živě a podnětně zasahoval do diskuse, v níž obdivuhodně dokázal vystihnout jádro otázky a jíž dovedl dát správný směr.

Byla to právě železná logika jeho projevů, přesnost argumentace, důsledně dialektické chápání jazykových jevů a vášnivé zaujetí pro vědeckou pravdu, které Havránkovi získávaly obdiv a úctu široké jazykovědné obce. Jistě i proto, nejen pro světový věhlas svých vědeckých prací, je akad. Havránek často zván k vědeckým přednáškám vrcholnými vědeckými institucemi v zahraničí.

[12]Několikrát přednášel v SSSR (v r. 1948 jako hostující profesor Lomonosovovy university), v Jugoslávii, v Bulharsku, v NDR, ve Francii, v Rakousku, v NSR aj. Témata jeho přednášek zahrnují celou šíři problematiky slavistické i obecně jazykovědné, která tvoří oblast Havránkova zájmu.

Ani Havránkova redakční a ediční činnost v tomto období nijak neochabuje. Zůstává vedoucím redaktorem Slova a slovesnosti, Slavie (jazykovědné části) a členem redakce Byzantinoslavic (přechodně je vedoucím redaktorem) a Naší řeči i všech výše uvedených časopisů zahraničních. Kromě redakčního i autorského podílu na velkých dílech kolektivních, o nichž již byla řeč a která si vyžádala v tomto období mnoho jeho sil, je akad. Havránek hlavním redaktorem připravených Dodatků k Příručnímu slovníku jazyka českého, sborníku Československo-bulharské vztahy v zrcadle staletí a Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur (Berlin) aj. Pro novou Československou vlastivědu redakčně připravil svazek „Jazyk“.

Je téměř neuvěřitelné, že při své tak mnohostranné a rozsáhlé činnosti badatelské, vědeckoorganizační a vědeckopedagogické nacházel akad. Havránek čas i pro činnost popularizační; jistě nejen proto, že se to dnes od vědců žádá, ale proto, že přímý styk s širokými vrstvami je mu vnitřní potřebou. Proslovil řadu přednášek o různých aktuálních otázkách českého jazyka v Socialistické akademii a napsal četné drobné kritické příspěvky do časopisů Naše řeč, Slovo a slovesnost, Listy filologické a do denního tisku.

Ačkoli akad. Havránek při dosažení 70. roku svého věku přešel kmenově z filosofické fakulty UK do akademického Ústavu pro jazyk český, zůstal s filosofickou fakultou spjat mnohými pouty. Je členem fakultní rady a externě přednáší, vedl a vede řadu kandidátských prací, vedl tu speciální seminář slavistiky a obecné jazykovědy pro aspiranty a mladé vědecké pracovníky. Do stud. r. 1972/73 přednáší. Celkem tedy dovršil 110 semestrů své učitelské činnosti.

Také v Ústavu pro jazyk český dává akad. Havránek své síly plně k dispozici výchově vědeckých kádrů. I když ho vedení ústavu nezatěžuje povinnostmi školitele vědeckých aspirantů a pracovníků ve vědecké přípravě, je akad. Havránek de facto konsultantem prakticky všech vědeckých i odborných pracovníků Ústavu.

Krásným rysem Havránkovy osobnosti je totiž nesobeckost, ochota, s níž se dělí o své bohaté zkušenosti a výsledky své práce, třebas ještě nepublikované, se všemi, kteří u něho hledají radu, ať jde o renomovaného již badatele domácího nebo zahraničního, či o začínajícího pracovníka na studijním pobytu, nebo třebas i o studenta, dychtícího rozlousknout nějaký zapeklitý problém. Ještě nikdy se snad nestalo, že by někdo odcházel z Havránkovy pracovny takto neobdarován. Je pro vědecký profil akad. Havránka příznačné, že se nikdy nespokojoval poznáním jednou získaným, nýbrž vždy znovu své poznatky kriticky prověřoval a dále rozvíjel. A jestliže se sám přesvědčil, že se mýlil, nebál se k tomuto omylu také přiznat. Totéž ovšem očekává od druhých, především od svých žáků. Nic mu nebylo tak proti mysli jako slepé přijímání autority, vždy mu byli nejbližší z jeho žáků ti, kteří se poctivě rvali o vlastní poznání, třebas se někdy dostávali jinam než jejich učitel.

Jestliže však byl akad. Havránek pevně přesvědčen o své vědecké (nebo politické) pravdě, dokázal za ni také bojovat, v boji za ni dovedl být nesmlouvavý a nesmiřitelný. A i když moudrost stáří zmírnila bojovnost jeho mládí a dala mu i pochopení pro lidské slabosti a omyly, v otázkách zásadních nesmlouvavým a nesmiřitelným zůstal.

Jinou vědeckou vlastností Havránkovou je jeho kritická skepse, nedůvěra vůči poznatkům příliš snadno získaným a vůči koncepcím příliš líbivým a teoriím příliš sugestivním. Proti takovému nebezpečí chránila Havránka samého dostatečně jeho úcta k práci s materiálem, k trpělivé jazykové indukci i jeho vytříbený smysl pro [13]komplexnost jazykových jevů a pro hierarchii v jazyce. Proto si také akad. Havránek, ač jinak vždy přál všemu novému, zachoval odstup od amerických a západoevropských směrů strukturalismu, jako od generativní mluvnice Chomského, od glosematiky Hjelmslevovy (ač byl s L. Hjelmslevem v dobrých osobních stycích od studentských dob) a od všech koncepcí usilujících o to, zachytit jednoduchou a elegantní formulí nevyčerpatelné bohatství jazykové skutečnosti.

Výraznou vlastností Havránkova intelektu je právě jeho pružnost, jeho smysl pro nové. Dokladem nad jiné přesvědčivým je tu jeho poměr k uplatnění logických a matematických metod v jazykovědě i jeho poměr k uplatnění mechanografických metod v jazykovědné práci. Havránek byl dokonce dlouho prvním předsedou kolegiální komise pro matematickou a aplikovanou lingvistiku a je především jeho zásluhou, že Ústav pro jazyk český vybudoval již dnes i mimo hranice našeho státu uznávané vědecké oddělení pro zkoumání kvantitativních parametrů našeho jazyka v nejrůznějších jeho rovinách a vrstvách a že s velkou energií vybudoval laboratoř pro mechanografické zpracování jazykových dat, jejíž práce přináší již pozoruhodné výsledky.

Havránkovo porozumění pro nové i nejnovější směry v lingvistice dovedlo mu získat i sympatie nejmladší generace lingvistů, která se k němu hlásí. Smysl pro nové však není u Havránka v rozporu s úctou k tradici. Je hodno obdivu, jak akad. Havránek dovede s jistotou „vyhmátnout“ to, co je v nových směrech cenné, ale také ukázat to, co „tu už bylo“, v čem lze navázat na dosavadní výsledky (i starší) lingvistiky naší i světové. Tím do jisté míry usměrňuje některé mladé „horké“ hlavy a vede je k úctě k tomu, co už bylo vykonáno.

Jestliže si akad. Havránek přinesl na svět řadu pozitivních rysů povahových, zůstávaly některé z nich přece, zejm. pro ty, kteří neměli příležitost poznat ho blíže, důvěrněji, zastřeny pod tváří přísného a nesmlouvavého učitele a examinátora. Ta byla Havránkovi leckdy ochranou před těmi, kteří by byli chtěli zneužívat jeho velkodušnosti. Čím více rostla a upevňovala se vnitřní autorita Havránkova, tím více i pro vnější okolí vystupovaly do popředí lidské stránky Havránkovy osobnosti. Postupem let Havránek v plném slova smyslu zlidštěl, úsměvný pohled jeho světle modrých očí sám stačí odzbrojit každého, kdo by přicházel s jinými než čestnými úmysly. Je jako ušlechtilé víno, jemuž léty přibývá na jasnosti a hodnotě.

Přesto, že akad. Havránek požívá obecné vážnosti a nejvyšší autority, jak u starší části naší odborné veřejnosti, tak i u jejích mladších a nejmladších příslušníků, neušetřil ho osud i méně radostných stránek.

Při svém věku se dostává dnes do značné osamělosti: odešla již převážná část jeho přátel, jak vědeckých (byl mezi nimi „bouřlivák“ jak vědecky, tak politicky, ale svazovaly je spolu dobré lidské vztahy), tak uměleckých (Vl. Vančura, V. Nezval, I. Olbracht, J. Honzl, J. Slavíček aj.), a jeho „mládež“, nejbližší žáci jsou již za prahem šedesátky a opustili tedy dávno vědecký dorost.

Neměli bychom však v zájmu spravedlnosti smlčet, že při všech svých vynikajících vlastnostech má akad. Havránek jednu chybu; jednu jedinou, ale závažnou chybu: Třebaže vychoval celou plejádu žáků zastávajících dnes významné funkce v naší jazykovědě, nedokázal vychovat druhého Havránka. Nikdo z mladších a mladých jeho vědeckých druhů, žáků a přátel nemůže se mu rovnat především v jeho vitální energii, v jeho fyzické a psychické zdatnosti i v jeho systematické pracovitosti. Lidé jako akad. Havránek se rodí jednou za sto let. Zatím se druhý takový nenarodil.

80 let je krásný a požehnaný věk. Věk, kdy by se již, jak se říká, slušelo složit ruce v klín a ohlížet se za vykonaným dílem. To však neplatí pro akad. Havránka. To on přenechává moudře těm, kteří se starými už také cítí. Ne tak on, který se upsal své vědě na celý život a dostal za to svůj věčně mladý tvůrčí neklid. Nemůžeme mu proto do dalších let života přát zasloužený klid a odpočinek, všechno, jen to ne. Neboť akad. Havránek se nebude nikdy chtít dívat, jak to dělají druzí, mladší. On [14]je vždy při tom; tam, kde se bojuje, o poznání, o lepší svět, kde se rodí nové. A pro tento pro něj jediný opravdový život přejeme akad. Havránkovi z plného srdce dobré zdraví a plnou aktivitu do dalších let.

Poznámka: *Karel Horálek, Přehled Havránkovy vědecké činnosti, Studie a práce lingvistické I, Praha 1954, 11—35. Viz dále i Luboš Řeháček - Karel Horálek, Akademiku Bohuslavu Havránkovi k sedmdesátinám, SlavPrag IV, Praha 1962, 11—16, a Karel Hausenblas, K sedmdesátinám akademika Bohuslava Havránka, SaS 24, 1963, 1—8 a další.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 1-14

Předchozí Petr Piťha: Nové belgické periodikum aplikované lingvistiky

Následující Milena Tylová: Soupis prací akademika Bohuslava Havránka za léta 1963—1972