Fonologie u Francouzů

S. L. (= Stanislav Lyer)

[Chronicles]

(pdf)

La phonologie en France

V posledním čísle francouzské odborné revue Le français moderne, VI/1938, věnované hlavně francouzskému modernímu jazyku, pojednává na str. 131—146 o fonologii známý francouzský jazykozpytec André MARTINET, učící na Ecole des Hautes Études, průkopník fonologie ve francouzské linguistice. Nejprve podává stručný přehled vývoje fonologie, zdůrazňuje zásluhy Pražského linguistického kroužku, hlavně Trubeckého a Jakobsona. Líčí, kterak an mezinárodních sjezdech se podařilo rozptýliti nedůvěru k fonologii, ač v některých zemích je stále ještě špatně chápána.

Potom se autor obírá hlavními problémy fonologickými. Mluví o fonématech a jejich variantách, varuje před zaměňováním těchto dvou prvků nestejnorodých a ukazuje na nebezpečné matení pojmů fonetických a fonologických. Na př. španělské a francouzské i jsou stejné po stránce fonetické, ale po stránce fonologické španělské i má zcela jiné vztahy k celkové fonologické struktuře než i ve franštině, protože španělština nezná ü, které jest charakteristické pro franštinu. Podobně je tomu pro anglické a německé k.

Hlavní úkol fonologie jest sestaviti inventář fonémat podle různých korelací. Korelace musí býti alespoň mezi dvěma páry fonémat; proto nelze španělské r—rr pokládati za příklad korelace délky. Nejméně pro Francouze jest srozumitelná korelace znělostní, protože Francouzi neznají neutralisaci znělých souhlásek na konci slova. Proto navrhuje, aby se korelace znělostní nazývala spíše korelací svalového napětí (tension musculaire). Dále ukazuje na zajímavou neutralisaci disjunktních fonémat: většinou jest oposice mezi e otevřeným a zavřeným, na př. fẹ— fę. (psáno fée—fait); ale vedle mẹzō jest i mẹzō“ (maison). Tato neutralisace jest výsledkem dlouhé tradice, která stabilisovala rozdíly tak, že ę se ustálilo v uzavřené slabice а ẹ v slabice otevřené. Ale ani tato stabilisace není úplná; nyní se již někdy nerozeznává srẹ a srę (serai~serais); mes, tes, ses se vyslovuje mẹ, tẹ, sẹ a i mę, tę, sę.

Jiné oposice franština nezná; rozdíly intonační a rozdíly intensity neexistují; proto těžko Francouz cítí rozdíl mezi španělským ámo „miluji“ a amó „miloval“. Také oposice délky není v ní důležitá, jen při ę otevřeném, na př. bêle „mečí“ ~ belle „krásná“.

Ve franštině nejsou oposice tak charakteristické jako v jiných jazycích. Tím si vysvětlíme, že Francouzi tak těžko chápou fonologii synchronickou. Zato jest jim daleko přístupnější podle Martineta fonologie diachronická.

Autor chce stanovit hlavní směrnice fonologie diachronické. Nejhlavnějším jejím znakem jest snaha po nejdůslednější harmoničnosti. Nejharmoničtější jest ten systém, v kterém by všechna fonémata tvořila jeden svazek korelací a kde každá korelace by měla dostatek zástupců. Právě funkční zatížení jednotlivých fonémat jest velmi důležité pro jejich trvání. Čím menší jejich zatížení, tím jest jejich existence více ohrožena. Naproti tomu, kde jest zatížení některého fonématu plné, nejen že jeho život jest s největší pravděpodobností zaručen, ale není ani vyloučeno, že jeho funkční zatížení může ještě vzrůsti. Na př. ve franštině fonémata e|oe a ň|nj jsou ve své existenci ohrožena, protože nemají pevnou oporu v oposici fonémat příbuzných.

Slovo a slovesnost, volume 4 (1938), number 2, p. 124

Previous Roman Jakobson, František Trávníček: Není pravda, že… (Odpověď Bittnerovi)

Next Miloš Dokulil: Učebnice dánštiny