Učebnice dánštiny

Miloš Dokulil

[Kronika]

(pdf)

Manuel du danois

V rámci těsnější kulturní vzájemnosti a spolupráce s národy a státy skandinavskými, slavnostně utvrzené v poslední době kulturními dohodami příslušných vlád, je vítati jako důležitý konkretní přínos první (nehledíme-li k nenáročnému sešitku Vymazalovu) původní českou učebnici jazyka dánského od B. TRNKY a M. LESNÉ-KRAUSOVÉ.[1] Nemůže býti vhodnější a důstojnější inaugurace hlubšího sblížení obou vyspělých demokratických kultur než zasvěcení do jazyka, nejbezpečnějšího klíče k národní vzdělanosti.

Potřeba živějších a hlubších styků s kulturně významnými národy severskými, zejména s Dánskem, byla pociťována s české strany již v době probuzenské. Praktického dosahu nabyly tyto snahy však až na samém sklonku 19. stol.; známy jsou zásluhy, které o to má Arn. Kraus. Prohloubení dostalo se našim vztahům k Dánsku až v letech poválečných, kdy se snahy dánofilské projevily i na venek založením Čs.-dánské společnosti 1924; převaha zřetele hospodářského nad kulturním v ní byla 1930 vyvážena založením čs. Ústavu skandinavského a nizozemského se zřetelem především kulturním. Konečně došlo ke kulturní dohodě obou vlád dovršené nově i kulturními dohodami s oběma ostat. severskými státy. S rostoucím zájmem o severské, zejm. dánské věci ukázala se již v prvních letech popřevratových naléhavou potřeba seznámiti se se severskými jazyky. První potřebě vyšla vstříc Čs.-dánská společnost obstaravši a vydavši překlad stručné populárně založené polské cvičebnice dánštiny z pera lektorky dán. jazyka na univ. varšavské, pí Ingeborg Stemannové. Tím ovšem nebyla tato potřeba ani zdaleka uhrazena. Vážnějšímu zájmu o dánský jazyk nemohlo naprosto stačit toto dílko, psané sice s vřelou účastí a láskou, jinak však nenáročné a diletantské. Zde teprve kniha Trnky-Lesné může na delší čas vyplniti dlouho těžce pociťovanou mezeru naší praktické jazykové literatury.

Naše kniha, vzešlá ze spolupráce pražského anglisty a jazykového teoretika B. Trnky a známé překladatelky z dánštiny, pí M. Lesné-Krausové, uspokojuje všechny požadavky kladené na moderní jazykovou cvičebnici. Je zpracována na podkladě synchronického srovnání hláskové (v mnohem skrovnější míře i mluvnické) soustavy dánštiny a nejznámějšího u nás germánského jazyka němčiny. Je to, jak autoři v předmluvě podotýkají, v podstatě metoda praktických mluvnic románských jazyků na základě latiny Skály-Rochera obměněná skutečností, že tu nejde o komparaci dvou různých vývojových fází téhož jazyka (jak je tomu v příp. jazyků román.), nýbrž o dva různé geneticky příbuzné jazyky v synchronickém průřezu. Na tomto podkladě uvádí učebnice do mluvnické soustavy dánské a zároveň do slovníku i frazeologie denního života.

Ke cti knihy je, že nearchaisuje v popisu dnešní spisovné dánštiny, nýbrž že si všímá dnešní živé spis. dánštiny v jejích nejčastějších funkcích, především hovorové (a korespondenční). Jen tu a tam při přepisu výslovnosti (ač i tyto případy jsou velmi řídké) zůstávají autoři v zajetí příliš nucené, zastaralé nebo výlučně knižní výslovnosti. (Doklady viz dále.)

Proti zvyklostem našich prakt. učebnic, soustřeďujících svůj zřetel zpravidla na morfologický systém a základní větná clichés a opomíjejících zhusta vůbec fonetiku jazyka, věnuje naše učebnice fonetické stránce jazyka zvláštní péči. Je to zcela v souhlase s praktickým poznatkem, že právě tato stránka a nikoli mluvnice, celkem snadná, působí při studiu dánštiny největší potíže. Přesto, že poučení o výslovnosti je z úsporných důvodů zhuštěno na pouhých 6 stran úvodu, věnovaného především samoukům, lze konstatovat, že nic důležitého tu nebylo opomenuto a že obraz, který se nám tu o dánské fonetice podává, je úplný a jasný. Fonologickou erudici prozrazují četné porůznu vhodně umístěné poznámky, na př. že funkční rozdíl mezi přídechovým p t k a poloznělým b d g existuje jen na počátku slova a uvnitř slova před přízv. vokálem, v jiném postavení se ruší, což se obráží i ve zrušení protikladu artikulačního a ve splynutí obou řad.

Uvedu tu však přece některé poznámky, které bych měl k této části cvičebnice. — Nejsem s autory zcela zajedno ve výkladu charakteristického jevu dánské fonetiky, t. zv. přeryvu či rázu (Stöd), str. 9. Snad ohled na jazykové povědomí čes. čtenáře a srovnání s českým rázem vedl autory k tomu, že traktují přeryv jako samostatné fonéma následující „buď za dlouhou přízvuč. samohláskou nebo za první souhláskou, předchází-li přízvučná samohl. krátká“, kdežto ve skutečnosti [126]je přeryv navrstven vertikálně na vokal. n. konsonant. fonéma, přerušuje buď dlouhý vokál n. znělý konsonant. Bylo by pak jasnější čtenáři poučení (které tu rovněž pohřešuji), že dlouhé samohlásky se rázem krátí na polodlouhé a že, přerušuje-li ráz znělý konsonant, je slyšitelné jen krátké nasazení.

Při návodu k artikulaci znělého dán. dentál. spirantu δ by snad nebylo nutno sahat k mediu angl. th, jehož artikulace i akustický dojem se od dánského δ dosti liší, nýbrž popsat raději trochu přesněji článkování. Bylo by na př. s prospěchem aspoň dodat, že špička jazyka se při jeho výslovnosti opírá lehce o dolní řezáky.

Při artikulaci hrdel. spirantu q (v knize na str. 7, ř. 13 omylem vytištěno δ) bylo by snad vhodné upozornit na obě fonetické kombinační varianty běžné hovorové výslovnosti, zadnější, po vokálech zadní řady γ až u̯, a přední, vlastně úplně shodnou s j po vokálech palatálních. (Srovn. rozdíl lege × lige.) Ostatně ani transkripce q pro tuto hlásku není právě vhodná, srv. jinou platnost téhož znaku na str. 9.

Dále k výskytu rázu: „Ráz mají 1. jednoduchá slova…“ by bylo třeba doplnit: „slova s dlouhým vokálem n. zakončená konsonantem znělým“. — K případům, kdy jednoslab. slova podržují ráz před slabičnými příponami (str. 10) bych dodal: „… a značný počet jednoslabičných slov před plurálovou příponou -er“. Při š (psaném nejč. sj) by bylo vhodné upozornit na palatální výslovnost odlišnou od české.

Po této úvodní kapitole věnované základům fonetickým probírá se a procvičuje mluvnická soustava a slovní zásoba, a to v 21 cvičeních. Metodický postup jednotlivých cvičení je takovýto: Nejprve se podává slovní materiál k příslušnému cvičení s čes. překladem a podle potřeby i s fonetickou transkripcí. Slovní zásoba je přitom velmi účelně vybrána ze živé spis. dánštiny a promyšleně rozvržena ve smyslu didaktické zásady od podobného k odlišnějšímu, a to tak, že v prvních cvičeních bývají slova podobná německým a v pozdějších rozdílnější.

Ze cvičného materiálu slovníkového jsou sestavena krátká cvičení konversační ve formě nejčastěji dialogů z nejrůznějších oblastí denního života, při čemž se uplatňuje vždy snaha přiblížiti čtenáři dánský život, zejm. jeho současné dění kulturní; jsou tu podány průhledy do dějin dánských [zvláště jsou vyzdviženy momenty česko-dánských vztahů (srv. Dronning Dagmar)], ukázky z překladů biblických, ukázky z národních klasiků (Grundtvig, Holberg, Ingeman, Andersen, Jacobsen) prozaické i veršované, zajímavé a instruktivní stati národopisné a lidopisné (Život na jutské „Heide“, Z Gronska), při čemž nikdy nechybí smysl pro humor a přikořenění anekdotou. — Látka cvičná se pak procvičuje vhodnými otázkami. Vůbec lze říci, že výběr článků, při nichž zřetele jazykové měly úlohu rozhodující, je plně hodnotný.

Následuje podání příslušné mluvnické látky, kterou autoři organicky vyvíjejí. Jen na prospěch knihy je, že se v těchto výkladech nesnižuje k zplošujícímu a zkreslujícímu způsobu podání populárních cvičebnic, nýbrž předpokládá elementární linguistickou erudici, jakou poskytuje střední škola.

Značně mnoho místa je v každém cvičení vyhrazeno soustavnému srovnávání slovního materiálu dánského s němčinou. Dánská zásoba slovní je tu rozvržena podle stupně své podobnosti se slovy německými, při čemž se stále přihlíží jak k normálním hláskovým korespondencím domácího slovního pokladu, tak k funkčně odlišným, sémanticky často determinovaným korespondencím různých vrstev slov přejatých.

Svěží a zároveň velmi instruktivní jsou připojené stati o dánské historii, dánském jazyce a dánské literatuře.

Čtenář jistě jen uvítá připojený slovník (70 stran) vyčerpávající slovní materiál cvičebnice a podávající u každého slova přesnou výslovnost. — Dobře poslouží i připojená jednobarevná mapka dánského státu, bohužel málo výrazná.

 

Věcných nedopatření zůstalo v knize jen velmi málo. Většinu z nich lze vlastně redukovati na tiskové chyby. Uvedu nejprve ta, která se týkají výslovnosti:

Na str. 14 udána výslovnost slova lidt „málo“ lit m. lιt.

Na str. 18 bych vedle knižní výslovnosti slovesa tage taqə uvedl mnohem rozšířenější výslovnost tá.

Na str. 19 není při slově foranstalte přeryv za l: foranstal’te; rovněž chybí u imperfekta tohoto slovesa na str. 20.

Na str. 20 a str. 21 bych při výslovnosti plurálového zájmenného tvaru nogle vedle uvedené výslovnosti nύn připojil také spisovnou dubletu nύqlə; rozhodně však by bylo třeba vysvětlit podivnou výslovnost nύn jako výslovnost tvaru vlastně singu[127]lárního nogen, t. j. zvláštní tvar plurálový u tohoto zájmena se uchoval téměř jen v grafice. Dále se vedle výslovnosti nogen nύn a noget nύδ vyskýtá též nestažená výslovnost nύqən, nύqəδ.

Na str. 23 bych uvedl mezi slovy, kde koncové v je němé, ještě také sölv „stříbro“ a poznamenal: často též u slov have, havde, blive, blev.

Na str. 24 slovo egen má vedle výslovnosti íqn také (po mém názoru rozšířenější) výslovnost ai̯ən.

Na str. 37 vedle výslovnosti impf. havde „měl jsem“ háδə je velmi rozšířená výslovnost há.

Na str. 47 při fonet. transkripci paa Gensуn — sün opomenut přeryv; má být — sü’n.

Na vrub tiskových chyb, kterých je ostatně v knize opravdu velmi málo, jest pravděpodobně přičísti tyto případy: Na str. 20 vypadla za zájm. tvarem den anden fonet. transkripce a plurál de andre, jehož fonet. transkripce je tu udána; na str. 36 a 46 český předklad slov skinbarlid „vtělený“ a Indspröjtning „vstřiknutí, injekce“ Na str. 24 není označen přízvuk na e v sl. hvormeget, str. 33 je v slově hvordan chybně na o m. na a. Na str. 34 je Povl místo Poul; na str. 46 je baade og m. baade — og. Na str. 51 til sidet m. til sidst. Na str. 68 Sogne fogeden m. Sognefogeden, na str. 73 Kongers m. Kongens. Na str. 95 je zastaralá orthografie kjende m. kende. Na str. 100 v transkripci slova kvindelig vypadlo i; na str. 102 je Folkeastemming m. Folkeafstemning a na str. 103 je eier m. ejer.

Jinak se omezím jen na několik málo poznámek:

Při výkladech o formálních kategoriích futura na str. 22 byla by na prospěch i sebe stručnější zmínka o funkčním rozlišení obou typů perifrastických se skal a vil. — Rovněž za poznámku vysvětlující kolísání singulárových a plurálových tvarů participia v opisném passivu (vi er blevne (n. bleven, -t), elsket (elskede)) byl by čtenář jistě povděčen. Na str. 25 je u substantiva Ting ve významu „věc“ člen et m. en. Na str. 26 bych mezi podstat. jmény společ. rodu, která tvoří plurál bez přípony, uvedl ještě aspoň: Tak spol. „dík“, Fejl spol. „chyba“, Tvivl spol. „pochyba“. Na str. 40 k odstavci b 2 bych dodal ještě velmi časté sloveso begynde „počíti“. Na str. 41 za „něm. —hl, —hr“ bych doplnil, „kde —h— je konsonantické h, nikoli znak délky“. Na str. 27 místo „substantiva, která nejsou odvozena od slovesa kmenotvornými příponami“ třeba formulovat „substantiva odvozená od sloves bez kmenové přípony“. Na str. 42 nevystihuje čes. překlad han fik at höre „stalo se, že uslyšel“ strukturu fráze; instruktivnější by bylo „dostal k slyšení — slyšel“ (n. něm. „er bekam zu hören“).

To jsou však jenom drobnosti. Úhrnem lze jen konstatovati, že jde o knihu vynikající, a to jak po stránce teoretické, tak i po stránce didaktické, podávající, svědectví nejen o autorově dokonalé znalosti předmětu, nýbrž i o jeho sběhlosti v metodě jazykového vyučování.

Jasný postup, přehledné třídění učebné látky, přesné, obsažné formulace mluvnických zásad, důsledné uplatnění synchronické a srovnávací metody, vybraný materiál skutečně živé dánštiny a důkladná poučenost a rozhled autorů ve věcech dánských, to vše činí knihu učebnicí kvalitní v pravém smyslu slova a doporučuje ji každému, kdo má zájem o Dánsko a jeho kulturu, a — což jest více — činí z ní vzor každé moderní jazykové učebnice.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, s. 125-127

Předchozí S. L. (= Stanislav Lyer): Fonologie u Francouzů

Následující Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od října do listopadu 1937