Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Psychika v jazyce

Vladimír Skalička

[Články]

(pdf)

Психика в языке / Le psychisme dans la langue

Tématem tohoto článku je otázka, jak se uplatňují psychické zásahy v jazyce a jak se tyto zásahy vykládají, při čemž především si budeme všímat přeceňování těchto zásahů. Jakkoli je to podivné, objevují se stále a stále názory nebo aspoň formulace, jejichž smyslem je to, že jazyk je skutečnou osobou. Formulace toho druhu je možno nalézt u lingvistů i u laiků. Bylo by možno tyto názory prostě odmítnout nebo ignorovat. Je však možno vidět v historii těchto názorů určitý vývoj. Začátkem je deifikace, zbožnění. Později je ovšem tato koncepce opuštěna a vrací se jen jako metafora. Nastává doba ústupu k „duchu jazyka“. I tato koncepce ustoupí k psychologismu a ten je rozhodující v době posledních tří padesátiletí. Psychologismus ve smyslu chápání souvislosti psychologie a jazyka je rozhodně vítanou pomocí jazykovědy. Jedině je možno kritizovat nadměrnost některých směrů a to, že se ponětí psychologie jazyka někdy krystalizuje do skutečné personalizace jazyka, tj. k návratu starých koncepcí. Kritika nadměrnosti psychologie se týká takových oblastí, jako je gramatika a tvoření slov. Zde, jak uvidíme, se často dosud hledá rozluštění smyslu jednotlivého jazyka, který údajně prozrazuje psychické vlastnosti svých nositelů. Chceme ukázat, že tyto názory jsou přehnané. Je však nutno vidět souvislost jednotlivých jazykových rysů gramatiky a tvoření slov, což je základ tzv. typologie. Souvislost těchto jednotlivých jevů, tedy typologie, je vzdálena psychických dějů, její podstata není psychologická, je součástí jen jazykové struktury.

Formulace o psychickém základu jednotlivých částí gramatiky a nauky o tvoření slov se týkají vždy jazyka jednotlivého, tj. češtiny, němčiny atd., nikoli řeči vůbec. Je to podivné, protože nejdůležitější vlastností jazyka je právě jeho univerzalita, platnost pro všechny lidi.

Přicházím k jednotlivým případům. Začíná se, jak jsme řekli, s božským původem řeči. Víme, že v Genesi I, 5 se praví: A nazval Bůh světlo dnem a tmu nazval nocí, že pak v Genesi 2, 19 se říká … přivedl je k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla. Víme také, že v antické mytologii Hermes-Merkur naučil lidi mluvit.

Božský původ řeči se vrací i mnohem, mnohem později, kdy jde pouze o metaforu. Někdy tato metafora pečetí úzký citový vztah k vlastnímu jazyku. Je to zvláště tam, kde mateřský jazyk je nějak ohrožen ve svém fungování. V takovém případě se jazyk stává jedním ze symbolů národního boje, který nešetří oběťmi. V prostředí toho druhu dochází k básnickým projevům, které otevřeně mluví o osobě. U nás je dobře známa báseň Sv. Čecha Naše řeč, kde jsou obraty jako

Nechť rajskou hudbou zvoní, půlí světa vládne

        jiná řeč,

nám královnou je všech a neustoupí žádné

        naše řeč.

Podobným tónem zní J. Čišinského Ródnej rěči:

O klinč a brinč mi, ródna rěč,

Kaž z njebjes lubość w tebi dycha,

Za njewjestu chcu tebje měć,

Ty krasna mojich sonow pycha

Jde tu o výraz citového vztahu. Něco podobného nalézáme ve formulacích spisovatelů, kteří tak hodnotí svou vlastní činnost. Nejsou ovšem všechny formulace tak [206]pochvalné jako známá pasáž K. Čapka, kterou chceme citovat (Marsyas, Chvála české řeči), ať se již týkají češtiny, nebo jiného jazyka:

„A ještě musím pochválit tebe, tebe, česká řeči … Chtěl bych umět napsat vše, co dovedeš vyjádřit; chtěl bych užít aspoň jedinkrát všech krásných, určitých, živoucích slov, která jsou v tobě. Nikdy jsi mi neselhala; jen já jsem selhával, nenacházeje ve své tvrdé hlavě dosti vědomí, dosti povzletu, dosti poznání, abych to vše přesně vyjádřil. Musel bych žít sterým životem, abych tě plně poznal; doposud nikdo neshlédl vše, co jsi.“

Jistě jde o výraz citu, který ovšem není třeba brát doslova.

Ústupem z původní deifikace jazyka nebo jeho vzniku je představa něčeho, co se jmenuje duch - Geist, spiritus. Je to něco, co údajně dává život lidské činnosti, a tedy také jazyku. Pojem ducha je důležitý pro vědeckou lingvistiku konce 18. a počátku 19. století. Nejplněji se to projevuje v díle W. v. Humboldta. Jeho koncepce se dá dobře poznat ve formulaci ze známého úvodu k pojednání o tzv. kavi-jazyce: „Die Geisteseigentümlichkeit und die Sprachgestaltung eines Volkes stehen in solcher Innigkeit der Verschmelzung in einander, daß wenn die eine gegeben wäre, die andere müßte vollständig aus ihr abgeleitet werden können. Denn die Intellectualität und die Sprache gestatten und befördern nur einander gegenseitig zusagende Formen. Die Sprache ist gleichsam die äußerliche Erscheinung des Geistes der Völker. Ihre Sprache ist ihr Geist und ihr Geist ihre Sprache; man kann sie beide nie identisch genug denken.“ Z této koncepce vychází mnoho dalších rysů humboldtovské lingvistiky. Jazyk je projevem různého ducha svých nositelů. V něm se zrcadlí duch jednotlivého národa. Veden duchem národa je zdrojem poučení. Mluvení pak je neustále projevem ducha.

Vše to je koncipováno velikým jazykovědcem, který poprvé podal důkladnou koncepci lingvistiky, zvláště co se týče tzv. typologie. Typologie byla zde postavena poprvé jako soustava, která může být předmětem trvalého zkoumání. Fakta typologie, stejně jako jiných odvětví jazyka, se mohou nadále zkoumat s pomocí ducha (Geist). A v tom jsou již slabiny této koncepce. Duch není něco, co by se mohlo poznávat přímo, je třeba jeho existenci jen předpokládat z jeho projevů. Tím se stává, že ducha je možno vidět všude v jazyce — pokud k tomu máme dobrou vůli, ale také nikde, pokud nám tato dobrá vůle chybí. V každém případě jazyk se stává jakožto výron ducha zajímavý a tak mělo toto učení výrazný vliv na další práci.

Tento výrazný vliv se objevil především na hlavní součásti lingvistiky 19. století, na srovnávací jazykovědě. Zkoumat historické souvislosti indoevropských jazyků znamená v očích starých lingvistů (např. F. Boppa) také zkoumat uplatnění ducha indoevropských národů. Později byly takové představy ovšem opuštěny a srovnávací filologie pracovala prostým popisem jazykových proměn.

Výrazněji se projevila humboldtovská koncepce na vývoji typologie. Tím ovšem už opouštíme představu „ducha“, která byla nahrazena představami vzatými z psychologie nejrůznějších škol a směrů. Podstata jazyka, jeho rysy morfologické, syntaktické, slovotvorné, celá podoba jazyka se nadále vykládá souvislostmi s jevy psychologickými. Není to ovšem důsledné. Mnoho typologických škol i jednotlivých pracovníků pracuje bez pomoci psychologie — a jejich počet spíše vzrůstá. Objevují se i programatické kritiky „psychologismu“. Speciální práce — uvedeme např. jména jako J. Greenberga, T. Milewského, G. Altmana — pracují bez psychologizujících zájmů. Na druhé straně autoři prací psychologizujících (J. Whorf, škola psycholingvistická aj.) mají širší zájem psychologický i v typologii. Stejné psychologizující koncepce se objevují v četných dalších knihách, článcích, někdy jen v pasážích nebo krátkých poznámkách.

Snažil jsem se již na jiných místech (SaS 36, Lingua Posnaniensis 6, 1957) ukázat, že tento psychologismus je na špatné cestě. Je ovšem snadné pro jednotlivé jevy najít [207]nějaké vysvětlení v národní psychologii. Tak např. v jednom jazyce je mnoho analogie (totéž se vyjadřuje stejně), jinde je mnoho anomálie (totéž se často vyjadřuje různě) — je tedy snadné vykládat jednu gramatiku z principu sociální vázanosti, druhou gramatiku z principu sociální svobody. Je-li gramatika jednoduchá, je to možno vykládat z jednoduchosti, prostoty duše národa. Komplikovaná gramatika, jako je třeba arabská, je pak údajně dána složitostí arabské duše. Střízlivost anglické gramatiky je dána údajně střízlivostí Angličana. Jednotvárná gramatika turecká souvisí prý s neproblematičností turecké duše atd. Je jasné, že tímto způsobem se dá vysvětlit všechno, tím spíše, že neznáme, co je vlastně duše národa a jak je možné zjišťovat její existenci. Největší chyba však je v tom, že neznáme žádnou pevnou konstantu, která by určovala vzájemné vztahy. Tak některé jazyky mají velmi odlišnou gramatiku, ač patří národům kulturně velmi blízkým, např. čeština a němčina, finština a švédština. Naopak zase jiné jazyky mají podobnou gramatiku, ač jsou si zcela vzdálené, jako čínština nebo vietnamština na jedné straně a ewe nebo joruba v Africe na druhé straně. Někteří autoři se také snaží najít souvislosti mezi nízkým stupněm historického vývoje a strukturou jazyka příslušných jednotek společenských. Tak nalézají „primitivnost“ v ergativní konstrukci větné, v existenci inkluzívu a exkluzívu (my s tebou : my bez tebe), v duálu, v kongruenci, v nedostatku členu, v rodech a třídách aj., nedbajíce toho, že jevy tohoto druhu jsou zeměpisně rozděleny zcela jinak než vysoký nebo nízký stupeň vývoje.

Hlavní argument proti psychologické interpretaci gramatických jednotek je v jejich originální struktuře, bez partnerů v psychologii. Je zcela jasné, že jednotkám jako jsou podmět, přísudek, akuzativ, imperativ, optativ, kondicionál, dokonavý vid, první deklinace, objektivní konjugace, volný slovosled, v psychologii nic neodpovídá. Stejně tak nic psychologického neodpovídá vztahům jako rekce, kongruence. Něco podobného je i v tvoření slov. Není psychicky určeno, že noviny jsou od nový a při mluvení není to ani trochu důležité. A druhé jazyky to potvrzují: maďarsky se jmenují noviny sice ‚novos‘ (újság), ale německy ‚zpráva‘ (zastaralý význam slova Zeitung), finsky ‚zprávolist‘ (sanomalehti), anglicky ‚novinopapír‘ (newspaper), rusky bez synchronické etymologie gazeta atd. O tom, zda etymologie zůstává jasná nebo se zatemňuje, nerozhoduje vztah k psychice: u slova ruční je jasný vztah k ruka, kdežto u slova zručný je tento vztah nejasný — a přitom ze stanoviska psychologie není důležité, zdali tento vztah existuje čili nic.

Jsou tedy jisté okruhy v jazyce, kde vztah k psychologii je velmi volný, kde není vztahu partnerství. To se ukazuje také na tom, že některé z jednotek mají zcela zvláštní strukturu, a to několikerého druhu: (1) Některé jednotky nemají vůbec význam. Tak např. jsou v některých jazycích jednotky postavené mezi kmenem slova a koncovkou, např. -a- ve staré indičtině, -e- v češtině, -i- v latině: pač-a-ti ‚peče‘, carp-i-tis ‚trháte‘, čes. nes-e-te. (2) Jiné jednotky mají význam jen někdy. V některých případech je jejich význam zcela absurdní a slouží jen k pochopení syntaktického vztahu. Např. rody a třídy substantiv jsou částečně významově jasné, maskulina jsou slova označující muže nebo samce, feminina slova označující ženy nebo samice, neutra mláďata nebo děti nebo také drobné předměty. Jinak však jsou i maskulina jako stůl, papír, feminina jako židle, kaple, Kanada, kde rod je absurdní. (3) Jiné jednotky se dají na místo, kde nemají co dělat z hlediska významu, jen vyjadřují náležitost k jinému slovu (kongruence): Naše druhá dcera byla pojmenována … (4) Některé jednotky nemají význam, jen stvrzují vztah slov, který už je dostatečně určen oběma komponenty, popř. kontextem (rekce). Tak můžeme mít v různých jazycích různé vazby: českému mluvit o tom odpovídá něm. davon sprechen (mluvit od toho), fin. siitä puhua (mluvit z toho), maď. arról beszélni (mluvit s toho).

Všechny tyto skutečnosti ukazují, jak vzdálena je gramatika od psychologie, na rozdíl od lexikálního komponentu jazyka, který je s psychologickým děním vázán [208]těsněji. Zůstává otázkou, jaká je podstata gramatiky a jaký je způsob jejího fungování. Zde může pomoci současný stav typologie. Dnešní typologická teorie různých škol pracuje s tezí o vzájemné (nekonsekventní) závislosti jednotlivých jevů. To znamená, že známe-li jeden jev jednotlivého jazyka, očekáváme, že asi bude i druhý i třetí jev. Jsou tedy jednotlivé jevy gramatiky jednotlivého jazyka dány především svým gramatickým okolím. Problémy jak sestrojit podobnost jazyka řeší se především uplatňováním modelů z jednoho minisystému v druhém, takže dostane každý jazyk ve své gramatice ráz toho nebo onoho druhu.

Nejde nám ovšem o to, zamítat naprosto a za všech okolností jakýkoli styk gramatiky s psychologií — jde nám jen o to, odlišit v této dimenzi gramatiku a lexikologii. Styk tu jistě existuje, aspoň kontrolní.

Již výše jsme se zmínili o otázce tvoření slov. I tato věc patří do otázek typologických, i když nebývá sem vždy zařazována. Rozhodně je také dotčena psychologizujícími výklady, opět nejrůznějšího druhu. Přicházíme tak k pojmům vnitřní forma a vnější forma (innere Sprachform a äußere Sprachform), které se objevují u Humboldta a které se opakují u dalších autorů a ještě N. Chomsky (např. Aspects of the Theory of Syntax, Cambridge 1965, s. 199) ukazuje na souvislost vlastní diference „deep structure“ a „surface structure“ s uvedenými pojmy humboldtovskými. Obojí tato diference má různou koncepci u různých autorů. V rámci typologie se tento problém nejvíce traktuje v oboru tvoření slov. Význam slov je dvojitý: mýdlo je jednak ‚mýdlo, savon, Seife‘, jednak ‚prostředek mytí‘. Druhý z obou významů je právě vnitřní forma. Celou tuto problematiku tvoření pojmenování je možno vykládat v souvislosti s děním psychologickým, tj. vidět v kompozitech německých nebo čínských nebo v odvozeninách maďarských nebo v neodvozených slovech anglických nějaký odstín psychologický. To však nás také nijak nepoučuje o psychických děních. Tvoření slov je čistě jazyková záležitost a mluvčí nebo posluchač se tím vůbec nezabývá. Docházejí k tomu jen reflexí a odborník ví, že často je to otázka sporná. Opět jde — jako při gramatice — o otázku lingvistickou, která nabývá důležitosti v typologii, nikoli však jinde.

Svými výklady naprosto nechceme popřít souvislosti psychologie a lingvistických jevů. Bylo by to naprosto nesprávné; jde nám jen o to, aby se tyto souvislosti nepromítaly dále, než je jejich doména. Takové přehánění se jeví zcela jasně ve dvou dalších školách, ve škole Weisgerberově a ve škole zvané „idealistická novofilologie“. L. Weisgerber vychází z předpokládané existence „duchovního mezisvěta“ (geistige Zwischenwelt), kterým je řeč a který leží mezi vnějším a vnitřním světem člověka. Každý jazyk je ovšem jiný mezisvět. A tak je tu jazyk opět personifikován jako útvar ne sice lidský ani nadzemský, ale jistě moudrý, který poučuje. Vážná chyba je v tom, že jednotlivý jazyk se stává poslední instancí chápání vnějšího světa. Dokonce bilingvní jednotlivci jsou poučováni dvojmo. Švýcaři německy mluvící jsou poučováni spisovnou němčinou o širokém světě a místní němčinou o skutečnostech domácích, jak se dovídáme u P. Zinsliho, který patří ke škole L. Weisgerbera. Představy moudrosti jsou jistě přehnané. Avšak kladná je koncepce chápání světa v souvislosti s jazykem. Nejde nám zde o to, vyšetřovat metody této souvislosti. Tolik je však jisto, že nějakým způsobem je při myšlení účasten jazyk a při mluvení je nějakým způsobem účastno myšlení. Mnoho se již o tom psalo a nedali jsme si za úkol toto vyšetřovat.

Jiného druhu spojení jazyka s duševním životem hledá novofilologická škola K. Vosslera. Správně zdůrazňuje individuální činnost při mluvení a tvoření textu, ale přitom úlohu jednotlivce přeceňuje. Opomíjí tím účast hotového jazyka, který v některých svých projevech, jak jsme ukazovali, je vzdálen psychickému životu.

Chtěl bych ještě připomenout jednu věc, která se může zdát bezvýznamná — a to je subjektivní pocit, jaký člověk má, když se stýká s cizím jazykem, např. při náhlé [209]záměně jednoho jazyka druhým. Takový pocit každý zná a nejrůznější autoři jej rádi připomínají a užívají, někdy i zneužívají k charakteristice národa nebo jazyka. Tak potom slyšíme, že latina je pádná, franština jasná, němčina abstraktní, finština zemitá. Dokonce se to formuluje anekdoticky např. tak, že Bůh, tvoře svět, mluvil arabsky (u nás latinsky), Adam k Evě mluvil persky (francouzsky) a archanděl v plné zbroji vyháněl lidi z ráje turecky (německy). Vše to jsou subjektivní pocity, které není možno ani dokazovat, ani vyvracet. Přece tu však něco je, co musíme brát vážně: je to hodnocení, které vychází z přímého styku s příslušným jazykem. Jazykový projev, každý jazykový projev je nějak stylizován. A je to právě tato stylizace, která je základem posuzování, o kterém mluvíme. Mluví-li se o francouzské jasnosti („clarté“), týká se to výkladového slohu, jaký byl vypracován v historii moderního jazyka. Pádnost caesarovské latiny je dána uplatňováním řeckých rétorických zásad posledního století před letopočtem. Jiní autoři jsou pod patronací jiných škol a tak nebudu hovořit v takových výrazech u Catona, Horatia, Prisciana nebo Prudentia.

Tyto věci se dotýkají toho, co jsme řekli o Vosslerových názorech. Při mluvení nebo psaní se skutečně úzce dotýká psychika a jazyk. Výstavba textu je dána úzkou spoluprací obou útvarů.

Končíme svůj pohled na mimolingvistický zásah do jazyka. Dávno je pominut nadpřirozený zásah i zásah ducha. Duševno v podobě myšlení úzce spolupracuje s jazykem, jen je třeba odmítnout užší spolupráci gramatiky a tvoření slov s myšlením.

 

R É S U M É

Psychik in der Sprache

Das Eingreifen des Göttlichen und des Geistes in die Sprache muß abgelehnt werden. Der Psychologismus hilft der Sprachwissenschaft; er ist aber überholt, was die Grammatik und Wortbildung betrifft.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 205-209

Předchozí † Bohuslav Havránek: Logizující a psychologizující typ rozboru jazykového vyjadřování

Následující Simeon Romportl: Kategorie vztahu v jazyce a jazykovědě