Kategorie vztahu v jazyce a jazykovědě

Simeon Romportl

[Články]

(pdf)

Категория отношения в языке и языкознании / La catégorie de la relation dans le langage et en linguistique

Nejúčinnějším zprostředkovatelem vnitřní kontinuity myšlení, a tedy i vícevětných promluv, je vztah. Jazykověda má o této kategorii povědomí již přes dva tisíce let, avšak po rozchodu s logikou rezignovala na její exaktní propracování. Chtěli bychom dále ukázat, o jak důležitý předpoklad teoretického růstu se tím připravila vzhledem ke skutečnosti, že jí historické okolnosti znemožnily získat příslušné podklady přímo od logiky jakožto svého partnera v dělbě práce. Stoikové totiž sice dospěli až k výrokové logice, ve které se skrývá vlastní jádro teorie relací, ale pozdější věk uvrhl tuto jejich nauku v zapomenutí. Nová doba pak přistoupila k teorii relací nikoli z pozic logiky výrokové, nýbrž predikátové. Ale to až poté, co evropská jazykověda prožila renesanci, často i několikerou, všech základních proudů, které ji konstituovaly. Proto se do pozoruhodného díla klasické gramatiky, která dovedla prokázat kontinuitu organického růstu i přes hiát, trvající v mnoha směrech déle než tisíc let, tyto nové teoretické vymoženosti nedostaly.

V kánonu klasické gramatiky se vztah reflektuje pouze tou měrou, v jaké byly poznatky o něm zafixovány samými tvůrci antické gramatiky, mysliteli gnoseologicko-analytického zaměření. Další vývoj se však ubíral již jen převážně v intencích pozdějších kodifikátorů, jejichž činnost byla motivována aspektem normalizačně kritickým. Předmět vztahu je zahrnut zejména v kapitolách tradiční gramatiky pojednávajících o spojkách, o souvětí, o pádu, o předložkách a o slovesné intenci. Kromě toho se se vztahem setkáváme v pojednáních věnovaných výstavbě vícevětných celků, jež však už většinou nespadají do gramatiky, nýbrž do stylistiky.

Ve srovnání s jazykovědou, jejíž handicap spočívá v tom, že započaté dílo nerozvíjela, utrpěla logika škodu ještě větší, neboť dílo pokročilejší opustila. Byla to však rovněž logika, kdo zapomenuté znovu objevil, a teprve po ní se odvažuje jazykověda zhodnotit teorii relací po svém. Filozofové se ovšem k relacím vrátili dříve; v nové době se jimi zabýval zvláště G. W. Leibniz a Ch. S. Peirce.[1] Jiní se pokoušeli o algebraickou symbolizaci vztahů, par excellence de Morgan,[2] avšak komplexní a přitom formalizovanou teorii relací podal teprve pokračovatel Boolův Ernst Schröder.[3]

Současní logikové interpretují relace většinou jako n-členné predikáty.[4] Tento výklad však nepostihuje podstatu věci, neboť považuje n-člennost za konstitutivní vlastnost relace. Ze samé n-člennosti relace však nikterak nelze odvodit její vlastnost nejcharakterističtější, která ji kvalitativně tolik odlišuje od prostého predikátu tím, že jí propůjčuje schopnost integrovat myšlenkové systémy složené z prostých soudů (vět), totiž schopnost reflektovat operace spadající do logiky tříd z jednoho oboru relace do oborů ostatních. Jde o to, že zúžíme-li rozsah jednoho oboru určité relace, zpravidla vytvořením jeho průniku s nějakou jinou, třeba jen prostou třídou, nebo naopak rozšíříme-li jeho rozsah abstrahováním od některých rysů irelevantních pro specifikum dané relace, musíme počítat s možným zúžením, restrikcí, resp. rozšířením také pro ostatní obory příslušné relace. Snadno se přesvědčíme o tom, že definujeme-li prostou dvojici tříd, nebude mít zúžení jedné třídy restrikční účinky pro třídu [211]druhou. Např. máme-li určenu na jedné straně třídu předmětů červených, na druhé straně třídu předmětů zelených, nejsou tím ještě dány žádné podmínky pro výskyt těchto předmětů v seskupeních. Do první třídy mohou patřit např. třešně, zralá jablka jonatány, zralá jablka panenská, zralá jablka malinová, mrkev, cihly, červená návěstí, červené knihy atd. Do druhé třídy pak mohou patřit např. ringle, zelené hrozny, zelené papriky, vojenské uniformy, skalice zelená atd. Přitom budou pod uvedené vymezení patřit předměty brané jak jednotlivě, tak ve skupinách, aniž bude záležet na tom, zda jde o skupiny sestávající toliko z předmětů jedné barvy, nebo o skupiny, ve kterých budou zastoupeny předměty jak té, tak oné barvy. Na této situaci se nic podstatného nezmění ani tehdy, zúžíme-li např. prvou třídu pouze na červená jablka. V různých definovaných seskupeních budou potom muset scházet toliko ty červené předměty, které nejsou jablky, výskyt předmětů zelených tím však nebude postižen. Stejně navzájem nezávislé budou např. výroky Všechny druhy červených jablek shnily a Zelené papriky i zelené hrozny vydržely až do vánoc.

Řekneme-li však naproti tomu (Některá) jablka načichla od pomerančů, pak mj. definujeme třídu jablek načichlých pomerančovou vůní a třídu pomerančů (obě jsou ovšem ještě blíže determinovány nějakým společným časem a blízkou lokalizací prostorovou). Předpokládejme třeba, že jablka a pomeranče ležely ve dvou řadách tak, že každé jablko leželo vedle jednoho pomeranče. Kdybychom nyní připustili, že jablka mohly navonět jen pomeranče čerstvé, a mohli přitom konstatovat, že čerstvé byly jen některé z pomerančů, pak nám takto zúžené vymezení původní třídy pomerančů změní (restringuje) rovněž rozsah třídy aromatizovaných jablek. (Tento obsah lze formulovat mj. také typem přechodné věty: Některé (totiž čerstvé) pomeranče nám navoněly jablka.) V daném případě jde o relaci, neboť se v ní evidentně uplatňuje restrikce.

Srovnáním obou typů skupinových pojmů, resp. skupinových predikátů na konkrétních příkladech jsme si tedy potvrdili, že je specifickým rysem relace její schopnost přenášet logické operace z jedné třídy, totiž oboru relace, do ostatních oborů téže relace. Relace se nám tak jeví jako kategorie složená (komplexní). Jednou komponentou této složené kategorie je nesporně logická třída. Abychom však nalezli logický pojem, s nímž bychom mohli ztotožnit složku druhou, musíme konkrétní relace považovat za již restringované a hledat, které třídy jsou zúčastněny na zúžení rozsahu jejich oborů. Od těchto tříd se potom pokusíme abstrahovat. Musíme však dbát toho, abychom toliko nezaměňovali třídy užší (konkrétnější) třídami širšími (obecnějšími). Teprve až např. z dvojčlenné relace takto vyloučíme všechny komponenty na úrovni prostých tříd, můžeme předpokládat, že jsme dospěli k čistému „substrátu“ příslušné dvojčlenné relace.

Opět použijeme k demonstrování těchto metodologických zásad relace, kterou jsme výše uvedli jako příklad, a to v její jednovětné (přechodné) podobě. Při jejím rozboru budeme dodržovat postup od konkrétnějšího (speciálnějšího) k abstraktnějšímu (obecnějšímu): (1) Nejprve abstrahujeme od argumentů (intenčních doplnění) predikátu; získáme tím relaci širšího rozsahu, totiž relaci mezi vším, co působí aromatizaci něčeho jiného, na jedné straně a vším, co je (nebo bylo) něčím jiným aromatizováno, na straně druhé. (Stupňovité abstrahování provádíme bilaterálně — v obou oborech zároveň; unilaterální postup: Pomeranče zaromatizují cokoli, Jablka byla zaromatizována čímkoli by byl zbytečně zdlouhavý.) Tak jsme došli k pojmově (nikoli už substančně) určenému případu kauzativního vztahu. (2) Abstrahujeme od pojmového určení (specifikace) daného případu kauzativního vztahu, a získáme relaci vymezenou toliko vztahem mezi všemi nebo vším, kdo nebo co někoho jiného nebo něco jiné postihují nějakým vlastním působením na jedné straně, a všemi nebo vším, kdo nebo co jsou někým nebo něčím jiným postiženi nebo postihováni na straně druhé, takže získáme obecný sémant. rámec přechodnosti. (3) Abstrahováním od sémantiky [212]přímého postižení dojdeme k obecnější sémantice příčiny a následku, resp. podmínky a důsledku. (4) Abstrahováním od spojitosti kauzální můžeme dojít k ještě obecnější kategorii předčasnosti a následnosti, nebo řekněme přesněji rozmístění dvou entit na časové (nebo snad vůbec jakékoli orientované lineární) ose. (5) Abstrahováním od časových vztahů pak konečně docházíme k situaci odpovídající dvojčlennému (binárnímu) výrokotvornému funktoru č. 3 (←), tj. 1 1 0 1. Podobně bychom našli různé výrokotvorné funktory také v pozadí jiných relací, vyjádřených nejen předmětovým predikátem, ale také spojkou, popř. bezespoječně, (prostým nebo předložkovým) pádem atd.

Předpokládáme, že stejně jako třídy (pojmy) mají také relace (vztahy) ve vědomí subjektu sféru intenzionální, tj. sféru entit, které fungují jako kritéria entit extenzionálních, a sféru extenzionální, tj. sféru, do jejíchž entit se entity intenzionální promítají jako by do substancí. Z toho, co bylo řečeno výše, vyplývá, že musíme u relací počítat jednak s průmětem entit, které představují kritérium tříd, jednak s průmětem entit, které představují (komplexní) kritérium výrokotvorných funktorů. Pro negramatikalizované relace, stejně jako pro relace gramatikalizované (generalizované) v době jejich vzniku, musíme dále počítat s tím, že styčnými body, do nichž se promítá jak intenze výrokotvorného funktoru (která je kvalitativně vyšší než intenze prosté třídy), tak intenze prosté třídy (pojem), jsou entity extenze (viz sch. 2c).

 

Jiná je situace u relací gramatikalizovaných (vůbec generalizovaných). Protože mnohé druhy relací časových, prostorových, časoprostorových, příčiny, popř. jinak materiálně podložených jsou bezvýhradně podřízeny určitému typu výrokové funkce, lze počítat s tím, že se intenzionální entitě příslušného výrokotvorného fuktoru podřizují již ve sféře intenzionální. (Tuto sféru si totiž představujeme rozdělenu na dvě etáže — vyšší, náležející funktorům, a nižší, náležející pojmům, viz sch. 2d.)

Relace nemusejí být realizovány prostřednictvím predikátů (v takových případech je situace mnohem jednodušší — dům u potoka, dítě bez rodičů, dopis pro bratra, Jenda s kamarády), ale teprve spojením relace s dvojí predikací vznikají útvary, jež svou složitostí převyšují ty relace, které jsou zároveň předmětem logiky. Teprve takovéto usouvztažněné predikáty představují zatím jen specifický předmět zkoumání jazykovědy jako nauky o přirozených jazycích.

 

[213]Organizaci intenzní části vědomí si představujeme tak, že kritéria prostých tříd, umístěná v nižší etáži vědomí (resp. CNS), lze přirovnat k jednotlivým bodům, jež vstupují do asociativních spojení s body v extenzní části vědomí, s body, jež představují substance (sch. 2a, b). (Je třeba mít na mysli, že i extenzní — předmětná, substanciální část vědomí je přinejlepším jen modelem předmětů (skutečností), které mají svou objektivní existenci v mimosubjektovém světě.) Kritéria výroko-

 

 

 

tvorných funkcí, která v intenzní části vědomí zaujímají vyšší etáž, se však neskládají z takových n-tic referenčních bodů, v nichž by n odpovídalo počtu členů výrokotvorného funktoru, nýbrž z počtu bodů odpovídajícího n.2, přičemž má druhá řada referenčních bodů hodnotu negativní (v mechanismu vědomí nesmíme hledat negaci nějaké hodnoty v jejím kontradiktorickém protikladu, nýbrž musíme si ji představovat jakožto jakéhosi rovnocenného partnera, sekundanta hodnoty pozitivní, leč se záporným znaménkem). V extenzní části vědomí pak každé takovéto 2.n-tici referenčních bodů odpovídá pouhá n-tice bodů, a do ní se promítají ty hodnoty z intenze, které odpovídají příslušnému výrokotvornému funktoru. Intenzní body jsou pak navzájem pospojovány podle jednotlivých typů výrokotvorných funktorů (sch. 1a—d). Do souvztažných bodů extenzních se však promítají pouze ty z intenzních bodů výrokotvorných funktorů, které nejsou v daném intenzním obrazci izolovány, tzn. které jsou propojeny s jinými body téhož obrazce.

Některé třídy (pojmy), a tudíž také jejich intenzní referenční body se však vyskytují pouze v n-ticích (zpravidla dvojicích) a platnost těchto dvojic odpovídá některému z výrokotvorných funktorů, takže je taková dvojice speciálním případem příslušného výrokotvorného funktoru. Podle našeho mínění není, jak už bylo řečeno výše, v takovém případě třeba, aby se referenční body výrokotvorných funktorů promítaly paralelně s referenčními body takovýchto tříd až do bodů extenzních. Pravděpodobnější je, že se promítají přímo do intenzních referenčních bodů příslušných dvojic (prostých) tříd (sch. 2d).

 

Vytváří-li např. u binární relace její druhý obor průnik s takovou třídou, která je sama prvním oborem nějaké další relace, vznikne tak relace složená, která představuje jakýsi řetěz relací. Operace mezi kterýmkoli oborem kterékoli z těchto dvou [214]relací a jakoukoli jinou třídou, třeba prostou, se pak přenášejí mechanismem restrikcí na všechny obory obou relací. Takovýmto rozvětveným systémem relací, většinou vícečlenných, je propojeno celé naše vědomí a touto cestou neustále integruje nové a nové poznatky, tak jak je nepřetržitě získáváme v průběhu své celoživotní praxe.

 

R É S U M É

The Category of Relation in Language and Linguistics

In Modern Times relations are dealt with as a special part of predicate logic, which obscures the complexity of their character. An attempt is made to consider relations from the viewpoint of the propositional calculus. Thus we may analyze each concrete relation into a conceptual component and into a component identical with a propositional functor. It is owing to the propositional functor that the class operations on the one of the domains can impose restrictions on the other domain of the same relation. Our mind is organized as a network of multiple relations, which enable it to integrate all the newly gained items of knowledge by means of the above explained mechanism of restrictions.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 210-214

Předchozí Vladimír Skalička: Psychika v jazyce

Následující Pavel Novák: Některé přednosti tzv. unilaterálního pojetí (jazykového) znaku