K pojetí povrchové a hloubkové struktury

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

К пониманию поверхностной и глубинной структуры / Une conception de la structure de surface et de la structure profonde

Pojmy a termíny hloubková - povrchová struktura (deep - surface structure, glubinnaja - poverchnostnaja struktura atd.) se šíří ve světové jazykovědě zhruba od poloviny 60. let v souvislosti s postupnou sémantizací původní transformační koncepce N. Chomského a s rozpracováním jeho „standardní teorie“ transformační gramatiky. V prvních pracích Chomského, které tyto pojmy (konstrukty) definují, je hloubková struktura pojata jako určitá fáze v procesu derivace věty, a to jako fáze postlexikální, obsahující všechny lexikální jednotky, jak byly generovány frázovými pravidly, i s jejich gramatickými charakteristikami. Hloubkové struktury jsou v tomto pojetí ještě v podstatě nesémantické, ale slouží jako východisko nejen transformační fáze, ale i sémantické interpretace. Pojem hloubkové struktury ve smyslu Chomského byl pak dále zdůvodňován (také filozoficky — samým Chomským), obměňován a mnohdy naopak negován, mj. v pracích tzv. generativní sémantiky. Odpůrci upozorňovali, že existují i transformace prelexikální, že některé lexikální jednotky (kvantifikátory, záporné výrazy aj.) je možno zavádět do derivačního procesu až po aplikaci pravidel transformačních, a že tedy některé prvky sémantické interpretace (kvantifikace, negace aj.) jsou dány až povrchovou strukturou, dále že hloubková struktura může být různě „hluboká“ (byl navržen další pojem — „mělká“ struktura, shallow structure) atd. Tzv. generativní sémantika, jež se vyvinula dialektickou negací prvotního asémantického stanoviska, pracuje už s předpokladem sémantické hloubkové struktury, kvalitativně od pojetí Chomského podstatně odlišným, s pojmem velmi abstraktního sémantického základu, sémantického zápisu apod. To všechno samozřejmě ještě posílilo nejednotnost a rozpornost v chápání pojmů hloubkové a povrchové struktury, patrnou už i v nejstarším pojetí Chomského a ještě více v jeho formulacích novějších.[1]

Pojetí hloubkové struktury u Chomského a jeho následovníků bylo kritizováno a odmítáno i ze stanovisek jiných než generativistických.[2] Z hlediska našeho článku je zajímavý zejména příspěvek V. M. Kurmanbajeva,[3] který se touto koncepcí zabývá z hlediska jazykovědy orientované marxisticky. Jeho příspěvek však podle našeho názoru nepostihuje podstatu věci. Kurmanbajev, opíraje se především o výklady Chomského v knize Cartesian Linguistics (1966), považuje totiž pojem hloubkové struktury za neslučitelný s marxistickým pohledem na jazyk již proto, že jej Chomsky vyvodil z Descartovy idealistické teorie vrozených idejí. Skutečnost je však taková, že Chomsky spíše hledal u Descarta ex post oporu pro své názory, k nimž dospěl nezávisle na něm.[4] Podnětem byla zde Chomskému spíše biologická teorie dědičnosti a názor o dědičnosti vlastností, kterých nabyl určitý druh vývojem.[5] [286]Avšak i kdyby tvrzení o Descartovi jako inspirátoru pojmu hloubkové struktury bylo přesné, nebylo by to samo ještě dostatečným důvodem k odmítnutí tohoto pojmu. Rozhodnout totiž může pouze odpověď na otázku, zda pojem hloubkové struktury říká něco podstatného o jazyce a umožňuje lépe poznat a popsat jeho fungování. Jestliže bude odpověď kladná, bude třeba pokusit se o novou interpretaci tohoto pojmu a jeho vymezení z hlediska marxistické jazykovědy. Soudíme, že odmítnutí hloubkové struktury jako striktně vymezené etapy určitého modelu generativní gramatiky (např. standardní teorie) neznamená ještě nutně odmítnutí samého pojmu hloubkové struktury. Vidíme zde jistou podobnost s osudy jiného základního pojmu generativní gramatiky — pojmu transformace, s nímž pojem hloubkové struktury těsně souvisí a jehož význam dnes rovněž daleko přesahuje svůj původní generativní rámec. Podobnost mezi nimi je i v tom, že ani pojem transformace, ani pojem hloubkové struktury nevznikly výhradně v kontextu generativní gramatiky; v soudobé americké lingvistice se s těmito pojmy setkáme u dvou čelných deskriptivistů: své samostatné pojetí transformací vyložil již r. 1957 Z. Harris a o rozdílech mezi gramatikou povrchovou a hloubkovou (surface and deep grammar) mluví v témž roce Ch. F. Hockett.[6] Pro oba pojmy však najdeme analogie v starší jazykovědě a filozofii jazyka: rudimentárně transformační pojetí vztahů mezi souznačnými syntaktickými konstrukcemi (např. dvoučlennou větou a participiální konstrukcí) je v jazykovědě známo odedávna a pojem hloubkové struktury má předchůdce, jak to naznačuje již v nadpise cit. článku i Coseriu, v pojmu vnitřní jazykové formy, chápaném rovněž velmi různě. To vše nasvědčuje tomu, že původ pojmu hloubková struktura musíme hledat především v jazykovědné praxi, a to v nezbytnosti analyzovat větu nejen z hlediska formálního, ale i významového.

Pro marxistickou jazykovědu je podle našeho názoru zásadně důležitá ta okolnost, že pojmy povrchové a hloubkové struktury je možno vidět a interpretovat z hlediska filozofických kategorií jevu a podstaty. (V této souvislosti je užitečné si uvědomit, že i tyto pojmy marxistické filozofie mají dějiny velmi dlouhé a pestré, s velkým počtem interpretací idealistických a často i náboženských.) Není náhoda, že se v definicích jevu a podstaty jakožto kategorií dialektického materialismu setkáváme s formulacemi jako „podstata vyjadřuje hloubkové vztahy (glubinnyje svjazi)“, „poznání jde od jevu k podstatě, od znalosti méně hluboké ke znalosti hlubší“[7] atd. A totéž zjišťujeme i v Leninově parafrázi úryvku z Hegla: „Lidské myšlení se neustále prohlubuje od jevu k podstatě, od podstaty prvého, abych tak řekl, řádu k podstatě druhého řádu atd. bez konce.“[8]

Povrchová struktura je tedy jevová stránky jazykového textu, tj. věty, souvětí atd., kdežto hloubková struktura je jeho podstata. Přednost této interpretace je v tom, že odhaluje dialektickou povahu tohoto protikladu: hloubková struktura se projevuje ve struktuře povrchové, a povrchová struktura se tedy nutně stává podstatnou.[9] Z dialektické povahy tohoto protikladu ovšem plynou potíže při stanovení hranic mezi povrchovou a hloubkovou strukturou. Povrchová struktura je dána pozorovateli bezprostředně, především — třebaže nikoli výhradně — ve svém lineárním průběhu, není to však jen posloupnost zvuků a bezobsažných útvarů, [287]nýbrž řetěz syntagmatických vztahů, do kterých vstupují hlásky a gramatické tvary jako nositelé lexikálních a gramatických významů. Povrchová struktura není pro aktivního uživatele jazyka totožná s tou povrchovou strukturou, jež je dána posluchači, který slyší nebo čte projev v neznámém jazyku: má již sama hloubkový rozměr, jehož hloubka je určena znalostí daného jazyka. Právě tak obsahuje zase hloubková struktura vedle prvků a vztahů hlubších i vztahy méně hluboké, povrchovější.

Rozdíl mezi povrchovou a hloubkovou strukturou (tj. jevem a podstatou) se podle našeho názoru projevuje ve všech plánech jazyka. V rovině fonologické je takto třeba chápat např. jevy neutralizační (např. neznělá párová souhláska na konci slov reprezentuje jednou neznělý, jindy znělý foném), v rovině morfologické, lexikální i syntaktické je projevem tohoto protikladu homonymie (např. gen. sg. /ženi/ a nom. pl. /ženi/ jsou totožné jen v rovině povrchové a podobně jako v syntagmatech typu výchova rodičů v nich odpovídá jediné povrchové struktuře dvojí struktura hloubková) atd. Oprávněnost a užitečnost rozlišování povrchové a hloubkové struktury v morfologii jsme v jiné souvislosti demonstrovali na tvaru 3. os. sg. a 3. os. pl. ind préz. českých slovesných typů prosit, trpět: zatímco např. 3. os. sg. prosí má hloubkovou strukturu /pros-í-∅/, v níž je po kmenotvorné příponě nulová koncovka, která je v tomto tvaru u českého slovesa pravidlem (srov. /ďel-á-∅/, /ved-e-∅/), má 3. os. pl. prosí hloubkovou strukturu /pros-∅-í/, v níž před vokalickou koncovkou /-í/ (srov. /ďel-aj-í/, /sáz-ej-í/, /kry-j-í/ apod.) kmenotvorná přípona mizí. — Je ovšem samozřejmé, že při aplikaci pojmu hloubkové struktury v uvedeném širším pojetí na různé roviny jazyka bude problematika hloubkové struktury různá a nestejně rozsáhlá; syntaktická a sémantická problematika je bezesporu nejzávažnější a nejsložitější, a proto bude i v budoucnosti zasluhovat soustavné pozornosti.

V tomto příspěvku jsem se pokusil ukázat, že rozlišování mezi povrchovou a hloubkovou strukturou má oprávnění i v marxistické jazykovědě a navíc zde dostává i hlubší zdůvodnění filozofické. Samozřejmě nelze počítat s mechanickým přejetím těchto pojmů z lingvistiky generativní.

 

R É S U M É

Zum Begriff der Oberflächen- und Tiefenstruktur

Im vorliegenden Aufsatz bemüht sich der Verfasser zu zeigen, daß diese Begriffe auch in der marxistischen Sprachwissenschaft berechtigt sind und hier sogar — in den Kategorien der marxistischen Dialektik — eine tiefere philosophische Begründung bekommen.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 285-287

Předchozí Petr Sgall: Nová podoba významové báze popisu jazyka

Následující Ludmila Uhlířová: K termínu kognitivní