Poznámka k tzv. elementárním souvislostem (r. brokat’/brosat’ — č. vrhnout/vrznout)

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Примечание к т. наз. элементарным отношениям (р. брокать/бросать — ч. vrhnout/vrznout) / Une remarque à propos des soi-disant relations élémentaires (r. brokatʼ/brosatʼ — tch. vrhnout/vrznout)

Ruskou dvojici spisovného brosát’, dial. brokát’, obojí ‚házet‘ vysvětluje Vasmer tak že jde o staré střídání ide. palatální a nepalatální veláry. Týž názor uvádí i nový moskevský Etimologičeskij slovar’ slav. jazykov, sv. 3, s. 56. Ale uvedená ruská dvojice není v této sémantické platnosti osamocená ani v ruštině, ani v měřítku celoslovanském. Jen když se omezíme na sám Etim. slovar’ (písmeno B), najdeme v něm v témž významu ještě dial. brukát’, bruchát’, burkát’ a dok. bórknuť, Daľ uvádí fúrkát’ s pf. furknút’;[1] z polštiny uvádí Sławski (pozn. 1) dial. frygać s pf. frygnąć a fyrgać/fyrkać. A pol. frygnąć/fyrgnąć kamieniem nelze odtrhávat od mor. dial. frknout kamenem, od slin. fŕkati ‚házet‘ (řidší v tomto významu bŕkati srov. s rus. brokát’) a bulh. fărkam/chvărkam i fărgam/chvărgam. Už Mladenov spojuje toto fărgam (a chvărljam) se synon. vărgam, tj. vrhám,[2] jehož základ je už všeslovanský: stsl. vrъgǫ vrěšti, str. vьrgnuti, ukr. vérháty s pf. vérhnuty (vérhty) verhnú,[3] sch. vrći vrgnem, stč. vrci vrhu, č. vrhat, slk. vrhať, luž. wjerhać/wjergaś, p. wierzgać s pf. wierzgnąć, slin. vréči vŕžem.

A přesto se tento neroztrhnutelný komplex dosud nikde jako etymologický celek neobjevuje! Bývá dokonale roztrhán, jen jako příklad uveďme, že v moskevském etym. slovníku nacházíme v okruhu písmene B lemmata brъkati, brъsati, brukati a bъrkati (sę). I když se tu alespoň u prvních tří na vzájemnou příbuznost správně upozorňuje, je zde dominantou stránka hlásková jako taková, takže se s. v. brukati uvádějí jak významy ‚vrhat (vyvrhávat)‘, tak i č. broukat, tedy vydávat příznačné zvuky. Jenže tu jsme v situaci podobné, protože tyto zvuky lze vyjádřit i jinými variantami, často homonymními s uvedenými už výrazy pro vrhání; jen namátkou uveďme rus. bórkat’ (ve význ. ‚bormotat’‘, ‚vorčat’‘, ‚burčat’‘), ukr. brúkáty ‚vrkat‘, búrkaty (pf. búrknuty) ‚bručet, mručet, bublat, vrčet ap.‘, dluž. barkaś; s variantou brčet lze srovnat krom uv. rus. burčat’ ukr. fručaty, sch. fŕkati aj. (viz s. v. bъrčati v mosk. slovníku) — a nelze odtrhávat ani frkati (nosem nebo jinak), p. fyrkać atp. Velmi často spadají v této oblasti v jeden hláskový útvar motivace zcela různé, zde např. (s. v. brukati) jasná onomatopoická motivace vydávání různých frčivých nebo bručivých zvuků nosem nebo ústy — a daleko nezřetelnější motivace u sloves pro vrhání.

Tuto druhou motivaci pochopíme líp, když si uvědomíme, že řada uvedených sloves s významem ‚házet‘ (nebo jim blízkých variant) má i význam ‚létat‘, častěji pf. ‚vzlétnout‘: tak uvedené č. frknout,[4] afektivněji ufr(n)knout, kryjící se s p. furknąć, dial. i fruknąć,[5] rovněž bulh. fărkam. Bezformantické slin. frfráti, pol. fruwać ‚poletovat‘ ukazuje dobře na zvukomalebný základ rychlého vzletu, který Sławski s. v. reprodukuje jako fr, frr, pro pol. fru fru.[6]

[311]Obecně lze říci, že elementem CRC (C = konsonant) se vyjadřuje prudké vyražení k pohybu,[7] doprovázené někdy až drnčivým zvukem. Konkrétními realizacemi jsou potom vzlétnutí, ale také jiné vyražení k pohybu, nejen typu prchnout ‚utéci‘ (i metaforicky, jako Vavákovo „žita květ svůj vyprchla“) nebo r. prygat’ ‚skákat‘ atp. — ale hlavně vržení a vyražení spojené s úderem, tedy ‚strčení, udeření‘, např. v č. (s)trkat, drcat, p. potrącać (proti normálně pohybovému sch. trčati ‚běžet‘) — až i bulh. trepja ‚zabíjím‘ (srov. r. trepát’ ‚bít‘, trepka ‚výprask‘) nebo sch. uprdeti ‚zabít‘, což vše je elementárně příbuzné a co ve svých statích (pozn. 7) zařazuji do širších souvislostí.

Fakt, že se v témž hláskovém útvaru může sběhnout vícero motivačních východisek (srov. u č. frknout 1. ‚vydat zvuk nosem‘‚ 2. ‚vzlétnout‘, 3. dial. ‚hodit‘), ztěžuje přirozeně orientaci a ukazuje, že jejím východiskem musí být v této oblasti význam základních elementů, nikoli stránka hlásková jako v neutrální, nocionální sféře slovníku. Jinak by se např. uvedené sch. uprdeti/uprdjeti mohlo ocitnout (např. u Čechů) na místě zcela nečekaném. Podobně jestliže máme u čes. vrznout doložen kromě nejběžnějšího významu nápodoby vrzavého zvuku i význam ‚uhodit‘,[8] vede to nutně i k rozlišení původu.

Už v podtitulu stati naznačujeme, že vrhnout/vrznout pokládáme pak za střídání téže povahy jako rus. brokát’/brosát’. Zatím však praxe, zaměřená na rekonstrukci starých, až ide. hláskových podob (jako by tyto tak měnlivé útvary mohly mít velké stáří!) znemožnila vůbec zahrnout sloveso vrhati do komplexu frkati/brkati a přiřadit k němu i vrznouti ‚uhodit‘. Machek sice toto vrznouti za zvukomalebné pokládá, ale spojuje je s lidovým víznút ‚udeřit‘. Není to nemožné, ovšem za předpokladu, že naopak toto viznout je varianta k vrznout, vzniklá podle líznout, bimnout apod., jež Machek uvádí.[9] Příznačné je, že Mladenov, který nespornou souvislost fā̆rgam a vărgam vidí, ji naopak převrací (!) a připisuje potom tomuto „původnímu“ vьrgati tytéž etymologické souvislosti, jaké najdeme později u Vasmera; ten je spojuje také až se stind. vrnakti, varjati ‚wendet, dreht‘, lat. vergo ‚neige, wende‘, tedy slovy významově vzdálenými, bez vysvětlení těchto rozdílů — kdežto daleko lehčeji spojitelné (protože i významově shodné) gót. wairpan (přirozeně i pak jen elementárně příbuzné) připouští až v další řadě — a na nejpřirozenější spojení se slovesy typu frkati/brkati, tedy i rus. burkat’/brukat’, bórknuť a brokat’/brosát’ nemyslí vůbec, protože nejsou spojitelné na rovině ide. Ale co zde s ide. rovinou? A co zde s pravidelnými hláskovými korespondencemi, platícími jen ve sféře slov „normálních“, nocionálních?

Zde jsme v oblasti souvislostí jiných, elementárních, přirozených, v oblasti onomatopoie. Oblast onomatopoie a laličnosti je patrně nejen hlavním, ale přímo výlučným zdrojem slovníku vůbec. Dnes tvoří jen jeho malou, okrajovou část. To ovšem proto, že během vývoje se neustále „elementární“, tj. onomatopoické nebo lalické útvary neutralizují a přecházejí do normální, nocionální sféry slovníku,[10] ve které platí ony zákony hláskových korespondencí, které bychom marně hledali ve sféře „elementární“. Lehce se neutralizují zejména slabě motivované útvary onomatopoické. Ale i pak nám hlásková stránka někdy prozradí jejich původní [312]elementární východisko. Tak např. stč. vrci (sch. (vrći) s kořenem ještě souhláskovým[11] proti už stsl. normálnímu e-ovému kořeni ve vrěšti (slin. vréči, ukr. arch. veréčy). — Ruské pf. brósit’ není proti brosát’ tvořeno očekávaným erfektivizačním formantem -nǫ-, je tedy netypické (od homogenních, ovšem impf. sloves jako prosít’, chodít’, kosít’, lomít’, nosít’, topít’ se pak liší přízvukem). — Slovo nosъ spojuje Š. Ondruš právem s ňuchati.[12] Ale známé střídání kořenného vokálu v slov. a germ. proti délce v jazycích jiných (stind. nāsā, lat. nósus, lit. nāsis apod.) vysvětlíme spolu s jinými nepravidelnostmi[13] přirozeněji jako důsledek onomatopoického původu, a tedy různých cest neutralizace než jako důsledek už praide. opozic nH̥s- proti neH₂s- (proč jiný kořen při téže formaci?) a u dosud onom. a afektivního ňuchati působí bezvadná jinak konstrukce protoide. laryngálového newHs- už přímo groteskně. Slova tohoto druhu nemívají tak dlouhou historii a (při tomto významu!) tak jednoznačnou a přitom trvalou, neměnnou podobu, jak uvádím na jiném místě. — Také bulharskému čuk ‚kladivo‘ dovedl sice Mladenov zkonstruovat ide. kořen keu-k- a obstarat mu tak solidní ide. příbuzenstvo (etym. rodinu našeho kovati). Ale prostší pravda, přiřazení k našemu dětskému ťuk ‚kladívko‘[14] (ze stejně znějící interjekce) by mu byla zjednala daleko širší souvislosti elementární: ř. týkos, podle Boisacqa „pic ou marteau de tailleur de pierres“, ir. tuag ‚sekyra‘, avest. čakuš ‚kladivo, sekyra‘, je i polynéské toki ‚sekyra‘ — přirozeně i naše tyč a něm. Stock — a mohli bychom zahrnout celou Bernekrovu rodinu čok-/čuk- (do níž správně vřazuje i ono bulh. čuk) a doplnit ji o r. čákat’ (k němu čakúška ‚kolík, klacek‘) s variantou kokat’, obojí se zákl. významem ‚tlouci‘ — a jen namátkou dodejme, že do této elementární rodiny nebo spíš velerodiny patří i angl. take ‚brát‘ (i u nás máme slangové seknout ‚sebrat‘); jiné četné a zajímavé příklady viz v naší první stati (pozn. 7), s. 282—283.

Těmto elementárním souvislostem (tzv. elementární příbuznosti) bylo sice věnováno už dost pozornosti, stačilo by srovnat literaturu uvedenou např. u Kořínka,[15] jen máločím ji doplnit z mých statí. Ale důsledky těchto prací (našich i v cizině) se bohužel v etym. slovnících skoro neprojevují. Tam se respektují jen onomatopoické nebo lalické útvary zcela jasné, kdežto daleko zajímavější a početnější vrstva onomatopoik nezřetelných nebo už neutralizovaných se neoprávněně traktuje jako vrstva slov normálních: slovům elementárního původu se připisuje ide. nebo dokonce praide. stáří i podoba. Zatím však je tu možno mluvit jen o starých případech neutralizace proti ještě onomatopoickým útvarům sourodým (jako např. v poměru č. vrhnout proti mor. dial. frknout kamenem), které někdy i pak svým nezcela pravidelným zapojením do sféry slov normálních prozrazují dál své elementární východisko.

 

[313]R É S U M É

Bemerkung zu den sog. elementaren Verwandschaften

Verfasser verweist auf die sogenannte elementare Verwandtschaft, deren Berücksichtigung erst die Gesamtheit von Zusammenhängen aufzustellen erlaubt — wie z. B. von russ. furkát’/brukát’/bórknut’/brokát’/brosát’, pol. fyrgać/fyrkać u. ä., č. frknout kamenem, bulg. fărgam usw. und das alles mit dem schon lange neutralisierten vъrgnǫ-ti, resp. *verg-ti vъrgǫ. Bliebe man bei den lautgesetzmäßigen genetisch aufgefaßten Gleichungen, müßte dieser Komplex verlorengehen. Andeutungen von weitern ähnlichen Beispielen.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 310-313

Předchozí Eva Havlová: K aktuálním otázkám etymologie

Následující Ella Sekaninová: Konfrontácia slovies typu poletím, ponesiem v češtine, slovenčine a ruštine