Zdroje sémiotiky v antických teoriích řečnictví (K obsahovému rozboru textu)

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

Источники семиотики в античных теориях риторики (К содержательному анализу текста) / Les sources de la sémiotique dans les théories anciennes de la rhétorique (Une analyse du contenu du texte)

Na souvislost mezi rétorikou a sémiotikou upozornil ve své přehledové studii K vývoji marxistické terminologie a teorie vědy K. Horálek (SaS 32, 1971, s. 111). Cílem tohoto článku je naznačit tuto souvislost na příkladu termínu status.

Status je u systematiků helénské a římské rétoriky definován jako otázka po věcném obsahu soudního projevu, která vyvstane před soudcem a řečníkem po první konfrontaci účastníků sporu.[1] Soustava statusů je antickými autory nejpodrobněji propracována u projevů soudních, přenáší se však i do oblasti poradní a oslavné. Obecně lze měřítko statusů vztáhnout i na klasifikaci dějů zobrazených v uměleckém díle, zvl. dějů dramatu, a považovat je za klíč k uchopení sémantické struktury textu.

Modelovou situací statusů je soudní proces a úvodní konfrontace žalobce a obviněného. Na obvinění, jehož podstata je obsažena ve výrazu fecisti (spáchal jsi), může obviněný odpovědět popřením (non feci), nebo doznáním, confessum (feci). Doznání je neomezené (feci), nebo omezené (feci, sed …). Zatímco neomezené doznání vede přímo k vynesení rozsudku a je z hlediska rétorické teorie celkem bez zajímavosti, stávají se všechny ostatní odpovědi (non feci; feci, sed …) východiskem vlastního soudního sporu, jehož průběh byl jednotlivými statusy přesně vymezen. Podle tradice se obvykle rozlišovaly čtyři statusy (quattuor status generales).

1. Status coniecturae (dohadu)

Odpověď popírající vinu (non feci) vyvolává otázku, zda obviněný vůbec čin spáchal (an fecerit?). Status této otázky se nazývá dohadem; jeho účelem je vést k vymezení vztahu mezi pachatelem činu (auctor) a činem (factum), resp. vést k odhalení pravého viníka, odpovědět na otázku, kdo čin spáchal (quis fecerit?).

2. Status finitionis (výměru)

Tento status řeči se utváří po odpovědi obsahující doznání s omezením (feci, sed …). Obviněný tu uvádí, že spáchal něco jiného, než z čeho byl obviněn (feci, sed aliud). Tento status se nazývá výměrem. Jeho cílem je vyhledat přesnou definici činu (jde-li např. o zabití nebo o vraždu, o krádež nebo o loupež, byl-li podán nikoli jed (venenum), ale nápoj lásky (amatorium) atp.).

3. Status qualitatis (vlastnosti činu)

I tento status, podobně jako předchozí, vyplývá z doznání s omezením, soustřeďuje se však na okolnosti činu a na uvedení důvodů, které čin opravňují, nebo alespoň omlouvají. Východiskem je tu odpověď obviněného feci, sed iure (recte). Cílem tohoto statusu je posoudit okolnosti a kvality činu a současně odpovědět na otázku, zdali obviněný svůj čin spáchal oprávněně (an iure (recte) fecerit?). Zvláštním případem tohoto statusu je uvedení okolností označujících míru činu (status quantitatis).

4. Status translationis (přenesení)

Zatímco tři předchozí statusy se vztahovaly k samé události projednávané soudem, spočívá čtvrtý status ve vymezení vlastní situace soudního řízení a soudní řeči. Je totiž založen na pochybnosti soudce, zda je s to podstatu sporu pochopit a rozhodnout o ní (an actio iure intendatur?). Stejnou pochybnost o vlastní kompetenci pronést účinnou soudní řeč může mít i řečník. Tato snaha přenést (odtud translatio) rozhodnutí na jiné soudní řízení může být vyvolána výrokem obžalovaného (non [322]habes ius actionis), námitkou publika nebo vlastním kritickým postojem soudce nebo řečníka.

Podrobná charakteristika obsahu a zaměření soudní řeči pomocí soustavy statusů vedla antické autory k možnému zobecnění statusových otázek na libovolný jazykový projev. Toto zobecnění šlo v zásadě třemi směry:

(1) Východiskem prvního směru bylo třídění otázek shrnujích podstatu řeči na konkrétní, praktické, zakončené (questiones finitae), které bylo možno s relativní úplností vyřešit (takové byly např. otázky předkládané soudu), a na otázky abstraktně teoretické, jejichž řešení se přenechávalo filozofii, vědě nebo víře (questiones infinitae). Např. otázka zda svět vznikl seskupením atomů je otázkou prvního statusu, úvaha na téma co je ctnost se vztahuje k druhému statusu, moralistní reflexe, jak je třeba žít, k třetímu statusu a konečně pochybnost autora vyrovnat se s tématem, oblíbený exordiální topos středověkých autorů, je příkladem statusu čtvrtého.

(2) Druhá cesta zobecnění statusů vede od projevů soudních k projevům poradním a oslavným. Formálním příznakem tohoto zobecnění je posun gramatického času otázek od minulosti k budoucnosti (u žánrů poradních) a k přítomnosti (u žánrů oslavných, resp. útočných) a změna modality od reálného významu děje k možnému nebo náležitému (u žánrů poradních).

V projevech poradních tak první status dosazuje místo posloupnosti výroků fecisti — non feci — an fecerit? posloupnost faciendum — non faciendum — an faciendum? a postihuje tak vlastní jádro politické řeči — přesvědčit posluchače úvahou o budoucí možné činnosti. Druhý status vymezuje předmět této činnosti výroky faciendum — faciendum, sed non hoc — an hoc faciendum. Třetí status označuje kvalitu náležitého děje (faciendum — faciendum, sed respectu utilitatis — an faciendum respectu utilitatis?), čtvrtý status konečně spočívá v řečníkově úvaze, zda by místo něho neměl mluvit někdo povolanější.

V projevech oslavných pochopitelně odpadá první status, neboť předmět chvály bývá znám, zato jsou bohatě rozvinuty statusy druhý a třetí. Druhý status v podobě přímých i opisných pojmenování a atributů, stálých i příležitostných, které se vztahují k oslavované osobě, bytosti, krajině, věci, třetí status v líčení okolností obklopujících předmět chvály.

(3) Konečně třetí způsob zobecnění statusů vychází z rozvinutí modalit posuzovaného děje. Aby mohla být zodpovězena obecná otázka prvního statusu soudních projevů (an fecerit?), bylo třeba rozlišit, zda čin vycházel přímo ze záměru pachatele, nebo z vnějších okolností, na pachateli celkem nezávislých.

V prvním případě šlo o otázku, zdali pachatel chtěl čin skutečně spáchat (an voluerit?). Byla-li odpověď kladná, hledaly se jednak motivy vnitřní (causae) vycházející z duševních dispozic (hněv, nenávist, strach, vášeň), jednak motivy vnější (consilia) spočívající v prospěchu, který pachatel od činu očekává (odtud argument cui bono).

V druhém případě šlo o uvážení objektivních možností činu vyjádřené otázkou, zda pachatel čin mohl spáchat (an potuerit?). Tato možnost spočívá buď ve fyzických vlastnostech pachatele (potestas), nebo v situaci, za níž čin vznikl (facultas). Zvažování vztahů těchto modalit ke skutečnosti bylo vodítkem k úspěšnému pronesení soudní řeči a ke konečnému vynesení rozsudku.

Rozborem statusů řeči se vytvořily předpoklady pro vznik jedné z nejstarších koncepcí obsahové analýzy díla a sémantiky textu. S postupnou ztrátou významu soudních řečí v císařském Římě se totiž interpretace právních případů měnila v interpretaci literárních textů. Podnětnost učení o statusech pro moderní sémantiku a sémiotiku spatřují v třech okruzích:

[323]1. Sémantika slova

Úkolem řečníka na soudu a obecně i úkolem každého mluvčího je volit taková slova, která by přesně odpovídala označovaným jevům. Jde tu tedy o harmonii (aptum) mezi věcí (res) a slovy (verba, nomina). Buď je tedy třeba věc pojmenovat (res est manifesta, sed de nomine non constat), nebo se pro známé slovo má vymezit věcný obsah (est certum de nomine, sed quaeritur quae res ei subicienda sit). Rozlišení obojí orientace je zároveň rozlišením procesu onomaziologického a sémaziologického.

2. Sémiotika textu

Úkolem řečníka na soudu nebylo jenom věc pojmenovat, ale také klasifikovat a posoudit vzhledem k určité právní normě. Vzájemným přiřazením věci a normy se zabýval dvojí druh soudních řečí. Cílem prvního (genus rationale) bylo pojmenovat a tím zobecnit skutkovou podstatu činu, aby mohla být kvalifikována trestem nebo odměnou. Naopak druhý typ (genus legale) vycházel z textu a smyslu zákona a konkretizoval jej na jednotlivý případ. Genus rationale tak stojí u počátků vědních oborů obsahujících vedle výroků popisných i výroky hodnotící a normotvorné (takový je např. vztah mezi popisem jazyka a jeho regulováním, mezi literární teorií a literární kritikou ap.). Naopak genus legale je jednou z nejstarších teorií interpretace textu, protože se zabývá výkladem zákona, který pochopitelně všechny konkrétní činy nevyjmenovává, ale pouze je obecně shrnuje. Proto se genus legale zaměřuje jednak na filologickou nalýzu jazykové formy zákona (scriptum legis), jednak na odhalení smyslu, který zákonodárce do textu vložil (voluntas legumlatoris). Analýza jazykové formy se v antické rétorice opírala o dvě zásady. První (ratio) shrnovala jazykovou správnost a logickou důslednost textu, druhá (consuetudo, usus) vycházela z praktického užívání jazyka, z porozumění, které bylo diktováno filologickou empirií vzdělaného čtenáře. Předpokladem analýzy smyslu zákona byla rovnost plnoprávných občanů před soudem (aequitas), která každému poskytovala možnost, aby se mohl podílet na vytváření právní normy. Z hlediska komunikační teorie byl výklad smyslu založen na proměnlivosti role autora a adresáta.

3. Obsahová analýza textu

Díky uvádění literárních příkladů na původně jen právní problematiku statusů se ukázalo, že učení o statusech je schopno sloužit i rozboru obsahových a kompozičních složek literárního díla a být měřítkem jeho žánrového zařazení. Status dohadu je např. typický pro tvorbu stupňující napětí a tajemství, která od 19. stol. našla své vyjádření v detektivních příbězích. (Jejich osnovu naznačuje již Kvintilián posloupností výroků occidisti hominem — non occidi — an occiderit? — ergo quis occidit?). Týž status byl i důležitým prostředkem kompozičním. V Ovidiových Metamorfózách se obvykle jméno hrdiny odsouvá od začátku, předtím je nahrazováno perifrázemi; na principu prvního statusu je budována kompozice Lermontovova Hrdiny naší doby. Podobným klíčem k vymezení struktury obsahu díla jsou i statusy ostatní. Např. uzlové body Wenzigova libreta k Daliboru jsou v podstatě řetězem statusů:

Dalibor (1. 4):	Zapírat nechci, nejsemť zvyklý lháti.
	Jáť přísahal jsem pomstu	Feci, sed de iure
	a přísahu co řádný muž jsem splnil.
	…	(status qualitatis)
	Muž právo k tomu vzíti nenechá si!
Vladislav (1. 4):	Tys vzpouru vedl proti svému králi!	Quid fecerit?
		(status finitionis)
Dalibor (2. 2):	Ha, kdo jsi ty, chlapče, mluv,	Quis est?
	jsi snad stvoření nebeské?	(status coniecturae)
	Čili zjev pekelných snův?
[324]Vladislav (3. 2):	V tak pozdní dobu povolal jsem vás sem,
	neb chvátá čin a zráda zkázou hrozí
	a bez klidu a stání	Habeo ius sententiae?
	se ňadra dmou!	(status translationis)
	Teď znáte vše, tož raďte! Rozhodněte!
	…
Soudcové:	Ať bůh nad ním rozsoudí …	Quid fecerit?
	Že vzrůstá každé chvíle zrády moc,	(status finitionis)
	tož zemři Dalibor hned dnešní noc![2]

 

R É S U M É

The Sources of Semiotics in Antic Oratory

The relationship between semiotics and antic oratory is demonstrated by the term status. The status characterized a question revealing the essence of forensic speech. Ancient theorists distinguished four status: conjecture (who commited?), definition (what?), quality (how?) and transposition (doubtfulness: habeo ius actionis?). The status questions could be modified in deliberative and demonstrative (ceremonial) speeches according to tense and modality. The paper discusses the application of status questions for semiotics, text theory and content analysis.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 321-324

Předchozí Jan Chloupek: Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu

Následující Jozef Mistrík: Paralingvistické prostriedky v dialógu