Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Dialektika stálého a proměnného v publicistickém stylu

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

Диалектика постоянного и переменного в публицистическом стиле / La dialectique du constant et du variable dans le style journalistique

Publicistický styl byl mezi funkční styly spisovné češtiny pojat v padesátých letech, třebaže beze zření k názoru jazykovědců vznikl zajisté se zrodem periodického tisku. Dorozumívací oblast tisku, později rozhlasu a posléze televize se tak výrazně vyhranila, že dnes o oprávněnosti publicistického stylu není pochybností. Poměrně pozdní jeho vymezení z hlediska funkčního i výrazového bylo způsobeno jeho úzkou vazbou na základní styl odborný, smíšeným jeho charakterem a zdůrazňováním informativní funkce publicistických projevů; k těmto tezím do značné míry správným, byť jednostranným, je třeba několika poznámek.

Charakteristické stylistické rysy odborné literatury (a sekundárně i odborných výkladů mluvených) jsou sice vypracovány, ustáleny a známy; nicméně patří dorozumívací oblasti, která existuje až za hranicí běžné, každodenní jazykové interakce; nadto jsou diferencovány podle jednotlivých odborných disciplín — dílem se styčnými plochami, dílem bez nich (srov. nejméně trojí význam termínu morfologie podle vědních oborů). Z odborné, popř. jednací literatury vzchází toliko velmi slabý tlak k napodobování ze strany veřejnosti; u vědecké obce stává se nemalým, dlouhodobým problémem hledání „společného jazyka“. Odborný styl jako styl oficiálního styku byl kdysi zřejmě základem, z něhož se počal odvíjet styl publicistický, a to souběžně s tím, jak vzrůstal společenský význam nové dorozumívací oblasti. Odborný styl neměl u nás rozhodující vliv na kodifikaci spisovné češtiny (mimo to, že byl prostředkem jejího ztvárnění), tím méně na běžnou mluvu.

Žánrová a jazyková různorodost publicistiky je zřejmá. Nelze však pochybovat o tom, že jejím jádrem jsou sdělení politická a ekonomická (včetně výrobních), dále sportovní a kulturní. Zvláštním druhem zůstává inzerce: i ta je v podstatě záležitostí ekonomické „výměny“ (koneckonců včetně např. hledání partnera). Kvůli jiné tematice by nebyly vydávány noviny, jiná „publicistika“ by nezbyla rozhlasu, ani televizi.

Informativní funkce publicistiky je nesporná, není však pro publicistiku specifická. Informativní funkce je vlastní každému jazykovému projevu: ty se potom odlišují svou funkcí specifickou.

Jaká je specifická funkce publicistického stylu? Bezprostředně agitační a trvale uvědomovací, a to zjevná (přímá), nebo skrytá (nepřímá). Čím je agitační a uvědomovací působení jednotnější, tím je účinnější. Úspěšné je rovněž tehdy, je-li komplexní: proto nebývá založeno jen na racionální argumentaci. Na rozdíl od uměleckého projevu je agitační a uvědomovací působení cílem publicistického projevu.[1]

Jaké výrazové prostředky odpovídají právě této specifické funkci publicistického stylu, jsou trvalé, či se obměňují?

(1) Jisté jazykové prostředky se ustalují.

Na jazykové stabilizaci publicistiky se podílejí především termíny, které do publicistiky pronikly z odborného dorozumívání a jejím prostřednictvím se stávají aktivní nebo aspoň pasívní složkou obecného vyjadřování. Jejich užití není namnoze samoúčelné: při výběru ze synonym nebo při možném opisu vyjadřuje zvolená podoba solidaritu se společným vědomím doby (dnes jedině: hmotná zainteresovanost); některé z termínů (terminologických sousloví) se váží k celé epoše společenského vývoje [318](např. dělnická třída), vznik některých z nich lze naopak přímo datovat (výchovně vzdělávací soustava ČSSR). Výrazem solidarity s pracovní nebo zájmovou skupinou bývá užívání profesních prvků, které stojí na okraji spisovnosti, nebo prvků slangových, zjevně nespisovných. K stálosti vyjadřování dále přispívají četné prvky přejímané z diplomatické řeči. Posléze je stereotypnost publicistického vyjadřování vyvolávána neustále se opakujícími situacemi, kdy bývá hledání nového výrazu spojeno pouze s krátkodobým úspěchem.

V celku se v publicistickém stylu projevuje tendence k stabilizaci vyjadřování, a to jako prostředku stylisticky záměrnému (vyjádřit společenskou solidaritu), a tendence k automatizaci vyjadřování, a to v důsledku stálého stylotvorného faktoru neustále se opakující, jen v podrobnostech obměňované situace. Obojí vede k jisté stereotypnosti vyjádření; přestože ta je v podstatě nevyhnutelná a omluvitelná (srov. projevy úředního stylu), považuje se vzhledem k zájmu o čtenáře za nežádoucí, a profesionální sbory publicistů (redakce) se jí úporně brání.

(2) Z tohoto důvodu se jiné jazykové prostředky obměňují, aby byly stylisticky aktivní, tj. je jich využito pro aktualizaci.

Stylistický výběr publicisty nemá za cíl estetické působení projevu, ačkoli se ho nezříká, ale dokonalejší uplatnění funkce agitační a uvědomovací. Jde o to, zbavit publicistický text charakteristických rysů textu ryze odborného, jednacího, úředního (administrativního), učebnicového, tedy nezúčastněnosti na adresním stylotvorném faktoru. K tomu je zapotřebí jistého metajazykového zamyšlení publicisty, které je dosti blízké tvůrčí práci s jazykem.

Zřídlem obměny publicistického vyjadřování jsou obrazy, rčení a přísloví z každodenního života našeho lidu, dále aplikace antických situací, dějů a výroků na dnešní situaci, zčásti ještě i přenášení biblických situací a výroků; nadto se u nás běžně využívá myšlenkového bohatství klasiků marxismu-leninismu; z literárních (individuálních) obrazů se sahá výhradně po těch, které jsou veřejnosti veskrze známé. Vždy žádoucí aktualizace se zde dosahuje namnoze složitým způsobem, např. záměnou běžné signifikace (např. známého českého přísloví) za neobvyklou denotaci — např. přísloví Bez práce nejsou koláče se uvede jako titulek reportáže z pekárny! Aplikace našeho přísloví na marnou snahu získat pracovní síly by znamenala využití konotace na místě signifikace (vztahem sémantika - denotace - signifikace - konotace se zabývá K. Horálek). Doménu publicistického vyjadřování vytvářejí obrazy přenášené z jiné dorozumívací oblasti, srov. Není to podivné a podezřelé, že se stále hraje — řečeno sportovně — jen na jednu branku? (konotování z politické publicistiky Rudého práva); Koloniálnímu impériu zvoní hrana (rovněž RP).

Zatímco v krásné literatuře podřizuje umělec víceméně užší volbu výrazu svému uměleckému záměru, stylizuje výraz „po svém“, hodlá publicista a priori využívat všech širokých možností, které mu poskytuje národní jazyk, třebaže na základním pozadí (neutrálního) jazyka spisovného. Užívá potom vedle sebe prostředků i silně knižních (tyjí z krize), hovorových (kapric), slangových (pucflek), profesních (tiskovka), citátových (gastarbajtr), emociálně velmi angažovaných (frázičky pro naivní dušičky) a jiných. Specifické pro publicistický styl je to, že uvádění podobných stylisticky aktivních výrazů bývá v publicistice většinou signalizováno uvozovkami. Čím aktivnější úlohu v textu výraz plní, tím častěji bývá označen uvozovkami, a to v různém metajazykovém významu: jak se obecně říká („machr“), jak se někde říká („východní politika“), jak někdo určitý říká (egyptský státník vychvaloval „mírovou ofenzívu“ svého prezidenta), popř. i abych tak řekl (při hledání výrazu: práce se železem ho „chytla“). Tyto základní metajazykové odstíny bývají nadto doprovodně komplikovány i různým subjektivním postojem pisatele (Kroupa se stal „motorem“ útoku — ztotožnění s hodnocením, Jiní vandalové se „podepsali“ — čin mluví sám, není třeba silného výrazu, Mužstvo se ke konci hry začalo „trápit“ — shrnuta situace sportovcům [319]známá, tento „inženýr“ — víme, že jde o sňatkového podvodníka, „starozákonní práva“ Izraele — domnělá). Publicistovi jde o to, aby výrazy označené uvozovkami čněly výrazně z kontextu jako doklad jeho vědomého úsilí o přiléhavou stylizaci, nebo aspoň jeho hledání výrazu, a to bez omezení i za hranicemi obvyklosti, neutrálnosti, spisovnosti výrazu. Podobný postup objevuje se v umělecké literatuře výjimečně, tam má každý výraz v textu spíše jakoby své domovské právo.[2]

Část stylistických aktualizací vyplývá z konfrontace se situací danou kontextem; přitom se zároveň dosahuje stručnosti a úspornosti vyjadřování. Dochází např. k vynechání jednoho nebo více významových jader explicitního přívlastku a vzniká přívlastek implicitní (vždy shodný), budící čtenářovu pozornost. Měřeno předpokládaným, významově „přesným“ explicitním přívlastkem, je totiž implicitní přívlastek pro svou neúplnost významově nezřetelný nebo méně zřetelný. Příklady: mladý film, tj. titulek k filmovému festivalu mladých tvůrců, miliónový nápad, tj. nápad šetřící milióny, stříbrná brigáda, tj. brigáda vyznamenaná stříbrným odznakem, „ženský“ seriál, tj. seriál o osudech žen. V běžné mluvě (srov. Rudé náměstí v Brně, vlastně náměstí Rudé armády, na Palacké), v archaických dialektech (mrtvá cesta, tj. cesta na hřbitov) a ve staré češtině (noha stolová) je dosvědčena tendence k přednostnímu užívání shodného přívlastku. Tato základní strukturní předloha zůstává sice i v publicistickém stylu dnešní doby zásadně zachována (srov. vládní termín, tedy termín sice ve vztahu k vládě, ale především vládou stanovený pro jiné), ale spíše jde o vysunutí jednoho významu, umožňující další asociace, potvrzené nebo vyvrácené dalšími obsahy textu (vysunutí umožněné širokou vztahovostí českých adj. přípon).

Závěr. Mezi jazykovými prostředky ustálenými a automatizovanými a proti tomu aktualizovanými existují při dynamičnosti jazykového vývoje publicistiky předěly, které jsou neustále překonávány: staré modely vyjadřování jsou nově naplňovány, vznikají nové, ale ty se šíří a stírají. Původně tvůrčí vyjádření se automatizuje, lze jej však kdykoli oživit aktualizací (např. vztažením na jinou dorozumívací oblast), naopak automatizované, ba otřepané vyjadřování může znenadání čnít z nového kontextu novými výrazovými kvalitami — zase však nikoli natrvalo. Staré vyjádření se obnovuje, nové stárne. Podstatou publicistického stylu je trvalé hledání nového způsobu vyjádření a zároveň zevšedňování tohoto vyjádření v každodenní produkci publicistiky.[3]

 

R É S U M É

Die Dialektik des Stabilen und Veränderlichen im publizistischen Stil

Eine publizistische Mitteilung wird in der Regel so formuliert, daß sie imstande ist, den Leser, Hörer oder Zuschauer nicht nur zu informieren, sondern ihn agitatorisch zu gewinnen und langfristig aufzuklären. Zur Erfüllung dieser spezifischen Funktion des publizistischen Stils trägt vor allem die Wiederholung der Argumentation sowie eine komplexe (nicht nur rationale) Wirkung auf den Rezipienten bei. Das Spezifikum der Ausdruckweise des publizistischen Stils besteht darin, daß sich gewisse Sprachmittel stabilisieren (im Hinblick auf die sich stets wiederholenden ähnlichen Situationen) und automatisieren (so z. B. um die Solidarität mit dem gesellschaftlichen [320]Bewußtsein der Zeit zu manifestieren), so daß dem publizistischen Stil eine stereotype Ausdrukcsweise zu drohen scheint. Dies würde wiederum die Schwächung einer komplexen Wirkung zur Folge haben und deswegen wird sie durch verschiedene Weisen der stilistischen Aktivisierung beseitigt. Dessenungeachtet wird ein neues oder neu angenommenes Mittel durch die öftere Wiederholung verbreitet, so daß der Charakter der einstigen stilistischen Innovation allmählich verloren geht. Im Ganzen ist das Wesen des publizistischen Stils als dialektische Einheit aufzufassen, in der es stets um die Stabilisierung des Variablen und um die Zerlegung des Stabilisierten geht.


[1] Srov. výběr Lenin o tisku, Praha 1970.

[2] Na tento zvláštní způsob použití uvozovek upozornil tuším poprvé F. Cuřín, O jazyce novin, NŘ 1958, s. 226, avšak jen některých našich případů se týkají jeho slova: „Zpravodajové tak celkem pohodlně ulamují hroty výtkám, že do spisovného jazyka uvádějí slova nespisovná, zpravidla slangová.“ — K. Hausenblasovi vděčím za připomínku, že M. Pujmanová vyznačovala kurzívou ty části textu, které jako by citovala z prostředí svých postav (Hra s ohněm aj.).

[3] Hodnotíme-li účinnost agitace vyjadřované jazykem, tkví ve skrytosti nebo otevřenosti tohoto působení zásadní rozdíl mezi kapitalistickým tiskem a na druhé straně tiskem komunistickým, dělnickým. Nestačí však tento rozdíl postihnout pouze obecnou tezí, nýbrž je nutno analyzovat jazyk a styl toho nebo onoho publicistického orgánu.

Slovo a slovesnost, ročník 39 (1978), číslo 3-4, s. 317-320

Předchozí Ella Sekaninová: Konfrontácia slovies typu poletím, ponesiem v češtine, slovenčine a ruštine

Následující Jiří Kraus: Zdroje sémiotiky v antických teoriích řečnictví (K obsahovému rozboru textu)