Zdeněk Nejedlý a jeho argumentace

Josef Štěpán

[Articles]

(pdf)

Зденек Неедлы и его аргументация / Zdeněk Nejedlý et son argumentation

1. Rozhodujícím nástrojem působení Zd. Nejedlého byl jeho jazyk, psaný i mluvený. Jeho spisovatelská činnost trvala déle než šedesát let. Je proto samozřejmé, že jeho rané jazykové projevy jsou odlišné od projevů pozdějších a že je možno na Nejedlého díle pozorovat pohyb v jazykové normě. Nejedlý později upravoval svá starší díla, úpravy však nikdy nenarušily individuální rysy jeho vyspělého jazyka a stylu. Své vyznání k jazyku vyjádřil slovy: „Já aspoň svůj jazyk, získaný dlouhým stykem a studiem nejlepších našich autorů, od Husa až po dnešek, takto prznit si nenechám.“[1] Jeho díla mají rozsáhlý repertoár knižních jazykových prostředků, které získal už od dětství četbou, zvl. spisů historických. Tak např. četbou Fr. Palackého lze vysvětlit u Nejedlého větší počet druhů spojovacích výrazů na rozdíl od dnešní spisovné normy (nebo i neb, odkud i odkudž, kde i kdež, kam i kamž atd.), vysokou frekvenci přechodníků apod. Z druhé strany užívá zase Nejedlý hovorové tvary a konstrukce, parenteze, otázky, emocionální věty, a to v takové míře, že je možno uvažovat o mluvním rázu jeho výkladů (i písemných) jako o základní vlastnosti jeho stylu.

Jazykem Zd. Nejedlého se podrobně zabýval Kvido Hodura.[2] Zkoumal především jeho slovní tvary z hlediska hovorovosti a knižnosti, při výběru slov ukázal na individuální odlišnosti Zd. Nejedlého. Jeho větu charakterizoval jako krátkou (na rozdíl od humanistické periody ještě jeho učitele O. Hostinského). Delší věty, resp. periody, jsou u Nejedlého vzácné a objevují se hlavně v situacích obsahem zvláště závažných. Detailně se Hodura zabýval Nejedlého názory na jazyk.

2. Nechceme zde zkoumat Nejedlého jazyk jako celek se všemi jeho slohovými postupy a útvary, nýbrž chceme si všimnout dílčího, avšak velmi důležitého jevu jeho výkladového stylu — argumentace.

2.1. Pro Nejedlého jsou při argumentování i jindy příznačné protiklady vyjadřované kladem a záporem i kontrastně konfrontačními konstrukcemi; časté je u něho i vyjadřování vztahů odporovacích i stupňovacích.

Zd. Nejedlý staví často jevy do protikladu. Velmi osobité jsou záporné věty vyznačující se oddělením záporové partikule od slovesa. Tyto záporné věty jsou kladeny do protikladu s větami kladnými, srov. Zanechav plánů virtuosních rozhodl se založit si hudební školu (Z. N.). Ne že by pokládal učitelství za své pravé povolání, ale jeho smyslu o veřejné zájmy bylo učení hudbě přece jen bližší než virtuoství (Smetana 68—69).[3] Patří sem i konstrukce, v nichž je navíc v první větě po partikuli ne záporné sloveso, takže věta má dvojí větný zápor. Zápor se tak ruší, věta jako celek má kladný smysl a je kladena do protikladu s následující větou, nejčastěji kladnou, srov. Tento ruch vzbudil konečně ve Smetanovi i skladatele a virtuosa. Ne že by byl již předtím neskládal a nevystupoval, ale nyní teprve poznal, co jedno i druhé doopravdy znamená (Smetana 28-29). Protiklad je zde podtržen i užitím časových adverbií předtím a nyní. Jindy je zase podtržen osamostatněním kladné věty, srov. Zvláštní význam má tu však klavír. Ne že by tu Smetana jen proto, že sám byl pianistou, dával převažovat klavíru nad ostatními dvěma nástroji. Naopak i housle i violoncello mají tu party nadmíru vděčné (Smetana 119). Výrazem proto zde autor explicitně vyjadřuje kauzální [2]vztah. Oblíbil si dále protiklad členského záporu a kladu, srov. A nikoli jen příležitostně, z nějakého vnějšího popudu, nýbrž z vlastní potřeby tvůrčí, a nikoli jen nahodile, ojediněle, nýbrž koncipoval si hned čtyři polky najednou (Smetana 221).

Odporovací protiklad mezi větou zápornou a kladnou Nejedlý často zesiluje lexikálně výrazy nic a vše, srov. Nic nebylo v jeho hře těžkopádné, nýbrž vše bylo jako nadýchnuté (Smetana 97) nebo výrazem naopak, srov. Smetanova příroda zajisté nikdy není romanticky vzrušená, neklidná, znepokojující, nýbrž naopak se vyznačuje jakýmsi klidem (Smetana 26). Někdy se na tento uvedený protiklad navrstvuje ještě vztah stupňovací, srov. Přitom se Smetana nejen nevzpírá, nýbrž naopak docela poddává směru doby (Smetana 34). Spojením záporu větného a členského nebo lexikálního Nejedlý často zápor ruší, smysl je kladný, ale s jiným zabarvením, než má normální klad, srov. (ohlasy) nebyly nepodobny dojmům Smetanovým (Smetana 59). Využívá toho pak i při vyjadřování protikladu, srov. Smetana nemohl také nežít intenzívně i tyto nové hudební směry, ale ovšem nikoli jen podle módy oné doby, nýbrž po svém (Smetana 50).

Plastičnosti argumentace dosahuje Zd. Nejedlý nejen užíváním odporovacích vztahů a stupňování, nýbrž i konfrontačního souvětí. Srov. Byl-li až dotud stále ještě takřka dítětem, dospěl nyní rychle v jinocha (Smetana 31). U Zd. Nejedlého stejně jako u celé jeho generace převažuje ještě věta s kdežto na prvním místě,[4] srov. kdežto u oněch salónních skladatelů to byly hříčky, zakrývající vnitřní prázdnotu, jest u Smetany každá ta figura, každý ten obrat oduševněn (Smetana 39).

Oživení dosahuje Nejedlý tím, že staví do protikladu tezi a její vysvětlení tak, že se ptá po příčině jistého jevu a hned odpovídá. Srov. Není tu zajisté široko daleko lepšího, dobřejšího člověka, než jest babička. A proč? Protože v její duši jest vždycky dokonalá rovnováha, dokonalá harmonie (Němcová 78). Jde o mluvní vyjádření.

2.2. U Zd. Nejedlého se setkáváme s celou škálou typů argumentování: od typů elementárních, v nichž se vysvětluje nadhozená teze, např. Obsazení orchestru jest pak v této ouvertuře … již značně veliké, neboť mimo smyčce a dvojité obsazení dřev předpisuje tu Smetana 4 lesní rohy, 3 trubky … (Smetana 85), nebo v nichž se vyjadřuje důsledek toho, co je vyjádřeno větou předchozí, srov. To byla ovšem veliká rána do Smetanových plánů, jež mu vzala chuť, aby na té své cestě pokračoval, takže se ihned vrátil do Prahy (Smetana 68), přes kratší i delší řetězce dějů, srov. např. To vidíme již na pochodech, jež komponoval roku 1845 jako úlohy. Nyní však to bylo opřeno o vlastní zkušenost, o realitu. Proto jsou mu tyto pochody tím více přímo výrazem nálady té doby, plné hromadných lidových projevů. Proto také Pochod studentské legie jest srdečnější než Pochod námořní gardy (Smetana 83), až např. k argumentaci cyklického typu, srov.:

(Smetanův poměr k Chopinovi) byl proto i tak naprosto kladný, že nemá takřka smyslu vytýkat i rozdíly mezi nimi (N₁). Neznamenal nic ani takový rozdíl, že Smetanovo celé skladatelské úsilí tíhne potom k opeře (P′₁), kdežto Chopin jest ve své subjektivnosti čirou negací dramatičnosti ve smyslu operním (P″₁). Neznamená nic ani ten rozdíl, že Chopin byl nejen ušlechtilostí své hudby, ale i povahou své osobnosti skutečný aristokrat (P′₂), kdežto Smetana byl duch naopak zcela lidový … (P″₂). A nezměnily na tom nic ani jakékoli proměny doby i vkusu (P′₃). A tak ještě roku 1880 … dal (Smetana) na program uprostřed svých skladeb jedinou skladbu cizí: Chopinovo nocturno H dur … (N₂) (60—61).

V této argumentaci první větný celek vyjadřuje obecně, že nemá smyslu vytýkat rozdíly mezi Smetanou a Chopinem (N₁). V dalších větách se toto obecné tvrzení vysvětluje několika zdůvodňovacími jevy. Poslední věta je důsledkem (N₂) děje prvního větného celku, první větný celek plní vzhledem k N₂ funkci P₂. Dochází tak k uzavření argumentace.

[3]Zd. Nejedlý odhaluje při své argumentaci především kauzální vztahy v objektivní realitě. Operuje ovšem i s kauzálními vztahy mezi jevy myšlení, při takové argumentaci však vychází z dobré znalosti objektivní reality.

Na závěr si všimněme rozsáhlé argumentace Zd. Nejedlého, z níž je patrná dialektika jeho myšlení. Jde o argumentaci na s. 75—81 v díle o B. Smetanovi (o. c. v pozn. 3), která zaujímá osm odstavců. Nebudeme se zabývat způsobem argumentace v jednotlivých odstavcích, nýbrž všimneme si relace mezi nimi. Základní teze, kterou Nejedlý vysvětluje osmi následujícími odstavci (nejde o výčet, nýbrž o kauzální souvislost), zní: Abychom tomu porozuměli (hudbě před rokem 1848), nutno si aspoň stručně načrtnout stav tehdejšího našeho národního umění (Smetana 75).[5] Tato věta explicitně uvozuje argumentaci stavu národního umění před r. 1848, jak o tom svědčí text po vylíčení tohoto stavu: text je pak charakterizován už souvislostí chronologickou, mluví se o r. 1848 (na s. 81). Konec rozsáhlé argumentace je tedy dán přechodem k souvislosti chronologické.

V prvním odstavci Nejedlý píše, že umění až do té doby prošlo hlavně dvěma směry: první reprezentovaný Janem Kollárem hledal kořeny národního umění v dobách dávných, mytických, druhý směr reprezentovaný F. L. Čelakovským viděl naopak hlavní sílu národa v přítomnosti. V druhém odstavci se ukazuje, že se první směr se svou vizí minulosti u Smetany projevuje už ve věku velmi raném. Třetí odstavec to doplňuje zjištěním, že druhý směr, glorifikující venkov, byl Smetanovi tehdy ještě bližší, že bychom nalezli vůbec dost shod mezi Čelakovským a Smetanou. Protože však tehdejší národní hudba za vedení Fr. Škroupa a prostřednictvím J. K. Chmelenského příliš rozmělnila Čelakovského „ohlasy“, stojí Smetana přece zase jen na docela opačném pólu, než stál Čelakovský a zvláště jeho škola (4. odstavec). Že tehdy ve 40. letech nebyl Smetana sám, ukazuje 5. odstavec (už dříve se proti Čelakovského oficiální škole postavil Mácha). Smetanův umělecký poměr k nové literární generaci, jež ve stopách Máchových počala tehdy usilovat o nové české umění, naznačuje 6. odstavec. V 7. odstavci se popisují stručně osobní vztahy mezi novou literární generací, sdruženou ve skupině „Mladá Čechie“, a Smetanou, zvláště se ukazuje na poměr B. Smetany a B. Němcové, kteří se snad nikdy nesešli, ale jejichž umělecká podobnost je nápadná (8. odstavec).

Zd. Nejedlý při své argumentaci postupuje dialekticky: staví do protikladu dva směry národního umění, ukazuje však, že protiklad není absolutní, protože oba směry ovlivňují B. Smetanu. Třebaže ho více ovlivňuje druhý směr, Smetana se s ním neztotožňuje. Dochází k negaci obou směrů a k vytvoření nové vyšší kvality. Nejedlý ovšem vidí tuto novou kvalitu v její složitosti, diferencovaně; nová generace má už jisté rozdíly, které jsou zárodkem vzniku nového protikladu. Před r. 1848 vystupují však ještě do popředí spíše shody. Přímo úžasné shody nalézá Nejedlý mezi Smetanou a Němcovou (v milostných scénách jejich děl, v kresbě postav, v líčení scenérií přírodních atd.).

3. Zd. Nejedlý byl vynikajícím historikem a odborníkem v kulturních dějinách. Znal nejen velmi zasvěceně realitu, ale uměl svých znalostí dokonale využít při psaní svých děl. V jeho životopisných dílech se uplatňuje pochopitelně především chronologická (dějová) souvislost. Nejedlého dialektické myšlení ovšem hledá souvislosti a chápe skutečnost v neustálé změně, která se uskutečňuje bojem protikladů. To se pak manifestuje i v jazykovém vyjadřování. Nejedlý nejen popisuje objektivní realitu, ale také argumentuje, odhaluje kauzální souvislosti. Nám pak zůstává úkol vypracovat jazykovou teorii argumentování.

 

[4]R É S U M É

Зденек Нейедлы и его аргументация

В статье автор показывает, что З. Нейедлы известным историком и специалистом в области истории культуры. Он знал не только глубоко объективную действитeльность, а также сумел свои знания и прекрасно использовать в своей работе. Проводится разбор его произведений Бедржих Сметана (1. изд. 1924) и Божена Немцова (1. изд. 1922). В них отражается хронологическая последовательность действий. Однако диалектическое мышление З. Нейедлого ищет соответствия и понимает действительность в постоянных изменениях, которые осуществляются в борьбе противоречий. Нейедлы не только описывает объективную действительность, а также докладывает (аргументирует) об этом, открывает взаимоотношения каузального типа. Проводится разбор этих синтаксических конструкций.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 1-4

Previous Jiřina Smrčková: Poetika východoevropského středověkého písemnictví D. S. Lichačova

Next Petr Karlík: Tzv. že-výpovědi a jejich funkce