Tzv. že-výpovědi a jejich funkce

Petr Karlík

[Články]

(pdf)

T. наз. že-высказывания и их функции / Les soi-disant že-énoncés et leurs fonctions

K nejdůležitějším aspektům relativizace výpovědi k promluvové situaci patří různé postoje mluvčího k propozičnímu obsahu výpovědi, tj. ta složka komunikativně pragmatické dimenze výpovědi, která bývá někdy označována jako interní pragmatika. Obsah i rozsah pojmu postoj mluvčího bývá ovšem chápán různě, což vede k tomu, že při stanovení základních typů postojů se vedle postoje komunikativně intenčního a jistotně modalitního rozlišuje ještě postoj emocionálně hodnotící (u M. Grepla),[1] postoj evaluační (u M. Čejky)[2] a postoj časový, postoj souhlasu a nesouhlasu a aktuální členění (u A. Svobody).[3]

Vycházíme z koncepce M. Grepla,[4] který chápe postoje jako specifické druhy predikátů (predikáty postojové), jejichž jedním (často levointenčním) participantem je mluvčí (ego). Specifičnost těchto predikátů je dána tím, že jsou vázány na moment promluvy (nunc) a na místo promluvy (hic) a že nemohou být „znejistotněny“. Pokud jde o výrazovou stránku, mohou být signalizovány tzv. explicitně (postojovým predikátorem slovesným nebo slovesně jmenným, zpravidla v 1. os. sg. ind. préz.) nebo tzv. implicitně (prostředky gramatickými, lexikálními, intonačními aj.). Každý ze tří základních typů postojů má ovšem řadu dílčích hodnot, které mohou být specifikovány na podhodnoty; z nich mnohé bude ještě třeba pojmově vymezit a specifikovat, a také terminologicky zakotvit.[5]

Chceme ukázat, jak se na signalizaci jednotlivých postojových hodnot a podhodnot podílejí výpovědi s partikulí že, neboli tzv. že-výpovědi. V popisech výrazové roviny interní pragmatiky jim dosud nebyla věnována náležitá pozornost. Tento typ výpovědí, tj. výpovědí uvozených partikulí homonymní se spojkou, se někdy cítí jako „zbytek souvětí“, k němuž chybí hlavní věta; J. V. Bečka mluví proto o zvolacích větách s formou věty vedlejší,[6] A. Buscha v novější práci o izolovaných větách s formou věty vedlejší.[7]

Tyto výpovědi představují formální ztvárnění nějakého propozičního obsahu jako participantu k chybějícímu postojovému predikátoru. Domníváme se, že spojovacím výrazem je právě předpoklad existence takového predikátoru signalizován. Srov.: Že mi dosud nenapsal! = Divím se (je mi divné, udivuje mě), že mi dosud nenapsal. Že zas přijde pozdě! = Jsem přesvědčen, že zas přijde pozdě. „Spojka“ sama ovšem konkrétní postojové hodnoty chybějících predikátorů jednoznačně neidentifikuje, není jejich ekvivalentem. Pouze spojovací výrazy, které nemají ryze syntaktickou funkci (např. jako by, když, aby aj.). mohou být víceméně jednoznačnými formálními exponenty daných postojových predikátů. Např. ve výpovědi Jako by někdo zvonil je „spojkou“ dost zřetelně signalizována „domněnka“, „zdání“ mluvčího (= Zdá se mi, jako by někdo zvonil) jako jedna z hodnot jistotně modalitního postoje.

Proto jsou že-výpovědi co do postojů mluvčího a jejich hodnot často víceznačné. [6]Např. výpověď Že mu dosud nezatelefonoval! může být chápána jako „podiv“ mluvčího k propozičnímu obsahu (Divím se, že mu dosud nezatelefonoval) nebo jako „zklamání“, „lítost“ (Jsem zklamán, že mu dosud nezatelefonoval), ale také jako „přesvědčení“ mluvčího (Jsem přesvědčen, že mu dosud nezatelefonoval). Podobně výpověď typu Že ho vzbudíš! může obsahovat postojový predikát „výstrahy“ nebo „prosbu“ apod. Na druhé straně je zřejmé, že tyto že-výpovědi chápeme jako výpovědi plně autonomní, nikoli jako vedlejší věty s vynecháním věty hlavní. Někdy v nich ani nemůžeme odpovídající postojový predikátor doplnit. To ukazuje, že sama tato syntaktická forma už jisté postojové hodnoty (predikáty) signalizuje, k jejich specifikaci a jednoznačné identifikaci slouží ovšem řada dalších formálních exponentů, zvl. intonace, umístění větného přízvuku, slovesný modus, vid, možnost (nemožnost) časových obměn aj. Je třeba ovšem vzít v úvahu i vzájemnou podmíněnost mezi možností aplikace nějaké postojové hodnoty (predikátu) a sémantikou predikátoru propozičního.

Z naznačené charakteristiky současně vyplývá, že mimo oblast našeho zkoumání zůstávají takové výpovědi, které by bylo možno označit jako dialogicky podmíněné redukce typu A: Co říkal Petr? B: Že nepřijde na schůzi.

Pokusíme se v tomto příspěvku analyzovat že-výpovědi v naznačeném smyslu a stanovit jejich funkce. Připomínáme, že i při řešení této dílčí problematiky z široké tematiky „postojů mluvčího“ se ukazuje jako závažné zjišťovat, stanovit a charakterizovat komplexy podmínek (tzv. pragmatických presupozic) realizace jednotlivých postojových hodnot. Jak ukazuje naše zkoumání, nelze ovšem že-výpovědi paušálně chápat jen jako výrazový prostředek postoje emocionálně hodnotícího,[8] nýbrž je třeba přihlížet k tomu, že tyto struktury fungují jako implicitní prostředek signalizace významových hodnot a podhodnot i v rámci postojů neemocionálních.

Nejprve se budeme zabývat analýzou že-výpovědí reprezentujících různé dílčí hodnoty postoje imperativního (tj. jedné ze základních hodnot komunikativně intenčního postojového typu).

1. „návrh“

Tuto dílčí hodnotu imperativního postoje lze vymezit jako výzvu adresátovi, aby se realizoval propoziční obsah. Jejím specifickým rysem se zdá být okolnost, že si mluvčí, ačkoliv je na realizaci výzvy zainteresován, nečiní nárok na respektování svého postoje. Znamená to, že rozhodnutí, zda bude propoziční obsah realizován, je ponecháno na vůli adresáta. Zřetelně se tato skutečnost projevuje při návrhu, na jehož realizaci se hodlá podílet i sám mluvčí. Srov.: Že bychom si tykali?

Tuto dílčí hodnotu imperativního postoje můžeme explicitně signalizovat např. postojovým predikátorem navrhuji ti. Je-li signalizována implicitně ve formě že-výpovědi, exponentem této její funkce je hlavně slovesný modus a intonace — obligátní je zde kondicionál přítomný a antikadence. Např.: Že bychom požádali o pomoc některého ze studentů? Že bys přestal kouřit? Že by ses mu omluvil? Při kladném návrhu mají propoziční predikátory většinou vid dokonavý (Že bys zamkl?), při záporném návrhu převážně formu vidu nedokonavého (Že bys nezamykal?). To potvrzuje správnost názoru M. Grepla,[9] že vidové modifikace, na které již dříve upozornili V. Mathesius, Fr. Trávníček, M. Dokulil, Fr. Kopečný a jiní, nejsou spjaty pouze s morfologickou formou imperativu, ale s imperativním postojem vůbec, a projevují se tedy v rámci všech syntaktických struktur, v nichž je signalizován imperativní postoj a jeho dílčí hodnoty (explicitně i implicitně).

[7]2. „prosba“

Prosba jako jedna z dílčích hodnot imperativního postoje bývá obvykle řazena mezi výzvy mírné, nekategorické. Specifičnost této podhodnoty můžeme vidět zejména v tom, že mluvčí je na platnosti propozičního obsahu velkou měrou zainteresován, avšak uvědomuje si své závislé postavení vůči adresátovi.

Explicitně může být prosba signalizována např. postojovým predikátem prosím tě. Výrazný implicitní prostředek představují právě že-výpovědi se stoupavě klesavou konkluzívní kadencí a pomalejším tempem výslovnosti. Např.: Že mi koupíš sovětskou zmrzlinu! Že mu nebudeš psát! Že mi zítra zatelefonuješ! Pokud jde o vidové modifikace, platí zde v podstatě totéž, co již bylo řečeno o návrhu. Zdá se, že kondicionál (v úvahu přichází pouze kondicionál přítomný) v těchto že-výpovědích funguje na bázi svého invariantního významu, tzn. vyjadřuje děje závisející na nějaké podmínce. Srov.: Že bys mi zítra zatelefonoval! (= např. kdyby ses něco důležitého dověděl).[10]

3. „výstraha“

Tuto speciální hodnotu imperativního postoje lze vymezit jako důtklivé, naléhavé upozornění adresátovi na negativní, neblahé důsledky, které by mohly vyplynout z nějaké činnosti konatele, kdyby upozornění mluvčího nevzal na vědomí. Přitom se prostě popisuje to, co by se mohlo nepříjemného stát, aniž by bylo verbis expressis vyjádřeno, při jaké činnosti si má dát konatel pozor. Např. výpověď Že se nachladíš! (Nenachlaď se!, Pak se nachlaď!) znamená tedy pouze upozornění na to, že může dojít k nachlazení, např. pokud se konatel neobleče, nebo bude pít studenou vodu apod. Signalizace výstrahy je proto, jak se zdá, možná pouze u propozičních predikátorů, které vyjadřují děj s možnými negativními následky, a to buď pro konatele, nebo pro někoho (něco) jiného.

Explicitně by bylo možno tuto speciální hodnotu signalizovat např. postojovým predikátorem upozorňuji tě. Pokud je výstraha signalizována že-výpovědí, formálním exponentem této funkce je především vidová forma propozičního predikátoru — jde o dokonavá slovesa (v prézentním tvaru). Obligátní je užití indikativu, ovšem s transpozicí kladu a záporu. Jak upozornil M. Dokulil,[11] sloveso má vždy dokonavou vidovou formu, protože v rámci výstrahy se výrazně uplatňuje představa výsledku činnosti. Např.: Že se řízneš! Že převrátíš tu vázu! Že se o tu cigaretu popálíš!

Dále si všimneme že-výpovědí signalizujících dílčí hodnoty postoje jistotně modalitního, definovaného jako „vyjádření různé míry subjektivního přesvědčení mluvčího o platnosti obsahu výpovědi“.[12] Snad bude vhodné připomenout, že jistotně modalitní postoj může být realizován pouze v rámci hodnoty „konstatace“ komunikativně intenčního postoje.

1. „přesvědčení“

Přesvědčení představuje spolu s dílčími hodnotami „domněnka“, „připouštění“, „možnost“ a „pochybnost“ neplnou jistotu mluvčího o platnosti propozičního obsahu. Podstata „přesvědčení“ záleží v tom, že mluvčí je subjektivně přesvědčen, že propoziční obsah platí, ale neví to úplně jistě. Jde tedy o hodnotu, která vyjadřuje míru jistoty blízkou 100 %.

[8]Explicitně ji lze signalizovat např. postojovým predikátorem slovesně jmenným jsem přesvědčen. Při implicitní signalizaci formou že-výpovědi (jde o formu funkčně synonymní s lexikálním prostředkem — modálními adverbii typu určitě, jistě) je formálním exponentem této funkce zejména intonace — intonační centrum je fixováno na partikuli že. Např.: Že zase zaspal! Že on už dnes nepřijde! Že jsem zapomněl tu aktovku na nádraží! Pokud jde o kondicionál (přítomný i minulý), vyjadřuje v rámci těchto že-výpovědí, že platnost propozičního obsahu je závislá na nějaké podmínce. Srov.: Že bys to byl dokázal i bez jeho pomoci!

Analýza těchto že-výpovědí zároveň ukazuje, že bude nutno ve zvýšené míře než dosud zkoumat vzájemný vztah, vzájemnou podmíněnost sémantického a pragmatického komponentu výpovědi. Tento postulát vyplývá i z našeho pozorování, že postojové podhodnoty nejistoty jsou inkompatibilní s některými sémantickými třídami propozičních predikátů, realizovaných predikátorem v 1. os. sg. préz. Srov.: *Že zpívám! *Že skáču! Zde lze uvažovat pouze o tzv. jistotní modalitě parciální, kdy postojový predikát „nezasahuje“ predikát propoziční. Srov.: Že zpívám dobře! (= Já zpívám určitě dobře), Že čtu detektivku! (= Já čtu určitě detektivku). Naproti tomu jiné sémantické třídy predikátů (bude nutno je ještě stanovit) mohou být „znejistotněny“ i za výše uvedené podmínky. Srov.: Že žárlím! Že bloudím! Že se mýlím! (= já určitě žárlím, bloudím, mýlím se).

Subkategorií „přesvědčení“ je sázka. Její podstata tkví v tom, že mluvčí je přesvědčen, že propoziční obsah platí, a zároveň předpokládá, že adresát o platnosti propozičního obsahu přesvědčen není. Uzavření sázky ovšem zároveň předpokládá, že se (oba) partneři dohodnou na formě odměny pro toho, jehož názor se ukáže správný. Signalizace sázky že-výpovědí je velmi frekventovaná, např.: Že nepřeskočíš ten potok! Že uběhnu stovku za 13 sekund! Že naši hokejisté zítra zvítězí!

2. „možnost“

Jde o další dílčí hodnotu jistotně modalitního postoje, která vyjadřuje neplnou jistotu mluvčího o platnosti propozičního obsahu. Co se týká míry jistoty, pohybuje se na hranici kolem 50 %. Explicitně ji lze signalizovat např. postojovým predikátorem je možné. Při implicitní signalizaci že-výpovědí je formálním exponentem této funkce především antikadence a kondicionál. Na rozdíl od „návrhu“ (tj. typu Že bys zavřel dveře?) je možno užít obě časové formy kondicionálu. Např.: Že bys byl zavřel dveře? Že bych se mýlil? Že bychom o tom již kdysi hovořili? K charakteristickým rysům těchto že-výpovědí lze počítat i to, že mohou být realizovány bez zřetele k fyzicky přítomnému adresátovi.

Nejčastější funkcí že-výpovědí je ovšem signalizace jednotlivých dílčích hodnot postoje emocionálně hodnotícího.

1. „výhrůžka“

Výhrůžku pokládáme za jednu z emocionálních hodnot v rámci konstatace. Mluvčí upozorňuje, že se zasadí o to, aby se uskutečnil děj s nepříznivými, nevítanými důsledky pro adresáta projevu, nebude-li jednat tak, jak si přeje. Podle našeho názoru můžeme rozlišovat dva typy výhrůžky; oba mají společné formální exponenty: futurální časovou orientaci propozičního predikátoru a fixaci intonačního centra na partikuli že.

a) „vyhrožování činem“

V takovém případě je mluvčí vždy zároveň původcem činnosti. Tento typ výhrůžky můžeme explicitně signalizovat pouze jako konstrukt, tj. chápat za formu notace, která explicitně zachycuje hierarchii postojových a propozičních složek, strukturou Vyhrožuji ti, že se oběsím. Běžná je naopak implicitní signalizace že-výpo[9]vědí, např.: Že se oběsím! Že tě kopnu! Že půjdu a řeknu to na tebe! Že dostaneš pár facek!

b) „vyhrožování příkazem (zákazem)“

V takovém případě mluvčí není agens děje. Také tento typ lze explicitně signalizovat pouze jako předpoklad strukturou Vyhrožuji ti, že ti přikážu, abys klečel. Jako implicitní prostředek zde fungují hlavně že-výpovědi. Např.: Že budeš klečet! Že půjdeš spat! Že se nebudeš dívat na televizi!

2. „podiv“

Další dílčí hodnotu v rámci konstatačního intenčně modalitního postoje reprezentuje podiv. Podstata této hodnoty záleží v tom, že mluvčí vyslovuje podiv nad platností propozičního obsahu, nad faktem, že jistý stav věcí platí jinak, než si představoval, nad něčím, co neočekával. Ukazuje se, že podobně jako u předcházející dílčí hodnoty je možno rozlišovat dva typy.

a) „podiv nad jistým stavem věcí“

Explicitně lze tento typ signalizovat např. formou Divím se, že to ten člověk vydrží, implicitně že-výpovědí Že to ten člověk vydrží! Za formální exponent této funkce že-výpovědí považujeme poněkud pomalejší tempo výslovnosti. Např.: Že s ním o tom mluvíš! Že se nestydí!

Chceme ještě poznamenat, že takové že-výpovědi, pokud jsou zakotveny v tzv. imperativní situaci, nabývají často smyslu vybízecího; dochází zde ovšem potom k transpozici kladu a záporu. Např.: Že tam chodíš! (= nechoď tam!), Že s tím neskoncuješ! Že se s ním po tom všem ještě bavíš!

b) „podiv nad postojem k propozici“

V rámci tohoto typu je podstatné, že mluvčí nevyslovuje podiv nad propozičním obsahem, nýbrž nad vyjádřeným postojem adresáta k němu. Jde tedy o podiv nad výrazem, nikoli nad faktem. Jak je patrné z explicitní notace, intenční a jistotně modalitní postoje adresátů se stávají při vyjádření tohoto typu podivu součástí složky propoziční. Např. podiv nad konstatačním (a jistotním) postojem lze signalizovat jako konstrukt formou Divím se, že víš a konstatuješ, že to ten člověk vydrží. Srov. zároveň implicitní signalizaci: Že to ten člověk vydrží? Že bude učit na gymnáziu? Že tam nepůjde? Jestliže vyjadřuje mluvčí podiv nad imperativním postojem adresáta, musí být ovšem tato postojová hodnota — nyní jako složka propoziční — při implicitní signalizaci že-výpovědí vyjádřena, např. modálním slovesem. Srov.: Že mám jít do kina? Že se tam máme přezouvat? Na rozdíl od podivového typu (a) je zde závazně antikadence.

3. „překvapení“

Na emocionální hodnotu podivu nad výrazem se často navrstvuje další emocionální hodnota, překvapení. Poněvadž však konstitutivní složkou signalizující typ podivu (b) je antikadence, k vyjádření emocionální hodnoty překvapení se v rámci že-výpovědí využívá slovosledu: partikule že bývá odsunuta z první pozice ve výpovědi, intonační centrum je fixováno na prvním slově ve výpovědi. Např.: Petr že tam byl? Včera že pršelo? Bratr že mi nepomůže?

4. „lítost“

Podle našeho názoru jde o jednu z podhodnot emocionálního typu optativního postoje.[13] Mluvčí vyjadřuje lítost nad tím, že se to, co by si ze svého hlediska přál, [10]neuskutečnilo nebo uskutečnit nemůže.

Explicitně by bylo možno tuto podhodnotu signalizovat jen jako konstrukt (pomocí dvou postojových predikátorů — intenčně modalitního a emocionálně hodnotícího) Přeji si, aby byla hezká, a lituji, že tomu tak není. Ukazuje se, že je možno rozlišovat opět dva typy této postojové podhodnoty.

a) „lítost nad tím, že svět je takový, jaký je“

Např.: Že není Ivana kluk! Že nemám tři ruce!

b) „lítost nad tím, že něco, co mohlo nastat, bohužel nenastalo“

Např.: Že včera nepřišel! Hrom do toho, že mě to nenapadlo dřív! Že jsem tam chodil!

Rozdíl mezi typy (a) a (b) se formálně manifestuje i tím, že v typu (a) lze užít indikativu prézentu i préterita, zatímco v typu (b) pouze indikativu préterita. Charakteristickým znakem těchto že-výpovědí je dále pomalejší tempo výslovnosti, přičemž jsou jednotlivé typy od sebe výrazně odděleny.

5. „uspokojení“

Podstata této dílčí hodnoty emocionálního postoje, jež se realizuje v rámci postojové hodnoty „konstatace“, tkví v tom, že mluvčí vyslovuje uspokojení, radost, protože propoziční obsah platí podle jeho představ. Explicitně ji lze signalizovat např. postojovými predikátory těší mě, jsem rád, implicitně formou že-výpovědi Že už jdeš! Např.: Že taky někdy zatelefonuješ! Že ses k tomu konečně odhodlal! Tyto výpovědi jsou charakterizovány intonačně stoupavě klesavou konkluzívní kadencí.

 

Jsme si vědomi toho, že v našem příspěvku není daná problematika ani zdaleka vyřešena. Soustředili jsme se pouze na některé dílčí hodnoty jednotlivých postojových typů, které jsou na výrazové rovině signalizovány určitým typem že-výpovědí. Stranou našich pozorování jsme záměrně nechali že-výpovědi s dalším lexikálním elementem (např. typu Ještě že nezapálil ten stromeček! Beztak že se neomluvil! Právě že jsem jí to říkal! atd.); eventuální další stanovení minucióznějších sémantických odstínů a hodnot by totiž přesahovalo rámec této práce.

Máme za to, že zkoumání funkcí tzv. osamostatnělých vět vedlejších je jednou z možných cest, které mohou pomoci „odhalit“ různé, dosud neznámé (a často velmi speciální) podhodnoty jednotlivých postojových predikátů.[14]

 

R É S U M É

On Independently Functioning Subordinate Clauses with the Particle že

The present paper constitutes an attempt to determine the basic functions of independently functioning subordinate clauses with the particle (otherwise conjunction) že within the framework of the internal pragmatic dimension of the sentence. The author considers these autonomous utterances to be formal manifestations of some propositional content, functioning as arguments of the missing attitudinal predicator. It is shown that the unambiguous identification of the separate functions is enabled by a number of further formal exponents (intonation, mood, aspect, tense, etc.). What is also taken into consideration are both the extralingual conditions of the employment of the given attitudinal predicate and the possibilities of its employment with regard to the semantics of the respective propositional predicate.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 1, s. 5-10

Předchozí Josef Štěpán: Zdeněk Nejedlý a jeho argumentace

Následující Běla Poštolková: K terminologizaci slovní zásoby v češtině