Neverbální komunikace v Rozmarném létu Vladislava Vančury

Alena Macurová

[Články]

(pdf)

Невербальная коммуникация в романе Rozmarné léto Владислава Ванчуры / La communication non-verbale dans l’oeuvre Rozmarné léto de Vladislav Vančura

K složitosti významového ustrojení Rozmarného léta (dále RL) Vladislava Vančury přispívá mj. i to, že se v něm na zdánlivě prostinký příběh milostný (či — chceme-li — prostinké příběhy milostné) vrší sekundární významové kontexty. Prostředky, které se na jejich výstavbě podílejí, jsou různorodé; významné místo mezi nimi zaujímá v širokém slova smyslu neverbální komunikace subjektů, jež jsou v díle ztvárněny.

Specifikou těch jazykových projevů, v nichž se ztvárňují lidské subjekty, je pak především to, že se kanály, jimiž se tato tzv. „tělesná komunikace“ („body communication“)[1] subjektů přenáší, do značné míry redukují. Zatímco v reálu je distribuována mezi kanál akustický, vizuální, čichový a hmatový, je v jazykovém projevu počet těchto kanálů redukován s tím, že zde zároveň dochází k významnému posunu kvalitativnímu: celé komplexy sociálního chování subjektového se ztvárňují verbálně.

Dobře je to patrné zejména v těch jazykových projevech, v nichž se subjektové složky jakožto komplexní významové celky (postavy) formují relativně nejvýrazněji — v jazykových projevech uměleckého stylu.

Dochází přitom k zajímavému paradoxu: neverbální komunikace, která se v reálu často kombinuje s komunikací verbální, doplňuje ji a mnohdy ji dokonce supluje, je v jazykovém projevu vždy a zákonitě zastoupena (nahrazena) komunikací verbální. Verbálně se tedy vyjadřuje nejen to, co se říká (aspekt řečový, resp. metařečový), ale i to, jak se to říká (aspekt paralingvální), také to, co se dělá, když se něco říká, a dokonce i to, co se dělá, když se nemluví a přesto se komunikuje (aspekt kinesický, také proxemický a chronemický).[2]

Tento paradox má pak řadu zajímavých důsledků: jednak se verbálně ztvárňují i takové neverbální činnosti, jež v reálu nefungují: „… když křičel, že jsou vzadu lidé, jimž lezou oči z důlků a kteří neplatili“ (71)[3] a ve svém verbálním ztvárnění jsou zapojeny do sémantiky celku díla svými uzuálními významy lexikálními, zde: poulit oči (údivem, strachem, závistí),[4] jednak se neverbálním činnostem připisuje (zejména takovým, jež by byly v reálu označeny jakožto neintenční a neinteraktivní) na základě jejich verbálního ztvárnění specifický význam interaktivní.[5]

V RL jsou tyto specifické posuny důležitou složkou sémantického ustrojení díla. Vedle toho se zde ovšem neverbální komunikace využívá i jinak, při čemž se uplatňují i neverbální akty „systémovější“ povahy.[6]

[20]Je zcela přirozené — vyplývá to ze sociálně dané primárnosti vyjadřování verbálního — že neverbální komunikativní akty jsou do značné míry spjaty s komunikativními akty verbálními (mezi slovesnými tvary, které ve verbální rovině neverbální komunikaci ztvárňují, jsou hojně zastoupena slovesa dicendi): do specifického vztahu významového pak vstupuje to, co je sdělováno verbálně (popř. to, co verbálně sděleno není), s tím, co je „sdělováno“ jinak.

Typy vztahů mezi vyjádřením verbálním a neverbálním jsou různorodé a také neverbální vyjádření, jež do vztahu s vyjádřením verbálním nevstupuje, bývá různé povahy:

(1) Verbální a neverbální vyjádření je ve vztahu synonymickém, např.: „Dobrý den,“ pronesl Hugo, dotýkaje se svého klobouku“ (27);[7] (2) verbální vyjádření je specifikováno vyjádřením neverbálním v tom smyslu, že je situačně konkrétněji zakotveno, např.: „Ti dva,“ doložila ukazujíc na mistra a na majora, „nepostihnou ani jediného slova“ (23). Samostatnou komunikativní funkci na rovině „komunikace“ postav nesou (3) četné neverbální prostředky kontaktové, např. „Řkouc to povzdechla a dotekši se zlehka Antonínova lokte odcházela …“ (49); interaktivní povahu mají i (4) neverbální vyjádření momentánních psychofyzických stavů, např.: „… a tu bylo zříti kouzelníka, an se sbírá se země a vstává maje tvář bolestně staženu“ (89).

Pro sémantiku RL jako celku je však nejpodstatnější ta vazba obou druhů vyjadřování, jež souvisí se specifickou povahou vyjadřování verbálního, totiž s jeho relativní autonomností ve vztahu k rozvíjení dějové zápletky i k vnitřní charakteristice postav.[8] Jakoby pak jisté informace — nevyslovované a nesdělované v kontextu řečového vyjadřování postav — byly vyslovovány a sdělovány jinak: jejich komplexním „tělesným chováním“ („body behavior“). Neverbální vyjádření takto supluje vyjádření verbální zejména při komunikaci „vnitřních stavů“ postav (např. jejich pozitivních x negativních postojů); ty totiž v oblasti verbální obvykle sdělovány nejsou, a to ani v tom minimálním ohledu, že by obsah sdělovaný verbálně byl s neverbálním chováním v odpovídající korespondenci významové. Pouhá koexistence verbálního a neverbálního chování (postava neverbálně vyjadřuje své psychofyzické stavy a říká přitom něco, co s nimi nijak explicitně nesouvisí, např. „Hle,“ řekl abbé utíraje si čelo šátkem, „vám se, Antoníne, mění povaha, neboť pozoruji, že mluvíte pro básnictví“ (45)) o zmíněné autonomnosti neverbálního chování nepochybně svědčí. Projektuje se obzvlášť zřetelně v těch případech, kdy jistý akt neverbálního chování postrádá přímý (sociálně šíře nebo úže sdílený) verbální ekvivalent[9] [21]a znamená něco sám o sobě také vzhledem ke kontextu, v němž jeho verbální ztvárnění figuruje.

Takové typy neverbálního chování pak obyčejně usouvztažňují prostřednictvím neverbální činnosti subjekty se světem věcí, jež je obklopují; povaha věcí, jež bývají neverbální činností subjektů zasahovány, stejně jako způsob zasahování těchto věcí utvářejí důležitou složku sémantiky RL jako celku (složka charakteristiky jednotlivých postav a jejich pozice v představeném světě).

Tak např. neverbální činnost spjatá s výrokem „Když tě slyším takto hovořiti“ … „zdá se mi, že ses s ním smluvil, aby mě odvlékl“ a vyjádřená rozvinutým uvozovacím výrazem „.. pravila paní opásavši se starou zástěrou a vyškrabujíc hrnec …“ (102) se zvýznamňuje hned v několikerém ohledu: signalizuje jednak vědomý návrat Kateřinin ze světa okouzlení (srov. také kouzelník) do světa domova a jeho povinností (opásavši se), jednak kontinuitu a trvalost tohoto světa (stará zástěra, použitý hrnec), a tím nespornou přináležitost Kateřiny do světa, jemuž tyto reálie (stará zástěra, špinavý hrnec) přísluší. Je tedy tato neverbální činnost gestem na téma „sem patřím, těmto věcem náležím a tyto věci náležejí mně“.

Ostatně bytostná spjatost Kateřinina s reáliemi tohoto typu a činnostmi, jimiž je zasahuje, principiálně neslučitelnými se světem Arnoštkovým, v němž „hadříky“ „čpí potem kotrmelců a líčidel“ (K 94) je přímou příčinou jejího návratu, neboť: „chválabohu, uvykla jsem pletouc punčochu sedati před poctivým domem a budu tam sedati opět …“ (K 95).

Silný vztah přináležitosti postav RL k jistému konstantnímu okruhu věcí, jež zasahují svými neverbálními činnostmi, je pro celkovou sémantiku díla velmi podstatný. Stejně jako je Kateřina charakterizována nakládáním s hrnci (např. 17, 102), jehlou (82), kbelíky špíny (32) apod., je postava abbého spjata s knihou (16, 18, 108 aj.), majorova s rybářským náčiním a náhražkami výbavy vojenské (25, 28); u Antonína se do této roviny předmětné transponuje jeho tělo (srov. tělesná cvičení 33, 108 aj.). V rovině neverbálního chování se realizují i pokusy osvobodit se ze vztahu přináležitosti k věcem, a tím i k jistému stylu životnímu[10] (tak např. Kateřinino překročení valchy (23) bezprostředně předchází jejím prvním námluvám). Vázanost jednotlivých postav se světem „svých“ věcí (a jistým stereotypem neverbálních činností na tyto věci vázaných) je však natolik těsná, že se do něj zcela zákonitě vracejí: jeho opuštěním ztrácejí něco ze své identity i z pocitu vlastní zakotvenosti životní (srov. také naivní pokus Kateřinin přenést něco ze „svého“ světa do světa Arnoštkova: „… je-li domov poklizený, stává se pobyt uvnitř příjemný a dobře se snáší. Až slátám tento kabát a až pospravím vaše spodky, mám v úmyslu zhotoviti několik přikrývek a podušek. Tyto věci, Arnoštku, zkrašlují příbytek“ (83).

Neverbální chování postav RL se však sémantizuje a nabývá specifické sdělné funkce i v těch případech, kdy s konstantním okruhem věcí, jež postavy neverbálně zasahují, nijak spjato není. Do specifického vztahu zde pak vstupuje s chováním verbálním: váha sdělení je zde jednoznačně přisouzena sdělování neverbálnímu, jež výrazně kontrastuje s „nesdělností“ verbálního chování. Např. Antonínovy rozpaky a jeho provinilost po dobrodružství s Annou nenalézají v jeho verbálním chování odezvy; neverbálně se obrážejí při jeho prvním následném setkání s Kateřinou takto: „Antonín ji spatřil, jak přichází (rozuměj Kateřinu) a dal se ihned do velikého [22]poklízení. Popadl štoudev, nabral vodu, vylil ji na podlahu plovárny a potom ujav se provazového víchu, jal se vytírati louži vkládaje do práce velikou sílu“ (62).[11]

V kontrastu s vyjadřováním verbálním nabývá tak v tomto a podobných případech neverbální vyjadřování specifické znakovosti: postavy RL mluví (to je nesporné, jejich řečová činnost je, srov. o. c. v pozn. 8, dokonce nadřazena jejich činnostem ostatním), to, co říkají, není však vlastně v takové míře signifikantní jako to, jak se chovají. Jakoby se do celé sémantické struktury RL promítalo ono hamletovské (a jistým způsobem znevažující) „slova, slova, slova“.

To se ostatně obráží i ve vrstvě explicitních výroků metaliterárních (řidčeji metařečových): v konfrontaci literatury a života (na zprostředkovanější rovině pak slov a jednání) je přiřazováno slovům hodnocení povětšinou negativní: jsou tu knihy, „jež pořvávají, i jsou-li zavřeny“ (16); „tlachy z pisklavých knihoven“ (21); „knižní hatlanina kanovníkova“ (37) apod.

Na druhé straně není ovšem možné nevidět pozitivní atributy „slovům“ připisované (i když snad ne tak explicitně jako atributy negativní).[12] Tvůrčí schopnost slova, modelování skutečnosti jeho prostřednictvím, hledání a nacházení jejích překvapivých dimenzí, to jsou pozitiva verbálního chování postav RL a jejich verbální komunikace.[13] Demonstrují jistý „hravý“ přístup k životu a konstituují tvar celku RL jako jakousi slovní hříčku. Neverbální chování postav (a jejich neverbální komunikace) pak smysl díla jako celku dotváří a jistým způsobem přetváří (proniká pod povrch slov a obnažuje hloubku „nevyslovených“ příběhů): posouvá jej totiž z oblasti oné slovní hříčky k výpovědi o hře o život, jeho smysl a naplnění.

 

R É S U M É

Non-Verbal Communication in Vančura’s „Capricious Summer” („Rozmarné léto”)

On the basis of Vančura’s work „Capricious Summer” the author tries to characterize the function of non-verbal behavior, especially its function in the semantic structure of the work. Non-verbal behavior is considered a means forming „the second” („deeper”) semantic level of the work which contrasts with the level given by verbal behavior.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 1, s. 19-22

Předchozí Běla Poštolková: K terminologizaci slovní zásoby v češtině

Následující Olga Müllerová, Jiří Kubička: Některé rysy intonačního členění nepřipravených mluvených projevů