Ze současné lingvistiky textu

Jana Jiřičková

[Discussion]

(pdf)

Из современной лингвистики текста / Au sujet de la linguistique du texte contemporaine

Výsledkem intenzívního rozvoje lingvistiky textu v poslední době je řada sborníků, prací teoretického charakteru i monografií zaměřených na některý dílčí aspekt textové struktury. Příkladem důkladného systematického rozboru konkrétního jazykového jevu příznačného pro výstavbu textu mohou být především dvě práce: monografie M. A. K. Hallidaye a R. Hasanové Cohesion in English (vyšla v Londýně r. 1976) a studie Lindy K. Jonesové Theme in English Expository Discourse (Lake Bluff, Illinois 1977). Autoři obou prací volili obdobný způsob výkladu a také vyústění jejich studií je společné: vymezili v úvodu předmět svého zkoumání a svůj přístup k němu, tj. pokusili se podat vlastní definici zkoumaného jevu, kterou pak v textu dále zpřesňovali a rozvíjeli. Na základě pečlivé analýzy bohatého příkladového materiálu vypracovali klasifikaci typů a podtypů koheze, resp. tematické struktury výkladového textu a charakterizovali vyjadřovací prostředky, jež jsou pro studovaný aspekt textové struktury typické. V závěru se pak autoři obou monografií snažili podat praktický metodický návod k rozboru textu z příslušného hlediska, poskytnout pro znázornění a zachycení analyzované složky výstavby textu exaktní popisný aparát (v podobě tabulek, schémat, speciálního číselného kódu aj.) a demonstrovat vhodnost doporučované metody na rozborech vybraných textů. Obě monografie jsou vybaveny řadou příloh, rozsáhlým bibliografickým soupisem a rejstříky; práce Jonesové obsahuje kromě toho i popis vlastního experimentálního výzkumu — metodická úroveň obou prací je tedy značně vysoká. V obou případech lze autorům vytknout určité nedostatky a drobnější i větší nedůslednosti; přesto však hodnocení původnosti jejich koncepcí a jejich přínosu pro teorii textu musí být rozdílné.

Halliday a Hasanová se v první části své práce (navazující na Hallidayovu propracovanou koncepci funkčně sémantických komponentů jazykového systému) zabývají podstatou textu; definují text jako základní sémantickou jednotku jazykové interakce (nikoli jednotku gramatickou) a vydělují v sémantickém systému jazyka zvláštní textový komponent. Rovněž kohezi chápou jako sémantický relační pojem, jako vztah dvou (nebo více) významů v textu: jeden významový prvek v textu před[60]pokládá jiný, jeho interpretace je na druhém závislá. Poněkud problematická je však v jejich pojetí textu práce s pojmy textura a struktura. Součástí textury jako jednotícího faktoru textu je vedle koheze „vnitrovětná textová struktura“ (tj. struktura tematická a struktura informační; informační jednotka je spojením „daného“ a „nového“ a je v textu vyčleňována pomocí intonace, ev. v psaném textu interpunkce) a „makrostruktura“ (daná v podstatě žánrem, povahou textu, slohovým útvarem). Oba tyto typy struktur nechávají Halliday a Hasanová ve své práci stranou; je škoda, že se zde nemohli více věnovat zvláště vztahu textové koheze a aktuálního členění. Ačkoliv autoři sami píší, že koheze jako sémantická relace se uplatňuje bez ohledu na hranice vět (pouze pracovně omezili předmět svého studia na kohezi mezivětnou), tvrdí jinde, že pojem struktury musíme vyhradit pro větu, text tudíž není strukturní jednotka a koheze není strukturní relace (přitom ovšem struktura má být jedním z prostředků vyjadřování textury?). Jednou z příčin těchto nejasností je patrně značně mechanické rozlišování věty (ev. klauze), souvětí a spojení „nezávislých“ vět v textu: věta se chápe jako útvar mezi dvěma tečkami, vztahy parataxe a hypotaxe se omezují pouze na souvětí (nepočítá se s nimi v oblasti nadvětné) a často se dost násilně od sebe oddělují obdobné prostředky (hlavně spojovací výrazy) podle toho, zda se uplatňují uvnitř věty nebo souvětí, anebo v oblasti mezivětné koheze.

Přesto při vlastní analýze koheze, jejích typů a prostředků přináší práce Hallidaye a Hasanové množství mimořádně cenných výsledků. Autoři se podnětně zamýšlejí nad fungováním koheze v sousedních větách a na větší vzdálenost v textu, nad možným kohezním spojením významového prvku s významem celé rozsáhlé textové pasáže i nad vytvářením kohezních řetězců, nad výskytem většího počtu kohezních prvků ve větě apod. Podle směru relace rozlišují kohezní anaforu a kataforu („exofora“ vybočuje z oblasti textu, má povahu deiktickou, znamená odkaz k situačnímu kontextu). Podrobně je charakterizováno pět základních typů koheze: reference, substituce, elipsa, „konjunkce“[1] a lexikální koheze. Pojetí reference však není zcela jasné: někde autoři chápou referenci jako vztah jazykového znaku ke skutečnosti, k situačnímu kontextu, tedy především „exoforicky“ a až sekundárně jako vztah dvou významových elementů v textu, založený na jejich referenční identitě; jinde definují referenci výslovně jako vztah dvou významů, relaci v sémantické rovině; a konečně na jiném místě se zdá, že referenci je třeba u nich chápat v širokém smyslu, jako „odkaz k něčemu“. Přesvědčivě je vyložena blízkost koheze substituční a eliptické (elipsa jako nulová substituce). U spojkové koheze je zajímavé vydělení čtyř základních takto vyjadřovaných vztahů (vztah adiční, adverzativní, kauzální a temporální) a široké, pružné pojetí spojovacích výrazů (i spojení typu „za těchto okolností“, „v tomto případě“, „při jiné příležitosti“ aj.). U lexikální koheze je odlišeno opakování v širokém smyslu (zahrnující nejen doslovné opakování téhož výrazu, ale i jeho nahrazení výrazem, který s ním významově souvisí) a kolokace (zde jde o spojení dvou výrazů především na základě častého společného výskytu).

U všech typů autoři pečlivě rozlišují různé prostředky, kterými se kohezní vztahy vyjadřují, zabývají se možnostmi jejich kombinací a užití za nejrůznějších podmínek. Většinou neusilují o jednoznačné zařazení za každou cenu a prokazují nemalý smysl pro kumulaci a překrývání několika funkcí u téhož prostředku. Velmi cenné je jistě jejich představení širokého repertoáru jazykových prostředků, které spojuje právě tato specifická textová funkce (jinak, jak podotýkají sami autoři, je v žádné gramatice nenalezneme pohromadě, a tedy si ani neuvědomíme jejich určitou významovou příbuznost).

[61]Na monografii Hallidaye a Hasanové je ovšem třeba ocenit i řadu důležitých a pronikavých postřehů, které často ani přímo nesouvisí s podstatou zkoumaného jevu. Zajímavý je např. rozbor možných vztahů mezi promluvami různých mluvčích v dialogu: u repliky rozeznávají „rejoinder“ (jakákoliv kohezně spojitá reakce na promluvu jiného mluvčího), „response“ (odpověď na otázku) a „answer“ (přímá odpověď, na rozdíl od několika typů odpovědí nepřímých), a bystře analyzují zvláště vztah mezi strukturou otázky a odpovědi. Velmi funkční je rozlišení interního a externího plánu textu v oblasti spojkové koheze (časové, kauzální aj. vztahy mezi mimojazykovými událostmi na jedné straně a složkami diskursu, událostmi jazykovými na straně druhé, vyjadřované někdy týmiž, někdy speciálními spojovacími výrazy). Možnosti budoucího zkoumání ukazuje náznak složitosti a mnoha dimenzí vztahů lexikálních jednotek (synonymie, významová blízkost, hyperonymie, ko-hyponymie, vztah části a celku, společné zařazení v obecnější třídě, častý výskyt ve společném lexikálním okolí aj.). Za povšimnutí stojí výčet velmi obecných substantiv kategoriálního významu, která stojí na pomezí gramatické a lexikální koheze a mají už takřka povahu typických větných substitutů (člověk, věc, záležitost, místo, doba, otázka, problém atd.). Velice jemný je též rozbor komparačních vztahů s upozorněním na presupozici společného prvku při srovnávání, na rozdíl mezi neidentitou a nepodobností apod., dále např. výklad textové funkce výrazů yes a no a zájmena it, začleňování ukazovacích zájmen do spojovacích výrazů nebo neosobního užití některých zájmen. Mimořádný smysl mají autoři pro přízvuk a intonační schémata v angličtině; v celém textu průběžně ukazují jejich doprovodnou funkci v souvislosti s kohezními prvky, ale také intonaci samu jako kohezní element na úrovni spojovacích výrazů. (Halliday tu těží ze svých starších soustavných prací o anglické větné intonaci.)

V závěru své práce předkládají Halliday a Hasanová podrobný přehled typů a prostředků koheze opatřený číselným kódem a návod, jak využít tohoto aparátu při rozboru a popisu utváření koheze v textu. Sympaticky zdůrazňují, že postup i kód je možno modifikovat podle cíle analýzy — podle toho, zda jde o automatickou analýzu textu, o odborný stylistický rozbor nebo o výklad kompozice při slohovém vyučování. Můžeme zjišťovat, jaké typy koheze převažují v určitém žánru nebo u určitého autora, jaký je vztah hustoty kohezních spojů a členění textu (obecně nebo u konkrétního autora) apod.; podle toho zvolíme i stupeň detailnosti rozboru.

Monografie Lindy Kay Jonesové zaslouží pozornost především proto, že zčásti programově, zčásti kriticky, ale v každém případě velmi úzce navazuje na výsledky české jazykovědy. Autorka prostudovala všechny významnější práce evropských (Halliday, Dahl), zejména pak českých lingvistů (tj. práce, které jí byly jazykově dostupné) týkající se aktuálního členění a dokázala zasadit svou problematiku do kontextu dosavadních výsledků na tomto poli. Kromě toho v práci zdůraznila i své další, obecnější teoretické východisko — tagmémickou teorii Pikeovy školy, jejíž koncepcí a terminologickým aparátem je někde Jonesová až příliš spoutána.

Také pro tuto studii je příznačný postup od textu, diskursu jako základního útvaru daného komunikativní funkcí jazyka — autorka tedy neomezuje pohled na „téma“ hranicemi věty. Je přesvědčena, že v každém textu lze odhalit složitou hierarchii témat od nejobecnějších k specifickým (téma primární, sekundární atd.), mezi nimiž existují diferencované vztahy. Proto je pro ni z výsledků evropské jazykovědy nejzávažnějším podnětem Danešova teorie tematických posloupností, modelující rovněž vztahy témat v nadvětné oblasti, v textu, a pracující s pojmem hypertématu, rozštěpeného tématu apod. Zajímavá je úvaha americké badatelky, která otvírá prostor pro další výzkumy v této oblasti předpokladem několika typů tematických struktur v textu (kromě jí studované struktury „referenční“ pravděpodobně i tematická struktura performativní interakce, a snad též struktura daná sociálním a kulturním kontextem příslušného textu).

[62]Jednou z nejcennějších částí monografie je pasáž věnovaná specifice výstavby výkladových textů. Jonesová klasifikuje nejdůležitější typické složky, jednotky (užívá podle Shanka termínu script) těchto textů — srovnání, kontrast, popis, parafráze, hodnocení, vysvětlení, důkaz, výčet, popř. sylogismus a definice — a rozkládá tyto jednotky ještě na dílčí konstituenty (např. u hodnocení teze a komentář, u důkazu teorém, podpůrné argumenty a jejich presupozice, u sylogismu premisy a závěr aj.). Přestože si tato klasifikace jistě nemůže činit nárok na úplnost ani originalitu, představuje jeden z možných přístupů k systematickému rozboru textu vyhraněného typu.

Závažným nedostatkem práce je však ne zcela zdařilé vymezení ústředního pojmu téma. Přes veškeré úsilí se Jonesové nepodařilo předložit jasnou vlastní definici tématu ani použitelná kritéria pro vyhledávání témat v textu. Ačkoliv zapojila do služeb definice tématu velký počet nejrůznějších pojmů, termínů a kategorií (téma jako „hlavní myšlenka“, „ústřední nit“, „minimální zobecnění“ obsahu; téma ve spojení s kategorií „dominance“, ev. „prominence“; tematická hierarchie jako „základní struktura“, „páteř“ textu; psychologické pojetí tématu ve spojitosti s kategorií účelu, účelnosti v jazyce i lidském chování vůbec; téma jako „jádro“ referenční konfigurace v kontrastu k prvkům okrajovým; téma jako nejdůležitější konstituent bezprostředně nižší „referenční“ roviny; na rozdíl od pojetí Firbasova — téma věty jako prvek s nejnižším stupněm komunikativního dynamismu — má u Jonesové téma nejvyšší komunikativní hodnotu), není její práce s tématem dostatečně důsledná. Není vždy jasné, nakolik je téma jednotkou věcně obsahovou a nakolik je vymezeno spíš postavením v textu, v jeho interní struktuře; kromě toho se autorka sice distancuje od pojmových dvojic „téma — réma“ a „topic — comment“ v jejich běžném významu, někdy se však přesto v jejím výkladu náhle objevují (téma odstavce jako kombinace „hlavního topic a hlavního comment“, protiklad staré a nové informace v pasáži o topikalizaci).[2]

S nedostatkem jasných kritérií pro identifikaci tématu v textu souvisí i poněkud neujasněné chápání výstavby textu, jeho strukturace do menších jednotek. Hierarchie témat (primárních, sekundárních atd.) není totiž v podstatě koordinována s členěním textu na oddíly (section) — odstavce (paragraph) — ev. i menší jednotky (sentence cluster). Halliday a Hasanová ve své práci upozorňovali na možné vztahy koheze a členění textu, na souvislosti mezi hustotou kohezních vztahů a hranicemi odstavců apod. Jonesová však svou problematiku do těchto souvislostí zasazuje jen ojediněle, také prostředků textové koheze (snad s výjimkou spojek) si všímá jen okrajově a nahodile; přitom právě systematický pohled na uplatnění těchto mechanismů v textu by jí pravděpodobně umožnil hlubší propracování problému výstavby a členitosti textu, bez něhož se model hierarchie témat asi neobejde.

Četné nejasnosti nacházíme dále v kapitole o gramatických prostředcích a speciálních konstrukcích, které v textu vyznačují témata. Kromě slovosledu a „opakování“ v širokém smyslu (chápáno podobně jako v anglické monografii) sem náleží speciální prostředky jako pasívum nebo rétorické otázky. Příliš přesvědčivá není interpretace vztažných vět: proč mají být právě jen tyto věty nástrojem jakéhosi odsunutí do pozadí v tematické hierarchii, proč ne i jiné druhy vedlejších vět nebo další syntaktické konstrukce (nominalizace, kondenzační konstrukce apod.)? Velmi nepřesný se zdá být zvláště výklad o spojkách a spojovacích výrazech, které reprezentují určité typy vztahů mezi tématy. Řadu uváděných spojovacích výrazů interpretují zřejmě správněji Halliday a Hasanová (např. výrazy za prvé, za druhé, …, na závěr, stručně řečeno) jako exponenty interní časové posloupnosti diskursu. Kromě toho autorka nevidí (opět na rozdíl od anglických lingvistů), že určité typy základních, obecnějších [63]sémantických relací (jako kontrast, srovnání apod.)[3] je třeba sledovat v textu na nejrůznějších úrovních (ve struktuře věty i v oblasti nadvětné atd.) a těžko je lze pomocí spojek, které je ztělesňují, fixovat právě ke vztahům tematickým a vytváření hierarchie témat.

Přes svou nepochybnou promyšlenost a praktickou cenu je určitým jednostranným, mechanickým přístupem poznamenán i model identifikování a znázornění tematické struktury textu pomocí „blokových“ tabulek a speciálních schémat (autorka jej předkládá v závěrečné kapitole). Model je totiž založen na koincidenci dvou klíčových slov („key concepts“) z každé „propozice“ (tj. samostatné věty nebo klauze) v textu, stupně abstraktnosti takto získaného tématu a gramatických prostředků, které ve větě téma nebo tematické vztahy vyznačují. Těžko si však můžeme představit vyabstrahování tematické struktury z textu na základě automatického výběru právě dvou slov z každé věty (pokud možno jednoho klíčového pojmu z první části věty a jednoho z části druhé).[4]

Obě recenzované práce jsou tedy zajímavé a cenné především tím, že v nich autoři přinášejí výsledky dlouholetého zkoumání určitého aspektu výstavby textu a zároveň jak explicitně, tak nepřímo, určitou nehotovostí některých výkladů naznačují možnosti a směr dalšího bádání v této oblasti. Některé nejasnosti je ovšem třeba připsat na vrub užívané terminologie, často odlišné od naší: tak termínu reference užívají autoři obou publikací převážně pro vztah významový, velmi široce chápou také presupozici. Jonesová zachází nedůsledně s termínem propozice — mluví o ní jako o „funkci“ věty, resp. klauze, jinde však užívá termínů propozice a věta (klauze) synonymně. Nezvyklé je pro nás členění věty (klauze) na složku modální (tj. subjekt + nositel predikativních kategorií) a propoziční (významové sloveso v případě složeného tvaru, objekt, adverbiální určení atd.), stejně tak i třídění parataktických a hypotaktických vztahů v souvětí u Hallidaye a Hasanové.

Obě práce zaujmou svou vysokou metodickou úrovní i praktickým smyslem pro potřeby čtenářů a snahou přispět k adekvátní interpretaci textů pro nejrůznější účely. Ze srovnání vychází ovšem vítězně práce Hallidaye a Hasanové, daleko originálnější, bohatší a hlubší v celkové koncepci (systematicky prohlubované už v řadě dřívějších Hallidayových prací) a zároveň přinášející řadu cenných dílčích zjištění. Naproti tomu L. K. Jonesové se leckde podařilo — jak sama píše ve své studii, předložené ostatně původně jako disertace na univerzitě v Michiganu — dotknout se jenom povrchu problematiky nebo udělat pouze krůček ve směru žádoucího dalšího bádání. Její studie však zasluhuje pozornost už pro vřelý zájem autorky o výsledky českých lingvistů (Daneš, Firbas, Adamec, skupina P. Sgalla) a vysoké hodnocení práce, kterou na tomto poli vykonali.

V neposlední řadě je pro nás tato práce i upozorněním na časopis Forum linguisticum a jeho doplňkovou knižní edici. Časopis vychází v USA od r. 1976, je vydáván třikrát ročně organizací LACUS (Linguistic Association of Canada and the United States) v nakladatelství Jupiter Press v Lake Bluff. V jeho redakční radě pracuje řada význačných představitelů současné americké a světové lingvistiky: A. Makkai, D. Bolinger, E. Coseriu, P. L. Garvin, M. A. K. Halliday, Ch. F. Hockett, S. M. Lamb, D. G. Lockwood, R. E. Longacre a další. Programem redakce se stala snaha o co nejširší záběr do všech disciplín teoretické i aplikované lingvistiky a o zasazení lingvistické problematiky do širokého interdisciplinárního a kulturního kontextu, tj. o hledání styčných bodů se sémiotikou, filozofií, sociologií, psychologií, antropo[64]logií, vědami o umění atd. Práce, které svým rozsahem překročí rozměry časopiseckého článku, vydává redakce nového periodika v přidružené sérii samostatných monografií „Edward Sapir Monograph Series in Language, Culture and Cognition“; v této řadě vyšla jako druhá, po publikaci K. L Pikea a S. B. Pikea, právě práce L. K. Jonesové.

Do rukou zájemců o textovou lingvistiku se v nedávné době dostaly i dva významné sborníky. Jejich vydavatelé chtěli čtenářům umožnit orientaci v množství existujících a stále vznikajících teorií textu a metod jeho analýzy a současně přispět k řešení základních problémů lingvistiky textu a k sjednocení úsilí v této oblasti. Svůj záměr uskutečnili v obou případech stejným způsobem: vyzvali totiž řadu autorů, představitelů nejrůznějších koncepcí, aby svou teorii stručně vyložili a její možnosti pak demonstrovali analýzou stanoveného textu. Editoři pak v obou sbornících předložili soubor nejrůznějších interpretací téže textové ukázky, založených prakticky na všech nejvýznamnějších přístupech k teorii textu v současné světové lingvistice. Obě publikace vyšly v roce 1977; bude proto vhodné zamyslet se nad oběma sborníky zároveň, porovnat jejich charakter i výsledky. Sborník Probleme der Textgrammatik II (vyd. Fr. Daneš a D. Viehweger) vyšel v berlínském Akademie-Verlag jako 18. svazek řady Studia grammatica. Stejně jako první publikace s tímto titulem z r. 1976[5] je i tento sborník výsledkem pracovního zasedání k problematice gramatiky textu (z r. 1975) uspořádaného berlínským Zentralinstitut für Sprachwissenschaft ve spolupráci s Ústavem pro jazyk český; tentokrát jsou však kromě autorů z NDR a českých lingvistů zastoupeni i badatelé z Maďarska a Polska. Druhý sborník, o němž tu referujeme, vyšel v nakladatelství Walter de Gruyter (Berlin - New York) pod názvem Grammars and Descriptions (Studies in Text Theory and Text Analysis). Vydavateli jsou T. A. van Dijk a J. S. Petöfi a tato publikace vychází jako první svazek slibné nové řady Research in Text Theory — Untersuchungen zur Texttheorie. Otištěné studie pocházejí od řady předních evropských i amerických jazykovědců, z oblasti nám nejbližší jsou zastoupeni i K. Pisarková z Polska a B. Palek z ČSSR. V německém sborníku byla společným analyzovaným textem povídka E. Strittmattera Der Spuk, v souboru van Dijka a Petöfiho byla zadána k interpretaci moderní bajka J. Thurbera The Lover and His Lass. Rozdíl mezi oběma sborníky je v tom, že pořadatelé konference v NDR požádali účastníky nejen o rozbor ukázky, ale také o zaujetí stanoviska k šesti daným otázkám (týkaly se definice pojmu text, poměru teorie textu k jazykovědě, problému existence zvláštní textové roviny v jazykovém systému, dále kategorií, struktur, prvků a vztahů ve výstavbě textu, definice pojmu téma v souvislosti s pojmem text a konečně druhů textu a kritérií jejich diferenciace); tím se však bohužel stalo, že se velká část autorů soustředila podle svých zájmů na některý z daných teoretických problémů, aniž by se vůbec pokusili o analýzu Strittmatterova textu. Na hodnotě jednotlivých příspěvků to jistě nic neubírá, sborník tím však poněkud ztrácí jednotný charakter a neumožňuje tak výrazné porovnání různých přístupů, jaké se podařilo předložit ve sborníku Grammars and Descriptions.

Zatímco zkoumání textu a jeho různých aspektů ve sborníku Probleme der Textgrammatik II (dále PT) je koncentrováno téměř výhradně na lingvistiku textu, je záběr publikace Dijka a Petöfiho (dále GD) poněkud širší: o příspěvky byli požádáni i autoři, kteří se zabývají textem s orientací především na logiku nebo sémiotiku (zejména autoři francouzští), aby bylo možno ukázat nutnost spolupráce různých disciplín v této oblasti. I přesto však je pozornost autorů v obou sbornících soustředěna v podstatě na tytéž základní problémy (naznačené z větší části už výše uvedenými otázkami pořadatelů berlínského zasedání). Tak postavením lingvistiky textu v dnešní jazykovědě, nevyhnutelností tohoto rozšíření jazykovědného bádání [65]za hranice věty se zabývají ve sborníku PT B. Palek a G. Fischer; tuto nutnost přesvědčivě dokazují mj. tím, že bez překročení hranic věty nedokážeme uspokojivě vymezit ani funkci tečky na jejím konci. O dvou nejvýraznějších pojetích textu v současné době uvažují ve svých statích D. Viehweger a H. Isenberg. Viehweger charakterizuje první pojetí rozšířením domény gramatiky z věty na text, druhé chápáním textu jako svébytného jazykového znaku a zároveň nositele komunikativní funkce, fungujícího v určité komunikativní situaci ve společnosti. Isenberg mluví o pojetí propozičním (to chápe text jako jednotku nečleněnou v čase a vysvětluje ho především na základě syntaktických pravidel) a pojetí dynamickém (text jako časový sled řečových („diktivních“) jednání, jejichž výsledkem jsou věty, je vykládán hlavně podle zásad komunikace). K možnosti vydělit v jazykovém systému zvláštní textovou rovinu se v témže souboru přiklánějí K. Hausenblas a Fr. Daneš: Hausenblas poukazuje na dosavadní vyčleňování této roviny do zájmové sféry stylistiky, rétoriky a poetiky, Daneš na základě definice roviny jazykového systému shromažďuje argumenty pro a proti a uznává nakonec vydělení textové roviny (ev. většího počtu těchto rovin — roviny odstavce, diskursu) za zdůvodněné. V obou sbornících se oprávněnost existence textové lingvistiky jako samostatné jazykovědné disciplíny dokládá na několika místech katalogy specifických jevů, které nelze mimo její rámec vysvětlit: takřka totožná je jejich inventarizace u Isenberga a Viehwegera (uvádějí úlohu zájmen, členů, větných adverbií, nejrůznějších konektorů a částic, „signálů členění“,[6] nominalizace a jiných druhů kondenzace a naproti tomu expanze, elipsy, anafory a katafory, koordinace a subordinace, slovosledu a aktuálního členění, intonace a polohy větného přízvuku, vyjadřování emfáze a kontrastu, časového určení a vyjadřování času, vidu a způsobu na slovese, dalších situačně deiktických a pragmatických prvků, oslovení, pozdravů, fixovaných počátečních formulí); E. Agricola se ve svém výčtu více soustřeďuje na lexikálně sémantické a logickosémantické vztahy (jevy ekvivalence, parafráze, antonymie, hyperonymie aj.), vydavatelé sborníku GD uvádějí stručný výčet už v předmluvě a zaměřují se mj. na referenční vztahy, presupozice a další jevy. Čtenář sborníků zde má skutečně možnost vytvořit si představu o tom, jaké úkoly a možnosti před badateli v oblasti teorie textu stojí a jak bohatá je problematika této disciplíny.

Takřka všichni autoři přinášejí vlastní definici textu, s kterou pracují (i srovnání těchto východisek by mohlo být velice užitečné), a zaměřují se pak na jednotlivé vlastnosti, aspekty a složky textu. Zajímavé je rozlišování různých struktur v textu: např. van Dijk v GD pracuje s makrostrukturou a mikrostrukturou, Viehweger v PT rozeznává strukturu propoziční, referenčně sémantickou a komunikativní organizaci obsahu textu, Palek klade ve svých studiích v obou sbornících důraz na strukturu referenční (denotační), Halliday v GD charakterizuje strukturu informační, Greimas a Nef v GD rozbírají modální strukturu textu, jinde nacházíme zmínky o struktuře tematické, aktantové, E. Wittmersová v PT uvádí 6 typů struktur, mj. i grafickou organizaci textu. Text in potentia (in abstracto) a textovou událost rozlišují ve svých koncepcích Fr. Daneš a další.

Několik badatelů se zabývá otázkami obsahu textu a problematikou tématu: E. Agricola rozlišuje informační a tematické jádro textu, K. Hausenblas ukazuje různé možnosti chápání pojmu téma.[7] Kompozici, resp. konstituci textu patří významné místo v teoriích E. Agricoly a E. Wittmersové.

Pro tak moderní odvětví jazykovědy, jakým je textová lingvistika, je bezesporu příznačné i nestatické chápání textu, důraz na jeho dynamiku. Upozornili jsme už na preferování dynamického, činnostního pojetí u Viehwegera a Isenberga, také E. [66]Wittmersová v PT rozlišuje text jako proces a jako jeho výsledek. V GD charakterizuje J.-B. Grize textový celek postupnou determinací referenčních objektů, jejich vzájemnou artikulací prostřednictvím jednotlivých relací, do nichž vstupují, různých identifikací apod. R. Fowler se v GD zaměřil na dva aspekty textu: progresivitu (tj. určitý časový a logický sled v textu, nesený sekvencemi predikátů a časových výrazů, logickými i časovými konektory, zaváděním nového lexikálního materiálu, signály začátku a konce textu apod., který způsobuje posun textu kupředu) a „lokalizaci“ (k upoutání pozornosti čtenáře na určité místo v textu odchylka od konkrétní textové normy, narušení koheze a přetržení progrese; lokalizační prostředky mohou být nejrůznější, jako překvapivá metafora, odborný termín, fonologická anomálie, příliš dlouhá nebo krátká věta, parataxe místo dosud obvyklé hypotaxe aj.).

Při práci s textovým celkem musí autoři nutně rozlišovat prvky a stavební jednotky, které se na výstavbě textu podílejí. Kromě tradiční výchozí dichotomie věta — text se pracuje s výpovědí (Daneš, Hausenblas), s textémem (Agricola), propozicí (řada autorů); např. van Dijk, který se ve své studii v GD zabývá úlohou konektorů v textu, se zamýšlí nad otázkou, co vlastně konektory spojují: věty, resp. klauze, propozice, pravdivostní hodnoty nebo samy situace, fakty, události nebo stavy? Dále se jednotliví autoři zaměřují na postavení nejrůznějších syntaktických, sémantických i lexikálních prostředků a vztahů v textu: síť predikátů různých typů v textu zkoumá R. E. Longacre (GD), uplatnění jednotlivých druhů kvantorů analyzuje na logicko-sémantickém základě Z. Kanyó (PT), od gramatiky a zejména jím postulované speciální logiky textu[8] přistupuje van Dijk v již zmíněné studii k rozboru konektorů; se sémantickou kategorií aktantů pracují B. Palek, E. Agricola i K. Heger (v GD), lexikálně sémantický charakter mají izotopní, resp. nominační řetězce v pracích E. Agricoly a D. Viehwegera aj.

Zvláště pro autory sborníku Grammars and Descriptions je příznačné silné zaměření na subjekty v textu:[9] na rozlišení jejich rolí v různých částech a druzích textů, na postavení vypravěče (Y. Oppel v GD), na vliv vzájemné znalosti „émické struktury individuí“ u participantů komunikace a na strukturu dialogu (J. Bernstein - K. L. Pike v GD), na význam výměny rolí v některých místech textu pro jeho členění (E. Gülichová - W. Raible v GD) i pro rozložení osobních zájmen v textu (K. Pisarková). M. A. K. Halliday vyhrazuje pro tuto problematiku v textu zvláštní „interpersonální“ komponent. Y. Oppel dokonce zkoumáním sítě označení jednajících osob v daném textu, rozložení pádů a pozic v ní dochází k závěru o podřízenosti ženského elementu mužskému, o vedlejší roli ženských postav v rozvoji syžetu.

V obou publikacích bez rozdílu věnuje většina autorů velkou pozornost jednomu z ústředních pojmů lingvistiky textu — pojmu koherence, koheze a jednotlivým prostředkům vytváření koherentního textu (zájmena u Pisarkové a v Harwegově teorii syntagmatické substituce v GD, spojky u van Dijka, metakomunikativní výrazy a věty u Gülichové a Raibla, časová určení). Kohezi nacházíme v názvu stati R. Fowlera v GD jako třetí důležitý aspekt textu vedle progresivity a lokalizace, M. A. K. Halliday definuje ve své stati pět základních typů koheze (srov. zde s. 61). Ve druhém sborníku (PT) se E. Agricola zaměřuje hlavně na sémantickou koherenci (tj. integraci významů jednotlivých textémů), Z. Kanyó na poměr predikátově argumentové struktury textu a jeho koherence (vztahy inkluze, implikace, části a celku aj. mezi argumenty), B. Palek a G. Fischer rozeznávají silnou koherenci kontaktní a slabou koherenci distantní, D. Viehweger vyvozuje podmínky koherentnosti [67]textu a jeho funkčnosti a strukturovanosti, H. Isenberg se zamýšlí nad možností protikladných presupozic jednotlivých vět koherentního textu (ne však jednotlivých vět v souvětí), polský logik W. Marciszewski pracuje s pojmem konexity textu atd.

Vyjmenované prostředky, které jsou nositeli koherence textu, se většinou uplatňují zároveň jako prostředky členění textu na menší jednotky. Tímto problémem, tj. rozčleněním textu, povahou jednotek a kritérii jejich diferenciace se rovněž intenzívně zabývá řada autorů v obou recenzovaných publikacích. V GD analyzují Pike s Bernsteinem dialogické texty a vydělují spíše „modální“ jednotky, jako jsou tvrzení, otázka, žádost + reakce na ně, souhlas a nesouhlas, kritika a obhajoba apod. Gülichová a Raible člení text na části na základě hierarchie typických prostředků členění a dále ho rozkládají na roviny (např. přímá řeč, citát představuje druhou rovinu atd.); těmto rovinám odpovídají i „subtexty“ R. Harwega. S odstavcem pracuje samozřejmě většina badatelů — zde např. Longacre jako s jednotkou povrchové struktury textu. V PT se odstavcem zabývá hlavně H. Liebsch: sleduje korespondenci členění textu do odstavců a jeho myšlenkové výstavby, chápe odstavec jako jednotku obsahovou a kompoziční, v myšlenkové rovině (podobně v témže sborníku i E. Wittmersová) a spojuje hranice odstavců se změnou místního nebo časového zařazení, konstelace osob, hodnocení, roviny popisu aj. v textu. K. Hausenblas ve své stati rozlišuje jednotky roviny výrazové (odstavec, kapitola) a roviny obsahové (obsahové úseky).

Oba sborníky spojuje také výrazný zřetel naprosté většiny autorů k pragmatickým faktorům v textu a k fungování textu v komunikační situaci. Model jazykové komunikace je východiskem celé teorie E. Gülichové a W. Raibla. O propojení jednotlivých složek struktury situace s funkčními komponenty textu jako sémantické jednotky usiluje Halliday; text u něho představuje neustálý proces interakce s okolím, „sémantického výběru v sociálních kontextech“ (z názvu studie). Také další badatelé pracují s pojmy jako funkce textu (především francouzští sémiotikové: A. J. Greimas a F. Nef, Y. Oppel), ev. společenská funkce a společenská legitimita textu (H. Isenberg). Se zapojením textu do komunikace souvisí pojmy komunikační intence (J.-B. Grize), komunikační plán, strategie, úkol (jehož řešení představuje text — M. Pfütze a D. Bleiová v PT), řečová činnost, jednání (Isenberg, Viehweger, Liebsch aj.). K pragmatickým prvkům lze konečně přiřadit i hodnotící komentáře, na jejichž postavení v textu narazil např. Longacre nebo Greimas a Nef.

Posledním pojítkem takřka všech statí v obou sbornících je zájem autorů o problematiku typologie textů a kritérií diferenciace jednotlivých typů. Na nutnost vypracovat obecná schémata textových typů upozorňuje v PT K. Hausenblas, Z. Kanyó pracuje s pojmem „Redeweisen“, G. Klimonovová vede ostrý předěl mezi specifikou textů vědeckých a uměleckých. „Obsahové“ typy textů E. Wittmersové odpovídají v podstatě tradičním slohovým útvarům (popis, výklad aj.). Různými možnostmi typologie textů, použitelnými metodami a kritérii se zabývají M. Pfütze a D. Bleiová (Texttyp als Kommunikationstyp): zkoumají korespondenci textových typů s tradicí literárních žánrů i s funkčními styly a uvádějí podrobnou klasifikaci textových typů na základě jejich komunikační funkce. V GD považují E. Gülichová a W. Raible za typickou pro jednotlivé „Textsorten“[10] jejich makrostrukturu, tj. složení z jednotek určitého druhu, jejich pořadí a způsob spojení i druh a uplatnění delimitačních signálů. Halliday odlišuje text od nontextu právě na základě jeho žánrové struktury (vedle struktury tematické a informační a vedle koheze). R. Harweg hodnotí Thurberův text jako text monologický (s dialogickými subjekty), vyprávěcí, [68]„událostní“, “zážitkový“, „s deixí na zadním plánu“ („hintergrunddeiktischer“), fiktivní a jako text — bajku.

Řadě dalších problémů, které zpracovávají uvedení autoři, se zde už nemůžeme věnovat (jde např. o některé speciální prostředky v různých rovinách výstavby textu, jako je antiteze v práci R. Harwega, elipsa ve stati A. Buschové v PT, různé typy „definite descriptions“ v příspěvku A. Bogusławského v PT, ironie anebo některé prostředky fonologické roviny v analýze Longacrově, redukce celého textu na prolínání dvou sémantických kontextů „láska“ a „smích“ — v angličtině navíc zvukově blízké „love“ a „laugh“ — u Y. Oppela aj.). Nelze zde podrobněji rozebrat ani bohatý a jemně diferencovaný terminologický aparát dnešní textové lingvistiky, o němž oba sborníky poskytují skutečně reprezentativní představu: na většinu méně běžných termínů jsme už výše narazili (Pikeova émická struktura individua, Fowlerova progresivita a lokalizace, Harwegova syntagmatická substituce, Agricolovy izotopní řetězce aj.), dále by si jistě zasluhovala pozornosti složitá hierarchie sigmémů v teorii K. Hegera[11] nebo pojem instaurace v obou statích B. Palka[12] atd.

Autoři, kteří provedli analýzu dané ukázky, se v obou publikacích vesměs pokusili o speciální zápis, resp. grafické znázornění svých výsledků. I zde by bylo srovnání různých způsobů zachycení i výsledků samých jistě přínosné. Protože však těžiště (a zároveň pojítko) obou sborníků je především v rozboru zadaných textů, podáme na závěr aspoň stručně ukázku tří výrazných analytických postupů. Analýza E. Agricoly (PT) má čtyři fáze: (1) rekonstrukce a normalizace jednotlivých textémů, tj. nahrazení tzv. proforem plnovýznamovými jednotkami, nahrazení synonymních výrazů a parafrází společným hyperonymem, doplnění chybějících prvků v eliptických nebo koordinačních konstrukcích atd.; (2) „predikátová redukce“ normalizovaných textémů na základní predikátové struktury abstrahující od času, modu apod. a spojené konektory; (3) „rearanžmá“, uspořádání těchto struktur podle izotopních řetězců jejich aktantů; (4) koncentrace do abstraktního informačního jádra, úplně zbaveného všech rysů lineární dynamické progrese textu. — Hierarchie signálů členění narativního textu, podle níž postupují E. Gülichová a W. Raible (GD), má šest stupňů: (1) metakomunikativní věty (často signál začátku nebo konce komunikačního aktu); (2) „substituce na metarovině“, tj. další metakomunikativní výrazy (hlavně nomina a verba dicendi); (3) nositelé chronologie textu (signály okamžitosti, iterace); (4) změny v konstelaci jednajících osob; (5) různé druhy pronominalizace, (6) spojky (hlavně odporovací) a větná adverbia. — Konečně postup rozboru R. E. Longacra (GD) lze schematizovat takto: (1) zjištění sítě predikátů v textu, jejich klasifikace do významových tříd v souvislosti s jejich „pádovými rámci“ (slovesa mluvení, smyslového vnímání, tělesné aktivity, hodnocení …); (2) přechod od predikátů v hloubkové struktuře k typům vět (klauzí) ve struktuře povrchové (klauze tranzitivní a intranzitivní, srovnávací aj.); (3) určení vztahů klauzí v povrchové struktuře (koordinace, korelace, tj. vzájemná implikace, antiteze, komentování, citování …); (4) rozbor hloubkové a povrchové struktury odstavců a celého diskursu (textu) podle výskytu časových určení, spojek, zájmen odrážejících výměny rolí; charakteristika žánrové specifiky textu (např. narace s přímou chronologií a s explicitní pointou v podobě etické poučky, tj. bajka) a jeho základního stavebního principu (např. kontrast). Longacre nezapomíná ani na fonologickou stránku textu (rytmická příbuznost některých úseků, onomatopoické prvky, aliterace, asonance) a představuje tak text opravdu jako jednotný, propracovaný, složitě strukturovaný celek.

[69]Ačkoli tedy oba sborníky vznikly z obdobného záměru vydavatelů, mají z některých úhlů pohledu odlišný charakter: v GD se podařilo dosáhnout širšího záběru zastoupením logiků a sémiotiků, zjevným už z názvů některých statí (Grize: Logique et discours) nebo podtitulů (Oppel: Tentative d’analyse sémiotique …), rámec teorie textu se tím však poněkud rozplynul, zatímco vydavatelé PT se snažili o větší koncentraci a o příspěvek k vymezení teorie textu jako lingvistické disciplíny. Příznačná pro provenienci obou publikací je jistě i orientace většiny autorů GD na subjektovou problematiku textu proti výraznému zasazení textu do společenské praxe v PT a dále rovněž větší ovlivnění řady autorů GD generativní gramatikou, ev. tagmémikou. Důležitější než tyto diference je však zjištění, že tak velký počet autorů — v některých případech předních světových lingvistů — intenzívně pracuje na stejných nebo velice blízkých problémech a že — jak naznačily výsledky jejich analýz — integrace jejich řešení v budoucnu nebude nemožná (jak zjistil W. Raible, jsou např. výsledky rozboru na základě koncepce jeho a E. Gülichové a na základě zcela odlišné koncepce K. Hegera velmi podobné). Oba sborníky navíc vycházejí v hodnotných řadách, kde bude textové lingvistice věnována i nadále nemalá pozornost; na jejich pokračování se lze skutečně jen těšit.

Velký rozsah problematiky z oblasti teorie textu, který z úhrnu recenzované publikace vyplývá, i řada sporných otázek, které jejich autoři řeší nebo se jich jen dotýkají, je svědectvím, že jde o disciplínu, jejíž rozvoj je v současné době velice potřebný. Jak konfrontací různých teoretických koncepcí, o jakou se úspěšně pokusili vydavatelé obou sborníků, tak řešením dílčích problémů a zkoumáním možností praktické aplikace teorií textu, jaké představují obě monografie, je nutno usilovat o vyhranění a konstituování lingvistiky textu jako samostatné, svébytné jazykovědné disciplíny, ale zároveň i o propracování jejích vztahů k ostatním lingvistickým disciplínám (zejména k syntaxi) i k jiným vědním oborům (logika, sémiotika, literární věda aj.). Zájem tak velkého počtu odborníků o problematiku textu, pořádání společných zasedání i vydávání pečlivě připravených sborníků vzbuzuje naději, že se postupně podaří aspoň do určité míry sjednotit odlišné přístupy, vyjasnit terminologické diference a odstranit přetíženost některých termínů a vyřešit aspoň nejnaléhavější otázky; na všechny zájemce o tuto oblast čeká ovšem nesmírné množství práce.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 1, pp. 59-69

Previous Anna Jirsová: Práce o syntaktických rysech polských sloves

Next Alois Jedlička: Václav Křístek šedesátiletý