Některé problémy jistotní modality

Miroslav Grepl

[Articles]

(pdf)

Некоторые проблемы утвердительной модальности / Quelques problèmes de la modalité de certitude

1. Jednotlivé postoje jistotní modality aplikuje mluvčí buď na propozice kladné, nebo na propozice záporné. Z toho pak vyplývá, že např. vysokému stupni jistoty mluvčího o platnosti (podmíněné nebo nepodmíněné) propozice kladné odpovídá nízký stupeň jistoty o platnosti propozice záporné a naopak. Jsou proto v podstatě synonymní konstrukce Jsem přesvědčen, že se vrátil a Pochybuji, že se nevrátil.

2. Na plynulé škále hodnot jistotní modality zaujímá jedna postavení „středové“, tj. ležící na vertikální ose, kolem níž jsou symetricky rozloženy napravo a nalevo hodnoty další. Zdá se mi, že jde o hodnotu speciální, a je pro mne těžké nějak vystihnout její podstatu. Nejde totiž jen o to, že představuje — jak se někdy říká — padesátiprocentní jistotu mluvčího o platnosti (pravdivosti) propozice buď kladné, nebo záporné, ale o to, že mluvčí jakoby připouští možnost současné platnosti (pravdivosti) jak propozice kladné, tak záporné. Na to ukazuje fakt, že věta Je možné, že se Petr vrátil může být doplněna větou A (ale) je možné, že se nevrátil, aniž se takové spojení pociťuje jako rozporné. (Srov. v hovorové češtině časté věty typu: možná přijde, možná nepřijde.) Proto právě tato hodnota je předpokladem (východiskem, podmínkou) pro otázku. V otázkách je pak „obsažena“ jako jeden z jejích elementárních smyslů, který je možno postihnout např. pomocí formulace „nevím, zda PROP, nebo zda ~ PROP“. Tento smysl se formálně vyjevuje v možnosti rozvinout skutečné („pravé“) zjišťovací otázky v otázky tzv. disjunktivní (Přijel, nebo nepřijel?), nebo také v tom, že je v nich možné bez podstatného sémantického rozdílu zaměňovat formu kladnou formou zápornou.

Také na výrazové rovině se tato hodnota jeví jako specifická: má poměrně omezený repertoár ukazatelů. V podstatě může být v češtině signalizována jen predikátorem je možné (možná), že…, adverbiem možná, kondicionálovou nebo indikativní formou modálního slovesa moci (mohl by to být on, a (ale) mohl by to nebýt on). Nelze však už k této „centrální“ („padesátiprocentní“) hodnotě, jak se to někdy dělá, ani volně přiřazovat výrazy asi, patrně, nebo predikátory myslím, tuším, domnívám se, zdá se mi…, tedy chápat je jako v podstatě ekvivalentní (synonymní) s možná nebo je možné, že… Na to ukazuje fakt, že nelze říci Myslím, že se vrátil, a (ale) myslím, že se nevrátil nebo Asi se vrátil, a (ale) asi se nevrátil.

2.1. Ostatní hodnoty jsou rozloženy symetricky po obou stranách vertikální osy směrem nahoru od nízkého stupně přesvědčení, představovaného hodnotou „padesátiprocentní“ jistoty, k vysokému stupni přesvědčení, a to na jedné straně až k hodnotě plné jistoty („vím“), na druhé straně až k hodnotě plné nejistoty („nevím“). Z toho pak vyplývá, že negované predikátory fungují jako exponenty příslušných hodnot symetrických: Nejsem přesvědčen, že se vrátil (že se nevrátil) = Pochybuji, že se vrátil (že se nevrátil) a Nepochybuji, že se vrátil (že se nevrátil) = Jsem přesvědčen, že se vrátil (že se nevrátil).

2.2. Někdy vzniká otázka, zda je smysluplné na obou stranách škály kromě vysokého stupně přesvědčení a jeho opačného pólu, nízkého stupně přesvědčení, rozlišovat ještě stupně další. Ale o oprávněnosti takového postulátu svědčí snad následující test. Je možné v češtině formulovat větu Myslím, že se už vrátil, ale přesvědčen o tom nejsem, nikoli však obráceně Jsem přesvědčen, že se už vrátil, ale nemyslím si to.

3. Jistotně modalitní postoje byly vždy spojovány především s konstativními typy výpovědi. (Zvláštní interpretaci zasluhují v těchto souvislostech tzv. otázky deliberativní.) Znovu ovšem připomínáme, že je třeba brát v úvahu nejen konstativní [103]výpovědi s indikativem, ale i s kondicionálem, příznakově signalizujícím podmíněnou platnost propozičního obsahu.

Sepětí predikátů jistotní modality s konstativním záměrem je možno formulovat také takto: Předpokladem konstatace musí být vždy nějaký, třeba minimální stupeň jistoty mluvčího. Ale právě proto je třeba škálu hodnot jistotní modality doplnit o hodnotu plného přesvědčení, plné jistoty, jak ji např. pro tuto sféru postojů mluvčího postuluje T. B. Alisovová.[1] Pokud výpovědi s konstativním komunikativním záměrem (intencí) „obsahují“ právě tuto hodnotu (tento predikát) jistotní modality, nebývá v nich obvykle příznakově signalizována. Avšak vyrozumívá se z nich, dá se z nich vyvodit jako jeden z elementárních smyslů konstatace, formulovatelný jako „vím, že PROP“. Určité kontexty však vyžadují její explicitní „vyjádření“, a pak bývá jejím exponentem především predikátor vím, že… Tato hodnota se však může „vyjevit“ také v řečové reakci adresáta na sdělení mluvčího: M: Petr se oženil. A: Já to vím. — Je třeba v těchto souvislostech zdůraznit, že A. Wierzbická interpretuje právě tento predikátor takto: „wiedzieć“ to „móc powiedziec’“.[2] Za implicitní způsob signalizace hodnoty „vím“ Alisovová (o. c., s. 196) považuje tzv. syntaktický indikativ (= morf. indikativ + „oznamovací“ intonaci). Avšak vzhledem k tomu, že všechny postoje jistotní modality, včetně hodnoty „vím“, lze uplatnit také v konstatačních větách s kondicionálem, zdá se mi toto tvrzení sporné.

Jestliže tedy můžeme nejen hodnotu „vím“, ale všechny ostatní hodnoty jistoty mluvčího vyšší než nula („nevím“) chápat jako předpoklady pro realizaci konstativního (deklarativního) postoje mluvčího, pak hodnota „nulové“ jistoty mluvčího („nevím“) takový předpoklad (presupozici) nejen nevytváří, ale naopak ruší.

4. V našem úvodním vystoupení (viz zde s. 81n.) jsme už naznačili jisté možnosti aplikovat na oblast jistotní modality teorii řečových aktů. Jestliže se tedy o to pokusíme, mohli bychom chápat komplex všech hodnot jistotní modality jako druh (kategorii) toho, co Searle nazývá psychological states a co vyčleňuje jako jedno z hlavních kritérií klasifikace typů ilokučních aktů.[3] Pro každý typ řečových aktů, tj. typ charakterizovaný především různým komunikativním záměrem mluvčího (illocutionary point), předpokládá Searle jiný druh těchto psychologických stavů (např. pro akty výzvového charakteru je to vůle, přání mluvčího, pro akty slibu — úmysl mluvčího, pro akty gratulace, blahopřání — radost mluvčího atd.). Chápe je jako postoje mluvčího k propozičnímu obsahu, které jsou v jednotlivých typech aktů signalizovány, a vidí v jejich realizaci vyjádření tzv. podmínky upřímnosti (sincerity condition). S akty konstativní povahy (ovšem nejen s nimi) Searle spojuje druh psychologických stavů označovaný jím jako belief, srovnatelný s hodnotou „vím“ nebo „soudím, že vím“; ale autor mluví také o degrees of belief, což je snad srovnatelné s naším termínem různé stupně přesvědčení mluvčího. Je ovšem třeba vážně upozornit na to, že v podstatě stejné pojetí (s jinou terminologií) se najde už u Alisovové (o. c. v pozn. 1). Její tzv. predikáty sub’jektivnoj ocenki govorjaščego odpovídají v podstatě tomu, co Searle zahrnuje pod pojmem psychologické stavy; autorka je dokonce výslovně označuje jako predikáty psichičeskoj reakcii nebo jako psichičeskije charakteristiki govorjaščego. Jejich jeden druh (kategorii) pak, tj. naše predikáty jistotní modality, nazývá predikáty oboznačajuščije racional’nyje ocenki (vědět, pochybovat, předpokládat aj.).

Takové komplexní chápání všech těchto druhů subjektivních postojů mluvčího k propozičnímu obsahu,[4] u Searla označovaných jako psychological states, u Alisovové [104]např. jako predikáty sub’jektivnoj ocenki a spojované s různými typy ilokučních aktů (Searle) nebo komunikativních typů výpovědi (Alisovová), umožňuje odpovědět např. na otázku, proč se výrazy typu opravdu, fakticky, skutečně… spojují s různými komunikativními typy výpovědi (s výpověďmi s různou komunikativní funkcí) a proč se jich užívá zvl. v dialogickém kontextu,[5] a stanovit přesněji jejich funkčně sémantickou charakteristiku: jsou to exponenty úsilí mluvčího přesvědčit adresáta (nebo formou otázky sebe sama) o tom, že zmíněné psychologické stavy, signalizované ve výpovědi jako postoje, mluvčí skutečně prožívá, nikoli simuluje. Např. Opravdu přijel = Opravdu vím, že přijel; Opravdu přijeď = Opravdu chci, abys přijel; Opravdu přijedeš? = Opravdu chceš (máš v úmyslu) přijet?; Opravdu přijel? = Opravdu víš, že přijel? Opravdu se omlouvám, že… Opravdu mě mrzí, že… atd. Tato adverbia a jim odpovídající predikátory, např. slovesa jako ubezpečuji tě, přísahám, ujišťuji tě aj., jsou tedy přirozeně také spojitelná se všemi predikátory jistotní modality: opravdu vím (jsem přesvědčen, předpokládám, pochybuji…), že… Bylo by tedy možné stručně mluvit o funkci „ujišťovací“. Bude však ještě třeba zamyslet se nad rozdílnou „povrchovou“ pozicí adverbií typu opravdu, např. ve strukturách Opravdu jsem přesvědčen (předpokládám, pochybuji…), že Petr lhal a ve strukturách Jsem přesvědčen (předpokládám, pochybuji…), že Petr opravdu lhal. Není mi zatím jasné, zda výraz opravdu má v obou strukturách stejnou funkci.

5. Mluvčí se může také zeptat adresáta na jeho stupeň přesvědčení, neboť otázka vychází z předpokladu, že adresát „ví, že S“. Tím se dá vysvětlit užití predikátorů jistotní modality, některých adverbií a tzv. modálních vsuvek i ve větách tázacích: Jsi přesvědčen, předpokládáš…, že je nemocen? // Je myslíš nemocen? // Je snad nemocen? apod. Pro stejnou situaci v otázkách doplňovacích si čeština vytvořila mimo jiné i svérázné větné formy, syntakticky málo průhledné: Kdy předpokládáš, že se vrátí? Kam myslíš že šel? apod.

6. V tomto příspěvku mohlo být upozorněno jen na některé problémy jistotní modality a jen naznačeno jejich možné řešení. Autor si je plně vědom toho, že myšlenky zde formulované mají spíše povahu námětů a podnětů než poznatků definitivnějšího charakteru. Jsme však na druhé straně přesvědčeni o jejich závažnosti a užitečnosti pro další pokrok v teorii jistotní modality, a tím byl také motivován především náš úmysl vyslovit je právě na tomto zasedání.

 

R É S U M É

Einige Probleme der Gewissheitsmodalität

Im vorliegenden Aufsatz wird die Einflussnahme des Negationsoperators auf die Einstellungsprädikate der Gewissheitsmodalität behandelt, wobei sich das Hauptaugenmerk auf die Problematik von Kriterien richtet, die für die Bestimmung der dominanten Werte an der Skala der gewissheitsmodalen Einstellungen („Potentialität“, „Vermutung“, „Wahrscheinlichkeit“, „hoher Überzeugungsgrad“, „volle Gewissheit“) sowie deren symmetrischer Gegenpole (z.B. „Zweifel“, „Nullgewissheit“) in Betracht kommen. Der Autor ist jedoch bestrebt, auf die Möglichkeiten hinzuweisen, die die Theorie der Sprechakte für die Erforschung der Gewissheitsmodalität bietet, insbesondere die Applikation der Begriffe psychological states und illocutionary point.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 102-104

Previous Eva Buráňová: Vztah mezi pravděpodobností, dispoziční a záměrovou modalitou

Next Zdeněk Hlavsa: Modalitní funkce sloves „sendiendi“