K úloze tzv. větných adverbií při vyjadřování postoje mluvčího k propozičnímu obsahu

Stanislav Žaža

[Articles]

(pdf)

К роли т. наз. модальных наречий в выражении установки говорящего к пропозициональному содержанию / La fonction des soi-disant adverbes de phrase exprimant l’attitude du locuteur au contenu de proposition

1. Sféra jistotní modálnosti je ohraničena dvěma mezními body: plným přesvědčením mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu, tj. pólem, jemuž lze přiřadit predikátor vím (vím, že se Petr vrátil // vím, že se P. nevrátil); na druhé straně pak pólem absolutní neznalosti mluvčího o platnosti sdělovaného obsahu. K tomuto druhému pólu lze přiřadit predikátor nevím. Tento predikátor anuluje možnost vyslovit konstataci: nevím-li, že se něco děje/stalo, nemohu o tom nic vypovědět.[1] Této skutečnosti zdánlivě odporuje fakt, že existují výpovědi To nevím, že se Ivan oženil. V takových výpovědích však tkví rozpor: ve chvíli, kdy mluvčí vyslovuje „nevím“, vlastně už ví. Z toho vyplývá, že prézens v této větě lze chápat nanejvýše jako praesens pro perfecto: Mluvčí se např. dozvídá o svatbě svého přítele a s údivem konstatuje: To nevím, že se Ivan oženil (tj. vlastně: To jsem do této chvíle nevěděl, …). Avšak výpověď nesituovaná do prézentu neodpovídá už podmínce, podle níž musí být modální predikát vztažen k okamžiku výpovědi. Výpověď nevím, že se I. oženil tedy ve skutečnosti neobsahuje predikátor nevím, a tudíž výše uvedené tezi o anulování možnosti konstatace neodporuje.

2. Kromě pólů vím a nevím existuje ovšem ještě hodnota, kterou lze charakterizovat tak, že mluvčí připouští současně jak možnost realizace, tak i možnost nerealizace děje. Z tzv. větných neboli modálních příslovcí tuto hodnotu vystihuje jen příslovce možná. Všechny ostatní hodnoty, resp. subkategorie jistotní modálnosti jsou rozmístěny od stupně možná do stupně vím, všechny se vyznačují sémantickým koeficientem ‚předpověď očekávaného výsledku, kladného nebo záporného‘ a ve vztahu ke kladné nebo k záporné výpovědi představují vzájemně převrácené hodnoty. Lze je vyjádřit následujícími modálními adverbii: 

 

	+			—
vím	Petr se vrátil			Petr se nevrátil
	bezpochyby			stěží
	očividně			sotva
	zřejmě
	zjevně
	patrně
	pravděpodobně
	asi
	…
			možná
(nevím)

 

3. Větná adverbia byla již zkoumána v řadě prací.[2] Upozornili jsme již dříve na to, [136]že existují přinejmenším dva typy těchto adverbií:[3] (1) adverbia vyjadřující stupeň přesvědčení mluvčího jako možná, asi, pravděpodobně, patrně, očividně, zjevně, zřejmě, bezpochyby, jistě¹ (nazýváme je zde arbitrativa), (2) adverbia dotvrzující někým ověřenou skutečnost jako opravdu, doopravdy, skutečně, vskutku, vážně, fakticky, jistě², věru, hovor. fakt (nazýváme je konfirmativa).[4]

Sémantickými rozdíly mezi oběma druhy adverbií se zde zabývat nebudeme. Chceme jen zdůraznit, že základním kritériem příslušnosti větného adverbia ke skupině arbitrativ je ta skutečnost, že ho nelze užít v tázací větě (*Strýc možná přijel? nebo *Slyšeli jste to zřejmě z rádia?), protože dvojí vyjádření mluvčího k platnosti propozičního obsahu (arbitrativum + otázka) je inkompatibilní. Naproti tomu konfirmativa v tázacích větách obsažena být mohou, srov.: Strýc opravdu přijel? Vskutku jste to slyšeli z rádia?, neboť vyjadřují (v tomto případě) postoj jiné osoby než mluvčího.

Na základě těchto skutečností lze soudit, že tzv. prezumptivní otázky[5] obsahující arbitrativa typu To je asi omyl, ne? — Vám se patrně u nás nelíbí, že? jsou ve skutečnosti věty oznamovací. O tom svědčí i jejich intonační linie. Skutečně tázací charakter má jen částice ne?, že?, co?, pronášená s antikadencí. Lze ovšem namítnout, že např. v ruštině je tomu jinak; že věty jako Vy, naverno, ustali? — Nam po puti, kažetsja? — Ty, konečno, verneš’sja?[6] arbitrativa obsahují. Avšak i zde jde podle našeho mínění o věty oznamovací. Intonace zjišťovacích otázek a oznamovacích vět se totiž v ruštině neliší zásadně, ale především mírou tónového rozpětí. Proto lze v intonaci právě uvedených příkladů spatřovat jen příznakovou variantu intonace oznamovací. Příbuznost obou intonačních linií se odráží i v grafice, tím že lze na konci uvedených vět klást otazník. Naproti tomu je v češtině tázací intonace od oznamovací zásadně odlišná, a proto se věty typu *Máme patrně společnou cestu? — *Jste asi už unavena? — *Ty jistě¹ pojedeš s námi? jako skutečně tázací, tj. s antikadencí, realizovat nemohou.

4. Chtěli bychom zde věnovat hlubší pozornost alespoň jednomu z větných adverbií, které si toho zvláště zaslouží, a to adverbiu snad. Toto příslovce je pozoruhodné z několika důvodů.

Lze ho užít jako arbitrativa, avšak ve srovnání s jinými arbitrativy je v něm navíc obsažen sémantický koeficient ‚žádoucnost očekávaného výsledku z hlediska mluvčího‘. Tato skutečnost vynikne ve srovnání s jinými arbitrativy: 

 

		Sémantický koeficient
		1. neplná jistota	2. předpověď výsledku	3. žádoucnost výsledku
možná		+	—	—
asi		+	+	—
snad		+	+	+
Srov.:	Je možná ještě otevřeno.		Petr možná dojel včas.
	Je asi ještě otevřeno.		Petr asi dojel včas.
	Je snad ještě otevřeno.		Petr snad dojel včas.

 

Ke zdůraznění sémantického koeficientu 3 přispívá i možné postavení adverbia snad na samém začátku výpovědi. Srov.: Bude snad ještě otevřeno // Snad bude ještě [137]otevřeno. Výpověď s tímto postavením adverbia nabývá téměř rázu přací, resp. obavné věty (= Kéž je ještě otevřeno! Jen aby bylo ještě otevřeno!).

V některých případech se naopak uvedený koeficient zeslabuje nebo až anuluje. Je tomu tak zvláště:

a) Ve výpovědích, v nichž mluvčí tlumočí cizí mínění. Snad se zde (ne zcela spisovně) užívá ve významu ‚prý‘, tj. je v něm zdůrazněn koeficient 1 na úkor ostatních: V noci snad někde ve městě hořelo. — V tom lese snad žijí mufloni. — Potom se snad stal požárním referentem, nebo jakýmsi jiným referentem, já nevím (Z povídky). Příznačné je, že v těchto případech není možný nebo aspoň obvyklý přesun snad do začátkového postavení: *Snad v noci někde hořelo.

Při dějích futurálních ztrácí snad uvedený koeficient jen tehdy, je-li cizí mínění signalizováno vedle toho i jinak. Srov.: Příští týden má snad být deštivo. // Příští týden prý snad bude deštivo. // Říkají, že příští týden bude snad deštivo. × Příští týden snad bude deštivo (tj. mluvčí si přeje, aby pršelo).

b) V emocionálně zabarvených výpovědích, v nichž má snad význam ‚bezpochyby, nepochybně‘, tj. vyniká v něm koeficient 2 na úkor 1 a 3: Ten člověk snad pozbyl rozum. — Tady jsou snad všichni hluší. — Ti dva snad budou vyhrávat až do noci.

c) Ve funkci tzv. „člensky modálního“ adverbia, kde má význam ‚možná‘ (tj. koeficientu 1): Kdo tam půjde? Nevím, snad Karel. — Stojí to snad třicet, snad padesát korun.

O zvláštním charakteru adverbia snad svědčí to, že ho lze užívat i v tázacích větách zjišťovacích. Uplatňují se tu především koeficienty 2 a 3, a to zvláštním způsobem. Zdá se, že invariantním významem snad v tázacích větách je „vyjádření předpokladu mluvčího, že výsledek jeho zjištění (tj. odpověď tázaného) je, popř. může být, v rozporu s očekávaným stavem věcí“. Snad zde nabývá už významu částice co(ž)pak s emocionálním zabarvením. Např.: Olga snad ten kufr koupila? — Chcete tady snad kouřit? — Petr má snad auto? (Mluvčí neočekával, že O. kufr koupila, že by někdo chtěl kouřit, že by P. měl auto, ale vyjadřuje otázkou předpoklad, že skutečný stav věcí může být proti jeho očekávání jiný.)

V důsledku toho není na místě adverbium snad tam, kde by mluvčí svým dotazem zpochybňoval stav náležitý, žádoucí. Např.: A. Pepík byl dnes vyvolaný. B. A uměl? (A uměl snad? není na místě.) — A. Koupil jsem si nový kabát. B. A líbí se ti? (A líbí se ti snad? je nelogické.)[7]

Naopak v tzv. řečnických otázkách bývá snad velmi často. Účinek těchto otázek vyplývá podle našeho mínění právě z toho, že mluvčí volí formu obvyklou pro vyjádření předpokladu, že odpověď bude v rozporu se skutečným stavem věcí, ale sám je přesvědčen, že žádný rozpor neexistuje. Např.: Je to snad moje vina? — Neměli jsme snad pravdu?

V negativních tázacích větách může mít snad kromě již uvedeného významu i význam adverbia náhodou. Nevzpomínáš si snad, kam jsem dal mapu? — Nechcete snad trochu čaje? — Nemají snad kalendář z minulého roku? Může pak dojít k homonymitě konstrukcí: Nebyl jste snad na výstavě? (nebyl jste náhodou na výstavě?) × Nebyl jste snad na výstavě? (cožpak jste nebyl na výstavě?)

Pokud jde o slovosledné postavení snad v tázacích větách, jsou zde dvě možnosti:

a) Stojí v postavení středovém: Ty už snad zase kouříš? — Nečteš snad odbornou literaturu? — Nevíte snad, kde je Gagarinova ulice?

b) Stojí v postavení začátkovém; to však platí jen o snad ve významu ‚cožpak‘. Ve srovnání s výpovědí typu a) dochází k záměně kladného charakteru výpovědi v záporný a naopak výpověď nabývá rázu prezumptivní otázky, tj. oznamovací věty s konkluzívní kadencí: Snad už zase nekouříš? — Snad čteš odbornou literaturu (,ne)?

[138]5. Podobným způsobem by bylo možno provést analýzu i jiných větných adverbií a přesněji vymezit jejich úlohu při vyjadřování postoje mluvčího. Zajímavé poznatky by přineslo i zkoumání jejich vztahu k jiným modálním prostředkům a rovněž další výzkum větných adverbií z hlediska konfrontačního.

 

R É S U M É

К роли т. наз. модальных наречий в выражении установки говорящего на пропозициональное содержание

Автор статьи считает, что предельными точками сферы вероятностной модальности являются величины «знаю» и «не знаю», причем величина «не знаю» представляет собой невозможность высказать констатацию. Кроме полюсов «знаю» и «не знаю» существует еще точка «может быть» (говорящий допускает как возможность реализации, так и возможность нереализации пропозиционального содержания). Все остальные субкатегории вероятностной модальности размещены от точки «может быть» до точки «знаю», и все они, в отличие от «может быть», выражают предсказание ожидаемого результата, положительного или отрицательного, причем по отношению к положительной стороне/отрицанию они представляют собой обратные величины. Эти субкатегории могут выражаться т. наз. модальными наречиями. Автор устанавливает, что существуют по крайней мере две группы таких наречий: т. наз. арбитративы, выражающие степень уверенности говорящего (asi, patrně, вероятно, очевидно; он, очевидно, вернулся) и т. наз. конфирмативы, подтверждающие проверенный факт (opravdu, určitě, действительно, серьезно; он действительно вернулся). В дальнейшей части статьи автор подвергает анализу модальное наречие snad, отличающееся от родственных ему слов наличием семантического коэффициента «желательность ожидаемого результата». Обращается внимание на разные случаи употребления этого слова в повествовательных и вопросительных предложениях.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 2, pp. 135-138

Previous Přemysl Adamec: Několik poznámek k postojovému komentování propozičního obsahu mluvčím (Na materiálu současné ruštiny)

Next Miroslav Komárek: K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí