K intonaci komentářů mluvčího k výpovědi

František Daneš

[Články]

(pdf)

К интонации комментариев говорящего к высказыванию / L’intonation des commentaires du locuteur sur l’énoncé

V komplexu jevů řazených do oblasti komentářů mluvčího k výpovědi hraje jistou roli také důležitý výrazový prostředek suprasegmentální, větná intonace (či přesněji výpovědní intonace[1]). V této souvislosti lze zkoumat jednak intonaci jakožto specifický prostředek pro vyjádření komentáře, jednak intonační formy segmentálních (slovních) výrazů těchto komentářů.[2]

1. Nejprve se budeme zabývat bodem prvním. — Jak už jsem poznamenal ve svých dřívějších pracích, uplatňuje se intonace (podle Mathesia) ve třech funkčních oblastech: (1) v oblasti funkce výpovědně strukturační: segmentační, integrační a hierarchizační — sem patří též intonační vyčleňování parentezí, uplatňujících se právě nejčastěji ve funkci komentáře; (2) v oblasti funkce primárně modalitní (otázky zjišťovací v protikladu k jiným druhům vět), (3) v oblasti funkce sekundárně modalitní, tj. především při vyjadřování subjektivních stanovisek a reakcí mluvčího, často zabarvených expresívně a emocionálně.

Pokud jde o tuto třetí funkční oblast, je možno říci, že tu intonace představuje vždy přítomný, průběžný komentář k výpovědi. Děje se to v podstatě trojím způsobem: (1) intonace doprovází, tj. reduplikuje a většinou též zesiluje slovní výrazové prostředky; (2) intonace mění (převrací) význam slovních výrazů (srov. např. Ten určitě přijde! (= „nepřijde“) s expresívní variantou konkluzívní kadence a s intonačním centrem na větném adverbiu); (3) komentář mluvčího vyjadřuje jen sama intonace. K této třetí možnosti je zapotřebí říci několik slov o významovém obsahu intonačních prostředků obecně.

Ch. Hockett[3] ilustruje funkční uplatnění intonačních kontur na tomto příkladě.[4] V rozhovoru odpovídá Bill na Jackovu otázku „Where are you going?” slovem ³home¹. Intonace má podle Hocketta význam: „a perfectly matter-of-fact reply…”. Kdyby odpověď zněla ³home², znamenala by „I dont particulary want to go home, but there’s nothing left to do” (tedy komentář ve smyslu „bohužel“). Kdyby však chtěl Bill odpovědět ve smyslu „Of course, I am going home; what else would you expect of me at this hour?” (tedy: „samozřejmě“), pak by odpověď zněla ⁴home¹.

Tento Hockettův výklad vyvolal u některých badatelů jisté pochybnosti. Můžeme si totiž položit otázku, jaký význam by měla intonační kontura (kadence) ³— — —², kdyby Jackova otázka nezněla „Where are you going?”, nýbrž třeba „What is her name?” a kdyby odpověď zněla např. ³Joan². Nejde o to, že by snad Hockettem uváděné parafráze modálních konotací spojených s odpověďmi nebyly výstižné. Lze však pochybovat o tom, zda tyto konotace závisí výlučně jen na intonaci samé, zda nejsou spíše dány konsituací a významem příslušné lexikální jednotky.

Těmto námitkám a úvahám nelze upřít jistou oprávněnost a lze uvést analogické příklady z jiných jazyků. Přesto však zůstává přitom nezodpověděna jedna zásadní otázka: nějaký význam tu intonační kontura přece mít musí, i když tento význam [153]bude jen velmi obecný, málo určitý. Platí totiž nejen to, co bylo výše řečeno, že celkový smysl intonační kontury se mění podle kontextu a lexikálního podkladu, ale i naopak, že týž lexikální podklad v témž kontextu může nabývat různého smyslu podle toho, s jakou intonační konturou bude spojen. Jinak řečeno: jde tu o vzájemnou souhru všech složek, slovní, kontextové a suprasegmentální. Ptejme se tedy, jaký charakter a obsah má tato široká, vágní sémantická funkce oněch tří Hockettem uváděných variant konkluzívní intonační kontury. (Protože se ukazuje, že obdobná situace je i v jiných jazycích, např. v češtině a němčině, aspirují naše následující výklady na obecnější platnost.)

Zkusme nejprve porovnat fonologickou strukturu oněch tří variant konkluzívní intonační kontury. Neutrální, bezpříznaková podoba (a) ³— — —¹ signalizuje prostě jen ukončení výpovědi, bez nějakých dalších konotací. Podoba (b) ³— — —² liší se od neutrální oslabením koncového klesnutí; tónová výška tu nedosahuje té hloubky, která signalizuje uspokojivé, definitivní zakončení výpovědi; dochází tu tedy i k oslabení této konkluzívní funkce. Jaké konkrétní sémantické interpretace nabude tento velmi obecný sémantický rys ‚oslabení‘ v jednotlivých případech, to ovšem závisí na jedné straně na významovém obsahu výpovědi a na její konsituaci, jednak na různých zvukových kvalitách, které se při realizaci základní fonologické struktury dané kontury uplatní (jde např. o velikost intervalů, hlasový rejstřík, silový a tempový průběh atp.). Varianta (c) ⁴— — —¹ představuje naopak zesílení koncového klesnutí a tím zároveň též sémantickou intenzifikaci konkluzívní platnosti.

Z uvedené analýzy vyplývá, že podoba (b) implikuje (tj. může vyjádřit) nejen význam „bohužel“, ale podle okolností též nerozhodnutost či nerozhodnost, rezervovaný postoj, nedostatek zájmu apod. Naproti tomu podoba (c) může implikovat např. jistotu, rozhodnost, definitivní platnost, autoritativní postoj, ale též rezolutní odmítnutí atp. Z toho ovšem plyne též, že varianta (c) často doprovází větná adverbia skupiny jistě, určitě, nepochybně, skutečně a že je zároveň neslučitelná s adverbii typu snad, možná. Opačně to platí pro variantu (b).

Ukazuje se tedy, že komentování výpovědi pomocí intonace má charakter značně neurčitý, víceznačný a též nesamostatný. Nesamostatnost se pak projevuje i v tom, že téměř vždy intonace vyjadřuje zároveň i emocionální přístup nebo reakci a slouží k vyjádření exprese.

Tyto funkční vlastnosti zajímavě odpovídají specifickému charakteru intonačních jevů a jejich postavení v jazykovém systému: intonace „parazituje“ (jak říká Kopečný v Základech české skladby, § 6) na segmentálním slabičném slovním podkladu a intonační kontury představují útvary značně komplexní a variabilní. Způsob, jakým se pomocí těchto útvarů (de)kóduje sémantická informace, spočívá na dvou principech: na Bühlerově principu abstrakční relevance (vzhledem k různým funkčním oblastem) a na principu realizační tolerance. (Tj. jistý zvukový rozdíl může se jevit vzhledem k funkci F1 jen jako nefunkční varianta, zároveň však vzhledem k jiné funkci F2 jako funkční, fonologická distinkce; je to umožněno tím, že zvuková realizace každého fonologického rysu se pohybuje volně v hranicích daných systémem fonologických protikladů.) Přitom je třeba upozornit ještě na další specifikum intonace výpovědi: některé zvukové parametry tohoto komplexního jevu mají charakter kontinuitní (nediskrétní) a stupňovatelný (např. relativní velikost tónových intervalů, silový a tempový průběh aj.). Z hlediska sémiotického má tedy intonace částečně povahu ikonickou (a plynule přechází do sféry jevů parajazykových). Z toho plyne i to, že i odpovídající funkční parametry představují „analogový, nedigitální“ systém významových rozdílů (zvlášť patrné je to v oblasti funkce emocionální a expresívní).

K tomu ještě poznámka týkající se konfrontační charakteristiky jazyků: Některé speciální práce (např. Schubigerové, Collinsonovy, Arndtovy) ukázaly, že mnohé významy, které se v jed[154]nom jazyce vyjadřují slovně (např. v češtině modálními adverbii (partikulemi) přece, právě, snad, no, tak, tedy, jak, cožpak ap., v němčině doch, ja, schon, eben, dann, etwa), vyjadřují se v jiných jazycích (např. v angličtině) intonačně. (Dodejme hned, že angličtina se projevuje jako jazyk „intonační“ i v oblasti aktuálního členění výpovědi; to je totiž v češtině a němčině signalizováno především slovosledně a teprve na druhém místě intonačně, kdežto v angličtině hraje intonace roli primární.[5]) Přitom němčina vykazuje ve srovnání s češtinou ještě vyšší stupeň „částicovosti“ (srov. např. do češtiny leckdy těžko přeložitelné částice mal a ja).

2. Dostáváme se k druhému z naznačených bodů, k intonační podobě některých větných adverbií.

Je hodno pozoru, že z hlediska intonace je třeba v diapazonu výrazů pro jistotní (či pravděpodobnostní) modalitu rozlišit tři oblasti (zóny):

(1) V češtině (a zdá se, že i v němčině) tvoří první zónu výrazy nejvyššího jistotního stupně, totiž adverbia určitě, jistě a některá další. Ve větě mohou, avšak nemusí tato adverbia nést intonační centrum (IC, tzv. logický či větný přízvuk); např.: To udělal určitě Pavel. To udělal určitě Pavel. — To se ti jistě nepovede. To se ti jistě nepovede. Významný rozdíl mezi oběma způsoby kladení IC lze hledat v aktuálním členění: větná adverbia modifikují po nich následující réma, a to je pravidelně signalizováno intonačním centrem. Je-li toto IC přesunuto na adverbium, znamená to, že je toto slovo zdůrazněno a vtaženo do rématu.

(2) Větná adverbia středního stupně jistoty, jako pravděpodobně, patrně, možná, asi, snad, nemohou být nikdy nositeli IC. Např. To udělal asi Pavel, nikoli však *To udělal asi Pavel. V termínech aktuálního členění to znamená, že tato adverbia nemohou být rematizována a zdůrazněna.[6] — Zajímavé jemné rozdíly ve významu jednotlivých adverbií této zóny musíme tu bohužel ponechat stranou. Jen tolik bych však chtěl poznamenat, že tyto rozdíly nelze spatřovat jenom na stupnici jistoty (pravděpodobnosti), nýbrž že jsou spojeny s různými dalšími okolnostmi rázu pragmatického a kontextového.

(3) Význam adverbií nejnižšího stupně jistoty, totiž sotva a stěží, by bylo možno charakterizovat zhruba jako „pravděpodobně nikoli“ (na rozdíl od asi „pravděpodobně ano“). Tato adverbia musí být ve větě nositeli IC. Např. To sotva udělal Pavel (nikoli však *To sotva udělal Pavel). S tím stěží vystačíme (nikoli *S tím stěží vystačíme). Tato adverbia patří vždy k rématu, protože implikují negaci tvořící jeho centrum. S tím souvisí i to, že tato adverbia jsou — na rozdíl od jiných — neslučitelná s formálním větným záporem. — Je ještě třeba dodat, že pokud jsou tyto lexémy užity v jiné funkci než jako komentující adverbia, vystupují výlučně bez IC; srov. sotva v platnosti podřadicí spojky časové: Sotva vstoupil, vypukl hluk. (Podrobněji viz v mé práci o větné intonaci v češtině.)

Adverbia první a třetí zóny lze kombinovat — zdánlivě „nelogicky“ — s adverbiem druhé zóny asi; běžně se říká asi jistě, asi sotva; jistě asi. Avšak adv. asi má tu jen funkci odstiňovací, propůjčuje výpovědi ráz jisté opatrnosti. To, že adv. asi nemění platnost druhého komponentu, dosvědčuje intonace: spojení asi jistě chová se, pokud jde o intonaci, jako jednoduché adv. jistě a spojení asi sotva jako jednoduché sotva.

[155]V závěru tohoto oddílu je třeba uvést ještě důležitý obecný poznatek, že totiž každý výraz pro jistotní modalitu nutně výpověď subjektivizuje (resp. relativizuje vzhledem k mluvčímu). Tak např. recenzent může stěží užít formulace Její nová kniha bude veřejností přijata s uspokojením; zněla by příliš apodikticky, vyjadřovala by „objektivní jistotu“ (a přitom jde o budoucnost!). Napíše-li však recenzent Její nová kniha bude jistě // nepochybně přijata veřejností s uspokojením, pak své tvrzení subjektivizoval a výpověď se stala přijatelnou. Z toho však vyplývá jedna závažná teoretická otázka: máme i v těch případech, kdy není ve výpovědi přítomen žádný signál jistotní modality (indikativ tuto modalitu zřejmě nesignalizuje), vůbec mluvit o jistotní modalitě takové výpovědi?[7]

3. Nakonec ještě poznámku k negaci v prostřední jistotní zóně. Větná adverbia typu možná, snad lze sémanticky interpretovat dvojím způsobem, podle toho, zda se vychází od horního, nebo dolního pólu stupnice.

(a) Na pozadí úplné jistoty, tedy vzhledem k adv. jistě, určitě, chápou se jako oslabení přesvědčení mluvčího o pravdivosti propozičního obsahu (přičemž propozice může být formulována pozitivně, nebo negativně). Tato interpretace odpovídá parafrázi není jisté, zda//že … — Volba mezi pozitivní a negativní formulací propozice je dána tím, která ze situací (pozitivní, nebo negativní) se chápe jako výchozí a zpochybní se. Tedy: Není jisté, zda Pavel skutečně přijde (zpochybňuje se Pavlovo dostavení se), nebo Není jisté, zda Pavel opravdu nepřijde (zpochybňuje se Pavlovo rozhodnutí nepřijít). Všimněme si zároveň, že nejvyšší stupeň jistoty výchozí situace lze vyjádřit explicitně adverbii opravdu, skutečně. — Pokud jde o rozdíl mezi spojkami zda a že, lze říci, že spojka zda (která může stát jen po záporné řídící větě) zdůrazňuje pochybnostní charakter propozice dané věty.[8]

(b) Na pozadí úplné nepravděpodobnosti dané situace mluvčí připouští jistý (variabilní) stupeň pravděpodobnosti a s touto možností spojuje určité očekávání (naději nebo obavu); srov. výrazy doufejme (něm. hoffentlich), bohužel asi. Tuto interpretaci lze parafrázovat výrazy není vyloučeno (není nemožné), že … (Protože tu nejde o zpochybnění, není možno užít sp. zda.)

Porovnáme-li nyní případy (a) s případy (b), zjistíme, že pozitivně formulované propozice typu (a) v podstatě odpovídají (nikoli ovšem ve smyslu synonymie) negativně formulovaným propozicím typu (b) a naopak.

Typ s adverbii sotva, stěží, tj. význam „pravděpodobně nikoli‘, má v pozadí nejvyšší stupeň jistoty, avšak na rozdíl od typu (a) snad mluvčí tuto jistotu neoslabuje ve smyslu není jisté, zda//že…, nýbrž ve smyslu je velmi málo pravděpodobné, že…. Leckdy lze toto sotva považovat za eufemismus pro zamítavé ne; možnost tohoto eufemistického chápání je založena právě na tom, že formulace pomocí sotva je odvozena z propozice formulované pozitivně.

 

R É S U M É

Zur Intonation der Sprecherskommentare

1. Die Äusserungsintonation stellt einen ständigen subjektiven Kommentar zur Äusserung, meistens mit einer emotional-expressiven Färbung dar. Diese Kommentierung erscheint jedoch sehr breit, vag, mehrdeutig und unselbständig zu sein: ihre konkrete semantische Interpretation hängt vom Zusammenspiel mit dem Äusserungsinhalt und der Konsituation ab. Diese funktio[156]nale Eigenschaften der Intonation befinden sich im Einklang mit dem spezifischen semiotischen Charakter dieses Phänomens: Intonation „parasitiert“ an der segmentalen silbischen Basis, die Intonationskonturen stellen komplexe und variable Gestaltungen dar und Intonation weist, teilweise, einen ikonischen und zugleich „nicht-digitalen“ und graduierbaren Charakter auf.

2. Vom Standpunkt der Äusserungsintonation muss man (mindestens im Tschechischen und wahrscheinlich auch im Deutschen) die kommentierende Satzsadverbien auf der Gewissheitsskala in drei Zonen aufteilen: (1) Adv. určitě, jistě (sicher, gewiss) können, jedoch nicht müssen das Intonationsschwerpunkt (den „logischen Satzakzent“) tragen; (2) Adv. pravděpodobně, možná, snad, … (wahrscheinlich, möglicherweise, vielleicht, …) können nie das Schwerpunkt tragen; (3) Adv. sotva, stěží (kaum, schwerlich) müssen immer als Träger des Schwerpunkts auftreten.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 2, s. 152-156

Předchozí Jana Jiřičková: Metařečový komentář

Následující Otakar Šoltys: Několik poznámek k uvozovacím větám