Vyjadřování jistotní modality v latině ve srovnání s češtinou a němčinou

Antonín Bartoněk

[Články]

(pdf)

Выражение утвердительной модальности в латинском языке в сопоставлении с чешским и немецким / Les moyens d’exprimer la modalité de certitude en latin comparés avec le tchèque et l’allemand

Není pochyby o tom, že klasická filologie hrála významnou úlohu v počátečních vývojových stadiích novodobé lingvistiky, za poslední půlstoletí ztratila však mnoho ze svého někdejšího inspiračního potenciálu, takže dnes mnohé moderní lingvistické metody a přístupy klasickým filologům leckdy buď zcela unikají, anebo si získávají jejich pozornost až značně opožděně. Tak se např. stalo, že se ani v nejnovějším přehledu latinské skladby od A. Scherera (Handbuch der lateinischen Syntax, Heidelberg 1975) neobjevuje sebemenší zmínka o pojmu lingvistické modality.

Skutečnost, že právě v Brně pracuje již delší dobu M. Grepl[1] s některými dalšími pracovníky filozofické fakulty UJEP[2] na moderní koncepci modality výpovědi, vedla na katedře starověké kultury filozofické fakulty UJEP k pokusům o aplikaci tohoto moderního lingvistického přístupu na oblast latinistiky a grecistiky. První pokusy byly v tomto směru věnovány voluntativní modalitě, a zejména pokud jde o analýzu latinských výrazových prostředků nutnosti, došli jsme na základě konfrontačního studia latiny, češtiny a němčiny k některým zajímavým závěrům: zatímco klasická latina využívá při vyjadřování nutnosti hlavně gerundia jakožto svého specifického vyjadřovacího prostředku, uplatňují se v této funkci v současné češtině a němčině v široké míře modální slovesa, a němčina nadto ještě bohatě využívá i různých dalších lexikálně syntaktických prostředků.[3]

V poslední době byla v katedrové výzkumné činnosti věnována zvýšená pozornost i jistotní modalitě. Poněvadž ovšem při studiu mrtvého jazyka nelze provádět — tak jak je to možné v živých jazycích — empirickou analýzu jistotních postojů mluvčího s využitím jazykového povědomí, rozhodli jsme se srovnávat vybraná místa z antických autorů s jejich moderními českými nebo německými překlady. Lze ovšem namítnout, že takovéto srovnání nám může stěží poskytnout zcela objektivní obraz o skutečné lingvistické situaci ve zkoumaných jazycích, nýbrž jen zprostředkované schéma, které je vždy do značné míry ovlivněno stylistickými návyky i záměry jak latinských autorů samých, tak zejména jednotlivých překladatelů. I když jsme se pokusili zeslabit závažnost uvedené námitky výběrem textů z většího počtu autorů (to zároveň znamenalo i větší počet různých překladatelů), je třeba přiznat, že všechny naše závěry mají primární význam hlavně pro zjišťování vztahů mezi latinským textem a jeho českým nebo německým překladem a že nám mohou jen v omezené míře poskytnout určitější závěry o jistotně modalitní typologii srovnávaných jazyků.

Základní podklady pro výzkum jistotní modality v latině nám poskytla nedávno dokončená diplomová práce,[4] která byla založena na excerpci asi 200 stran normalizovaného latinského textu, vybraného jednak z několika spisů M. Tullia Cicerona (106—43 př. n. l.), jednak z děl tří autorů působících v 2. pol. 1. stol., popř. na začátku [186]2. stol. n. l. (Petroniův spis Satiricon, Pliniovy Listy a Tacitovy Annály). Excerpovaná latinská místa byla srovnána s odpovídajícími místy v českém a německém překladu a výsledky této konfrontace byly včleněny do dvou tabulek, jež z uvedené práce přetiskujeme ve zjednodušené podobě na s. 188—189.

Tabulky obsahují statistické údaje o jednotlivých typech výrazových prostředků jistotní modality pro latinu, češtinu i němčinu. Jsou zde rozlišeny dva základní způsoby jistotně modalitních postojů:

 

I. Signalizace jistotní modality souvětnou konstrukcí, (počítaje v to i latinské konstrukce akuzativu a nominativu s infinitivem),[5] ve které je exponentem jistotně modalitního postoje predikátor v pozici hlavní věty („explicitní“ způsob signalizace).

 

II. Signalizace jistotně modalitního postoje jinak než syntakticky nadřazeným postojovým predikátorem, tedy nesouvětně („implicitní“ způsob signalizace).

Ad I. V prvním z obou případů máme na mysli souvětné dvousložkové výpovědi se slovesným predikátorem v prvé části (slovesa typu scio ‚vím‘, puto ‚myslím‘ v 1. os. sg. [nebo i pl.], neosobní tvary v 3. os. sg. typu certum est ‚je jisté‘, popř. v latině i osobní pasívní tvary sloves jako dicor, putor, videor ‚říká se o mně, soudí se o mně, zdá se o mně‘) a s vedlejší větou, infinitivní vazbou nebo dějovým substantivem v druhé části výpovědi (např. Puto eum venturum esse ‚Myslím, že přijde‘; Non est dubium, quin venturus sit ‚Není pochyby, že přijde‘, Ille venturus esse videtur ‚Zdá se, že přijde‘).

Ad II. Mezi nesouvětné výrazové prostředky řadíme větné a slovesné vsuvky (Ille, opinor, veniet ‚On, tuším, přijde‘; Ille, ut credo, veniet ‚On, jak věřím, přijde‘), nominální vsuvky v podobě adverbiálního prostého nebo předložkového pádu (…. mea quidem sententia … ‚podle mého názoru‘), modální adverbia a částice (Ille certo veniet ‚On určitě přijde‘), modální slovesa, zvláště possum ‚mohu‘, a dále pak některé morfologické prostředky, jako futurum (Istic erit ‚Tak tomu bude = Tak tomu asi je‘) nebo potenciální konjunktiv (Aliquis dixerit ‚Někdo by [asi] řekl‘). Speciální subkategorii jistotní modality představují pak deliberativní otázky jakožto projev nerozhodnosti, v níž je eo ipso implikována nejistota, a vyjadřování cizího mínění, v němž se sice sám mluvčí distancuje od věcného obsahu výpovědi, ale právě zdůrazněním jeho nezaručenosti dodává výpovědi zabarvení subjektivní nejistoty.

Z detailního rozboru statistických údajů obsažených na uvedené tabulce plynou pak tyto hlavní závěry:

1. Mezi latinským textem a oběma překlady je markantní rozdíl, pokud jde o poměr signalizace jistotně modalitních postojů pomocí predikátoru (tj. souvětnou konstrukcí) anebo jinak než s predikátorem (tj. nesouvětně). V latině činí poměr mezi oběma těmito způsoby vyjadřování přibližně 1 : 1 (přesněji 52 : 48 ve prospěch nesouvětné signalizace), nebereme-li ovšem v úvahu deliberativní otázky, které ukazují ve všech třech srovnávaných textech přibližně stejný výskyt, a cizí mínění, jehož statistická data budeme komentovat odděleně. To znamená, že nejčastější typy souvětné signalizace, jako Puto eum venturum esse, Non est dubium, quin venturus sit a Ille venturus esse videtur, jsou zhruba stejně časté jako všechny nesouvětné typy dohromady. Přitom mezi souvětnými způsoby signalizace stojí v latině bezpečně na prvním místě infinitivní konstrukce (ve 45 ze 48 případů).

[187]Naproti tomu je v německých překladech nesouvětný způsob signalizace téměř dvakrát tak častý jako souvětný (62 : 33), přičemž velká většina souvětných výrazových prostředků má podobu vazby s vedlejší větou (26 z 33). I čeští překladatelé dávali výrazně přednost nesouvětnému vyjadřování, a to v poměru 57 : 36, přičemž téměř všechny české souvětné doklady mají podobu konstrukce s vedlejší větou (35 z 36).

2. Při nesouvětném způsobu signalizace mají v latině exponenty jistotně modalitních postojů nejčastěji podobu vsuvek (22) anebo modálních adverbií (22), daleko méně časté jsou různé morfologické prostředky, futurum nebo konjunktiv (celkem 7); v excerpovaném latinském materiálu pak zcela chybějí nominální vsuvky, ať v podobě pádu prostého, nebo předložkového.

Velmi široké spektrum nesouvětných výrazových prostředků vykazuje zejména německý překlad — s poměrně vysokým počtem vsuvek (25) a modálních adverbií (22) a s nižším počtem pádových a předložkových vazeb (7) i některých dalších prostředků (futurum: 4). Naproti tomu v češtině jsou nesouvětné výrazové prostředky zastoupeny značně jednostranně: mimořádně vysoký je v českém textu počet modálních adverbií (30), časté jsou i vsuvky (22), a to zvláště v podobě hlavní věty (17 z 22), ostatní výrazové prostředky jsou zastoupeny poměrně zřídka nebo vůbec nejsou doloženy. To tedy znamená, že se v českém překladu více než polovina nesouvětných dokladů realizuje v podobě modálního adverbia.

3. Podobnou tendenci ukazují i zjištěné doklady cizího mínění. Zatímco v latinském textu je cizí mínění ve všech případech vyjádřeno souvětně, a to buď pomocí akuzativu, nebo nominativu s infinitivem, nacházíme v českém textu pouze modální částici prý a v německém textu modální sloveso sollen, tj. bez výjimky jen nesouvětné výrazové prostředky.

Uvedené výsledky jsou jistě do značné míry závislé na stylistických návycích překladatelů, přičemž nadto překladatelé sami bývají někdy ovlivňováni latinským originálem více, než si to uvědomují. Na základě celkové analýzy překladatelské techniky jednotlivých latinských výrazových prostředků jsme došli např. k závěru, že při překladu latinských infinitivních vazeb používali překladatelé téměř vždy odpovídající věty vedlejší (a jen poměrně zřídka výrazových prostředků nesouvětných), protože je zřejmě překladatelský automatismus vedl k tomu, aby prostě jen nahrazovali jednu souvětnou konstrukci (infinitivní) jinou souvětnou konstrukcí (vazbou s vedlejší větou) — ačkoli souvětné latinské Puto eum venturum esse se dá stejně dobře — ba někdy možná „elegantněji“ — vyjádřit nesouvětným českým „on asi přijde“ nebo německým „er wird vielleicht kommen“. Lze se tedy domnívat, že v českém i německém vyjadřování, jež by nebylo vázáno na předlohu latinského textu, by určitě byl číselný poměr pro nesouvětné výrazové prostředky ještě podstatně příznivější.

Z našich závěrů vyplývá, že záliba v souvětném vyjadřování je pro spisovnou latinu, jak se zdá, rys typologicky relevantní a že asi odráží určitý specifický způsob myšlení, pro nějž je při vyjadřování jistoty a nejistoty charakteristická jistá tendence k explicitnímu zdůrazňování osoby mluvčího v 1. os. sg. (ve větě Puto eum venturum esse je nedvojznačně vyjádřeno, že jsem to já, kdo je nositelem neplné jistoty o obsahu výpovědi; nesouvětné „on asi přijde“ vyjadřuje sice totéž, ale bez zdůraznění mého já v této souvislosti). Zda je tento způsob myšlení pouze specificky latinský, či zda platil pro širší okruh antických či starověkých jazyků, se zatím neodvažujeme rozhodnout, a to alespoň do té doby, než se pokusíme podrobit obdobné analýze i starou řečtinu. Předběžně se však zdá pravděpodobným, že se stará řečtina v tomto směru od latiny odlišuje a že se v ní při vyjadřování jistotní modality neobjevuje tak vysoké procento souvětných prostředků jako v latině. Nelze tedy vyloučit možnost, že uvedený souvětný způsob vyjadřování je typický rys spisovného latinského jazyka s jeho silnými tendencemi k logické přesnosti, do jejíhož rámce by jak preference souvětnosti, tak [188]i akt signalizace explicitního postoje mluvčího postojovým predikátorem ústrojně zapadaly jakožto prostředky výrazně stavějící do popředí osobu mluvčího.

Na druhé straně se však nabízí i hypotéza zcela opačná, že v latině jde o doznívání méně rozvinutého vývojového stadia, v němž se jazyk zatím ještě plně nepropracoval k rozsáhlejšímu využívání modálních adverbií typu snad, asi, jejichž ekvivalenty sice v latině existují (fortasse, forsitan, forsan), ale jichž bylo alespoň v spisovné latině poměrně málo využíváno.

Výsledky našeho dosavadního zkoumání nemají pochopitelně zdaleka konečnou platnost a bude je zapotřebí další excerpcí a dalšími konfrontacemi upřesnit. Kromě toho se pro nás v oblasti jistotní modality otvírá celá řada dalších výzkumných možností, jako sledování výskytu různých jistotních výrazových prostředků v časové posloupnosti římského jazykového vývoje, a zejména pak klasifikace jednotlivých jistotních stupňů od vyjadřování plné jistoty (scio, certum est) přes různé mezistupně (non dubito, mihi persuasum est, credo, puto, suspicor atd.) až po jistotu „nulovou“ (nescio). Na tomto úseku měli staří latinisté mnoho dílčích praktických vědomostí, ale teprve moderní lingvistické metody nám dnes ukazují cestu, jak tyto izolované poznatky ústrojně včlenit do vědecky utříděného jazykového systému.

 

SOUVĚTNÉ VAZBY S PREDIKÁTOREM („EXPLICITNÍ“):	vazby s větou vedlejší	indikativní
		konjunktivní
	infinitivní vazby	akuz. +inf.
		nom. + inf.
	jiné vazby
NESOUVĚTNÉ VAZBY („IMPLICITNÍ“):	větné vsuvky v podobě	hlavní věty
		vedlejší věty
	přísl. pádové výrazy	prosté
		předložkové
	modální adverbia
	modální slovesa
	morfologické prostředky:	futurum
		konjunktiv

 

DELIBERATIVNÍ OTÁZKY:
CIZÍ MÍNĚNÍ:
latina	čeština	němčina
1	35	26	(Nebensatz mit Indikativ)
2	0	0	(Nebensatz mit Konjunktiv)
33				(Akk. + Inf.)
	0	6	(Infinitivskonstruktionen)
12				(Nom. + Inf.)
0	1	1	(andere Konstruktionen)
[48]	[36]	[33]	[„EXPLIZITE“ AUSDRUCKSMITTEL]
10	17	11	von Hauptsatzart
			(Parenthesen
12	5	14	von Nebensatzart)
0	0	4	(Kasusfügungen)
0	4	3	(Präpositionalfügungen)
22	30	22	(Modaladverbien)
1	0	4	(Modalverben)
2	1	4		(Futurum)
[189]			(Morphol. Ausdrucksmittel:
5	0	0		Konjunktiv)
[52]	[57]	[62]	[„IMPLIZITE AUSDRUCKSMITTEL]
2	1	2	[DELIBERATIVE FRAGEN]
4	3	3	[FREMDE MEINUNG]

 

R É S U M É

Die Ausdrucksmittel der Gewissheitsmodalität im Lateinischen im Vergleich mit dem Tschechischen und Deutschen

Auf Grund eines analytischen Vergleichs ausgewählter Partien aus einigen klassischen lateinischen Werken mit ihren tschechischen und deutschen Übersetzungen sind wir zu folgenden Schlussfolgerungen gelangt:

1. Während im Lateinischen implizite (z.B. Pater fortasse veniet) und explizite Ausdrucksweise (z.B. Puto patrem venturum esse) im Verhältnis etwa 1 : 1 (genau 52 : 48) erscheinen, wobei unter den expliziten Ausdrucksmitteln die Infinitivskonstruktionen einen absoluten Vorrang haben, kommt sowohl in den deutschen als auch in den tschechischen Übersetzungen die implizite Ausdruckweise viel häufiger als die explizite vor (62 : 33, bzw. 57 : 36), wobei die Mehrzahl der expliziten Äusserungen die Form einer Nebensatzkonstruktion aufweist.

2. Während im Lateinischen unter den impliziten Ausdrucksmitteln vor allem die Parenthesen und Modaladverbien zur Geltung kommen (wobei die grammatischen Ausdrucksmittel selten sind und Kasus-, bzw. Präpositionalfügungen in unseren Texten völlig fehlen), weist das Deutsche ein ziemlich breites Spektrum verschiedener Ausdrucksmittel der impliziten Äusserung auf; dagegen scheint die tschechische implizite Ausdrucksweise — mit einer besonders hohen Anzahl von Modaladverbien — viel einseitiger zu sein.

3. Eine ähnliche Tendenz weisen auch die ermittelten Belege für die fremde Meinung auf. Während diese im lateinischen Text stets durch die expliziten Ausdrucksmittel Akk. + Inf. und Nom. + Inf. ausgedrückt wird, findet man in der tschechischen Übersetzung in allen Fällen die Partikel „prý“ und im deutschen Text nur das Modalverb „sollen“.

4. Im allgemeinen scheint festzustehen, dass die oben erwähnte Vorliebe für die explizite Ausdrucksweise der Gewissheitsmodalität für das Lateinische von typologischer Relevanz ist und dass sie eine spezifische Denkweise widerspiegelt, für welche die Hervorhebung des Ego des Sprechers charakteristisch war.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 185-189

Předchozí Josef Vachek: Morfonologické poznámky k jazykové typologii

Následující Zdeněk Masařík: K vyjadřování jistotní modality v češtině a němčině