Nová teorie koordinace v lingvistice NDR

Petr Piťha

[Discussion]

(pdf)

Новая теория координации в лингвистике ГДР / Une théorie nouvelle de la coordination dans la linguistique de la RDA

Téměř deset let po knize S. C. Dika[1] dostává se čtenářům do ruky nová monografie knižního rozsahu věnovaná koordinaci, kniha E. Langa.[2] Desetiletí, které leží mezi těmito knihami, je přitom obdobím, kdy se koordinací zabývaly desítky lingvistů ve stovkách článků a ve speciálních oddílech souborných gramatik. Také u nás byla jí nově věnována pozornost v souvislosti s budováním explicitního popisu jazyka i jinak. Za základní přínos naší jazykovědy je třeba považovat řešení pravidel vytvářejících koordinační struktury v rámci generativní gramatiky.[3] Koordinace, dříve (i v široce pojatých gramatikách) chápaná jako jednoduchý, univerzální gramatický jev, jemuž není třeba věnovat mnoho pozornosti, se stala jedním z ústředních problémů v současné lingvistice, a to problémem, jenž zůstává výrazně nedořešen. Literatura o něm se rozvíjí především ve dvou směrech: jeden vede k otázkám povrchových struktur, které se točí kolem zachycení „vypouštěcích“ pravidel a pochopitelně kolem otázky popisu výchozích hloubkových struktur; druhý jde k otázkám vlastního popisu významu koordinačních spojení ovlivňujících bádání na pomezí lingvistiky a logiky. V tříšti poznatků, které jakkoli mají svou hodnotu, jsou většinou zcela dílčími anebo v rámci širších popisů ad hoc pro ten který popis přijatelnými řešeními, jeví se Langova kniha jako pevný bod, od něhož by bylo možno vyjít k celkovému popisu koordinace. To bylo autorovým záměrem, který se podařil: máme před sebou opravdu propracovaný, ucelený návrh, jak přistoupit k zachycení koordinace jako celku.

[241]Kniha je rozdělena do úvodu, šesti kapitol a reprezentativního seznamu literatury, který ovšem není vyčerpávající; to je za současného stavu zkoumání v dané oblasti pochopitelné.

V úvodu autor stručně, ale výstižně charakterizuje současný stav bádání a vymezuje téma své knihy. Klade si otázku, jaké mechanismy určují sémantické interpretace koordinovaných struktur. Odpověď na ni nehledá na úrovni struktury povrchové ani sémantické (nebo hloubkové), ale ukazuje nutnost popsat koordinaci jako mentální techniku, jako jistý sémanticko-kognitivní postup v rámci komunikačního procesu.

První kapitola tvoří klíčovou část knihy. V ní je podán teoretický základ Langova popisu. Autor buduje na myšlence, že při popisu koordinace musíme vyjít od něčeho, co je mimo klasicky chápanou gramatiku: od komunikace, od sdělení. Při popisu koordinace jako části jazykové kompetence je třeba spojit kognitivní, komunikativní a gramatický aspekt probíraného jevu. Koordinaci chápe tedy autor jako princip, jímž jsou integračními operacemi na významu vět uvnitř sdělení konstituovány vztahy mezi věcnými obsahy. Koordinace v tomto smyslu je prostředek vzniku textů a textové koherence. Autor dochází k závěru, že gramatická správnost, sémantická a komunikační přijatelnost splývají a tvoří společně pojem správně tvořeného koordinačního spojení. Za primární v této souhře považuje autor prvek kognitivní. Pro utvoření koordinačního spojení je nutným předpokladem stejnorodost spojovaných jevů vzhledem k množině vlastností, jež jim příslušejí jako gramaticky determinovaným jednotkám. Tento požadavek zpětně působí, že koordinované členy jsou nově interpretovány, posouvány ve svém významu vzhledem ke kontextu, který koordinačním spojením vzniká. Sémantiku jazykových spojek popisuje autor jako operativní význam, který spočívá v tom, že reprezentují pokyn provést určitou operaci na významu spojovaných členů. Tak se vytvářejí tzv. společné instance zařazení, tj. jednotky přesahující význam členů, a uvnitř spojení se ustavují vztahy mezi obsahy reprezentovanými členy spojení.

V závěru kapitoly uvažuje autor o tom, zda takto pojímaná koordinace patří do popisu jazyka. Tvrdí, že ano, i když její pravidelnosti mají jiný charakter a určení nepřijatelnosti, resp. nesprávnosti je tu jiné než u ostatních gramatických jevů. Z toho, že některá spojení správných vět můžeme odmítnout jako nesprávná, vyvozuje, že v jazykové kompetenci jsou pravidla o správném tvoření koordinačních spojení. Uvádí, že tato pravidla leží vně gramatiky vět, ale patří ke kompetenci (nikoli k performanci). Kritériem správnosti je náležitá souhra mezi významy spojovaných členů (vět) a významem spojky.

Druhá kapitola knihy přináší podrobnější rozbor hlavních bodů teorie a hojně příkladů: Není sporu o tom, že Langův přístup dovoluje formálně (viz kap. 3) a velmi dobře postihnout složité vlastnosti koordinace a je po mém soudu nejzdařilejším pokusem, který zvládá jádro problému. Je však otázkou, zda v celé šíři platí jeho výchozí hypotézy. Domnívám se, že platí toliko zčásti. Především jsem přesvědčen, že gramatická koordinace má svou sémantickou (hloubkovou) a syntaktickou, morfologickou (povrchovou) strukturu a je samostatným čistě jazykovým jevem. Není možné ji vykládat a popisovat pomocí kognitivně logických principů lidského myšlení, protože přes všechnu spojitost a přes velké množství zautomatizovaných postupů zůstává jazyk toliko formou a prostředkem myšlení a nelze jej s myšlením ztotožňovat. Autorův model koordinace je modelem myšlenkových postupů. Domnívám se, že autor odvážně, ale zároveň nebezpečně překračuje meze jazykovědy. Odvážně proto, že se mu podařilo postihnout některé jevy stojící nad jazykovou kompetencí i za ní a že tak znovu ukázal, velmi názorně a konkrétně, jak důležité je jazykovědné bádání pro nově se rozvíjející oblasti robotiky, umělého intelektu atd., protože v zrcadlení jazyka můžeme odhalit a popsat některé základní postupy a principy [242]uvažování. Nebezpečné proto, že se na základě obvyklosti v realitě a jejího obecného odrazu v myšlení jazyk definuje, a to může vést k tomu, že se omezí i rozsah myšlení, jemuž je povolen ex definitione popisu, resp. modelu jen omezený prostředek. Je jisté, že všechny příklady, které autor jako nepřijatelné označuje hvězdičkou, se vymykají běžnému úzu v běžných situacích, ale nenašel jsem snad ani jeden, kde bychom nedovedli najít kontext, pro nějž je tato neobvyklá věta jediným adekvátním vyjádřením sdělovaného obsahu (nebo jindy adekvátním vyjádřením chybného usuzování). Lingvisté se však budou musit smířit s tím, že hlupáci a šílenci mluví týmž jazykem jako oni. Nesouhlasím s autorovým názorem, že spojované členy musí ve svém významu mít cosi porovnávatelného, aby mohly být koordinovány. Není možno popsat všechna kritéria porovnávatelnosti, každé části reality vůči všem ostatním. Není to možné také proto, že bychom a priori stanovili rozsah lidského poznání a postulovali tak restrikci poznávání do hranic našich vlastních hypotéz a definic.

Vezměme zcela namátkou některé autorovy příklady: Nevím např., proč je zcela vyloučen příklad a-4 na s. 49: Peter liebt Verwandtenbesuche, und Verwandtenbesuche liebt er nicht. Je přece možno takto v jistém kontextu vyjádřit, že Petrovy pocity jsou nestálé, nejasné, že neví, zda něco chce či nechce.

Proč je vyloučeno jednoduché, konkrétní chápání věty vyloučené v d-4 na s. 57: *Peter hat einen Vogel und Fritz eine Meise. Metaforický význam ustálený v němčině není dostatečným důvodem.

Na s. 58 je uváděn příklad b-1: (a) Dort sind ein Hund und eine Katze. — (b) Dort sind eine Hündin und eine Katze. Nevidím nejmenšího důvodu, proč by ve větě (b) mělo být Katze specifikováno jako označení samičky (shoda v sexu s předcházejícím Hündin). Význam je tu neurčitý jako u věty (a); vždyť věta může být vyslovena např. v rozhovoru mezi pěstiteli psů, kteří se o kočky zajímají daleko méně. Je pouze věcí ustálenosti, obvyklosti našeho uchopování a popisu skutečnosti, že saháme k některému z významů homonymních či polysémních jednotek dříve než k druhému.

Stejně dovedu dobře pochopit jemné odstíny zdánlivě synonymních výrazů v příkladu d-1 ze s. 95 a nevím proto, proč má věta Die Hose ist zu kurz oder nicht lang genug být nepřijatelná (i když ji můžeme považovat za neobratnou).

Věty v příkladu d-6 na s. 115 Peter schläft schon und Anna ist auch schon wach přece, jak sám autor jinde tvrdí (srov. s. 262—263 s příklady včetně), mohou mít společný nadřazený moment srovnání (např. dal jsem příkaz uspat Petra a vzbudit Annu a oba příkazy jsou splněny).

Takto a podobně je možno rozebrat většinu vět autorem označených jako nepřijatelné. A navíc je možno ukázat z běžné řeči a z textů mnoho příkladů, které by autor odmítl jako nesprávné, např.: Pracuje špatně, ale pomalu. Musím přiznat, že vím a nevím. Apod.

Z toho, že autor sám v kapitole šesté v několika vtipných sondách předvádí, jak odchýlení od běžných pravidel vede jednou k demagogii, jindy k parodii, jindy k vtipu, k nové exemplifikaci jevů atd., ukazuje, že je si vědom toho, že jeho teorie je platná a přijatelná, chápeme-li ji jako popis běžného vyjadřování a uvažování, nikoli jako obecné kritérium správnosti.

Kritická poznámka, kterou jsem uvedl, se týká skutečně rozsahu platnosti Langovy hypotézy, nikoli její správnosti, užitečnosti a využitelnosti. V omezeném sémanticky dobře popsatelném poli, jako jsou např. modální slovesa, je možno s pomocí jeho hypotézy mnoho ukázat.

Kapitola čtvrtá, věnovaná popisu koordinačních spojení s modálními slovesy, je vlastně vynikající samostatná studie o sémantice tohoto typu vět, přinášející celou řadu důležitých postřehů nejen o významu spojek a modálních sloves, ale také o pravidlech vzniku textu a myšlenkových pochodech, které doprovázejí sdělovací proces (srov. popis vyplývání, implikací, ekvivalencí obsahu určitých spojení). Přestože i v této kapitole lze najít protipříklady, když překročíme rámec základního chápání [243]v běžné řeči, poukazuji právě na ni jako na důležitou ukázku přínosu Langovy teorie.

Neméně kladným rysem knihy je její exaktnost. V kapitole třetí podává autor formální variantu svého popisu významu spojek a sémantiky koordinačních spojení. Autor vychází od logického zápisu, který pak převádí na intenzionální a konceptuální sémantické vztahy. Přiřazuje větám ohodnocení logické a ohodnocení přijatelnosti z hlediska sémantické interpretace. Tato dvojí ohodnocení obrážejí systém chápání, v němž je možno dojít k plnému a formálně zachytitelnému hodnocení přijatelnosti spojení z hlediska pravidel či požadavků komunikačního procesu.

Při formálním popisu samozřejmě vynikne i výše nadhozená námitka. Logická interpretace spojek je provedena na větách, v nichž se vyskytují pouze matematicky definované termíny (prvočíslo, dělitelné číslo apod.). Pravidla jistě striktně platná v tomto definovaném mikrosvětě nelze zobecnit pro veškerou skutečnost, protože významy jiných slov nejsou takto definovány. Platnost uvedených pravidel je opřena o obsahy několika vět, evidentní, ale přece jen značně ojedinělé.

Pátá kapitola knihy podává stručné srovnání základního pojmu, principu srovnání členů koordinace z hlediska vyšší roviny uvažování, chápání s obdobnými prostředky v jazykovědných úvahách jiných autorů (Wierzbická, McCawley, Lakoff). Diskusi o přednostech jednotlivých přístupů ponechám jmenovaným autorům. Domnívám se, že Langův přístup je nejobecnější, což je jistě přednost. — V druhé části této kapitoly je naznačena možnost užití uvedené teorie při popisu slovní zásoby (kompozit) a některých jiných jazykových jevů.

Je jistě škoda, že rozsah recenze nedovoluje detailně probrat široký materiál a řadu cenných i diskutabilních detailů knihy a že se musíme spokojit s poněkud globálním zhodnocením. Je třeba říci, že Langova monografie představuje opravdu ucelenou, na materiálu prověřenou teorii a metodu popisu sémantiky koordinace a je v rámci této otázky knihou klíčové důležitosti. Námitka o míře platnosti vyslovených hypotéz se týká názoru na vymezení objektu lingvistiky (autor překračuje rámec lingvistiky) a na možnost a také oprávněnost vytvořit definovaný a definitivní model mluvčího. Jsem přesvědčen, že autor tato omezení zná a respektuje, a že tedy knize chybí jen explicitní vyjádření této samozřejmé, někdy však opomíjené skutečnosti.

Slovo a slovesnost, volume 40 (1979), number 3, pp. 240-243

Previous Jan Kořenský: Klasikové marxismu-leninismu o jazyce

Next Rudolf Šrámek: Publikace o českých osobních jménech