Dualismus subjektu a predikátu a postavení predikace z hlediska valenční teorie

Jiří Novotný

[Články]

(pdf)

Дуализм субъекта и предиката и место предикации с точки зрения теории валентности / Le dualisme du sujet et du prédicat et la position de la prédication du point de vue de la théorie de valence

1. Stěžejním rysem valenční teorie je teze o centrálním postavení slovesa ve větě. Jeho valencí, totiž tím, kolik vyžaduje z hlediska systému závazných funkčních pozic odpovídajících jistým sémantickým rolím, je dána (základová, jádrová) struktura věty.[1] K těmto funkčním pozicím patří i pozice subjektová, takže subjekt je z hlediska valenční teorie postaven na roveň ostatním členům věty závislým na slovese, např. objektu nebo příslovečnému určení. V korespondující sémantické struktuře věty se to jeví tak, že subjekt je právě takovým významovým doplněním děje vyjádřeného určitým slovesem jako např. objekt nebo příslovečné určení, „un complément comme les autres“, jak to charakterizuje L. Tesnière,[2] obecně pokládaný za zakladatele valenční teorie. Tím se opouští tradiční dualistický názor o počtu „základních“ větných členů, který je ve valenční teorii nahrazen názorem monistickým: proti tradičnímu pojetí, že základními větnými členy jsou subjektové substantivum a přísudkové verbum finitum, považuje valenční teorie za základní, centrální větný člen pouze verbum finitum.

2. Mluvíme-li o tradičním dualismu, neznamená to, že bychom se s uvedeným monistickým názorem nesetkali v lingvistice již dříve. Náznaky tohoto pojetí nalezneme např. již u K. Bühlera, který předjímá Tesnièrův pojem (nikoli termín) závazných aktantů, mezi něž zahrnuje i subjekt, postavený v tomto smyslu na roveň objektu.[3] Tím, že činí subjekt právě takovým komplementem slovesa jako objekt, předchází i pojetí centrálního postavení slovesa ve větě. Rovněž J. Kuryłowicz považuje z hlediska strukturního za konstitutivní nebo (s odvoláním na terminologii Hjelmslevovu a Ulldallovu) za centrální větný člen (slovesný) přísudek, za jeho komplement („membre complémentaire“) neboli (opět s odvoláním na Hjelmsleva a Ulldalla) za člen okrajový („marginal“) subjekt.[4] Názor o centrálním postavení slovesa ve větě se objevuje dokonce již na začátku poslední čtvrtiny 18. stol. u J. W. Meinera. Podle něho je predikát „der vornehmste Teil des Satzes; denn aus ihm entwickelt sich der ganze Satz“. Mezi závazná určení predikátu, jimiž je dána struktura věty, patří i subjekt. Proto řadí Meiner např. sloveso beschuldigen mezi „dreiseitig-unselbständig“, neboť slovesa této (sémantické) třídy se „ohne drei Dinge nicht vollständig denken lassen; … A beschuldigt B des C“ (gehen řadí mezi „einseitig-un[287]selbständig“, führen mezi „zweiseitig-unselbständig“ ap.).[5] Dualistické pojetí příkře odsuzuje koncem 20. let našeho století T. Kalepky.[6] Hodnotí je jako „Subjekt-Prädikat-Irrtum“, jako „Irrlehre vom Subjekt und Prädikat“ a snaží se ukázat „wie sinnwidrig die bisherige Anwendung der korrelativen Termini Subjekt und Prädikat war“ (s. 20). Za centrální větný člen („Mittelpunkt“, s. 26) větné stavby, pojaté sémanticky, který má „dominierende Stellung“ (s. 75), považuje člen vyjadřující děj. Tento člen přiděluje ostatním členům, i subjektu, jejich role (Kalepky užívá obratu „Rollen zuweisen“, s. 26). Subjekt staví Kalepky ve vztahu k slovesnému ději na roveň jiným určením děje. Ve větě Karl begiesst Blumen „durch die Angabe „Karl“ die Handlung genau so nach der Seite des Täters hier bestimmt wird, wie durch „Blumen“ nach der Seite des Erleiders (des Objekts)“ (s. 23).

3. Je tedy tradiční dualismus subjektu a predikátu, pokud jde o počet základních větných členů, nahrazen ve valenční teorii obecně monismem: základem větné struktury je pouze jeden člen, reprezentovaný verbem finitem. Proto také je staví Tesnière na vrchol svého stemmatu, v němž subjekt je členem závislým na slovese právě tak, jako např. objekt je jen prvním aktantem.[7] Jsou však lingvisté, kteří se sice hlásí k valenční teorii, avšak tím nebo oním způsobem zastávají tradiční dualismus. Tak je tomu např. u W. Junga. Přísudkové sloveso jako centrální větný člen chápe již ve své gramatice z r. 1961,[8] v níž ještě neužívá termínu valence, nýbrž „Fügungswert“. Sloveso označuje jako „Angelpunkt, um den herum sich der Satz aufbaut und gliedert“ (s. 37). „Fügungswert“ slovesa spočívá v jeho „satzbildende Fähigkeit“.Tyto myšlenky se opakují i v jeho gramatice z r. 1966,[9] kde již zařazuje u slovesa zvláštní výklad „Fügungswert des Verbs“ a užívá termínu valence (vedle „Wertigkeit“ a „Fügungspotenzen“), kterou chápe jako vlastnost slovesa, tj. jeho větotvornou schopnost spočívající v tom, že sloveso jako „Aussagewort“ seskupuje kolem sebe větné členy, strukturuje („gliedert“) větu a určuje její závazný rozsah, objem, obsah („Umfang“). Má tedy sloveso ve větě dominující postavení („herrschende Stellung“): ve shodě s tím probírá také Jung mezi větnými členy predikát na prvním místě (před subjektem). V souladu s tím, co bylo řečeno, Jung také správně upozorňuje, že za jádro věty („Satzkern“) nelze považovat pouze subjekt a predikát, nýbrž že podle valence slovesa může být tato struktura i členitější (sloveso může mít i „grösseren Umfang“). Zároveň se však na jiném místě přidržuje tradičního dualistického výkladu, že „das Prädikat gründet zusammen mit dem Subjekt den Satz“ (s. 33), že vztah mezi subjektem a predikátem je základem věty („Die Beziehung Subjekt-Prädikat bildet die Grundform … des Satzes und gibt die Grundlage für Erweiterung ab“, s. 37). Zdá se, že tu jde o rozlišování formální dvojčlennosti větné struktury proti její možné významové vícečlennosti, reprezentované takzvaným „Satzkern“ (tj. jádrem věty „als einer sinnvollen Einheit“, s. 3). Avšak ani po formální stránce není základem věty, netvoří její (základovou) strukturu jen subjekt a predikát, nýbrž celé valenční pole určitého slovesa.

Podobně i W. Schmidt[10] považuje na jedné straně větné členy subjekt a predikát a vztah mezi nimi za nejdůležitější, neboť tímto základním syntaktickým vztahem „der Satz überhaupt erst konstituiert wird“ (s. 127); vztah mezi subjektem a predikátem označuje jako „die grundlegende Relation im Satz“ (s. 129), „entscheidend für das Zustandekommen eines Satzes“ (s. 242). Avšak na druhé straně chápe sloveso jako strukturní centrum věty, neboť vstupuje i do dalších syn[288]taktických vztahů a jeho „Fügungspotenzen“ tak v podstatě určují stavbu věty, její strukturu. Ze Schmidtovy formulace, že „um überhaupt etwas „prädizieren“ zu können, bedarf das Verb eines Partners, mit dem zusammen es die den Satz begründende Beziehung, die Subjekt-Prädikat-Beziehung eingeht“ (s. 128), lze soudit, že po sémantické stránce považuje přísudkové sloveso za nadřazené subjektu, avšak pouze v tom smyslu, že sloveso jej vyžaduje, nikoli však jako člen, kterým by bylo určováno, doplňováno, nýbrž jako člen, který samo určuje, doplňuje; z toho hlediska je mu tedy sémanticky podřazeno. Není proto v tomto pojetí subjekt komplementem určitého slovesa (nýbrž naopak: sloveso jej vyžaduje pouze proto, aby samo mohlo být komplementem). I po gramatické stránce je dominujícím členem subjekt, neboť sloveso se s ním v jistých gramatických kategoriích shoduje (subjekt je řídí, „regiert“).

Také H. Brinkmann[11] hodnotí sice sloveso jako větný člen významný svými valenčními vlastnostmi pro stavbu věty, avšak základním vztahem („Grundbeziehung, die einen Satz konstituiert“, s. 458) je mu vztah subjektu a predikátu. To je v souladu s Brinkmannovým pojetím valence, jíž rozumí schopnost slovesa „ausser der Beziehung zum Subjekt weitere Stellen im Satz festzulegen, die besetzt werden müssen (oder können)“ (s. 200), „weitere Stellen im Satz zu fordern“ (s. 210); tato místa, která „für weitere Beziehungen offen sind“ (tamt.), označuje jako „Mitspieler“. Subjektu je přísudkové sloveso přiřaděno („zugeordnet“), a že do funkčních pozic přísudkového slovesa nezahrnuje Brinkmann pozici subjektovou, vyplývá jednoznačně z jeho výkladu o stavbě věty: první, základní „operaci“ tvoří „die Konstituierung der Subjekt-Prädikat-Beziehung“ (s. 472); teprve druhá operace, tj. obsazení dalších míst (základové) větné struktury, je spjata s valencí, která určuje, kolik jich má být obsazeno a jak.

K slovesným komplementům nenáleží subjekt ani u P. Grebeho,[12] neboť ten obdobně jako Brinkmann za závazná doplnění slovesa považuje pouze objekt a nutná určení okolnostní. Subjekt je záležitostí větné stavby: pojmenovává ve větě to, o čem se v ní dále něco vypovídá, přináší nějaká výpověď. Např. ve větě Das Pferd zieht den Wagen pojmenovává substantivum das Pferd to něco („ein Etwas“), o němž se přináší výpověď, totiž že zieht den Wagen, jejímž jádrem („Aussagekern“) je určité sloveso zieht a nutným doplněním akuzativ substantiva den Wagen. Sloveso je tedy jádrem takto (vcelku jinak, než je dnes obvyklé) pojaté výpovědi, není však centrálním členem věty.

Za centrální člen věty nepovažuje sloveso ani J. Ružička,[13] stejně jako subjekt nepokládá za komplement přísudkového slovesa; subjekt nepojmenovává substanci na slovesném ději závislou, nýbrž naopak substanci slovesnému ději nadřazenou, kterou slovesný děj předpokládá a na kterou se „upíná“. Subjekt je gramaticky výchozím bodem dvojčlenné věty.

4. Tato názorová nejednotnost (nechceme-li přímo říci rozpornost), objevující se dokonce u téhož badatele, nemá kořeny jenom v tom, že do snahy vidět a popsat stavbu vět novým, netradičním způsobem zasahuje vlivem síly, kterou má tradice, pojetí dosavadní. Především je to odraz objektivního stavu, tj. složitosti vzájemného vztahu mezi subjektem a predikátem. Pokusíme se dále ukázat, že jde skutečně o složitý vzájemný vztah, v němž v jistých aspektech má dominující postavení přísudkové sloveso, v jiných zase subjektové substantivum. Dále se pokusíme odpovědět na otázku, zda skutečnost, že subjekt tvoří takovou funkční pozici přísudkového slovesa jako např. objekt a že je i obdobným komplementem slovesa jako např. objekt, znamená v svých důsledcích negaci predikace a zabsolutnění determinace. Přitom máme na mysli predikaci chápanou tradičním způsobem, tj. jako sémantický syntagmatický vztah mezi subjektem a predikátem, nikoli pojetí, v nichž se predikace [289]chápe i jako vztah povahy nesyntagmatické.[14] Na základě toho budeme dále mluvit o vztahu mezi subjektem a predikátem v rámci predikačního syntagmatu. Tento sémantický vztah má pochopitelně svůj ekvivalent v rovině gramatické; proto se jím budeme zabývat i z tohoto hlediska.

4.1. Pokud jde o vztah mezi subjektem a predikátem, všimneme si nejprve, jak se projevuje v rovině gramatické, a potom jeho charakteru v rovině sémantické. V obou rovinách je z jednoho hlediska dominujícím členem přísudkové sloveso, z jiného hlediska subjektové substantivum.

4.1.1. V gramatické rovině je (a) dominujícím členem přísudkové sloveso (aa) v tom smyslu, že vyžaduje v daném významu na základě své valence, aby ve větě s ním byla i pozice subjektová (byť i neobsazená). Dvojčlennost (a v opačném případě jednočlennost) — v tradičním pojetí[15] — je tedy záležitostí valence určitého slovesa, kterého je v dané větě užito (srov. např. rozdíl mezi padá sníh a sněží, který koresponduje s rozdílem v rovině sémantické — viz dále v 4.1.2.). Proto také na rozdíl např. od Grebeho pozici subjektovou do valenčního pole (a valenční struktury) slovesa zahrnujeme.

Avšak subjektové substantivum je závislé na určitém slovese ve funkci predikátu i (ab) po stránce gramatické formy v užším smyslu, tj. i pokud jde o tvar, který mu slovesná valence, stejně jako např. objektovému substantivu, předpisuje. Jako např. slovesa přechodná musejí mít v svém valenčním poli pozici S⁴ (popř. její variantu, kromě event. pozic jiných) ve funkci objektu, tak slovesa osobní musejí mít v svém valenčním poli pozici S¹, tj. podstatné jméno v 1. pádě, ve funkci subjektu.[16] Chová se tedy v tomto smyslu subjekt jako člen (mluvnicky) závislý, stejně jako např. objekt: jeho závislost se tu vyjadřuje jedním ze způsobů formálního vyjádření syntaktické závislosti, tj. rekcí. Subjektový nominativ má tedy z tohoto hlediska charakter pádu rekčního, stejně jako např. objektový akuzativ. Mohli bychom pak při tomto pojetí rozlišovat rekci objektovou a rekci subjektovou (a ovšem také rekci příslovečnou, i když s charakterem „slabé“ rekce, jako např. u sloves chovat se, počínat si jak, trval jak dlouho, vyjít odkud, přijít kam apod.).

Na druhé straně je však, i pokud jde o vliv jednoho členu syntagmatu na tvar členu druhého, (b) dominujícím členem subjektové substantivum, neboť přísudkové sloveso se s ním shoduje v čísle a jmenném rodě.[17]

Je tedy třeba po gramatické stránce rozlišovat určité sloveso jako (a) centrální větný člen (centrální člen větné struktury), který určuje počet, druh a zčásti tvar konstitutivních větných členů (včetně subjektu), tj. gramatickou strukturu věty (gramatický větný vzorec), a jako (b) člen syntagmatu se subjektovým substantivem, v němž má funkci členu závislého (shoduje se se subjektovým substantivem v některých jmenných kategoriích).

[290]4.1.2. Po sémantické stránce je přísudkové sloveso se zřetelem k subjektu (a) dominujícím větným členem v tom smyslu, že vyžaduje podle svého významu doplnění subjektem ve funkci agentu (event. nositele děje v širokém smyslu), právě tak jako objektem ve funkci pacientu, popř. příslovečným určením nebo doplňkem v příslušných sémantických funkcích. Tyto komplementy jsou v obecné podobě zahrnuty (implikovány) v sémantické struktuře slovesného významu[18] jako její syntakticky relevantní komponenty. Přítomnost substantiva ve funkci subjektu je tedy možná jenom tehdy, jestliže sloveso zahrnuje v své sémantické struktuře agentový komponent (nebo složku s významem nositele děje); jestliže tento komponent sloveso v své sémantické struktuře nemá, nemůže být ve větné struktuře s ním (v určitém tvaru) subjekt. Např. týž referenčně denotativní obsah se jednou vyjádří slovesem, které v své sémantické struktuře tuto složku má, a proto vyžaduje závazně doplnění subjektem (např. padá sníh), jindy slovesem, které v své významové struktuře tuto složku nemá, a proto na sebe subjekt neváže (např. sněží); viděno z druhé strany, je ovšem tato sémantika neoddělitelně spjata s gramatickými vlastnostmi příslušného slovesa, s jeho (gramatickou) valencí: sloveso padá zahrnuje v své valenční struktuře (valenčním vzorci) pozici subjektovou, zatímco sloveso sněží ji neimplikuje.

Že subjekt je obdobným významovým doplněním přísudkového slovesa jako ostatní na slovese závislé větné členy, ukazuje i skutečnost, že se na něj ptáme stejně jako na tyto členy otázkou (kdo, co?) a slovesem (obdobně jako v determinačním syntagmatu na objekt např. otázkou koho, co? a slovesem, na příslovečné určení otázkou např. jak? a slovesem atd.). Pro sémantickou nadřazenost přísudkového slovesa subjektovému substantivu svědčí i to, že stejně jako v jiných syntagmatech můžeme i zde při realizaci větného vzorce vynechat člen závislý (tj. subjekt), nikoli člen řídící (tj. přísudkové sloveso).[19]

Tento směr sémantické závislosti (subordinace, determinace), který platí pro vztah mezi subjektem a predikátem z hlediska větné struktury, se kříží zčásti se směrem opačným, který platí pro tento vztah z hlediska predikačního syntagmatu. V něm je subjektové substantivum nositelem znaku vyjádřeného přísudkovým slovesem, jímž je tak subjektové substantivum po významové stránce určováno (v teorii výpovědi se tento znak chápe jako znak aktualizovaný; predikace se pak v tomto pojetí jeví jako aktualizovaná determinace).[20] Je zde tedy, v tomto smyslu (b) subjektové substantivum se zřetelem k určujícímu přísudkovému slovesu členem sémanticky nadřazeným, dominujícím.

4.1.3. Jde tedy v obou rovinách (gramatické i sémantické) o nadřazenost a podřazenost (závislost) různého druhu. Na jedné straně sloveso jako základní (centrální) člen větné struktury je nadřazeno jejím ostatním konstitutivním komponentům v tom, že je vyžaduje jako závazné funkční pozice, včetně pozice subjektové, přičemž ovlivňuje jejich tvar, a jako závazné sémantické komplementy, včetně komplementu subjektového (a vytváří komplexní větný vzorec). Na druhé straně — jako člen predikačního syntagmatu — sloveso je podřazeno subjektu po formálně gramatické stránce tím, že se s ním v jistých gramatických kategoriích shoduje, a po sémantické [291]stránce tím, že jej blíže určuje udáním (aktualizovaného) znaku, který samo vyjadřuje a jehož je subjekt nositelem.

Tím se liší predikační syntagma od syntagmatu determinačního, u něhož po stránce gramatické ani sémantické vztahy takové dvousměrné závislosti nejsou; rozvíjející větné členy jsou z hlediska jak syntagmatu, tak i větné struktury v obou rovinách vždy závislými, podřazenými. Rozdíl mezi predikací a determinací bychom mohli znázornit takto (plná šipka vyznačuje směr závislosti z hlediska větné struktury, přerušovaná šipka z hlediska jednotlivých typů syntagmat):

 

Něco jiného je, že závislé členy v determinačních syntagmatech přítomnost řídících členů vždy předpokládají. Tady jde o konotaci, jak ji nalezneme např. u K. Bühlera;[21] avšak závislé členy zde člen řídící nijak neovlivňují. Jindy se v této souvislosti rozlišují aktivní a pasívní role větných členů[22] nebo se tu hovoří o centrifugálních a centripetálních potencích[23] a dalo by se mluvit i o aktivní a pasívní valenci.[24]

4.2. Předcházejícím výkladem zároveň odpovídáme na druhou otázku, tj. o postavení predikace chápané jako vztah (sémanticko-) syntagmatický z hlediska valenční teorie. Z toho, co bylo řečeno, je myslím zřejmé, že monistické pojetí co do počtu základních, ústředních členů větné struktury, na němž je valenční teorie založena (ani pluralistické pojetí co do počtu konstitutivních členů větné struktury — viz dále), predikaci negovat nemůže. Nejen že se predikace liší od determinace onou dvousměrností ve vztahu obou členů syntagmatu (z hlediska jejich nadřazenosti a podřazenosti), která je pro predikaci příznačná a kterou se nevyznačuje determinace, ale kromě toho je i při tomto pojetí predikace vztahem důležitějším, neboť je rámcem pro aktualizaci jakožto základní komunikativní složku výpovědi (základní složku výpověďotvorného aktu),[25] prováděnou sice verbem finitem (kromě prostředků jiných), ale tak, že pro některé jeho aktualizační kategorie (osobu a slovesný rod) je subjektové substantivum ve větách dvojčlenných jejich nositelem (srov. k tomu mé články cit. v pozn. 17 a 25).

5.1. Predikace však v principu netvoří větnou strukturu. Tu tvoří na rovině gramatické valenční potenciál určitého slovesa, zobecněný v jeho valenčním vzorci (nebo jinak řečeno v gramatickém vzorci věty) a na rovině sémantické syntakticky rele[292]vantní složka významové struktury určitého slovesa, která je zobecněna v jeho vzorci sémantickém (z hlediska věty v sémantickém vzorci věty); tyto vzorce jsou korespondující.[26] Za syntaktický základ (jádro) větné struktury nepovažuje se tedy ve valenční teorii obecně jen dvojice subjektu s predikátem, nýbrž všechny členy, které obsahují (korespondující) komponenty valenčního a sémantického vzorce určitého slovesa, tj. konstitutivní komponenty větné struktury. To sice nevylučuje věty se základovou strukturou subjekt — predikát, tj. z hlediska morfologického vyjádření (a) S¹—VF, avšak to je jen jedna z možných alternativ; odpovídají jí např. věty Dítě spí, Pták letí, Slunce svítí ap. Vedle toho jsou však věty, jejichž základová struktura má více členů, např. (b) S¹—VF—S⁴ // S¹—VF—na S⁴ ap. (např. Žák čte knihu, Chlapci se těšili na prázdniny), (c) S¹—VF—s S⁷—o S⁶ (např. Učitel rozmlouval s rodiči o dětech), (d) S¹—VF—S³—o S⁶—S⁴ (např. Učitel pověděl rodičům o dětech pravdu). Tradiční dualistické pojetí větné struktury je tak nahrazeno ve valenční teorii pojetím v principu pluralistickým, vícečlenným (zahrnujícím ovšem i struktury dvoučlenné tvořené subjektem a predikátem — ale i jinými členy (viz dále) — a struktury jednočlenné, jejichž základem je pouhé VF — (e) typ Prší).

5.2. V souladu s tím by se tedy věty dělily (alespoň pro češtinu) podle toho, kolika členy je tvořena jejich struktura, na věty (strukturně) dvoučlenné (typu (a), viz výše), tříčlenné (b), čtyřčlenné (c) a pětičlenné (d) a na věty jednočlenné (e). K větám dvojčlenným a trojčlenným bychom ovšem při této klasifikaci museli „přeřadit“ některé věty (větné struktury) chápané tradičně jako jednočlenné: např. Mrazí mě (dvoučlenná), Stýská se mi po někom (trojčlenná) ap.

Charakter věty z hlediska tohoto strukturního aspektu je dán valencí určitého slovesa. Není tu však poměr přímé korespondence: počet členů větné struktury, do níž zahrnujeme i verbum fínitum ve funkci jádra této struktury, je vždy o jedno číslo vyšší než počet valencí (funkčních míst) přisudkového slovesa, neboť to do tohoto počtu jako valenčního nositele nezahrnujeme. Zakládají tedy slovesa monovalenční struktury dvoučlenné, slovesa dvouvalenční struktury tříčlenné atd. a slovesa avalenční struktury jednočlenné.

Při tomto pojetí jsou tedy dvojčlenné nejen věty se strukturou subjekt—predikát, tj. z hlediska morfologického S¹—VF, ale také např. věty se strukturou VF—S⁴ (typu Mrazí mě), trojčlenné nejsou jen věty se strukturou subjekt—predikát—objekt (např. Shromáždění odhlasovalo rezoluci), nýbrž také věty se strukturou subjekt—predikát—adverbiále (např. Žák se chová dobře, Schůze trvala dvě hodiny, Praha leží na Vltavě), avšak i věty bez subjektu, zato např. s objektem a adverbiálem (např. Bolí mě v zádech) apod.

[293]Podle toho, které větné členy tvoří s určitým slovesem na základě jeho valenčního potenciálu tyto jednočlenné, dvojčlenné atd. struktury, mohli bychom z hlediska těchto větných členů charakterizovat základové větné struktury (pro češtinu) takto:

 

Větné členy vyžadované valencí VF:	Příklady:	Větné struktury:
Ø	Prší	VF
S	Slunce svítí	S—VF
O (1—2)	Mrazí mě	VF—O
	Stýská se mi po čem	VF—O1—O2
S, O (1—3)	Shromáždění odhlasovalo rezoluci	S—VF—O
	Učitel rozmlouval s rodiči o dětech	S—VF—O1—O2
	Učitel pověděl rodičům o dětech pravdu	S—VF—O1—O2—O3
S, Ad (Adl, Adt, Adm)	Praha leží na Vltavě	S—VF—Adl
	Schůze trvala dvě hodiny	S—VF—Adt
	Chlapec si počíná dobře	S—VF—Adm
S, Atv	Otec se zdál unaven	S—VF—Adv
O, Ad	Bolí mě v zádech	VF—O—Ad
S, O, Ad	Řidič zavezl vůz do garáže	S—VF—O—Ad
S, O, Atv	Výbor zvolil bratra předsedou (za předsedu)	S—VF—O—Atv

 

Jednočlenné jsou pak věty se strukturou VF, dvojčlenné se strukturou S—VF, VF—O, trojčlenné se strukturou VF—O¹—O², S—VF—O, S—VF—Ad, S—VF—Atv, VF—O—Ad, čtyřčlenné věty se strukturou S—VF—O¹—O², S—VF—O—Ad a S—VF—O—Atv a pětičlenné věty se strukturou S—VF—O¹—O²—O³.

6. Je tedy tradiční dualismus subjektu a predikátu nahrazen ve valenční teorii jednak monismem, pokud jde o počet základních, ústředních členů větné struktury, a jednak pluralismem, pokud jde o počet konstitutivních členů větné struktury.

 

R É S U M É

Der Dualismus des Subjekts und Prädikats und die Stellung der Prädikation vom Standpunkt der Valenztheorie

Der traditionalle Dualismus des Subjekts und Prädikats wird in der Valenztheorie, sofern es um die Zahl der Grundsatzglieder geht, durch den Monismus ersetzt: das zentrale Satzglied der Struktur des Satzes ist das Verbum finitum. Es ist in dieser Funktion dem Subjekt, in grammatischer sowie semantischer Hinsicht, übergeordnet; aber als Glied des Prädikationssyntagmas ist es ihm in beiden Ebenen untergeordnet.

Die monistische Auffassung bedeutet keine Absolutisierung der Determination und auch keine Verneinung der Prädikation (die wir als eine semantisch-syntagmatische Beziehung begreifen). Die Prädikation unterscheidet sich von der Determination eben durch die Wechselseitigkeit der [294]Beziehung beider Glieder des Syntagmas und dadurch, daß sie im Unterschied zur Determination den Rahmen für die Aktualisierung bildet.

Sofern es sich um die Zahl der Konstitutionsglieder der Satzstrukturen handelt, wird der traditionelle Dualismus in der Valenztheorie durch den Pluralismus ersetzt. In Übereinstimmung damit unterscheiden wir nicht nur zweigliedrige (und eingliedrige) Satzstrukturen, sondern auch drei-, vier- und in der tschechischen Sprache auch fünfgliedrige Strukturen.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 286-294

Předchozí Jan Kořenský: Teorie tzv. statických významů české věty

Následující Jana Hoffmannová-Jiřičková: Metajazyk a metařeč a jejich charakter v díle Karla Čapka