dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke snahám o explicitní popis sémantiky

Petr Sgall

[Rozhledy]

(pdf)

К попыткам эксплицитного описания семантики / À propos des efforts de construire une description explicite de la sémantique

Jedním z význačných trendů ve vývoji současné lingvistiky je, jak známo, stále pokračující pronikání formálně logických postupů do lingvistického bádání. Pokud snad je možné vývoj v Chomského škole (nyní již roztříštěné na několik skupin) vykládat jako odklon od formálního popisu jevů syntaktických, je třeba říci, že je to jen odklon částečný a že je kompenzován vzrůstajícím zájmem o uplatnění formálních postupů v popisu sémantiky. Tento zájem, kterému se na samém začátku [326]sedmdesátých let dostalo účinného impulsu v pracích Montaguových, rozrůstá se dnes v mnoha zemích až do nepřehlednosti, která je zvyšována tím, že se popisem přirozeného jazyka zabývají stále více pracovníci s erudicí logickou, málo se snažící o návaznost na dosavadní lingvistickou literaturu. Nemáme tu na mysli jen pokusy o celkové uchopení struktury přirozeného jazyka metodami logiky a algebry, jaké jsou známy z prací R. Montagua, D. Lewise, D. Scotta, M. J. Cresswela aj.[1] Jde dnes už také o celou řadu pokusů směřujících k tomu, aby postupy v oněch pracích zformulované byly uplatněny při rozboru jednotlivých otázek sémantiky přirozeného jazyka,[2] zejména jeho sémantiky gramatické (ať už jde o významovou stavbu věty, nebo o významy morfologické).

Spolupráce lingvistů a logiků ve zkoumání významové struktury přirozeného jazyka je pro lingvistiku nesporně užitečná, neboť umožňuje zvýšení logické kultury vyjadřování a tím také zlepšuje možnosti dovedení lingvistického — dnes zejména sémantického — výzkumu na úroveň odpovídající současné metodologii věd. Cesta k porozumění mezi lingvisty a logiky není ovšem jednoduchá, z obou stran tu hrozí i vzájemné nepochopení. Chceme v této stati současnou situaci ilustrovat především stručným komentářem k obsahu sborníku Studies in Formal Semantics.[3]

Nepůjde nám o rozbor užívaných formálních metod, nýbrž o lingvistickou povahu daných problémů a navrhovaných řešení. Sborník ostatně obsahuje i příspěvky, které v uplatnění formálního aparátu nepřekračují meze dnes už běžné srozumitelnosti; v těch částech sborníku, ve kterých se formální aparát rozpracovává třeba až k hypertrofii, lze najít mnohá užitečná tvrzení i bez jeho podrobného studia.

Ve stručném úvodu naznačují redaktoři sborníku své pojetí perspektiv sémantického bádání a výstižně charakterizují jednotlivé stati do sborníku zahrnuté; ty jsou rozděleny do tří skupin, z nichž první se týká obecných otázek intenzionální a modální logiky ve vztahu k přirozenému jazyku, druhá je věnována otázkám široce chápané kategorie času a třetí zahrnuje jedinou stať, zabývající se negací. Autoři úvodu právem upozorňují (s. 6—8), že predikátová logika není nejvhodnějším prostředkem pro popis sémantiky přirozených jazyků (u kterých je třeba počítat i s tím, že mají různý vztah k logickým relacím, které vyjadřují) a sémantická teorie musí být budována se zřetelem na strukturu popisovaného jazyka. Poněkud mlhavě se tu mluví o potřebě konstruovat „reprezentující logiky“, které by co nejpřesněji zachycovaly „logiku“ popisovaných jazyků. Překvapuje však, že autoři nespojují tuto problematiku s otázkou vztahu mezi jazykovým významem a kognitivním obsahem (nebo obsahy vědomí), která byla v evropské lingvistice už po řadu desetiletí zpracovávána a kterou se také zabýval právě Ch. Rohrer.[4] Zůstávají jen u konstatování, že je třeba jednak formálně analyzovat sémantiku různých konstrukcí (čemuž je většina statí ve sborníku věnována) a jednak — v budoucnu — uvádět tyto analýzy do vztahu k syntaktickému rozboru daného jazyka.

V první stati první části sborníku podává F. Mondadori daleko více než úvodní přehled základních problémů intenzionální logiky ve vztahu k sémantice přirozeného jazyka. Ukazuje, proč pro dané účely nemůže být adekvátním prostředkem extenzionální predikátová logika. Vedle sémantiky věty se zabývá i teorií lexikál[327]ních významů, v níž navazuje na význačný příspěvek Putnamův,[5] který v jistém smyslu nahrazuje carnapovský „concept“ (jako intenzi obecného jména) souborem katzovských „sémantických ukazatelů“ (kategorií) a vlastností „stereotypu“, sloužícího jako (indexicky v reálné situaci zakotvený) prototyp pro identifikaci prvků dané třídy. Významem slov jako tygr nebo voda rozumí Putnam spojení těchto prvků (i syntaktických ukazatelů) s určením extenze, které ovšem, jak dovozuje, není záležitostí kompetence individuální, nýbrž kolektivní; mluví o „jazykové dělbě práce“ v tom smyslu, že odborníci dovedou přesněji než ostatní mluvčí určit, co je voda ap. (přičemž považuje za charakteristické pro určitý jazyk, že jednotlivá slova jsou spojena s požadavky větší nebo menší přesnosti takového rozlišení ze strany jednotlivých mluvčích; to bychom však už sotva mohli považovat za podmíněné přímo jazykem). Otevřenou otázkou zatím zůstává vztah takto chápaných významů slov pro „přirozené druhy“ k popisu významů slov pro kategorie (zvíře, tekutina, …) i slov ostatních a k popisu významů gramatických morfémů a zejména syntaktických konstrukcí. Na některé z těchto otázek se Mondadori snaží odpovědět, zejména tím, že chápe intenzi názvu přirozeného druhu jako funkci z možných světů do množiny funkcí přiřazujících každému možnému světu množinu objektů (tygrů atd.). Dospívá tak i k přesnějšímu chápání pojmu podstatné vlastnosti.

Přes závažnost těchto nových výsledků, i Mondadoriho příspěvku k diskusím o významu vlastních jmen, je třeba říci, že se stať nezabývá strukturou přirozeného jazyka jako takovou, takže lze pochybovat o tom, zda skutečně podstatnější měrou přispívá k „rozšíření sémantiky možných světů na přirozené jazyky“, jak to v úvodu stati autor tvrdí.

Také F. Guenthner v další stati požaduje, aby užití formálních systémů v sémantice bylo podnětné i pro syntax a pragmatiku, hned však (s. 41 sborníku) upozorňuje, že ve své stati tento aspekt explanatorní síly formální sémantiky ponechává stranou. Porovnává pak různé systémy intenzionální logiky a upozorňuje, že žádný z nich zatím nemá jednoznačné výhody ve srovnání s ostatními. Upozorňuje, že v Montaguově pojetí vede ke zbytečným komplikacím to, že se zachází příliš daleko v kvantifikaci individuálních konceptů, zatímco Creswellův přístup k popisu substantivních frází může být zpřesněn (s. 61—64). Podobně jako jiní autoři jen příležitostně se zabývá otázkami vztahu mezi strukturou přirozeného jazyka a logickými systémy; neužívá žádného z třídění jazykových jednotek v lingvistice obvyklých (slovní druhy, větné členy, aktanty apod.) a jeho přístup k teorii významu je znejasněn tím, že nečiní jasný rozdíl mezi intenzí a smyslem věty, popř. slova.

Příspěvek A. Bressana je rozšířeným shrnutím jeho knihy „A General Modal Interpreted Calculus“; výhody svého systému modální logiky ukazuje (s. 107n.) rozborem příkladů jako Sokrates může běžet, zatímco neběží nebo Je nutné, že prezident USA je občanem USA proti (nepravdivému) Prezident USA má tu vlastnost, že je nutně občanem USA, což jsou věty pro jiné přístupy k sémantice velmi obtížné.

V první stati druhé části sborníku pojednává J. Ph. Hoepelman o slovesech činnosti; vychází z Vendlerovy klasifikace těchto sloves a víc než většina ostatních autorů přihlíží k otázkám struktury přirozeného jazyka. I on ovšem spojuje často logické struktury přímo s povrchovou rovinou angličtiny, bez systematického uplatnění obecně lingvistických zřetelů, ačkoli je si vědom (jak o tom svědčí jeho pozn. 6), že takový postup může vést ke zjednodušenému pohledu na složité jazykové jevy. Nepředkládá jasná kritéria pro třídění sloves na ‚provedení‘ (accomplishments), [328]‚činy‘ (achievements), ‚akce‘ atd., ani neuvádí toto třídění do vztahu k vidovým rozdílům slovanských jazyků nebo k třídění sloves na telická a atelická, takže nelze považovat za zajištěné, že jde o třídění z hlediska obecné lingvistiky relevantní. Jeho formulace o anglickém perfektu (zejm. s. 151) nepřihlížejí ke zjištěním evropských i amerických lingvistů, kteří ukázali, že ve větách jako Einstein has visited Princeton není vždy obsažen předpoklad o tom, že dosud existuje (žije) referent jejich subjektu, neboť tu (při odchylné intonaci nebo pořádku slov) není relevantní funkce subjektu, nýbrž postavení základu výpovědi.[6] Hoepelmanovy výklady o anglickém again (s. 156) nepřihlížejí ke skutečnosti, v české lingvistice známé už od padesátých let,[7] že pro význam vět jako Jan zase natírá zeď je důležité jejich aktuální členění (vyjadřované i intonací, např. „důrazem“ na zase), zatímco otázka, kdo natíral zeď minule, není přímo lingvisticky relevantní.

I když lingvistická východiska Hoepelmanovy stati nejsou prosta nejasností, jeho analýza významů akčních sloves přináší mnoho nového a přes obtíže spojené se studiem formálního aparátu bude pro lingvistu zkoumajícího sémantiku slovesa přínosem (jen bude patrně užitečné nejprve číst úvahy týkající se motivace). V některých otázkách dospívá Hoepelman ke zdokonalení Montaguovy techniky formálního popisu (viz zejm. s. 159n., pokud jde o sémantiku vlastních jmen, s. 158n. o množinách možných denotací, dále s. 151n., 161n.).

Otázkami slovesných kategorií ve vztahu k časové logice se zabývá stať L. Åqvista a F. Guenthnera, jejíž autoři ovšem věnují pozornost především obsahové kategorii fází děje, nikoli jazykové (významové) kategorii vidu nebo času. Takové východisko, při němž se teprve po vypracování formálního systému zachycujícího obsahové distinkce klade otázka, jak přirozený jazyk vyjadřuje takto zkonstruované operátory a další typy symbolů (s. 174), není spojeno s vědeckou analýzou objektového jazyka; přesvědčení autorů, podle něhož právě obsahové distinkce jimi zvolené a popsané jsou vyjadřovány gramatickými jednotkami přirozeného jazyka (každého? angličtiny? nějaké skupiny jazyků?), není opřeno ani o žádný z dosavadních lingvistických přístupů k sémantice vidů. Nepřihlíží se ani k tomu, že některé z popisovaných konstrukcí v angličtině zřejmě mají víc než jeden význam (nebo aspoň že otázka, zda tu jde o významovou různost, nebo o vágnost, by měla být předmětem diskuse); tak např. (přes opačné stanovisko Guenthnerovo v jeho stati cit. v pozn. 6) lze tvrdit, že vztah děje vyjádřeného anglickým perfektem k okamžiku promluvy není týž ve větách I have lived in Boston for ten years and am glad there a I have visited Boston by car twice already, but I do not intend to return there again.

Autoři příspěvku podávají (na s. 185n.) poměrně velmi široce založenou teorii událostí, tedy popis jednoho úseku oblasti obsahů vědomí, což je závažné obohacení sémantického výzkumu, neboť uvedená oblast je zatím popisována jen velmi kuse a nesoustavně. Teorie vychází z Priorovy časové logiky, která je tu rozšířena o operátory zachycující děje nepřerušeně probíhající v určitých časových intervalech, i děje okamžité; zachycuje se i relativnost pravdivostních hodnot tvrzení (která mohou být v jednom okamžiku pravdivější než v jiném). V závěru stati je tato teorie událostí určitým způsobem spojena s některými konstrukcemi angličtiny, ale jde tu opět jen o přímé spojení popisu obsahových jevů s jednotlivými povrchovými [229]jevy jazykovými, nikoli o analýzu jazykových významů, která by musela daleko soustavněji přihlížet ke strukturaci jazykových jevů (k omezením jejich souvýskytu, k sémantické relevanci nebo irelevanci rozdílů mezi povrchovými jednotkami jazyka apod.).

V dalším příspěvku zkoumají L. Åqvist, F. Guenthner a Ch. Rohrer sémantiku některých časových spojek v angličtině, s uplatněním formálního aparátu charakterizovaného v předchozí stati. I zde jde o přímé spojování povrchových forem angličtiny s logickou strukturou, doprovázené nepodloženou nadějí, že obecná lingvistika pomůže zdůvodnit i ty definice logických protějšků spojek, které pro angličtinu nejsou plně adekvátní (viz zejm. s. 203, též s. 208). Autoři (na rozdíl od předchozí stati) jsou si vědomi mnohoznačnosti popisovaných spojek i komplexnosti různých aspektů významu, jejichž další empirické studium považují za nutné. Chybí tu však zřetel např. k rozdílu mezi základním a relativním významem času (který by odhalil např. víceznačnost angl. plusquamperfekta). Není zřejmé, zda např. různé logické protějšky spojky when (s. 211) jsou skutečně různými jazykovými významy, ale je nesporné, že zejména rozbor vztahu mezi when, as long as a while (s. 212) přináší velmi cenné výsledky, a také rozbor pojmu „pravdivý v okamžiku t0“ (s. 216) je významným obohacením teorií o sémantice časových konstrukcí.

Mondadoriho úvaha, která uzavírá druhou část sborníku, chápe anglickou konstrukci s might have jako „préteritum (perfektum) k might“; vědomě omezuje autor svou pozornost na některé z významů této konstrukce, protože však nepracuje se žádným alespoň trochu systematickým rozlišováním jednotek významové roviny a spojuje časovou platnost bezprostředně s okamžiky (body na časové ose) z oblasti obsahu, není jeho charakteristika složité souhry mezi časovými a modálními aspekty sémantiky uvedené konstrukce v plné šíři přesvědčivá. V řadě bodů ovšem přináší stať velmi cenné postřehy a podněty; to se týká např. rozboru zajímavých příkladů na s. 235—240.

Třetí část sborníku, věnovaná sémantice negace, obsahuje jedinou stať, jejímiž autory jsou J. M. Moravcsik a D. M. Gabbay. Rozbírají otázky záporu ve spojení s metodami teorie modelů i s interpretativní sémantikou Chomského. Jsou si vědomi, že rozdíly ve větném přízvukování jsou pro interpretaci záporných vět relevantní, ale nevyvozují z toho nutnost zachycovat při identifikaci věty alespoň umístění intonačního centra (jak je to u Chomského i jinde už po řadu let běžné), takže např. John didn’t kill MARY a John didn’t KILL Mary považují za touž větu (výpověď). Rozlišují mezi větným a členským záporem a upozorňují, že při záporu členském nemusí být negován jen jeden člen věty (s. 253). K zachycení členského záporu předpokládají, že každému prvku, který může být negován (tedy především lexikální jednotce) je přiřazena jistá třída prvků s ním inkompatibilních, a pracují se dvěma pravidly. První z nich stanoví, že výběr negovaného prvku je určen intonací, přízvukem aj.; druhé říká, že tam, kde není zvláštní důraz nebo jiné vodítko, je negován závislý člen fráze, pokud je fráze o dvou prvcích zařazena do dosahu působnosti negace; protože však autoři neužívají terminologie závislostní syntaxe, jsou nuceni vypočítat jednotlivé případy podle typu frází (adjektivní fráze je negována uvnitř fráze substantivní, adverbiální fráze uvnitř fráze složené např. z intranzitivního slovesa a adverbia atd.). Negace prvku je pak interpretována jako proměnná s hodnotami v třídě prvků inkompatibilních s prvkem negovaným. Tímto postupem je sémantika negace uvedena do logicky dobře zpracované sféry zahrnující známou souhru negace s kvantifikátory a logickými spojkami.

Autoři stati připouštějí, že jejich postup nevede k úplnému zachycení jevů týkajících se negace; kontextovou závislost výběru inkompatibilních prvků považují za omezení možné explicitnosti popisu (s. 256n.). Kdyby však brali v úvahu i pří[330]stupy zachycující aktuální členění věty úplněji, než jak to činí transformacionalista Jackendoff,[8] mohli by dospět k popisu úplnějšímu; bylo by pak totiž možné konstatovat, že v takových větách jako He doesn’t run quickly nebo He did not perform as well as he should je sloveso (v primárním významu, tedy s výjimkou umístění věty v určitých specifických kontextech) součástí východiska (základu) a že právě z toho vyplývá, že není v dosahu působnosti negace, která tu má platnost „členskou“. Naproti tomu v mnoha jiných záporných větách jsou adverbia mimo dosah negace, protože jsou součástí východiska (kontextově zapojená v širším slova smyslu), což by pravidla ve stati uvedená nemohla vysvětlit, např. Včera nepršelo.

Potvrzuje se tedy, že v poznání sémantiky přirozeného jazyka lze dospět dále tehdy, jestliže logická analýza nenavazuje bezprostředně na povrchovou, popř. jevovou stránku jazykového systému, ale na výsledky rozboru lingvistického, jestliže explicitní sémantická interpretace vychází z popisu významové stavby věty. Pak lze odstranit dosud častá nedorozumění na obou stranách, která vyúsťují jednak ve výtky logiků lingvistům v tom smyslu, že se lingvisté nezabývají sémantikou jako vztahem jazykových jednotek k označovaným objektům, že neužívají jasně vymezených pojmů a nemají vhodná měřítka pro ověřování zachycovaných distinkcí, a která na druhé straně vedou k výtkám ze strany lingvistů, podle nichž logikové často sice získávají inspiraci z jednotlivých skupin jazykových jevů, ale nestudují strukturu přirozeného jazyka a vztah mezi strukturováním výrazu a obsahu, nýbrž zůstávají jen u logické analýzy jednotlivých úseků oblasti obsahu, které (často s hypertrofickým formálním aparátem) vztahem k jazykovým jevům jen kuse ilustrují. Za současného stavu věci jsou obojí tyto výtky mnohdy oprávněné, je však třeba vidět, že vytvořením intenzionální logiky (popř. zachycováním intenzionálních distinkcí s pomocí logické teorie typů) na jedné straně a explicitním popisem základních jevů významové stavby věty na straně druhé byly už vytvořeny předpoklady pro překonání uvedených nedorozumění a pro skutečně soustavnou spolupráci lingvistů a logiků ve výzkumu oblasti významu a obsahu.

Za uvedených podmínek je pak také možné formulovat popis jazykového systému, který zachycuje přirozený jazyk jako systém sui generis, mající své zajímavé specifické vlastnosti, které odlišují přirozené jazyky od systémů jiných typů;[9] o tom, že tyto otázky, související s generativní silou jednotlivých typů popisu přirozeného jazyka, neztratily svou důležitost, i když nejsou v posledních letech předmětem tak intenzívních diskusí, jako v počátcích Chomského školy, mluví J. Moravcsik ve své knize,[10] v níž se také závažným způsobem vyslovuje k řadě otázek týkajících se sémantiky. I když kritizuje (s. 87n.) určitou formu funkcionalismu jako „extrémní darwinismus“, poukazuje (s. 21n.) na důležitost sdělovací funkce jazyka a na nutnost rozlišení mezi významem a užitím jazykových jednotek (vyplývající právě z postavení sdělovací funkce jazyka). Dává v některých základních otázkách za pravdu Chomskému (s. 59, 81, též proti Postalovi, s. 62), ale jistě právem upozorňuje, že není vhodné hloubkové struktury postulovat v podobě zbytečně vzdálené strukturám povrchovým (s. 63) a je si vědom závažnosti montaguovské intenzionální sémantiky, i když v jednotlivých bodech konstatuje, jak by bylo možno v ní postupovat účelněji.

Dalším význačným příspěvkem ke studiu sémantiky je kniha F. v. Kutsche[331]ry,[11] v níž se také (zejm. v kap. 7) upozorňuje na určitá zobecnění montaguovské teorie, nutná k zachycení komplexních podstruktur přirozených jazyků (jde tu o otázky vágnosti, analytičnosti, pragmatických jevů, jako jsou performativní slovesa aj.). Jedním z centrálních pojmů, o kterých se tu diskutuje, je pojem významu; Kutschera charakterizuje význam jako užší než intenze a vychází při jeho vymezení z Carnapova intenzionálního izomorfismu. Domnívá se, že pojem významu nelze přesně vymezit tak, že dvě jednotky výrazu mají týž význam právě tehdy, mají-li identickou intenzionální strukturu, neboť toto vymezení je příliš úzké (s. 156); řešení hledá v tom, že pro jednotlivé případy lze v rámci jeho formalismu vždy formulovat adekvátní interpretaci. Zůstává však přitom nejasné, podle jakých kritérií lze rozhodnout, kdy jsou dva výrazy v přísném slova smyslu synonymní (mají týž význam) a kdy jde jen o totožnost intenze obou výrazů. Mluví v této souvislosti o syntaktických transformacích, ale nezmiňuje se o tom, jak rozlišit takové (jen pro povrchovou strukturu relevantní) transformace od jiných syntaktických rozdílů. Takové formulace jako „One will say that two expressions have the same meaning only if they may substitute each other salva veritate in every sentence context“ (s. VIII) nemohou být přímo uplatněny se zřetelem k přirozenému jazyku, neboť neberou v úvahu, že přirozený jazyk obsahuje i svůj vlastní metajazyk.[12] Kutschera ovšem uvádí tuto formulaci jen jako předběžnou, a o důsledcích uvedené „sémantické uzavřenosti“ přirozeného jazyka podrobně pojednává v 8. kapitole své knihy, kde jako řešení uvádí soustavu pravidel pravdivosti pro věty (přičemž pravdivostní hodnota věty může záviset na pravdivostních hodnotách jiných vět, vztažených ovšem k téže situaci). Své pojetí jazykových významů a funkcí opírá Kutschera především o logicky velmi podrobně propracovanou charakteristiku konvencí známou od D. Lewise.[13]

Z hlediska vztahu mezi jazykovou rovinou významu a oblastí ontologického nebo kognitivního obsahu (popř. obsahů vědomí) je velmi důležité i nové stanovisko Ch. Fillmora k otázce tzv. pádů (pádových funkcí),[14] které je autorovou reakcí na řadu prací z oblasti umělého intelektu a automatického porozumění přirozenému jazyku. Fillmore zde vychází z pojetí, podle něhož mluvčí při formulaci každé věty „uvádí do perspektivy“ některé z účastníků větou vyjadřovaného děje; autor reviduje své dosavadní úvahy o hloubkových pádech (aktantech) v tom smyslu, že hloubkové pády klade do roviny v pracích o umělém intelektu dnes obvykle zpracovávané v podobě tzv. scénářů nebo rámců (tj. typických struktur situací jazykově zachycovaných v různých druzích promluv). Jde tu (viz zejm. odd. 3 a 4 jeho studie) o oblast „konceptualizace“, tedy nikoli o část jazykového systému, nýbrž o oblast obsahovou, bez přímé jazykové strukturace.

V tomto smyslu interpretuje nyní Fillmore i své starší příklady, viz např. příklad (11) v jeho odd. 4; argumentuje-li zde tím, že při otvírání dveří „užívá vítr… své vlastní energie“, že „vítr je přímou příčinou toho, že se dveře otvírají“, pak ovšem nejde o kritéria, která by se přímo týkala struktury angličtiny. V dalších částech studie mluví pak autor výslovně o kognitivních scénách, které zahrnují „okolnostní“ aj. složky (odd. 5), o „funkcích účastníků… ve scénách a situacích“ (odd. 7) apod. Tím, že daný účastník je „uveden do perspektivy“, je pak v tomto pojetí podmíněno vyjádření tohoto účastníka tzv. hloubkovým podmětem nebo [332]předmětem; pojem „perspektivy“ se tu zařazuje k jevům, které jsou v evropské lingvistice známy ve spojení s jazykovou strukturací vyjadřovaného obsahu, tj. se vztahem mezi obsahy vědomí a jazykovým významem. Je třeba přiznat, že tyto vztahy většinou nebyly v evropské lingvistice soustavně studovány; omluvou jistě není, že tyto vztahy (mezi významovou strukturou věty a strukturou děje, popř. stavu, nebo jeho obrazu ve vědomí, dále např. mezi slovesnými časy a jevy týkajícími se tzv. časové osy, mezi kondicionálem či jeho významem a různými druhy podmínky v logice aj., podobně pro obsahové relace odpovídající ostatním gramatickým kategoriím) přesahují kompetenci lingvistiky a vyžadují její spolupráci s logikou, psychologií a dalšími vědami. Experimentální výzkum ve strojové lingvistice a umělém intelektu dnes už soustavné studium vztahů mezi významem a obsahem umožňuje, zatím však tu většinou chybí jak historická kontinuita (znalost základních principů klasické evropské lingvistiky), tak i vědomí, že jde o dvě různé oblasti, z nichž každá má svou vlastní strukturaci.

Některé Fillmorovy formulace se zdají nasvědčovat tomu, že přijímá určitá krajní stanoviska, podle nichž např. „pádové role“ (tj. typy účastníků situací nebo dějů) pro různé typy dějů (a tedy pro různé významové skupiny sloves) nemohou být navzájem identifikovány (např. verba dicendi by pak měla jako korelát subjektu mluvčího, verba sentiendi vnímatele, stavová slovesa nositele stavu, akční slovesa činitele atd., srov. zejm. závěr jeho odd. 4). Naproti tomu jeho formulace tzv. principu výběru podmětu v odd. 2 spíše napovídá, že kategorie konatele je chápána jako jednotná pro mnoho různých slovesných skupin.

Rozlišuje se tedy oblast kognitivního obsahu (scénářů) a dále dvě roviny jazykové stavby — hloubková a povrchová. Zaráží jen, že v hloubkové rovině se mluví jen o subjektu a objektu, nenajdeme tu zmínku ani o něčem, co by odpovídalo nepřímému předmětu (adresátu), ani o takových hloubkových pádech, jako je původ a výsledek. Jak je u nás známo z prací J. Panevové[15] a E. Hajičové,[16] jsou dobré důvody (opřené o operativní kritéria) pro předpoklad, že tato hloubková rovina (rovina významové stavby věty) obsahuje uvedené aktanty, přičemž hloubkový subjekt (konatel) a hloubkový předmět (patiens) jsou patrně zachyceny adekvátněji na základě přístupu Tesnièrova než Fillmorova, tzn. počítáme s tím, že sloveso mající ve svém valenčním rámci jen jediný aktant má vždy tzv. aktant první (konatele), zatímco sloveso se dvěma aktanty má vždy vedle konatele ještě patiens, a teprve v těch valenčních rámcích, kde je aktantů více, objevuje se i adresát, původ nebo výsledek.

Není totiž jazykovou strukturou nijak odůvodněn přístup, který by např. ve větě Jan opustil svou rodinu chápal poslední substantivum jako původ, nebo ve větě Jan se stal učitelem jako výsledek. Také ve větě Předseda nás oslovil chápeme pak funkci zájmena ve významové stavbě věty jako patiens, nikoli jako adresát. Nebudeme pak na rozpacích ani u některých méně jasných konstrukcí, které se pro Fillmora celkem zbytečně jeví jako obtížné; tak např. větu Opsal jsem ten dopis nebudeme chápat jako dvojznačnou v tom smyslu, že ten dopis se tu může vztahovat jak k opsanému originálu, tak k právě vzniklému opisu. Nejde tu o víceznačnost (o dvě různé významové jednotky odpovídající téže jednotce povrchové), nýbrž o vágnost, tzn. o jedinou jednotku významovou, jejíž vztah k obsahům vědomí není přesně vymezen. Vágnost se tu ostatně netýká jen toho, že dané slovo může označovat dva různé exempláře dopisu, ale též toho, že může označovat vedle těchto exemplářů (jako fyzických objektů, popsaných listů papíru) i obsah dopisu sám o sobě; srov. např. možnost anaforické pronominalizace ve větách jako Naučil se [333]stanovy nazpaměť a pak je spálil v krbu. Tam, kde je obdobný rozdíl jazykově strukturován, kde tedy jde o dva různé významy téhož slova, není patrně taková pronominalizace možná, např. není dost dobře možné říci Vyšel ze stínu na slunce a podíval se na ně, ve smyslu „… na slunce“.

V otázkách větné struktury je pak jistě rozdíl v tom, zda určitý „účastník“ situace je uveden „do perspektivy“ a jazykově ztvárněn jako patiens (hloubkový předmět), nebo zůstává „mimo perspektivu“ a má formu volného (příslovečného) doplnění; i když terminologicky je tu leccos sporné (proč např. říkat, že ve větě Jedeme do Prahy je poslední slovo mimo perspektivu?), dáme jistě Fillmorovi za pravdu, že Naložil jsem vůz cementem obsahuje určité „celkové pojetí“ spojené právě s tím, že slovo vůz je tu v postavení patientu, zatímco ve větě Naložil jsem cement na vůz nemusí zdaleka jít o celý (plný) vůz,[17] obě věty tedy nemají shodné pravdivostní podmínky a musíme tu počítat i s významovým rozdílem.[18]

Potřeba rozlišovat rovinu jazykového významu od oblasti obsahové, i když dnes v mnoha pracích (zejména amerických) lingvistů nerespektovaná, byla ostatně znovu potvrzena i v různých diskusích s předními odborníky v sémantice, kteří s takovou distinkcí sami dosud soustavně nepracovali (Keenan, Schnelle, Hausser a další). Kritéria pro vymezení rozdílu mezi víceznačností a obsahovou vágností hledá Keenan např. v souvislosti s nespornou skutečností, že tam, kde jde jen o vágnost, nemusí mluvčí vědět (přesněji, být přesvědčen, že ví), o které z různých situací jeho věta vypovídá, zatímco např. u věty The chickens are ready to eat musí mluvčí vědět, zda kuřata mají zobat nebo mají být snědena.[19]

Můžeme tedy shrnout, že rychle se šířící zájem o explicitní zpracování sémantiky přirozeného jazyka je spojen s významným zlepšením podmínek pro spolupráci mezi výzkumem logickým a lingvistickým; řada badatelů se již věnuje soustavnému popisu určitých aspektů oblasti obsahů vědomí a některé otevřené otázky v těchto většinou logicky orientovaných pracích, i nové formulace přístupu Fillmorova navazující na práce z umělého intelektu, svědčí o tom, že rozlišování jazykového významu od obsahů vědomí, v evropské lingvistice v zásadě odedávna známé, může být významným přispěním pro spojení kladných výsledků dosavadního logického a lingvistického zpracování sémantiky.


[1] Viz zejm. R. Montague, Formal Philosophy, red. R. H. Thomason, New Haven 1974; D. Lewis, General Semantics, ve sb. Semantics of Natural Language, red. D. Davidson a G. Harman, Dordrecht/Holland 1972, s. 169—218; D. Scott, Advice on Modal Logic, ve sb. Philosophical Problems in Logic, red. K. Lambert, Dordrecht/Holland 1970, s. 143—173; M. J. Cresswell, Logics and Languages, London 1973.

[2] Termínu sémantika tu užíváme ve smyslu odedávna v lingvistice obvyklém, tedy se zahrnutím některých jevů pragmatických (těch, které jsou strukturovány na rovině jazykového významu).

[3] Red. F. Guenthner a Ch. Rohrer, North Holland Linguistic Series 35, Amsterdam 1978.

[4] Funktionelle Sprachwissenschaft und transformationelle Grammatik, München 1971.

[5] Jeho základní stať, The Meaning of Meaning, ve sb. Minnesota Studies in the Philosophy of Science VII, Minneapolis 1975, je mi nyní nedostupná; stručně podává svou teorii ve stati Meaning, Reference and Stereotypes, ve sb. Meaning and Translation, red. F. Guenthner a M. Guenthner-Reutter, London 1978, s. 61—81.

[6] Úplnější je z tohoto hlediska přístup Guenthnerův ve stati Remarks on the Present Perfect in English, ve sb. On the Logical Analysis of Tense and Aspect, red. Ch. Rohrer, Tübingen 1977, s. 83—98, který v uvedeném směru navazuje na McCawleyho (s. 90); také v této Guenthnerově stati však zůstávají určité nejasnosti, zejména vzhledem k tomu, že vychází z Reichenbachovy koncepce „referenčního bodu“, aniž by tento pojem přesněji (operativně nebo podobně) vymezil.

[7] Viz Fr. Daneš, Příspěvek k rozboru významové výstavby výpovědi, Studie a práce lingvistické 1, Praha 1954, 263—274.

[8] O interpretaci záporu se zřetelem k aktuálnímu členění věty píše E. Hajičová, Negation and Topic vs. Comment, PhilolPrag 16, 1973, 81—93.

[9] Možnost popsat přirozený jazyk jako systém náležející do specifické podmnožiny jazyků kontextových, která je blízká třídě nekontextových jazyků, jsme naznačili spolu s M. Plátkem ve stati Scale of Context Sensitive Languages: Applications to Natural Language, Information and Control 38, 1978, 1—20.

[10] Understanding Language, ’s Gravenhage 1975, s. 44 a 87.

[11] Einführung in die intensionale Semantik, Berlin - New York 1976.

[12] O důsledcích této skutečnosti i o možnosti, jak najít vhodný lingvistický korelát Carnapova intenzionálního izomorfismu, píšeme spolu s E. Hajičovou a O. Procházkou ve stati Linguistic Semantics and Intensional Structure, PhilolPrag 20, 1977, 179—194.

[13] D. Lewis, Convention, Cambridge/Mass. 1969.

[14] Ch. J. Fillmore, The Case for Case Reopened, ve sb. Kasustheorie, Klassifikation, semantische Interpretation (red. K. Heger a J. S. Petöfi), Hamburg 1977, 3—26.

[15] Nyní viz zejm. K významové stavbě větného centra, SaS 39, 1978, 33—39.

[16] Are Crossed Brackets Necessary?, připr. pro Prague Studies in Mathematical Linguistics 7.

[17] Doc. Danešovi vděčím za připomínku, že i zde je relevantní aktuální členění věty: Naložil jsem na vůz cement může znamenat i ‚jen trochu cementu‘.

[18] K tomuto zjištění významové různosti pomáhá kritérium, které jsme na základě porovnání lingvistického a logického přístupu k sémantice formulovali ve stati K obecným otázkám sémantiky věty, SaS 37, 1976, 184—194; podrobnější zpracování tohoto přístupu k sémantice viz v příspěvku cit. v pozn. 12.

[19] E. L. Keenan, Some Logical Problems in Translation, ve sb. Meaning and Translation, cit. v pozn. 5, 157—189, zejm. s. 173.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 4, s. 325-333

Předchozí Jan Petr: Polská antologie výroků Marxových a Engelsových o jazyce

Následující rd (= Redakce), František Daneš, Josef Filipec, Slavomír Utěšený: Z VIII. mezinárodního sjezdu slavistů v Záhřebu