Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Zesílení a zdůraznění jako jevy jazykové

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

Intensité et emphase comme faits linguistiques

Zesílení a zdůraznění, v odborné terminologii intensifikace a emfase, jsou jazykové jevy, které svou zajímavostí upoutaly již leckterého jazykozpytce Zvláště od doby, kdy se soustavněji počala studovat emocionální stránka v jazykovém vyjadřování, množí se počet pojednání o nich a z vlastního mého oboru, z anglistiky, lze takových studií opravdu uvést již hezkou řádku. Všecko takové zkoumání se však dosud dálo bez dostatečného zřetele k místu, které intensifikaci a emfasi přísluší v jazykové soustavě, a nutným toho následkem je malá pojmová jasnost, s kterou se o těchto jazykových jevech mluví a která vede k tomu, že se často oba zaměňují, ačkoliv jsou v podstatě zcela rozdílné. Doufám, že můj výklad tuto jejich zásadní rozdílnost ukáže s přesvědčivou zřetelností.

Intensifikace je hodnotícím přízvukem provázené vyjádření vysokého stupně vlastnosti nebo intensity konání nebo stavu. Pouhé vyjádření kvanta, třeba značně vysokého, ještě intensifikací není. Není jistě intensifikací, když řekneme, že v peci určitého typu lze dosáhnout teploty 1000° C nebo že hydraulický lis vyvíjí tlak 100 atmosfér. Intensifikací se stává vyjádření vysokého stupně nebo vysoké intensity teprve tehdy, když je pojato jako něco, co převyšuje obvyklý průměr a tím i naše očekávání. To se obráží velmi dobře i ve faktech jazykových. Jistě není intensifikací (užívám tu pozorování kol. Trnky), když řekneme, že lev řve, neboť tím slovesem označujeme vždy normální hlas, který lev vydává. Ale ve větě ten plakát nekřičí, ten řve můžeme jistě sloveso řváti považovati za výraz intensifikační, protože už z kontekstu je patrno, že vyjadřuje něco, co je nad obvyklý průměr.

Víme-li, že intensifikace vyjadřuje takový stupeň vlastnosti nebo takovou intensitu konání nebo stavu, které považujeme za něco, co přesahuje obvyklý průměr, je se třeba ještě otázat, v čem takový vysoký stupeň nebo taková vysoká intensita může záležet. Při vlastnosti je samozřejmé, že může jít jen o kvantitu, neboť kvalita, pokud přichází v úvahu, je dána už samou vlastností a nikoli její intensitou. Podle mého mínění alespoň není po té stránce zásadní rozdíl mezi výrazy úžasně velký a úžasně sladký. Bližší pozornosti si však zaslouží intensita konání nebo stavu. Tam, kde jde o skutečné konání, je na snadě, že se intensitou rozumí v první řadě velikost úsilí na konání to vynaloženého. Toto úsilí se však může projevovat netoliko vertikálně, nýbrž i horizontálně, t. j. netoliko kvantem úsilí vynaloženého v určité době, nýbrž také jeho délkou, a to jak souvislou, vlastní (dnes jsem se na vás načekal), tak přerušovanou (opakování: tam jsem se odjakživa nachodil). I když se někdy pozornost při jazykové formulaci zamíří spíš na kvantum výsledku (dnes jsem toho napsal) nežli na intensitu vlastního konání (dnes jsem se napsal), je přece vždy základem pojetí tato intensita. Intensita stavu, který velmi často nezávisí na vůli sub[194]jektu, záleží buď v intensitě, s kterou se na subjektu projevuje (spát jako dřevo), nebo v jeho délce, ať vlastní (tenkrát jsem si poležel) nebo přerušované (tam jsem se něco naležel). Konkretní příklady intensifikační, kterých bude dále v odstavci uvedena hojnost, poskytnou dostatečně materiálu k dalšímu ověření těchto rozdílů.

Hodnocení vysokého stupně vlastnosti nebo vysoké intensity konání nebo stavu jako něčeho, co přesahuje obvyklý průměr, není však jediný citový příměsek, který můžeme v intensifikaci objevit. Velmi často intensifikace mimoto ještě vyjadřuje, zdali se nás konstatovaná neobvyklost dotýká příjemně nebo nepříjemně, zdali ji schvalujeme nebo odsuzujeme. Toto zabarvení libosti nebo nelibosti se často projevuje velmi zřetelně. Tak na příklad je výrazné citové zabarvení přídavného jména teploučký, které proti neutrálnímu přídavnému jménu teplý znamená, že teplota něčeho převyšuje lhostejný průměr a že dostoupila právě takového stupně, jaký v nás vzbuzuje pocit libosti. Vyjádření neobvyklého stupně nějaké vlastnosti s citovým zabarvením libým nebo nelibým, pochvalným nebo odsuzujícím, se projevuje zřejmě také v tradičních zesilujících přirovnáních. Je přece rozdíl každému zjevný mezi tím, řekneme-li o nějakém děvčeti, že běhá jako křepelka nebo jako srnka, a řekneme-li o jiném, že běhá jako pometlo nebo jako splašená.

Jeví se nám tedy intensifikace jako typ jazykového výrazu, v kterém je hodně příměsi citové, a tato skutečnost má ovšem své důsledky. Nejvíce materiálu pro studium problémů spojených s intensifikací najdeme v řeči hovorové, zejména v řeči, v níž je citová stránka silně vyjadřována buď pro povahu mluvčích (řeč lidová) nebo pro jejich stylové zaměření (slang). Jako při všech výrazech, zabarvených citově, jde i při intensifikaci o její výrazné vyjádření, ale prostředky, jichž se k tomu užívá, právě proto se snadno otírají a oslabují. To je zjev častý zejména u zesilovacích adverbií, která rychle pozbývají svého původního významu a své původní síly. Proto je možno spojovat zesilující adverbia, která doslovně znamenají intensivní nelibost, jako české strašně, ukrutně, hrozně, děsně, s přídavnými jmény, znamenajícími něco libého (strašně milý, ukrutně laskavý, děsně hezký a pod.); proto se také v slangu studentském, pepickém a jiném nahrazují zesilující příslovce a zesilující obraty vůbec neustále novými.

Ve výběru prostředků, kterými se zesilování provádí, jednotlivé jazyky a jednotlivé skupiny jazyků mezi sebou se značně liší. Zásoba těchto prostředků je celkem bohatá. U shora uvedeného příkladu se slovesem řváti jsme viděli, že se někdy k intensifikaci užívá prostě jiného pojmenování (řváti v kontrastu ke křičeti). Často mívají intensivní platnost pojmenování obrazná, jejichž obrazná platnost je ještě patrná (intensifikující letěti v kontrastu k neutrálnímu spěchati). Mnohem častěji ovšem je intensifikace vyjádřena vlastním, samostatným označením, které se k základnímu pojmenování přidává. Na prvním místě je tu uvést prostředky slovotvorné, v češtině a jazycích podobného typu zvláštní předpony nebo slovotvorné přípony.

V češtině se u adjektiv, adverbií, ba i u substantiv zachovala v jazyku spisovném intensifikující předpona pře- (na př. překrásný, předrahý, přemilý; překrásně, přenáramně; přemíra, ach škoda přeškoda), která však dnes zní knižně nebo archaicky. V jazyku spisovném i hovorovém se užívá v analogických případech zesilovací předpony pra- (na př. prazvláštní, prašeredný; pramálo, pramizerně). V řeči lidové stává proti ní předpona prach- (na př. prachzatracenej, prachmilionskej, prachmizerně, prachblbec), [195]v městské řeči někdy předpona ultra-, která se nepojí jen se slovy původu cizího, jako ultramoderní, nýbrž i se slovy původu domácího, jako ultrablbý, ultrapitomec, ultrablbost. Řecký pendant k latinskému ultra-, předpona hyper-, zachovala si zcela ráz knižní a pojí se proto jen se slovy cizími (hypermoderní).

U sloves mají intensifikační funkci zejména předpony na- a u-. První z nich znamená prostě velkou míru činnosti nebo dlouhé trvání v nějakém stavu (s tím jsem se nazlobil, to jsem se tam nastál), druhá takovou přemíru činnosti, že jí byl objekt nebo — při slovese zvratném — subjekt neblaze dotčen (uhnati koně, uhnati se). Zesilovací zabarvení mají ovšem ještě jiné předpony slovesné, jako po-, roz- a vy-, ale jejich intensifikační charakter není již tak jasně zřetelný, protože je provázen ještě speciálními odstíny významovými. U předpony po- (poležeti si, poseděti si, pohovořiti si atp.) představa intensity dobové bývá spojena se zabarvením libostním, které bývá zesíleno zvratným si (bez tohoto si může mít táž předpona význam atenuativní, t. j. vyjadřovati činnost nebo stav trvající krátkou dobu, na př. poseděti). U předpon rоz- a vy- zase převažuje již značně charakteristika výsledku. Předpona roz- vyjadřuje, že po počátečním váhavém stadiu dostoupila činnost té intensity, že pokračuje dál už vytrvale a často lehce (rozkřičeti se, rozpovídati se, rozepsati se), předpona vy- zase znamená, že míra činnosti zcela vyčerpala možnosti činného subjektu, ať již to znamená pro něho příjemnou úlevu (vypovídati se) nebo oslabení jeho schopnosti (o slepici vynositi se). Předpona vy- může ovšem také znamenat, že se někdo zabývá nějakou činností tak dlouho, až dosáhne kýženého stupně schopnosti nebo dovednosti (vyzpívati se, vypsati se). V tomto významu se stýká předpona vy- s předponou roz- s tím rozdílem, že se předpona roz- týká spíš jednotlivého aktu činnosti (rozezpíval se), kdežto předpona vy- nahromaděné schopnosti (vyzpíval se). V důsledku toho, co bylo před chvílí o významu předpony vy- pověděno, leckdy se stává, že totéž sloveso, tvořené s předponou vy-, může mít podle souvislosti dvojí protichůdný smysl. Tak na př. vyzpívaný hlas může znamenat hlas, který se dlouhým cvikem stal zvučný a ohebný, ale také hlas, který dlouhou pěveckou činností ztratil plnost a je vyšeptalý.[1]

Zesilující funkce slovotvorných přípon se velmi jasně projevuje u přídavných jmen, která znamenají nějaký rozměr. Vidíme to zřetelně v těchto řadách: veliký — velikánský — velikananánský, malý — maličký — malinký — malininký, široký — širokánský, úzký — uzoučký — uzounký — uzoulinký — uzounkatý, dlouhý — dlouhánský — dlouhatánský, krátký — kratičký — kratinký — kraťounký, tenký — tenoučký — teninký — tenoučkatý. U adjektiv jiného významu mívá zesilující suffix citové zabarvení příjemnosti, kterého bylo vzpomenuto shora při adjektivu teploučký. Jiné příklady toho druhu jsou přídavná jména heboučký, hlaďoučký, křehoučký, slaďoučký atp.

K tvoření suffixovému náleží také stupňování; absolutní superlativ mívá často funkci zesilovací. Když na př. obchodník ujišťuje, že každý zákazník u něho najde nejrychlejší obsluhu a nejlevnější ceny, nebo když divadelní noticka slibuje, že se hra studuje s největší péčí a v nejlepším obsazení, ustupuje při užitých superlativech jistě do pozadí úmysl srovnávací a zbývá jim především důrazná funkce zesilovací. Do prosté řeči hovorové však tento způsob zesilování u nás, jak se zdá, nevnikl. Pozor[196]nosti si zaslouží leda ojedinělé výrazy, které přes jejich odborný původ zaslechneme někdy i v kontekstu neodborném, jako na př. intensifikující superlativ italského typu primissima. Stejně nenalézáme u nás v živé řeči hovorové zesilování skládáním různých slov, které je obvyklé na př. v němčině a které je zpravidla zkráceným přirovnáním (na př. kilometerlang, eiskalt). Obdobné výrazy české, na př. sněhobílý, stříbrojasný, náleží do jazyka knižního. O zesilovacím tvoření typu pouhopouhý bude promluveno později.

Bohatý je výběr zesilujících prostředků v oblasti určení a doplňků slovních, které někdy přecházejí až v určení a doplňky větné. Nejjednodušší případ je arci zesílení jedním určujícím slovem, kterým bývá u adjektiv a sloves zesilující adverbium a u podstatných jmen zesilující adjektivum. Adverbia se ovšem zesilují zase adverbii. Zesilující adverbia mohou zesilovati buď obecně a hodí se pak vždy, kdykoli jde o zesílení adverbiem, nebo zesilují speciálně a může se jich užít jen v případech, pro něž se svým speciálním významem hodí. Zesilující adverbia hrozně, strašně, ukrutně nabyla už v hovorové češtině, jak bylo svrchu připomenuto, přes své speciální zabarvení významu adverbií obecně zesilujících. Naproti tomu má zesilující adverbium hnusně, oblíbené na příklad v studentském slangu, význam zesilujícího adverbia speciálního a může se ho užít jen tehdy, když jde o intensitu nepříjemnou, na příklad je hnusně horko, některý profesor své žáky hnusně štve, chce od nich při zkoušce hnusně mnoho, a když neumějí, hnusně láteří atp. Také u zesilujících adjektiv můžeme rozeznávat mezi adjektivy obecně zesilujícími a adjektivy s významem speciálně zesilujícím. O tomto rozdílu platí v celku totéž, co platí o rozdílu mezi obdobnými druhy zesilovacích adverbií. Poznáme to, když postavíme proti sobě výrazy byla tam strašná legrace a venku je hnusná zima. Obecného zesilovacího adjektiva strašný lze beze všeho užít i ve výrazu druhém, kdežto speciálně zesilovacího adjektiva hnusný nelze užít ve výrazu prvním, nechceme-li změnit smysl celé věty.

Některá zesilovací adjektiva zasluhují zvláštní zmínky. Někdy se zesiluje význam substantiva, vyjadřujícího krajní mez nějaké vlastnosti, tím, že se adjektivem dotvrzuje, že této meze bylo v aktuálním případě opravdu dosaženo. V tom záleží zesilovací funkce takových adjektiv, jako hotový a učiněný. Věty on je učiněný pes a on je hotový žebrák vyjadřují právě přidáním příslušného adjektiva, že subjekt opravdu dosáhl povahové nebo situační meze, která je označena substantivy pes a žebrák. Druhý typ zesilovacího adjektiva, na který je tu třeba upozornit, jsou srovnávací výrazy typu takový v absolutním užití bez doplňujícího srovnání. V oblasti adverbií má stejnou funkci adverbium tolik a výrazy podobné. Za příklad uvádím tyto dvě věty: Mami, prosím tě, dej mi něco jíst, já mám takový hlad. — Co jsem mohl dělat, když mě tolik prosil. U těchto výrazů si musíme blíže všimnout i stránky zvukové. Bedlivému pozorovateli nemůže ujít, že výrazy takový a tolik mívají podle kontekstu dvojí rozdílnou intonační linii. Když ukazují dopředu, t. j. když stanovení míry, k níž se vztahují, teprve následuje, zvedá se tato linie ke konci slova, jako třeba ve větách: Já mám takový hlad, že bych polykal hřebíky. On mě tolik prosil, že jsem mu to nemohl odepřít. Když však tyto výrazy neukazují dopředu, t. j. když míra, na kterou se vztahují, je vyjádřena již v tom, co předcházelo, nebo když je výrazů těch užito absolutně bez vyjádření míry, na kterou by se mohly vztahovat, je i jejich intonace klesavá. Pro užití absolutní byly uvedeny příklady již shora. Typ s vyjádřením míry v dřívější [197]části kontekstu ukazují tyto věty: Já mám také takový hlad. Ten druhý také tolik prosil. I při stejné klesavé intonaci výrazů takový a tolik se rozlišují oba právě charakterisované typy zase rozložením důrazu. Když jde o odkaz k míře, vyjádřené již v dřívější části kontekstu, má důraz buď určení takový a tolik nebo slovo určované, a to podle situace kontekstové a rytmické. Když je však výrazu takový nebo tolik užito absolutně, má důraz jak určující výraz, tak slovo jím určované. Důrazové vytčení opačného druhu je nutnou podmínkou pro zesilující funkci adverbia nějak a adjektiva nějaký. Větu ty jsi nějak vyfintěný můžeme pronést s dvojím rozdílným rozložením důrazu ve slovech nějak vyfintěný a po každé má věta jiný smysl. Dáme-li hlavní důraz na adjektivum vyfintěný, vyjadřuje věta podiv nad vyfintěností osloveného, protože obyčejně vyfintěn není. Položíme-li však hlavní důraz na adverbium nějak, dodáme mu funkce zesilující a vyjádříme podiv nad tím, že je oslovený vyfintěn v neobvyklé míře. Stejně se podle různého místa důrazu mění smysl věty ty máš nějakou zlost. Při důrazu na substantivě zlost pronášíme mínění, že se oslovený proti našemu očekávání na něco zlobí, kdežto při důrazu na adjektivu nějakou konstatujeme s podivením, že má oslovený velikou zlost, při čemž o zlosti samé mluvíme jako o faktu, který je nám znám. Zesilovací funkci adverbiální mívá také zájmeno něco, ale jak se mi zdá, jen u sloves, která sama sebou už vyjadřují intensivní konání nebo intensivní setrvávání v nějakém stavu: ten se mě něco nazlobil, tenkrát jsem se něco naležel. Shledáváme tu tedy hromadění zesilovacích prostředků, jako třeba ve větě já mám takový strašný hlad. Je to zjev při vyjadřování silně citovém obvyklý a ještě se s ním setkáme.

Absolutní užití výrazů takový a tolik nás vede k zesilování srovnáním opravdu provedeným, které je snad nejtypičtější ze zesilovacích výrazů víceslovných. Nejjednodušší je srovnání s nějakým předmětem, který znázorňuje vysoký stupeň vlastnosti, o kterou jde, nebo velikou intensitu nějakého stavu nebo konání. Tak tomu bývá při zesilování adjektiv a sloves. Říkáme na příklad o někom, že je hluchý jako pařez, že je hloupý jako patník, že je rovný jako jedle, že má hlad jako vlk, že spí jako zabitý, jako kámen, že pije jako duha atd. Při intensifikaci významu substantivního jde o srovnání komplikovanější, protože se srovnávají vlastně celé komplexy vlastností, které si už obyčejně ani neuvědomujeme, takže zbývá zpravidla jen pouhá neurčitá citová intensifikace směru kladného nebo záporného. Tak je tomu třeba ve výrazech děvče jako květ, děvče jako lusk, hoch jako panna atp. V zesilovacích srovnáních bývá mnoho tradičního a to je činí leckdy charakteristickými pro dialekt rodinný, místní, stavovský a pro jazyk jako vyjadřovací způsob celého národního kolektiva. Na druhé straně zase podléhají taková srovnání v hovorové řeči blízké slangu velmi silně měnlivé módě. Výraz lítat jako aeroplán nese na sobě jistě pečeť modernosti, kdežto výrazy tvrdý jako cihla nebo střízlivý jako soudce, obvyklé v angličtině, jsou češtině zcela cizí. Výraz běžet jako ševci ze Skutče je jasný jenom v těch místech, kde se ještě pamatují, jak skutečtí ševci jezdili se svým zbožím z jarmarku na jarmark, a výraz mít vypláznutý jazyk jak Jirákův pes, který jsem slyšel v Kolíně, je zkonkretisován vlastním jménem, které už nikomu neříká nic. Také obecná jména, vyšlá z užívání, se v takových srovnáních vyskytují, jako na př. ve výrazech běžet jako s keserem, neboť jistě už málokdo ví, že slovo „keser“ znamenalo malou rybářskou síť. Někdy bývá zesilovací srovnání vyjádřeno celou větou. Tam, kde má srovnávací věta týž podmět jako věta nadřízená, je to jen pouhé rozvedení srovnání nevětného a může se s ním [198]beze všeho střídat. Na př. pije jako bezedný a pije jako by byl bezedný. Při podmětech různých takové střídání ovšem možné není, na př. běží, jako by ho honili; křičí, jako když ho na nože berou; utíká, jako když mu hlavu zapálí atp.

V základě příbuzné zesilovacím výrazům srovnávacím jsou výrazy, které zesilují význam adjektiva, substantiva nebo slovesa tím, že vyjadřují domnělý nebo možný následek nebo účinek, který má vysoká intensita vlastnosti, stavu nebo konání. Na př. běžel, až se mu hlava třásla; lže, až se mu od huby práší; dovede mluvit, že by na jalové krávě tele vymámil; je takový skrha, že by za krejcar hnal kozu po strništi až do Prahy atp. Intensifikační ilustrace rozvedené tak podrobně jako ve dvou posledních příkladech dovedou ovšem už samy o sobě vnuknout představu vlastnosti nebo činnosti, o jejíž stupeň běží, a proto se jich leckdy užívá absolutně bez základního výrazu. Říká se tedy také: ten by na jalové krávě tele vymámil; ten by za krejcar hnal kozu po strništi až do Prahy.

Velmi typický způsob slovního zesilování je zesilování opakováním slova, vyjadřujícího základní představu, a to buď prostým opakováním asyndetickým, to je beze spojky, nebo opakováním, při němž oba členy jsou spojeny souřadnou spojkou. V hovorové angličtině, jak jsem připomněl již r. 1911 v úvaze o potenciálnosti jevů jazykových, je zcela běžné intensifikující asyndetické opakování adverbií a adjektiv. Jako příklady jsem tehdy uvedl tyto výrazy: many many more examples, very very familiar indeed, always always, hunderds of poorest poorest Jews, a great great friend of yours. Vedle toho může se tu užít i opakování se spojkou and, na příklad: for many and many days, for ever and ever, he grew stouter and stouter. U sloves je obvyklé jen opakování se spojkou: he gazed and gazed at her. Také v češtině je opakování se spojkou obvyklé zejména u sloves. Na příklad: šel a šel, až přišel k velikému lesu; já jsem tam stál a stál a pořád nikdo nešel. Příklady stejné konstrukce u adverbií: ty pořád a pořád zlobíš; mně to moc a moc chutná. Co však češtině, jak se zdá, chybí, je intensifikační opakování asyndetické. Je pravda, že se může napsat: po mnoho, mnoho dní, ale předně je to knižní a nikoli hovorové, a za druhé je tu mezi opakovanými slovy právě pro knižnost výrazu zpravidla realisován přeryv, označený čárkou, kdežto asyndeticky opakovaná slova v angličtině jsou zcela hovorová a vyslovují se bez přeryvu. Vnějškem se anglickým příkladům zcela rovnají české opakované imperativy, na př.: Tak vstávej vstávej! Tak dělej dělej! Tak jez jez! Tak pojď pojď!, ale ty neznamenají intensivní činnost u osloveného, nýbrž intensivní pobídku se strany mluvícího, a nepatří proto do kapitoly o intensifikaci, nýbrž do kapitoly o emfasi. Totéž platí ovšem o opakovaných vybízecích adverbiích: tak honem honem! Čeština si ovšem vytvořila jiné intensifikační prostředky založené na principu opakování slov. Spojuje s oblibou k intensivnímu výrazu substantivum s adjektivem téhož základu, na př. pitomec pitomá, zloděj zlodějská, lakomec lakomá atp., při čemž expresivnost spojení bývá posilována i úchylkou v mluvnickém rodu přídavného jména, a vytvořila si komposita s opakováním základního kmene typu svatosvatě, pohopouhý.[2]

Ze slovních intensifikací je třeba ještě uvést adverbiální výrazy o dvou nebo více slovech, která stávají u přídavných i podstatných jmen. Výrazy skrz naskrz, od hlavy k patě nebo moderním městem zavánějící na sto procent vyjadřují, že vlastnost nebo [199]komplex vlastností je v označovaném předmětě zastoupen s dosažitelnou úplností (skrz naskrz zkažený, fešák od hlavy k patě, to je pravda na sto procent), kdežto studentské na kvadrát znamená jen neobyčejně vysoký stupeň označované vlastnosti (pitomost na kvadrát). Intensifikace od kosti, která se hodí snad jen k podstatným jménům dobrák a poctivec, ukazuje, že i tu existují ustálená spojení. Takové zesilující adverbiální výrazy o více slovech se zpravidla kladou za slovo, které mají zesilovat. Protože o zesilování pouhými změnami stránky zvukové promluvím až později, zbývá ještě připomenout, že ve srovnání s angličtinou má hovorová čeština ku podivu málo intensifikací vyjadřovaných genitivem partitivním. Pro angličtinu, a to i hovorovou, uvádí Poutsma[3] několik různých typů tohoto druhu intensifikace (na př. he is the sharpest of the sharp; to speak in the plainest of plain language; only the fewest of few days; my uncle is a man of men), kdežto z nefalšované češtiny si vzpomínám jen na formulovitý citát z lidové písně moje ze všech znejmilejší.

Jsme u konce se svou stručnou přehlídkou nejvýznačnějších prostředků, kterých se v češtině a ovšem také v jiných jazycích podobného typu užívá k intensifikaci, a chceme-li se vyvarovat nejasnosti, kterou jsme na počátku tohoto pojednání právem vytkli dosavadním studiím o intensifikaci a zjevech podobných, musíme si položit otázku, jaký v podstatě linguistický zjev intensifikace je a kde je její místo v soustavě jazykové. Již na konci své úvahy Několik slov o podstatě věty (v Čas. pro mod. fil. X, 1924) jsem uvedl, že vědecká gramatika, pojatá se stanoviska funkčního, podle mého mínění přirozeně se dělí ve dva základní oddíly, nauku o pojmenování a nauku o usouvztažnění, a v studii On some problems of the systematic analysis of grammar (Travaux du Cercle linguistique de Prague VI, 1936) jsem tuto svou základní myšlenku rozvedl podrobněji. Vycházím přitom ze dvou základních procesů, kterými se umožňuje akt promluvení. První z nich záleží v tom, že se z dané skutečnosti, konkretní nebo abstraktní, vybírají prvky, které v dané chvíli poutají pozornost toho, kdo chce promluvit, a dají se vyjádřit slovním materiálem jazyka, jehož chce použít. Druhým procesem se jazykové značky, označující vybrané prvky skutečnosti, uvádějí ve vzájemný vztah a tvoří se z nich věta, která vyjadřuje, jak se mluvčí k dané skutečnosti staví. Jazykové prostředky, jichž se užívá při procesu prvním, zkoumá nauka o pojmenování neboli onomatologie (s našeho stanoviska funkcionální onomatologie), kterou lze tedy stručně definovat jako nauku pojednávající o soustavě jazykových pojmenování a o její aplikaci při konkretním aktu promluvení. Jazykové prostředky, jichž se užívá při druhém procesu, zkoumá zase nauka o jazykovém usouvztažnění neboli syntax (s našeho stanoviska funkcionální syntax), kterou lze stručně definovat jako nauku o struktuře větných typů a o tvoření vět při konkretním aktu promluvení.

Do těchto dvou základních oblastí, do onomatologie a do syntaxe, musí se dát podle své funkční povahy zařadit každý jazykový jev, s kterým se setkáváme při rozboru promluvy. Platí to i o intensifikaci. Všimneme-li si bedlivě její pravé funkce v promluvě nemůžeme být na pochybách o tom, že intensifikace je v jádře jev jazykového pojmenování a že tudíž patří do oblasti onomatologie. Právě proto jsou jejími nejvlastnějšími prostředky vyjadřovacími tvoření slov (předpony a slovotvorné [200]přípony) a skládání slov, tedy prostředky výrazně onomatologické, a ze spojení samostatných slov určení kvalifikující, které se ze všech skupin slovních nejvíce blíží formám onomatologickým.

 

Zcela jinak je tomu se zdůrazněním neboli emfasí. Základní její funkce je dvojí: aktuální členění obsahu větného vzhledem ke kontextu, záležející v relativním odstínění důležitosti větných členů, a výraz charakteristického postoje mluvčího k celkovému obsahu pronášené věty. To oboje ovšem ukazuje zřejmě do oblasti syntaktické a syntaktické povahy jsou také hlavní prostředky, kterých emfase užívá.

Začněme druhou hlavní funkcí emfase, kterou jsme definovali jako výraz charakteristického postoje mluvčího k celkovému obsahu pronášené věty. Může tu jít na příklad o důrazné tvrzení, kterým uplatňujeme své přesvědčení proti projeveným nebo možným pochybnostem, o důtklivé vybídnutí, kterým chceme proti odporu nebo neochotě vymoci poslušnost svému rozhodnutí, nebo o naléhavou otázku, na kterou netrpělivě čekáme odpověď. Ve všech těchto případech se beze všeho uchylujeme k zvukovému důrazu, který s průvodní charakteristickou intonací je prvním základním výrazovým prostředkem emfase. Ukazují to třeba tyto české věty: Ta kniha tam jistě je. Zůstaň tady a hledej ji! Kde zase jsi? Mimo zvukový důraz s doprovázející jej intonací můžeme však emfasi v těchto třech větách vyjádřit i jinak. Můžeme říci: Ta kniha zde musí být! Zůstaneš tady a budeš ji hledat! U všech čertů, kde zase vězíš? Nejpoučnější jsou tu prvé dvě věty, neboť v druhé z nich se emfase vyjadřuje změnou slovesného způsobu a v první užitím t. zv. slovesa modálního v platnosti slovesného způsobu, tedy zase prostředky povahy syntaktické. Ve větě třetí je netrpělivá naléhavost otázky vyjádřena teď samostatným emocionálním výrazem a dojem toho je zesílen intensifikací určitého slovesa (vězíš místo jsi). Kdybychom zkoumali, jak znějí analogické věty v jiných jazycích, viděli bychom, že se třeba v angličtině k důraznému tvrzení užívá někdy opisné konjugace а k silnému příkazu nebo zákazu futura se shall místo will. I to jsou ovšem prostředky povahy syntaktické.

K stejným výsledkům dospějeme, přihlédneme-li k první z obou uvedených funkcí emfase, t. j. k emfasi, která odstíněním relativní důležitosti větných členů přispívá k aktuálnímu členění větného obsahu vzhledem ke kontekstu. Také tu je zvukový důraz základním prostředkem výrazovým. Srovnejme jen tyto dvě věty: Tatínek jde. Tatínek už jde. V obou běží o oznámení příchodu otcova, ale relativní důležitost větných členů je po každé jiná, protože je po každé jiný kontekst. Prvá věta vyjadřuje, že otec přichází nečekaně, a proto je zdůrazněno slovo označující tohoto nečekaného příchozího. Druhá věta naproti tomu předpokládá, že otcův příchod je očekáván, a oznamuje, že tento očekávaný příchod se stal skutečností. Proto je zdůrazněno slovo, které vyjadřuje uskutečnění příchodu. Přitom je struktura obou vět zcela stejná až na to, že ve větě druhé se slůvkem naznačuje, že příchod otcův je očekáván. Jiným prostředkem, kterým bývá vyjadřována emfase sloužící k odstínění relativní důležitosti větných členů, je slovosled, tedy opět prostředek zřetelně syntaktický. Velmi dobře se to ukazuje v češtině, jejíž slovosled se do značné míry řídí právě aktuálním členěním věty. Kdyby někdo putoval po Praze, aby poznal důležitá místa Nerudova života, zavedl by ho průvodce do Nerudovy ulice a ukázal by mu na dům s deskou básníkovou se slovy: To je dům, kde Neruda žil. Tomu však, kdo [201]by chtěl znát památné domy na Malé straně, by ukázal průvodce na týž dům se slovy: To je dům, kde žil Neruda. V každé z těchto vět, jinak stejně konstruovaných, stojí na konci jiné slovo. Po každé je to slovo důrazné a po každé vyjadřuje nejdůležitější část celého sdělení. V jazycích, které nemají slovosled tak plastický jako čeština, na př. v angličtině, by se obě uvedené věty mezi sebou lišily jen zvukovým důrazem. V češtině se liší jak zvukovým důrazem, tak pořádkem slov, takže čeština vyjadřuje rozdíl mezi oběma větami výrazněji. Jindy je ovšem zase přednost na straně angličtiny. Je to zejména při vytýkacích větách francouzského typu c’est lui qui, které jsou v angličtině hodně zastoupeny, kdežto v češtině jsou poměrně řídké. Tak známá věta z Wildova Doriana Graye It is the faithless who know love’s tragedies zní v češtině mnohem prostěji a mnohem méně výrazně: Právě nevěrní poznávají tragedii lásky. Pouhý zvukový důraz, v češtině zesílený jen slůvkem právě, nerovná se výrazností zvukovému důrazu v angličtině, podtrženému názornou vytýkací konstrukcí. I tyto vytýkací konstrukce jsou ovšem vyjadřovací prostředky povahy syntaktické.

Doufám, že uvedené příklady dostačí, aby prokázaly správnost mého tvrzení, že intensifikace náleží zásadně do oblasti onomatologie, kdežto emfase zase do oblasti syntaxe. Toto zásadní rozlišení přispěje podle mého mínění velmi platně k roztřídění a správnému ocenění všeho materiálu, který se těchto dvou jazykových jevů týká. Naprosto však nechci tvrdit, že se dají na tomto základě vždy přesně mezi sebou rozlišit obě kategorie. Jako dva keře rostoucí blízko sebe ze samostatných kořenů mohou proplétat své větve k nerozeznání, tak se prolínají někdy také intensifikace a emfase tak, že je těžko je od sebe rozeznat. Je to vidět i z toho, že každý z obou jevů někdy užívá prostředků, patřících do oblasti druhé. Viděli jsme to ostatně již ve výkladech hořejších, kde jsem upozornil na důležitost zvukového důrazu pro intensifikační platnost některých slov. Někdy lze přímo intensifikaci a emfasi zaměňovat. Tak na př. větu s intensifikací slovesa zesilujícím přirovnáním on se vám přitom zmazal jako čuník můžeme bez ztráty výraznosti nahradit větou s emfatickým zdůrazněním slovesa stoupavou intonací on se vám přitom zmazal, a podobně větu ten je namotaný jak zákon káže větou ten je namotaný. Někdy dokonce emfatické zdůraznění sponového slovesa stačí samo k intensivnímu vyjádření nějaké vlastnosti, aniž se tato vlastnost určuje zvláštním predikativním jménem. Je to ovšem v situacích, kde kontekst sám stačí k jejímu určení. Tak lze větu shora uvedenou ten je namotaný jak zákon káže nahraditi v situaci, která je sama sebou jasná, větou ten ale je.

Po těchto zjištěních není už třeba odkládat výklad o některých dalších zvukových prostředcích k vyjádření intensifikace v češtině. Známé je zesilovací posouvání důrazu, vlastně jeho protažení, neboť v tříslabičných slovech, jako výborný, nádherný, báječný, ohromný, důraz obvykle kladený na první slabiku protahuje se při silné intensifikaci do slabiky následující a tam se ještě zesiluje. Jako slovo tříslabičné se chová i spojení vůbec ne. Zajímavé také je zesilovací dloužení důrazné krátké samohlásky nebo vůbec sonantu, které, pokud vím, alespoň ve své zvláštní intonaci pozornosti našich linguistů dosud unikalo.[4] Samohláska, o kterou jde, je pro zesílení netoliko znatelně prodloužena, nýbrž vyslovuje se také s nápadnou vysokou intonací, která v zesíleném slově jen velmi pomalu klesá. Slyšel jsem tyto věty: Postříkal mne [202]a hōnem ujel, Já bych křīčela, teta začala křīčet, ono pr̄šelo, on to chce ale dȳcky, půjdeme dāleko. Ve větě ten vám pǖl bylo zesilovací prodloužení krátké samohlásky provázeno také nápadným labialisováním. Sluší poznamenat, že všechny zde uvedené věty až na větu se slovem dāleko jsem slyšel od žen. Větu se slovem dāleko řekl otec chlácholivým hlasem asi tříletému klučíkovi.[5]


[1] O kvantitativním vidu pojednala Božena Pospíšilová v jedné kapitole své rukopisné disertace „Slovesný vid v češtině a v angličtině“.

[2] Viz o tomto tvoření naposled výklad v Naší řeči XXII, 1938, str. 122 a str. 159.

[3] H. Poutsma, Observations on Expedients to Express Intensity and Emphasis. Curme Volume of Linguistic Studies, 1930, str. 120 n.

[4] Dodatečně jsem přece zjistil, že poznámky o tom jsou v Trávníčkově Úvodu do české fonetiky (1932), str. 72.

[5] Že je stále ještě možno upozorniti i při intensifikaci na nový materiál ukazuje článek Trávníčkův o záporovém genitivu, otištěný v minulém čísle tohoto časopisu. Na str. 133 upozorňuje Trávníček na emocionální větu ten má peněz, v níž užití genitivu proti akusativu ve větě ten má peníze má zřejmě funkci intensifikační. I tu je tedy k intensifikaci užito prostředku syntaktického, zvláštního pádu. Ten je ovšem vysloven také se zvláštní intonací, která v druhé slabice stoupá.

Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 4, str. 193-202

Předchozí Přednášky v Pražském linguistickém kroužku od prosince 1937 do března 1938

Následující Vojtěch Jirát: Obrozenské překlady Mozartova Dona Juana (2. Překlad Štěpánkův)