Významové aspekty vlastních jmen

Miloslava Knappová

[Rozhledy]

(pdf)

Аспекты значений собственных имён / Les aspects sémantiques de noms propres

1. Problematika významu vlastních jmen (dáte jen VJ) náleží k ústředním a stále sledovaným složkám teorie vlastního jména. Je jí věnován i tento příspěvek, a to z hlediska vztahu apelativum-proprium;[1] příspěvek se zaměřuje rovněž na lingvistickou složku dané problematiky, a to se zřetelem k využití jazykových prostředků.

Je obecně známo, že výběr objektů k pojmenování je utilitární a že VJ v pregnantním smyslu neodrážejí předmět, nýbrž pouze jej označují. Mohou proto jen rozlišovat a identifikovat označené předměty, nikoli je charakterizovat. Jak uvádí P. Trost[2] a jiní, podílejí se však VJ na konstituování identity předmětu (objektu). Zároveň s označením jednotliviny (individua) jako takové přidělují totiž denotátu osobitý příznak („vlastní jméno“) a tím přispívají k formování jeho teoretické identity. Teoretická identita objektu označovaného vlastním jménem se nemění, lze ji zrušit jen výjimečně — např. změnou příjmení. Na rozdíl od toho se tzv. pozorovatelná identita mění, např. v průběhu života se u každého člověka modifikuje jeho vzhled, chování, popř. se člověk vyvíjí i charakterově. VJ se tedy stávají symbolem předmětu a zároveň i jistým druhem jazykového znaku, blízkého indexu. VJ nemá jako jméno, které se dává, kognitivní hodnotu. To souvisí s jeho neschopností vyjadřovat zobecněný pojem. Lze mu však přiznat hodnotu existenciální, neboť se jím uznává individuální existence.

Se svým denotátem je VJ spojeno na základě jeho jedinečných příznaků, ne přes apelativní význam, který je v jeho základě. VJ je proto s označovaným objektem spjato bezprostředněji a těsněji než jméno obecné. Bez spojení s předmětem totiž není myslitelné. I repertoáry opakujících se osobních, rodných jmen označují desítky reálných nebo aspoň potenciálních denotátů.

K označovanému předmětu jsou VJ v přímém, bezprostředním vztahu, tj. předpokládají znalost referenčního vztahu k určitému denotátu (spojení typu Josef Novák, Eva Malá mohou patřit různým osobám a teprve ze znalosti situace, ze situačního kontextu vyplyne, o kterého člověka jde). Je tedy nutná znalost konvence o předmětném vztahu jména. Obecně je vztah mezi jménem a předmětem v jazyce pouze potenciální, skutečný vztah jména ke konkrétnímu, jedinečnému předmětu vzniká teprve v komunikativním aktu. U VJ zastupuje tento potenciální vztah encyklopedická znalost o jednotlivých denotátech, popř. jen o druzích denotátů.

 

2. VJ jsou lexikálně neplnohodnotná, defektní, tvoří proto periferní složku slovní zásoby, v níž tvoří samostatný systém. Je to dáno podstatnou redukcí sémantiky jejich lexikálního základu a oslabením jejich spojení s centrálním lexikálním systémem daného jazyka.

Přechod obecného jména ve vlastní a naopak je obvykle podmíněn významovými změnami; ty se projevují ve změněné referenci. Stane-li se z apelativa proprium, ztratí apelativní schopnost k zobecňování, přeruší se jeho vztah k pojmovému, lexikálně sémantickému obsahu apelativa a při tvoření nových derivátů dochází k přehodnocení jeho sémantické struktury. Proprium začíná individualizovat, užívá se ho pro jiné objekty než předtím apelativa. Sémantika apelativ, z nichž propria vznikla, obvykle nevchází do jejich sémantiky onomastické (viz dále). Původní apelativní [58]význam lexému obsaženého v propriu je tím méně uvědomovaný, čím je denotát známější a čím zautomatizovanější je proto spojení jména s ním (Z. Nejedlý — ztrácí se souvislost s apelativním významem ‚nepoživatelný‘), tím výraznější, čím je denotát méně znám (pan Sluníčko).

U VJ nelze mluvit o sémantice ve vlastním slova smyslu, ale pouze o faktoru známosti jména jako jména, o různých typech informací v „sémantice“ jména obsažených.[3] Do „sémantiky“ vlastních jmen náležejí jak I. informace jazykové, řečové, mimolingvistické, tak II. speciální funkce vlastních jmen (komunikativní, individualizační, charakterizační, ideologická, expresívní); vedle nich lze vyčlenit i momenty další (sociální, psychologické aj.).

 

I. Druhy informací

a) Řečová informace poukazuje na spojení jména s objektem a na vztah mluvícího, popř. spolurozmlouvajícího k objektu; skládá se tedy z objektově nominačního spojení a je provázena komplexem subjektivních a emocionálních informací; předpokládá, že objekt už je znám (oslovení Věruško se obrací ke konkrétnímu mluvčímu, známé ženě, svědčí o neoficiálním vztahu mluvčího k oslovované ap.).

b) Jazyková informace především udává, že jde o (vlastní) jméno (což je první předpoklad pro použití vlastního jména v řeči), dále z ní vyplývají údaje ve vlastním smyslu jazykové, a to tvaroslovné (Eva — 1. p. sg. žen. rodu, vzor „žena“), slovotvorné (Milánek = Milan + slovotvorný formant -(e)k, provázený dloužící alternací finální samohlásky), etymologické (Lidmila — jméno slovanského původu, složené ze dvou etymologicky průzračných částí, znamená „lidu milá“) ap.

c) Mimolingvistická informace je komplexem encyklopedických znalostí o objektu, v zásadě dostupných každému členu jazykového kolektivu užívajícího dané jméno. Tyto encyklopedické informace bývají např. rázu zeměpisného (Paříž, hlavní město Francie), historického (Napoleon, Lenin), sociálního, uměleckého (B. Smetana), kulturního apod.; záleží u nich na obecné znalosti denotátu.

 

II. Funkce vlastních jmen

Rozumí se tím úloha, kterou v řeči plní. Zpravidla se u nich vyčleňuje funkce

a) komunikativní (deiktická) — onyma ji uskutečňují na základě spojení s denotátem, který je znám účastníkům řečové situace;

b) individualizační, identifikační, diferenciační — z antroponym sem náleží především sociální legalizace osobnosti, zařazení do určité sociální třídy a rodového příbuzenství; v rámci uvedené funkce se tvoří speciální sociálně sémantická pole (jména typická pro určitou sociální třídu ap.);

c) deskriptivní, charakterizační — typická pro přezdívky;

d) ideologická (slova s ideologickou konotací) — volba pojmenování na základě komemorativní motivace, odkazující na osoby (Gottwaldov, Štúrovo), místa (sportovní klub Dukla), události (nám. Říjnové revoluce) ap.;

e) pragmatická, expresívní, emocionální — sufixy subjektivního hodnocení (Mireček, Krausák).

V rámci onomastických systémů a funkcí vznikají mimolingvisticky určená speciální onomastická pole, především toponym a antroponym, dále pole nacionální, sociální, dobová, stylistická, estetická aj.

[59]U vlastních jmen lze rovněž rozlišit speciální onomastickou

a) homonymii — jména náležejí v promluvě k různým onomastickým polím (Orava — příjmení, název řeky a hradu).

b) polysémii — jména náležející do stejného, např. antroponymického pole (Karel — užívá se jako jméno i příjmení),

c) synonymii — dáno komunikativní situací podmíněnou nacionálně, historicky, politicky, sociálně ap. (Zlín — Gottwaldov; Jiří — Georg; Jiřina Nováková — Jířa, Jiřka — Novačka, Novka — (soudružka) Nováková).

 

3. VJ jsou základním prostředkem vyjádření jedinečnosti pomocí lingvistických univerzálií. Těmito univerzáliemi se myslí jazykové kategorie substantiva (jak známo, VJ mohou být pouze substantiva nebo slova užitá v jejich funkci a víceslovná substantivní pojmenování); s ním má vlastní jméno shodné i gramatické funkce. Jazyková výstavba vlastních jmen je systémově podmíněna lexikálními a slovotvornými zákonitostmi daného jazyka. Přestože se při tvoření proprií užívá též apelativních slovotvorných prostředků (zdrobňující přípony -ka, -uška apod.), lze mluvit o samostatném speciálním slovotvorném systému proprií, stojícím na periférii slovotvorného systému apelativ. Z některých apelativních slovotvorných prostředků se vyvinuly typické afixy propriální se speciálními sémantickými významy (přechylovací přípona -ová; přípony -ov, -ín pro tvoření místních jmen ap.), existují i některé formanty a jejich kombinace specifické pro VJ, které u apelativ nemají protějšky, anebo jsou v této úloze jen ojedinělé (např. -ch: Petr — Pech). Také fonologický a morfologický systém proprií je založen na morfologickém a fonologickém systému apelativ. Některé speciální odlišnosti (Vachek; bez mrazu, ale bez pana Mráze) jsou jevem spíše výjimečným. Speciální problematiku vytvářejí propria pouze po stránce pravopisné.

 

4. Sémantika apelativ, z nichž vlastní jména vznikla, se v propriální sémantice obvykle neuchovává; je ovšem ještě patrná u toponym typu Brod, Most, Kutná Hora, Sněžka, Suchý vrch ap. Na původní, etymologický (apelativní) význam slova, pokud je průzračný nebo je znám, se bere zřetel buď v momentě pojmenování (při pojmenovacím aktu), tj. je motivem volby jména (Miroslav — slavný mírem; Kateřina — čistá, cudná), nebo ve stylisticky zabarvených kontextech v dílech umělecké literatury.

V zásadě se původní, apelativní význam uplatňuje (vedle výše uvedených vlastních jmen typu Most, Sněžka; Miroslav) pouze u některých, a to sekundárních skupin proprií, které mají s primárními proprii společné pouze některé funkce:

a) u antroponym a toponym v uměleckých slovesných dílech, kde je apelativní motivace zpravidla užito v platnosti charakterizační (řezník Masorád, městečko Rukapáň);

b) u přízvisek a přezdívek, které vedle identifikace zároveň charakterizují (profesor Korejš — učí přírodopisu);

c) ve vícečlenných toponymech typu Jungmannova ulice, nábřeží Ludvíka Svobody, utvořených podle nadjazykové konvence tak, že apelativum v nich je na základě komemorativní motivace doplněno „pravým propriem“;

d) u vlastních názvů institucí, organizací, událostí ap. zachovávajících si v různé míře popisnost (Okresní národní výbor v Jičíně, Velká říjnová socialistická revoluce). Jak ukazuje M. Dokulil,[4] dává podnět k individualizační determinaci podobných popisných názvů jednak zřetel k věcné kategorii (a k onymické soustavě), do níž se zařazuje, jednak — u institucionálních názvů — i moment společenské prestiže [60]a honorifikační funkce vlastních jmen (v grafice vyjádřeny velkými počátečními písmeny);

e) v názvech uměleckých děl; bývají často popisné (Jak Jaromil k štěstí přišel), vyjadřují obsah, téma, krédo ap. daného díla (Vstanou noví bojovníci, Předtucha, Každý něco pro vlast).

 

Závěrem lze říci, že obecných názvů užitých v propriální funkci a pojmenovávajících na základě individulizačního popisu stále přibývá (jakékoliv spojení slov se vlastně může stát pojmenováním). Na základě nadjazykové konvence tak vzniká jakási specifická skupina názvů apelativně propriálních.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 1, s. 57-60

Předchozí Běla Poštolková: K specifičnosti významu termínů

Následující Světla Čmejrková: Konotační aspekty lexikálního významu