dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Docent František Kopečný sedmdesátníkem

Vladimír Hrabě

[Kronika]

(pdf)

Доцент Франтишек Конечны семидесятилетний / Le soixante-dixième anniversaire du bohémiste František Kopečný

4. října 1979 oslavil své sedmdesáté narozeniny přední český bohemista a slavista doc. PhDr. František Kopečný, DrSc. Narodil se v Určicích u Prostějova a po celý život zůstal těsně spjat s lidem svého rodného kraje. Jazyku svých rodáků věnoval také monografickou studii Nářečí Určic a okolí (1957). Svá univerzitní studia absolvoval F. Kopečný v l. 1929—1934 na filozofické fakultě v Brně a již v této době projevoval výrazný vědecký zájem zvláště o historii jazyka. Mezi jeho univerzitní učitele patřili významní bohemisté F. Trávníček, B. Havránek a O. Hujer, germanista A. Beer a krakovský slavista T. Lehr-Spławiński. Po absolvování fakulty působil jubilant v Prostějově jako profesor na gymnáziu až do r. 1945. Po osvobození získal možnost věnovat se soustavně vědecké práci, nejprve v tzv. kanceláři Slovníku jazyka českého tehdejší České akademie věd a umění; v r. 1947 se habilitoval a pak pedagogicky působil na pedagogické a na filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Jeho hlavním pracovištěm však byl Slovanský ústav, dnes Kabinet cizích jazyků ČSAV, kde se F. Kopečný zabýval etymologickým výzkumem slovanských jazyků, nejprve pod vedením V. Machka a později sám jako vedoucí kolektivu. V práci na monumentálním Etymologickém slovníku slovanských jazyků pokračuje dosud.

První zájmovou oblastí, kde F. Kopečný výrazně ovlivnil rozvoj teoretického lingvistického myšlení u nás, je současná česká mluvnice. Jeho hlavní prací zde jsou Základy české skladby, vydané knižně v l. 1958 a 1962 (dále ZČS). Tento syntetický popis české skladby je zajímavý již svým pojetím, tj. tím, že autor usiluje o soustavný rozbor obsahové stránky syntaxe a o důsledný postup od obsahu k formě při hodnocení skladebných jevů. F. Kopečný vždy, i v ústních debatách, zdůrazňuje, že nejpodstatnějším rysem člověka je pojmové myšlení. Vlastní tvorba pojmů, jejich hierarchizace se odráží především v lexikální zásobě jazyka, avšak operace s pojmy, jejich spojování a aktualizace vzhledem ke konkrétní mimojazykové situaci mají svůj jazykový korelát v gramatice. Ústředním bodem mluvnice jsou mluvnické kategorie, které vyjadřují vztah slovního významu buď k významu slova druhého, nebo k aktuální situaci (ZČS, 1962, s. 8). Zároveň se v gramatické kategorii jistým způsobem odráží dialektika vztahu mezi myšlenkovým obsahem a jazykovým prostředkem. Tak v základě syntaktických vztahů záleží skutečnost, že se lidské myšlení pohybuje od předmětu k předmětu nebo od předmětu k jeho příznaku. V prvém případě se tento myšlenkový pohyb odráží ve větě jako vztah podmětu, přísudku (tranzitivního členu) a doplnění, ve druhém jako vztah podmětu a sémanticky dostatečně nasyceného přísudku. V pojetí Kopečného je obsahový vztah mezi slovy ve větě primárnější než jeho formální ztvárnění, i když existence obsahu vždy nachází jisté formální potvrzení. Formální prostředky, shoda, rekce a přimykání, jsou podřízeny syntaktickým vztahům, jejichž podstata je obsahová, např. přimykání chápe Kopečný jako zvláštní případ shody. Logický subjekt predikačního vztahu je zpravidla vyjádřen podmětem věty; pokud dojde ve větě k určitému posunu, např. i obrácení směru predikačního vztahu, má to důvod obsahový. Srov. věty typu Tatínka n. tatínkovi bolí hlava, Svrběla ho záda, Pálí mě rána, v nichž je logický subjekt vyjádřen akuzativem nebo dativem, přičemž však je těžké tyto tvary jednoznačně větněčlensky kvalifikovat. O doplnění zde sotva jde, jak je to vidět z toho, že nelze převést do pasíva větu Pálí mě rána, ač jinde pálit jako sloveso přechodné pasívum dovoluje. Formální podměty v těchto větách mají adverbiální sémantiku, jak je to patrno z možnosti pádové substituce Svrběla ho záda / svrbělo ho na zádech. Sloveso zde snadno nabývá neosobního charakteru; to se netýká jen formy, ale svědčí též o jeho sémantice. Všechny tyto anomálie větné stavby jsou ovšem podmíněny [73]obsahovým faktorem, totiž neaktivním vztahem logického subjektu k ději (o.c., s. 158, 163, 323).

Pokud jde o poměr mezi mluvnicí a skladbou, jubilant právem pokládá skladbu za ústřední část mluvnice. Nejinak postupuje i velký znalec mnoha typologicky různých jazyků I. I. Meščaninov.[1] Do oddílu morfologie patří pouze nauka o tvoření slovních tvarů. Rozšiřovat morfologii tak, že by se do ní řadilo i fungování slovních tvarů ve větě a tvoření slov, pokládá F. Kopečný oprávněně za funkčně nezdůvodněné. Pokud jde o funkce slovních tvarů, je přirozené řadit jejich popis do skladby, protože jde o prostředky realizace syntaktických obsahů. Slovnětvarové prostředky tvoří systém, a proto má každý z nich určité předpoklady pro ztvárnění některých syntaktických obsahů. Proto má smysl pojednávat o významech tvarů slov ve skladbě i souborně, a to v jejich slovnědruhovém uspořádání. To jubilant také činí.

Centrální syntaktickou jednotku, větu, definuje Kopečný pomocí syntaktického vztahu predikace. Tento dvojčlenný aktualizovaný vztah nachází i ve větách jednočlenných, neboť i v nich se vypovídá o jisté situaci, kterou lze chápat jako nevyjádřený mluvnický podmět, logický subjekt predikace nebo aspoň jako její psychologický podmět (téma). Vyjádřená část predikace je pak psychologickým přísudkem (rématem) a zpravidla může být charakterizována i jako přísudek mluvnický. Predikace je chápána jako velmi komplexní větotvorný akt, který může být nazírán z různých aspektů, mluvnického, logického i psychologického (vznikového). F. Kopečný upřesňuje aspekt, o nějž mu jde, jen tenkrát, když je toto rozlišení potřebné. (Srov. příklady uvedené výše.) Mluvnický podmět může být vyjádřen i genitivem ve významu partitivním nebo numerativním. Jubilant ukazuje, že takový genitiv kvantifikující, který je nezávislý na přechodném slovesu v pozici předmětové, je nezávislý na přísudku i v pozici podmětové. Neosobní tvar přísudku neznamená, že sloveso je partitivu nadřazeno; jeho neutrální tvar je výrazem shody s partitivem, který je na rozdíl od nominativního podmětu co do osoby bezpříznakový.

Od vět odlišuje F. Kopečný větné ekvivalenty, zejména útvary citoslovečné povahy, neboť ty nejsou schopny být psychologickým přísudkem vůči situaci, k níž se vztahují. Kdyby citoslovečný výraz v celku Jejej, vždyť já mám vařit oběd! (o.c., s. 309) měl větnou povahu, museli bychom celek chápat jako souvětí důvodové. Tak tomu však není.

Také při popisu ostatních větných členů uplatňuje F. Kopečný přístup od obsahu k formě a vyvozuje podstatu každého z nich z různých druhů syntaktického vztahu determinace. Přívlastek je chápán jako každé přímé určení substantiva. U doplnění, vazebných i nevazebných, jde naopak o dvojí determinační vztah. Vycházeje z již uvedeného poznatku, že se myšlení pohybuje nejčastěji od substance k substanci, ukazuje Kopečný, jak doplnění nedeterminuje pouze tranzitivní člen, nýbrž i výchozí substanci (podmět věty). Tak větu Chlapec leží na slámě lze transformovat až do podoby s nulovým tranzitivním členem (Hle), chlapec na slámě! Bylo by možno ještě doplnit, že i doplnění vazebné může být uvedeno do přímého vztahu k podmětu, např. formou kvazikoordinačního spojení: Chlapec čte knihu / Chlapec a kniha. Na druhé straně inherentní určení tranzitivního členu nijak nemůže být vztaženo k podmětu, např. Chlapec spí tvrdě. To ukazuje, že obsahová funkce inherentního určení se vyčerpává determinací přísudku (o.c., s. 29).

Hranici mezi větnými členy předmětem a příslovečným určením však nelze jednoduše vytyčit podle protikladu: doplnění a inherentní určení. Při vymezení předmětu má významnou úlohu protiklad vazebnosti a nevazebnosti doplnění, který přitom jen někdy koresponduje se závazností a nezávazností výskytu doplnění ve větě. Předmět je podle F. Kopečného vazebné a k tomu v zásadě závazné doplnění tranzitivního členu. Nemusí být ovšem vyjádřen tehdy, když sloveso samo dostatečně sémanticky charakterizuje predikovaný děj a situace nevyžaduje aktuální vyjádření předmětu. Šíti je sloveso předmětové i při existenci věty Krejčí šije. Nevazebná doplnění mohou být též závazná, např. sloveso bydliti vyžaduje doplnění se značnou pravděpodobností, ovšem doplnění nevazebné: bydliti v malém domku, [74]bydliti pod strání.[2] Závaznost doplnění často tíhne k tomu, aby byla spojena s vazebností. Tak obsah vztahu bydliti v malém domku může být ztvárněn i vazebně obývat malý domek, i když sloveso obývati svou spojitelností nepokrývá celou oblast užití slovesa bydliti někde. Jsou tedy důvody, abychom nevazebná doplnění, včetně případu závaznosti tohoto doplnění, zařadili k příslovečným určením.

Kategorii příslovečných určení člení F. Kopečný velmi bohatě. Mezi určením inherentním a nevazebným doplněním nacházíme celou skupinu určení jako určení míry a omezení, účinku aj. A volněji než nevazebná doplnění souvisí s tranzitivním členem různá zcela nezávazná určení typu podmínkového apod.

Zajímavě řeší jubilant otázku doplňkového určení. Doplňkové určení je součástí zvláštní komplexní vazby, řazené do vazeb s implicitní predikací. Výraz zelená ve větě Zelená vábíš ptactvo, kveteš-li, míří do tebe hmyz není podle F. Kopečného příslovečným určením přes podmínkový obsah, který se na něj v daném kontextu vrství, nýbrž doplňkovým určením dík základní stavově-okolnostní sémantice a implicitnímu predikativnímu vztahu k substanci. Tyto dva sémantické rysy stačí, aby bylo doplňkové určení vyděleno jako zvláštní větný člen i v obsahově pojaté skladbě. Doplňková určení zahrnují podstatnou část případů vazeb s implicitní predikací. Patří k nim i vazby přechodníkové a některé konstrukce infinitivní. Přechodník a infinitiv, přestože formálně nesignalizují vztah k podmětu (nebo předmětu) věty, jsou slovesné tvary, a tím implikují predikativní vztah k substanci.

Při hodnocení jubilantovy skladby je třeba ještě vyzdvihnout, že tato kniha je současně opravdovou laboratoří, v níž se čtenář učí, jak analyzovat jazykový materiál. Výše byly uvedeny příklady analýzy pomocí různých proměn konstrukce a substitucí. F. Kopečný však umí vhodně argumentovat i příklady z češtiny nespisovné a nářeční. Např. při důkazu, že číslovka ve spojení s počítaným předmětem má charakter adjektivní, uvádí doklady z hanáckého nářečí, kde se některé číslovky shodují s počítaným předmětem též v kategorii životnosti, což se projevuje diferenciací v rovině hláskové. Srov. dvá chlapci : dva stromy, tří n. tři chlapci : tři n. tře koše, štyři chlapci : štyry koše (o.c., s. 151).

V oblasti významoslovné mnohé příspěvky jubilantovy vyvolaly velký ohlas, někdy i polemický, v zásadě však vedly k otřesení víry ve správnost některých vžitých představ. Mám na mysli jeho poznámky k systému trpných příčestí, pasíva a zvratnosti, k otázce analytičnosti či syntetičnosti slovesných tvarů typu psal jsem, psala … aj. K otázkám vidu, zpracovaným ve Skladbě, se F. Kopečný vrátil ještě ve speciální monografii Slovesný vid v češtině (1962). Zde podal shrnutí problematiky o fungování slovesných tvarů při vyjadřování dějů aktuálních a neaktuálních. Ke kategorii vidu zde zařadil protiklad mezi tvary příznakově násobenými (psávat) a tvary nenásobenými. Důvodem pro toto ne zcela obvyklé řešení je, že v češtině dosáhlo vyjádření násobenosti plné gramatičnosti jak z hlediska formy, tak i funkce: násobené tvary příznakově vyjadřují neaktuální děj.

Druhou velkou oblastí jubilantova vědeckého bádání je historickosrovnávací studium slovanských jazyků. F. Kopečný se již v r. 1952 podstatným způsobem zasloužil o nové přepracované vydání Holubova Etymologického slovníku. V této nové verzi slovníku není již středem zájmu uvažování o tom, jaký byl předpokládaný hláskový sklad kmenu některého slova v indoevropském prajazyku, nýbrž uživatel se seznamuje s podobami příbuzných slov ve slovanských jazycích, ve staroslověnštině a s předpokládaným stavem praslovanským. Důležité jsou i doplňky ke slovníku, které představují vlastně hláskoslovný, tvaroslovný a slovotvorný úvod do historického studia češtiny, vhodný především pro vysokoškoláky, ale i pro další zájemce. Slovník uvádí též etymologii řady slov novějších, která byla přejata do češtiny z různých jazyků až v době historické, a tím plní i důležitou funkci popularizační.

Obdobný cíl sledoval jubilant i vydáním drobnější publikace Průvodce našimi jmény (1974), v němž podává etymologický a kulturněhistorický komentář k 900 rodným jménům, většinou dnes u nás užívaným. Výběr rodného jména pro novorozence se těší velké pozornosti v celé veřejnosti a F. Kopečný [75]vhodně spojuje tento praktický zájem s poučením.

Zaměření etymologického zkoumání na výzkum příbuznosti slovanských jazyků je charakteristické i pro malotirážní publikaci Základní všeslovanská slovní zásoba (1964), zpracovanou na brněnském pracovišti Kabinetu cizích jazyků ČSAV pod vedením F. Kopečného. Jde o soupis 1988 hesel, slov, která dnes existují ve všech slovanských jazycích nebo chybějí jen v jednom či ve dvou z nich. V záhlaví hesla je slovo uvedeno v praslovanské podobě, transkribováno latinkou. Následuje „hnízdo“ slov, registrující dnešní stav, a poznámkový komentář. Knižně vyjde tato publikace v nakladatelství Academia.

Nesporně největším jubilantovým dílem v oblasti etymologie a slavistiky je první svazek Etymologického slovníku slovanských jazyků — slova gramatická, předložky a koncové partikule (1973). Svazek obsahuje 406 hesel předložkových a 78 hesel částicových; v oddílu částic je do téhož hesla zařazen větší počet příbuzných koncových partikulí. Předložky jsou tu zachyceny ve vzácné úplnosti. Vedle primárních předložek registruje slovník i předložky nepůvodní, vyskytující se třeba v jediném slovanském jazyce, a předložky přejaté, např. francouzské à (à 10 Kčs, à la bažant), užívané v češtině okazionálně. Jednotlivá hesla představují jemnou mikroanalýzu předložek, syntaktickou a sémantickou, synchronní i historickou, uzavíranou poznámkami etymologickými. Registrován je i vztah předložek k předponám. I zde je dbáno zásady, aby etymologie byla spojována s popisem rozložení a fungování zkoumané jednotky ve všech slovanských jazycích; přitom je tento popis doveden do impozantní úplnosti. Jubilant se autorsky podílí i na dalších svazcích slovníku, které jsou zpracovávány.

Svá bádání historickosrovnávací a indoevropeistická opírá jubilant o důkladnou znalost několika jazyků starověku. Je též vysoce vzdělaným germanistou. Připomeňme však ještě vzácné osobní vlastnosti F. Kopečného, zvláště jeho velkou pracovitost, cílevědomost a dobrotu srdce. Známý je jeho krásný lidský vztah ke spolupracovníkům a k vážným zájemcům o lingvistiku z řad mladší generace, se kterými se ochotně a nezištně dělí o své poznatky a pracovní zkušenosti. To se projevuje i v obětavém recenzování kandidátských a habilitačních prací, které posuzuje s takovým zaujetím a podnětností, že se jeho postup stává pro autory skutečnou školou. Pro mladší lingvisty je F. Kopečný velkým vzorem, a to jak svým pronikavým pohledem na fakta současného jazyka, tak i šíří a hloubkou svého historickosrovnávacího a slavistického vzdělání. Do dalších let přejeme jubilantovi hodně zdraví, životní pohody a badatelských úspěchů.


[1] Srov. I. I. Meščaninov, Problemy razvitija jazyka, Leningrad 1975, 34—50.

[2] Sloveso bydliti má vedle významu ‚přebývat někde‘ ještě jiný lexikální význam: ‚míti byt‘. V tomto významu doplnění nemá. Srov. Chce zdravě bydlit (mít zdravý byt), On už bydlí (má byt).

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 1, s. 72-75

Předchozí Věra Chládková a kol.: Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (rytieř)

Následující Radoslav Večerka: K šedesátinám Arnošta Lamprechta