K šedesátinám Arnošta Lamprechta

Radoslav Večerka

[Kronika]

(pdf)

К шестидесятилетию Арношта Лампрехта / Au soixantième anniversaire d’Arnošt Lamprecht

19. října 1979 se dožil šedesáti let profesor českého jazyka na filozofické fakultě UJEP v Brně Arnošt Lamprecht. Pochází ze Štítiny na Opavsku z rodiny zedníka; jeho otec byl za nacistické okupace umučen gestapem při výslechu o činnosti v ilegální tehdy KSČ. Lamprecht vystudoval na brněnské filozofické fakultě slavistiku — před válkou tu zastihl ještě B. Havránka, po válce byli jeho učiteli zejm. F. Trávníček, A. Kellner, V. Machek, J. Kurz, F. Wollman aj. Po absolvování fakulty působil několik let na brněnských středních školách, od r. 1950 pak už je trvale ve svazku fakulty, postupně jako odborný asistent, docent a od r. 1962 jako profesor.

Vědecky je jubilant už od svých studentských let orientován k české dialektologii. Jí byl — po recenzích a zprávách otiskovaných v našem odborném tisku od r. 1947 — věnován i jeho první samostatný článek publikovaný r. 1951 ve Slezském sborníku: příspěvek k historické dialektologii opavské. A dialektologickou tematiku pak už neopouštěl v celém svém dalším badatelském díle.

Prvním vrcholem tohoto jubilantova vědeckého úsilí bylo knižní zpracování nářečí jeho rodného kraje, které vyšlo r. 1953 s názvem Středoopavské nářečí. Autor v něm odevzdal naší bohemistice moderní typ nářeční monografie, jejíž principy v linii české dialektologické školy meziválečné (Trávníček, Havránek) přijal od svého učitele a tehdy školitele v aspirantuře A. Kellnera. V Lamprechtově zpracování je jasně odlišen systémově pojatý popis synchronního a teritoriálně přesně lokalizovaného nářečního stavu od aspektu historického a genetického. Fonologickou a grama[76]tickou složku tohoto popisu pak doplnil popis lexikální, vydaný samostatně jako Slovník středoopavského nářečí (1963). K poznání nářečí širšího regionu svého rodiště, která důvěrně znal nejen jako přímý mluvčí, ale i z četných dialektologických expedic a průzkumů, přispěl Lamprecht kromě toho množstvím speciálních studií, dílčích příspěvků a statí, např. o nářečí v okrajových obcích Hlučínska (Slezský sborník, 1951), o disimilačním střídání koncovek -ach/-och v lašských nářečích (tamt., 1954), o jazykovém zeměpisu lašském (sb. A. Kellnerovi, 1954), o problematice lašských nářečí (Slovo a slovesnost, 1955), o fonologickém systému obcí Veřovice a Spálov na pomezí lašsko-východomoravském (sb. A. Gregorovi, 1958) a o fonologickém systému v lašských nářečích vůbec (Slavica Pragensia, 1963), o jazykové situaci na širším Ostravsku (sb. Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku, 1967), o chronologii některých fonologických změn v lašských nářečích (sb. F. Kopečnému, 1971), o historické fonologii města Bavorova ve Slezsku (Sborníku prací fil. fak. Brno, ř. A, 1974/75) apod.

Jako dialektolog českého jazyka se Lamprecht vypravil i za hranice svého Lašska a psal o zapojení moravsko-slovenských dialektů do českého národního jazyka (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1954), o vývoji českého hláskového systému se zřetelem k nářečím na Moravě a ve Slezsku (Slovo a slovesnost, 1956), o vývoji měkkostní korelace souhláskové v českých nářečích (Naše řeč, 1962) aj. Syntetickým náčrtem vzniku a vývoje českých nářečí v úvodu k čítance České nářeční texty (1976), kterou redigoval, pak jeho dialektologická práce bohemistická dosahuje zatím svého druhého vyvrcholení. Všechny Lamprechtovy příspěvky z tohoto vědního úseku nesou pečeť vyzrálé lingvistické metodičnosti. Jsou založeny na přesně zjištěných a ověřených jazykových faktech, ale jejich konstatování samo o sobě by nestálo jubilantovi za publikování: vždy jsou vyloženy v jazykovědně závažných souvislostech, tj. z hlediska jejich místa v příslušném systému nebo subsystému, z hlediska jejich zapojení funkčního nebo širších vztahů teritoriálních.

Do jazykovědné bohemistiky zasahuje Lamprecht i mimo pole vlastní dialektologie; uplatňuje se především jako historik češtiny, zejména na úseku fonologie. Série jeho článků o historické fonologii češtiny, jako byly stati o měkkostní korelaci a ztrátě jotace v staré češtině (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1964 a 1965) nebo pojednání o depalatalizaci v staré češtině (Slovo a slovesnost, 1972), představovala dílčí studie z problematiky, kterou zpracoval synteticky v knižní monografii Vývoj fonologického systému českého jazyka (1966, 1968²). Autor v ní podal, opíraje se o publikovaný materiál Gebauerův a Trávníčkův, originální a systémově ucelený výklad fonologického vývoje češtiny, jehož hlavní hybnou sílu vidí v postupném vyvažování (a novém narušování) hláskové soustavy založené na principu fonologických opozic. V upravené podobě byla pak tato studie pojata do vysokoškolské učebnice Historický vývoj češtiny (1977), jejímž je A. Lamprecht autorem spolu s J. Bauerem a D. Šlosarem.

Širší bohemistické zarámování mají dále Lamprechtovy úvahy o jazykových předpokladech vzniku našich národních jazyků (Slavia, 1953) a o některých vývojových perspektivách češtiny nebo o vztahu spisovného jazyka a nespisovných útvarů (Jazykovedné štúdie, 1963).

Svým vědním zaměřením se Lamprecht projevuje nejen jako historik jazyka, nýbrž i jako komparatista. Češtinu, která stojí v centru jeho badatelského zorného úhlu, nazírá proto poučeně v souvislostech slovanských a ty zase v genetických souvislostech širších. Učitelský vliv slavistů Havránka a Kurze a zejména indoevropeisty Machka, po němž Lamprecht převzal vedení katedry slavistiky a indoevropeistiky (fúzí s jazykovědnou částí bývalé katedry bohemistiky), je na této jubilantově pracovní orientaci nepochybný.

Praslovanštině jsou věnovány Lamprechtovy studie o vývoji systému fonologického (Sborník fil. fak. Brno, ř. A, 1956) a o jeho chronologii relativní i absolutní (Slovo a slovesnost, 1973; Čs. přednášky, 1978) a stať o jednom z tradičních problémů psl. gramatiky, o zakončení nom. sg. o-kmenů a jeho původu (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1972). Otázkou slovanské jazykové jednoty a stupně i způsobu její diferencovanosti v době cyrilometodějské se autor zabýval v článku otištěném ve sb. Magna Moravia (1965) a podrobněji zdůvodňuje svou často veřejně vyslo[77]vovanou tezi o tom, že živé jazykové podnoží staroslověnštiny lze hodnotit jako dialekt pozdní praslovanštiny. Historickosrovnávací úvahy Lamprechtovy prozrazují pravého historika jazyka, nadaného jemným smyslem pro časovou posloupnost zkoumaných jevů i odvahou a kombinačním talentem nutnými k rekonstrukci jevů a procesů v období prehistorickém. Neváhal vyzkoušet i nosnost nových pracovních postupů, např. metody lexikálně statistické glottochronologie při řešení otázky vzniku a diferenciace slovanských jazyků (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1963 — spolu s M. Čejkou), ale bez ortodoxního přesvědčení o jejich jediné a absolutní platnosti. Z bezpečné znalosti praslovanštiny a její problematiky vyrostla pak Lamprechtova pojednání o fonologickém vývoji polštiny (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1957) a vůbec celé západoslovanské oblasti (Čs. přednášky, 1958), o fonologickém vývoji pozdní praslovanštiny ve východoslovanské oblasti (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1968; Čs. přednášky, 1973) a o psl. genezi slovenštiny (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1977). Za hranice češtiny míří též Lamprechtova stať o česko-německých jazykových konvergencích (sb. Deutsch-tschechische Beziehungen, 1965). Teoretické zaměření měly Lamprechtovy úvahy o vlivu jazyka na jazyk (Slavia, 1953), o vztahu mezi fonologickým a morfologickým systémem v slovanských jazycích (Čs. přednášky, 1963) a referát o přechodných dialektech a jejich významu pro poznání vzájemných vztahů slovanských jazyků (Čs. přednášky, 1968). Kromě toho se Lamprecht účastnil přípravných prací na slovanském jazykovém atlase (Slavia, 1959; Voprosy jazykoznanija, 1961 a 1962) a formuloval úkoly jazykovědy v oblasti slovanské dialektologie vůbec (sb. O marxistickú jazykovedu, 1974).

V padesátých letech se Lamprecht po několik let soustředěně zabýval problematikou lexikologickou, zejm. pozorováním vrstevnatosti slovní zásoby a pokusy vymezit v ní „základní slovní fond“. Tyto teoretické úvahy byly jednak východiskem materiálových prací bohemistických (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1952; Slezský sborník, 1952), ale na druhé straně zavedly jubilanta svým historickosrovnávacím dosahem až za hranice ide. jazykové rodiny k možnému prastarému genetickému společenství ide.-ugrofinskému, které autor dokumentoval právě shodami v některých elementárních jednotkách lexikálních (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1955). Otázka širšího genetického zapojení ide. jazykové skupiny přitahovala však Lamprechta znovu a znovu, takže se k ní vrátil po dvanácti letech ve společném článku s A. Erhartem, věnovaném obecnému a celkovému zamyšlení nad vztahem ide. jazyků k jiným jazykovým rodinám (Slovo a slovesnost, 1967). Nepřekvapuje proto, že souhlasně přijal teorii nostratického společenství jazyků Vladimíra Illiče-Svityče a že o ní spolu s M. Čejkou nejen pohotově a zevrubně informoval naši odbornou veřejnost (Slovo a slovesnost, 1975 a 1977; Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1975), ale aplikoval její poznatky se zdarem na výklad některých jevů ide. konsonantismu (Sborník prací fil. fak. Brno, ř. A, 1976; Slovo a slovesnost, 1978).

Vcelku představuje A. Lamprecht tvůrčí vědecký typ inklinující k nastolování a řešení problémů. Jako dialektolog a historik jazyka zná výborně cenu jazykového dokladu a neváhá pro něj podniknout i namáhavou expedici do terénu. Ale samo konstatování stavu, pouhé sebrání materiálu a jeho vnější deskripce nikdy nebyly cílem jeho badatelského zaujetí. Není spisovatelem obsáhlých a vyčerpávajících materiálových kompendií, nýbrž objevných monografií nebo hutných syntéz originální koncepce. Metodologicky Lamprecht tvořivě domýšlí a rozvíjí jednak strukturní a funkční pojetí jazyka a fonologické principy české lingvistiky 20. stol., jednak postupy historickosrovnávací jazykovědy vycházející z vědecké dílny J. Zubatého a Lamprechtova učitele V. Machka. Vyniká darem proniknout k podstatě zkoumaných jevů a odkrýt jejich neočekávané souvislosti způsobem hutným a zdánlivě prostým v jasných a jednoznačných formulacích.

Vedle akademických funkcí (mj. též prorektora UJEP) se profesor Lamprecht průběžně věnoval a věnuje práci vědecky organizační především jako dlouholetý vedoucí katedry českého jazyka, slovanské, indoevropské a obecné jazykovědy na fil. fak. UJEP, dále jako externí vedoucí brněnské pobočky ÚJČ ČSAV, člen kolegia jazykovědy ČSAV a Čs. komitétu slavistů, jako člen redakčních [78]rad Slova a slovesnosti, jazykovědné řady Sborníku prací fil. fak. Brno a příležitostných sborníků, jako pravidelný aktivní účastník mezinárodních slavistických kongresů a jiných vědeckých konferencí apod.

A v neposlední řadě je třeba uvést, že své lingvistické vzdělání a znalosti umí jubilant temperamentním způsobem přednesu neobyčejně působivě sdělovat a předávat mladším vědeckým generacím: ve vzpomínkách mnoha našich středoškolských učitelů češtiny i vědeckých pracovníků je prof. Lamprecht zapsán jako vzácný příklad vědce a vysokoškolského pedagoga. Do dalších let přejeme našemu jubilantovi zdraví a další úspěchy v jeho práci i soukromém životě.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 1, s. 75-78

Předchozí Vladimír Hrabě: Docent František Kopečný sedmdesátníkem

Následující Miroslav Komárek: Za Václavem Křístkem