Pasívum v generativním popisu češtiny

Květa Králíková

[Články]

(pdf)

Пассивные конструкции в порождающем описании языка / La voix passive dans la description générative du tchèque

Hlavním cílem této stati je ukázat, jak je možné popsat explicitním způsobem postavení pasíva v jazykovém systému češtiny. Půjde nám přitom o teoretické problémy, ale zároveň také o hledisko spojené s automatickým zpracováním textů, tedy o zřetele aplikační,[1] a to jak z hlediska postupu od formy k funkci,[2] tak z hlediska postupu opačného (tedy od funkce k formě), o kterém se tu chceme zmínit podrobněji. První z nich je nutný k přípravě automatické analýzy českých vět, druhý je potřebný pro přípravu jejich automatické syntézy.

Literatura věnovaná teoretickým problémům pasíva i kategorie slovesného rodu jako celku je dosti bohatá. Nešlo však nevyjít z práce nejrozsáhlejší a nejzávažnější, která dosud byla věnována této otázce, a to jsou Genera verbi v jazycích slovanských B. Havránka (I. 1928, II. 1937). Autor tu popsal v celé šíři a ve všech souvislostech specifické výrazové formy této kategorie i jejich významy (včetně jevů hraničních) z hlediska jejich vývoje i, a to zejména, v porovnání s ostatními slovanskými jazyky. Zhodnotil existující definice této slovesné kategorie, jejich výhody i nevýhody. Upozornil, že některé definice vedou k takovým nedůslednostem, že podle nich je třeba věty s všeobecným podmětem typu Říkají mi Josef pokládat za pasívní (např. Jagić a Bogorodickij); podle jiných pak naopak u polského neosobního chwaliono (polští gramatikové jako Matecki, Kryński aj.) nebo českého neosobního Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (Ertl) je třeba pro jejich významovou blízkost s větami s všeobecným podmětem vidět význam aktivní. Havránek shodně s ostatními autory konstatuje, že všechny uvedené typy spojuje skutečnost, že jde o děj „o obecném činiteli“ (agens), ale upozorňuje na závažný rozdíl, že totiž tento agens u typu prvního je subjektem, nikoli však u typů ostatních.

Pokud jde o autorovo chápání gramatické kategorie slovesného rodu, vidí ji tam, kde se za stejného významového obsahu (věcného, intelektuálního) mění slovesný děj ve svém vztahu k subjektu nebo ke konstrukci větné (s. 14n.). Takový rozdíl vztahu nastává u sloves akčních podle toho, jak a pokud je vyjádřen existující agens. Je-li agens činnosti subjektem (nezáleží na tom, zda je tento agens určitý nebo neurčitý, známý nebo zatajovaný), jde o syntaktickou formu aktivní, není-li agens činnosti subjektem, jde o syntaktickou formu pasívní. V druhém případě mohou podle větné konstrukce nastat dva případy, a proto se mluvívá o pasívu osobním (subjektem se stal cíl nebo rezultát slovesné činnosti: Dům se staví) a neosobním (slovesný predikát je bez subjektu: Šlo se cestou necestou). O obdobné pojetí této slovesné kategorie jde i u V. Šmilauera[3] a F. Kopečného,[4] který ovšem zvratnou pasívní formu (vlivem značné šíře možných významů této formy do sebe plynule přecházejících) zužuje jen na ty případy, kdy je dokonale synonymní s příslušnou formou pasíva opisného (takové kritérium není však příliš spolehlivé, může být ovlivněno subjektivními pocity badatele).

K tomuto širšímu chápání se přiklání i M. Grepl,[5] i když pokládá za nevhodné, že se při hodnocení stejných forem vychází z odlišných kritérií. V prvním případě (u pasíva osobního) se uplatňuje hledisko morfologické, v druhém případě (interpretovaném jako bezsubjektovost, v jeho terminologii deagentnost) hledisko syntaktické. Grepl pokládá za nežádoucí i to, že při této klasifikaci zůstávají stranou věty typu ruského Menja kritikujut, českého Kovy dělíme na obecné, [119]drahé a vzácné, chápané obvykle jako věty s všeobecným konatelem, ačkoli se pociťuje jejich těsný vztah k pasívním konstrukcím. Grepl vidí východisko ve stanovení obecného významu všech konfrontovaných forem, tj. odsunutí agentu z místa gramatického podmětu, čili pojetí děje deagentně, tj. vymezuje gramatickou kategorii deagentnosti, která má různé prostředky vyjádření.

Někdy naopak bývají za pasívní pokládány jen takové konstrukce, kdy se cíl slovesného děje stane subjektem (např. R. Růžička).[6] Jindy najdeme v odborné literatuře i takové pojetí, které je kompromisem mezi těmito dvěma (tzv. širším a užším), kdy se za pasívní chápou všechny tvary pasíva opisného (tedy opisné pasívum osobní i neosobní), zatímco u zvratné formy se za pasívní pokládá jen pasívum osobní, tedy typ Pšenice se kosí, ale už ne V tomto článku se mluví o závažné otázce, týkající se …[7] Tím jsou ovšem odděleny, jak upozorňuje i F. Kopečný,[8] významově synonymní typy mluvilo se o tom (aktivní) a o tom bylo mluveno (pasívní), zatímco dvojice dům se opravuje a dům je opravován zůstávají pohromadě, jsou oba hodnoceny jako pasívní.

Ostatní bohemistické práce budou podrobněji zhodnoceny na příslušných místech této stati. Zde uvádím pouze práce nejzákladnější a dále celkový přehled po novější světové literatuře, který může metodicky ozřejmit náš přístup.

Velká pozornost problematice tzv. diateze se věnuje v leningradské skupině Institutu jazykoznanija AN SSSR díky průkopnickým pracím A. A. Cholodoviče a jeho spolupracovníků.[9]

Také z hlediska generativní gramatiky transformační je problém vztahu (zejména významového) mezi aktivní a pasívní konstrukcí jí odpovídající jednou ze základních otázek, jejichž řešení hluboce ovlivňovalo celkovou koncepci popisu od samého počátku vývoje tohoto směru.

V původním přístupu N. Chomského[10] se pasívum chápe jako výsledek transformace uplatněné na jádrovou větu obsahující příslušnou strukturu aktivní. Tato fakultativní transformace zamění podmět a předmět aktivní věty a nahradí sloveso V řetězem is + V + en + by. Chomsky[11] upozorňuje již v této práci na nesynonymnost anglických vět Everyone in the room knows at least two languages a At least two languages are known by everyone in the room jako doklad toho, že mezi aktivem a pasívem neplatí obsahová ekvivalence.

Katz a Postal[12] docházejí ve své knize k závěru, že pasívní konstrukce nemusejí být odvozeny z odpovídajících aktivních forem, ale mohou se odvozovat z podkladových frázových ukazatelů obsahujících složku Adv_způsobu. Tato složka jako signál pro aplikaci pasívní transformace je tedy obsažena již v podkladovém frázovém ukazateli a pasívní transformace se tak stává obligatorní.

J. Bresnanová[13] ve svém návrhu „realistické“ gramatiky odmítá odvozovat pasívní konstrukce jakoukoli transformací a pasívní tvary slovesa (spolu s příslušnou pasívní „funkční“ strukturou, tj. s původcem v pozici předložkové fráze s by a se zasaženým objektem v pozici povrchového subjektu) jsou uvedeny přímo ve slovníku.

Při využití tzv. pádové gramatiky v hloubkové struktuře v té podobě, jak ji navrhl Fillmore,[14] [120]mají aktivní i pasívní konstrukce touž podkladovou strukturu; transformačními pravidly (např. pravidlem umisťujícím do pozice subjektu pasívní konstrukce substantivní frázi ve funkci zasaženého předmětu) je pak možno za jistých podmínek odvodit konstrukci pasívní. Tato transformace je, podobně jako tomu bylo v koncepci Chomského syntaktických struktur, transformací fakultativní.

Otázkami pasívní transformace se zabývá i Keenan[15] v rámci své koncepce univerzální gramatiky. Rozlišuje mezi vymezením pasíva na základě relačním (s odkazem na nepublikované přednášky Postalovy a Perlmutterovy z r. 1974) a na základě strukturním (zde se odvolává např. na práci Chomského, Aspects of the Theory of Syntax z r. 1965; srov. Sgallovu rec. v SaS 28, 1967, 94—96). Rozdíly mezi oběma se mu však nepodařilo ukázat dost přesvědčivě.

O formulaci generativní procedury pro slovenštinu se u nás pokouší F. Miko,[16] který odvozuje pasívní konstrukci od konstrukce s vedlejší větou v postavení přísudkového jména se sponou. Tak např. navrhuje větu Most je strážený dvoma vojakmi odvozovat z téže struktury, jako má věta Most je takový, ktorý (most) strážia dvaja vojáci.

Nicméně i v různých generativistických koncepcích, ať už pracují s transformacemi, nebo bez nich, je stěžejní otázka, zda aktivní a pasívní konstrukce jsou sémanticky ekvivalentní nebo nikoli, i když řešení této otázky může být různé.

Ve funkčním generativním popisu (FGP)[17] vycházíme z toho, že aktivní a pasívní věta (pokud splňují i další podmínky kladené na synonymii, např. aktuální členění, shodu v lexikálním obsazení) jsou spojeny týmž významovým (tektogramatickým) zápisem a rozlišeny jsou až užitím různých pravidel překladových složek na některé z nižších rovin. Vycházíme tedy z pojetí blízkého Havránkovu: aktivum a pasívum jsou dvě různé povrchové realizace téže významové struktury. Na funkčním generativním popisu, jak známo, je založena i automatická syntéza češtiny, vycházející z významového zápisu, tj. jejím vstupem je tektogramatický zápis věty (generovaný při pokusech s náhodným generováním českých vět generativní složkou,[18] teoreticky popsanou u P. Sgalla;[19] novější podobu popisu formulují E. Hajičová, V. Koubek a P. Sgall).[20] Na tomto zápisu operují překladové složky jako posloupnost kroků, které ve formě matematického zařízení odpovídajícího posloupnosti automatů (zásobníkových pro roviny vyšší a konečných pro roviny nižší) převádějí zápis věty vždy na nejblíže nižší rovinu. Konečným výstupem překladových složek, a tím i syntézy češtiny, je posloupnost slovních tvarů tvořících správnou českou větu.

Krok provádějící výběr mezi aktivem a pasívem se uskutečňuje při překladu významového zápisu do zápisu povrchové syntaxe. Při překladu na nižší rovinu se postupuje po závislostním stromě a porovnává se dvojice členů spojených vztahem závislosti (vyznačeným jistým funktorem); slovo řídící je vždy zpracováno a převáděno na nižší rovinu dříve než jednotlivé členy na něm závislé. Pro naši problematiku to znamená, že napřed je třeba u slovesa (v osobní formě nebo v infinitivu, srov. dále) vybrat gramatém slovesného rodu a podle příznaku rodu (jako kontextového měřítka) pak aktanty závisející na tomto slovese dostávají své povrchové ohodnocení (patiens se stane povrchovým podmětem u opisného pasíva, původce, není-li všeobecný, se stane adverbiálním určením původce, srov. postup popsaný níže).

Pravidla překladu do povrchové syntaxe se skládají z několika částí (tabulek), v nichž se hledá vždy porovnávaná dvojice argumentů. Průchod jednotlivými částmi [121]je řízen zvláštními pravidly tak, aby bylo hledání úsporné. V případě výběru aktiva a pasíva po zjištění, že slovesný tvar je vrcholem věty (tj. odpovídá mu predikát věty hlavní) se ihned hledá v tabulce pro výběr aktivního a pasívního tvaru. V případě, že jde o sloveso závislé predikace, hledá se dříve v jiných částech (tabulkách), kde jsou obsažena pravidla rozhodování o nominalizaci, tj. o stupni kondenzace. Teprve podle výsledku tohoto rozhodování má nebo nemá smysl použít rozhodovací tabulky o aktivnosti nebo pasívnosti tvaru. Hledá se v ní v případě, že sloveso závislé predikace zůstalo nenominalizováno (je tedy v určitém tvaru), a také v případě, že byl vybrán infinitiv.[21] Nehledá se v ní např., bylo-li vybráno deverbativní jméno. Jestliže nás pravidla zavedou do tabulky pro výběr aktiva a pasíva, provádí se rozhodovací procedura o výběru toho kterého rodu.

Z hlediska generativního popisu a též syntézy, kdy jde o postup od funkce k formě, se budeme zabývat pravidly, kdy zvolit vyjádření aktivní a kdy pasívní. Vybere-li se konstrukce pasívní, jde pak ještě o otázku, kdy zvolit formu pasíva opisného a kdy pasíva zvratného. Zde jsme narazili na závažný problém spojený s tím, že ne všechna slovesa mohou tvořit pasívní tvary (přesná obecná kritéria pro rozhodnutí, zda určité sloveso tvoří či netvoří tyto tvary, se nepodařilo nalézt). Je-li sloveso schopno přijímat pasívní formu, pak ještě platí, že ne všechna slovesa, která pasívum tvoří, mohou mít obě možné formy.

Jako východisko nám sloužilo kritérium, že možnost vyjádřit dvojí rod (tj. tvořit pasívum) mají jen slovesa, u nichž lze předpokládat původce děje a tím dvojí vztah k podmětu. Tomuto hledisku plně vyhovují slovesa činnosti (akční), slovesa předmětová, neboť ta jsou převážně akční.[22]

I toto tvrzení však potřebuje pro naše účely upřesnění, neboť (1.) hranice mezi slovesy akčními a „neakčními“ (vyjadřujícími vztahy, stavy či změnu stavu) je plynulá (např. slovesa vidět, slyšet, znát mohou vyjadřovat spíše vztah než činnost), (2.) slovesa předmětová jsou akční jen převážně (např. mít, chtít vyjadřují vztahy; opisné pasívum netvoří, přestože mají vazbu se 4. pádem), (3.) naproti tomu tvoří pasívum (při širším pojetí pasíva) i některá slovesa stavová, subjektová (např. ležet ve větě Tady se leží, zatímco vedle se tvrdě pracuje).

Tedy ani přesnější (užší) kritérium, že pasívum tvoří jen slovesa akční, předmětová, zatímco ostatní pasívum netvoří, není plně vyhovující.

Podobně obtížné bylo rozhodnout, která slovesa tvoří obě formy pasíva (tedy opisnou i zvratnou) a která jen jednu. Tvoří-li pouze jednu pasívní formu, je třeba vymezit, která ze dvou možností to je. Za rozhodující nelze pokládat vidový příznak slovesa; nelze totiž tvrdit, jak ještě ukážeme, že dokonavá slovesa tvoří jen pasívum opisné a nedokonavá jen pasívum zvratné. Nebylo ani možno opřít se o výsledky ze zpracovaných technických textů, neboť frekvence všech slov není tak vysoká, aby každé, které obsahuje slovník vypracovaný pro syntézu češtiny, bylo doloženo v obou pasívních formách, nebo doloženo tak často ve formě jedné a vůbec ne ve formě druhé, aby bylo možno na základě tohoto statistického šetření učinit závěr, že tvoří jen jednu formu, a nikoli druhou. Jako základní hledisko tu pak musela sloužit vlastní intuice a jazykové povědomí rodilých mluvčích. Pro další výzkum tu jistě bude užitečný bohatý materiál shromážděný v oddělení matematické lingvistiky ÚJČ ČSAV z textů o rozsahu 540 000 slov pro účely statistického zpracování jazyka tzv. věcných funkčních stylů.

Nepodařilo se najít žádné obecné kritérium, které by bylo možné při automatickém zpracování syntézy českých tvarů spolehlivě uplatnit, a bylo tedy nutno řešit tuto problematiku případ od případu. Jako nejvhodnější se pro praktické potřeby ukázalo

 

[122]Šmilauer				Příklady z technických textů
Ag D Pat
	činné sloveso:		Hocha odvedl strážník.	Maxwel formuloval vztahy vyplývající z Faradayových pokusů.
	trpné složené:		Hoch byl odveden strážníkem.	Vztahy vyplýv. z Farad. pokusů byly formulovány Maxwelem.
D Pat
	činné neosobní:		Zebe mne.
	činné s neurč. podmětem:		Zboží vám vydají.	Kovy dělíme na obecné, drahé a vzácné.
	trpné osobní (přech.); zvratné:		Zboží se vám vydá.	Některé důl. vlastnosti polovodičů se popisují ve 2. kap.
	trpné osobní; složené:		Zboží vám bude vydáno.	Některé důl. vlastnosti polovodičů budou popsány ve 2. kap.
	trpné neosobní (nepřech.); zvratné:		Vzpomínalo se na ně.	O někt. důl. vlastnostech polovodičů se pojednává ve 2. kap.
	trpné neosobní; složené:		Jeho jména bude vzpomínáno.	Při výrobě bylo použito nejnovějších věd. poznatků.
D Ag
	činné:		Pes leží.	Při vyšším kmitočtu roste fázový posun mezi proudem emitoru a kolektoru.
D
	činné neosobní:		Prší.	V takových případech pracujeme podle zadaných pokynů.
	činné s neurčitým podmětem:		Očima vidíme.	V takových případech se pracuje podle zadaných pokynů.
	trpné neosobní; zvratné:		Šlo se na procházku.
		složené:	Nebudiž pliváno na podlahu.

 Tab. č. 1

 

[123]označit potřebné údaje o tvoření pasíva pomocí indexů ve slovníku pro syntézu; index O značí, že sloveso tvoří jenom opisné pasívum, index R jenom zvratné (reflexívní) pasívum, O, R, obě formy; nepřítomnost indexu v příslušné rubrice znamená, že sloveso vůbec netvoří pasívní tvary.

Dále bylo zapotřebí stanovit pravidla výběru jedné z možných forem (vyjádření aktivní, aktivní se všeobecným konatalem, pasívní opisné, pasívní zvratné) pro každý konkrétní případ.

Zde jsme vycházeli z toho, co budeme mít k dispozici na vstupu syntézy, tj. z prvků významové stavby věty (včetně jejího lexikálního obsazení). Podle toho, zda ten či onen ze základních prvků je v dané výpovědi obsazen konkrétní lexikální jednotkou (dále „konkrétní vyjádření“), nebo je všeobecný (tedy je „konkrétně nevyjádřen“), lze rozlišit čtyři možnosti. Kromě děje je konkrétně vyjádřen: I. původce i cíl děje, II. jenom cíl děje, III. jenom původce děje, IV. ani původce, ani cíl. Tzv. nevyjádřený podmět, popř. podmět nebo předmět zájmenný (anaforický, deiktický) se zde pokládá za konkrétně vyjádřený, neboť ve významovém zápisu výpovědi má konkrétní lexikální obsazení, na rozdíl od všeobecného původce, který se za konkrétně vyjádřený nepokládá. O výpovědích se slovesem neosobním platí, že patří do skupiny IV. (tj. nemají původce).

Podle toho, jaký je konkrétní význam věty, přicházejí v úvahu jisté formy vyjádření; uvedeme je v podstatě podle V. Šmilauera,[23] doplněné vlastní exemplifikací (viz tab. 1).

Ve většině případů (ve třech ze čtyř) je tedy možná více než jedna forma vyjádření. Jediná, aktivní je možná pouze v případě třetím, kdy jde konkrétně kromě o děj pouze o původce děje.

V ostatních případech je možností více a musíme tedy přistoupit k výběru jedné z nich. Poměrně jednoduchá je situace v případě I (Ag — V_tranz — Patiens) — Sedlák kosí pšenici, Žák píše úkol; zde je v češtině pasívní vyjádření nezvyklé, často stylisticky neobratné a vždy nahraditelné formou aktivní. Pasívum jsme pro jeho malou pravděpodobnost u tohoto typu našimi pravidly vyloučili úplně (v automatické syntéze pro aplikační účely tedy navrhujeme netvořit je).

Komplikovanější situace je v případě II, tj. u vět s všeobecným činitelem, které se vyskytují v odborných textech nejčastěji, a kde systém nabízí možnost výběru formy pasívní (obojí) i aktivní. Na základě excerpce odborných textů je zřejmé, že autoři nejčastěji v těchto případech volí pasívní vyjádření a v jejich rámci dávají přednost pasívu zvratnému, a to i u sloves, která v textech tohoto druhu tvoří pasívum obojí. K tomuto závěru jsme dospěli na základě naší excerpce z odborných textů různých autorů a vysvětlujeme tento fakt tím, že v těchto textech jde převážně o popisy dějů, o činnosti opakované, typické; v takovém případě se užívá častěji pasíva zvratného, které je dynamičtější[24] a má charakter dějový, a to dokonce někdy i u sloves dokonavých.[25] O tom svědčí i čísla uvedená v následujícím přehledu.

  

Z celkového počtu 265 různých slovesných lexikálních jednotek bylo:
139 vidu dokonavého				126 vidu nedokonavého
tvar O (opisn. pas.)	R (zvr. pas.)	O i R	R	O	R i O
		(obě formy)
v 50 příp.	v 59 příp.	ve 30 příp.	v 78 příp.	v 24 příp.	v 24 příp.

 

[124]Příklady vět, kde jsou dokonavá slovesa doložena ve formě zvratného pasíva: Zjistilo se, že elektronkový zesilovač s jedním laděným obvodem odpovídá tranzistorovému zesilovači s mezistupňovou vazbou … — Přesto se tohoto pokusu již prakticky využilo u různých obvodů. — Aby se odstranilo zkreslení, je třeba připojit k transformátorům do série nebo paralelně ještě další odpory. — K řešení tohoto problému se použilo principu duality.

 

Jsou tu zahrnuty závěry zkoumání, které nám mělo sloužit jako podklad pro výše zmíněné označení indexů o tvoření pasíva ve slovníku pro syntézu českých vět. Šlo tu tedy o to, zjistit především výskyt té či oné pasívní formy u konkrétního slovesa obsaženého v tomto slovníku, nikoli o frekvenci všech výskytů formy reflexívní v poměru k formě opisné; proto jsme u každého slovesa uvažovali pouze jeden výskyt, i když, zejména reflexívní podoba, byla v některých případech doložena častěji než třikrát.

Nepodařilo se tedy stanovit přesná kritéria pro výběr nejvhodnější formy a bylo nutno přistoupit zatím k poněkud zjednodušenému řešení, totiž dávat přednost pasívu, a to zvratnému. Pasívum opisné na základě našeho zkoumání vybíráme pouze tam, kde jde o výsledný stav (rezultativní vid),[26] nebo v případech, že sloveso má pouze index O, ale nemá R (v našem materiálu šlo o slovesa dotazovat se, následovat koho). V ostatních případech (tj. kde sloveso má O i R nebo jen R) vybíráme zvratné pasívum (např. aplikovat, označovat O, R; dospět, dostat, přijít R). Případy, které nevyhovují výše uvedeným podmínkám, budou vyjádřeny aktivně. Výsledné schéma výběru aktiva a pasíva pro pokus s náhodným generováním českých vět má tuto podobu: 

 

			Řídící slovo:
Řízené slovo:			cokoli (včetně žádného řídícího slova)
V: 23 (∅)			V:; 9 (∅)
V: 23 (R/O, R);			V:; 9 (2)
14. DVS:; 8 (∅)
V: 23 (R/O, O);			V:; 9 (1)			pravděp. 0, 1
14. X:; 8 (1)			V:; 9 (∅)			pravděp. 0, 9
V			V:; 9 (∅)
Výklad symbolů:		V		=	verbum
za dvojtečkou:		index 23		—	způsob tvoření pasíva
		∅		—	netvoří pasívum
		R, O		—	tvoří obě formy
		R		—	tvoří refl. pas.
		O		—	tvoří opis. pas
		/		—	symbol pro disjunkci
za středníkem:	gramatém 14			—	informace o závislých slovech
	DVS:; S (∅)			—	všeob. konatel
	X:; 8 (1)			—	přítomnost závislého patientu
gramatém 9 přibývá na VČR				—	je to gramatém slovesného rodu
nabývá hodnot:	∅			=	aktivum
	1			=	opisné pasívum
	2			=	reflexívní pasívum.

Užití pravidla 3 dává možnost výběru mezi aktivem a pasívem opisným; s ohledem na výše uvedenou nepřirozenost opisného pasíva, řešíme výběr (tj. případy, kdy automat funguje indeterministicky) přiřazením pravděpodobnosti. Uvedená pravděpodobnost ukazuje značnou převahu aktiva.

[125]V rámci naší problematiky bylo třeba se vyrovnat opět z jiného hlediska i s otázkou, jak pojímat slovesný rod u typu sloves zmenšovat, zmenšovat se; šířit, šířit se ap., tj. jaký sémantický zápis předpokládat pro věty jako Vlny se šíří všemi směry. Jsou tu možná tato řešení:

(1.) Předpokládat pro tuto větu významový zápis s přítomností všeobecného konatele a připsat takovému slovesu index R. Tím se zajistí, že budou tvořeny věty Vlny se šíří …, a nikoli Vlny jsou šířeny. Avšak předpokládat pro tyto věty konatele, třeba i všeobecného, je z hlediska našich úvah poněkud pochybné. Dáváme proto přednost řešení označenému zde jako (2.).

(2.) Vlny se šíří … je aktivní věta, v níž slovo vlny je zachyceno jako ag (konatel). Sloveso samo (šířit ap.) ve slovníku pro syntézu češtiny zpracováváme tak, že je označeno jako tranzitivní, tj. s obligatorní intencí na patiens. Nepřítomnost patientu u těchto sloves v sémantickém zápisu ukazuje, že jde o jev přechodný mezi aktivem a pasívem, a při výběru formy je signálem, že je třeba připojit na povrchové rovině částici se. Toto řešení má rovněž tu výhodu, že slovník kmenů nenarůstá nežádoucím způsobem, protože tam slovesa typu šířit a šířit se stačí uvést pouze jednou (bez zvratné částice).

Domníváme se, že toto pojetí, vycházející z práce Havránkovy, spojené s důsledným rozlišením jazykových rovin, dovoluje vhodné zachycení pasívních tvarů ve FGP, umožňující rozlišit sémantickou, syntaktickou a morfologickou stránku tohoto jazykového jevu.

Závěrem lze tedy říci, že splňují-li dvě věty obecné podmínky pro synonymii[27] a obsahují-li sloveso charakterizované syntaktickou schopností tvořit pasívní tvar (opisný i reflexívní, popř. jen jeden z nich), jsou věta v aktivu a její pasívní protějšek chápány jako dvě syntaktické povrchové realizace téže významové stavby (téhož tektogramatického zápisu). Výběr aktivní a pasívní konstrukce při přechodu od tektogramatického zápisu na rovinu povrchové syntaxe je u každého slovesa (určitého tvaru slovesného a infinitivu) dán podmínkami zachytitelnými v podobě rozhodovacích tabulek. Při rozhodování mají důležitou úlohu významová stavba konstrukce samé (přítomnost patientu u tranzitivního slovesa, typ vyjádření agentu, tj. jeho všeobecnost nebo jeho nepřítomnost) i vlastnosti slovesa udané indexem o jeho schopnosti tvořit pasívum, popř. druh pasíva. To jsou strukturní vlastnosti rozhodující o možnosti nebo nemožnosti příslušné konstrukce. Dospějeme-li na základě rozhodovací procedury k tomu, že existuje vedle sebe více ekvivalentních (synonymních) možností, tj. vedle aktivní podoby jedna nebo dvě pasívní konstrukce, pak o výběru mezi nimi, je-li to třeba např. s ohledem na aplikační cíle, ověřování popisu počítačem, rozhoduje pravděpodobnost zjištěná na základě empirického šetření. Při schopnosti slovesa tvořit reflexívní pasívum a při všeobecnosti jeho konatele vybíráme jako jediné možné vyjádření reflexívní pasívum, ve shodě s chápáním všeobecného konatele ve FGP.[28]

 

R É S U M É

Пассивные конструкции в порождающем описании языка

В статье дается обзор понимания залоговости в лингвистической литературе. Особое понимание уделяется основной работе по данной теме, написанной Б. Гавранеком. Описывается подход к описанию пассивных конструкций в трансформационной грам[126]матикe и других типах генеративных описании. Отмечаются общие черты этих подходов с подходом, применяемым в функциональном порождающем описании чешского языка. Активная и пассивная конструкции считаются синонимичными, т. е. поверхностными вариантами той же семантической репрезентации (тектограмматической записи), если они удовлетворяют общие условия, накладываемые на синонимию предложений. Однако, нe для каждой семантической репрезентации (СР) можно выбрать пассивную конструкцию, причем необходимо еще различать между описаной формой пассива и его возвратной формой. В статье рассматриваются условия, позволяющие для одной СР выбрать одну или больше возможностей поверхностного выражения по отношении к их залоговости. Оказывается, что на этот выбор, важный не только с точки зрения лингвистической теории, но и с точки зрения прикладных задач, влияет семантическая структура данной конструкции (присутствие и тип некоторых актантов) и синтаксические способности глагола образовать ту или другую форму пассива (характеризованную одним из индексов в словарьной статье данного глагола).

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 2, s. 118-126

Předchozí Gustáv Moško: Syntaktické osobitosti apozície (apozitívnej konštrukcie)

Následující Klára Buzássyová: Vzťah slovotvorného a lexikálneho významu transpozičných derivátov