K aktuálnímu členění podřadného spojení vět (konkurence vyjadřování větného a nevětného)

Ludmila Uhlířová

[Články]

(pdf)

К актуальному членению подчинительной связи предложений / La perspective fonctionnelle de la phrase complexe hypotactique

Složitost aktuálního členění (dále AČ) podřadného spojení vět plyne především

(a) z hierarchie sdělných polí[1] v něm. Je tím složitější, čím větší počet vět souvětí má a čím složitější je syntaktická závislost mezi nimi. Vedlejší věta má jednak své vnitřní členění na téma a réma (dále T a R), jednak funkci jediné tematické nebo rematické složky v rámci věty řídící, analogicky jako holé nebo rozvité členy povahy nevětné. Vedlejší věta tedy jednak vytváří sdělné pole určitého řádu a také určitého rozměru, jednak je jedním z prvků sdělného pole vytvářeného větou řídící; a nadto může jít o několikastupňovou hierarchii, pokud věta řídící není zároveň větou hlavní;

(b) z rozměru sdělných polí vytvářených vedlejšími větami, který ve své většině výrazně převyšuje rozměr jednotlivých členů nevětných.

Rozměr každého jednotlivého nositele stupně výpovědní dynamičnosti (dále VD[2]), ať už vytváří sám o sobě sdělné pole (ev. i více sdělných polí různých řádů), nebo nikoli, se — obecně — uplatňuje jako jeden z vedlejších činitelů AČ. Růst rozměru je projevem narůstání, ev. „násobení“ celkového sémantického obsahu daného nositele VD a může mít za následek zvýšení jeho VD. Tímto způsobem se vliv rozměru projevuje nejen u vět vedlejších (srov. dále), ale také jinde. Např. několikanásobné větné členy se vyskytují ve funkci R podstatně častěji než větné členy stejné sémantické povahy a stejné syntaktické platnosti, které několikanásobné nejsou (např. chlapci a děvčata = mládež, tisk, rozhlas a televize = sdělovací prostředky).[3] I u větných členů rozvitých lze sledovat tendenci analogickou, že totiž větné členy náležející k R věty bývají více rozvity než větné členy náležející k T. Není-li tomu tak, tj. stojí-li např. na počátku bezpříznakově intonované věty oznamovací (tj. s intonačním centrem větným na konci) příliš bohatě rozvitý tematický podmět, pak jeho sdělná závažnost může vyvolávat dojem stejné, popř. i vyšší sdělné závažnosti, než má R téže věty; taková věta se zdá být větou s dvěma sdělnými vrcholy, popř. se sdělným vrcholem jedním, avšak na počátku, a tedy s pořadem R-T. Z těchto a podobných případů lze usuzovat, že existuje tendence, platná pro sdělná pole všech řádů, aby množství věcné informace obsažené v jednotlivých prvcích daného sdělného pole a projevující se (mimo jiné) i v rozměrech těchto prvků, bylo v rovnováze s jejich důležitostí sdělnou.

U vedlejších vět má uvedený požadavek rovnováhy zejména tyto čtyři důsledky:

1. Vedlejší věta zpravidla funguje buď jako centrum T, nebo jako centrum R své věty řídící, a to v závislosti na kontextu a na druhu jejího sémantického obsahu. [275]Podstatně méně často má funkci průvodního členu T nebo R.[4] Tomu odpovídá i větosled: Vedlejší věta stojí nejčastěji buď před větou řídící, nebo po ní následuje; v interpozici stojí (s výjimkou vět atributivních) mnohem méně často.[5] (Pro ty druhy vět vedlejších, které se častěji vkládají do věty řídící, např. pro větu přípustkovou nebo omezovací, je příznačná jejich blízkost k parentezi.)

Porovnejme následující tři výpovědi:

(a) Pavel po návratu onemocněl.

(b) Pavel, když se vrátil, onemocněl.

(c) Když se Pavel vrátil, onemocněl.

Předpokládejme, že ve všech je intonační centrum větné na posledním slově (ve všech příkladech v této stati je vytištěno proloženě) a že všechny mohou být odpovědí na diagnostickou otázku Co se stalo s Pavlem po návratu?; obsahují tedy dva tematické prvky, Pavel a po návratu. (Ostatní možné diagnostické otázky ponecháváme nyní stranou.) Nahradíme-li nevětně vyjádřené tematické časové určení (kulisu) po návratu (věta a) větou vedlejší časovou, může zůstat pořadí obou rematických prvků, podmětu a časového určení, nezměněno (souvětí b), často však se vedlejší věta přesouvá na počátek souvětí (souvětí c). Čeština dává této variantě přednost. Přitom někdy dochází k pohybu tematického elementu (Pavel v příkladu c) do věty řídící (viz o tom dále v bodě 4).

Varianta (c) je ovšem zároveň jediným možným výsledkem nahrazení časového adverbiále vedlejší větou s opačným pořádkem tematických prvků (a s opačným rozložením jejich stupňů VD):

(d) Po (svém) návratu Pavel onemocněl.

Zdá se, že změna (a) → (c) a změna (d) → (c) vedou k stejnému výsledku: Centrem T a prvkem stojícím na počátku souvětí se stává časové určení vyjádřené vedlejší větou časovou, přestože nominální prvek po návratu je centrem T pouze ve větě (d), nikoli však ve větě (a), kde je jen elementem průvodním.

Podobně je tomu u rematických větných členů povahy větné a nevětné. Srovnejme následující varianty vět (e)—(g). Předpokládáme, že (e) a (f) mohou být odpovědí na otázku Co udělal učitel?

(e) (Učitel) navrhl nejlepšímu žáku odměnu.

(f) (Učitel) navrhl tomu, kdo se nejlépe učil, odměnu.

(g) (Učitel) navrhl odměnu tomu, kdo se nejlépe učil.

Ve variantách (e) a (f) je centrem R slovo odměnu a lineární uspořádání obou tematických prvků se shoduje s jejich základním (sémantickým, na kontextu nezávislým, „neutrálním“) pořadím, tj. s pořadím, jaké předpokládáme na základní stupnici VD.[6] Varianta (g) je zároveň odpovědí na otázku Komu navrhl (učitel) odměnu? Vedlejší věta jakožto prvek rozměrnější se přesouvá na konec souvětí a stává se centrem R. Jsou-li tedy ve větě dva rematické prvky, z nichž jeden je nevětný a druhý je vyjádřen vedlejší větou, pak vedlejší věta může stát — a toto postavení je velmi časté — až za nevětným prvkem a v tom případě může mít (alespoň někdy) i nejvyšší stupeň VD (stává se centrem R), i když podle sémantických obsahů jed[276]notlivých rematických prvků (podle základní stupnice VD) by měly být stupně VD i slovosled opačné. Z uvedených příkladů (a)—(g) je zřejmé, že rozměr jednotlivých tematických, resp. rematických složek může ovlivnit nejen jejich lineární uspořádání, ale i jejich rozložení VD. Z nominálního průvodního prvku T, resp. R se při vyjádření vedlejší větou a při jejím přesunu na počátek, resp. na konec větného celku může stát centrum T, resp. centrum R. Linearita je v těchto případech, tj. v rámci hierarchických přesunů uvnitř T nebo uvnitř R (řidčeji také přes hranice mezi tematickou a rematickou částí věty), do jisté míry schopna působit proti sémantice jednotlivých složek. Ve větě (g) pak syntagma navrhl odměnu působí dojmem jediné, na úrovni daného sdělného pole aktuálně nerozčleněné složky. Četné paralely typu navrhnout odměnu // odměnit, provést dělení // rozdělit, udělat průzkum // prozkoumat atd. vedou k obecnější otázce, do jaké míry je vůbec možné (a oprávněné) rozlišovat stupně VD důsledně u všech složek v daném sdělném poli, pokud bychom za složky považovali jednotlivá slova.

 

2. Od případů probíraných v bodě předešlém je třeba lišit tu skutečnost, že vedlejší věty jednoho a téhož druhu může být užito (v různých kontextech) jak ve funkci T, tak ve funkci R, a podle toho ji umístit v antepozici nebo v postpozici. I zde se může vedle kontextu a sémantiky uplatnit linearita. Např.:

(h) Protože se začalo stmívat, sestoupila výprava do údolí.

(i) Výprava sestoupila do údolí, protože se začalo stmívat.

(j) Výprava sestoupila do údolí proto, že se začalo stmívat.

Anteponovaná věta důvodová vyjadřuje tematický prvek věty hlavní (souvětí h), postponovaná věta důvodová prvek rematický (souvětí i). Rozčleněná podoba spojovacího výrazu v souvětí (j) signalizuje, že hranice mezi tematickou a rematickou částí věty je umístěna před výrazem odkazujícím k větě vedlejší.[7]

Protože vedlejší věty jsou složitější a rozměrnější obsahové celky v porovnání s větnými prvky nevětné povahy, mají i větší váhu a samostatnost sdělnou, a to i tehdy, jsou-li součástí T. Např. časovou, místní nebo jinou okolnost (kulisu, expozici apod.) děje vyjadřujeme vedlejší větou (tj. celým tematicko-rematickým nexem nižšího řádu) většinou tehdy, chceme-li vyjádřit T z větší části nebo zcela „nové“, málo nebo takřka vůbec nespjaté s předcházejícím aktuálním kontextem. Vyjádření tematicko-rematického nexu vedlejší větou vyplývá v prvé řadě z potřeby hierarchizovat témata a rémata z hlediska potřeb většího textového celku. Možnosti této hierarchizace jsou však do jisté míry podmíněny také rozdílnou povahou sémantických obsahů samých. Jedině příčina (spolu s podmínkou, účelem a přípustkou) se vyjadřuje vedlejší větou stejně často jako nevětně; ostatní větné členy se naopak vyjadřují v převážné většině nevětně, např. substantivy v různých pádech nebo příslovci. Některé sémantické obsahy (původ, původce, výsledek[8]) zřejmě nelze vyjádřit vedlejší větou vůbec.

 

3. Za porušení sémantické a rozměrové rovnováhy[9] (a to i z hlediska stylistického) se považuje, jestliže za větou vedlejší interponovanou do věty řídící následuje holý větný člen ukončující souvětí, např.

(k) Náš tenista Lendl nemohl dlouho najít proti vynikajícímu Argentinci, jednomu z nejlepších světových antukových hráčů, zbraň.

[277]Rovnováhu je možno obnovit rozvitím tohoto větného členu výrazem s malým informačním obsahem, a tedy zvětšením jeho rozměru:

(l) Náš tenista Lendl nemohl dlouho najít … žádnou vhodnou zbraň.

 

4. Vyjádření sdělného elementu vedlejší větou místo větným členem nominální povahy může vést k dalším průvodním změnám v hierarchii AČ souvětí. Tak např. nahrazení časového určení po návratu ve větě (c) výše má často za následek přesun průvodního tematického prvku, podmětu Pavel, z věty hlavní do této věty vedlejší. Takové přesouvání podmětu je slovosledný jev pro češtinu typický. Věta (c) má širší možnosti kontextového využití (širší kontextovou zapojitelnost) než věta (m):

(m) Když se vrátil, Pavel onemocněl.

Přijatelnost varianty (m) je podmíněna „známostí“ tematické složky Pavel, tj. předpokladem, že tato složka byla již v předcházejícím kontextu zmíněna. Naproti tomu věta (c) na tuto podmínku vázána není, zde může jít i o T „nové“, které se v předcházejícím kontextu ještě neobjevilo.[10] — Jiné jazyky, včetně některých slovanských, naopak na rozdíl od češtiny preferují slovosledný typ (m) před typem (c).[11]

Dosavadní pozorování podané v oddílech 1—4 lze tedy uzavřít takto:

(a) Větosled je zpravidla ve shodě se stupni VD jednotlivých (větných a nevětných) složek souvětí.

(b) I když pro AČ vedlejších vět jsou rozhodující jejich sémantické obsahy a kontext, může se způsob jejich vyjádření (vedlejší větou — nevětně) a tím i jejich rozměr v některých případech uplatnit jako sekundární činitel způsobující růst úlohy linearity v AČ, tj. může ovlivnit stupně VD jednotlivých větných složek.

Obecně o uplatnění sémantiky (jakožto jednoho ze základních faktorů AČ) v podřadném spojení vět lze konstatovat, že je v zásadě analogické jako u větných členů nevětné povahy. Ty sémantické obsahy, které zaujímají na základní stupnici VD místa počáteční a mají tendenci přijímat funkci prvků tematických, jsou-li vyjádřeny nevětně, jeví podobnou tendenci také tehdy, jsou-li vyjádřeny vedlejšími větami. Funkci tematickou mívají (a proto jsou ve své většině anteponovány, srov. S. Žaža, o.c. v pozn. 7) vedlejší věty podmětové a z příslovečných věty časové, zřetelové, podmínkové, přípustkové aj., naopak rematické (a proto zpravidla postponované) jsou věty předmětové a z příslovečných věty místní, příčinné, účelové, účinkové a prostředkové. Vedlejší věta může být buď součástí T, resp. R, nebo jediným tematickým, resp. rematickým prvkem v podřadném spojení vět. Nejčastěji je prvkem centrálním, mnohem méně často prvkem průvodním (příklady viz výše). — Polohou vět atributivních a srovnávacích, která je vázána místem řídícího substantivního členu, nikoli predikátem, a v níž proto na rozdíl od všech ostatních vedlejších vět úloha AČ není primární, se zde podrobněji nezabýváme.

K subjektivnímu pořadu v AČ podřadného spojení vět poznamenáváme toto: I vedlejší věta vyjadřující kulisu může být postponována. Souvětí pak má subjektivní pořad, zřetelně signalizovaný intonačně. Následující souvětí (n) má jediné intonační centrum na slově ruce, mezi větami není intonační předěl, po intonačním centru následuje příznaková konkluzívní kadence.[12]

[278](n) Stiskli si upřímně ruce, když se potkali.

Podobně je tomu v příkladě souvětí (p):

(p) Vyberte si, máte-li (o to) zájem.

K postpozici dochází zpravidla jenom tehdy, obsahuje-li vedlejší věta alespoň jeden prvek z předcházejícího verbálního kontextu známý, nikoli tehdy, jde-li např. o T „nové“. Vedle intonace je tedy subjektivní pořad signalizován také (alespoň částečnou) explicitní kontextovou „známostí“ postponovaných tematických prvků. Má-li být ovšem souvětí (n) odpovědí na otázku Kdy si upřímně stiskli ruce?, pak se časová věta stává vlastním R a nositelem intonačního centra:

(q) Stiskli si upřímně ruce, když se setkali (ne, když se loučili).

V případě (q) je souvětí intonačně rozčleněno na dva úseky (= věty), mezi nimiž je intonační předěl; první úsek s intonačním centrem na slově ruce má kadenci pokračovací, druhý úsek s intonačním centrem na slově setkali má kadenci konkluzívní. Postpozice vedlejší věty časové nevede tedy k subjektivnímu pořadu v tomto typu podřadného spojení vět automaticky.

 

R É S U M É

On the Theme-Rheme Structure of Complex Sentences (from the Point of View of Dependent Clauses as Compared with their Nominalizations)

There exists an apparent regularity within “communicative fields” of all ranks (i.e. within nominal phrases, clauses, sentences etc., functioning in the act of communication), which consists in the following: The size of each syntactic constituent, either clausal or nominal (given in number of words expressing it) is proportional to the amount of (cognitive) information it carries, as well as to its communicative importance in utterance as a whole. It is shown in the article how this proportionality manifests itself by the thematic/rhematic roles of dependent clauses in utterances as compared with those of nominal phrases.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 274-278

Předchozí Helena Běličová-Křížková: Sémantická struktura věty, tzv. hloubková struktura a intence slovesného děje (Na okraj subjekto-objektových vztahů v jazycích nominativního a ergativního typu)

Následující Světlana Lebeďová (Moskva): K ztrátě obouvidovosti u sloves cizího původu v současné češtině