Sémantická struktura věty, tzv. hloubková struktura a intence slovesného děje (Na okraj subjekto-objektových vztahů v jazycích nominativního a ergativního typu)

Helena Běličová-Křížková

[Články]

(pdf)

Семантическая структура предложения, т. наз. глубинная структура и интенция глагольного действия / La structure sémantique de la phrase, la soi-disant structure profonde et l’intention de l’action verbale

1. Lingvistika se v současném světě vyznačuje maximálním soustředěním na významovou stránku jazyka, tj. na zjišťování toho, jak jazykové prostředky zajišťují komunikování o skutečnosti, adekvátní myšlenkovému odrazu této skutečnosti v lidském vědomí. Akcentovala-li tedy moderní lingvistika v předchozím období systémové vztahy v rámci jazykové struktury, tj. jednotlivých jazykových rovin, a zjišťování izomorfismu v jejich vnitřní výstavbě,[1] pak pro současné stadium lingvistiky je charakteristická koncentrace na to, jak se kooperací jednotlivých jazykových rovin spjatých s významem komplexně zajišťuje sdělování o strukturovaných obsazích vědomí, odrážejících vztahy objektivně existující v mimojazykové skutečnosti. Lze tedy hovořit do jisté míry o zjišťování izomorfismu mezi způsoby jazykového ztvárnění a strukturací myšlenkových obsahů, a tedy tak či onak také o zjišťování adekvátnosti toho, jak jazykové prostředky prezentují mnohotvárné vztahy objektivní skutečnosti.

Proto současná lingvistika v takové míře hledá pro své představení jazyka v akci oporu a inspiraci v sémantické logice a svými výsledky sama logicko-sémantickou analýzu obohacuje. Proto je pro současnou lingvistiku tak typický také zájem o „skryté“ významy, jež nemají ke svému vyjádření přiřazeny vlastní výrazové prostředky, jsou však zjistitelné např. na pozadí nepravidelností ve fungování prostředků významově specifikovaných.[2] Snaha zachytit i tyto významy vede k postulování tzv. „skryté“ gramatiky a k požadavku přihlížet při popisu jazyka v maximální míře i k těmto významům a jim nepřímo přiřazeným prostředkům.[3] Zvlášť charakteristické je však pro současnou lingvistiku nebo aspoň pro její část rozlišování tzv. povrchové a hloubkové struktury, povrchových a hloubkových významů. Striktní rozlišování povrchových a hloubkových významů a struktur je motivováno právě cílem zjišťovat stupeň izomorfismu mezi rovinou jazykového ztvárnění (s významy čistě jazykovými — např. syntaktickými) a rovinou logicko-sémantických obsahů, jež se vyznačuje svou strukturovaností a svými specifickými vztahy.

[266]Touto cestou se v posledních letech ubírá především výzkum větné syntaxe, který se jednoznačně zaměřuje na zjišťování sémantické struktury věty. Ať se přitom chápe sémantická struktura věty jakkoli, společný je odklon od významového členění věty vycházejícího z tradičních tzv. větných členů, tj. od ztotožnění komponentů sémantické struktury věty s funkcemi větných členů, a v té či oné míře přesouvání této sémantické struktury do „hlubšího“ patra. Zjišťuje se ovšem zpětně, jakými prostředky „povrchové“ struktury se uvedené „hloubkové“ sémantické struktury vyjadřují, tj. jak se ztvárňují do podoby syntaktických struktur s odpovídající vnitřní organizací syntaktických komponentů, které jsou nositeli jazykových — syntaktických — významů.

 

2. Nedostatku izomorfismu mezi logicko-sémantickou a syntaktickou strukturou věty si byla samozřejmě vědoma i dřívější lingvistika,[4] systematický zájem o vztahy mezi logicko-sémantickou a syntaktickou strukturou věty je však v centru pozornosti teprve v lingvistice současné. K obecně přijímaným axiómům patří uznání centrálního postavení predikátu v logicko-sémantické struktuře věty a jím určovaný výběr argumentů/participantů, vytvářejících spolu s ním tuto strukturu, včetně vymezení charakteru účasti jednotlivých argumentů/participantů v této organizaci. V rovině syntaktické organizace věty se centrálnost postavení predikátu promítá v koncepcích opírajících se o tzv. valenci predikátu, tj. schopnost gramatického predikátu (zpravidla slovesa) poutat k sobě ten či onen počet aktantů a vyznačovat se tak různým valenčním potenciálem.[5]

Teze o rozhodující úloze predikátu při výběru a rozmístění participantů se odrazila mimo jiné v řadě prací systematicky se zabývajících právě analýzou predikátů a jejich klasifikací na základě omezeného počtu diferenčních příznaků, jimiž je ovlivněn charakter a výběr členů závislých na predikátech.[6] Současně však se lingvisté pokoušejí dobrat se logicko-sémantické podstaty argumentů/participantů predikátu, tj. charakterizovat obecné funkce těchto argumentů — zejm. substancí — v logicko-sémantické struktuře věty. Ve vyhraněné podobě se tento přístup odráží [267]např. v pracích Ch. J. Fillmora, který založil své pojetí logicko-sémantické struktury věty na tzv. „hloubkových“ pádech.[7] „Hloubkové“ pády v tomto pojetí jsou charakteristiky substancí/argumentů z hlediska jejich vztahu k predikátu, opírající se o objektivně zjistitelný podíl těchto substancí na ději/vztahu vyjádřeném predikátem, bez ohledu na typ větné struktury.

Vzhledem k tomu, že jde o postižení obecných (univerzálních) funkcí spojených se substancemi ve velmi rozdílných situacích, jež se odrážejí v lidském vědomí v podobě logicko-sémantických struktur, je vcelku pochopitelné, že úsilí dobrat se optimálního počtu funkcí se může projevovat v jejich neustáleném počtu i v proměnlivosti jejich charakteristik; jde koneckonců o klasifikaci funkcí, která může spočívat na různě široce zvoleném a precizovaném souboru příznaků, jimiž jsou postihovány diference mezi funkcemi. Proto nepřekvapuje, že např. v pracích Fillmorových je patrný pohyb ve výběru základních funkcí a v jejich definování.[8] Je ovšem třeba vystříhat se nedostatku, na nějž v recenzi Fillmorova přístupu upozorňuje N. D. Arutjunovová,[9] že se za speciální funkci považují kontextové varianty funkce jediné, odvozené z rozdílů v sémantice predikátu. Druhým nezbytným požadavkem je pak důsledné respektování skutečnosti, že propozice jakožto logicko-sémantický obsah jednoduché věty zdaleka nemusí být sama o sobě jednoduchá, neboť to, co se jeví jako argumenty predikátu — a to zčásti i argumenty reprezentované substantivy s věcným významem — může být ve skutečnosti reprezentantem jiné, kondenzované propozice.[10] Znamená to tedy, že pro zjišťování „hloubkových“ funkcí substantiv je nezbytné vycházet ze sémantiky prosté propozice (Arutjunovová, o.c., s. 119).

Sporná se jeví ovšem sama výchozí myšlenka, že bez ohledu na varianty „povrchové“ struktury má určité substantivum ve vztahu k stejnému predikátu v zásadě tutéž „hloubkovou“ funkci. Podle Fillmora např. ve větách John broke the window, A hammer broke the window a John broke the window with a hammer může plnit funkci faktického agentu pouze John, kdežto a hammer stojí vždy v pozici hloubkového instrumentu, jímž se rozumí neživotná síla nebo objekt příčinně vtažený do děje/stavu vyjádřeného slovesem (The Case for Case, s. 24). Neschopnost neživotného substantiva vystupovat jako hloubkový agens dokazuje Fillmore nemožností užít takového substantiva ve větě se skutečným nástrojem typu *The car broke the window with a fender; existenci vět typu The car broke the window with its fender vysvětluje Fillmore jako parafrázi věty The car’s fender broke the window, s obdobnou hloubkovou strukturou (ibid., s. 22 — 23).

Znamená to tedy, že schopnost substantiva plnit tu či onu „hloubkovou“ funkci je předem limitována jeho příslušností k jedné ze dvou základních tříd substantiv, aktivních (životných) a neaktivních (neživotných). Zatímco některé funkce mohou plnit jak substantiva životná, tak neživotná (sem patří především funkce objektu, který je u Fillmora specifikován velmi obecně), jiné funkce jsou vyhrazeny jen jedné z těchto dvou tříd a v některých případech pak je schopnost substantiva plnit danou funkci podmíněna ještě jeho příslušností k speciální podtřídě substantiv, jako je tomu např. u „hloubkového“ lokálu n. lokativu.

Na jedno ze základních kritérií pro stanovení funkce substantiva v „hloubkové“ struktuře se tedy povyšuje klasifikace substantiv, která hraje rozhodující úlohu nejen v „hloubkové“, nýbrž i v „povrchové“ struktuře jazyků tzv. aktivního typu. [268]V těchto jazycích se aktivní (především životná, ale i část neživotných) substantiva pojí v zásadě s aktivními predikáty, kdežto neaktivní substantiva se vážou na predikáty stavové. Jako aktivní predikát se přitom chápe a stejně označuje např. umírat — zabíjet, hořet — pálit, schnout — sušit, probouzet se — budit apod. Schopnost aktivních substantiv vázat na sebe v zásadě aktivní predikáty se odráží v tom, že stavový predikát vylučujie spojení s aktivním substantivem. Např. stavové sloveso být mokrý v jazyce onondaha nedovoluje spojení (já) jsem mokrý, lze říci jen mé tělo je mokré.[11]

Avšak v jazycích nominativního i ergativního typu klasifikace substantiv z hlediska jejich aktivnosti/neaktivnosti a také jim přiřazených predikátů aktivních/stavových přestává být rozhodující pro organizaci větné struktury z hlediska základních sémantických typů. Místo „aktivních” predikátů (zahrnujících jak slovesa přechodná, tak nepřechodná aktivní i část stavových), stojících proti „stavovým“, vystupuje do popředí třídění sloves na tranzitivní a intranzitivní. Tato základní klasifikace je provázena přehodnocením „aktivního“/„neaktivního“ charakteru substantiv jakožto součásti jejich lexikální sémantiky a akcentováním jejich funkce ve vztahu k predikátu, tj. subjekto-objektových vztahů, jež mají pro jazykovou strukturaci obsahu vědomí význam základní.

Byl-li tedy v jazycích aktivního typu vztah substantiva k predikátu v zásadě dán předem charakterem substance, pak v jazycích nominativního a ergativního typu tomu tak není; vztah substantiva (a tedy hloubkové substance) k predikátu je variabilní a jeho variabilita spočívá v tom, že koneckonců lze variantami sémantické struktury věty vyjádřit různé aspekty postavení téže substance vzhledem k téže mimojazykové skutečnosti. A různé možnosti ztvárnění téže skutečnosti svědčí o tom, že je tato skutečnost různě nazírána, a tedy také může být „hloubkově“ různě ztvárněna. Odrazem toho jsou pak rozdíly v „povrchových“ strukturách, tj. ve vlastní větné organizaci.

Platí to především o jazycích nominativního typu, jejichž větná stavba (a jí odpovídající „hloubková“ logicko-sémantická struktura) je založena na základním protikladu subjektu a jiných aktantů děje, na rozdíl od jazyků ergativního typu, kde dělící čára mezi subjektem a jinými aktanty není vedena takto ostře. Pro sémantickou strukturu věty není totiž nedůležité, jakými prostředky jsou vztahy subjekto-objektové k predikátu vyjadřovány, které sémantické rysy akantů jsou akcentovány a které naopak se jeví jako málo relevantní, popř. potlačené, neutralizované.

V jazycích nominativního typu jsou z hlediska syntaktické struktury subjekt a objekt stejnými participanty děje, tj. jeho nositeli. Avšak zatímco subjekt je centrálním nositelem děje/stavu, jeví se objekt pouze jako vedlejší nositel děje/predikovaného příznaku. Centrální pozice subjektu jakožto nositele predikovaného příznaku se odráží jak na jeho vztahu k predikátu, tak na vztahu k jiným participantům predikovaného děje. Ačkoli je obsazení pozice centrálního nositele predikovaného příznaku (subjektu) podmíněno sémantikou predikátu i jeho tvarem (přítomnost subjektu v syntaktické struktuře věty vyžaduje osobní tvar slovesa, infinitiv tuto pozici vylučuje), subjekt je touto syntaktickou strukturou prezentován jako autonomní, syntakticky nezávislý větný člen vyjádřený nominativem a schopný v řadě jazyků regulovat tvar predikátu pravidly kongruence. Určující pozice subjektu se projevuje také ve vztahu k ostatním participantům/nositelům děje, neboť jejich podíl na ději je měřen i jejich vztahem k tomuto centrálnímu nositeli predikovaného příznaku. V jazycích ergativního typu je však situace zčásti jiná, neboť subjekto-objektové vztahy jsou v syntaktické struktuře věty řešeny a vyjádřeny odlišně.

 

[269]3. Základní důležitost pro výklad rozdílného charakteru jazyků nominativního a ergativního typu má syntaktické ztvárnění vztahů, které se v československé tradici označují jako intenční. V první podobě bylo toto pojetí zformulováno v monografii E. Paulinyho, v pravém smyslu průkopnické.[12] Přes některé nedostatky tohoto pojetí, jak na ně svého času jistě oprávněně poukázal v podrobné recenzi M. Dokulil,[13] jeví se nám Paulinyho interpretace intenčního charakteru predikátu (v prvé řadě slovesa) jako spolehlivé východisko pro přirozený výklad zdánlivě tak protichůdných systémů větné organizace, jako je tomu u jazyků nominativního a ergativního typu.

3.1. Vycházíme ze základního předpokladu Paulinyho, že každý děj (zahrnující i stav) předpokládá — řečeno dnešními termíny — hloubkového nositele, který je jeho původcem (řekli bychom raději východiskem n. zdrojem), a také nositele, který je tímto dějem zasahován/je jeho cílem (v Paulinyho terminologii jsou to agens = A; zásah/patiens = Z). Jednotlivé třídy slovesných predikátů se vzájemně liší tím, do jaké míry vyžadují (resp. umožňují) explicitní vyjádření obou těchto hloubkových aktantů, tj. do jaké míry jsou pozice těchto aktantů obsazeny také ve větné — „povrchové“ — struktuře. Liší se také tím, kterým větným členem jsou tyto aktanty vyjadřovány, tj. do jaké míry odpovídá základní „hloubková“ struktura A — D — Z „agens — děj — zásah“[14] rozčleněnému vyjádření „subjekt — děj — objekt“, např. Otec nese dříví.[15]

Povrchová struktura, v níž se odráží sémantická klasifikace slovesných predikátů, totiž představuje základní intenční strukturu v různě modifikované podobě, přičemž sémantický (resp. intenční n. „hloubkový“) A a Z se nekryjí vždy se syntaktickým subjektem a objektem. Mohou podle Paulinyho splývat v jediném aktantu, jestliže A omezuje svou činnost na sebe, a pak dostáváme typ Otec jde, odpovídající intenční struktuře AZ — D; nebo může být Z implicitně obsažen ve významu slovesa, např. Kostelník zvoní, s odpovídající strukturou A — DZ. V řadě případů však A není vyjádřen, ať už jde o A určitý nebo neurčitý, protože mluvčí zpravidla není schopen explicitně ho uvést. Pak dostáváme věty s intenční strukturou AD — Z typu sloven. Zabilo ho a věty typu Otec stárne. Možné jsou i věty s nerozčleněným vyjádřením ADZ typu Hřmí.

Modifikace intenční struktury mohou zčásti vyplývat ze záměru mluvčího, který v případě rozčleněného vyjádření A může tento aktant z větné struktury eliminovat. Tím dostáváme např. v slovanských jazycích řadu reflexívních konstrukcí, v nichž zčásti pozici subjektu obsazuje Z, Dům se staví, zčásti zůstává tato pozice prázdnou, jestliže A a Z byly pojímány nerozčleněně: Jde se, nebo byl Z implikován slovesem, např. Zvoní se. Na pozadí rozčleněných struktur A — D — Z může ovšem reflexívní konstrukce vyjadřovat přechod k struktuře AZ — D, tj. např. Chlapec se umývá se rovná intenční struktuře Otec jde.

3.2. Porovnáme-li všechny tyto intenční struktury s jejich syntaktickým ztvárněním, zjistíme, že aktant, který odpovídá rozčleněnému vyjádření A, resp. AZ, je ztvárněn jako syntaktický subjekt, tj. má podobu nominativu; aktant odpovídající Z dostává zčásti také toto ztvárnění (viz Dům se staví, Otec stárne), zčásti však je vyjádřen jako syntaktický objekt, tj. má podobu nepřímého pádu.[16] Znamená to [270]tedy, že v naprosté většině případů vystupuje ve větné struktuře nominativ jakožto pád subjektu a centrální adverbální člen, zahrnující širokou škálu jak aktantů aktivních, reprezentujících A v protikladu k Z, tak aktantů reprezentujících nerozčleněnou složku aktivně-pasívní (tj. AZ) a jevících se ve větné struktuře jako jediný participant slovesného děje. Jako syntaktický subjekt je však prezentován i jediný participant slovesného děje, jemuž v intenční struktuře odpovídá rozčleněné vyjádření Z, tj. jednak typ Otec stárne, jednak Dům se staví.

Proti tomu stojí v podobě objektu ztvárněný druhý — neaktivní — aktant odpovídající rozčleněnému vyjádření Z v intenční struktuře A — D — Z, ale také jediný aktant u typu AD — Z, viz sloven. Zabilo ho, Máta ho apod. Toto ztvárnění je jistě v plné shodě s hloubkovým vztahem aktantu k ději, kdežto u typu Otec stárne a Dům se staví forma aktantu jeho faktickou účast na ději nesignalizuje. Typ Dům se staví je zřejmě výsledkem podřízení n. přizpůsobení většinovému typu s vyjádřeným subjektem, který představuje A ať už sám o sobě, nebo A implikující i Z, ale také jakýkoli jediný aktant, je-li jeho funkce v intenční struktuře dostatečně signalizována predikátem. V daném případě garantuje správnou interpretaci „hloubkové“ funkce subjektu v intenční struktuře zvratný tvar slovesa (ale stejně tak případné analytické pasívum) a sám charakter substantiva v pozici nominativu. Není to ovšem řešení jedině možné. Svědčí o tom neosobní konstrukce typu např. pol. Szyje się błuzkę (a také Podano herbatę) nebo srbocharv. Ovakvu kolonu može se opaziti i na nekoliko kilometara daljine[17] (v pol. tyto konstrukce převažují nad reflexívním typem nominativním, v srbocharv. jsou spíše okrajové; podobně je tomu v češtině), zachovávající i při eliminovaném A, jemuž by primárně odpovídalo obsazení pozice syntaktického subjektu = nominativu, primární vyjadřování objektové, tj. morfologickým tvarem substantiva signalizující neaktivnost účasti daného aktantu na ději. Typ Szyje się błuzkę / Podano herbatę splývá tak s typem Zabiło go, liší se pouze charakterem hloubkového A.

Složitější jsou vztahy mezi Otec stárne na jedné straně a např. sloven. Máta ho, Zabilo ho na straně druhé. Je zřejmé, že i v případech Máta ho, Zabilo ho jde o primární a zcela adekvátní vyjádření podílu aktantu na ději, tj. o explicitní signalizaci jako neaktivní účasti. V Zabilo ho se navíc pociťuje zřejmá netotožnost aktantu vystupujícího jako Z s aktantem, jemuž by v rozčleněné větné struktuře odpovídal subjekt, neboť sloveso zabiť patří k typickým slovesům externí akce s rozčleněným A a Z. Pozice subjektu zůstává neobsazena, neboť externí zdroj daného děje, ležící mimo faktický objekt děje, nemá charakter skutečně aktivního A. Sloven. věty typu Zabilo ho vylučují fakticky životného / aktivního činitele, tj. nejsou ekvivalentní typu Zabili ho, budujícímu na předpokladu aktivního aktantu. Pokud se v slovanských jazycích, které mají v syntaktickém systému konstrukci typu sloven. Zabilo ho, vyjadřuje faktický původce tohoto děje (tak je tomu v jazycích východoslovanských, jen okrajově v polštině, nikoli však v slovenštině), pak dostává podobu aktantu plnícího funkci nástrojovou/příčinnou a konstrukce má charakter bezsubjektový/bezpodmětný, viz např. r. Jego ubilo granatoj, Vodoj podmylo bereg apod.[18]

Konstrukce typu sloven. Máta ho, rus. Menja znobit apod. se jeví jako přechodné mezi typem Zabilo ho na jedné straně a Otec stárne na straně druhé. S typem Zabilo ho je pojí explicitně vyjádřený neaktivní charakter jediného aktantu. Sloveso, které je v tomto typu konstrukce prezentováno jako sloveso externí akce, před[271]stavuje však ve skutečnosti typ akce interní, soustřeďující se na tento jediný aktant, a tedy nelišící se podstatně od typu Otec stárne, kde se děj rovněž koncentruje na jediný aktant, který má charakter neaktivního nositele děje. Objektové ztvárnění jediného aktantu však podporuje takovou interpretaci intenční struktury, jako by zdroj akce ležel mimo daný aktant, AD — Z, Máta ho, Menja znobit, zatímco typ Otec stárne se díky nominativnímu ztvárnění jediného aktantu přizpůsobuje nejrůznějším realizacím typu AZ — D, tj. Otec jde, třebaže u Otec jde má sloveso charakter akční, kdežto v Otec stárne jde o sloveso s významem změny stavu.[19] Charakteristické je, že v jazycích nominativního typu je tento „hloubkový“ Z ztvárněn jako subjekt, obdobný subjektu typu Otec jde, a to proto, že koneckonců ani tento subjekt nevylučuje „hloubkovou“ sémantiku Z, spojuje ji ovšem s funkcí A.

Liší se tedy Otec stárne od Otec jde tím, že v Otec stárne je hloubková funkce A vzhledem k sémantice slovesa (proces ‚změny stavu‘) potlačena. Avšak vzhledem k tomu, že jde o sloveso interní akce, které nemá svůj zdroj/východisko mimo subjekt, nemá ani aktant, který je neaktivním nositelem děje (tj. Z), explicitní podobu subjektu. Skutečnost, že věty typu Otec stárne mají v některých slovanských jazycích stejně jako věty typu Otec jde neosobní protějšky s reflexívním slovesem, tj. Jde se, Stárne se,[20] nezakládá důvod, abychom interpretovali subjekt v obou těchto větách z hlediska hloubkové funkce stejně, neboť předpokladem takovéto reflexivizace není aktivní podíl aktantu na ději, nýbrž jeho význam věcný, tj. fakt, že patří k lexikální třídě personálních substantiv.[21]

3.3. Ve srovnání s jazyky nominativního typu, jejichž představiteli jsou např. jazyky slovanské, v nichž mezi intenční — „hloubkovou“ — strukturou věty a syntaktickým ztvárněním rozhodně nelze hovořit o izomorfismu, jeví se ergativní typ jako symetričtější, pokud jde o vztah mezi povrchovou strukturou, tj. syntaktickou strukturou věty, a strukturou intenční.

Bez ohledu na to, zda jsou funkce aktantu v povrchové struktuře signalizovány tvarem slovesa (jeho „kongruencí“ s jediným aktantem či s oběma), nebo formami substantiv (absolutní pád proti ergativu), či konečně tvarem slovesa i pádem substantiva,[22] důležité je, že absolutní pád (nebo kongruence slovesa s jediným aktantem) odpovídá tomu aktantu intenční struktury, který tak či onak je spojen s pozicí Z. Může přitom jít o Z v rozčleněné struktuře A — D — Z, či o Z v nerozčleněné [272]struktuře AZ — D, a také AD — Z či D — Z, tj. v struktuře externí s agensem implikovaným ve významu predikátu, nebo s A fakticky vyloučeným, jde-li o nepřechodné sloveso stavové. Proti takto pojaté účasti na ději stojí pak aktant s jednoznačně signalizovanou aktivní účastí, tj. A v konstrukcích se slovesy externí akce, v nichž A a Z nesplývají. Stojí tedy proti sobě na jedné straně aktant ztvárněný jako zasahovaný dějem, a to bez ohledu na to, má-li sloveso charakter akce externí či interní (tj. je-li v případě slovesa interní akce tento aktant současně původcem děje či nikoli, jako je tomu u predikátů stavových), na druhé straně pak aktant s explicitně signalizovanou aktivní účastí na ději, oddělený od Z.[23]

Jen zdánlivě je tedy tzv. absolutiv pádem nepříznakovým z hlediska signalizace účasti aktantu na ději (totéž se týká „kongruence“ slovesa), na rozdíl od nominativu, pro který to platí v plné míře. Nominativ totiž koresponduje v hloubkové (intenční) struktuře jak s čistým A u predikátů s charakterem externí akce, tak s nerozčleněným AZ u predikátů interní akce, a navíc s faktickým Z u predikátů stavových (sem lze řadit i osobní pasívum), kdežto např. akuzativ jakožto pád přímého předmětu (ale stejně tak jiné nepřímé pády) je vždy spojen s aktantem v pozici neaktivního účastníka, tj. aktantem tak či onak zasahovaným dějem.[24]

Jediný aktant děje vyjádřeného predikátem může být tedy v jazycích nominativního typu ztvárněn dvojím způsobem: může být vytčena jeho faktická neaktivní účast na ději, a pak dostává podobu nepřímého pádu, tj. syntaktického objektu, nebo charakter účasti není tvarem substantiva signalizován, protože podíl tohoto zpravidla jediného aktantu na ději je dostatečně signalizován sémantikou predikátu.

Tím je ovšem v jazycích nominativního typu zvýrazněna funkce syntaktického subjektu spojeného s nominativem, jemuž v řadě jazyků je prostřednictvím kongruenčních pravidel podřízen predikát, a větná struktura má výrazně unifikovanou podobu. Forma věty zpětně silně působí na interpretaci „hloubkových“ funkcí, tj. skutečnost, že nominativ jakožto pád subjektu pokrývá oblast aktantů v pozici A či AZ, tj. aktantů aktivních, se odráží i v tom, že je takto pseudoaktivně ztvárněn i subjekt, který je pouhým nositelem ať dynamického, či statického stavu.

Proto se jazyky ergativního typu zdají nositelům jazyků nominativního typu „nelogické“, třebaže ve skutečnosti je izomorfismus mezi syntaktickou strukturou a hloubkovou strukturou intenční v těchto jazycích větší. Protiklad absolutivu ostatním pádům zdůrazňuje totiž zasaženost aktantu dějem, a to bez ohledu na to, zda zdrojem tohoto děje je tento aktant sám, nebo externí A. Jsou tedy v pravém smyslu slova orientovány „objektově“, resp. „zásahově“, na rozdíl od jazyků nominativního typu, orientovaných „subjektově“; jazyky nominativního typu přitom zdůrazňují centrální funkci subjektu bez ohledu na jeho „hloubkový“ charakter aktivní či zásahový při nedostatku jiného aktantu.

Znamená to, že absolutiv na rozdíl od nominativu je nepříznakový z hlediska signalizace účasti vyjadřovaného jím aktantu na ději v menší míře než nominativ, o němž to platí v plném rozsahu. Nominativ může ve větné struktuře pokrývat oblast A, AZ i pouhého Z (tj. neaktivního nositele predikovaného příznaku), kdežto absolutiv pokrývá pouze oblast AZ a Z a vylučuje oblast A. Oběma pádům je ovšem společné, že v dvouaktantové struktuře, tj. v protikladu k pádu funkčně specifikovanému, ať už je to akuzativ v nominativní konstrukci či ergativ v konstrukci erga[273]tivní, se stávají rovněž pády specifikovanými z hlediska účasti aktantu na ději, neboť nominativ v protikladu k akuzativu (ale také k jiným nepřímým pádům) nabývá v zásadě charakter aktivní účasti na ději při potlačení rysu Z, a na druhé straně absolutiv stojící proti ergativu získává hodnotu čisté zásahovosti při vyloučení jakékoli aktivity ze strany tohoto aktantu.

 

R É S U M É

Семантическая структура предложения, т. наз. глубинная структура и интенция глагольного действия

Наст. статья представляет собой попытку интерпретации синтаксических конструкций языков номинативного и эргативного строя. В качестве интерпретационной базы используется теория Э. Паулини об интенции глагольного действия, исходным положением которой является представление глагольного действия как неизбежно предполагающего исходный пункт, т. е. своего производителя (агенс/А), и цель действия, или же затрагиваемый данным действием объект (пациенс/П). Отмеченные два «глубинных» актанта в той или иной мере находят отражение в «поверхностной» структуре, представляя собой или два раздельных партиципанта (Отец несет дрова), или один и тот же партиципант (Отец идет), или же имплицитно содержатся в семантике предиката. Языки номинативного/эргативного строя отличаются друг от друга способом представления основных актантов и связанной с ним субъектной/объектной ориентацией структуры предложения. В то время как языки номинативного строя субъектно ориентированы, следствием чего является беспризнаковый характер номинатива как падежа подлежащего, передающего как сему чистого А, так А + П или же чистого П (Отец несет дрова, Отец идет, Дом строится), языки эргативного строя являются скорее объектно ориентированными; абсолютив как беспризнаковый падеж передает семы П или же А + П.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 265-273

Předchozí Přemysl Adamec: K vyjadřování referenční určenosti v češtině a v ruštině

Následující Ludmila Uhlířová: K aktuálnímu členění podřadného spojení vět (konkurence vyjadřování větného a nevětného)