Aktuálnost poznatků o jazycích ergativního typu (Na okraj monografie G. A. Klimova)

Simeon Romportl

[Rozhledy]

(pdf)

Актуальность сведений о языках эргативного типа (Заметки к монографии Г. А. Климова) / L’actualité des connaissances sur les langues du type ergatif (A la marge de la monographie de G. A. Klimov)

[*]Teprve nejnovější jazykověda docenila stěžejní význam syntaktické sémantiky v hierarchii jazykovědných disciplín. Poté, co bylo toto stanovisko zdůvodněno a co byly nastíněny základy moderní syntaktické sémantiky, měl by následovat další zákonitý krok — zhodnocení poznatků a myšlenek shromážděných tradičními disciplínami, které mají k nové teorii blízký vztah. Čelné postavení zaujímá mezi nimi syntaktická typologie, jež soustřeďuje svou pozornost především na otázku specifika ergativní větné konstrukce (EVK), zpravidla na konfrontačním pozadí a v diachronních spojitostech.

Pokusím se vyzdvihnout některé ergativistické poznatky, jakož i nastínit základní osnovu subdisciplíny, a dát vyniknout jejich nejdůležitější spojitosti s tou sférou jazykovědné aktivity, která dnes svou kreativností předčí ostatní. Domnívám se, že jádro ergativnosti je za současného stavu bádání nejvěrněji prezentováno v knize G. A. Klimova,[1] a to jak po stránce faktografické, tak i pokud jde o expozici celé problematiky v její genezi, vzhledem k jejímu současnému stavu a v jejích perspektivách. Pokládám tuto Klimovovu práci za natolik závažnou, že bych své myšlenky rád formuloval na půdorysu jeho knihy.

Kniha je pokusem o sjednocení tradičních i nejnovějších idejí, poznatků a metod zkoumání ergativnosti. Autor knihy seznamuje s celým rozsahem problematiky této disciplíny v její genezi, staví známá fakta do nového světla, dodává jim plastičnosti postulováním určitých teoretických i metodologických předpokladů, s nimiž dobře harmonují také výsledky nejnovějšího bádání jak z oboru ergativnosti samé, tak z oboru teoretické syntaxe i z jiných obecnějazykovědných disciplín. V díle je patrný autorův záměr překonat závislost na představách průkopníků vědeckého zkoumání ergativnosti, dostat se nad empirismus, vymanit se z područí obecně teoretických a obecně metodologických idejí humanistických věd 19. a počátku 20. stol. Autor buduje moderní teorii, založenou na pojetí ergativnosti jako strukturního principu a usiluje o nastolení větší metodologické kázně.

Spektrum jevů spadajících pod kompetenci teorie ergativnosti je v době geneze této teorie ještě velice chudé. Také rozsah jazyků braných v úvahu je omezený. Během více než stoletého vývoje se však v obou směrech rozšiřuje záběr a vyvíjejí se představy o strukturní spjatosti objektů jmenované teorie, o jejich dynamických tendencích a diachronních procesech. Cesta, plná tápání, rozporů a nedorozumění [122]jak věcných, tak terminologických (37—8), má přece výrazně vzestupný charakter a v současné etapě přináší již rozsáhlou, vnitřně propracovanou teorii, vyznačující se návazností na širší problematiku synchronní i diachronní a charakterizující svůj předmět jako komplex jevů určitého, přechodného stadia v historickém vývoji jazykových struktur.

Nejstarším a přitom stále základním pojmem teorie ergativnosti je pojem ergativní větné konstrukce. V proměnách jeho chápání a v opětovných pokusech o jeho co nejvýstižnější definici se vývoj celé teorie do značné míry zrcadlí. První indicií, která dala tušit svébytnost EVK, bylo monopolní postavení věty s pádově kategoriálním vzorcem N_obl. + V + N_rect. jako věty přechodné. Tento vzorec vyhovuje také pasívní konstrukci nominativní větné typologie, přesto však nelze oba větné typy ztotožňovat; pasívní větná konstrukce koexistuje v jazyce s ní konkurující konstrukcí aktivní, jejíž je transformací. Není-li takové konkurence, nerozlišuje sloveso diatezi a představa trpného rodu je iluzorní. Přesto se v teorii ergativnosti po mnoho desítiletí kvalifikovaly i bezkonkurenční věty zmíněného typu jako pasívní a na jejich základě se jako pasívní charakterizovaly také celé jazyky (9—18). Ovšem problematičnosti takovéhoto hodnocení si byli badatelé vždycky vědomi (16, 17), proto se hledaly i cesty jiné.

Bylo to hledání svízelné. Nejprve bylo nutno se vymanit z područí taxonomického aparátu teorie jazyků nominativního typu, která jakožto jediná známá teorie tohoto druhu dlouho platila za univerzální. Ruku v ruce s reinterpretováním příslušných struktur se pak musela budovat nová typologická koncepce. — Dokud setrváváme na stanovisku pasívnosti EVK, zůstáváme se všemi důsledky na jisté půdě propracované nominativní typologie (10); substantivum v nepřímém pádu je pro nás přísl. určením, jméno v přímém pádu podmětem, a to jak v domnělé pasívní transformaci věty přechodné, tak ve větě jádrově nepřechodné. Pádu formálního podmětu můžeme pak u obou typů větných konstrukcí směle říkat nominativ, pád činitele, tj. formálního přísl. urč. (či snad nepřímého předmětu), musíme však skutečně považovat za nepřímý. Avšak jakmile opustíme stanovisko pasívnosti, začneme ve všech uvedených ohledech ztrácet pevnou půdu pod nohama. Jazykověda se dostává mimo sféru platnosti svých tradic a zkušeností (10). Tuto okolnost si mnozí uvědomovali natolik živě, že při tvorbě nové, nezávislé koncepce ergativnosti odmítali i řadu nejzákladnějších a nejosvědčenějších jazykovědných pojmů.

Tak první velký problém představovalo další řešení otázky diateze. Badatelé se na jedné straně snažili přihlížet k jazykovému povědomí uživatelů ergativních jazyků, shodně dosvědčujících, že ergativním konstrukcím rozumějí jako aktivním (15—6, 106—7), na druhé straně se jim však zdálo absurdní operovat s aktivností, nelze-li ji v daných jazycích konfrontovat s pasívností. Proto v teorii našla koncepce aktivnosti jen málo přívrženců — převážná část nové vědecké generace se přiklonila ke koncepci neutrálnosti (18—21); na tyto pozice přešli i někteří dřívější zastánci teorie pasívnosti, která charakterizovala starší generace znalců ergativnosti. Někteří novější badatelé se pak snaží zrevidovat sám obsah pojmu (rodová) diateze. (Pojem neutrálnosti zůstává stále značně neurčitý. Někteří ji chápou jako mediálnost, většina však jako naprostou rodovou indiferentnost. Tu se dokonce jistá skupina badatelů snaží vysvětlovat jmenným původem slovesa (21—4). Tento názor se však zdá být nesprávný.)

Také ve sféře syntaxe větných členů se přestávalo uvažovat v kategoriích subjekt — predikát — objekt. Již se nekladla otázka, kterým částem věty přechodné přisoudit statut toho či onoho z těchto typologicky klíčových větných členů. Místo toho se empiricky zkoumají vlastnosti příslušných částí věty a hledá se, které z nich mohou tyto části co nejvýstižněji reprezentovat (73—80). Přitom většině badatelů uniká (formálně) strukturní specifikum syntaxe, takže je pomíjejí a volí kritérium z oblasti sémantické, správněji bychom však řekli onomaziologické. Struktura věty [123]přechodné se vystihuje nesyntaktickými pojmy typu agens — actio — patiens (agent — action — goal apod.), u věty nepřechodné se mluví např. o nositeli a příznaku (74—8, 94). Ačkoli tento způsob pojmenování převládá, můžeme nalézt u různých autorů terminologii značně rozmanitou, přesto se však za ní skoro vždy skrývají stejné pojmy.

Skrytě onomaziologické je také takové řešení, kdy větné členy jazyka ergativní typologie pojmenujeme podle jejich protějšků v jazycích typologie nominativní, za předpokladu, že přitom není volba názvu motivována zřeteli formálně syntaktické analogie s příslušnými protějšky, nýbrž zřeteli analogie sémantické. Říkáme potom podmět větnému členu v ergativním pádu a předmět vět. členu v absolutním pádu proto, že prvý vyjadřuje agens a druhý patiens, stejně jako stejnojmenné členy přechodné věty nominativní, které jsou v této větě vyjadřovány nominativem a akuzativem. Při takovém terminologickém úzu však hrozí nebezpečí, že budeme pod příslušné názvy subsumovat onomaziologické hodnoty i tehdy, když jsou tyto názvy, jak je tomu např. právě u našeho autora, motivovány formálně syntakticky. Konfúzi může v každém takovém případě zamezit jedině seznámení s autorovou koncepcí. — G. A. Klimov větné členy pojmově kvalifikuje podle jejich syntagmatické organizace, spočívající v hierarchické nadřazenosti predikačního syntagmatu (subjekt + celá přísudková část) nad syntagmatem kompletivním (predikát + objekt) (79—93), společné přechodným větám jak nominativního, tak ergativního typu; sémantickou koncepci větných členů přitom Klimov odmítá. Je třeba zdůraznit, že nacházením společných rysů syntaxe ergativních jazyků se syntaxí jazyků typologie nominativní, přispívá autor k překonání ideové izolovanosti teorie ergativních jazyků.

V morfologii se specifikum a také izolovanost teorie ergativnosti prozrazuje hlavně v soustředění pozornosti na problematiku syntaktických pádů (24—30) a na otázky shody slovesa se jmény tvořícími jeho intenční doplnění (98—9). Vývoj morfologického aspektu pádu nebyl nepodoben vývoji jeho aspektu syntaktického — jistě do značné míry proto, že má sémantika syntaktických pádů styčné oblasti se sémantikou větných funkcí. Snaha směřující k vytvoření uzavřeného systému, specifického jen pro ergativní jazyky a nejevícího shodu s pádovými teoriemi ostatních jazykových typů (112—4), je však v této oblasti ještě problematičtější než v oblasti syntaxe větných členů (110—7), protože je zde navíc nutno přihlížet k paradigmatickým vztahům s ostatními pády (24—5, 113—7). Jeden z typických projevů této snahy se až do písmene shoduje s analogickými projevy v oblasti syntaxe — používá se při něm totiž známých již onomaziologických názvů agens a patiens, nikoli však pro větné členy, nýbrž pro pády (agens = ergativ, patiens = absolutiv) (25—6, 112—3).

Vyskytují se ještě jiné specifické termíny, hlavně pro ergativ, jako např. aktivní pád (113), casus energeticus aj. (Prvého z nich je nyní nutno se vystříhat, a to od té doby, co byl objeven a pojmenován nový typ jazyků — jazyky aktivní (215—26), a jejich podmětu se dostalo terminologického názvu aktivní pád.) Současný sovětský úzus se, jak se zdá, ustálil na termínech ergativ—absolutiv (112) (absolutiv místo původního nominativu, tedy jako jednak pád přímého předmětu, jednak pád podmětu věty nepřechodné).

K problematice teorie ergativnosti patří rovněž otázka, zda, resp. do jaké míry je ergativní pád pádem přímým (36, 116) (přímost absolutivu je samozřejmě evidentní). Tato otázka je paralelní s problematikou těsnosti—volnosti jmenných doplnění přísudku. Rozvržení argumentů pro a proti zde variuje od jazyka k jazyku. V mnoha jazycích se totiž vyskytuje ergativ výlučný (tzn. takový, kterého v daném jazyce nelze použít pro vyjádření příslovečného určení), kdežto v jiných je ergativ (syntakticky) polysémický (113). První má přirozeně k pádu přímému blíže než druhý (116). Funkci podmětu věty s ergativní konstrukcí však neplní ve všech jazycích ergativ (který je odnoží instrumentálu); mnohdy je to dativ, genitiv (21—3), nebo některý [124]pád lokativní sémantiky (ablativ, elativ, lokál, …), popř. obecný nepřímý pád (114, 117, 186) — všechny vesměs polysémické, takže v nich rovněž postrádáme rozhodující argument, na jehož základě bychom je mohli zařadit buď jako přímé, nebo nepřímé (117).[2]

Podobně jako teorie slovesného rodu prošla také pádová teorie ergativních jazyků dlouhým vývojem. Ve zkratce bychom jej mohli vystihnout formulováním čtyř principů, které si jazykovědci museli postupně osvojit, aby se propracovali k dnešnímu pojetí. Pořadí je zvoleno tak, že zhruba odpovídá hlavní myšlenkové linii vývoje, ale především odpovídá také zásadám logického vyplývání. Jsou to tyto principy: (1) Pád agentu věty přechodné se považuje za zvláštní pád podmětu (nikoli příslovečného určení nebo nepř. předmětu), který není ani nominativem, ani jednoznačným pádem nepřímým; v různých podtypech vět má blíže k tomu, či onomu pólu. (2) Pád přímého předmětu se nepovažuje za akuzativ. (3) Pády přímého předmětu a podmětu věty nepřechodné se považují za totožné. (4) Pád přímého předmětu se nepovažuje za nominativ (111—2).[3]

Citované principy mohou zároveň sloužit jako kritéria typologické „čistoty“, chceme-li hodnotit adekvátnost různých pádových teorií ergativních jazyků. Už splněním jedné z těchto podmínek nabývá koncepce pádového systému charakteristických rysů speciální teorie pádu ergativních jazyků. Dodržení všech čtyř podmínek pak kvalifikuje takovou teorii jako důsledně ergativní.

Také morfologie v sobě skrývá vedle rysů specificky ergativních i vlastnosti společné jazykům ergativní a nominativní typologie. Nejdůležitější z nich je podle mého soudu skutečnost, že trojici větněčlenských funkcí (subjekt věty přechodné, přímý objekt, subjekt věty nepřechodné) odpovídá v jazycích obou typů jen dvojice příslušných morfologických prostředků, sloužících signalizaci těchto funkcí (ergativ a absolutiv v jazycích ergativních, nominativ a akuzativ v jazycích nominativních).

Uspořádání pádových morfologických prostředků v jazycích ergativní typologie mělo velký heuristický význam nejen pro identifikaci ergativnosti, ale také pro její teoretické prohloubení. Jestliže v jazycích nominativních nás formální shoda podmětu ve větě přechodné a nepřechodné zákonitě vede k představě o jejich totožnosti, nutí nás u jazyků ergativních fenomén morfologické odlišnosti podmětů věty přechodné a nepřechodné k tomu, abychom oba podměty, a s nimi i celé větné konstrukce, považovali za zásadně odlišné, a fenomén morfologické shody přímého předmětu s podmětem věty nepřechodné nás nutí přesto počítat s oběma typy vět v jejich vzájemné relaci. Protože pak jsou všechny konstitutivní rysy větného typu koncentrovány ve valenčních vlastnostech predikátu, lze vlastně vzájemnou relaci mezi oběma typy vět redukovat na relaci mezi přechodným a nepřechodným slovesem (68—70). Tímto směrem se také obrací pozornost celé moderní teorie ergativnosti. Rozdíl mezi slovesy přechodnými a nepřechodnými se srovnává s jinými syntakticky relevantními korelacemi sloves. Do popředí zájmu se znovu dostává otázka pasívnosti, obdoba trpného slovesa se však tentokrát spatřuje ve slovese nepřechodném a může jí být dáván dvojí smysl, totožnosti nebo podobnosti.[4] První alternativa je [125]motivována (formálním) valenčním potenciálem trpného slovesa, dovolujícím (podobně jako u všech sloves nepřechodných) jen jedno nominální doplnění, které je obsazeno výrazem pro patiens. Výraz pro agens pak dostává statut příslovečného určení a jako takové nefiguruje ve vzorci valenčního potenciálu (takže je třeba jej považovat za fakultativní). Úplnou shodu sloves trpných s nepřechodnými porušuje po stránce formální jen morfologický příznak, charakterizující většinou trpná slovesa, ale někdy je těžko najít čistě formální kritérium pro rozlišení mezi skutečnou pasívní morfologií a jiným formantem (srov. např. Chrakovskij, o.c.).

Jako přijatelnější se jeví druhá koncepce, neboť ponechává rezervu pro případné sémantické i syntaktické specifikace. Tato koncepce nadřazuje pojem diateze pojmu slovesného rodu, charakterizujíc rozdíly co do přechodnosti - nepřechodnosti slovesa jako nerodovou diatezi (104—8, 119—20). Závadou takové koncepce by ani tak nemusela být skutečnost, že se při ní v nominativních jazycích kříží dvě diateze (rodová a intenční), jako spíše potřeba praktického zřetele k tomu, že se právě v ergativních jazycích, kvůli nimž se kategorie intenční diateze navrhuje, vyskytuje jen nepatrné množství sloves schopných ji rozlišovat tvaroslovnými nebo čistě konverzními prostředky, popř. že v nich taková slovesa scházejí vůbec. Jde o tzv. slovesa labilní (104—8) či difúzní (118—24), tvořící ve všech těchto jazycích neproduktivní skupinku, jež se bez zřetele na příbuzenské nebo areální vztahy daných jazyků vyznačuje příslušností ke stejnému lexikálně sémantickému okruhu. Navíc všechny ergativní jazyky tuto skupinku postupně odstraňují; proto dnes již v mnoha ergativních jazycích schází, avšak v řadě z nich je přitom ještě zaznamenána ve starší literatuře.

To svědčí o tom, že v organismu ergativních jazyků je skupina labilních sloves jakoby cizím tělesem. Fakta historického vývoje těchto jazyků dokazují, že příslušná slovesa nejsou motivována týmž principem, který je odpovědný za jevy ergativní typologie, nýbrž principem jazyků tzv. typologie aktivní, o nichž je dnes známo, že byly vývojovým předstupněm jazyků ergativních. Skutečným exponentem ergativnosti je, pokud jde o sféru slovesnou, typ slovesa (intenčně) stabilního (68—70). Stabilními se rozumějí taková slovesa, která nepřipouštějí střídání hodnot přechodnosti—nepřechodnosti v mezích jediného slovesného lexému, takže se zmíněný protiklad musí realizovat lexikálními dubletami. To znamená, že o tom, zda má mít určitá věta strukturu ergativní, nebo absolutní, rozhoduje slovesný lexém.

Speciální stránku morfologickotypologické problematiky představuje otázka shody slovesa se jmény tvořícími jeho intenční doplnění. Pro teorii ergativnosti jsou z ní relevantní jen aspekty týkající se vyjadřování syntaktických pádů, jmenovitě rozdíl mezi tzv. typem slovesným (42—3, 45) na jedné straně a ostatními typy, tj. (čistě) jmenným a smíšeným, na straně druhé (97—104). U (čistě) slovesného typu se pádové významy označují tvarem koncentrického slovesa, konkrétně určitými jeho afixy, k nimž pádově amorfní jmenná doplnění tvoří apozice. Větněčlenskou funkci jmen tedy rozpoznáváme podle podoby a umístění afixů v morfematickém modelu slovesa a jím řízených jmen ve slovosledném modelu věty.

Vzájemná distribuce afixů a s nimi souvztažných jmen odpovídá ve většině inkorporujících jazyků (nikoli však ve všech) normám ergativnosti, tzn. že i při tomto morfologickotypologicky méně obvyklém způsobu vyjadřování syntaktických pádů platí známá korelace mezi větami ergativní a absolutní konstrukce, mezi ergativním a absolutním pádem, a měli bychom dodat, také mezi slovesem přechodným a nepřechodným. Srov. schémata pro ergativní a absolutní větu:

S O a_abs.-a_erg.-V, S a_abs.-V.

Často se o slovesných afixech mluví jako o přímých ukazatelích syntaktické funkce. Ve skutečnosti však jim jejich funkční nejednoznačnost (srov. O : a_abs., S : a_abs., S : a_erg.) vtiskuje spíše charakter pádů, tj., sit venia verbo, jistých propojovacích [126]uzlů mezi syntaktickou funkcí a její vnější (morfematickou) manifestací (princip synonymie a homonymie větných členů a forem).

Slovesné odkazovací afixy vznikly v době, kdy se v jazyce ještě uplatňovala sémantická determinanta aktivní jazykové typologie (215—26), v níž se mj. signalizují základní syntaktické vztahy mnohoznačnou shodou slovesa s jeho jmény. V aktivních jazycích se touto shodou realizuje syntakticky relevantní sémantické rozlišování predikátů. Východiskem je třídění substantiv podle sociálně aktivních a inaktivních denotátů. To se zobrazuje mj. do zájmen, a s nimi, ježto jsou zájmena jako odkazovací morfémy inkorporována do slovesného tvaru, se přenáší také do sloves. Prostřednictvím svých afixů se tedy může koncentrické sloveso shodovat třeba i se všemi svými jmennými doplněními, a to v souboru kategorií (jež každý afix označuje spojitě), který někdy dosahuje až tohoto složení: osoba, třída, jmenný rod, číslo. Teprve další vývoj může vést k nastolení sémantické determinanty ergativnosti: morfologicko-sémantické vztahy mezi slovesem a jmény se začnou (zobecňovat a) chápat syntakticko-sémanticky, charakteristika celé větné konstrukce se koncentruje do slovesa, a to se stává určujícím členem celé věty. Kongruenční morfémy slovesa se přitom stávají (pádovými) ukazateli větněčlenské funkce jmenných doplnění.

V jazycích smíšeného typu (43—4) obsahují substantivní tvary pomocný morfém, signalizující souvztažnost jména s pádovými afixy slovesa. Někdy už musíme takové substantivní tvary považovat za skutečně pádové — záleží jen na tom, zda a jak jsou zařazeny do paradigmatické řady s pádovými tvary lokativní a okolnostní sémantiky. Slovesné pádové afixy jsou zde jako redundantní vystaveny dynamickému tlaku, směřujícímu k jejich přehodnocení ve formální prostředky pádové kongruence se substantivem. Jejich úloha při označování pádu se tím blíží úloze, kterou plní při označování ostatních jmenných kategorií (osoby, třídy, rodu, čísla).

Jmenným typem vyjadřování syntaktických pádů se rozumí způsob všeobecně rozšířený v evropských jazycích, kdy se pád projevuje pouze v morfologické podobě jména (42, 44), ať už syntetické, analytické, nebo složené (např. syntetický pád s předložkou nebo postpozicí). Protože ergativní jazyky čistě jmenného typu tvoří jen nepatrnou menšinu, je problematická otázka shody slovesa a jeho podřízenosti nebo nadřazenosti pro teorii ergativních jazyků charakteristická a dříve se považovala za podstatnou.

Rámcově se s teorií ergativnosti počítá jako s teorií syntaktickou. Z charakteru hlavních problémových okruhů je však patrno, že se převážný díl všeobecné pozornosti dosud věnoval problematice morfologické. Již řada badatelů upozorňovala, že teorie ergativnosti stále nemá svou definici formulovanou v syntaktických pojmech (35—6); většina definic se opírá o pojem pádu, popř. slovesného rodu, a přitom často zanedbává i strukturní vztahy mezi jednotlivými větnými typy uvnitř celého systému ergativního jazyka (14—5, 26—7, 47—9). Klimov vyvozuje z této situace důsledky a předkládá vlastní syntaktickou definici ergativnosti, která má postihnout její hloubkovou syntaktickou strukturu: „… (v rámci ergativní typologie) … se chápe subjekt přechodného děje jinak než subjekt nepřechodného a objekt děje přechodného stejně, jako subjekt nepřechodného (…). Z toho vyplývá, že ergativní konstrukce je modelem tranzitivní věty ergativní typologie, kdežto absolutní konstrukce je modelem její intranzitivní věty (48)“.

Svou koncepci opírá Klimov o nejlepší domácí tradice v oboru teorie ergativnosti, především o dědictví I. I. Měščaninova. Ergativnost pojímá nejen jako jev celosyntaktický, nýbrž celojazykový (39—40). Objevuje její charakteristické rysy ve všech rovinách jazykové struktury a zamýšlí se nad relevancí jak jednotlivých jevů ergativnosti, tak celých strukturních rovin jazyka. Ergativnost se mu jeví jako princip výstavby hloubkových syntaktických struktur ergativního typu (autor rozlišuje univerzální hloubkové struktury a hloubkové struktury určitého jazykového typu) a jemu přizpůsobený a podřízený realizační aparát těchto struktur (47). Jako [127]princip trvá ergativnost v komplexu různých strukturních skutečností, které Klimov nazývá implikacemi ergativnosti (68). Aby je odlišil od jevů, které jsou sice pro ergativní jazyky rovněž charakteristické, avšak nejsou principem ergativnosti motivovány, užívá pro ostatní příznačné jevy termínu frekventálie (61, 68, 117—8).

Podíl implikací na výstavbě hloubkových syntaktických struktur ergativního typu je hierarchizován. Dominující úlohu má protiklad přechodnosti - nepřechodnosti, zvaný sémantickou determinantou ergativnosti. Jak již víme, řadí ji Klimov — leč pouze s platností pro jazyky ergativní typologie — do roviny lexikální.

Teprve na druhém místě jsou implikace syntaktické. Jejich jádro tvoří hloubková struktura větných konstrukcí ergativní větné typologie, totiž konstrukce ergativní a konstrukce absolutní. Nemáme si ji představovat jako soubor určitých sémantických univerzálií — ten by odpovídal univerzální hloubkové syntaktické struktuře, schopné realizovat jakékoli větné konstrukce. Určitá typologická vyhraněnost jazyků však svědčí o tom, že se univerzální (syntakticko-)sémantický substrát na cestě k povrchové realizaci „lomí“ v semiuniverzálních hloubkových strukturách, které jsou odpovědné za celkový typologický charakter jazyka (47). Rozumím-li Klimovovi správně, je tedy hloubkovou syntaktickou strukturou v jazycích ergativní typologie průmět vět z univerzální hloubkové syntaktické struktury do vrstvy představující specifickou hloubkovou strukturu ergativnosti. Autor sám ji nazývá „… (abstraktní rovinou), kde mohou syntaktické kategorie … korespondovat s pojmovými (47).“

Pro syntaktický pojmový inventář jazyků ergativní typologie postuluje Klimov tyto pojmy: podmět věty nepřechodné, podmět věty přechodné, přímý předmět, nepřímý předmět, dále pojmy absolutní větná konstrukce a ergativní větná konstrukce jako korelativní veličiny celostní ergativní typologie. Ta je pak součástí ergativního systému jazyka jako celku (39—40).

Součástí syntaktických implikací ergativnosti a snad také součástí hloubkové struktury ergativní větné typologie je ještě princip dvoučlennosti obou základních větných konstrukcí této typologie (79—93). Syntagma predikát — objekt nestojí na stejné úrovni jako syntagma subjekt — predikát; je kompletivní, tzn. že objekt, ovšem jen přímý, je složkou přísudkové části, nikoli rovnocenným partnerem subjektu, jak se někdy mylně domnívali někteří kavkazologové, kteří ze skutečnosti, že v mnohých ergativních jazycích odráží morfologická struktura slovesa (také) předmět, vyvozovali koncepci trojčlenné věty (36, 81—2, 88). Byl to však rovněž projev morfologického přístupu, neboť rozhodující zde musí být ukazatele syntaktické; ty pak svědčí jednoznačně ve prospěch koncepce dvojčlennosti. Nejdůležitější z nich jsou hranice rytmicko-intonačního obrysu věty (80, 87) a pravidelný výskyt přímého předmětu v bezprostředním sousedství slovesa (86), takže může docházet až k jeho inkorporativnímu spojování se slovesem (86) (při slovosledu S O V, který je rovněž charakteristický pro ergativní větnou konstrukci) (85, 93—5).

V jádru též morfologická koncepce jednočlennosti vět ergativní typologie (88), inspirovaná koncentričností slovesa v mnohých ergativních jazycích, nedošla významnějšího rozšíření.

Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od sféry relací na základě morfologických vlastností zde subjekt nepřechodné věty nejeví shodu s objektem věty přechodné, nýbrž s jejím subjektem, podobně jako u jazyků nominativní typologie. To bude také patrně jediné kritérium na půdě jazyků ergativní typologie, jež dovoluje, abychom v těchto jazycích zahrnovali obě varianty podmětu pod jediný zevšeobecňující pojem podmětu, aniž bychom se přitom uchylovali ke kritériím typologie nominativní.

Jediná bezesporná morfologická implikace ergativnosti se týká pozičních pádů. Je těsně spojena s implikací syntaktickou, a to tou měrou, jakou jsou poziční (syntaktické) pády spojeny se svými větněčlenskými funkcemi. Odhlédneme-li od nesmír[128]né rozmanitosti všech možných způsobů, jakými se v ergativních jazycích pády vyjadřují, zůstane invariantní jen požadavek rozlišování pádu ergativního (jako pádu podmětu věty ergativní konstrukce, tj. přechodné věty ergativní typologie), absolutního (jako pádu podmětu věty absolutní konstrukce, tj. nepřechodné věty ergativní typologie, a zároveň předmětu věty ergativní) a pádu nepřímého předmětu kterékoli věty ergativní typologie, tedy dativu (110). Tyto pády je třeba chápat na jedné straně ve vzájemných spojitostech, na druhé jako invarianty stojící v pozadí všech svých možných realizací (slovesné, smíšené, jmenné syntetické i analytické ve všech jejich variacích) (97).

Autor naznačuje, že by se za implikaci ergativnosti mohla považovat také nepřítomnost rodového rozlišování slovesa. Ačkoli sám uvádí výjimečné případy ergativních jazyků, které tuto zásadu porušují (105—6), přece není jisté, zda v nich již nejde o rys nominativní typologie.[5]

Ergativní a absolutní afixy sloves u slovesného a smíšeného morfologického typu jsou sice co do geneze motivovány principem aktivní typologie, ale po převládnutí determinanty ergativnosti začínají se hodnotit také jako ukazatele přechodnosti či nepřechodnosti (při zachování svých původních funkcí). Takové pojetí je motivováno determinantou ergativnosti, a je proto na místě je rovněž považovat za implikaci ergativnosti, třebaže bývá někdy těžko zjistit, kdy už jazyk přechodnost - nepřechodnost (ve smyslu všeobecně generalizované kategorie) skutečně rozeznává. Okolnost, že se s uvedeným jevem nesetkáváme ve všech ergativních jazycích (schází u jmenného typu), není rozhodující.

Hlavním motivem Klimovova pokusu byla zřejmě snaha překonat nejednotnost a vágnost koncepce i pojmosloví dosavadních prací o ergativnosti, jimž autor vytýká, že nerespektují strukturní organizaci jazyka, nechávajíce především pronikat fakta roviny morfologické do kompetenční sféry syntaxe. Z poznatku, že je tento morfologický postup společným rysem víceméně všech jmenovaných prací, se však autor nepokusil nic vytěžit (spontánnost morfologického postupu by mohla svědčit o tom, že se intuitivně cítí za nositele specifika ergativnosti zvláštní funkce pádu v syntaktické struktuře). Místo toho usměrňuje svůj zájem na řešení otázky, jak rozpoznaný nedostatek překonat. Proto především klasifikuje známá fakta, úzkostlivě se snaže respektovat hranice mezi rovinou lexikální, syntaktickou a morfologickou, a především z tohoto hlediska posuzuje míru přijatelnosti jejich dosavadních interpretací, hlavně pojmoslovných. (Tuto stránku díla jistě ocení sestavovatelé popisných mluvnic, neboť se jim v něm konečně dává poměrně bezpečné vodítko pro stále ještě problematický strukturní popis vnitřně rozporných ergativních jazyků.) Tou měrou ovšem, jak autor postupuje od implikací k frekventáliím a od synchronního pohledu k diachronnímu, ustupuje také jeho klasifikační obezřetnost zájmu o postižení dynamických spojitostí mezi jazykovými skutečnostmi, spojitostí, které ovšem nerespektují hranice mezi strukturními vrstvami jazyka. Není pochyb, že pro postižení specifika ergativnosti jsou právě tyto zřetele nejpodstatnější. V knize se také několikrát setkáváme s charakteristikou ergativního systému jako přechodného stadia na vývojové cestě jazyka od aktivního typu k typu nominativnímu. S tímto dynamickým aspektem se přísné rozlišování podle strukturních rovin prolíná dost nešťastně. Snaha po slučování neslučitelného, statiky s dynamikou, zatemňuje myšlenkovou strukturu některých pasáží. Dynamické tendence autor často odvozuje teleologicky z výsledku diachronních změn a jde mu především o změny strukturního statutu důležitých jevů, náležejících těm či oněm strukturním rovinám.

[129]Přechod od aktivního systému k ergativnímu interpretuje Klimov pomocí diachronní charakteristiky jako generalizaci subjektu. Jaké hybné síly však tento proces uvádějí do chodu a jakými cestami se uskutečňuje, zůstává nevysvětleno. Teoreticky lze přece uvažovat aspoň o čtyřech možnostech: buď je stimulem přechodu potřeba expanze aktivního nebo neaktivního substantiva (ve funkci podmětu) do distribučního prostoru vymezeného slovesem opačné třídy, anebo podobná potřeba aktivního nebo stativního slovesa pojit se se subjektem původně nekorespondující jmenné třídy.

Poněkud zaráží, že právě ve spojitosti s otázkami geneze věnuje Klimov poměrně málo pozornosti té stránce ergativnosti, kterou v synchronním popisu klade na první místo, totiž obligátní lexikální diferenciaci sloves přechodných a nepřechodných. Tato „determinanta ergativnosti“ provází ergativní systém již od jeho zrodu a přetrvává v jazycích ještě dlouho poté, co z nich ostatní rysy ergativnosti vymizely. V této souvislosti by nemělo ujít naší pozornosti, že se u derivačních dublet, v nichž je fundujícím členem sloveso nepřechodné. tvoří přechodný člen veskrze prostředky zfaktitivňujícími nebo zdokonavujícími (původně snad pouze zdokonavujícími).[6] Srovnejme s tím výskyt ergativních konstrukcí jen v tzv. aoristových, popř. perfektních časech v jazycích s nedůsledně realizovanou ergativností (96). Právě v těchto fundujících nepřechodných slovesech hledejme klíč k vysvětlení celého procesu geneze ergativnosti. Nikoli až ergativní pád, nýbrž už produktivnost stativních sloves nepřechodných (sloves vývojově značně novějších, jejichž vznik má patrně společné kořeny s genezí jména[7] nebo aspoň je existencí jména podmíněn) značí počátek této významné přestavby jazykové struktury. Neproduktivní skupina aktivních sloves přechodných přestala v bezprostředně preergativní fázi vývoje stačit vyjadřovacím potřebám, tak jak se množily s postupující dělbou práce. Vývoj k ergativnosti je pak cestou k vyřešení této krize. V jazycích, které se jí vydaly, musely již pro ni existovat předpoklady, totiž právě otevřený systém sloves stativních, schopný pružného rozšiřování cestou bezprostředních slovotvorných odpovědí na konkrétní nově vznikající vyjadřovací potřeby.

Stativní sloveso, jakožto sloveso stavové (v širším slova smyslu), má se slovesem přechodným (vlastně aktivním) společnou jen svoji predikátovou platnost — lexikálně sémanticky stojí mnohem blíže jménu, protože nedovede postihnout predikovaný příznak za jeho dialektické proměny. Do aspektuálního systému se statičnost slovesného významu promítá jako nedokonavost, kdežto ona dialektická dynamičnost, která je imanentní vlastností primárního slovesa, se jeví jako dokonavost. Přechodnost pochopitelně staví na této slovesné vlastnosti, a proto může k ergativizaci větné konstrukce docházet jen u dokonavých odvozenin od stativních sloves. Vznik a šíření ergativnosti pak přispívá k zevšeobecnění této vidové derivace, neboť ta se pro ergativizační proces stává obligátním předpokladem. Její komplementární protějšek, rovněž obligátní derivace znedokonavující (která mnohdy přebírá také funkci znepřechodňující) přispívá ke generalizaci a obligátnosti vidového protikladu vůbec.

Jestliže je v aktivní větné konstrukci séma přechodnosti vázáno na sloveso (stejně jako v konstrukci nominativní a ve vyvinuté konstrukci ergativní), pak do vznikající EVK vstupuje s tím jejím členem, který v ní bude fungovat jako podmět. Tak se toto séma redistribuuje a vlastní exponent mu navíc propůjčuje povahu samostatného znaku (řádu pádového morfému). Vyčleněnost tohoto sématu z komplexního vý[130]znamu asymetrické znakové jednotky, jakou bylo v aktivní větné konstrukci původní aktivní (přechodné) sloveso, charakterizuje pak složitý ergativizační proces jako analytický, neboť při něm vzrůstá celkový počet morfémů v struktuře. (Daný proces je neobvyklý, pokud jde o rámec struktury, v níž probíhá: jestliže se při nejznámějších typech analytického tvoření obyčejně používá predikačního nebo supletivního syntagmatu, a to se potom degraduje na morfologickou strukturní úroveň jedné ze svých složek — která bývá stejné struktury se syntagmatickým modelem syntetických členů motivujícího paradigmatu —, pak při ergativizaci větné struktury se degraduje determinantní syntagma v syntagma predikační.)

Uvnitř syntagmatu nejednou proběhne sémantický proces, kterým se vzdálí skutečný význam struktury od sémantického komplexu pouze signalizovaného složkami syntagmatu, popř. se vnitřně přeorganizuje. (Je proto bezpečnější vycházet z „motivujícího“ paradigmatu než z „fundujících“ syntagmatických složek.) Také EVK jakožto funkční jednotka má v různých svých vývojových fázích proti své původní IC-struktuře posunutou sémantiku, která se mnohde prosadila a zakořenila do té míry, že dokázala celou IC-strukturu přeorganizovat a přehodnotit význam jejích složek. Tento proces však ještě není dostatečně osvětlen. Postrádáme zatím přiměřeně propracovanou teorii syntaktické dynamiky a také neznáme potřebné podrobnosti o výchozí, ani o cílové struktuře. Můžeme si např. dovolit výchozí strukturu interpretovat jako transpozici souvětí (s důsledkovým, důvodovým nebo dokonce příčinným vztahem) nebo spíše máme výraz v ergativním pádu považovat i v hloubkové struktuře za jednočlenný? Klimov na jednom místě v náznaku připouští možnost prvou, podle níž by se přechodná věta mohla jevit jako transformace dvou vět nepřechodných, z nichž jedna je nominalizována elipsou přísudku (41—2), dále se však touto myšlenkou nezabývá. Takovému mechanismu vzniku by mohla nasvědčovat také pozitivní dvojfázovost (vlastně třífázovost: výchozí stav — moment změny stavu — výsledný stav) přechodného slovesa dokonavého.[8] U bezpředmětových sloves dokonavých se totiž sémantika první fáze omezuje jen na kontradiktorickou negaci fáze třetí. Pozitivní význam, odlišný od významu fáze třetí, má první fáze jen u sloves přechodných (popř. snad vůbec předmětových), v nichž jsou oba po sobě následující pozitivní stavy navzájem integrovány vztahem příčiny a následku (resp. i jiným vztahem). Ten je také kritériem relace mezi oběma jmennými doplněními přechodného slovesa, z nichž jedno zároveň denotuje prvek jedné, druhé prvek druhé z obou tříd definovaných sémantickými kvalitami výchozího a výsledného stavu. Taková sémantická struktura skutečně může být synonymně vyjádřena souvětím, v němž je každý z obou stavů reprezentován samostatným slovesem (a nemusejí to být ani slovesa nedokonavá, neboť příslušným fázím přechodného slovesa mohou odpovídat výsledné fáze sloves dokonavých) a vztah podřadicím spojovacím výrazem (nejspíše příslovečnou spojkou, u souvětí paralelního s EVK pádem). Proto snad může přijít v úvahu i otázka společné hloubkové struktury věty přechodné a takovéhoto souvětí.[9]

[131]Nicméně určité okolnosti odrazují od toho, abychom odpovědnost za vznik EVK jako typu přičítali transformaci dvou jádrových vět v relaci. Již jsme ukázali, že EVK vzniká s deverbativním slovesem výsledného stavu (odvozeným od stavového slovesa stativního a často později nabývajícím význam slovesa faktitivního). K němu se nové intenční doplnění připojuje pomocí vztahového prostředku, ergativního pádu, čímž vzniká relace mezi intenčním doplněním novým a původním intenčním doplněním (podmětem) stavového slovesa. Lexikální význam slovesa přitom dostává novou sféru uplatnění: jakožto sémantická kvalita zužuje rozsah druhého oboru relace (vytvářeje s ním průnik), a tím restringuje také její první obor. Zúžený rozsah prvního oboru pak signifikuje takové sémantické kvality, jimiž bude nové intenční doplnění charakterizováno jakožto původce blíže specifikované změny stavu staršího intenčního doplnění, nyní předmětu.

Užší specifikace prvního oboru relace, jakožto přísudku prvního intenčního doplnění přechodného slovesa, je tedy možná i při hloubkové struktuře o jednom predikátu. (Ovšemže dvěma predikáty by oba obory byly specifikovány ještě úže, ale v jazyce zpravidla nepracujeme s třídami vymezenými úplně, nýbrž toliko dostatečně. Např. pojmenovávací struktury veskrze mívají význam širšího rozsahu, než je rozsah vyjadřovacích potřeb, které uživatele jazyka vedly k jejich zformování. Na rozsah příslušné vyjadřovací potřeby se význam onomaziologické struktury zúží až lexikalizací.) Jestliže tedy uvážíme, že při dvou slovesech je hloubková struktura přechodné věty redundantní, budeme se spíše klonit k její jednovětné interpretaci, obzvláště vezmeme-li také na vědomí okolnost, že jazyk v době vzniku EVK zpravidla ještě nedisponoval dostatečně bohatým slovním fondem. [Vytvořením produktivních prostředků odvozování nových přechodných sloves (na základě přehodnocení vidově faktitivní derivace v derivaci agentní) jazyk totiž právě překonává důležitý aspekt krize svých vyjadřovacích možností.]

Než tyto důvody obecné je však závažnější speciální argument systémový. O tom, jak asi vypadala struktura EVK v okamžiku zrodu, může mnoho vypovědět původ ergativního pádu, popř. jeho další vývoj. Ergativní pád je tvořen pádem buď lokativním, nebo okolnostním. Kromě toho může jako ergativní fungovat také obecný pád nepřímý, ale zdá se, že ten je pouze předchůdcem pozdějších pádů okolnostních. Z něho se derivací vyčlenil také instrumentál, nejčastější a snad i nejtypičtější představitel ergativních pádů a mnohdy též předchůdce pozdějšího specifického ergativu (kdežto stará, bezpříznaková podoba obecného pádu zůstala vyhrazena typickým funkcím genitivním). Pokud se ergativní funkce fixovala ještě na obecný pád nepřímý, mohla s jeho formou zůstat spojena i po vzniku instrumentálu (resp. jiného speciálního pádu okolnostního),[10] ale stejně tak se později mohla na instrumentál přenést. Samozřejmě, tam, kde byla ergativní funkce mladší než instrumentál, fixovala se naň přímo.

Funkčním těžištěm pádu je signalizování „asymetrického“ vztahu mezi větou a jménem — na rozdíl od spojky, která vždy signalizuje toliko „symetrický“ vztah mezi dvěma větami. Mnohé pády mohou sice fungovat i jako spojka, přesto však možnost funkce „asymetrické“ zůstává jejich konstitutivním rysem. Se zmíněnou dvojí možností bychom ovšem měli aspoň teoreticky počítat při hodnocení konstrukcí s ergativním pádem původu okolnostního, na druhé straně však nesmíme podcenit jejich paralelismus s takovými analogickými konstrukcemi, kde funkci ergativního pádu zastává pád s výchozím významem lokativním, u kterého „symetrická“ [132]funkce v úvahu nepřichází.[11] — Problematika geneze okolnostního (vlastně obecného nepřímého) pádu je sama natolik obsáhlá, že připouští i úvahy o tom, zda adverbálním členem syntagmatu, v němž se daného pádu užívalo jako prostředku ztvárňujícího determinující člen predikátu věty hlavní, bylo jméno, nebo sám predikát vedlejší větné linie[12] (při někdejší nedostatečné diferenciaci mezi subjektem a predikátem, jménem a slovesem, nominální, větnou a polovětnou determinací přísudku — u jazyků typu 4 a 5 podle Milewského syntaktické typologie. (Études typologiques …, s. 10.)

Smysl dalšího vývoje EVK, totiž nominativizace, je pak stejný jako smysl procesu vzájemné diferenciace podmětu a přísudku: jde o polarizaci intenzionálního a extenzionálního, bez níž by nebyl možný poznávací proces (jehož je jazyková komunikace zvláštním druhem). K poznání nestačí, aby subjekt ve svém vědomí disponoval toliko vlastnostmi (nebo vztahy) — je nutná také ontologická kategorie jejich nositele. Nositelé však stojí až za vlastnostmi, jako prvky prostých nebo uspořádaných tříd definovaných vlastnostmi nebo vztahy. Subjekt se jich nedobere jinak než skrze vlastnosti (a vztahy). Pomocí vlastnosti (a vztahu) totiž definuje extenzi (prosté nebo uspořádané) třídy, v níž pak identifikuje nositele (jednoho nebo více) — to je funkce jmenného doplnění přísudku. Identifikovanému nositeli vlastnosti jako prvku třídy vlastností (vztahem) vymezené pak poznávající subjekt přisoudí novou vlastnost jako intenzionální určení (kritérium) další třídy, do níž identifikovaný prvek nově zařadí; to je funkce predikátu — ať prostě stavového, ať dokonavého nebo přechodného.

Ergativním pádem je vztah mezi oběma jmény tvořícími doplnění přísudku určen intenzionálně (v okamžiku zrodu EVK) a mohl by tedy za jistých okolností sám fungovat jako predikát (srov. funkci slovesa způsobit s ergativním pádovým sufixem, stejně jako případy jiných pádů v predikátové funkci, kdy se pád sám pojí s prázdným slovesem, např. lat. inesse, adesse, abesse, deesse; stejnou funkci pak mají příslovečné sponové přísudky ve tvaru nepřímých pádů: být u, být při, být ve, být mimo ap.; ty však v češtině netvoří syntagmata, tj. nejsou větnými členy). Jméno ergativním pádem ztvárněné naproti tomu plní v nově se rodící EVK úlohu určení extenzionálního. Intenzionálním určením přirozeně je v této konstrukci také původní sloveso výsledného stavu. Je tedy redistribuce vztahového komponentu od jména k slovesu projevem zmíněné polarizační tendence. Jejím nejvlastnějším a bezprostředním mechanismem je adhezní činnost slovesa, poutající všechny komponenty, které mají charakter intenzionálního určení. Jsou-li to volné morfémy, tzn. nejsou-li vázány na základ jiného slova (např. afixy), adsorbuje je sloveso jako celé znaky (tak je tomu s předložkami, postpozicemi, některými částicemi), v opačném případě podlehne adsorbci pouze významová část intenzionálních komponentů, kdežto výrazová část zůstává nadále na svém místě, ovšem významově vyprázdněna. Příkladem prvého postupu může být vznik anglických sloves předložkových (take over) nebo preverbií v ide. jazycích, typickým projevem druhého postupu je přehodnocení (příznakového) ergativu v nominativ (189). Takovýmto procesem prý vznikl také ide. sigmatický nominativ (32).[13]

[133]Ide. příznakový nominativ poněkud připomíná pomocný morfém jmen v jazycích smíšeného typu (viz s. 12). Bylo by však třeba prozkoumat, zda vedle souvztažnosti jména se slovesem (což je funkce čistě formální), signalizovaly tyto pomocné morfémy také relaci mezi oběma intenčními doplněními slovesa tak, jako to činí nominativ a akuzativ, u nichž se nominalizací vyhranila extenzionální funkce (např. výraz člověk člověka již signifikuje relaci). (Stojí za zmínku, že se smíšené aktivní konstrukce koncentrického typu, stejně jako některé archaičtější konstrukce ergativní, po vzniku produktivního modelu EVK stávají partikulárními případy EVK a jejich pův. aktivní pád — partikulárním případem pádu ergativního, stojícím s ním v komplementární distribuci. Řada jazyků zaznamenává ještě tento stav, pokud se v nich vyskytují dva ergativy, obyčejně jeden speciální pro aktivní aktanty a jeden polysémický pro aktanty neaktivní. Další vývoj pak zpravidla směřuje ke generalizaci jediného, a to polysémického ergativu, který se však během vývoje specializuje pouze pro ergativní funkci, kdežto pro jeho původní funkci příslovečnou se vytváří nový, specifický příslovečný pád (187—90).)

Jistým způsobem lze mezi intenzionální určení (faktory) v jazyce řadit i tzv. predikační kategorie. Sem patří např. vid, kterým se už implicitně naznačuje, zda máme predikát chápat prostě, nebo jako složku vztahu či relace, implikující celou relaci (přinejmenším může jít o vztah časové posloupnosti), ale i čas, který vždy komponent vidový nějak zahrnuje. Nepřímo sem patří i modus, protože se (aspoň jako určení stupně pravděpodobné platnosti) staví mezi substanci a její (predikovaný) příznak (nikoli mezi prvek a jeho třídu, ani mezi kvalitu či intenzi a jí definovanou extenzi).

Ergativní období vývoje jazyka nekončí vznikem nominativní konstrukce; o reliktech ergativnosti lze mluvit do té doby, dokud se v jazyce udržuje lexikální diferenciace sloves nepřechodných a přechodných. V tomto smyslu tedy obsahují zbytky ergativnosti také slovanské jazyky, i když je zde zhusta možná také konverze přechodnosti - nepřechodnosti. Systematicky buduje na intenční konvertibilitě slovesa dnešní angličtina, kde se konverze stává prostředkem morfologickým. Vzniká tak nový typ slovesného lexému, v kterém záměna přechodné sémantiky slovesa za nepřechodnou a vice versa neporušuje jeho integritu.

Princip ergativnosti se stal na potřebnou dobu řídícím faktorem jazykového vývoje a zmizel, když splnil svoje poslání (tj. když si jazyk osvojil schopnost volně komponovat lexikální významy přísudku s relací přechodnosti nebo zase přechodnost z významu slovesa, spolu s lexikálním významem jedné z obou fází přechodného slovesa, eliminovat). — Jestliže při nastolení ergativnosti jazyk obcházel limitující faktor aktivního jazykového typu, jenž nedovoloval rozšíření přechodnosti mimo rámec kanonizovaných neproduktivních predikátů, poskytujících navíc jen úzké distribuční možnosti (šlo tedy o přesun snahy jazyka po tvůrčí aktivitě z determinované zóny do oblasti otevřených tvůrčích možností), pak zánik determinanty ergativnosti, jakožto proces negativní, vyplynul prostě z toho, že se jazyk dal cestou nové možnosti, která se nabízí od okamžiku, kdy došlo k nominalizaci ergativní větné [134]struktury. Není to cesta nutná, protože intenční lexikální dublety dostatečně plní potřebnou funkci, nýbrž jen cesta ke zjednodušení. Avšak zdá se nám, že jazyk při tomto vývoji pominul některé možnosti, jež lexikální dubletnost slovesa nabízí: Kombinací lexikální konvertibility (která není cizí ani slovanským jazykům) se zachovanou intenční lexikální dubletností se dosahuje stejného cíle jako u jazyků, které dubletnost odstranily, a navíc vzniká v jazyce lexikální nadbytečnost, tolik potřebná pro neustále rostoucí sémantickou a stylistickou diferenciaci jazyka vyvíjející se moderní společnosti. Typologická perspektiva tohoto vývoje je sice stejná, ale při větší houževnatosti intenční dubletnosti lze z ní více vytěžit. (V angličtině, která zmíněné možnosti využila menší měrou, je o nadbytečnost postaráno spíše využíváním germánsko-románských paralel a konvertibilitou slovnědruhovou. Není nezajímavé, že podobnou koincidenci momentů vnitřního i vnějšího vývoje můžeme pozorovat i v čínštině.)

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 2, s. 121-134

Předchozí Rudolf Šrámek: Slovotvorný model v české toponymii

Následující Vladimír Barnet: Jedličkův příspěvek k teorii spisovného jazyka