Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

Структура временных значений в Романсе для корнета Ф. Грубина / La structure des significations temporelles dans l’oeuvre Romance pro křídlovku de F. Hrubín

[*]Jednu z důležitých významových vrstev literárního, uměleckého textu tvoří jeho časová struktura. Umělecké dílo málokdy napodobuje reálný časový rozměr — jeho čas, celkový „časový prostor“ je svébytný. Často se zde složitě prolíná čas „vnější“ — kalendářní, chronometrický — s časem „vnitřním“, subjektivním (vzpomínky na někdejší prožitky, přetrvávající ve vědomí člověka, ale i časový rozměr snů a představ); od chronologického sledu událostí se odlišuje syžetová posloupnost s retardacemi a přestavbami chronologie, anachronismy, přidáváním prologů a epilogů apod.[1] Orientovat se v této struktuře, dešifrovat ji tak, aby její interpretace nebyla v rozporu s ostatními významovými vrstvami díla, abychom hierarchii a vzájemné usouvztažnění jednotlivých temporálních významů nechápali izolovaně, ale v souladu s celkovým uměleckým záměrem autora, je někdy velmi obtížné. Mezi básnické texty, které přes svou náročnost k takto zaměřené interpretaci přímo vybízejí, patří v české literatuře Hrubínova Romance pro křídlovku.

Mimořádně složitá temporální struktura této básnické skladby vychází z protnutí řady časových rovin, minulosti, přítomnosti i budoucnosti v jediném rozhodujícím, osudovém momentu lidského života. Kompoziční výstavba díla se komplikovaně navrstvuje na kostru reálného průběhu událostí v čase, proti některým jiným básnickým textům však tuto časovou osu naprosto nezakrývá, naopak umožňuje orientaci čtenáře přesnou datací ústředních momentů. V textech tohoto typu bývá centrální, ohniskový časový úsek („bod promluvy“, „moment řeči“), tedy čas skutečné autorské produkce textu často odsunut do pozadí a bývá suplován časově odlišně situovanou dobou projevu stylizovaného vypravěčského subjektu, narátora.[2] V této skladbě lze počítat se značnou autobiografičností a autentičností básnické výpovědi, a tedy s nevelkou vzdáleností mezi narátorem a autorským subjektem; jde o identický subjekt ve dvou různých životních stadiích, která jsou velmi přesně zařazena do času. 28. srpen 1930 je dneškem narátora („dnes v noci“, „noc na dnešek“, „dnes ráno“ s tímto časovým údajem), ten však v klíčové chvíli poznání lásky a smrti už anticipuje celý svůj další život, celou svou budoucnost; srpen — listopad 1961, datum uskutečnění básnické výpovědi, čas, kdy se autor „odhodlal zlomit pečeť vzpomínky“, kdy z něho „břímě lásky a smrti a břímě života vyrazilo zpěv“, je dneškem, přítomností autorského subjektu (tento moment skutečné autorské promluvy označíme T₀, datum fiktivní výpovědi, 28. srpen 1930, označíme T₀').

Takřka celý děj Romance, prezentovaný jako vnitřní prožitek subjektu, je pak sevřen intervalem (T₀'; T₀). Před bodem T₀' leží pouze interval celého dosavadního života hrdiny („mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb, …“), tj. dvacet let (—t₀'₁); v něm se nalézá — bez přesného situování — významná chvíle prvního holení („Jednou to začalo: / to jsi mi, tatínku, poprvé půjčil břitvu … Tenkrát jsi netušil, že mi třeba dáváš / dar nad mé síly …“; „… všechno to začalo tím dnem, tou minutou …“), předčasného daru dospělosti a mužnosti, analogického pozdějšímu stejně předčasnému daru lásky, který je též nad síly chlapcovy. Dále leží před T₀' interval deseti dnů a zvláště deseti večerů („… deset dní po velké [287]pouti / stál kolotoč na netvořském náměstí …“; „… z těch deseti každý / večer jsem běžel pod Běsnou k Netvořicům. / A z těch deseti každý večer Terina / v jízdě si ke mně vyskočila na sedačku“) prvního období mladé lásky (—t₀'₂). A konečně od T₀' zpět zasahuje i interval neurčitého rozsahu každý den před dnešní nocí, interval chlapcovy péče o dědečka na konci jeho života —t₀'₃ („Denně za svítání jsem ho pomalu oblékal …“; „Den po dni / mrtví vystupovali z limbů …“; „… teď ho musím, / i když je půlnoc, obléci, jako včera, / jako před týdnem, jako před měsícem, …“). Intervaly —t₀'₁, —t₀'₂, —t₀'₃ se tedy překrývají; dva poslední, relativně krátké, příznačně zosobňují předznamenání prožitků lásky a smrti vrcholících v T₀'; první, —t₀'₁, je jim svým rozsahem nadřazen, v souhlase s autorovým pojetím lásky a smrti jako mimořádně významných komponentů lidského života.

Naopak do otevřeného intervalu po časovém úseku T₀ (+t₀) zasahují pouze tušené perspektivy celého lidstva do budoucnosti, které jsou rovněž v rozhodující chvíli v jedinci už přítomny („… už dnes je mne víc o … časy, kdy budeme mít kosmické sondy a elektronové mikroskopy, … o časy, kdy člověk bude zvedat budoucnost opravdu lidskou …“), a vědomí nutného trvání výjimečného zážitku po celý zbytek života hrdiny („… láska a život / jedno vždy pro mne budou. Kdyby mělo / být pro mne závažím, i přátelství se zřeknu, / ani stáří, až zaklepá, se nezaleknu, / a stále zůstanu dokořán otevřen / jí, která bude život roubovat na můj sen, / … stále se budu do ní hroužit, znovu / chtít ji zadržet, dát jí trvalost kovu, / a stále, na křídlech i křídla odhodiv, / budu ji žíti tak dlouho, co budu živ.“).

V intervalu (T'₀; T₀) leží čtyři výrazné časové úseky T₁, T₂, T₃, T₄, z nichž pouze dva jsou autorem datovány relativně přesně; čím dále od osudné srpnové noci, tím se přesnost datace snižuje, vzpomínky na další události jsou již neurčitější, méně výrazné. Časový úsek T₁ — Lešanská pouť (červen 1933) — je anticipován už z pohledu srpna 1930 („… Terino, navečer / odjelas ve voze se záclonkami. / Celé tři roky přejdou, než se setkáme …“; „… už dnes je mne víc o ty chvíle za tři roky, / o chvíle, jež budou patřit jen mně a tobě, …“). Působení ústředního časového úseku T₀' v temporální struktuře celé básně je však tak silné, že zcela převrací časovou perspektivu; události roku 1933, druhé období mladé lásky a její konec, nejsou prezentovány retrospektivně jako vzpomínka z úseku T₀, nýbrž v budoucím čase, jako děje budoucí, tj. z perspektivy roku 1930 („A zase / každý den večer přijdu … Ty dny po pouti budou patřit mně a jí … Terina bude čekat … Už nikdy nepřijdeš …“). Tuto dominantní časovou perspektivu zobrazení časového úseku z roku 1933 narušuje jen několik výjimek: dialogy mladých milenců mají samozřejmě přirozenou časovou artikulaci, jsou v prézentu („Už je mi osmnáct!“ „A mně třiadvacet!“); pouze parenteticky, v závorce se objevuje obrácená perspektiva, vzpomínka z roku 1933 na časový úsek T₀' („Je to tři roky, co ke mně večer co večer / vyskočila v jízdě a moje křídla / rozprostřela se v její krvi“). Dochází dokonce ke srážce obou časových perspektiv: „To, jak jsem seděl / v okně a bděl, … (z T₁ retrospektiva T₀') … to už bude (anticipace T₁ od T₀') tak dávno!“ (opět retrospektiva, pohled z T₁ na T₀').

Také události dalšího časového úseku T₂ — Další lešanská pouť (červen 1934) — jsou líčeny jako nadcházející, budoucí, z perspektivy T₀' („Poletím k Lešanům.“ „Poběžím rovnou na náves. Budeš směšný. / Viktore …“). Události, které následovaly po T₁ (smrt Teriny), a jejich výsledek, „současný“ stav, „přítomnost“ T₂ jsou vlastně interpolovány do minulosti („Když jsem ji v janovcích / objímal, už se jí pod záda sunul hrob“). Stejná fiktivní anticipace (stylizovaná jasnozřivost narátora), vidění z hlediska T₀', se týká i časových úseků T₃ a T₄, které nemají ani přesnou dataci; je pouze jasné, že leží v intervalu /T₂; T₀/. Tyto úseky jsou pojímány jako následné v čase a v jejich líčení také převládá slovesné futurum (T₃: „Jednou, / už stárnoucí, ho budu hledat …“; T₄: „Jednou v srpnu / budu se vracet z Prahy …“) s výjimkou přímých řečí (T₃: „Ale hrob,“ řekne hrobník, / „už tu není [288]dva roky“; T₄: „Tu jeden vstane a chytí / mě za klopu: „Ty mě neznáš?“ „Ne!“ „Já jsem Viktor!“) a s výjimkou interpolace těchto následných zážitků přímo do T₀' (T₃: „… už dnes je mne víc / … o tvůj ztracený hrob, Terino —“; T₄: „Už dnes je mne víc o tu noc v Jílovém“; „Navždy mne bude víc / o těžkou chvíli jedné srpnové noci …“). Stejným způsobem je zpětně do T₀' vkládán vlastně celý život subjektu hrdiny — narátora až po T₀, tj. i různé další zážitky z intervalu /T₀'; T₀/, či přesněji /T₂; T₀/: „… Už dnes je mne víc / o deset, o dvacet, třicet let do budoucna, /… o dny, kdy jásavě utkvím v slunečním / blankytu a tam se rozdrolím v tisícerou / píseň, ale také je mne dnes v noci víc / o celá léta, kdy budu na marné plameny v sobě dolévat líh, / … už dnes je mne víc o dcerku a synka, / jimž při prvním usmání vykrouží v tváři / dolíčky ten k smrti blažený vír / nad hlubinou mého a ženina srdce, /... o dny, kdy, už dávno ne mladý, začnu / na letních procházkách zkracovat stezky, abych / byl stále v doslechu lidí, k nimž budu tíhnout / ještě silněji … je mne víc / o den, kdy se můj synek poprvé bude holit …“

Chápání času v Hrubínově básnické skladbě je tedy důsledně dvojsměrné: čas interní, subjektivní (vzpomínky) se pohybuje v opačném směru než čas externí (reálná posloupnost událostí), ale zároveň fiktivně i souběžně s časem externím. „Dnes“ znamená zároveň posun přítomnosti subjektu do minulosti, do vzpomínky (zde převažuje nad T₀ autorského subjektu, nad pohledem od přítomnosti, T₀' narátora), ale znamená i anticipaci, předjímání následných událostí a skutečné autorovy současnosti z tohoto minulého „dneška“ („Tak to vyslovím za třicet let, a proto / už dnes to tak je“). Retrospektivní a anticipační směřování mezi jednotlivými časovými úseky a intervaly znázorňuje schéma:

Šipky v něm ukazují „přítomnost“ všech následujících chvil, životních událostí ve vědomí hrdiny už v úseku T₀', jejich sugestivní stylizované předvídání, současně však i existenci retrospektivního pohledu z T₀ směrem do minulosti, rekapitulaci zážitků, k jejímuž uvědomění ve čtenářské recepci rovněž dochází. Směry zakreslené čárkovaně označují méně určité retrospektivní a anticipační významy, které ve skladbě fungují spíše implicitně. Jasně se tu ukazuje i skutečně centrální, ohnisková pozice bodu T₀': v něm končí období bezstarostného dětství a mládí, končí období péče o dědečka (jeho smrtí) i deset dní první krásné, nepokažené lásky. Avšak i vše ostatní, celý další život hrdiny i další osudy lidstva, začínají v tomto bodě, jsou v něm předznamenány a opět se k tomuto nezapomenutelnému okamžiku vracejí; tak jako láska, která je v tomto bodě poznání protipólem smrti, se sama opět prudkým zvratem k smrti vrací.

Dvojsměrnost, dialektické prostupování subjektivního a objektivního času, vzpomínky a předtuchy, lásky - života a smrti doplňuje i dialektika začátku a konce (ukončenosti), okamžiku a trvání, utvrzovaná především nejčastějšími časovými příslovci v Romanci: na jedné straně prvně, poprvé (prožitek lásky a smrti, počátek [289]dospělosti, životní zralosti), na druhé straně navěky, navždycky, vždy, stále, bez ustání, už nikdy … (trvání vzpomínek a zážitků, které svou naléhavostí znamenají současně neodvolatelný konec naivního mládí). Rovněž velmi časté příslovce jednou umožňuje obojí perspektivu (retrospektivní — vzpomínku — i anticipační — naději, tušení) a svým významem podporuje dvojsměrnost. Proti kategorickým prvně a navždy je slabší ještě, napovídající možné zvraty ve sledu událostí („Terina … Milenka ještě ne …“; „Ještě tam stihnu Terinu …“; „Zdali tě někdy ještě uvidím?“), zcela v pozadí, a obsahy s ním spojené jsou pouze hypotetické, odsouzené k nenaplnění.

Podobně se protiklad trvaní a okamžitosti projevuje i v autorově práci se slovesnými časy a vidy. Někdy je exponován v rámci využití jednoho slovesného času pouze opozicí vidu dokonavého a nedokonavého — např. na úrovni futura („Budu za tebou chodit … budeš mě denně čekávat … budem zlatě hořet … A jednou / přineseš mi v čepici višně … nasadíš si žertem / čepici na hlavu … Vstanu / a vztekle ti ji strhnu s hlavy … Čepicí uhodím tě do tváře …“) nebo prézentu („… skály, / které už tisíce let zarůstají mechem, / se rozdivočí …“). Jindy jde o složitější opozici užití nedokonavých sloves v prézentu nebo futuru a dokonavých sloves v čase minulém („… teď ho musím … jako včera, / jako před týdnem, … vodit z kouta do kouta … Strnul jsem, / najednou jeho oči byly zde, u nás. / Přitáhl si mě k sobě … Prvně po měsíci / mě poznal …“). Řada časových rovin v tomto textu způsobuje, že se i v jednom souvětí setkáváme se složitým, stupňovitým přechodem od futura nedokonavého slovesa přes prézens — rovněž slovesa nedokonavého — až k minulému času slovesa dokonavého („… jeden vesmír však sotva bude stačit / na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé / pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen“). I s významy slovesných časů zde ovšem obvykle korespondují významy časových adverbií (jednou, najednou, prvně, právě teď, už — nikdy, v nesmírně dlouhých intervalech apod.) — vztažení základních časových jednotek v textu k jednotlivým časovým úsekům se tedy uskutečňuje vzájemným usouvztažněním všech temporálních komponentů pomocí různých výrazových prostředků.

Jedním z aspektů dialektiky okamžitosti a trvání je dále v Hrubínově skladbě vztah smrtelnosti a nesmrtelnosti; jeho pojetí je předznamenáno už v mottu z Ovidia („Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ“), prolíná celým textem a explicitně se objevuje např. v parafrázi motta („… je mne víc o lidi, / kteří, ač smrtelní, budou si žádat / věc nesmrtelnou …“).

V prolínání začátku a konce převládá u Hrubína výrazně pól začátku: momentem poznání vše začíná, okamžik T₀' (předznamenaný v tomto smyslu chvílí prvního holení) znamená obohacení celého dalšího života narátorova. Dál žije dědeček — ve svých potomcích, i Terina — v lásce („… zatímco tys žila / a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már, / … ale láska, jež v krvi žil a cév / divoce tepá“). Perspektiva lásky a života, které pro narátora „jedno vždy budou“, v jejich neukončenosti výrazně převládá nad významy smrti, konce, ukončenosti.

Kromě tohoto základního, na hlubokém prožitku času založeného celkového pojetí skladby prokazuje autor též velký smysl pro pomíjivost, míjení, plynutí v čase: „Je vlahá letní noc. Ale už brzo / z trav začne podzim vyčesávat cvrčky …“ „… věčně jiná voda žene se peřejí, / jen pěnu chytíš z ní a kdovíkde je jí / už konec …“ S tím souvisí intenzívní pocit střídání generací, ale přitom zachování určité kontinuity lidského rodu: „… muž / ke mně obrací hlavu a jednou má / moji tvář, podruhé zase dědečkovu …“; „… to jsi mi, tatínku, poprvé půjčil břitvu … já jsem ti právě navždy unikal / s mýdlem na tvářích, s očima, jež chtějí / utkvělým pohledem na prach rozbít střípek / zrcátka, spatřit mě za ním už jako muže.“ — Složitosti časové struktury, rozvrstvení časových rovin zřejmě odpovídá v sémantické struktuře a v kompozici básně analogický rozklad ústředního subjektu. Nejde jen o zmí[290]něnou diferenciaci reálného autorského subjektu a narátora, který odpovídá subjektivnímu časovému rozměru — i tyto subjekty jsou dále rozkládány do řady komponentů, paralelních k diachronní strukturaci objektivního a subjektivního času. Jako jednotlivé stupně rozkladu stylizovaného, ireálného subjektu vystupují v básni právě reprezentanti jednotlivých generací rodiny, tj. narátorův dědeček, otec, syn; ale i reálný jedinec je v reálném čase rozložen — souhlasně s časovými jednotkami — do odlišných subjektových komponentů. S přechody mezi různými časovými rovinami korespondují tedy v básni přechody mezi jednotkami bytí reálného i ireálného subjektu i napříč mezi oběma těmito rozkládanými subjekty. Tento aspekt básnické skladby zde ovšem speciálně nesledujeme.

Celá skladba (jako celý lidský život) vlastně osciluje mezi přítomným okamžikem a vesmírným časem, „věčností“, proto dochází k náhlým přeskokům v časovém hodnocení, např. „letmý dotek tvých úst je věčný slib …“ a zvláště charakteristika klíčového momentu, „noci lásky a smrti“: „… je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce, / všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé, / a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu / strašné břímě lásky a smrti současně, / a sladko je mi nést je, navždycky třeba …“ Jemně básník rozlišuje i souvislost a vzájemnou spjatost dějů a na druhé straně jejich nezávislý, paralelní průběh („Nebo se snad bála, / že naše životy se k sobě přiblížily / jen na chvíli, jako se přiblíží dvě struny, / když přes ně přejede jeden prst, a že dál / půjde můj život, tak jako předtím šel, / v nesmírné dálce rovnoběžně s jejím?“).

Hrubínova básnická skladba je tedy několikasměrným a kvalitativně rozrůzněným silným prožitkem času zcela prostoupena; v některých místech je vnímání času dokonce vyjádřeno explicitně („… noc začne stárnout a na konci háje / nám orloj hvězd ukáže k úsvitu …“). Časová struktura tohoto díla přitom není samoúčelná: znamená obohacení a prohloubení možností, jak plně zhodnotit význam klíčového zážitku pro celý následující život člověka. Tvrdá, neodvolatelná „už nikdy“ („Už nikdy nepřijdeš“) a „navždy“, „navěky“ („… jiná tíha bude navěky tisknout její / milovanou hruď …“; „… ona už bude navždy / ncvypodobitelná …“) znamenají smrt; uvědomění, poznání souvislosti lásky a smrti však zahrnuje i poznání nezničitelnosti, nekonečnosti lidské lásky a touhy, navozené už mottem z Ovidia.

 

R É S U M É

Die Struktur der Temporalbedeutungen in der „Romanze für das Flügelhorn“ von Fr. Hrubín

Das Gedicht von Fr. Hrubín hat eine verwickelte Temporalstruktur: verschiedene Zeitebenen schneiden sich in einem Entscheidungsmoment eines Menschenlebens. Die Auffassung der Zeit hat immer zwei Richtungen: die „interne“, subjektive Zeit der Erinnerungen, Antizipationen usw. und die „externe“ Zeit (die Realfolge der Ereignisse) bewegen sich umgekehrt, aber gleichzeitig auch parallel. Die Dialektik der subjektiven und objektiven Zeit, der Erinnerung und der Vorahnung, des Lebens und des Todes, des Augenblicks und der Dauer drücken hier vor allem einige Zeitadverbien sowie auch die Tempora und Aspekte aus; aber auch die ganze Komposition des Gedichtes wird auf diesen dialektischen Relationen begründet. Die Struktur der Temporalbedeutungen in diesem Werk is dabei nicht selbstzweckmässig — sie bringt eine wesentliche Bereicherung und Vertiefung der Möglichkeiten, wie die Bedeutung eines Schlüsselerlebnisses für das ganze Menschenleben zu bewerten.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 286-290

Předchozí Světlana Lebeďová (Moskva): K ztrátě obouvidovosti u sloves cizího původu v současné češtině

Následující Karel Svoboda: Poznámky k jednomu výkladu souvětných struktur zejména po stránce modální