Poznámky k jednomu výkladu souvětných struktur zejména po stránce modální

Karel Svoboda

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки к одному способу изложения структур сложного предложения, особенно с модальной точки зрения / Remarques sur une explication des structures syntaxiques, en particulier du côte de la modalité

Články H. Běličové-Křížkové[1] svým pojetím a řešením jednotlivých případů dávají příležitost ke konfrontaci a ujasnění zásadních rozdílů mezi různými interpretacemi souvětných struktur vůbec a modálních zvlášť. Jde mi zejména o vytčení rozdílu mezi víceméně individuální myšlenkou o denotátu, tj. o tom z objektivní reality nebo z něčeho ještě neexistujícího, o čem se v jisté situaci prostorové, resp. společenské vyjadřujeme,[2] a strukturou souvětné konstrukce, kterou mluvčí k svému vyjádření o denotátu zvolí; jde přitom o systémové vztahy mezi souvětnými strukturami, jejich složkami a sémantickými rysy, zejména modálními.

A) H. Běličová vykládá sémantickou strukturu souvětných, tj. syntaktických, konstrukcí vždy podle jednoho z možných myšlenkových pojetí denotátu. Tak je tomu i tehdy, když vyslovuje nesouhlas s mým výkladem, že v souvětí Brání chlapci, aby jezdil na kole je věta s aby amodální.[3] H. Běličová říká, že „není součástí záměru mluvčího“ výpověď o tom, „zda chlapec na kole jezdí nebo ne“ (SaS 227). Tu je nutno zdůraznit, že modálnost věty ani jiný její sémantický rys neurčujeme podle záměru mluvčího, nýbrž podle toho, co je větou skutečně vyjádřeno.

Odmítnutí výkladu vět s aby jako amodálních by mělo být podloženo důkazem (zakládajícím se na analýze souvětné konstrukce), že věty s aby v dané konstrukci mají alespoň jednu ze záměrových modálností. Místo toho H. Běličová, dříve než přistoupí k svému důkazu na základě analýzy denotátu, předem pouze tvrdí, že „vedlejší věta funkci KVT sama o sobě neplní“ (SaS 222), přičemž KVT („komunikativním větným typem“) rozumí „lišení takových vět, jako je věta oznamovací, přací, rozkazovací či tázací“ (SaS 220). Ve spojitosti s tím dále opět pouze konstatuje: „Vzhledem k tomu pak, že chceme (!) postulovat typy větné modality jako bázové modální významy, společné větám vystupujícím jak v primární funkci (samostatný KVT), tak ve funkci sekundární (vedlejší věta), nebudeme hovořit (!) v případě vedlejších vět ani o nepřímé modalitě jakožto modifikovaném reflexu základní větné modality, reprezentované KVT“ (SaS 220). Na základě jistého pojetí bez důkazu o jeho oprávněnosti, jemuž přizpůsobuje další své výklady, tedy nepřiznává vedlejším větám žádnou záměrovou modálnost, nýbrž jenom (a to větám vedlejším i hlavním) „modální bázové významy“, za něž považuje „na rozdíl od slovesného modu tyto významy: větný obsah je mluvčím prezentován jako potenciální nebo nikoli potenciální, v rámci potenciálnosti pak zčásti navíc jako žádoucí nebo nezbytný“ (SaS 220). V samostatné výpovědní jednotce se v pojetí [292]H. Běličové na „bázový větně modální význam“ navrstvuje „modální rámec, jímž je vyjádřen postoj mluvčího k větnému obsahu z hlediska komunikativního zaměření věty, který lze vyjádřit takto: ‚chci, aby věděl …‘, ‚chci vědět …‘“.

Jestliže však vycházíme ze základních komunikativních funkcí vět a vůbec jazykového vyjadřování, tj. od funkcí něco sdělovat, na něco se ptát, něco si přát, základní rovinu (podsystém) modálního systému tvoří naopak modálnost oznamovací, tázací a žádací (modálnosti primární). Ostatní modální významy (modálnosti sekundární) se v jazykové komunikaci na tyto základní významy navrstvují; v systému modálních významů tvoří nižší rovinu, podsystém nižší roviny.

Oprávněnost takového pojetí spočívá také v tom, že je ve shodě s metodologií, která hledá jednak podstatné rozdíly, jednak maximální izomorfismus mezi jazykovými systémy, resp. podsystémy[4] (přičemž ovšem neopomíjí systémovou asymetrii).

B) I. 1. Komentované pojetí vztahu mezi modálnostmi primárními a modálnostmi sekundárními se projevuje v konkrétních interpretacích H. Běličové např. tak, že o „spojce“ že (Souv — 65) říká, že uvádí věty, „jejichž obsah je prezentován jako fakticky platný“, že však je schopna uvádět i obsah nejistý či prostě možný“ (SaS 224). Tím není postižena sémantická funkce „spojky“ (částice) že, tím méně hierarchie obou modálních významů. „Spojka“ že signalizuje totiž větu jako prostě oznamovací a např. kondicionál (jindy některé modální slovce) může tuto (prostě) oznamovací modalitu modifikovat výslovně např. jako (oznamovací) možnostní, např. Nevěřím, že by přišel = ‚Nevěřím oznamované možnosti, že by přišel‘.

2. a) Vraťme se nyní k zásadní otázce modálnosti vedlejších vět. Jako nepochybné se mi jeví, že rozhodující je, zda věta, také věta vedlejší, oznamuje děj jako reálný, resp. nereálný. Jestliže tak činí, má tato věta oznamovací modálnost. A řekneme-li např. Protože měli dost peněz, mohli koupit chatu, vypovídáme (oznamujeme), že měli dost peněz, vypovídáme o okolnostech, které rozhodovaly o možnosti koupě chaty. Na rozdíl od toho v souvětí Jestliže měli dost peněz, chatu koupili větou s jestliže nevypovídáme, že měli dost peněz, nýbrž pouze uvádíme na mysl možnou okolnost, na jejíž realizaci závisela realizace děje věty řídící, popř. v jiném pojetí možnou okolnost, na jejíž realizaci závisí platnost (pravdivost) výroku věty hlavní.

b) Když H. Běličová odmítla, že by věta vedlejší mohla být „modální“ (modální v uvozovkách), tj. oznamovací, žádací či tázací, konstatuje, že spojovací prostředky „v souhře s prostředky kategorie modu velmi explicitně a jednoznačně charakterizují větu z hlediska větné modality, tj. … charakterizují ještě obsah vedlejší věty z hlediska jejího vztahu ke skutečnosti jako potenciální/nikoli potenciální, žádoucí či nezbytný“ (SaS 222). Důkaz ve prospěch toho spatřuje v možnosti „převedení hypotaktického souvětí (!) na vztah (!) parataxe“ (SaS 222n.).

Avšak v příkladech, které uvádí, nesrovnává ve skutečnosti výchozí syntaktické souvětí se souvětnou (tj. jazykovou) konstrukcí parataktickou, která by vznikla transformací[5] souvětné hypotaxe, nýbrž s jazykovou konstrukcí, která vznikla na základě jiného způsobu myšlenkového zpracování denotátu. Omezím se zde na [293]souvětí už uvedené, které H. Běličová interpretuje takto: „Brání chlapci, aby jezdil na kole → Chlapec by jezdil/(by rád jezdil) na kole, avšak brání mu v tom“ (SaS 223).[6] A na s. 227, když předem konstatovala, že „za představitele vedlejších vět konstituovaných na modální bázi (žádoucí) lze považovat různé typy vedlejších vět uvozených spojkou aby“, vykládá cit. souvětí takto: „Modální základ vedlejší věty (její modální báze) je mluvčím prezentován z hlediska subjektu vedlejší věty jako žádoucí, tj. z hlediska chlapce ‚je žádoucí jezdit na kole‘, v hlavní větě pak se vypovídá o tom, že někdo chlapci brání realizovat tento žádoucí děj.“

Přání je však implicitně vyjádřeno ve větě hlavní slovesem bránit, je v ní explicitně vyjádřeno také to, koho se bránění týká. Agens bránění A a tedy i implicitního přání je vyjádřen (může být vyjádřen) podmětem věty hlavní. Větou s aby je vyjádřeno, čemu agens A brání, implicitně co si agens A přeje, ne co si explicitně přeje agens jezdění, tj. agens B. Tomu odpovídá kladné sloveso věty s aby i jeho protějšek: obligátně kladné sloveso v infinitivu a obligátně kladné podstatné jméno dějové: Bránil chlapci jezdit na kole // v jízdě na kole. Při daném lexikálním obsazení souvětí lze jen předpokládat, že si agens B přeje realizaci jezdění, tj. děje věty s aby. Na základě toho však nemůžeme větu s aby pokládat za větu gramaticky žádací, ani ne za nepřímou větu žádací,[7] ba ani jí nemůžeme přisuzovat „bázový význam konstituující rovinu větné modality“.

Na rozdíl od toho věty s aby v konstrukcích s přát si, aby jsou nepřímé věty žádací. Projevuje se to mimo jiné tím, že jsou obligátně kladné nebo obligátně záporné podle toho, zda si agens A přeje nebo nepřeje realizaci děje věty s aby: Přál si, aby chlapec jezdil na kole. — Přál si, aby chlapec nejezdil na kole.

Od nich se konstrukce s bránit, aby podstatně liší tím, že věta s aby může být kladná nebo záporná při stejném věcném významu, při vyjádření téhož denotátu, na základě dvojího jeho myšlenkového zpracování: Bránil chlapci, aby jezdil na kole // aby nejezdil na kole. V druhém případě je negací slovesa ve větě s aby podruhé a explicitně vyjádřeno přání agense A, aby se děj věty s aby nerealizoval. Pouze v tomto případě lze větu s aby závislou na slovese bránit pokládat za nepřímou větu žádací. Věta s aby se zde uvolnila od explicitního lexikálního významu slovesa bránit ‚překážet realizaci něčeho‘ a navázala na jeho implicitní význam přání.

Zdůrazněme zde ještě, že připomenutá nemožnost negovat sloveso v infinitivu nebo podstatné jméno dějové je dána tím, že sloveso v infinitivu a podstatné jméno dějové mají funkci větného členu a pojí se tak ke slovesu bránit a k jeho lexikálnímu významu těsně.

Uveďme ještě přehled souvětí se slovesem bránit a s větou aby v různých jeho variantách daných pozicí agense B a životností, resp. neživotností agense A a agense B:

I.

1. agens A živ. — agens B živ. a) A bránil B (v tom), aby → b) A bránil tomu, aby B. — Sloveso věty s aby je kladné nebo záporné: (ne)jezdil.

2. agens A živ. — agens B neživ. b) A bránil tomu, aby B (např. voda (ne)pronikla do zahrady). — Jde o nezáměrnou činnost agense B.

II.

1. agens A neživ. — agens B živ.: a) A bránil B (v tom), aby. Např. Zeď bránila B (v tom), aby (ne)pronikl do zahrady.

b) A bránil tomu, aby B (ne)pronikl do zahrady.

2. agens A neživ. — agens B neživ.: b) A bránil tomu, aby. Např. Zeď bránila tomu, aby voda (ne)pronikla do zahrady.

[294]Možnost negovat sloveso ve větě s aby i tehdy, je-li agens A neživotný a dokonce i agens B neživotný, ukazuje na to, že možná negace slovesa věty s aby není vždy dána přáním agense A (jestliže jde o agense neživotného), nýbrž i tím, že se vyjadřuje zaměřenost agense bránění k nerealizaci děje věty s aby (tou se může vyznačovat i věc neživá, hmota).

3. Dotknu se ještě jednoho druhu vět s aby,[8] kterému H. Běličová věnovala pozornost. Soudí, že v některých případech, např. Nezdálo se mu možné, aby/že by se mu zpronevěřili dávní přátelé „zřejmě dochází k potlačení významu /‚žádoucí‘/ a převažuje jen obecnější význam /‚potenciální‘/“ (SaS 229). K tomu pouze konstatuje, že „je tomu tak zčásti v případech, kdy spojka aby koexistuje s že + kond.“. Podal jsem v Souv 152n. a jinde výklad podstatně odlišný; podle něho základní význam vět s aby je ‚pouhé označování děje‘, přičemž děj pouze označený může být jistými kontexty modifikován a chápán např. jako žádaný.

Vět s aby se často užívá v konstrukcích, ve kterých věta s aby vyjadřuje děj, k němuž se dějem věty řídící směřuje (aniž to musí být děj žádaný, přaný), tj. k větám s aby se nezřídka přidružuje význam směřování (zaměřenosti) (srov. o.c. v pozn. 8), a to nejen ve větách účelových (tak lze pochopit i tzv. nevlastní věty účelové[9]), ale i ve větách jiných, např. Potřeboval ještě plných dvacet let, aby dovršil své životní dílo.

H. Běličová určuje jako účelovou též větu s aby i v souvětí Nejsem blázen, abych to dělal (SlavSlov 238). Užití věty s aby lze však i zde pochopit z významu směřování a významový vztah jako účinkový (jde o amodální větu účinkovou[10] → Nejsem blázen, takže to neudělám).

4. Na rozdíl od H. Běličové, v jejíchž výkladech syntaktických konstrukcí rozhoduje některé (jedno z možných) myšlenkových zpracování denotátu, vycházím z toho, že po myšlenkovém zpracování denotátu nebo v jeho průběhu mluvčí volí jisté lexikální jednotky a skládá je v některou syntaktickou konstrukci s jistou strukturou, s tou strukturou, která je součástí systému jazyka, jehož užívá, a kterou aktivně zná. Úkolem lingvisty, jestliže má podat výklad syntaktické struktury, je vyložit syntaktickou formu a syntaktickou sémantiku zvolené konstrukce, tj. co mluvčí o denotátu vskutku vyjadřuje, co mu konstrukce, kterou zvolil, umožňuje vyjádřit. Do její sémantiky nelze zahrnovat, co mluvčí měl (mohl mít) na mysli navíc při myšlenkovém zpracovávání denotátu, co však syntaktickou konstrukcí vyjádřeno není. Ujasňování si myšlenkového procesu při zpracovávání denotátu má významnou hodnotu pomocnou, může pomoci při zkoumání syntaktické formy a spolu s tím syntaktické sémantiky, avšak vždy ve spojitosti se syntaktickou formou konstrukce, jejími transformačními vlastnostmi (srov. o.c. v pozn. 5) jako druhu vlastností strukturních a na základě různých způsobů lexikálního obsazení syntaktické konstrukce.

Naproti tomu H. Běličová, aniž vykládá jeho strukturní vlastnosti, označuje souvětí Nevadí to (A), vždyť se do večera vrátí (B) za hypotaktický protějšek parataktických souvětí jako Do večera se vrátí (B), a tedy to nevadí (A) (SlavSlov 230).

Podobně souvětí se spojkou takže označuje jako parataktické, tentokrát s odůvodněním, že je tvořeno „dvěma větami, jejichž vzájemná pozice je pevná“ (SlavSlov 222) (srov. o.c. v pozn. 10) a že je lze substituovat větami s proto, že mezi větou [295]s takže a „větou předchozí není vztah determinace“ (SlavSlov 223, 228). Říká, že souvětí s takže řadím „do téže řady jako souvětí s proto nebo tedy a považuji tyto typy za druh souvětí souřadného syndetického, ovšem s větnými obsahy ve vztahu věcné subordinace“ (pozn. 10, s. 223). Přechází, že o větách s takže vykládám v Souv 90 sice spolu (v konfrontaci) s větami s proto, tedy, že je však označuji výslovně jako vedlejší (Souv 90), třebaže jinde dodávám, že „mají k centru vět vedlejších dále než např. věty účinkové s tak, že“ (Souv 34) nebo že nejsou silně vedlejší jako mnohé jiné druhy vět.[11] Přechází, že uvádím jejich strukturní vlastnosti, zejména pokud jde o modální stavbu souvětí s takže, které na jejich hypotaktickou povahu ukazují[12] (Souv 31, 34), že uvádím příklady, ve kterých věta s takže nemůže být substituována větou s proto,[13] např. Ptal jsem se, proč utratil rychle všechny peníze, takže se musel z výletu předčasně vrátit.[14]

5. Zřetel ke struktuře souvětí vyžaduje rozlišovat věcné vztahy v denotátu a strukturu myšlenky o denotátu i v dalších případech. V souvětí Ukládá peníze, protože chce našetřit na auto (příklad H. Běličové, SlavSlov 227) se druhou větou výslovně vyjadřuje příčina děje věty první: úmysl našetřit na auto je vyjádřen jako příčina děje věty první. Na rozdíl od toho v souvětí Ukládá peníze, aby našetřil na auto se říká, k čemu je zaměřeno ukládání peněz. Nemohu tedy pokládat za výstižný výklad, resp. formulaci, že „rozdíl mezi prostou příčinou a účelem se ve spojovacím prostředku nemusí projevovat“. Rozdíl mezi větou příčinnou a větou účelovou není jenom ve „faktičnosti a potencionálnosti“ (227).

II. 1. Ve výkladu formální a sémantické struktury souvětí je třeba rozlišovat a) souvětí s větami, které vyjadřují složku denotátu (věcnou složku) ve věcné spojitosti s tou složkou denotátu, která je vyjádřena základní větou souvětí (větou hlavní nebo vedlejší), tj. s takovými větami, které vyjadřují spojitost mezi věcnými složkami denotátu, b) souvětí s větami, které vyjadřují determinaci platnosti (pravdivosti)[15] výroku vyjádřeného základní větou souvětí (větou hlavní nebo vedlejší). Nebylo by patrně výhodné v souborných výkladech o souvětí zabývat se těmito dvěma základními druhy souvětných konstrukcí v souvětných systémech od sebe oddělených a vzdálených, je však třeba oba souvětné druhy rozlišovat ve dvou podsystémech téhož systému, např. uvnitř systému vedlejších vět příčinných a důvodových odlišovat věty příčinné a věty důvodové,[16] tj. rozlišovat vyjadřování příčinných vztahů v objektivní realitě a vztahy v logickém vyplývání. Je třeba ukazovat na jejich rozdílné, ale i shodné vlastnosti sémanticky i formálně strukturní.

H. Běličová, třebaže jinde rozlišuje např. případy, ve kterých jde o „skutečnou příčinu, nebo jen o logickou motivaci“ (SlavSlov 231), mluví o platnosti A (náležitě) nejen v případech logické konkluze (logického vyplývání): (1) Je jí skoro padesát let (A), tedy je patrně v klimaktériu (B) („A platí, a tedy z platnosti A vyplývá také platnost B“ — SlavSlov 222), ale i v případech (2) Prší (A), a proto si musíme vzít deštník (B), Protože prší (B), musíme si vzít deštník (A): „platnost A vyvolává platnost B, resp. v konverzní podobě platnost B vyplývá z platnosti A“ (SlavSlov 226).

[296]V případě (2) však nejde o vyjádření vztahu mezi „platností“ dvou vět, nýbrž o vyjádření vztahu mezi dvěma složkami denotátu. Mezi větami A a B není zde vztah důvodový, nýbrž příčinný.

2. S nerozlišováním příčiny a důvodu souvisí u H. Běličové též nerozlišování příčiny a následku, resp. účinku v jednom sémantickém systému a důvodu a důsledku v druhém sémantickém systému: mluví o vztahu příčiny a důsledku[17] (SlavSlov 220, 228 aj.). O vztahu příčinně-důsledkovém mluví i v případě Něco se stalo, protože zhaslo světlo (SlavSlov 228), třebaže se větou první vyjadřuje domněnka (tentokrát bez explicitní signalizace domněnky, Souv 88, 193) a druhou větou důvod (odůvodnění) domněnky, tj. skutečnost, která svědčí ve prospěch pravdivosti doměnky vyslovené větou první.[18]

3. Za „modifikovaný typ příčinně-důsledkového vztahu, spočívající na logické konkluzi“ (za „hypotaktický protějšek parataktických souvětí s tedy“) označuje H. Běličová souvětí se spojkou vždyť[19] (SlavSlov 230). Avšak v příkladech, které uvádí (např. Vzdaluje se každým okamžikem, ale to nevadí, vždyť (však) do večera se vrátí), je rozdíl mezi větou příčinnou a důvodovou neutralizován (Souv 88, 193): věcný obsah věty se vždyť může být míněn jako příčina toho, co se předchozí větou vypovídá jako skutečnost, nebo jako důvod (odůvodnění) domněnky (předpokladu) o skutečnosti, domněnky vyjádřené předchozí větou.

4. Věnujme ještě pozornost výkladu podmínkového vztahu v souvětí Bude-li pěkně (B), půjdeme na procházku (A) (SlavSlov 227, 231): „Možná platnost A předpokládá platnost B.“ Vycházíme-li od jazykové formy, nenacházíme ve větě A vyjádření možnosti, větou A se vypovídá jistý děj jako v budoucnosti realizovaný, avšak jeho realizace je determinována realizací (podmíněna realizací, učiněna závislou na realizaci) děje B, přičemž spojkou -li (jindy jestliže) se tento děj nahrazuje jako možný (potenciální), jako děj, o němž nevíme, zda bude (jindy: zda je, byl) faktický, nebo jako děj, o němž se nechceme takto vyjádřit, tj. spojkou -li je oznamovací význam indikativu v dané větě zrušen. V takových případech potencionálnost je podstatným modálnostním rysem amodálnosti, amodální věty.

5. Na závěr shrnu základní teze svých poznámek k syntaktické struktuře souvětí: Po myšlenkovém zpracování denotátu nebo v jeho průběhu mluvčí užívá jedné z možných souvětných struktur, která odpovídá stejným vztahům v denotátu a myšlenkovému procesu mluvčího. O témže denotátu je možno vypovídat souvětím souřadným nebo podřadným a ve spojitosti s tím souvětími s rozdílnými strukturami modálními. Nelze tedy lingvistický výklad sémantické struktury jisté sémantické konstrukce zakládat pouze na struktuře myšlenky o denotátu bez zřetele k formální struktuře souvětné konstrukce, nýbrž naopak na formální struktuře souvětné konstrukce se zřetelem k té struktuře myšlenky o denotátu, která odpovídá formální struktuře souvětí.

Ve shodě se základní funkcí vět, a tedy ve shodě s existencí vět oznamovacích, tázacích a žádácích tvoří základní rovinu modálních významů modálnosti oznamovací, tázací a žádací. K nim se řadí amodálnost, kterou se vyznačují některé druhy vedlejších vět. Na základní významy modální i na amodálnost (Souv 24, SlavPrag 14, 1972, 50 a jinde) se navrstvují významy pravdivostní.

[297]Lingvistický výklad usiluje o stanovení takových podsystémů jazykových prostředků, tj. také souvětných podsystémů a modálních významů, z něhož budou patrny strukturní shody (izomorfismus) mezi podsystémy i různých jazykových rovin a také rozdíly mezi nimi. K podstatným rozdílům mezi souvětnými konstrukcemi patří rozdíly mezi strukturami souvětí vypovídajících o věcných vztazích mezi složkami objektivní reality (denotátu vůbec) a strukturami souvětí, v nichž se platnost výpovědi (výroku) o složce denotátu determinuje další výpovědí (výrokem).

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 291-297

Předchozí Jana Hoffmannová: Struktura časových významů v Hrubínově Romanci pro křídlovku

Následující Karel Horálek: K teorii vztahů mezi přízvukem a větnou melodií