Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Ke komplexní syntaktické sémantice

Karel Svoboda

[Rozhledy]

(pdf)

К комплексной синтаксической семантике / Les questions de la sémantique syntaxique complexe

I. Diskuse organizovaná jako příprava akademické mluvnice češtiny, kolektivní práce Teoretické základy synchronní mluvnice spisovné češtiny v SaS 36, 1975, 18—46 (dále Tz) i jiné příspěvky k jazykové sémantice vůbec a syntaktické sémantice zvlášť, publikované u nás i v zahraničí, ukazují, že víceméně dílčí pohledy na syntaktickou sémantiku jsou nutné a podnětné, že však mohou být jen východiskem ke koncepci, která by byla dost všestranná a dost určitá, aby na ní mohl být založen systematický a v podstatě úplný výklad stavby věty a souvětí po stránce formální i sémantické, výklad, který by udržoval spojitost s pojetími nazývanými tradiční, šel by však dál, ukazoval v konkrétním, systematickém zpracování, jak formální a sémantická stavba věty, její jednotky, jejich sled a vztahy, odpovídají lidskému myšlení, jak lidské myšlení konkretizované v jazykové syntaktické stavbě postihuje objektivní realitu. Cílem mé práce je přispět k vypracování takového pojetí komplexní syntaktické sémantiky, které by mohlo být podkladem k systémovému zpracování syntaxe věty jednoduché a souvětí.

Nebudu zde uvádět rozmanité názory na problematiku syntaktické sémantiky[1] a vyrovnávat se s nimi, to by zabralo příliš mnoho místa a času a odvádělo od vlastního cíle práce. Pojetí, které se pokusím vyložit a hájit, vychází z dosavadních výsledků odborné literatury i mého zkoumání, získalo cenné podněty a poučení i z pojetí, která nepřijímám.

[36]II. 1. Zejména v posledních desítiletích je práce mnohých lingvistů pod silným vlivem logiky. S. D. Kacnel’son[2] mluví dokonce o otrocké závislosti gramatiky na logice a psychologii a dále (s. 12) vyslovuje názor, že logiky, klasické ani současné, nemůže být využito jako učení o myšlenkových kategoriích jazyka. Je tomu tak, dodejme, proto, že logika nepodává výklad myšlenkových struktur, výklad toho, jak myšlenková struktura odpovídá formální a sémantické struktuře věty. To bychom mohli spíše očekávat od lingvisticky orientované psychologie, opírající se o vskutku hluboké znalosti lingvistické a usilující o jejich prohloubení. Tak by došlo k nejužším kontaktům mezi lingvistikou a psychologií zkoumající procesy lidského myšlení a jejich jazykové vyjadřování.

2. Překvapuje, že přitom zůstávají také v soustavných výkladech gramatických chyby proti elementární logice. Je to tím závažnější, že systematicky zpracovaných gramatik se užívá jako učebnic. Lingvistický dorost je tak udržován v zajetí baconovských idolů theatri, v zajetí dosavadního chápání některých podstatných jazykových jevů.

a) Tak některé práce (ne však už Tz) stále ještě do pojmu modálnost řadí nesourodě vztah toho, co je označeno, ke skutečnosti, ale i (citový, hodnotící) vztah k tomu, co je označeno.[3] Jde tu i o porušení základního požadavku logiky na třídění, aby se v každé klasifikační rovině uplatňoval jeden základ dělení.[4]

b) Věty se dělí na oznamovací, tázací, žádací a zvolací podle postoje mluvčího, třebaže výrazem druhy vět „podle postoje mluvčího“ by bylo na místě označovat rozlišování vět na citově neutrální a citově zabarvené (zvolací). Při rozlišování vět na oznamovací, tázací a žádací není výstižné mluvit o postoji mluvčího, jde o jeho záměr (jde o záměrovou modálnost[5]).

c) Mezi modálnost záměrovou a modálnost pravdivostní se klade (v mé terminologii) modálnost konatelská, tj. modálnost vyjadřovaná modálními slovesy, třebaže modálnost záměrová a modálnost pravdivostní se shodují v tom, že jsou vyjádřením vztahu toho, co je označeno, ke skutečnosti, kdežto modálnost konatelská je podstatně jiného druhu, patří do jiné pojmové třídy: je vyjádřením vztahu agense (patiense) k tomu, co je označeno slovesem v infinitivu (o. c. v pozn. 3, s. 235).

e) Požadavek logiky zakládat klasifikaci pojmů na jednom dělidle v každé klasifikační rovině se nerespektuje v dělení vedlejších vět na spojkové a vztažné, při němž se všechna zájmena, číslovky a příslovce uvozující věty vedlejší, tj. i nepřímé otázky,[6] určují jako slova vztažná. Pomíjí se tak, resp. nedoceňuje mimo jiné rozdíl mezi větami, v nichž se užívá času relativního, tj. slovesného času se zřetelem k času řídícího slovesa, a větami, v nichž se užívá tzv. času základního, tj. slovesného času se zřetelem k době projevu.

e) Neméně pozornosti je třeba věnovat i tomu, aby se v klasifikaci dala přednost podstatnějšímu příznaku dělení před méně podstatným. Tak tomu není v dosavadním pojetí, kterým se spojky a částice liší tak, že se jako spojky určují synsémantické výrazy s úkonem spojovacím, kdežto částicím se tento úkon nepřiznává, [37]uvozují v tomto pojetí jen věty hlavní (viz k tomu Souv 65). V tomto jejich pojmovém rozlišení se nehledí k jejich sémantice, k jejich komunikativní hodnotě. Pojetím výrazů zda, zdali, -li, vůbec jako částic by bylo doceněno to, že signalizují modálnost tázací, resp. žádací. Až v další klasifikační rovině by se hledělo k tomu, že výrazy zda, zdali, -li jsou v současné spisovné češtině částicemi jen vět vedlejších, tj. mají povahu jen podřadicí, kdežto uvozuje věty hlavní i vedlejší, tj. má povahu souřadicí i podřadicí.

Pojetí částic jako slov, jejichž základní funkcí je signalizovat modálnost, resp. amodálnost, umožňuje odstranit dosavadní asymetrii v jazykovědném systému, která záleží v tom, že se rozlišují věty oznamovací, tázací a žádací, ale částice jen tázací a žádací, ne už částice oznamovací. Avšak částicí oznamovací, tj. výrazem, který signalizuje oznamovací modálnost ve větách hlavních i vedlejších, je slovo že. Částice vymezené v naznačeném smyslu se liší od spojek také tím, že spojky signalizují v souvětí věcně významový vztah věty k jiné větě a uvozují převážně věty příslovečné, zatímco částice uvozují převážně věty nepříslovečné (Souv 64n.).

f) Podstatný příznak se nečiní základem klasifikace souvětí na souřadná a podřadná, jestliže se za něj přijímá počet hlavních vět, aniž se hledí k základní struktuře souvětí. Opomíjí se tak skutečnost, že učiní-li se základem dělení vztah mezi základními složkami (dílčími konstrukcemi) souvětí, odhalí se vztah izomorfismu mezi jednoduchým souvětím a složeným souvětím na jedné straně a obdobnými konstrukcemi větněčlenskými ve větě jednoduché na straně druhé (Souv 39n.).

g) Gramatiky i v dnešní éře logiky zůstávají jednostranně při rozlišování významových druhů příslovečného určení, třebaže by výklady syntaktické sémantiky podstatně získaly, kdyby se rozlišovaly také druhy přívlastkového určení, určení podmětového, přísudkového, předmětového a doplňkového (podrobněji v IX, 1. b).

h) Ve filozofii a logice se spolu s pojmy příčina a podmínka uvádí přirozeně i účinek, avšak v našich gramatikách se věty účinkové určují jako druh vět způsobových, třebaže věta účinková vyjadřuje právě účinek, kdežto způsob nebo míra jsou vyjádřeny ve větě řídící nebo nejsou vyjádřeny vůbec (Souv 157n.).

3. Mnohé z výkladů, které uvádí záslužný sborník Studie z transformační gramatiky II, red. E. Hajičová (uč. text), Praha 1976, by bylo užitečné konfrontovat s názorem, jejž vyslovil známý biolog Hans Selye v knize K záhadám vědy (Praha 1975): „Zejména v přírodních vědách stojí logika jen málokdy u kolébky skutečného objevu. Logiku potřebujeme hlavně k rozvíjení, potvrzení a hodnocení pozorování“ (340).

Logiku zajímají „skelety skutečných myšlenkových procesů“[7] (proloženě ode mne). A. A. Zinov’ev[8] píše, že „drvivá väčšina výrazov bežného jazyka sa tvorí, osvojuje a používa v procesoch, ktoré nemožno dostatočne, úplne a adekvátne opísať v rámci logiky … Logická analýza postihuje akékoľvek fakty jazyka vedy len do tej miery, do akej se môžu zredukovať na niektoré štruktúry opísané v pojmoch logiky, a to na štruktúry termínov, výrokov a ich súhrnov“.

III. Je nutno zdůraznit, že při studiu syntaktických struktur a jim odpovídajících struktur myšlenkových nerozumím myšlením jenom přemýšlení, uvažování, logické usuzování v jeho základních etapách, nýbrž chápu je šíře. Chápu je vůbec jako proces, který probíhá naší myslí, když si něco uvědomujeme a jazykově to vyjadřujeme, když něco máme na mysli, ať je to přímý smyslový odraz objektivní reality, či vzpomínání na to, co jsme vnímali, představování si [38]nějakých dějů či stavů, ale ovšem také např. poznávání na základě usuzování, tj. skutečné přemýšlení různé úrovně.[9]

IV. 1. Tz (19) mluví o celkovém (globálním) významu věty a liší v něm „několik dosti různých složek“. Jednou z jeho složek „kognitivních“ je podle Tz propozice,[10] kterou Tz vykládají jako „sémantický základ (‚extrakt‘) nějaké věty, představující intelektuální, jazykově zpracovaný (prol. Sv.) model nějakého ‚stavu věcí‘ či ‚situace‘ (procesuálního nebo neprocesuálního rázu), odhlížející od složek hierarchizujících, modálních[11] atd.“.

2. Mají-li být vytvořeny předpoklady pro využití termínu a pojmu propozice v soustavných výkladech syntaktických (v případech, ve kterých takový pojem je potřebný), je nutno vyložit vztah propozice k těm pojmům, kterých se už užívá ve větší míře, zejména k denotátu, věcnému obsahu a k syntaktickému významu.

Za užitečné v soustavných výkladech bych pokládal užívání termínu propozice k označení sémantické etapy, přes kterou se dospívá ve výkladu geneze věty od denotátu k věcnému obsahu a k významu syntaktickému (k sémantice syntaktické struktury, resp. konstrukce). Propozice v tomto pojetí je abstrakce, tvoří ji zobecněné složky denotátu v jejich věcných vztazích. Složky denotátu a věcné vztahy mezi nimi by se v propozičním vzorci vyjadřovaly pomocí pojmů označovaných zpravidla prostě jako „významové”, tj. agens, patiens atd., které by však pak bylo správnější chápat právě jako zobecněné vztahové pojmy denotátové, denotátově významové[12] a označovat popřípadě výrazem propoziční (viz IX, 1. b).

Na rozdíl od nich jazykově významové jsou jednotky už vyjádřené jazykovým prostředkem. V souladu s tím by bylo rozlišování syntaktického významu, tj. rozlišování struktury syntaktického významu, a denotátového významu věty.

V. 1. Denotátem rozumím to z objektivní reality nebo z něčeho jen myšleného, o čem se v jisté situaci prostorové,[13] resp. společenské vyjadřujeme. Jazykové vyjádření o objektivní realitě nebo o něčem jen myšleném je totiž založeno na jejich věcné redukci[14] na jisté složky, záleží v označení (Souv 18n.) těchto složek a uvedení jazykových označení do vzájemného vztahu tak, aby to odpovídalo (vyjádření explicitní) nebo alespoň neodporovalo (vyjádření neexplicitní) vztahům mezi složkami v realitě, resp. v něčem jen myšleném.

2. Na rozdíl od pojetí, které jsem zastával v Souv 16n., činím dnes rozdíl mezi denotátem, denotátovým významem věty a věcným obsahem věty. Věcným obsahem věty rozumím její význam denotátový s některou ze záměrových modál[39]ností. Např. věty Jsou citróny. Jsou citróny? Kéž jsou citróny se vyjadřují o témž denotátu. ale s různou modálností, vyjadřují tedy týž denotátový význam, ale různý věcný obsah.

3. Syntaktický význam je syntaktickosémantická struktura jazykového vyjádření o denotátu, o vztazích mezi jeho složkami, je výrazem myšlenkového zpracování denotátu[15] a je vyjádřen jistou syntaktickoformální strukturou daného jazyka (viz dále VII). Je to jazykové vyjádření denotátu v některém myšlenkovém procesu. Syntaktické konstrukce a jejich struktury jsou procesuální nejen proto, že jsou výrazem, vyjadřením myšlenkových procesů, ale ovšem i proto, že sám svět, jak z B. Engelse připomíná S. D. Kacnel’son (o. c. v pozn. 2, s. 141, viz též P. 87), je „soubor procesů“.

Týž denotát, vztah mezi jeho složkami je možné myslit v několikerém myšlenkovém procesu a vyjádřit jej např. souvětnou strukturou parataktickou nebo hypotaktickou, tj. strukturou s různou syntaktickou sémantikou. Připomenu jeden z příkladů v Souv 38: Denotátové složky ‚soused je nemocen‘ a ‚soused nechodí do práce‘ jsou ve vztahu věcné determinace; nemoc souseda je příčinou toho, že soused nechodí do práce, lze je však uvést buď do vztahu formální a spolu s tím syntaktickovýznamové koordinace: Soused je nemocen a nechodí do práce // Soused je nemocen, a proto nechodí do práce, nebo do vztahu formální a syntaktickovýznamové subordinace: Soused nechodí do práce, protože je nemocen.[16]

4. Od syntaktické sémantiky věty je třeba odlišovat její pravdivost, tj. vztah ke skutečnosti, resp. k premisám. Z pravdivosti a nepravdivosti věty lze sotva dělat závěry o její jazykové sémantice.[17]

VI. Chápu-li jazykové vyjádření jako výsledek myšlenkově jazykového zpracování denotátu, neznamená to, že bych denotát vždy pokládal za východisko jazykovědného výkladu. Ve velké většině systematických výkladů se vychází od jazykového vyjádření, a jen jde-li o komplexní syntaktickosémantický výklad, zkoumáme, jakým myšlenkově jazykovým zpracováním denotátu ono jazykové vyjádření vzniklo, vyjádření, které je produktem normální lidské mysli, normálního psychického stavu.

VII. Učiníme-li denotát východiskem výkladů o syntaktické sémantice, můžeme podat komplexní výklad procesuální geneze věty jako základní jednotky jazykové komunikace.[18]

[40]Věta jako komunikát o denotátu se v řeči (parole) realizuje v podstatě shodně s jazykem (langue) kromě individuálních, nahodilých odchylek, anomálií. Jazykový úzus se ovšem mění, vyvíjí se v řečové praxi, mění se jeho norma.

1. Pomocí lexikálních jednotek psychicky normální, resp. psychicky normálně naladěný mluvčí označuje složky denotátu a současně[19] ve shodě[20] se syntaktickými strukturami v jazyce existujícími spojuje označení pomocí morfologických prostředků, slovosledu, větosledu a speciálních slov (spojovacích výrazů) v syntaktické celky.

2. K sémantice věty (souvětí) patří však též její celková modálnost[21] i její modální struktura.[22] Věnujme pozornost alespoň těmto případům:

a) Věty hlavní slovesné mají některou ze záměrových modálností, avšak jejich větné členy kromě těch, které jsou vyjádřeny finitními slovesy, popř. tázacími zájmeny a příslovci, pouze označují (Souv 18n.), tj. nevyjadřují vztah toho, co je označeno, ke skutečnosti.

Např. ve větě Pro nedostatek peněz jsem zkrátil cestu se pouze vyrozumívá, a to z kladného slovesa jsem zkrátil, že mluvčí měl nedostatek peněz (větný člen pro nedostatek peněz, třebaže jen pojmenovává, lze v tomto případě nahradit oznamovací větou Protože jsem měl nedostatek peněz). Na rozdíl od toho ve větě Pro nedostatek peněz jsem cestu nikdy nezkracoval záporné sloveso jsem nezkracoval nedovoluje, abychom (mimo širší kontext) učinili závěr, zda mluvčí měl někdy nedostatek peněz, či jej nikdy neměl.[23]

b) Jen zkoumáme-li kromě denotátového významu (globálního smyslu)[24] také sémantiku syntaktickou, tj. sémantickou strukturu věty (souvětí), můžeme vyložit (o. c. v pozn. 9, s. 50) např., proč v souvětí Kdo se bojí, zůstane doma věta zájmenná je amodální (lze ji substituovat substantivem bázlivec), třebaže je v ní finitní sloveso. Je to dáno tím, že slovo kdo je zde zájmenem jen povšechně naznačujícím osobu, že na rozdíl např. od zájmena on nezastupuje pojmenování substantivem, ani nemá funkci odkazovací. Zájmeno kdo (podobně jako jindy výraz jestliže, [41]aby aj.) zde způsobuje to, co Tz (19) označují jako „suspendování“ „potenciální výpovědní platnosti věty“.

Tz však formulují výklad tak, jako by se takové suspendování „gramatickými prostředky“ (neříká se, kterými) týkalo vět vedlejších vůbec.[25] Takovým výkladem by se přecházel nejen podstatný rys sdělné hodnoty vedlejších vět,[26] ale i podstatná vlastnost systému vedlejších vět, že totiž jisté věty (Souv 21, 66, 116 aj.) jsou k jiným větám ve vztahu modálnostního protikladu, jeden druh vedlejších vět má oznamovací modálnost, druhý druh vět (jejich systémový protějšek) je amodální. Platí to o větách příčinných a podmínkových, větách přípustkových oznamovacích a větách přípustkových amodálních, větách účinkových oznamovacích a větách účinkových amodálních. Některé vedlejší věty jsou v asymetrickém vztahu modálnostního protikladu, tj. k protikladu oznamovací modálnost — amodálnost přistupuje ještě rozdíl v syntaktickosémantických vztazích. To platí o vedlejších větách s že aby, o vedlejší větě příčinné s proto, že a vedlejší větě účelové s proto, aby aj. (Souv 66n.).[27]

3. Pokud jde o řešení vztahu mezi větou a výpovědí, jsem toho názoru, že právě z hlediska funkčního a se zřetelem k jednoduchosti výkladu je náležité přiznat povahu věty každé výpovědní jednotce, která má gramatickou povahu,[28] a věty podle formy rozlišit a hierarchizovat. Označíme-li např. útvar Auto! jako větu, větu jednočlennou jmennou, oznamovací zvolací (emocionální), útvar je po stránce formální (i funkční) identifikován, odlišen od vět např. s finitním slovesem. Řadíme ho ovšem na okraj pojmu věta pro formální nevýraznost jeho výpovědní povahy. Je přitom respektována jeho komunikativní funkce, není terminologicky, resp. pojmově odtržena od komunikativní funkce útvarů (vět) s finitním slovesem.[29] Na okraj pojmu věta patří také vedlejší věty amodální (Souv 21, 152, 195n. aj.), a to pro jejich nevýpovědní povahu. Od pouhých větných členů se však liší výrazně tím, že obsahují finitní sloveso nebo výraz lze.

VIII. 1. Jak bylo vyloženo (VII, 1), základní myšlenkou pojetí, které zde zastávám, je, že se jazykově vyjadřujeme tak, že věty tvoříme ve shodě se syntaktickými strukturami existujícími v daném jazyce. Z toho vyplývá, že za základ výkladů [42]o systému syntaxe mateřského jazyka pokládám zjištěné syntaktické struktury.[30]

2. Základní hodnotu pro poznání systému syntaktických struktur má pak takové pojetí transformace jako lingvistické metody, kterou se zkoumají strukturní vlastnosti syntaktických konstrukcí, např. jejich transformovatelnost slovosledná a větosledná (Souv 27n. aj.), modální (Souv 21n. aj.), větněčlenská (Souv 25n. aj.) a pomocí toho systémové vztahy jedněch syntaktických konstrukcí k jiným, např. vedlejších vět se spojovacím výrazem že a vedlejších vět se spojovacím výrazem aby, vedlejších vět příčinných, důvodových a podmínkových, konstrukcí s infinitivem a konstrukcí s podstatným jménem slovesným a konstrukcí s různými druhy vedlejších vět, jimiž lze v jistých případech sloveso v infinitivu substituovat, atd. Metoda transformace takto pojatá brání tomu, aby se např. souvětná konstrukce neposuzovala jen podle vnější (očividné) podoby, aby neunikaly její vnitřní strukturní vlastnosti.

a) Např. souvětí s větou podmínkovou s jestliže a souvětí s větou konfrontační s jestliže nejsou „formálně shodná“.[31] Nejsou shodná svou vnitřní, skrytou formou; liší se zejména modální, větoslednou a větněčlenskou transformovatelností (Souv 200n.) a spolu s tím i syntaktickou sémantikou.

b) Jen jestliže se nehledí k vnitřním vlastnostem souvětných konstrukcí, resp. jestliže se neznají, lze tvrdit, že „z hlediska popisu jazykového systému češtiny se … nejeví jako nutné“ rozlišovat mezi „vlastní příčinou“ a „důvodem“, mezi příslovečným určením „vlastní příčiny“ a příslovečným určením důvodu.[32] Souvětí s větou příčinnou se však liší od souvětí s větou důvodovou nejen svým denotátovým významem, ale i svými vlastnostmi strukturními (formálně syntaktickými a sémantickosyntaktickými) a spolu s tím právě také vztahy v systému souvětném. (Viz mé práce zejm. o. c. v pozn. 21, s. 167n. a Souv 52n., 161 aj.)

Souvětí s větou důvodovou patří do skupiny (subsystému) syntaktických konstrukcí, kterými se vyjadřuje determinace platnosti tvrzení,[33] speciálních konstrukcí s větou, jíž se omezuje pravdivost tvrzení věty jiné.[34] Zkoumání konstrukcí tohoto druhu patří zajisté k podstatným úkolům jazykovědné syntaxe.

Zvláštní výklad bude nutno věnovat tomu, že výrazem důvod rozumíme také vysvětlení příčiny jednání, motivu ve smyslu psychologickém, vnitřní příčiny chování. Takový důvod vyjadřujeme větami příčinnými, tj. větami, které mají strukturní vlastnosti vět příčinných, ba i větami účelovými. Srov.: Udělal jsem to z toho důvodu, že jsem mu chtěl pomoci Udělal jsem to, protože jsem mu chtěl pomoci Udělal jsem to (z toho důvodu), abych mu pomohl.

Nejde tu o větší terminologický paradox, než je v případě, říkáme-li podle pravdy, že věty nazývané příčinné vyjadřují nejen logickou příčinu, ale i logickou podmínku[35] (Souv 192), že příslovečné věty nazývané podmínkové vyjadřují nejen logickou podmínku, ale i logickou příčinu (Souv 196n.).

IX. Vraťme se k pojetí, podle něhož systém syntaktických výkladů by se skládal z vyčerpávajícího souboru základních (ne však pouze jaderných) syntaktických struktur, a to nejen struktur větných a souvětných, ale i syntagmatických (větněčlenských). Strukturu rozvité věty, resp. souvětí nevyvozuji z několika jaderných vět, [43]a tedy jejich prostřednictvím (viz i o. c. v pozn. 2, 102), ani např. nominalizací věty vedlejší, ale přímo z jedné struktury větné (souvětné) a ze struktur větněčlenských.

1. a) Jestliže v systému syntaktických výkladů (ne pouze v doplňujících pravidlech) uvedeme též jednotlivé struktury syntagmatické (větněčlenské) a lexikálně sémantickou charakteristiku, resp. výčet např. sloves a substantiv, která mohou být do strukturních vzorců dosazena, i sémantické diference např. se zřetelem k předložkám,[36] ukáže se to jako výhodné proto, že syntagmatické modely bude možno zpracovat právě systémově a v relativní úplnosti.

b) Jestliže má vzorec věty, souvětí, syntagmatu (rozumím jím grafické schéma, které představuje strukturu věty, souvětí, syntagmatu v langue i parole) postihovat jejich propoziční a tak i denotátovou, syntakticky formální i syntakticky sémantickou strukturu, nebudeme se (ve větách jednoduchých) omezovat na slovní druhy a jejich kategorie, které se v daných konstrukcích uplatňují (třebaže to ovšem často stačí). Vzorec bude obsahovat údaje také o složkách propozičních, jako jsou agens, patiens,[37] prostředek, stav, děj. Ty tvoří rovinu mezi denotátem a rovinou syntaktické struktury, tj. struktury, která má už syntaktickou formu i syntaktickou sémantiku. Propoziční složky se stávají složkami syntaktickosémantickými, když jsou vyjádřeny jistou syntaktickou formou, takže s ní tvoří bilaterální[38] jednotky: větné členy. Vzniká tak např. podmětové určení agense děje, předmětové určení nositele vlastnosti,[39] nejen příslovečné určení místa, ale i přívlastkové určení místa (o. c. v pozn. 36, s. 125n.), předmětové určení cíle děje na rozdíl od příslovečného určení cíle děje. Takto pojatá teorie větněčlenská je založena na úsilí postihnout v komplexních pojmech jisté složky věty právě v jejich komplexnosti. Jestliže např. ve větě Viděl přicházet ředitele určíme výraz ředitele jako předmětové určení konatele děje (agense), říká se tím, že výraz ředitele má platnost předmětu (ovšem ve vztahu ke slovesu viděl) a že se tímto výrazem v předmětu vyjadřuje agens (konatel děje; ovšem děje pojmenovaného slovesem přicházet).

3. Jestliže bychom měli postihnout procesuální genezi věty, vycházejíce z denotátu, zprostředkovali bychom nejprve pomocí jazyka (mohlo by se to ovšem stát přímým ukázáním na realitu nebo její obraz) znalost denotátu, např. slovy ‚lékařova pomoc z lásky‘. Složky denotátu a jejich vztahy bychom zobecnili tak, že bychom je označili pomocí termínů pro obecné pojmové třídy, které jsme označili jako propoziční (denotátové — IV, 2); v našem případě bychom denotát představili tímto propozičním vzorcem: Ag — Ac — Qc. Jazykové vyjádření této propoziční (denotátové) struktury bychom postihli tímto větným vzorcem jazykově syntaktickým: Sag/N1 — Pred/Vfin act — Adc/z N2.

Vycházíme-li od syntaktického vzorce, lze říci, že podle syntaktického vzorce Sag/N1 — Pred/Vfin act — Adposq/vN6 — Opat/N4 se tvoří věty, v nichž N1, např. žák, má platnost podmětu a pojmenovává agense, Vfin akt viděl s distinktivním [44]rysem ‚hodnotit, považovat‘ má platnost přísudku, v N6 učitel má platnost příslovečného určení vzhledem k V a pojmenovává nositele vlastnosti implikované v N4 přítel, které ve funkci předmětu (předmětového určení cíle děje) pojmenovává patiense děje pojmenovaného slovesem vidět. Jde tedy např. o větu Žák viděl v učiteli přítele.

Genezi např. věty Nepřítel ustoupil po příchodu posil nevykládám transformací souvětí Nepřítel ustoupil, když přišly posily (nominalizací příslovečné věty časové), nýbrž přímo podle základního vzorce Sag/N1 — Pred/Vfin act — Adt/po Nac6 — Atag/N2.

Souvětí Stalo se, že (učitel) přišel pozdě je utvořeno podle tohoto syntaktického vzorce Hv: Pred/V stát se, fin akt pos — Vv podmětová s že: /Sag/N1 — Pred/V fin act — Adt/Adv. Na rozdíl od toho souvětí Nikdy se nestalo, aby (učitel) přišel pozdě se tvoří podle vzorce Hv: Adt/Adv neg nikdy — Pred/V stát se, fin akt neg — Vv podmětová s aby (s osobní koncovkou): /Sag/N1/ — Pred/V příč. čin. — Adt/Adv.

Nezřídka lze týž denotát, např. denotát zprostředkovaný slovy ‚Spatření vlka vesničany‘, představit jedním vzorcem propozičním Ag vesničané — Ac spatření — pat vlci, ale více než jedním vzorcem syntaktickým:

a) Sag/N1 — Pred/Vfin act — Opat/N4, nebo

b) Spat/N1 — Pred/Vfin pas — Adag/N7.

Ve shodě se vzorcem a) se tvoří věta Vesničané spatřili vlka, ve shodě se vzorcem b) se tvoří věta Vlk byl spatřen vesničany.

 

Soupis symbolů

 

a) pro složky propoziční (denotátové):

Ac

děj (actio)

Poss

nositel (possessor)

Ag

agens, konatel děje

Possq

nositel vlastnosti (possessor

 

 

 

 

qualitatis)

C

příčina (cause)

Q

vlastnost (qualitas)

Pat

patiens, cíl děje

Qc

vlastnost uplatňující se jako příčina

 

 

 

T

čas (tempus)

 

 

 

 

 

 

b) pro jednotky a významy jazykové:

act

aktivum (rod činný)

S

podmět (subjekt)

Ad

příslovečné určení (adverbiale)

Sag

podmětové určení konatele děje (agense)

Adv

příslovce (adverbium)

Spat

podmětové určení děje (patiense)

Adc

příslovečné určení příčiny

V

sloveso (verbum)

Adt

příslovečné určení času

Vact

sloveso v rodě činném

Adpossq

příslovečné určení nositele vlastnosti (possessoris qualitatis)

Vfin

verbum finitum

Atag

přívlastkové určení konatele děje (agense)

 

 

 

Hv

hlavní věta

Vneg

sloveso záporné

N

podstatné jméno

Vpas

sloveso v rodě trpném

Nac

podstatné jméno dějové

Vpos

sloveso kladné

O

předmět, objekt

Vv

vedlejší věta

Opat

předmětové určení cíle děje (patiense)

 

 

 

Znak / odděluje symbol pro větný člen od symbolu pro slovní druh.

 


[1] Pokud jde o problematiku věty jednoduché, viz knihu F. Daneš - Zd. Hlavsa - J. Kořenský se spolupracovníky Práce o sémantické struktuře věty (přehled a kritický rozbor) (dále jen P.), Praha 1973.

[2] S. D. Kacnel’son, Tipologija jazyka i rečevoje myšlenije, Moskva 1972, s. 3.

[3] Podrobněji o tom v mém čl. O gramatické modálnosti se zřetelem k souvětí, sb. Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973, s. 234n.

[4] V tomto a podobných případech lze říci, že jde o výčet, ne o klasifikaci. Hodnotu vedoucí k poznání systému má však klasifikace, ne pouhý výčet.

[5] Vracím se k termínu staršímu na místě termínu modálnost vztahová — srov. články Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět, SaS 22, 1961, s. 243 a K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti, SaS 27, 1966, s. 97n.

[6] Srov. Vl. Šmilauer, Novočeská skladba, Praha 1966, s. 48, a Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972, s. 91n., 116n., (dále jen Souv).

[7] K. Berka - M. Mleziva, Co je logika?, Praha 1962, s. 8.

[8] A. A. Zinov’ev, O možnostiach logickej analýzy vedy, sb. K otázkam metodológie vied, Bratislava 1973, s. 91.

[9] Viz můj čl. Ke vztahu mezi souvětnou stavbou a myšlením, SlavPrag 14, 1972, s. 47. Rovněž např. S. D. Kacnel’son, o. c. v pozn. 2, s. 112.

[10] K její neurčitosti viz diskusi otištěnou v Materiálech pro přípravu nové vědecké mluvnice spisovné češtiny, Praha 1976 — dále jen M., P. Adamce Od propozice k větě, JA 13, 1976, s. 100, a P. Sgalla Sémantická báze a pragmatika, SaS 38, 1977, s. 289, pozn. 2.

[11] Přitom Tz, s. 19, říkají, že „organizující složkou propozice je predikát (v sémantickém smyslu)“, který „přiděluje“ „participantům větněsémantické funkce (role)“. Srov. s tím výklad Ch. J. Fillmora The Case for Case, sb. Universals in Linguistic Theory, New York 1968, s. 23, který však výslovně říká „a tenseless set of relationships involving verbs and nouns (prol. Sv.) (and embedded sentences, if there are any), separated from what might be called the ‚modality‘ constituent“.

[12] Denotátově významové proto, že se k nim dospělo zkoumáním jazykových struktur a jimi vyjádřených struktur denotátových, zejména objektivní reality (ne analýzou pouze denotátu).

[13] Je. V. Padučeva, O semantike sintaksisa, Moskva 1974, s. 17, správně říká, že věty Derevo rastet za domom i Derevo rastet pered domom nejsou synonymní, i když popisují tutéž mimojazykovou situaci; někdy se v takových případech mluví o stejné denotační platnosti, viz K. Horálek, Filozofie jazyka, Praha 1967, s. 117.

[14] K redukci objektivní reality viz Mathesiovo (Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 13; P. 109) pojetí výběru a zjednodušení a B. Palka Věta a denotát, SaS 29, 1968, s. 359.

[15] Viz požadavek J. Kořenského Problémy konstrukce gramatiky ze sémantického východiska, SaS 39, 1978, s. 20, aby „objekty sémantické báze“ „měly vždy charakter jazykového, popř. myšlenkového ztvárnění reality“.

[16] Rozdíly v užití té či oné syntaktickosémantické struktury mohou být dány též rozdíly mezi jazyky. Užívá-li týž mluvčí dvou různých jazyků, může vyjadřovat týž věcný obsah v různých syntaktickosémantických strukturách. Srov. např. českou a německou verzi Palackého Dějin národu českého v Čechách a v Moravě — můj čl. Souvětná stavba se zřetelem ke spojovacím výrazům v jazyce F. Palackého, SaS 37, 1976, 255—269.

[17] Z toho, že nějaké tvrzení může být pravdivé i nepravdivé, nelze vyvozovat závěr o modálnosti věty. Na tom, že v souvětí Nepřišel, protože jeho žena byla nemocná věta s protože může vyjadřovat „pravdivou událost“, ale i nepravdivou („jeho žena nemusí být vůbec nemocná“), nelze zakládat závěr: „Není tedy zřejmě možno obecně vyvozovat, že klauze uvozená příčinnou spojkou vyjadřuje tvrzení“ (K. Hajičová, Negace a presupozice ve významové stavbě věty, Praha 1975, s. 73). V souvětí Nebyl nadšen tím, že přijeli je rozhodující, že věta že přijeli je vedlejší věta oznamovací s indikativem, i v daném souvětí se jí vyjadřuje výpověď o realizaci děje (srov. E. Hajičová, o. c., s. 63).

[18] Nezřídka není zejm. psané jazykové vyjádření nikomu určeno kromě mluvčího, pisatele samého, avšak i pak o něčem vypovídá; srov. Mathesiovu (Funkční lingvistika, Z klasického období Pražské školy 1925—1945, Praha 1972, s. 36) funkci formulační, „tj. přesné a podrobné zachycování komplikovaného myšlení“.

[19] Na rozdíl od toho V. Mathesius, Řeč a sloh, Praha 1966, s. 11, vykládá, že při normálním vzniku „promluvy sdělné“ předchází (prol. Sv.) „rozbor dané skutečnosti v úseky jazykově pojmenovatelné nutně před aktem větotvorným“. Srov. s tím výklad např. W. L. Chafea Značenije i struktura jazyka, Moskva 1975, s. 75, že mluvčí nejprve „generuje“ sémantickou strukturu, a protikladná pojetí B. F. Skinnera a N. Chomského — viz můj čl. Jazykové vyjadřování a myšlení se zřetelem k vyučování mateřskému jazyku, ČJL 21, 1970—71, s. 342, pozn. 16.

[20] Jestliže se vyjadřujeme mateřským jazykem, netvoříme v řeči, parole, věty podle jistých modelů, které bychom si nejprve vybavovali, jako tomu může být při učení se jazyku cizímu, nýbrž tvoříme je většinou zautomatizovaně, spontánně tak, že se shodují (ovšem kromě odchylek od normy) se syntaktickými strukturami daného mateřského jazyka (s langue).

[21] V obou knižních vydáních Skladby spisovné češtiny J. Bauera - M. Grepla, Praha 1972, 207; 1975, 229, se přetiskuje, co bylo na místě v jejím skriptovém vydání z r. 1965, s. 144, totiž nesouhlas J. Bauera s mým výkladem z r. 1961 (o. c. v pozn. 5, s. 244), aniž se uvádí moje objasnění, čím byl tento můj výklad ovlivněn, ani můj výklad nový v čl. K poznávací hodnotě transformační metody v syntaxi souvětné stavby, SlavPrag 10, 1968, 163n. a v Souv 22n.

[22] V. Mathesius (Obsahový rozbor současné angličtiny na základě obecně lingvistickém, Praha 1961, s. 13) vykládal proces „jazykové stylizace myšlenkového obsahu“ jazykovým pojmenováním a jazykovým usouvztažněním (k tomu můj čl. cit. v pozn. 5, s. 98) „prvků jazykově pojmenovatelných“. Nemluvil ještě o modální stavbě věty, o vztažení modálním, tj. o vztažení toho, co je označeno, ke skutečnosti (třebaže rozlišoval „sdělení prosté, oznamující nebo konstatující“ a „sdělení výzvové, rozkaz nebo otázku“ — viz o. c. v pozn. 15, s. 228), výrazy jako asi, hardly označoval ještě jako příslovce (o. c. na začátku této poznámky, s. 170, 47, 166).

[23] Viz též můj výklad modální struktury oznamovacích vět Vidím ho přicházet Nevidím ho přicházet v práci Infinitiv v současné spisovné češtině, Praha 1962, s. 20.

[24] P. Novák v M. 26 vhodně připomíná z P. A. M. Seurena, že uživatelé jazyka „si při komunikování neuvědomují, které složky globálního významu věty jsou neseny kterými složkami zvuku“, jsou si však (většinou) vědomi, jak říká Novák, globálního významu věty.

[25] Viz i formulaci K. Hausenblase: „zejména věty vedlejší se vyznačují tím, že výpovědní platnost je u nich vlastně suspendována“ (čl. O různých přístupech k výkladu věty a jevů styčných, SaS 38, 1977, s. 45), a výklad J. Bauera v o. c. v pozn. 21, s. 229: „Vedlejší věta nemá svou vlastní samostatnou modální platnost — není oznamovací, tázací, rozkazovací nebo přací.“

[26] Nelze např. popřít, že řeknu-li Protože soused má dost peněz, může tak drahou chalupu koupit, říkám (vypovídám), že soused má dost peněz. Na rozdíl od toho v souvětí Jestliže soused má dost peněz, může tak drahou chalupu koupit věta s jestliže výpověď nevyjadřuje, není větou výpovědní, je amodální.

[27] Snad nedoceněním rozdílu mezi modálností a amodálností větných útvarů si lze vysvětlit, že ani lingvisté, kteří se zabývají pojetím věty a výpovědi, nezaujali stanovisko k rozlišování vět výpovědních a nevýpovědních (o. c. v pozn. 5, s. 102 a Souv 116), třebaže se jím postihuje podstatný komunikativní rozdíl mezi větami.

[28] Gramatickou povahu výpovědní mají nejen slovesa finitní a modální slovce lze, může ji mít nom. substantiv, popř. ještě dat. substantiv bezpředložkový nebo s předložkou k, ale mají ji také slova, která, třebaže jsou slovotvorně a morfologicky primitivní, jsou specializována na funkci výpovědní, jako ano, ne, ovšem, hm, br, žbluňk.

[29] Útvary negramatické, kterých bylo v řeči užito s funkcí výpovědní, hodnotíme v konfrontaci s větami gramatickými. Jsou-li v nich jen dílčí odchylky od gramatické normy, jsou to věty gramaticky nesprávné, věty s gramatickou chybou. Jestliže někdo vytvoří řečový útvar, který nezachovává základní vlastnosti morfologické a syntaktické daného jazyka (morfologické vlastnosti určitého jazyka nejsou nahodilosti — srov. F. Kopečný, Základy české skladby, Praha 1962, s. 19), nelze ho označit jako větu proto, že, resp. přesto, že má sdělnou hodnotu (není tedy větou spojení slov on včera přijít a povídat, že koupit ten kůň). Na rozdíl od toho útvar jezero pluje na kachnách má morfologické a syntaktické vlastnosti věty a je tedy ještě větou (jako morfologickosyntaktickým útvarem), která ovšem pro své lexikální obsazení bude většinou chápána jako nesmyslná.

[30] Viz S. D. Kacnel’son v doslovu k práci W. L. Chafea, cit. v pozn. 19, s. 416.

[31] Viz na rozdíl od toho I. Nebeská, Poznámka k příslovečným větám příčinným, SaS 35, 1974, s. 22.

[32] Sv. Machová, Příčina v syntaxi češtiny, Praha 1972, s. 27n.

[33] Viz už můj čl. Determinace platnosti sdělení v souvětích, SlavPrag 3, 1961, 126—136.

[34] Jde tu o důvod v pojetí logiky: rozumí se jím „myšlenka, jejíž pravdivost je ověřena a dokázána a kterou je tedy možno dovodit (doložit — možet byť privedena v obosnovanije) pravdivost nebo nepravdivost tvrzení“ — N. I. Kondakov, Vvedenije v logiku, Moskva 1967, s. 92.

[35] Co je příčina a co podmínka v pojetí logiky, viz např. F. V. Konstantinov a kol., Marxisticko-leninská filozofie, Praha 1973, s. 134, 139, a N. I. Kondakov, o. c. v pozn. 34, s. 292n., 395.

[36] Náměty k tomu viz v čl. F. Daneše Účelové přívlastky s předložkami pro, na, k, NŘ 58, 1975, 173—179, popř. v mých skriptech Stylizační výcvik ve spisovné češtině a rozvoj myšlení II, Praha 1976, s. 98n., 102n., 106n. aj.

[37] Výrazu patiens zde užívám (snad prozatímně) v širokém významu, ve významu takového cíle, na nějž děj řídícího výrazu přímo přechází, jehož se dotýká i jen týká (je jím také tematický okruh výpovědi, např. vykládat o svém objevu), jejž zasahuje, jindy vytváří, je jím tedy i výsledek děje (srov. J. Panevová, K významové stavbě větného centra, SaS 39, 1978, s. 36). Je jím tvor, věc, ale i děj, činnost (např. Pozoroval jeho příjezd).

[38] Podstatně se tím liším od pojetí, které uvádí F. Daneš, když rozlišuje (v čl. K otázce větných členů, SaS 38, 1977, 281—288) tři „sady“ větných členů. Viz též J. Kořenský, o. c. v pozn. 15, s. 22.

[39] Např. N. Chomsky, Aspects of the Theory of Syntax, Cambridge, Mass., 1965, s. 70, nerozlišuje větněčlenské pojmy (termíny) a pojmy (termíny) propoziční (denotativní), když např. vykládá větu John was persuaded by Bill to leave takto: „John is simultaneously Object-of persuade (to leave) and Subject-of leave.“

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 1, s. 35-44

Předchozí Emil Dvořák: „Umělá pravidla“ Josefa Dobrovského

Následující František Daneš, Eva Macháčková: Slovesný vid z hlediska sémantického