Souvětná stavba se zřetelem ke spojovacím výrazům v jazyce Františka Palackého

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Конструкция сложного предложения с учетом соединительных слов в языке Ф. Палацкого / La construction de la phrase et les expressions de conjonction dans la langue chez Fr. Palacký

I. V rozsáhlé a promyšlené kritice[1] spisu Fr. Trnky O českém jazyku spisovném (Brno a Olomouc 1831, 1832) Fr. Palacký napsal: „I jazyk český měnil se posavad, co do materie své, v každém věku, a měniti se bude, pokud národ náš z počtu národův nezmizí: ale co do forem grammatických uložena jest proměnám jeho na konci XVI století meze, kteréž od té doby překročiti neměl a nemá“ (49). Materií rozumí „slova, jakožto látku“, formou pak „zevnitřní sklad neb vazbu jejich“ (47). „Co do materie, každý jazyk živý jest zdokonalitedlným právě tak, jako veškeren obor poznání našeho, jehožto on zrcadlem jest; pokračujeť tedy zároveň s myšlením lidským“ (47). Palackého příklon k starší etapě vývoje češtiny souvisí i s jeho názorem na spontánnost, resp. autonomnost vývoje jazykové formy. V témže článku napsal: „Rozum tedy není tvůrcem ani zákonodárcem, alebrž jen zprávčím v jazyku; saháli dále, osobujeli sobě i tam vládu konstitutivnou, kdež jemu nejiná než administrativná přináleží: tedyť odporuje sobě sám“ (44). Palacký však zřejmě myslil na formy morfologické, ve stavbě souvětné se mnohdy od jazyka doby veleslavínské odlišoval, aniž si toho byl vědom podobně jako jiní spisovatelé a gramatikové doby obrozenské.[2]

Starší vývojovou etapu souvětné stavby lze předpokládat v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě.[3] Na jazyk jeho prací politických více působil kontakt se současným životem národa, avšak zde zase k užívání, resp. k víceméně jednorázovému užití starších, mizejících souvětných prostředků vedlo převážně slavnostní nebo alespoň oficiální poslání jeho projevů.

Budu se zabývat souvětnou stavbou Palackého se zřetelem ke spojovacím výrazům, ne celkovou povahou jeho souvětné tektoniky.[4] Rozlišuji (1) spojovací výrazy, které v jazyce Palackého měly už povahu archaismů, (2) spojovací výrazy a spolu s tím souvětné konstrukce, které v jazyce Palackého pro svou starobylost patřily k starší vrstvě jazykové a měly v různé míře k archaismům blízko, (3) výrazy, resp. způsob jejich užívání, které sice po celá staletí patří k živému jazyku, nebývají však v současné době hodnoceny jako plně spisovné, (4) výrazy, které se v době i v jazyce Palackého vyznačovaly vývojovou neustáleností a spolu s tím polysémií, resp. homonymií, (5) výrazy, které vznikly patrně až v době poveleslavínské.

[256]Ukazuje se i u Palackého, že polysémie jistých spojovacích výrazů je nevýhodná, resp. nežádoucí právě v složitějších souvětích, kterými se mezi větnými obsahy vyjadřují vnitřní, věcně závažné vztahy různého druhu. Studium díla Fr. Palackého je pro interpretaci těchto případů tím cennější, že mnohé jeho výklady lze studovat ve verzi české a německé, že v některých případech verze německá může přispět k správné interpretaci verze české.

Protože žádná z obou verzí není pouhým překladem verze druhé, nýbrž Palackému šlo v případech, kterými se budeme zabývat, o vyjádření téhož věcného obsahu, může srovnání obou verzí být příspěvkem ke konkrétní aplikaci pojetí, které rozlišuje denotativní význam (věcný obsah) a význam jazykový, resp. sémantickou strukturu v našem případě syntaktickou. Je pozoruhodné, že Palacký v některých případech vyjadřoval týž věcný obsah v rozdílných syntaktickosémantických strukturách podle toho, vyjadřoval-li se česky, nebo německy. To umožňuje uvést do systémových vztahů souvětné struktury, které dosud v jazykovědných výkladech jsou uváděny odděleně.

5. Ve výkladu souvětných prostředků mně nepůjde jen o jejich formální variantnost, nýbrž především o jejich sdělnou hodnotu.

II. 1. a) Mezi archaismy, kterých se užívalo v době obrozenské zcela zřídka (SouvJg 98), patří věty podmínkové začínající pouhým by. Setkáme se s nimi i u Palackého ojediněle, a to nejen v jeho Dějinách:

… i bylby to snad dovedl, by odbojné počínání Avidia Kassia na východu bylo jeho spěšně do Syrie a Egypta neodvolalo (D I, 46). — Pravíť pak sice někteří kronikáři, že potom Oldřich nabízel se vydati Měčislava císaři, by ho tento byl jen míti chtěl (D I, 301),

ale kupodivu i v jedné jeho řeči z r. 1848, tj. z téhož roku, ve kterém novátorsky užil přípustkové spojky i kdyby[5] v odmítavé odpovědi na pozvání do Frankfurtu:

By toho nebývalo, stáli bychom, jako v březnu, vždy ještě sjednoceni jako bratři (Sp 39; podle Havlíčkových Národních novin ze 17. 5.).

Jsou to vedlejší věty asyndetické[6] (podobně jako např. v němčině a angličtině věty s kondicionálem a inverzí slovesa a podmětu[7]), kterými se navozuje[8] děj často jako nerealizovaný předpoklad vzniku děje věty řídící.

aa) Tím, že kondicionál přítomný vyjadřuje děj, jehož realizování nechceme, resp. nemůžeme přímo sdělovat, oznamovat,[9] můžeme vyložit ustrnulou konstrukci abych tak řekl, s níž se u Palackého setkáváme ve spise Idea státu Rakouského (1865):

Proto také stalo se, že právo soukromé, čili abych tak řekl, meziosobní, došlo dříve uznání a platnosti všeobecné (Sp 218).

Chápal jsem ji jako (parentetickou) větu výpovědně účelovou,[10] která motivuje [257]následující pojmenování, resp. sdělení snahou o osobité, výstižné vyjádření. Tak je však vyložen možný záměr jazykového vyjádření, ne ještě jeho vlastní jazyková sémantika. Německá verze Palackého

Daher geschah es auch, daß das private oder, wenn ich so sagen darf, interpersonale Recht viel eher zur Anerkennung und allgemeinen Geltung gelangte (Oe 11),

v níž je užito věty podmínkové, dává podnět k výkladu jinému: věta s aby navozuje (ne kategoricky vypovídá) následující jazykové pojmenování (jindy jazykovou výpověď) jako parentetické konstrukce s pouhým kondicionálem typu řekl bych[11] (Souv 148).

Svou amodálností se tato věta s aby shoduje s větou podmínkovou. A tu je třeba dodat, že věty s aby měly význam podmínkový v době veleslavínské a následující častěji než dnes (Souv 152), ale zřejmě i než v době stč. J. Bauer (Vývoj 319) říká, že ve větách podmínkových ojediněle „vstupuje na místo by spojka aby“, a uvádí na to jeden zřetelný doklad. Podnětem k dalšímu zkoumání vývoje podmínkových vět s kdyby, aby jsou případy, v kterých Mikuláš Konáč z Hodiškova[12] užil věty s kdyby, kdežto Daniel Adam z Veleslavína[13] je nahradil[14] spojkou aby:

Konáč 146: Že by pokoje jediná cesta byla, kdyby ji vdovu král polský pojal za ženu. — Veleslavín 202: Tak pak že jediná cesta jest ku pokoji, aby ji vdovu král polský sobě za manželku pojal. — Srov. podobně Konáč na s. 195 — Veleslavín na s. 275.[15]

U Palackého jsem takové věty podmínkové s aby nezaznamenal.

b) Relativně řídké jsou u Palackého asydentické věty obsahové s bych. Užívá jich zejména tehdy, jestliže je v souvětí už jednou výrazu abych užito, např.:

vedeni byli na hranici a pobádáni, aby lid prosili, by se modlili za ně ku pánu bohu (D III/2, 20).

Vývoj bych k abych je vývoj od asyndeze k syndezi v době, kdy deiktický význam slova a ustoupil. Domnívám se však, že kromě vítězného, základního významu koordinačního si slovo a podrželo funkci prostého (nekoordinačního) připojování věty k větě i jejího výraznějšího uvedení (i věty v jiném souvětí). Krčmě toho si věty s aby sice podržely svůj základní význam (amodálního) navozování děje (Souv 138), ale více pronikal význam směřování. Ten však nebyl patrně ještě v době Palackého tak silný jako v současném jazyku; na to ukazují případy, v nichž Palacký užívá aby ve významu dnešního že by:

[258]Zdá se nám ovšem pravdě býti nepodobné, aby hrad ten … byl mohl uchrániti se proti nim celá čtyry léta — D III/2, 232.

c) Palacký neužívá výrazu ježto[16] ve významu rozdílového kdežto,[17] nýbrž jako vztažného zájmena a spojky příčinné. Zcela řídké je u něho ježto ve větě přípustkové.[18] Překvapuje, že ho užil právě v práci politicky tak závažné, patrně aby zvýšil patos svého výkladu, v Ideji státu rakouského, ačkoli tak mohla být snížena srozumitelnost místa:

Revolučních, aneb aspoň historické právo vyvracujících poměrův a návrhův, naskytlo i udrželo se od té doby mnohem více, … ku př. podřízení sněmu Českého pod říšskou radu, ježto Čechy, co svět světem stojí, požívaly s králem svým, co do zákonodárství, vždy ouplné samostatnosti (Sp 235). Německá verze zní takto: … da doch, was die Legislative betrifft, Böhmen von jeher mit seinem Könige völlige Unabhängigkeit besaß (Oe 36n.); nesoulad se v ní vyjadřuje výrazem doch.

Porozumění složitému souvětí ohrožuje ježto také v případě

ve společnosti vzdělanců nikdo netroufal by si tvrditi opravdově in thesi, žeby člověk jakýkoli rodil se co pouhá věc a co majetek někoho jiného; ježto hordy ony bělochův, kteréž zastávaly řeči takové in praxi mečem v rukou, dodělávají právě nyní (1865) v jižních krajinách Amerického soustátí (Sp 216).

Středník ukazuje na volnější připojení a tak na význam vysvětlovací (na rozdíl od příslovečné věty příčinné). To je jasněji vyjádřeno v znění německém:

… verenden ja bereits jene Horden von Weißen, die solche Lehren praktisch mit dem Schwerte in der Hand verteidigen, eben jetzt im Süden der Vereinigten Staaten Amerikas (Oe 8).

2. a) Výrazovou nevšednost, ale i významovou neurčitost dodával jazyku Palackého také výraz an (SouvH 129n.), mnohem frekventovanější. Velmi často ho užívá Palacký ve větách příčinných, bývá však také ve větách vztažných, doplňkových, podmětných a předmětných, ale také ve spojení s tu (an tu) ve funkci časového příslovce ‚když‘ (Souv 123), spojky ‚zatímco‘ ve větě postponované i anteponované, také ve spojení s příslovcem zatím, řidčeji mezitím, se sotva, ve větách vysvětlovacích, větách příčinných ve spojení se zdůrazňujícím slovem zvláště (v něm. verzi je zumal, zumal da), při vyjadřování nesouladu, tj. jako spojky přípustkové:

také Sentius Saturninus se svou mocí válečnou nápodobně se byl přiblížil: ana tu náhle rozhlásila se pověst hrozná, že národové pannonští a dalmatští … všecky Římany v zemích svých povraždili (D I/1, 57n.). — I co platno bylo, brániti cizotě na pomezí, ana zatím rodila i plodila se doma? (D I/1, 59). — ještě litoval bych jistě srdečně tolik nadarmo proplýtvaných šlechetných obětí, … ana mezitím vlast jejich pustne a národ sám chudne i ředne (Sp 197). — An Boleslav starý sotva byl umřel, již polský sestřenec jeho, Boleslav příjmým Chrabrý, … vpadl s vojskem do zemí českých (D I/1, 275). — když mi tu patřiti bylo na povzbuzování a šíření u nás fanatismu a terrorismu k víře až nepodobnému, an již zatracován a do klatby dáván každý Čech, jenž by té slavnosti účastniti se chtěl (Sp 378n.). — Tak srdečná ujišťování … krále Václava … udobřila s bratrem, zvláště an nyní pomoci jeho potřeboval skutečně (D II/2, 319). — Někteří spisovatelé čeští, obávajíce se tuším, že časopis tento straniti bude proti nim, již předkem jakoby mlčky odřekli se účastenství v něm, an na nestrannosti nejvíce sobě zakládá (R 13).

[259]Spojovací výraz an (v podobě ano) uvádí větný obsah také do poměru stupňovacího; v něm. znění bývá věta rovněž souřadně připojená s výrazy sogar, vielmehr, ja, někdy je vyjádření v něm. textu bez důrazu:

Veliké ono pohnutí národův zatatranských … nemohlo nedotýkati se také národu Slovanského …; ano zdá se, ze Slované sami byli jakoby první a hlavní páka pozdvižení tohoto (D I/1, 83) — Es scheint vielmehr (G I, 62). — Avšak pověst o poplatnosti Čechů této doby … velice nejistá a pochybná jest; ano jistě po Neklanově smrti žádných daní z Čech do Francie se nenosilo (D I/1, 123) — … und gewiß ist der Tribut nach Neklans Tode nicht gezahlt worden.

b) Omezení pravdivosti výpovědi vyjadřuje Palacký větami s ač-li (ač jestli).[19] Jsou to věty podmínkové, zbytek stč. vedlejších vět podmínkových s ač, věty ještě vedlejší, třebaže se jich užívá jen v postpozici a připojují se volněji. Dnes se místo nich užívá vět se spojkami pokud, popř. jestliže, -li. Jsou u Palackého dosti časté, ale v něm. verzi jim zřetelně odpovídají věty vedlejší, těsně připojené s wenn, ale i solange, sofern. Věta řídící je záporná — věta s ač-li kladná (dnes: pokud):

Václav obedience své nesměl odejmout tomu papeži, … ač chtělli, aby také jemu poslušenství právem odepřeno nebylo (D II/2, 335) — … wenn er nicht wolle, … (G III/1, 111) — žádná část nemůže o své újmě od něho se odděliti, ač jestli zachovati chce věrnost … bez poskvrny (Sp 29) — kein Teil darf davon einseitig sich trennen, so lange er die … Treue unbefleckt bewahren will (Gb 158),

je kladná — věta s ač-li záporná (→ v. kladná s ledaže):

hrozil, že učiní totéž i královně Marii, ač nebudeli od dobývání upuštěno (D II/2, 266). — er drohte der Königin Maria ein gleiches Schicksal zu bereiten, wenn man nicht ablasse (G III/1, 43). — Viz též Sp 35 a Gb 167 se sofern v záporné větě,

je kladná — věta s ač-li rovněž kladná (→ v. kladná s pokud):

poznamenalť …, že svolení všech těch knížat bylo nevyhnutelně potřebné, ač měloli se skutečně dojíti cíle (D II/2, 338n.). — denn mit Recht bemerkte er …, daß die Zustimmung jener Fürsten unerläßlich sei, wenn der Zweck wirklich erreicht werden solle.

c) Dnešnímu úzu jsou vzdáleny také věty se spojkou leč. Užívá se jich většinou s kondicionálem k anteponované větě indikativní. Vyjadřují omezení platnosti výpovědi věty předchozí (Souv 83) jako dnes věty s ledaže:

a vyzvali tudíž boj nekonečný a beznadějný, leč by se jim podařilo seslabiti velice, ba ponížiti aneb zničiti celý národ ruský (Sp 198).

Se spojkou ledaže se setkáváme (méně často) i u Palackého:

Vnitřní jeho ústrojí a zřízení nebylo od jiných klubův rozdílné, leda že snad bylo méně přísné (Sp 107). — … außer daß sie wahrscheinlich minder streng waren (Gb 201).

Patrně ojediněle je u Palackého užito spojky leč s indikativem a s posilovacím morfémem že. Jak pomáhá určit německý protějšek, má pak význam spojky ale:

tam i sestra její, ovdovělá kněžna Rejčka, ji byla předcházela, leč že na cestě v klášteře Reichenbachu smrt ji zastihla (D I/2, 9) — … war aber unterwegs … gestorben (G I, 400).

U Konáče se setkáváme s výrazem jediné leč, Veleslavín jej však nahrazuje spojkou jestliže:

[260]Konáč 146: pravila, že buducie jsú v kralovstvie ruoznice, jediné lečby o své věci rychle prohlédli. — Veleslavín 202: oznamujíc jim …, že opět nové bauře v království povstanau, jestliže oni toho časně opatrností svau nepředejdau. — Srov. též Konáč 19, 106 — Veleslavín 26, 155.

Nejde tu také (jako v 2. b) jen o změnu ve spojovacím výrazu, ale i v sémantické struktuře (v podstatě týž věcný obsah se zde vyjadřuje dvojí syntaktickou strukturou): volně připojená věta (hlavní) omezující platnost výpovědi je nahrazena těsně připojenou vedlejší větou podmínkovou. — Srov. po té stránce č. souvětí s leda pokud (D III/3, 158) a něm. souvětí s wenn (G III/3, 171).

d) K vyjádření děje bezprostředně následujícího užívá Palacký kromě spojky jakmile také výrazů sotva, sotva že — již. Výraz sotva, ale i sotva že bývá vložen do věty, takže ještě nemá výrazně povahu spojky. Tomu odpovídá v něm. verzi kaum se slovesem přímo následujícím:

Tento však sotva že vlády se zmocnil, již hořel žádostí pomstiti se (D I/1, 281). Na to, že Palacký — na rozdíl od jiných autorů své doby (Souv. H 105n., 116n.; SouvJg 90n., pozn. 4a) užíval výrazu sotva(že) jako příslovce (ne ještě jako spojky), ukazuje také doklad z D I/1, 275, cit. v 2.a, v němž je sotva užito ve významu časovém ve větě uvozené spojkou an; v něm. znění je Kaum war der alte Boleslav tot, … (G I, 248n.).

e) Jen pomalu a často málo zřetelně se u Palackého vyvíjí spojka aniž od povahy souřadicí k podřadicí (SouvJg 93n., NŘ 55, 1972, 97—103), třebaže už z Konáče máme doklad, v němž věta s aniž je v antepozici. Ve prospěch jejího pojetí jako věty závislé svědčí i to, že Veleslavín ji nahradil konstrukcí přechodníkovou:

Konáč 150: Ciesarstvie s velikú radostí Germanuo přijato jest. Aniž meškáno bylo, poslové k králi polskému jmenem národu českého vysláni jsú s prosbami. — Veleslavín 219: Potom nemeškaje, orátory jménem všech stavův království Českého k králi polskému vypravil.

U Palackého převažuje parataktická věta s aniž, v něm. verzi jí odpovídá souřadná věta v poměru slučovacím:

Nesluší také mlčením pominouti, že tento křest tolikera pánův českých z dobrovolného oumyslu pocházel …, aniž pak brannou mocí německou na nich … vynucen byl (D I/1, 129). — … und nicht … ihnen durch deutsche Waffengewalt abgenötigt wurde (G I, 110).

Spojkou aniž spojuje i přechodníkové vazby:

Protož božská nauka tato hned s počátku vlídněji do Čech zavítavši, aniž násilím sprovázena byvši, v jemném srdci národu našeho rychleji blahočiniti a hlouběji vkořeniti se mohla (D I/1, 129).

Ale setkáváme se i s vedlejšími větami s aniž, jimž v něm. verzi odpovídá věta s ohne daß nebo konstrukce s ohne zu + inf.:

Uherští magnáti zatkli ho ve sněmovním shromáždění na hradě Budínském …, aniž pak i jeden meč v lidu tu chvíli zdvihl se k obraně jeho (D II/2, 356). — … ohne daß für den Augenblick auch nur … (G III/1, 133). — ale předčil jeho věhlasem politickým, aniž podobal se mu ve fanatismu (D III/3, 10). — übertraf ihn aber an politischer Klugheit, ohne so fanatisch zu sein als er (G III/3, 11).

f) Ze spojek podmínkových byla v dalším vývoji opuštěna spojka pakli, známá už ze stč. (J. Bauer, Vývoj 49). Palacký jí však — ve shodě s dobou veleslavínskou — užívá, a to i se spojkou však, třebaže už sama o sobě[20] signalizuje nesoulad s okolnostmi předtím vyjádřenými:

Pakli však ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbývá nic, než aby … (Sp 22)

[261]3. a) Částice že užíval Palacký také ve větách příčinných, systémovém protějšku účelových vět s aby:

Ale že řečí … urazil a rozjitřil opět dávní nepřátele své Vršovce, zavražděn jest potom brzy návodem starosty jejich Kochana pyšného (D I/1, 302). — Že co učenec psal po německu a horlil v prospěch přírodovědy mezi Němci, proto-li stal se odpadlcem od rodu svého? (Sp 305).

I v příčinných větách s pouhým že se Palacký shoduje s dobou veleslavínskou (viz např. Veleslavín na s. 47, 53, 127, 162). Jde tu o vyjádření bez explicitní signalizace příčinného vztahu, které dnes bývá hodnoceno jako hovorové, někdy neprávem jako nářeční nebo archaické (Souv 135).

b) Podobně shodně s Veleslavínem užívá Palacký ve větách podmínkových podoby jestli (vedle jestliže), tj. vyjadřuje se způsobem, který dnes bývá označován jako hovorový nebo o němž se vykládá, že proniká do spisovného jazyka hovorového z obecné češtiny,[21] nebo dokonce jako „prostředek nespisovný“.[22] J. Bauer (Vývoj 312) říká, že podobu jestli „ze staré doby nezachytil“, a uvádí nejstarší doklad z Kroniky Trojánské (1487). Pozornosti si zaslouží, že Veleslavín nahradil Konáčovo jestliže podobou jestli:

Konáč 190: Jestliže jaký klam jest, jeho tresci. — Veleslavín 269: Jestli v tom jaký omyl, k němu se domlauvej. — Viz též Veleslavín 279: Nebo všetečná smělost, jestli se časně nestrestce, u vzteklost se obrací.

Má tedy podoba jestli ve větách podmínkových dlouhou tradici. U Palackého — tak jako v jiných textech doby obrozenské, např. i v Hýblových časopisech — bývá i ve větách rozdílových, ve významu ‚kdežto, zatímco‘:

Jestliže zajisté těžko jest určiti, kdo z šesti tehdáž na živě jsoucích Lucemburáků nejvíce vynikal šlechetným smýšlením aneb výtečností ducha, … — naproti tomu tím snáze jest ukázati, u koho z nich nejvíce pohřešovati bylo ctností těchto (D II/2, 268). V německé verzi je konstrukce s wenn — so dagegen (G III/1, 46),

i ve větách pravdivostně podmínkových (Souv 198):

Tažení toto slovanské, nebyloli tak rychlé a bouřlivé, však mělo proti tomu následky větší (D I/1, 85). — Waren auch ihre Züge nicht so schnell und stürmisch, wie die der anderen Völker, so waren doch ihre Wirkungen nachhaltiger (G I, 65). — Zdá se pak, že sousedství toto mladému státu Českému, jestli ne ovšem nebezpečným, aspoň častěji obtížným se stávalo (D I/1, 93). — Dem jungen Čechen-staate in Böhmen dürfte die Nachbarschaft dieses Reiches, wo nicht gefährlich, doch oftmals lästig geworden sein (G I, 73).

Nápadná je rozdílnost konstrukcí v obou verzích.

4. a) Porozumění někdy ztěžuje také polysémie, resp. homonymie (Souv 50) spojovacího výrazu pokud (pokudkoli). Palacký se s Veleslavínem shoduje dále v tom, že ve větách podmínkových[23] užívá také spojky pokud. Už Veleslavín se odlišil od Konáče, když jeho spojku jestliže nahradil spojkou pokudž:

Konáč 151: Žeby nalezl milostivého krále, jestližeby o pokoj stál. — Veleslavín 221: Že na něm míti bude krále a pána milostivého, pokudž ku pokoji směřovati bude.

[262]Palacký užívá i podoby pokudkoli:

Slovan jest a bude nepřemožitelným, pokudkoli heslo spojené svobody a svornosti ozývati se bude v srdci jeho (Sp 45).

Užívá však výrazu pokud nadále také ve významu časové spojky dokud, v něm. verzi pak bývá so lange:

abych někdy nemusel se báti výčitek svědomí, že jsem mlčel a nemluvil, pokud ještě nebylo pozdě (Sp 266). — … so lange es noch nicht zu spät war (Oe 78). — Pokudkoli budou míti příčinu, báti se o národnost svou, potud nebude v Rakousku nikdy spokojenosti a míru (Sp 116). — So lange die Völker Grund haben werden … (Oe 93).

Poněvadž věta s pokud mívá také význam pravdivostně omezovací (Souv 184) — v něm. verzi pak bývá např. so weit ich kenne (Sp 241 — Oe 43) — není někdy zřejmé, zda jde o větu časovou významově odpovídající větě se spojkou dokud nebo kdykoli, či o větu omezující pravdivost výpovědi:

Nepřátelské vojsko, pokud Ruprechtova moc branná k němu přidati se nemohla, nebylo dosti silné (D II/2, 354). — … so lange Ruprechts Truppen nicht dazu kommen konnten (G III/1, 131). — ježto vydané o tom dekrety neplatny byly, pokudkoli král v cizí moci se nacházel (D II/2, 303). — … so lange der König in fremder Gewalt sich befinde (G III/1, 78).

Poněvadž Palacký jí začíná větu také ve významu spojky zatímco — v německé verzi pak bývá věta se spojkou während nebo větný člen s předložkou während:

Pokud ještě král Václav s knížaty říšskými v Chebu pojednával …, v Praze se zdvihla náhle nejukrutnější bouřka proti Židům (D II/2, 275n.). — Während K. Wenzel noch in Eger mit den Reichsfürsten … verhandelte, … (G III/1, 53). — Pokud tyto věci se dály, Sigmund král Uherský choval se na oko nestranně a tiše (D II/2, 317). — Während aller dieser Ereignisse (G III/1, 92),

není někdy bez pomoci německého znění patrno, zda spojky pokud je užito ve významu ‚dokud‘, či ‚zatímco‘:

Když po Saladinově smrti, pokud trval rozbroj krvavý mezi syny jeho, … chystána nová výprava křižákův …, vzal … také Jindřich Břetislav na sebe znamení kříže (D I/2, 97). — Als nach Saladins Tode und während der blutigen Zwietracht seiner Söhne … (G III/1, 490).

S původním významem místa u spojky pokud souvisí i to, že jí Palacký užil také ve významu ‚do jaké míry, zda‘ (v něm. verzi je zde in wiefern):

Mezi tím, jakkoli naprosto nemožné jest, vytknouti v každém činu člověka, pokud v něm účastnil se rozum čili duch, a pokud smyslnost čili tělo jeho, úhrnkem přece rozeznání oboru duchovnosti a tělesnosti vůbec nikoli tím se neruší (Sp 117). — … in wiefern sich an ihr einerseits der Verstand oder der Geist und andererseits die Sinnlichkeit oder der Körper beteiligt hat, … (Oe 94).

b) Zatímco věty s an, ač -li, leč a jiné probírané věty patří k starší vrstvě českého jazyka, věty s kdežto představují u Palackého v podstatě vývoj jejich syntaktické povahy v 19. stol. (SouvH 124n., SouvJg 106). Výrazu kdežto — vedle podoby kde, kdež — užíval Palacký velmi často stejně jako německého wo ve funkci vztažného příslovce, a to nejen místa, ale i času, tj. ve významu ‚kde‘ i ‚kdy‘. Mohl se společně vztahovat k substantivu pojmenovávajícímu místo i čas:

aby co nejdříve ustanovil den a místo, kdeby spolu sejíti se mohli (D II/2, 358). — … ehestens Tag und Ort zu bestimmen, wo sie zusammenkommen könnten (G III/1, 135).

Podoby kde, kdež, kdežto se střídaly z důvodu stylistického v jedné větě:

tak ku př. roku 213 za císaře Karakally, … 260 za Galliena, kdež až pod Ravenu se probili, 270 za [263]Aureliana, kdežto vítězství jejich u Placencie Římany strachem omráčilo (D I/1, 69). V něm. verzi (G I, 47) je ovšem v obou případech wo. Srov. střídání kde — kdež — kdežto v Palackého Řeči o potřebě revise řádu volebního z r. 1863 v Sp 161n.

Příslovce kdežto Palacký vztahoval i k substantivu abstraktnímu, v případě, ve kterém bychom dnes užili zájmena vztažného v nichž:

jelikož dobře se dají předvídati pády, kdežto společné dorozumění se národův může státi se žádoucím (Sp 239) — da sich recht gut Vorfälle denken lassen, in denen … (Oe 40),

nebo příslovce přičemž (vedle zájmena vztažného), třebaže tu proniká ponětí rozdílnosti:

ba četli jsme celou knihu důmyslně psanou o přirozených podmínkách parlamentarismu v Anglii a u nás, kdežto téměř ani slovem nezavadilo se o různost národností rakouských (Sp 233). — … in welchem die nationale Verschiedenheit … mit keinem Worte erwähnt wurde (Oe 33),

nebo výrazu toho, že:

My ze starší doby neznáme vůbec ani jediný příklad, kdežto sněm Český bral vědomí o kurfirstském postavení krále svého (D II/2, 383).

Palacký však užil (zpočátku v postpozici) výrazu kdežto jako rozdílové spojky už v 1. díle svých Dějin, přičemž v (starší) německé verzi byla věta připojena bezespoječně:

v českých spisech souvěkých mluví se o počtu asi dvojnásobném (padlých německých šlechticů), kdežto mezi Čechy jen prý tři vzácní mužové zahynuli (D I/2, 8). — die böhmischen gleichzeitigen Quellen nennen beinahe die doppelte Zahl; auf böhmischer Seite fielen nur drei vornehme Männer (G I, 399),

i ve významu odporovacím proti německému aber:

Někteří kronikáři němečtí snažili se co nejvíce umenšiti počet vojska německého …, kdežto nelze pochybovati, že jich bylo aspoň trojnásob tolik (D I/2, 6). — … man kann aber mehr als das Dreifache annehmen (G I, 396).

K vyjádření rozdílnosti i souběžnosti užíval Palacký výrazu kdežto zatím jako protějšku něm. während a wogegen:

Poněvadž Měčislav … již nebyl tehdáž více císařovým nepřítelem, kdežto zatím Oldřich nenáviděl Kunrata čím dále tím více (D I/1, 301). — … wogegen Ulrich je länger je mehr den Kaiser haßte (G I, 275).

Od let 60. užívá Palacký rozdílové věty také v antepozici:

Ale kdežto Karel IV … k sobě a ke svému prospěchu vábil přední stavy své doby …, Václav naopak plašil je od sebe, …; kdežto onen … co nejsvědomitěji šetřil všech od dávna platných práv a forem ústavních, tento měl tuším za to, že celý svět měl přestávati na dobrých jeho oumyslech, třebas sebe svévolněji a násilněji provozováni byli (D II/2, 294). V něm. verzi (G III, 69) je während. Pozornosti si zaslouží několikanásobný výskyt vět s kdežto v antepozici i postpozici, v kterých Palacký v politické řeči z. r. 1863 ukazuje na rozpory ve volebním řádu (Sp 164, 166).

c — aa) Naproti tomu podob kdy, když užívá Palacký ustáleně ve shodě s požadavkem J. Dobrovského a J. Jungmanna, rozdílně od jiných autorů 1. pol. 19. stol. (SouvH 102, SouvJg 94n.). Případy odchylné jsou ojedinělé, zejména užití podoby kdy na místě když:

Zdálo se ti, šlechetný muži, kdy pečoval jsi o to, abys postavil nám chrám důstojný, zdálo se ti, že málo jest těch, kteří … (Sp 307). — Pročež svolal jak jiné kolegy mé, tak i mne … ku konferenci [264]u zemského presidium právě v tu chvíli, když již bylo zbouření jako ve dveřích (Sp 346). Je zajímavé, že i v něm. znění je als: … in dem Augenblicke, als der Aufruhr … (P 11).

Dosti často však Palacký užívá kromě kdyby též podoby kdyžby ve větách podmínkových:

Kdyžby zákonodárství ve Vídni jednalo jen v duchu nám nepříznivém, zjevně nepřátelském, kdyby vláda byla německá, kdyby národ český byl vyloučen z politického světa, jak dlouho trvala by pak otázka česká? (Sp 317).

bb) Větší pozornosti si u Palackého zaslouží spojení i když na místě dnešního a když:

I když, pánové, povážím, jak vlastně organisován jest celý náš sněm, …: tu myslím, že bylo by zpozdilé a bláhové zapírati, ze národnost jest mohutný zájem (Sp 158),

a zejména ve významu ‚i (také) tehdy, jestliže‘, ‚i tehdy, když‘. Mimo kontext mohou vzniknout rozpaky, zda jde o větu přípustkovou oznamovací, či amodální (Souv 212n.):

odsouzení takové státi se mohlo i když pohnaný dokázal, že žaloba byla chybná ve jmenech nebo v datech (D II/2, 404). — Za více než dvoustoletého trvání jeho zapustilo spojení pod jednou dynastií tak hluboké kořeny do života národův různorodých, že odolati mohlo nehodám časovým, i když onano idea (= als jene Idee — Oe 4) počala tratiti moc a působení své (Sp 213). — V následujícím odstavci: … mocnáři obojí, císařové i papežové, stáli věrně k sobě, i když nastalo roztržení církve křesťanské západní. — auch als die occidentalische Christenheit dem Zwiespalt verfiel (Oe 4).

Na modální dvojznačnost vět s i když (Souv 212n.) ukazuje srovnání české a německé verze:

Jisté jest, že i když obnoveni budou někdejší generalní sněmové zemí koruny České, Čechy a Morava nepřestanou proto mívati také své zvláštní sněmy české i moravské (Sp 256). — Es ist unzweifelhaft, daß wenn auch die ehemaligen Generallandtage der Länder der böhmischen Krone wieder ins Leben treten sollten, … (Oe 64). Na rozdíl od něm. verze české vyjádření může být pochopeno tak, že se očekává obnovení generálních sněmů, že je tedy spojky i když užito ve významu ‚i tehdy, až‘.

Spojka i když — na rozdíl od i kdyby — se tedy u Palackého jako přípustková ještě výrazně nespecifikovala (viz NŘ 57, 1974, s. 68, 70).

d) Věty přípustkové však mají i u Palackého vysokou frekvenci. Je to dáno tematikou jeho Dějin i politických textů: národními i sociálními rozpory, které vykládá, resp. jejichž je aktivním účastníkem.

aa) Největší frekvenci v nich má spojka ačkoli, přičemž vyjádření rozporu bývá posíleno ještě slovem i začínajícím anteponovanou větu s ačkoli, ve větě řídící slovy však nebo předce:

i ačkoli ona (nauka křesťanská) přijmutím do lůna církve národův zpupných, loupežných a výbojných … utrpěla zatemnění více než tisícileté v myslech valné většiny křesťanstva, předce nedala se nikdy udusiti a umořiti cele (Sp 216).

Poměrně řídká je spojka ač:

kterak kurfirst mohucký, jenž sám jediný pečetí svou stvrdil listinu sesazovací, ač prý to činil jmenem všech kurfirstův, odvážiti se mohl … (D II/2, 348).

Větou s ačkoli vyjadřuje Palacký někdy také obsah nekauzalitní (SouvJg 99, Souv 210n.):

[265]Jemu starati se jest ne tak o rozšíření a zvelebení nauk i literatury samých v sobě (ačkoli ovšem ani jich nevšímavým býti nesmí) — Sp 173.

bb) Časté jsou přípustkové věty s jakkoli. Většinou se v nich vyjadřuje vysoká míra vlastnosti označené adjektivem, někdy spolu s kvantifikátorem málo, mnoho nebo příslovcem, vlastnosti, která tentokrát nevyvolala očekávaný účinek. Obsahují často sponové sloveso být:

Jakkoli vážné bylo, co se v Čechách tehdáž dálo, vždy známost toho pro nás na věky ztracena jest (D I/1, 89). — arcibiskup konečně … odhodlal se přijeti do města, jakkoli málo dobrého bylo mu předvídati z lístku …, jejž od krále byl obdržel (D II/2, 282).

Řidčeji je ve větě s jakkoli významové sloveso; ponětí vysoké míry je pak implikováno:

Jakkoli ctím toto snažení i pocit, na kterémžto se zakládá, a právě proto, že je ctím, nemohu nikterak účastniti se v něm (Sp 18).

cc) Méně časté, ale ne řídké jsou u Palackého přípustkové věty se spojkou třebas, třebas i, třebas ani, třebať, tj. se spojkou, která podle J. Bauera (Vývoj 335) „v starším jazyce neexistovala“; u Veleslavína se setkáváme s třebas eventualitním:

A protož za nejlepší a nejužitečnější soudím, aby král na svém velikém štěstí přestana, raději v svém království Českém seděl, a třebas i císaři k strachu byl, nežli aby se knížatům německým zavázal (63).

Palacký (NŘ 57, 1974, s. 69) užívá výrazu třebas i také jako slova eventualitního (u Veleslavína též v citátu v pozn. 14), vyjadřujícího možnou eventualitu, ne nutnou pro vznik děje vyjádřeného větou druhou:

jest i v Moravě i v Čechách lidí dosti, … kteří všecky památky její (naší historie) nejen co neužitečné jakési haraburdí rádi by do koutův povrhli na věky, ale třebas i spálili a zničili (Sp 123n). — Jest věc vědomá, že věk mladý … rádby všeliké dějinami uvedené a ustálené poměry státní a společenské obrátil třebas i mocí naopak (Sp 353). — … im Notfalle auch mit Gewalt (P 18).

S irelevantností děje vyjádřeného větou se spojkou třebas souvisí to, že se v nich užívá indikativu, ale i kondicionálu:

o čemž tehdáž lidé všichni s pobožnou tváří mluvívali, třebas skutkem na to nemyslili (D II/2, 297). V něm. verzi je nesoulad vyjádřen pomocí konstrukce s ohne zu + inf.: ohne gerade im Ernste daran zu denken (G III/1, 72). — naproti čemuž valná křesťanstva část odhodlala se kráčeti návodem rozumu svobodně dále, třebas ani nevědělo se, kam cesta dovede (Sp 213). — Koupiti musí knihu pravý vlastenec, třebať jí ani nečetl (R 30). — náleží učitel špatný také k nejhorším škůdcům veřejným, třeba by se ničím více neprohřešoval (Sp 174). — Já jistě, třebas by oni na mne napotom i hněvali se, nepřestanu předce nikdy u vděčné paměti chovati důvěru a lásku, kterou volením mým mně prokázali (Sp 131).

Věta s třebas a kondicionálem je amodální jako věta s i kdyby, často však její děj býval chápán jako ireálný. To však bylo možné i u vět s třebas a indikativem, takže tyto věty nebyly jednoznačné. Srov. takovou větu s něm. protějškem, v němž je užito kond. minulého:

každá nahodilá příčina mohla vésti ke srážce krvavé, třebas ani nebylo cizích, agentův, na to schválně do Prahy vyslaných (Sp 346). — … selbst wenn keine fremden Agenten dagewesen wären (P 11).

U Palackého jsem se nesetkal ještě s přípustkovou větou s třebaže (a ind.), avšak už v 1. pol. 19. stol. se jí užívalo. Uvádí ji v nedoceněné mluvnici a učebnici Böhmische Sprachlehre für Deutsche (Brno 1842) Vinzenz Paul Ziak (např. na s. 156: [266]Třeba že ho nebo třeba ho neznám), V. Žák, katolický kněz z Čáslavska, žijící na Moravě, o němž Fr. Palacký (R 43, 63) napsal, že „soud svůj bystřeji však a uměleji nežli“ Fr. Trnka „o téže věci vynášel“, jemuž přiznával „pěkné dary, od boha sobě propůjčené“.

dd) Přípustkové věty s třebas, zejména s třebas a kond., byly často úspěšným konkurentem asyndetických vět přípustkových s byť, a byť, posilovaných slovem i: byť i, a byť i, tj. s kond. přítomným, zřídka minulým:

přisahal, že jí sobě dobyti musí, byť v tom i zahynouti měl (D I/299). — Ptám se, ve které dlouhotrvalé společnosti, a byť byla pouze bratrská neb sesterská, nepovstávají tytýž okamžité nedorozumění a neshody? (Sp 123). — Barbarský tento spůsob válčení pocházel bezpochyby více z obyčeje a mravu onoho věku, nežli z osobní povahy a vůle Soběslavovy, an byť i sebe více byl chtěl, nikdy by byl nemohl toho ubrániti svým vojákům (D I/2, 76).

Výraz byť se někdy i u Palackého (srov. SouvH 93) stává spojkou (tj. věta asyndetická se stává syndetickou), když je ve větě užito znovu kondicionálového komponentu by:

Ano, pánové, jen po cestě zákona dojdeme svého spasení, a byť by ta cesta tak úzká byla jako ostří břitvy (Sp 288).

ee) Spojku i kdyby, která v dalším vývoji zvítězila jako přípustková spojka amodální (Souv 211n.), jsem jako spojku přípustkovou zachytil u Palackého jen v projevech politických. Kromě dokladu, jejž jsem uvedl v NŘ 57, 1974, s. 68, mohu uvést tyto:

I kdybych neměl žádné pro Poláky sympathie, a byl skutečně takovým jejich nepřítelem, za jakovéhož mne sobě snad někteří z nich pokládají, ještě litoval bych srdečně tolik nadarmo proplýtvaných šlechetných obětí (Sp 197). — Půl sta let uplynulo teprve od té doby a národ český, jak dokázala včerejší slavnost, nemůže být zasypán a pohřben, i kdyby se zřítila celá obloha nebeská (Sp 289). — P. Palacký (podle Havlíčkových Nár. novin z 15. 5. 1848) oznámil, že … Ačkoli tedy jisté jest, že arcikníže František Josef, i kdyby žádná deputací do Vídně nešla, brzy místodržitelství nastoupí (Sp 41). — Doklad na a kdyby i viz v Sp 116.

Jindy však Palacký užívá výrazu i kdyby ve významu ‚a kdyby‘, tj. jako věty podmínkové:

Kdyby zajisté v onom věku větší jakkákoli bouře od západu byla na Čechy se svalila, aneb i kdyby Čechové sami něco většího kromě vlasti své byli podnikali, jistě bylby zachoval se nám nějaký o tom ohlas (D I/1, 103). — Hätte in jener Zeit ein mächtiger Sturm …, oder hätten die Böhmen … (G I, 83). — Viz ještě Sp 129;

výrazu kdyby i ve významu ‚kdyby také‘:

Kdyby byla barva naše červenobílá barvou národní, nic bychom proti tomu míti nemohli, kdyby i Němci u nás barvy svého národu nosili (Sp 38; podle Havlíčkových Nár. novin z 13. 4. 1848),

ale i ve významu přípustkovém:

Petrarka, kdyby pozvání to i přijal, nemohl bujného a svévolného schovance svého … podrobiti potřebné kázni dětské (D II/2, 171).

5. Palacký se odlišoval od Veleslavína, pokud jde o formu souvětnou, nejen tím, že užíval některých souvětných spojovacích výrazů také odchylně od Veleslavína (ne pouze ve shodě s ním; např. aniž, pokud, kdežto, i když, i kdyby), ale také tak, že do jeho souvětné stavby pronikly výrazy, o které se obohatila čeština až v době pozdější.

[267]a) Platí to o spojce jak mile.[24] Z Veleslavína můžeme uvést pouze doklady na oblibu příslovce míle:

přátele radili, aby což se koli stalo, míle nesl (277). — Míle nesti sluší, což se opraviti a změniti nemůže (277).

U Palackého je spojka jak mile dosti častá v pracích historických i politických, píše se ještě rozděleně, ale i dohromady. V něm. verzi jí odpovídá so bald i sobald, v jednom dokladu, který mám, spojka bis:

a v kratším neb delším čase dosáhne (počet přátelských hlasů) převahy, jak mile na místo náruživého pobouření myslí nastoupí pokojné rozmýšlení (Sp 29). — … bis nur … die ruhige Ueberlegung … sich Bahn bricht (Gb 158).

b) Z konstrukcí vyjadřujících nesouladný děj mají u Palackého malou frekvenci (jako je tomu u mnohých autorů dosud) souvětí s vedlejšími větami neslučitelného děje (SouvH 94n., SouvJg 100). I Palacký užívá typu příliš — než aby, donedávna odmítaného (Souv, uč. text 62):

Jsem příliš dojat nekonečnými důkazy lásky, jež kol sebe vidím, než abych mohl nalézti slov, abych vyjádřil věrně city své (Sp 291). — Toť byla vnada přílišná pro markrabě, než aby uposlechl byl hlasu Sigmundova (D II/2, 98).

c) Velká vývojová neustálenost je v Palackého vyjadřování souběžného děje (SouvH 107n., SouvJg 100n.). Jen zřídka se u něho setkáváme se spojkou mezitím, co:

Mezitím ale, co Sigmund zbrojil v Čechách, jali se královny uherské … a neapolský strýc jejich provoditi mezi sebou děsnou hru lichoty a podskočné ukrutnosti (D II/2, 262). — Mezitím co zbraně odpočívaly, množili se sjezdové k rokování tu o mír, tam o nové boje (D III/2, 245),

a se spojkou co:

Co tyto věci v Uhřích se dály, nastaly také v Polsku proměny neméně důležité (D II/2, 266).

To ovšem neznamená, že by děj souběžný (prostě souběžný nebo souběžný rozdílový) nevyjadřoval. Avšak na rozdíl od ustáleného a častého während v něm. verzi užíval výrazů různých, z nichž žádný se v dalším vývoji českého souvětí neudržel. Na příslušných místech této práce byly už uvedeny doklady, v nichž souběžný děj vyjadřují věty se spojovacími výrazy an, an zatím, kdežto, kdežto zatím, ale i pokud. Užíval také spojovacího výrazu mezitím pokud:

Mezitím pokud přípravy k novému tomuto poselství činiti se budou, svoleno jest, aby theologové obojí strany pokračovali v hádkách svých (D III/3, 90),

i pouhého když:

Když tyto věci se dály, poslal Kazimír slepému králi vyzvání k osobnímu s ním souboji (II/2, 62),

když … zatím:

Staloť se zajisté, že když řeč a literatura česká, pohromou třidcetileté války omráčená, po dvě století státi byla zůstala, zatím národové sousední … octli se brzy ve zvláštním a vyšším oboru duchovním (R 15),

mezitím když:

[268]Mezitím když tyto věci v Praze a v okolí se dály, vedli byli Táboři na jihu Čech boje mnohonásobné (D III/2, 58).

III. Na závěr podávám jen zcela stručnou charakteristiku celkové povahy souvětné stavby u Fr. Palackého, neuvádím souvětné doklady, jestliže už byly v jiných souvislostech uvedeny v předchozím výkladu. Jazyk Palackého se vyznačuje značnou, ale různě se měnící (bylo by to třeba zkoumat statisticky, srov. zde s. 270—278) mírou nadnesenosti a důrazovosti v Dějinách, ale zejména v projevech politických. Dosahuje jí (kromě spojovacího výrazu an a přechodníkových vazeb) někdy značnou frekvencí přípon -ť, -tě, -ž (SouvJg 93),[25] -žto, -to (kdežto, kterýžto, jenžto, totoť; podob anžto, anto, anť Palacký neužívá), řidčeji příponou -no (onno, onano, onino, onyno — protějšek podob tento, tato, tito, tyto), příponou -ový (jakový, jakovýž, jakovýžto — protějšek podob takový, takovýž, takovýžto), -koli (nejen např. kdokoli, ale i pokudkoli), častou frekvencí spojky, resp. důrazového slova i, spojkami ale však, alebrž, anobrž,[26] anobrž i ve významu ‚ba i‘ (D III/2, 175), píše je odděleně i v případě i hned (jako a však).

Slovem i nejen spojuje věty v souvětí, zatímco v něm. znění je pouhé und, ale souvětí, resp. samostatnou větu hlavní jím také začíná (viz např. dokonce: neboť i vyskytoval-li se (český duch) kde, odíval se v roucho cizí a ne své vlastní (Sp 205). — I že jich šikové a jich zřízení nic jim k užitku nemohla přijíti, i obrátili se k běhu (D III/2, 201), zatímco v něm. verzi je významově určitější spojka da ve větě první a slovo so ve větě druhé: Da ihnen nun ihre Reihen und deren Stellung nichts zu nützen vermochten, so wandten sie sich zur Flucht (G III/2, 349n.). Ve shodě s dlouho živým územ připojuje Palacký spojkou i, někde ještě ve spojení s tudíž, také věty v poměru důsledkovém (následkovém), zatímco v němčině tento vztah explicitně vyjádřen není.

V českém výkladu spojuje věty do poměru stupňovacího spojkou ba, ba i, ano i, zatímco v něm. verzi je často užito pouze slučovací spojky und:

Ale nenávist knížat českých proti němu byla neuhasitelna …; ba Oldřich zapomenul tak velice na čest a hodnost svou, že i Měčislava do žaláře vrhnouti dal (D I/1, 289n.). — Doch der Haß … gegen ihn war unüberwindlich … und Ulrich vergaß so sehr … (G I, 263). — noví národové dotírají vždy prudčeji na říši Římskou, ano za nimi slovanští Veleti brannou rukou až do Nizozemska, ba i do Anglie sobě cestu klestí (D I/1, 83n.). — neue Völker … drängen … während bald darauf in ihrem Rücken slawische Wilten sich westlich bis in die Niederlande und nach England hinüber den Weg bahnten (G I, 62n.).

Morfémem -ž se však nedosahuje pouze důrazovosti a nadnesenosti, ale i syntaktické diferencovanosti. Užívá se ho ve větách vztažných s což, kterýž(to), jakovýž(to), zejména prostě navazovacích (Souv 103), jimž v něm. verzi nezřídka odpovídá věta připojená asyndeticky nebo spojkou und:

A pročež Ptaček nastavěl věží, kteréžby pevnosti a zdi zámku převyšovaly, z nichžto rozkázal stříleti do zámku (D III/3, 256). — Deßhalb ließ Ptaček Türme bauen, welche die Mauern der Veste überragten, und befahl aus ihnen in die Burg zu schießen G III/3, 276.

 

[269]R É S U M É

Der Bau komplexer Sätze mit Rücksicht auf die Einleitewörter in der Sprache F. Palackýs

Die Arbeit befaßt sich mit den komplexen Sätzen in der tschechischen Sprache F. Palackýs, indem sie die syntaktischen (formalen und semantischen) Eigenschaften der Einleitewörter deutet, die einen besonderen kommunikativen Wert haben, und am Schluß gibt sie eine kurze Charakteristik von Palackýs gehobener Ausdrucksweise in betreff komplexer Sätze. Das literarische Werk Palackýs ist für die linguistische Forschung von besonderer Bedeutung, da es in großem Maße in zwei Sprachen (in Tschechisch und in Deutsch) von demselben Autor abgefaßt wurde. Die deutsche Fassung bietet manchmal einerseits einen Anlaß zur Deutung der Semantik einiger tschechischer Einleitewörter, die sich zur Zeit der nationalen Wiedergeburt mit ziemlich großer Polysemie, bzw. Homonymie kennzeichneten, anderseits bieten beide Fassungen eine wertvolle Unterlage für die praktische Verifikation der semantischen Auffassung, welche zwischen der denotativen und der syntaktischen (bzw. überhaupt sprachlichen) Bedeutung folgerichtig auseinanderhält.

Die Arbeit vergleicht in manchen Fällen Palackýs Sprachgebrauch mit dem bei Mikuláš Konáč z Hodiškova und Daniel Adam z Veleslavína und unterscheidet in Palackýs Sprache (1) die Einleitewörter, bzw. die syntaktischen Konstruktionen, welche einen archaistischen Charakter haben (die asyndetischen Bedingungssätze mit by, aby; ježto in Konzessivsätzen), (2) die Sprachmittel, bzw. Konstruktionen, welche zur alten Schicht in Palackýs Sprache gehören und den Archaismen in verschiedenem Maße nahe sind (an, ač -li, leč, sotva, sotvaže — již, koordinierendes aniž; pakli), (3) die Sprachmittel, die, obwohl sie Jahrhunderte zur lebendigen Sprache gehören, heutzutage nicht völlig als Schriftmittel bewertet werden (že in den Kausalsätzen; die Form jestli), (4) die Einleitewörter, die zur Zeit Palackýs mit auffallender Entwicklungsbewegung und mit Polysemie, bzw. Homynymie gekennzeichnet sind (pokud, kdežto, i když, i kdyby, die Gruppe der Konzessivkonjunktionen), (5) die Einleitewörter, welche erst nach Veleslavíns Zeit entstanden sind (jakmile, příliš — než aby, mezitím co).

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 4, s. 255-269

Předchozí Redakční poznámka

Následující Josef Štěpán: Větosled u Fr. Palackého