Větosled u Fr. Palackého

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

Порядок предложений у Ф. Палацкого / L’ordre des propositions chez Fr. Palacký

Při stopadesátém výročí narození Fr. Palackého zabýval se jeho teoretickými názory na český jazyk (hláskosloví, tvarosloví, slovní zásobu a pravopis) J. Bělič.[1] Stranou nechal jazykovou praxi Fr. Palackého, třebaže Palacký svým jazykem ovlivnil celou řadu pozdějších spisovatelů. F. X. Šalda ho nazval „největším umělcem slovesným, kterého jsme dosud měli“.[2] Na syntaktickou stránku Palackého jazyka upozornil především B. Havránek, který ukázal, že z hlediska syntaxe a stylistiky můžeme u Palackého vidět dokonce vrchol a zároveň i zakončení vývoje češtiny humanistické;[3] Palackého jazyk má totiž všechny její hlavní rysy, úměrně stavěná složitá souvětí (periody), četné vazby přechodníkové, sloveso s oblibou na konci věty, podle latiny vazbu akuzativu s infinitivem apod.

V tomto příspěvku chceme přehlédnout inventář podřadicích spojovacích výrazů a soustředit se na některé dílčí otázky (především větosled) související se složitostí souvětné stavby v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě (1848 až 1876), tj. v základním díle tohoto historika a politika 19. stol. (dále jen Dějiny). Svůj výklad stavíme — na rozdíl od příspěvku K. Svobody, srov. zde s. 255n. — na srovnání se současným spisovným územ druhé poloviny 20. stol.

Z Palackého Dějin jsme vyexcerpovali všechna tzv. složitá souvětí s řetězovou závislostí vedlejších vět, tj. souvětí, v nichž na větě hlavní závisí vedl. věta 1. stupně, na ní pak vedl. věta 2. stupně závislosti atd.[4] Dostali jsme tak 7878 souvětí s řetězovou závislostí.

Všimneme si nejprve užívání podřadicích spojovacích výrazů u vedl. vět 1. stupně závislosti ve všech excerpovaných souvětích. Ke konfrontaci užívání podřadicích výrazů se současným územ jsme excerpovali dále 32 děl současného spisovného jazyka a získali tak dalších 20 573 souvětí s řetězovou závislostí a stejný počet podřadicích výrazů ve vedl. větách 1. st. závislosti. Srovnáním obou korpusů jsme zjistili, že u Palackého je bohatší repertoár podřadicích výrazů než v současné spisovné češtině; zatímco Palacký má 85 podřadicích výrazů, v současné spisovné češtině je jich jen 72.

Palacký má navíc proti korpusu ze současného jazyka následujících 29 podřadicích výrazů: ačkolivěk, an, by, cokoli, jenžto, kamž, kamžkoli, kdobykoli, kdež, kdežkoli, kdožkoli, kdyžkolivěk, kolikerý, kterakže, kterýkoli, než kam, nežli aby, nežli když, nežli který, nežli že, odkudž, pokavad, pokudž. Dnešní zastaralost uvedených podřadicích výrazů je dána především zvláštními slovotvornými partikulemi -ž, -li, -koli, -věk, dnes již většinou neužívanými, zřídka i jinak, srov. než kam v souvětí Již prý neptali se, než kam asi ten zatracený kacíř uteče, aby se uchránil (957).[5] U Palackého jsou naopak některé výrazy častější než v současném úzu; především je velmi frekventován podřadicí výraz kterýž (srov. tabulku na s. 271), dále kdežto, kterak, jakož aj.[6]

[271]U Palackého nejsou doloženy výrazy dříve než, přestože, třebaže, které v češtině vznikly později,[7] místo výrazu než užívá Palacký výrazu nežli, místo výrazu zda zdali, nedoloženy jsou u Palackého dále výrazy až jestli, jako kdyby, jako když, kdekoli a zatímco. Některé podřadicí výrazy, které byly u Palackého řídké, jsou v současném jazyce velmi časté. Patří sem především podřadicí výraz kdy, který je u Palackého doložen ve vedl. větě 1. st. záv. jen 3krát, zatímco v korpusu ze současného jazyka 280krát. U Palackého všechny tři doklady mají jeden rys společný: výraz kdy uvozuje vedl. větu obsahovou, srov. Neví se, kdy a pod jakými výminkami mistři a kněží Pražští, kteří s Korybutem spolu zatčeni a potom z města vypovězeni byli, vrátili se opět (631). V ostatních funkcích užíval Palacký místo dnešního výrazu kdy výrazu když, srov. Můžeme s důkladem jistiti, že pocházejí z předhistorické doby, když ještě celý národ Slovanský bydlil pospolu (631). Tím si tedy můžeme vysvětlit nízkou četnost výrazu kdy u Palackého. — Místo výrazu kde, který se v současné češtině užívá běžně, má Palacký častěji výraz kdežto, srov. Vladislav uložil o tu otázku sněm království svému do Korčína ke dni 4. máje, kdežto velikou hlasův většinou uzavřeno bylo, aby koruna česká přijala se pro Kazimíra (722). — Zajímavé je vysvětlení nižší frekvence výrazu který u Palackého než v současném jazyce (srov. níže tabulku); je způsobena tím, že Palacký pro stejnou funkci užíval ještě výrazy kterýž a jenžto, kterých se dnes neužívá.

Srovnejme prvních dvacet nejvíce frekventovaných podřadicích výrazů v obou korpusech uspořádaných podle klesající frekvence: 

 

Pořadí	Podřadicí výraz		Četnost
	Palacký	souč. korpus	Palacký	souč. korpus
1.	že	že	3578	6330
2.	aby	který	936	2500
3.	když	aby	489	2038
4.	kterýž	když	413	1724
5.	-li	jenž	241	1258
6.	jenž	jak	222	983
7.	který	protože	206	675
8.	jenžto	jako	166	647
9.	kterak	co	164	438
10.	ačkoli	-li	163	431
11.	poněvadž	kdyby	153	322
12.	co	kdy	114	280
13.	an	kde	104	273
14.	což	což	101	256
15.	takže	až	73	207
16.	kdyby	jaký	71	182
17.	kdežto	než	71	157
18.	až	ačkoli	64	152
19.	aniž	kdo	63	122
20.	protože	i když	53	121

 

[272]Řada podřadicích výrazů, které Palacký užívá, zastarala, části se vůbec neužívá, funkce některých podřadicích výrazů se rozšířily, jiných zase zúžily (srov. zde K. Svoboda).

Pokud jde o základní větosledné varianty, jsou v Palackém některé konstrukce, i když nejsou příliš časté, které nenacházíme v korpusu ze současného jazyka.

Z dnešního hlediska jsou zastaralé anteponované řetězce vzhledem k hlavní větě, které jsou uvozeny výrazy což, jaký, kam, kterak, který a proč, srov.:

A což se hlasu dotýče třetího, ku kterémuž se města právo míti praví, při tom král a rada jeho takto vypovídají: … (1087); Jakých ale půtek bylo potřebí, aby také stav městský nabyl širšího účastenství v moci zákonodárné vlasti své, bude předmětem dalšího vypravování našeho (1135); Kterak Arnošt o to horlivě se snažil, aby knězstvo diecese jeho prospívalo skutečně ve vzdělanosti a v čistotě mravů, a kterak prostředky, jež k tomu obral, byly vhodné a dílem i přísné, o tom již mluveno jest (471) atd.

Zastaralé jsou dnes i řetězce s kterak a poněvadž, které Palacký interponoval do věty hlavní, srov.:

Ale hned při textování první sady, kterak obě strany vyjádřiti se měly, že totiž „obě strany srovnávají se u víře o svátostech a moci církevní s věrou církve“, naskytly se nesnáze neodolatelné (498); Nicméně, poněvadž tehdáž na všaký den očekáváno papežova legata do země, kterýž potud jen rokováním mezi králem Fridrichem a stavy uherskými meškal se, dali se stavové nenesnadně navesti (771).

Zajímavá je antepozice řetězců s když, které je u Palackého častější než postpozice (290 : 170); v korpusu ze současného jazyka naproti tomu převládá počet postponovaných řetězců s když nad anteponovanými (948 : 683). Podobná je situace u řetězců s poněvadž. Častější antepozice řetězců s když je u Palackého vysvětlitelná tematicky a jazykově; Palackého Dějiny popisují jevy na časové ose, spojka když zde plní řadu funkcí, které v současném jazyce převzaly některé inovační spojovací výrazy (dříve než, zatímco). Anteponované řetězce vět s když vyjadřují časovou kulisu děje věty hlavní.

Pro Fr. Palackého je příznačné, že neřadí věty v souvětí jen za sebou, že věty vedlejší nezávisí vždy na předcházející větě řídící, nýbrž že často stojí před svou řídící větou vedlejší. U souvětí jednoduchého se běžně mluví o antepozici vedl. věty k větě hlavní, u složitého souvětí jde o odlišnou problematiku (ne každé jednoduché souvětí s anteponovanou vedl. větou může být součástí složitého souvětí), a proto navrhujeme termín regres. Mluvíme pak o tom, že vedl. věta 2. st. záv. regresívně rozvíjí vedl. větu 1. st. závislosti. Tento větosledný typ složitého souvětí nazýváme pak souvětím s progresívně regresívní řetězovou závislostí.[8]

Více než v současném spisovném úzu jsou v Dějinách Fr. Palackého frekventovány souvětné konstrukce, kde na větě s že a aby regresívně závisí příslovečná (nejčastěji časová nebo podmínková) vedl. věta. Zpravidla je tato konstrukce součástí složitějšího „zrcadlově“ budovaného souvětí, srov.:

Pročež žádal opravdově, aby Vladislav nemeškaje přitáhl k němu a spojil brannou moc svou s vojskem jeho: až se to stane, pak že pokojnému rokování bude moci místo dáno býti (1049).

V tomto souvětí věta s až regresívně rozvíjí větu s že; obě věty pak jako celek završují děj první části periody. — Souvětí s progresívně regresívní řetězovou závislostí bývá ovšem součástí i jiných typů složitého souvětí, srov. např. „nastavovaný“ děj v souvětí I přijali jsou zase mnichy ty dni před sv. Václavem, zavázavše je, aby více nekaceřovali a svátostmi po domích neposluhovali, ale aby k nim do kláštera přinášeli [273]nemocné; a nezachovaliliby se v čem, aby purkmistr staroměstský je trestal (1125). Stavba souvětí bývá v těchto případech ovlivněna jazykem starých listin. Pouze v jednom dokladu, který má poměrně složitou stavbu a který proto zobrazujeme graficky, závisí na vedl. větě s proč regresívně věta s když, srov.:

Protož když k osobě krále Jiřího družily se tímto způsobem všecky živly opposiční, které svět souvěký vnitř i vně Čech choval ve svém lůně: neníť nesnadno pochopiti, proč obraceli papežové k němu pozor tak veliký, proč usilovali především získati ho sobě v dobrotě a lásce, a když minula k tomu naděje, proč násilné potlačení jeho zdálo se jim býti potřebou ještě pilnější, nežli byla ochrana křesťanstva proti Turkům (857):[9]

U Palackého však větu s že, popř. s aby, poměrně často regresívně rozvíjí řetězec dvou vedlejších vět, srov.:

Ale důvěrníci jeho poučili pány české, chtějíli, aby král jich neopustil, že bylo potřebí přivázati ho k sobě svazkem silnějším nežli potud (988);

zřídka dokonce tří vedlejších vět, srov.:

… (císař) potom pak kázal radám svým odpověděti zkrátka …, že chce chovati se k nim podlé starodávných práv, řádův a obyčejův země své, však aby oni k němu také věrně a poslušně se měli, a budeli jim čím povinen, že učiní ve všem podlé rady svých pánův a rad vlastních, jakož již často prý osvědčoval se; když pak tak se stane, budeli potom král český chtíti, aby poslal k němu někoho, že to učiní … (891):

Věta s kdežto regresívně nerozvíjí vedl. větu s že nebo aby, jak bychom u spisovného jazyka zastaralého typu očekávali. Regresívně však v jednom dokladu rozvíjí větu s aby věta s který, srov. … to pak buď rozváženo, kteří jsou vinní škůdcové, aby byli trestáni … (1181).

Vedl. věta druhého a vyššího stupně závislosti často u Palackého regresívně rozvíjí vedl. větu nižšího stupně tak, že je postavena hned za její podřadicí výraz, takže vznikají tzv. kontaktní dvojice podřadicích výrazů. Pro Palackého jazyk [274]je charakteristické, že tyto dvojice jsou nejen mezi vedl. větami 1. a 2. st. záv. (s tím se setkáváme i v současném jazyce), ale že jsou časté i mezi vedl. větami 2. a 3. st. záv., srov.:

… rozhodnutí celé připadne na nejvyššího rozsudího, za jakovéž ode sjezdu navrhují se Karel kníže Burgundský a Albrecht markrabě Braniborský s tím doložením, že koho z těch dvou zvolí král Matiáš, ten jím má býti (1048).

Také vedl. věta 4. st. záv. regresívně rozvíjí vedl. větu 3. st. záv., srov. větu s kdyby v souvětí

Po přeslyšení mnohých žalob i odpovědí nemohl Alliacký konečně zdržeti se, aby nekázal Husa také z marné chlouby, an prý ve prvním svém vyslechu honosil se, že kdyby dobrovolně byl do Konstancie nepřišel, nikdo na světě bylby nemohl jeho násilím přivesti (510).

Zcela ojedinělý je však doklad, v němž vedl. věta 5. st. záv. s kdyby regresívně rozvíjí větu s takže, srov.:

… (páni) všecken svůj věk na vojnách ztrávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, ježto loupežem, vraždám a cizoložstvu ode mnohých let přivykli, takže kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo (686).

Pro jazyk Fr. Palackého je příznačné, že užívá kontaktních dvojic nejen v řetězcích za větou hlavní, ale i před větou hlavní v tzv. anteponovaných řetězcích, srov.:

Poněvadž bylo za právo, že kdokoli daně platiti, ten je i svolovati má, svolávání stavův těch samo sebou stávalo se nutným (457); Když pak zapírali všickni, boha se dokládajíce, že kdokoli je vinil, žeby kompaktat nedrželi, křivdu jim činil : pan Kostka přetrhl další hádání, pravě, že nepřišel soudit se s nimi (774):

V interponované řetězové závislosti není kontaktní dvojice u Palackého doložena.

Některé tzv. kontaktní dvojice jsou u Palackého častější než v současném spisovném jazyce. Jsou to především dvojice, v nichž na prvním místě stojí výraz takže, srov. Spůsobili poznenáhla opět pořádek, tak že když dne 1. září z rána rota jakási plašila jeptišky z kláštera sv. Františka, purkmistr Pražský již směl uvesti je tam zase (529). Svědčí o tom i řada dvojic ve vyšších stupních závislosti.

Protože Palacký ještě užívá na rozdíl od dnešního úzu výrazu který místo výrazu jaký, nacházíme u něho i souvětí, v němž věta s který regresívně rozvíjí větu s že, srov. Tak prý Němci v ten den velmi sou zašli a zarmoutili se, že kterou cestou měliby utíkati, ovšem nevěděli (645), a ve třech dokladech je anteponován řetězec uvozený výrazem který před hlavní větu, srov. Kterými vnadami na to naveden jest, že dal se i s zemí svou v ochranu netoliko cizozemce, ale i dosavadního nepřítele svého, neví se (38). Výraz což plní funkci dnešního výrazu když, např. Pravíš, že což já se panem Dobešem v těch mírách počínati budu, ty zatím bohu sloužiti chceš (963); tento ojedinělý doklad je však citátem z dopisu pana Ctibora z Přerova z r. 1467. Častá je u Palackého konstrukce typu Všickni tito Karlem povzbuzení spisovatelé staví nám jasný [275]důkaz před oči, že kde s hůry není genia dáno, tam i ta nejúsilnější péče lidská vyvinouti ho nemůže (11); v současné češtině ji nacházíme velmi zřídka, častěji korelativní výraz tam stojí před vedl. větou s kde, tedy … před oči, že tam, kde … U Palackého věta s kdežto však nikdy regresívně nerozvíjí větu s že jako věta s kde.

Pro souvětnou stavbu Fr. Palackého je dále charakteristická interpozice (vkládání) vedlejších vět, a to v řetězci, který je nejen postponován, ale i anteponován a interponován vzhledem k větě hlavní. Palacký interponuje velmi často více než jednu větu vedlejší.

V postponovaném řetězci interponuje Palacký dvě vedl. věty do vedl. věty 1. st. záv., srov.:

Proto vyznal legat Rudolf nahlas, že i on sám, kdyby po prvním příjezdu svém do Bratislavi byl věděl, čeho dověděl se od té doby, nikdy by nesvolil byl ku početí války (997).

Velmi zřídka přitom ještě vzniká kontaktní dvojice, srov.:

I jest opravdu velice litovati, že muž k důstojenství onomu tak spůsobilý a hodný, kterýž čím méně k němu sám se třel, tím pravější dokazoval vnitřní povolání, ustoupiti musel chtíčům tenkráte neapoštolským stolice Římské (1110):

Řidčeji je interponuje do vedl. věty 2. st. záv., srov.,

Pro snadnější podvrácení autority mistrovy tvrdili někteří, … že neměl sám dosti odvahy ku podnikání kříže Kristova, tak že jsa obžalován, když r. 1443 měl státi na sboru Kutnohorském, o kterémž vypravovali sme, bylby prý rád všecky své spisy pro strach spálil (841).

Jen velmi zřídka bývají do vedl. věty 1. st. záv. interponovány tři vedl. věty, které jsou spojeny v řetězec, přičemž poslední věta 4. st. záv. bývá vložena do vedl. věty 3. st. záv., srov.:

… takže král, nechtělli, aby hod velikonoční, jenž připadal na den 1. dubna, beze všech slavností církevních ztráven byl, musel Čechy na ten den dáti odvezti do Kaziměře (637).

Poslední dvě souvětí znázorníme graficky:

[276]U řetězce, který je interponován do hlavní věty, bývá poměrně často ještě vedl. věta 2. st. záv. interponována do předcházející vedl. věty 1. st. záv., srov. Pravidlo již před léty ohlášené, že každý kdo nebyl pánem sám, měl míti pána svého dědičného, rozšířeno nyní v ten smysl, že … (1131). Velmi zřídka jsou interponovány dvě vedlejší věty v řetězové závislosti, srov. periodu Na konci aktu svého, dne 4. dubna, když Stojkovic pravě, že dokonal již dílo, ku kterémuž zavázán byl : řekl Rokycana … (668):

Zcela ojedinělá je interpozice do anteponovaného řetězce, srov.:

Pakliby přes to knížata i obyvatelé Slezští, (ač té naděje do těch, kdo milují svou čest, nemáme) chtěli slib koruně Uherské činiti : VKMti se opovídáme, že … (1189):

Speciální jsou u Palackého anteponované řetězce uvozené výrazem proč, s nimiž se v současném jazyce téměř nesetkáváme, srov.:

Proč ale Boleslav Polský, jenž jistě Chrabrým i byl i slul, spokojil se tehdáž pouhým sebe bráněním, aniž obnovil více outoků svých proti říši německé, my již vysvětliti neumíme (70).

Řetězce vedlejších vět dosahují v interpozici maximální délky tří vedl. vět, srov.:

Pius II. od té doby, co dověděl se o spříznění se krále českého s dvory Saským a Braniborským, a o prostředkování jeho mezi Fridrichem a Matiášem ve věcech uherských, ačkoli těžce nesl, že prostředkování takového nehledáno u kurie Římské, počal nicméně jeviti k němu přízeň větší a otevřenější (879).

V antepozici mají řetězce nejvíce čtyři vedl. věty a představují zpravidla první část periody, která děj připravuje, srov.:

Ale jakkoli zdáti se mohlo, že věc ta neměla v sobě těžkosti, povážiloli se, že kollej sedmi kurfirstův, tří duchovních, Mohuckého, Kolínského a Treverského, a čtyř světských, Českého, Falckého, Saského i Braniborského, již od celého století v praxi ustálena i u veřejném mínění uznána byla : předce naskytovalo se při tom dosti těžkých nesnází (403).

Maximální délky dosahují řetězce, jsou-li postponovány za větu hlavní. V Palackého Dějinách jsou doloženy čtyři řetězce o délce šesti vedlejších vět, srov.:

Zmařeno jest i to skrze jistého kněze Jana, jenž namítal, žeby zpozdilé bylo, propustiti lidi zde a dobývati jich potom na jiném hradě opět, ano prý „zjevno jest, že bůh je dává do rukou našich, po čemž naložíme s nimi, jak starším viděti se bude“ (577).

[277]Jak je zřejmé, „řetězec se protáhl“, protože Palacký do svého souvětí zabudoval citát. Nejdelší je v Dějinách následující doklad:

Vypravoval zejména dne 29. ledna, že starý ten pán nestyděl se prý žádati, aby Brno se Špilberkem jednomu jeho synovi, druhému Olomouc se zámkem Hradištěm zapsány byly k dědictví, což prý krále až k hněvu popudilo; že netoliko v Čechách počínal sobě tak, jakoby měl státi se dědicem a pánem království, ale že … (1006).

Dosahuje počet sedm vět vedlejších; poslední dvě věty řetězce jsou od předcházejících vedl. vět odděleny středníkem, třebaže na nich syntakticky závisí, jsou „částečně osamostatněny“.

Značná délka řetězců je jednou z příčin, proč Palacký jednotlivé věty vedlejší nebo celé postponované řetězce vedl. vět osamostatňuje, odděluje je středníkem od řídící věty, srov.:

Viděti z toho, jakož i z jiných nás došlých pamětí, že na sněmích českých za starodávna o všech důležitějších věcech sporných každý stav radíval se o sobě sám tak dlouho, až usnesl se většinou na něčem jistém; kteréžto jeho usnešení potom jeden řečník z jeho středu volený přednášel a zastával v plném sněmu, až všichni tři stavové sjednotili se (1181).

Velmi často Palacký osamostatňuje větu s což, která je u něho značně frekventovaná, srov.:

Probudil se u tohoto duch jeho husitský v té míře, že složil i on báseň proti básni Bohuslavově, prose boha o zmaření dotčeného úsilí spojiti se s papežem, ana prý v Římě byla studnice všech nepravostí; což Jan z Domaslavi nemeškal opět poslati panu Bohuslavovi (1115).

Osamostatnění slouží nejen ke snížení komplikovanosti souvětné stavby, ale lépe vyjadřuje obsah, hierarchizuje ho.

Vedl. věty v delších řetězcích jsou uvozeny stejnými podřadicími výrazy v souvětí s řetězovou závislostí jen výjimečně; takové konstrukce se obecně považují za stylizačně neobratné. U Palackého jde především o citáty ze starých českých listin. Srov.:

Žádáme …, kněžím jiným pod sebou aby rozkázali, tak jakož předepsáno jest, aby lidu podávali a to opatřili, aby lid žádostivý nebyl obmeškán (1148; spis pánů, rytířů a měst, sepsaný na sněmu v Praze dne 3. března 1502, vykládá právní poměry mezi církví římskou a kališnickou); Věz, že nám urozený Haupt von Pappenheim maršálek náš říšský, psal, že sou kurfirstové na nynějším roce v Mohuči konečně na tom ostali, že k nám do Vídně chtějí osmý den po hromnicích přijeti (611; dopis císaře Zikmunda panu Rožmberkovi z 5. prosince 1426) aj.

Pro souvětnou stavbu F. Palackého v Dějinách národu českého je charakteristická nejen její symetričnost, ale často i její „nastavovanost“. Srovnání jazyka Fr. Palackého s korpusem ze současné češtiny ukazuje nejen bohatý repertoár podřadicích spojovacích výrazů, ale především rozmanitost větosledných variant. Pro Palackého je příznačné, že neřadí věty v souvětí jen za sebou (věty vedlejší nezávisí vždy jen na předcházející vedl. větě řídící), nýbrž že závislé vedl. věty stojí často před svou řídící větou vedlejší, a to i u vedlejších vět s vyšším stupněm závislosti.

 

[278]R É S U M É

Die Satzstellung beim F. Palacký

Für Aufbau des Satzgefüges in der Geschichte des tschechischen Volkes (Dějiny národu českého) František Palackýs ist nicht nur seine Symmetrie, sondern oft auch seine „Ausgedehntheit“ charakteristisch. Der Vergleich der Sprache Palackýs (7878 sog. hypotaktischer Kettensatzgefüge) mit einem aus der heutigen tschechischen Schriftsprache gebildeten Korpus (20 573 hypotaktische Kettensatzgefüge aus 32 literarischen Werken) zeigt nicht nur ein reichhaltiges Repertoire hypotaktischer Ausdrücke, sondern vor allem auch die Vielfalt von Satzfolgevarianten. Für Fr. Palacký ist charakteristisch, daß er Sätze im Satzgefüge nicht bloß hintereinander anordnet (Nebensätze hängen nicht immer nur ab von vorhergehenden regierenden Nebensätzen), sondern daß er die abhängigen Nebensätze oft auch vor ihrem regierenden Nebensatz stellt — und das auch bei Nebensätzen mit höherem Abhängigkeitsgrad.

Slovo a slovesnost, ročník 37 (1976), číslo 4, s. 270-278

Předchozí Karel Svoboda: Souvětná stavba se zřetelem ke spojovacím výrazům v jazyce Františka Palackého

Následující Lumír Klimeš: Délka věty v Palackého Dějinách národu českého