Časopis Slovo a slovesnost
en cz

K teorii vztahů mezi přízvukem a větnou melodií

Karel Horálek

[Rozhledy]

(pdf)

К теории отношений между ударением и мелодией предложения / Contribution à la théorie des rapports entre l’accent et la mélodie de phrase

Čeština je dosud ze všech slovanských jazyků nejsoustavněji prozkoumána z hlediska zvukové stavby věty. Patří také k slovanským jazykům, při jejichž výzkumu se i ve větné fonetice a fonologii nejdříve začalo využívat různých přístrojů. O to se zasloužil J. Chlumský. Hlavní práce o zvukové stránce české věty se opírají o tzv. metodu poslechovou. Užíval ji převážně ještě J. Chlumský, před ním pak zakladatel české fonetiky A. Frinta, který se jen ve výkladech o přízvuku mohl ve větší míře opřít o práce starší. V jeho průkopnické práci Novočeská výslovnost (podtitul: Pokus o soustavnou fonetiku jazyka českého, Praha 1909) jsou však popisu přízvuku věnovány jen dvě stránky, tónovému průběhu věty pak pouze necelá jedna (s. 149).

V modernizované české fonetice počínaje Chlumským (hlavně v jeho práci Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928) zaujímá zkoumání zvukové stránky věty poměrně málo místa. První soustavná práce o melodii češtiny, monografie S. Petříka (O hudební stránce středočeské věty, Praha 1938; předcházelo jí několik studií průpravných) je založena jen na přímé metodě poslechové. Výsledky Petříkova zkoumání byly později experimentálním výzkumem v převážné míře potvrzeny; Chlumský se ve své velké monografii však opírá z větší části také jen o materiál poslechový. Ve větší míře se o přístrojové záznamy opřel teprve M. Romportl v práci K tónovému průběhu v mluvené češtině (Praha 1951). Danešova práce Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957), jež zkoumá zvukovou stránku české věty v souvislosti s výstavbou mluvnickou a významovou, využívá v podstatě jen dat získaných poslechem. Fr. Daneš tu vyšel z prací Mathesiových, hlavně z jeho studie Mluvní takt a některé problémy příbuzné (Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1957, 243—256). Pro Danešovo pojetí je jinak charakteristické tzv. širší pojetí intonace, opírající se o „spolupráci“ melodických prostředků s prostředky dynamickými (tj. s přízvukem). V tom mohl navázat na některé práce zahraniční a svým způsobem také na Chlumského, který si všímal souvislostí mezi melodií a přízvukem. Výsledky některých zkoumání Chlumského jednostranně zobecnil B. Hála, Fr. Daneš se k tomu právem stavěl kriticky.

Souvislostí mezi větnou melodií a dynamickou modulací si všímal také V. Mathesius; v jeho pracích opírajících se přímo o zkoumání je však hlavní pozornost věnována tzv. dynamické linii věty. Platí to zvláště o studii K dynamické linii české věty (cit. Čeština a obecný jazykozpyt, s. 257—276), v níž navázal na pojetí taktu u O. Zicha (podle Zichovy terminologie větných celků). V této studii věnoval Mathesius hlavní pozornost větným počátkům. Výsledky jeho zkoumání mají zásadní význam pro teorii tzv. rytmizace mluvních projevů, zvláště pro určování jevů kolísavých. Pozdější výzkum těchto jevů však na škodu věci na tuto závažnou Mathesiovu práci nenavázal.

Mathesius měl v těchto věcech svého předchůdce ve V. Ertlovi; také při budování teorie tzv. aktuálního členění věty se mohl opřít o některé Ertlovy myšlenky vyslovené zčásti v přepracovaném vydání středoškolské mluvnice Gebauerovy (vyšlo [298]poprvé již r. 1914). Smysl pro systematiku uplatnil ve svých příspěvcích k fonetice české věty (zvláště k popisu jevů přízvukových) F. Trávníček. Jeho pozorování nejsou vždy spolehlivá, sám své názory také časem změnil. Závažný je Trávníčkův popis české proklize a enklize. V zkoumání větné intonace v poměru k přízvuku byl Trávníček ke škodě věci poplatný Chlumskému, některé nesprávné názory Chlumského však doznívají ještě v pracích českých fonetiků doby nedávné. Zčásti jde o myšlenky, které Chlumský sám převzal od svých předchůdců. Sám se ve svých výkladech o závislosti větné melodie na přízvuku odvolává na Sieverse a Jespersena. Zčásti přitom jde o výklady zřejmě nesprávné a jejich přežívání nepřispívá k jinak dobré reputaci fonetiků, kteří se u Chlumského školili a vlastními pracemi v jeho výzkumu větné fonetiky pokračovali.

Pro Chlumského hlavní práci (z r. 1928) je zvlášť charakteristický nedostatečný zřetel k větné platnosti při zkoumání přízvuku vůbec, zvláště pak v případech, kdy jde o tzv. větné kadence. Zbytečně mnoho pozornosti věnoval Chlumský jevům, které nemají žádnou komunikační platnost, např. vlivu přízvuku na délku samohlásek, popř. i souhlásek, vlivu počtu slabik v taktu na jejich délku (zrychlovaná výslovnost delších taktů) aj., srov. obsáhlý oddíl o přízvuku (s. 155—240; k této části se vztahuje i většina zápisů a diagramů v přílohové části knihy). Po několika úvodních poznámkách o poloze hlavního přízvuku v češtině, jež s následujícími výklady nesouvisí a nic nového neobsahují, následují zajímavá pozorování o „přízvuku se současným stoupnutím tónu“, v nichž se postupně uvádějí příklady se slovy dvou- až šestislabičnými (bez vysvětlení se připojují k případům týkajícím se polohy přízvuku na konci věty také případy jiné). V závěru této části (s. 170) se pozorovaná data shrnují v tomto konstatování: „V probraných dokladech nemůže být o místě přízvuku pochybnosti; na větší sílu slova a zvláště jeho první slabiky všude upozorňuje zvýšení tónu.“ V následující větě se však připouští, že existují také případy, kdy „se melodie a síla rozcházejí“. Potom prý mohou vzniknout o místě přízvuku pochybnosti. Bývá to prý v těchto případech: (1.) pravidelně před čárkou; (2.) často na začátku věty; (3.) při melodii tzv. švábské; (4.) v otázce. Tyto případy pak Chlumský postupně probírá, někdy způsobem, který dnes působí dost nepochopitelně. Přízvučná slabika „před čárkou“, tj. na konci větného úseku před pauzou, která větu neukončuje, bývá podle Chlumského jednak „výš než předcházející nepřízvučná, ale níž než nepřízvučná následující“, jednak naopak tónově níže než obě slabiky sousední. V tomto případě prý zaslouží zvláštní pozornost to, „že přízvuk bývá ještě citelnější“ než u typu předcházejícího. O funkční platnosti této dvojí tónové varianty Chlumský neuvažoval.

Jako zvláštní případ vyděluje ještě případy, kdy je „před čárkou“ pokles podobný jako na konci věty, ale přece ne tak „nízko“. Jako příklad je uvedena věta: [Já jsem bil na továrňe, a ten druhej bratr, úřednik, ten tam bil taki] s tímto výkladovým doprovodem: „Jenom před první čárkou byla melodie taktu stoupavá s přízvučnou slabikou nejnižší; před oběma dalšími byl spád, jenže nešel tak hluboko jako na konci věty. Přes tento rozdíl v melodii pokaždé měla první slabika zřetelný přízvuk.“ Proč by to také mělo být jinak? Chlumský zde zůstal dlužen výklad, proč před dvěma „čárkami“ nedošlo k tónovému vzestupu — bylo to zřejmě proto, že čárka označovala v těchto případech jiný typ pauzy než po taktu [v továrňe]. Zajímavější jsou Chlumského pozorování o nesouhlasu tónového zvýšení s přízvukem na začátku věty. Zde mohou podle něho ve dvou počátečních slabikách nastat tři melodické modifikace. Buď je tón obou těchto slabik stejný, nebo druhá je tónově nižší (to je případ častější) nebo konečně je první slabika nižší než druhá (tak tomu bývá nejčastěji). Z uvedených několika málo případů jsou některé věty neukončené.

O podmínkách výskytu těchto tří případů Chlumský nic neříká. S konstatováním, [299]že nejčastěji bývá na začátku věty první slabika níže než druhá, je v příkrém rozporu pozdější Hálovo tvrzení, že se česká věta (celkově) vyznačuje tónovou sestupností. To je podle Hály jev přirozený, sestupná tónová linie je motivována podmínkami fyziologickými (je však přesto regulovatelná!). V knize Uvedení do fonetiky češtiny (Praha 1962) o tom Hála mimo jiné říká toto: „Podobně jako dynamika má i mluvní tónika svůj fyziologický podklad. Je nepochybné, že se po načerpání vzduchu do plic před začátkem mluvního projevu subglottický tlak citelně zvýší a že se toto zvýšení projeví nezbytným zesílením napětí v hrtanu, v důsledku toho rychlejšími pohyby hlasivek a větší frekvencí kmitů; tyto okolnosti přirozeně vedou ke zvýšení hlasivkového tónu. Tento výklad se obecně přijímá; najdeme jej i u Jespersena“ (s. 328).

Podobné názory zastávali již před Hálou různí fonetikové (podle toho se ovšem ještě nedá soudit, že je to výklad obecně přijímaný), přesto však jde o koncepci v jádře pochybenou. Je v rozporu i s tak evidentními fakty, jako je ptačí zpěv a některé zvířecí signály, jež tónově stoupají. Proč by měly platit pro tvorbu zvukových signálů u prvotních lidí jiné principy než u zvířat? Už v samých počátcích lidské řeči, jakmile se projevovala potřeba větší vyjadřovací rozmanitosti, začaly se nepochybně rozvíjet variace a střídání melodického klesání a stoupání. Je však možno připustit, že některé melodické figury mají základy v přirozených podmínkách zvukové řeči, týká se to i jevů, které vyžadují méně námahy. Nedá se však vylučovat, že by princip ekonomie při tvorbě řečových signálů nepřipouštěl různé odchylky a modifikace. Pokud jde o češtinu, bylo by nesmyslné soudit, že převaha klesavosti větné melodie má nějaké dávné kořeny. Je s tím v rozporu už to, že jde často o závislosti na dynamické klesavosti pojmenovacích jednotek, a to je docela evidentně rys nový; i slovanské jazyky se po této stránce mezi sebou liší a čeština v přízvuku rozhodně nereprezentuje archaický typ.

Ani Hálovy představy o vztazích českého přízvuku a melodie neodpovídají v plné míře skutečnosti, přízvučné slabiky bývají častěji tónově nižší, než Hála připouštěl. Úplně pochybné je jeho tvrzení, že dílčí stoupavé úseky při povšechné tónové klesavosti české věty jsou pouhé detaily, irelevantní z hlediska obsahu sdělení (srov. v uved. knize, s. 329). Nesprávné je také Hálovo tvrzení, že „v neutrálně vyslovené větě oznamovací je celkový klesavý průběh naprosto nepochybný“ (s. 329). Neplatí to v plné míře ani o větách jednoduchých, které zde Hála snad měl na mysli. Nejčastější odchylkou tu bývá posun melodického vrcholu na druhou nebo další slabiku od počátku věty, jak to popsal v uvedené práci Chlumský. Nověji to považuje za normální vlastnost melodické linie české věty M. Romportl (např. v čl. Intonace a akustická syntéza řeči, SaS 33, 1972, s. 165). Podle něho mívá melodická linie v češtině v bezpříznakové formě podobu paraboly s mírným stoupáním na začátku: „Vrchol je v počáteční fázi výpovědi nejčastěji posunut nemnoho (o 1 až 3 slabiky) od jejího počátku.“ Je samozřejmé, že některá z těchto slabik před melodickým vrcholem je přízvučná a že slabika melodicky zvýrazněná nemusí být přízvučná. Jde o skutečnosti, které se nedají vystihnout Romportlovou opravou (tamtéž), že „základní bezpříznaková forma (např. u Hály „fyziologický tónový průběh“)“ není prostě klesavá, nýbrž přesněji „v oblouku klesavá“. V případech s melodickým vrcholem posunutým na druhou či další slabiku jde přece o formu nejdříve stoupající, a pak teprve klesající (často nikoli plynule). S tzv. rovnou formou, při níž je několik počátečních slabik na stejné melodické úrovni, M. Romportl také počítá.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se podobné poměry nemohly ustálit již v prvotních obdobích vývoje lidské řeči. Z toho však nikterak nevyplývá, že by některé tónové modulace neměly skutečně fyziologický základ. K takovým případům patří nejspíše všechny bezděčné modifikace „neutrálních“ forem melodické linie věty, o nichž se říká, že vyjadřují citové stavy mluvčího, zpravidla v doprovodu s jinými zvukovými [300]složkami (hlasitostí, barvou hlasu, tempem aj.). Protože jsou to modifikace bezděčné, často projevované i proti vůli mluvčího, není správné mluvit o jejich funkčnosti. Nejsou to ani komponenty systému melodických prostředků. Posluchač (nejen adresát projevu) je podle nich informován o psychickém stavu mluvčího, někdy dokonce jde o informaci o postoji mluvčího k vyjadřovanému obsahu (ke skutečnosti, o níž je řeč), v zásadě jde však o složky, které k sdělovanému obsahu přímo nepatří. Jsou to tzv. indexové složky funkční (mluvčí si je nevybírá na základě svého komunikačního záměru). — Lidé se mohou naučit ovládat je, zmírňovat nebo zesilovat, nejčastěji patrně v případech, když příslušné hnutí mysli jen předstírají.

K velmi pochybným zvláštnostem Hálovy teorie melodických prostředků patří rozlišování mezi intonací jako tónovým průběhem taktu a melodií jako tónovým průběhem vět nebo celých mluvních projevů. Základem tohoto rozlišení je mu zase poměr „fyziologického substrátu fonace“ a faktorů psychických. Melodie řeči se podle něho opírá v podstatě o fyziologický substrát, kdežto intonace je v četných případech ovlivňována zásahy psychiky v druhé signální soustavě“ (cit. Uvedení do fonetiky češtiny, s. 330). Připouští ovšem, že i do „melodie zasahuje dnes psychika velmi podstatně, a to právě modifikací intonačních útvarů“. Do intonačních útvarů pak zase naopak může sekundárně zasahovat „vliv primitivního fyziologického substrátu, jakmile se k tomu naskytne příležitost“. Užití adverbia „dnes“ v citované větě je charakteristické pro pseudohistorický Hálův postoj. Obsahová náplň tohoto „dnes“ může být ‚od nejdávnějšího pravěku po přítomnost‘.

Takové jednotky jakožto základní intonační útvary jsou podle Hály přímou složkou větné melodie, třebaže jsou to vyjadřovací prostředky podstatně odlišné od útvarů melodických. „Intonační útvary představují jakési základní tónové jednotky, ze kterých se melodie řeči skládá.“ Hála rozeznává šest základních intonačních útvarů, a to nejen pro češtinu (ve spise Hlas — řeč — sluch, který napsal společně s M. Sovákem, 3. vyd. 1955, v Uvedení do fonetiky, s. 328): (1.) intonace klesavá, (2.) rovná, (3.) stoupavá, (4.) stoupavá — klesavá, (5.) klesavá — stoupavá, (6.) průtažná (circumflexová). Předpoklad existence samostatných taktových útvarů intonačních pro takové jazyky, jako je čeština, je produkt Hálovy obrazotvornosti. Takty v češtině mají svůj tónový komponent jen jako součásti větných celků, jejich poměr k větné melodii je při tom právě opačný, než Hála předpokládá: nikoli takty rozhodují o podobě větné melodie, nýbrž větná melodie rozhoduje o tónové podobě taktů. Rozhodující složkou taktů jsou přitom slova jako pojmenovací jednotky, jejich větně obsahová platnost. Zvláštním melodickým útvarem se stávají nejen jednotlivé takty, ale také skupiny taktů, mají-li např. platnost tzv. větného jádra.

Výklad o souvislosti větných taktů s větnou melodií Hála ještě zkomplikoval tím, že se zároveň zaměřuje na tónové modifikace slabik způsobené vlivem sousedních souhlásek na samohlásky. V takových případech jde však víc o modifikaci hlasové substance samohlásek a teprve v druhé řadě o jejich melodickou složku, jež je spoluurčována obsahovou a gramatickou platností slova ve větě. Hála při výkladu těchto jevů použil jako příkladu vět, jejichž tónový průběh zobrazil pomocí kymografu Chlumský (1928, obrazy 28 a 29). V prvém případě je to věta [Krejčí to bude párat], kde má první slabika průběh stoupavý, v druhé větě [To sou káňata] je průběh počátku rovný. Jsou to mechanicky podmíněné vlastnosti slabik, a tedy také taktů, ale nejsou to přímé složky větné melodie jako komunikačního útvaru.

Reminiscence na Hálovy názory o těsné souvislosti mezi přízvukem a intonační složkou slabiky se najdou v různých obměnách ještě v pracích z nedávné doby. V učebním textu Fonetika českého jazyka (Brno 1978) Univerzity J. Ev. Purkyně v Brně (filoz. fakulta) od M. Krčmové se např. čte tato formulace: „V přízvučné slabice se poněkud prodlužují konsonanty a celkově je slabika vyšší než další slabiky nepřízvučné“ (s. 71). S tímto tvrzením jsou v rozporu takové skutečnosti, [301]jako je melodické stoupnutí před nekončící pauzou nebo v závěru zjišťovací otázky, dále pak tónové snížení přízvučných slabik při tzv. vytýkání. Na tónové snížení slabiky pod přízvukem a zvýšení v slabice následující v zjišťovacích otázkách upozorňuje Krčmová sama (s. 75) a připojuje i obraz se stoupající melodickou křivkou v závěru věty Je v právu? Připomíná také poměry v melodii nekoncových taktových skupin (u tzv. polokadencí), kde se v češtině častěji uplatňuje útvar stoupající než klesající. Přízvučná slabika v dvouslabičných slovech před nekončící pauzou bývá pak sice vyšší než předcházející slabika nepřízvučná, ale nižší než slabika následující.

Otázkou tzv. vytýkání pomocí tónového poklesu v přízvučných slabikách se zabýval dosti podrobně již Chlumský a po něm další badatelé, zvláště také Petřík. Chlumský (1928, s. 177) vyšel z konstatování O. Jespersena, že se ve většině jazyků „vzrůst síly má za pravidelný doprovod stoupnutí tónu“, ale že tato souvislost není nutná. Za nejzávažnější odchylku považoval Jespersen — a po něm také Chlumský — skutečnost, že v jihoněmeckých (vlastně jihozápadních něm.) nářečích bývá často hluboký tón tam, kde severoněmecká nářečí mají tón vysoký. Obdobné jevy jsou však známy i z jiných jazyků, mezi ně patří i čeština. Chlumský podle analogie s němčinou užíval i pro označení této české zvláštnosti termínu švábská melodie. Pokusil se také o vysvětlení tohoto nesouhlasu mezi přízvukem a tónovou složkou slabiky. Jeho pokus však není ničím jiným než zjištěním (a ani to není nepochybné), že změna tónu v přízvučných slabikách je spojena s větší námahou než v slabikách nepřízvučných. Tónové výkyvy směrem dolů nebo nahoru jsou jakoby důsledkem hledání poloh, ve kterých by změna tónu byla spojena s menší námahou.

Z hlediska funkčního ovšem věc vypadá jinak. V obou případech, při zvýšení i snížení tónu v přízvučných slabikách, jde o zvýraznění této slabiky, většinou proto, že je příslušná slabika opěrným bodem hlavní části větné melodie, tzv. kadence. Takové (a také jiné podobné) případy vedly některé badatele k tomu, že pro tónové i zesilovací modifikace volí souhrnné označení intonace. V tom smyslu se pak někdy mluví také o intonaci v širším slova smyslu (srov. k tomu F. Daneš, o.c., s. 5, pozn. 1). O koncových kadencích ve spisovné češtině se tvrdívá, že začínají posledním větným přízvukem, který je ve srovnání s přízvukem předcházejícího taktu zesílený. Toto pojetí zpochybnila A. Skaličková zajímavými experimenty s nahrávkami na magnetofonový pásek (K otázce větného přízvuku v češtině, Praha 1962).

B. Hála nepočítal také s tím, že by přízvučná slabika na začátku kadence ukončující větu byla silnější než přízvučná slabika v taktu předcházejícím, tím méně pak v poměru ke všem ostatním přízvukům téže věty. Podle jeho koncepce „dynamického odstupňování taktů“ (Hlas — řeč — sluch, 19553, s. 179) je v Nerudově větě Asi hodinku východně od Skutari povznáší se kuželovitá hora Burghurlu (Obrazy z ciziny) v posledním taktu přízvuk sice silnější než ve všech taktech ostatních, s výjimkou taktu druhého (hodinku), který má v Hálově charakteristice stejný stupeň jako takt poslední. V následující větě Nerudova textu je však podle Hálova poslechového odhadu přízvuk posledního taktu nižší než v taktu předcházejícím. Jde o větu Vyšší polovice její není obydlena, není však také pustá. V této větě podle Hály žádný přízvuk nedosahuje takové síly jako druhý a poslední v uvedené větě předcházející. Hálův odhad přízvukové síly v posledních dvou taktech druhé věty (také pustá) je však sotva správný (slovo také má podle tohoto odhadu silnější stupeň přízvuku než slovo koncové).

Naprosto chybně charakterizoval Hála celkový ráz české věty po stránce dynamické v studii Podstata českého jambu z hlediska fonetického (1951). Vychází zde z předpokladu, že „celková dynamika (českého) verše je dána podobnými fyziologickými podmínkami jako dynamika české mluvy vůbec: na začátku verše (podobně jako na začátku každého mluvního celku) po předcházející vdechové pauze je síla [302]dechu, a tudíž i artikulační energie největší, pak se postupně zmenšuje. Je tedy český verš z hlediska svého dynamického průběhu fonickou hláskovou řadou, modulovanou dynamickým decrescendem“ (s. 2). V souhlase s touto formulací volí při jednoduchém grafickém znázornění dynamické linie verše Nepaměti do propasti pomocí dvou sbíhavých přímek; nechává nás pak v nejistotě, jak by tímto jednoduchým způsobem znázorňoval dynamický průběh verše následujícího (klesne pustý darmochleb), který je zajisté v normálních případech realizován pokračujícím výdechem (není od předcházejícího verše oddělen vdechovací pauzou). Hála pro tento druhý verš volí grafické znázornění komplikovanější, pomocí vlnovité čáry, jež pozvolna přechází v čáru téměř rovnou. Každé slabice zde patří jeden vrchol vlnovité čáry; každý vrchol znázorňuje sílu slabiky svou výškou, následující je vždy slabší než předcházející (a následující), ať jde o slabiku přízvučnou nebo nepřízvučnou.

To snad ani nevyžaduje zvláštního kritického komentáře. Z Hálovy charakteristiky však vyplývá podivný závěr, že dvojverší Nepaměti do propasti / klesne pustý darmochleb, jež tvoří jednu větu (je zakončena středníkem) má dvojdílnou dynamickou linii, jejíž druhá část má podobu stejnou jako část první. S ničím takovým bychom se v próze nesetkali, a přece Hála tvrdí, že je český verš určován podobnými („fyziologickými“) podmínkami jako dynamika české mluvy vůbec. V Hálově grafickém znázornění dynamického odstupňování jednotlivých slabik překvapuje také to, že jsou od sebe odděleny tak hlubokými poklesy, jako by šlo o texty slabikované. Tímto zobrazením se dostal Hála do rozporu se svou vlastní teorií taktové předrážky. Hála neuznává organickou spojitost předrážky s taktem s odůvodněním, že obojí tyto komponenty taktu jsou od sebe odděleny poklesem síly. Ale stejné nebo ještě příkřejší poklesy připouští mezi slabikami uvnitř slov, a tedy i taktů.

Hála si také vůbec neuvědomil, že předtaktí v jeho pojetí nejsou vůbec zvláštností češtiny (nebo jazyků s přízvukem na první slabice víceslabičných slov a předložkových spojení), že jsou běžné v různých jiných jazycích, též v slovanských, např. v polštině a v ruštině. Předtaktí jsou v těchto jazycích tvořena nejen např. spojením nepřízvučného jednoslabičného slova s následujícím slovem na počátku věty nebo uvnitř věty po nekončící pauze, ale také v jiných případech. A přece se pro taktové členění v těchto jazycích nezavádí předtaktí jako zvláštní jednotka rytmického členění. V polštině a v ruštině jsou takové případy dokonce velmi pravděpodobně početnější než v češtině, protože v těchto jazycích vytvářejí předklonné skupiny (a tedy i taktové jednotky) i jednoslabičné předložky, na něž v češtině pravidelně přechází přízvuk.

K Hálově grafickému znázorňování „dynamického decrescenda“ v jednotlivých verších (a větných úsecích, popř. i větách) a v taktech je třeba ještě dodat, že je nejen málo názorné, ale i zavádějící. Nelze přece dynamický průběh celého verše znázorňovat dvěma sbíhajícími se přímkami a zároveň počítat s tím, že podobnou dynamickou linii mají i jednotlivé takty. Se zřetelem k taktům by bylo účelnější celkovou linii jednotlivých veršů znázorňovat linií lomenou nebo vlnovitou. V jakém poměru jsou jednotlivé vrcholy, nedá se schematicky vyjádřit jednotně ani pro věty oznamovací, jejichž hlavní intonační specifikum spočívá v poklesu závěrečného taktu pod průměrnou linií klesání. Ve verši jsou ovšem po této stránce poměry zvláštní, toho si byl vědom i Hála. Připouštěl dokonce, že v jednoslabičném zakončení verše před pauzou může být kadenční pokles kadenčním vzestupem (srov. v jeho pojednání o jambu kymografické záznamy na s. 9).

Určitou předností Hálovy studie o jambu je to, že zdůraznil souhrn dynamické složky se složkou melodickou (intonační v užším slova smyslu). V tom již mohl navázat na práce některých svých předchůdců, a patrně to také udělal, třebaže to přímo nepřiznává. Je těžko věřit, že by byl neznal Mathesiovu studii Zásadní připomínka k přednášení veršů, jež vyšla časopisecky za fašistické okupace a v zkrácené [303]podobě v knize Čeština a obecný jazykozpyt (1947). Tam se přihlíží i k poměrům v českém jambu a také k některým pracím dřívějším, s omezením, které diktovaly poměry za okupace.

Základní problémy českého jambu byly osvětleny s dostatečnou jasností již v studiích o Máchově verši v druhé polovině let třicátých. Význam intonačních složek pro jambickou rytmizaci zdůraznil Mathesius v souhlase s pracemi, které ve svém pojednání uvedl. Uvádět práce, o něž se opíral, patřilo k jeho zvyklostem.

Na závěr ještě malou poznámku terminologickou. Komplexní přístup k řešení základních otázek fonologie věty (nebo souvislé řeči vůbec) vede k tvoření nových termínů, někdy také k rozšiřování významu termínů tradičních. K těm patří např. termín kadence pro označení specifického úseku zvukového ztvárnění věty (nejen melodického). Nepokládáme proto za vhodné nahrazovat termín kadence termínem melodém (Romportl), který navozuje představu samostatnosti tónového komponentu. Tohoto termínu by se popřípadě mohlo užívat pro označení jiných částí větné melodie, než jsou kadence.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, str. 297-303

Předchozí Karel Svoboda: Poznámky k jednomu výkladu souvětných struktur zejména po stránce modální

Následující Zdeněk Hlavsa: Z koncepčních problémů polské akademické mluvnice