Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Větná modalita a podřadné souvětí (K modální charakteristice vedlejších vět)

Helena Běličová-Křížková

[Články]

(pdf)

Модальность предложения и сложноподчинённое предложение (К модальной характеристике придаточных предложений) / La modalité de phrase et la proposition subordonnée (Une caractéristique modale des propositions subordonnées)

V stati chceme vymezit pojetí větné modality a stanovit sémantické rysy vytvářející její bázi; větnou modalitu považujeme za neoddělitelnou složku věty jednoduché i věty v souvětí, a to v souřadném i podřadném. Jakožto nedílná složka významu jednoduché věty i věty jako součásti souvětí se realizuje za různých podmínek. Speciální pozornost věnujeme větné modalitě jako součásti významu vedlejších vět.

 

1. Obecně se uznává, že nedílnou složkou větného významu je modální charakteristika věty, tj. nazírání předmětného významu věty z hlediska jeho vztahu k objektivní skutečnosti.[1] Větný význam může být prezentován jako odpovídající skutečnosti, nebo nikoli; v tomto případě může být ovšem nazírán jako odpovídající skutečnosti nikoli faktické, nýbrž představované, potenciální, ať už jde o prostou potenciálnost, nebo potenciálnost viděnou ze subjektivního hlediska mluvčího jako žádoucí apod. Modální charakteristika věty se pokládá obecně za nedílnou součást predikativního vztahu, který je třeba považovat za vztah konstituující větu jako jednotku jazykového systému a odlišující větu od jiných syntaktických spojení slov.[2]

Mezi větnou modalitou a modálním významem spjatým s predikativním vztahem nelze ovšem dělat rovnítko. Třebaže modální význam vázaný na predikativnost je nepochybně základem, na němž spočívá větná modalita, je větná modalita jako celek obsahově bohatší než modalita vyjadřovaná predikačním jádrem věty, neboť na jejím vyjadřování se podílejí také jiné prostředky.

Modální významy vnášené do věty predikativním vztahem, tj. v zásadě významy vyplývající z modálního charakteru predikátu, představují totiž významy, které poskytuje syntaktické rovině ke konstituování syntaktických významů rovina morfologická, disponující kategorií morfologického modu. A systém modálních významů reprezentovaných touto kategorií, jeho vnitřní uspořádání, není totožný s komplexem modálních významů jako podstatou větné modality, třebaže mezi oběma systémy existují vnitřní vztahy a souvislosti. Ty vyplývají zákonitě z toho, že morfologická kategorie modu nachází oprávnění své existence především v konstituování větné modality. O úzkém sepětí kategorie modu s větnou modalitou svědčí mimo jiné historický vývoj obou těchto složek — systémové uspořádání v rámci kategorie modu (počet členů, sémantické rysy jako základ jejich významu, vztahy mezi členy) se mění v souvislosti se specifikací větné modality a vytvářením jejích typů, ale mezi vývojem těchto systémů není vztah přímočarý, tj. mezi členy kategorie modu a typy větné modality neexistuje vztah jednoznačného přiřazení.

1.1. Pokud jde o kategorii slovesného modu, je v češtině, jak známo, vybudována jako kategorie tříčlenná, rozlišující indikativ, kondicionál a imperativ. Analýze systémového uspořádání jejích členů a stanovení obecných významů byla již [219]věnována značná pozornost.[3] Sdílíme stanovisko těch lingvistů, kteří vyvozují početné syntaktické funkce těchto tvarů z jejich obecných významů, jež lze považovat za motivační bázi funkčního využití jednotlivých tvarů. Lze samozřejmě mít výhrady k interpretaci těch či oněch obecných významů, neboť výběr sémantických rysů (dále SR) skládajících obecný význam tvarů je koneckonců jen metajazykovým pokusem postihnout interně jazykové vztahy, a tedy se jen v té či oné míře blíží objektivní skutečnosti, resp. její podstatě.

Proto jsme např. považovali za žádoucí vnést některé korektivy do schématu obecných významů kategorie modu v češtině v pojetí M. Dokulila, který vidí systémové uspořádání této kategorie takto:

Příznak

imp.

kond.

ind.

volitivnost

+

0

0

apelovost

+

fiktivnost

0

+

(+ = přítomnost SR, — = nepřítomnost SR, 0 = indiferentnost k SR; o. c., s. 32)

Připisujeme-li však imp. v češtině SR /apelovost/, nelze ho považovat za nepříznakový vůči SR /fiktivnost/, neboť apel, zaměřený svou podstatou do budoucnosti, vždy vyjadřuje jen děje možné, třeba viděné z hlediska mluvčího jako nezbytné či jisté. Na druhé straně ind., třebaže u něho v užším významu převažuje vyjadřování dějů nikoli fiktivních, tj. reálných, skutečných, ve skutečnosti SR /+ reálnost/, resp. /— fiktivnost/ nenese, neboť v řadě případů je schopen označovat i děje fiktivní, nikoli skutečné, a je tedy vůči SR /fiktivnost/ nepříznakový. Vzhledem k tomu pak, že apelovost imperativu subsumuje volitivnost a u kondicionálu je volitivní význam dán větou, nikoli tímto tvarem, omezili jsme počet SR konstituujících obecné významy členů kategorie modu v češtině na /apelovost/ a /fiktivnost/ a systém jsme viděli takto:

Příznak

imp.

kond.

ind.

apelovost

+

fiktivnost

+

+

0

Pro ruský a slovenský imp. se nám jevil SR /+ apelovost/ jako úzký a postulovali jsme u tohoto tvaru místo toho SR /+ debitivnost/, a to zejména proto, abychom postihli jeho větší funkční diapazon ve srovnání s českým imp., omezeným do značné míry na přímý apel.[4]

Chceme-li ovšem rozlišovat SR uplatňované při konstituování obecných významů v rovině morfologické od významů vztahujících se k rovině syntaktické, a to speciálně od komunikativních větných typů (dále KVT), formujících se na bázi větné modality, neliší se čeština podstatněji od ruštiny nebo slovenštiny, neboť i pro ni lze v rovině morfologické postulovat u imp. přítomnost SR /+ debitivnost/. Rozdíl spočívá pak v tom, jak široce se morfologický tvar s tímto pozitivním SR v uvedených jazycích uplatňuje, tj. kde musí čeština užít pro vyjádření debitivnosti lexikálních prostředků (modální slovesa, částice ve spojení s kond.) či jiných, zatímco ruština nebo slovenština dovolují užít imperativu.

[220]1.2. Modální význam věty je tedy dán na jedné straně přítomností některého členu morfologické kategorie modu a s ním spojených SR, na druhé straně však ještě činiteli jinými, zejm. kombinací morfologických prostředků s prostředky roviny lexikální. K činitelům konstituujícím větnou modalitu v užším smyslu nepočítáme takové lexikální prostředky, jako jsou např. modální slovesa, adjektiva či adverbia, jež explicitně a vcelku nedvojznačně prezentují větný obsah ve vztahu k objektivní skutečnosti jako možný, nutný, chtěný atd.

Modální význam věty vytváří bázi, na níž se konstituují v případě jednoduché věty komunikativní větné typy (KVT), jimiž rozumíme lišení takových vět, jako je věta oznamovací, přací, rozkazovací či tázací. Ale vytváří také modální bázi, na níž se vytvářejí jednotlivé typy vět v rámci souvětí, a to nejen souvětí souřadného, v němž si jednotlivé věty, které do něho vstupují, zachovávají víceméně charakter samostatných KVT, nýbrž také podřadného, kde o charakteru samostatného KVT lze hovořit jen u vět hlavních (nikoli samozřejmě všech vět řídících, neboť i řídící věta může být ve vztahu k větě hlavní větou vedlejší). Nelze totiž upřít vedlejším větám (ani části z nich) přítomnost modálního významu vztahujícího se k rovině větné modality, neboť každá věta, ať už jako samostatná výpovědní jednotka (tj. KVT), nebo součást výpovědní jednotky složitější (tj. souvětí) je tak či onak nositelem větné modality. Neztotožňujeme se proto např. s názory K. Svobody, považujícího část vedlejších vět vůbec za amodální.[5] Vzhledem k tomu pak, že chceme postulovat typy větné modality jako bázové modální významy, společné větám vystupujícím jak v primární funkci (samostatný KVT), tak ve funkci sekundární (vedlejší věta), nebudeme hovořit v případě vedlejších vět ani o nepřímé modalitě jakožto modifikovaném reflexu základní větné modality, reprezentované KVT.[6]

Za bázové významy konstituující rovinu větné modality považujeme na rozdíl od slovesného modu tyto významy: větný obsah je mluvčím prezentován jako potenciální nebo nikoli potenciální, v rámci potenciálnosti pak zčásti navíc jako žádoucí nebo nezbytný. Konstituuje-li se věta jakožto samostatná výpovědní jednotka, dostává závazně podobu KVT, jež spočívá v tom, že se na bázový větně modální význam navrstvuje signalizátor KVT, tj. svého druhu modální rámec (M),[7] tj. KVT se rovná modální bázi + M. V podobě M je vyjádřen postoj mluvčího k větnému obsahu z hlediska komunikativního zaměření věty, který lze vyjádřit takto: „chci, abys věděl …“ :: „chci vědět …“.

Navrství-li se M „chci, abys věděl …“ na bázový větný modální význam, je tento modální význam prezentován z hlediska mluvčího v podobě „pokládám za potenciální, žádoucí, nezbytné (resp. nutné)“. Větný obsah prezentovaný jako nikoli potenciální, a tedy jako faktický, ovšem ono subjektivní „pokládám“ (nebo „považuji“) nepředpokládá, neboť mluvčí vypovídá o tom, co je/platí, a tedy o tom, co ví, nikoli pouze soudí nebo jinak subjektivně hodnotí.

Na základě M „chci, abys věděl …“ se v souladu s bázovým modálním významem konstituuje KVT vět oznamovacích, přacích a rozkazovacích, přičemž věty oznamovací pokrývají především oblast modálního významu /‚nikoli potenciální‘/, avšak nevylučují stejně tak /‚potenciální‘/, pokud nenese další specifikaci v podobě /‚žádoucí‘/ nebo /‚nezbytný‘/. Modální význam /‚žádoucí‘/ vytváří ve spojení s uvedeným M věty [221]přací a konečně význam /‚nezbytný‘/ n. /‚nutný‘/ je základem vět rozkazovacích, v nichž se primárně uplatňuje imperativ. Při interpretaci rozkazovacích vět lze ovšem stejně tak vycházet z významu /‚žádoucí‘/; tyto věty na rozdíl od vět přacích však předpokládají modifikaci M, kterou lze vyjádřit komplexním významem „chci, abys věděl, že považuji za žádoucí (nezbytné …), abys realizoval x“.

M „chci vědět …“ konstituuje spolu s modální bází věty tázací, a to jak otázky zjišťovací, tak doplňovací. Uplatňuje se v nich význam /‚potenciální‘/ a /‚nikoli potenciální‘/, resp. nepříznakově /‚nic o potenciální‘/.

Jednotlivé KVT jsou charakterizovány soubory výrazových prostředků, k nimž patří jednak morfologická kategorie modu, jednak částice různého druhu (popřípadě tázací zájmena) a jednak konečně větná intonace, jež může plnit funkci diferencujícího prostředku jediného.[8] Je zřejmé, že jednotlivé členy kategorie modu nepokrývají oblast jen jednoho KVT, třebaže zpravidla jeví zčásti tendenci k primárnímu fungování v rámci jednoho KVT. Ind. je však spojen primárně nejen s oblastí vět oznamovacích, nýbrž také tázacích; spolu s částicemi pak může vystupovat i ve větách přacích. Kond. pokrývá oblast vět oznamovacích, tázacích a přacích. Pouze imp. je v češtině víceméně funkčně specifikován, tj. vázán na věty rozkazovací.[9]

Podrobnější výklad o vztazích morfologického modu a KVT ponecháváme stranou. Je třeba však v této souvislosti upozornit na nutnost rozlišovat na jedné straně primární a sekundární funkce morfologického modu a na druhé straně primární a sekundární fungování jednotlivých KVT, tj. možností jejich transpozice, jako je např. užití řečnické otázky na pozadí běžné tázací věty, užití tázací věty s modifikovanou intonací v pozici věty rozkazovací (Tak jdeš nebo ne?!) apod. (viz. k tomu o. c. v pozn. 4).

Pro jednotlivé typy KVT je důležité, že lze SR konstituující jejich bázi zčásti opsat pomocí lexikálních prostředků, tj. např. modálních sloves. Viz KVT vět přacích reprezentovaných v češtině např. větami Kdyby aspoň napršelo! Už abychom byli doma! Kéž by se to bylo nestalo! Kéž to už skončí! aj. a proti tomu vyjádření téhož obsahu v podobě oznamovacích vět, avšak s explicitně lexikálně vyjádřenou žádoucností: Mělo by aspoň napršet; Už bychom měli být doma; To se nemělo stát; Mělo by to už skončit. Podobně je tomu v případě rozkazovacích vět: Jdi! Nespi! atd. se v podstatě rovná Musíš jít; Nesmíš spát atd.[10]

Možnost převedení sémanticky bohatších větně modálních typů na věty oznamovací se substitucí větné modality modalitou lexikální je důležitou operací, která může sloužit jako klíč k řešení modálního charakteru vedlejších vět, tj. k potvrzení nebo naopak popření amodálního charakteru části z nich.

 

2. Uvedli jsme již výše, že považujeme za účelné postulovat pro větu v kterékoli syntaktické funkci, tj. větu samostatnou i větu jako součást souvětí, větně modální bázi, která navrstvena na věcný význam prezentuje tento význam z hlediska vztahu [222]k objektivní skutečnosti jako faktický nebo potenciální, resp. z hlediska mluvčího ještě dále jako žádoucí nebo nezbytný.

U jednoduchých vět se tento větně modální základ manifestuje v podobě jednotlivých KVT a stejně je tomu u vět jakožto součástí parataktického souvětí nebo u vět vystupujících v pozici vět hlavních v souvětí hypotaktickém. Pokud však jde o parataktické souvětí, je třeba konstatovat, že sice principiálně umožňuje realizaci všech KVT spolu s různými jejich kombinacemi, avšak faktická realizace jednotlivých kombinací KVT je v rámci parataktického souvětí omezena a je podmíněna druhem parataktického vztahu, tj. jiné kombinační možnosti připouští konjunkce a jiné zase disjunkce a na pozadí základního vztahu konjunktivního pak se odlišně chová např. souvětí spočívající na prostém kontrastu či na vztahu adverzativním v užším smyslu.[11]

Hypotaktické souvětí se jakožto KVT realizuje jen prostřednictvím hlavní věty. To je fakt obecně známý a uznávaný. Vedlejší věta funkci KVT sama o sobě neplní a z tohoto hlediska nemůže tedy být „modální“, tj. nelze např. u kauzálních nebo časových vět hovořit o „oznamovací“ modalitě a naopak o větách účelových či podmínkových jakožto o větách „amodálních“. Žádná z těchto vět — podobně jako kterákoli jiná vedlejší věta — není „modální“, ztotožňujeme-li větnou modalitu s KVT.[12] Není tedy rozdíl z hlediska modální platnosti vedlejších vět v souvětí typu Bránil chlapci, aby jezdil na kole; Kdo se bojí, nesmí do lesa ap. na jedné straně a např. časovými větami s když na straně druhé.[13]

Skutečnost, že vedlejší věta nemá platnost KVT (a tedy není z tohoto hlediska „modální”), je dána podstatou vedlejší věty, faktem, že v hypotaktickém souvětí funguje věta nikoli ve své primární funkci, s níž je nerozlučně spojeno i ztvárnění v podobě KVT, nýbrž pouze ve funkci sekundární: může vystupovat např. jako komponent elementární syntaktické struktury, který vyplývá ze sémantické nenasycenosti predikátu, může však vystupovat i jako substitut některého z větných komponentů navrstvujících se na predikativní jádro např. v podobě adverbiální determinace apod. Je-li užití věty v sekundární funkci, tj. jako součásti hypotaktického souvětí, nutně provázeno potlačením její schopnosti realizovat se jakožto KVT, neznamená to ještě, že je takováto věta jakékoli větné modality zbavena, a nejde jen o to, že i vedlejší věta dostává samozřejmě do vínku spolu s predikátem modální významy roviny morfologické, vyjadřované slovesnými tvary.

Větná modalita, jejíž nositelkou je vedlejší věta, je stejně jako modalita věty jednoduché bohatší než modální význam predikátu a je konstituována také jinými složkami, z nichž je třeba základní důležitost připsat spojovacím prostředkům. Právě spojovací prostředky totiž v souhře s prostředky kategorie modu velmi explicitně a jednoznačně charakterizují vedlejší větu z hlediska větné modality, tj. kromě speciálních odstínů syntaktických vztahů mezi dvěma větnými obsahy (jako je např. vztah časový, podmínkový, účelový apod.) charakterizují ještě obsah vedlejší věty z hlediska jejího vztahu ke skutečnosti jako potenciální/nikoli potenciální, žádoucí či nezbytný. A to je báze větné modality společná větám v kterékoli funkci.

2.1. Důkazem toho, že kterákoli vedlejší věta je současně nositelkou této základní větné modality, může být možnost převedení hypotaktického souvětí na [223]vztah parataxe, resp. parataktická parafráze, přičemž příznaková větná modalita (tj. to, co překračuje oblast nikoli potenciální = faktický) dostává vždy explicitní vyjádření, především v podobě modálních sloves.[14] Neexistuje typ podřadného souvětí, který by se této transformaci vymykal.

Jde tedy nejen o možné převedení např. kauzální věty na větu hlavní, Nepřijdu, protože mám schůzi Mám schůzi, a proto nepřijdu, nýbrž také např. vět podmínkových, viz Když budeš hodný, půjdeme v neděli do cirkusu Půjdeme v neděli do cirkusu (resp. můžeme jít …), musíš ovšem/však být hodný, tzv. vět obsahových, např. Brání chlapci, aby jezdil na kole Chlapec by jezdil/(by rád jezdil) na kole, avšak brání mu v tom, nebo různých typů vztažných vět, např. Kdo se bojí, zůstane doma Někdo se možná bojí a ten zůstane doma atd.

Postulujeme-li obecně převoditelnost hypotaktického vztahu na vztah parataktický, neznamená to, že považujeme oba způsoby za rovnocenné; v řadě případů převažuje podoba hypotaktická a její parataktický protějšek může být pociťován jako periferní, někdy těžkopádnější způsob ztvárnění syntaktického vztahu mezi dvěma větnými obsahy. Není ovšem nezajímavé sledovat, jakým typem parataxe se ten či onen vztah vyjadřuje (resp. parafrázuje), tj. jde-li např. o prostou konjunkci, schopnou implicitně vyjadřovat i hierarchizaci obsahů (např. časovou hierarchii v podobě posloupnosti, kauzální hierarchii v podobě příčiny a důsledku), či o vztah adverzativní, spočívající na dominanci B ve vztahu k A. Z tohoto hlediska se např. podmínková věta, jež v rámci hypotaxe vystupuje jako vedlejší a syntakticky podřízená, jeví jakožto svým způsobem dominující: Bude-li pršet, zůstaneme doma Možná zůstaneme doma, musí ovšem/však pršet.

2.2. Není naším cílem popsat zde všechny typy vedlejších vět z hlediska jejich větně modálních základů; chceme však ukázat, jaký podíl na jeho konstituování mají spojovací prostředky, jež současně plní svou základní funkci, tj. specifikují syntaktický vztah mezi dvěma větnými obsahy. Je třeba přitom respektovat skutečnost, že spojovací prostředky nemusejí být nutně přiřazeny jedinému syntaktickému vztahu, nýbrž mohou vystupovat jakožto prostředky víceúčelové, polyfunkční, tj. mohou spolu s jinými prostředky vstupovat do více než jednoho paradigmatického vztahu.

Příkladem takového polyfunkčního prostředku je v češtině spojka když, jež se v rámci časových spojek podílí na konstituování systému temporálních vztahů, avšak na druhé straně vstupuje do paradigmatického vztahu (resp. vztahu synonymie) se spojkami podmínkovými; na druhé straně podmínkové spojovací prostředky -li, jestli (hovor.) vystupují také v systému spojovacích prostředků uvádějících věty obsahové apod. Je zřejmé, že vstupuje-li spojovací prostředek do více paradigmatických vztahů, tj. pokrývá více syntaktických funkcí než jednu, nemusí být efektivní zjišťovat jeho invariantní význam, tj. motivační základ jeho někdy diametrálně vzdálených funkcí (viz např. podmínkové a obsahové jestli), neboť by se v mnoha případech v podstatě rovnal jen prostému vyjádření podřízenosti. Avšak často nějaký (nejen historický) vztah mezi syntaktickými funkcemi spojovacího prostředku existuje a jde o to postihnout, zda některý z uvedených významů můžeme označit za primární a k jakým významovým posunům dochází (resp. zda dochází) při jeho jiných užitích. To je např. užití podmínkové spojky v podmětových větách typu Bude správné, když/jestliže se na to podíváme apod.

[224]Připisujeme-li spojovacím prostředkům současně podíl na konstituování větně modální báze, lze spolu se zjišťováním jejich syntaktických funkcí a modifikací těchto významů zjišťovat také, podílejí-li se jednotlivé spojovací prostředky na konstituování jediné modální báze, nebo se mohou jevit i v této oblasti jako prostředky polyfunkční, resp. lze konstatovat mezi dvěma modálními bázemi vztah, při němž se jedna jeví jako základnější a druhá jako její syntakticky podmíněná modifikace. Příkladem mohou opět sloužit podmínkové a podmětové věty se spojovacími prostředky -li, jestliže, když, ale stejně tak např. věty s aby, plnící vícero syntaktických funkcí.

 

3. I na konstituování modální báze vedlejší věty se samozřejmě podílí také morfologická kategorie modu, a to v souladu s obecnými významy jednotlivých morfologických tvarů. V češtině je to v zásadě jen indikativ a kondicionál, k nimž se však druží infinitiv; v ruštině se vedle ind., kond. a inf. výrazněji uplatňuje také imperativ.

Podíl morfologického modu při utváření modální báze vedlejší věty může vzrůstat úměrně modální nespecifikovanosti spojovacího prostředku. Některé spojovací prostředky jsou natolik vyhraněné, že vyžadují přítomnost zcela určitého morfologického tvaru, tj. svého druhu sémantickou kongruenci mezi spojkou a modem (viz české aby, kdyby), jiné (a těch je většina) se chovají z hlediska morfologického modu neutrálně, tj. umožňují užití jak ind., tak kond. V tom případě je ovšem třeba rozlišovat, zda je spojovací prostředek vůči výběru modu tolerantní proto, neboť jeho modální význam je vyhraněný a výběr modu na něm nic podstatného nemění, nebo je z hlediska modálního významu sám málo specifikovaný a vyžaduje tuto specifikaci právě od morfologického modu.

3.1. V těch případech, kdy je spojovací prostředek vůči modu tolerantní, jde nejčastěji o modální bázi nesoucí význam /‚nikoli potenciální‘/, tj. ve skutečnosti /‚faktický‘/, avšak někdy také význam z hlediska syntaktické modality nepříznakový.

3.1.1. Typickým představitelem takovýchto spojovacích prostředků je v češtině spojka že, jejíž nejvlastnější doménou je sice uvádění vět, jejichž obsah je prezentován jako fakticky platný (tak lze interpretovat i obsah vztahující se k budoucnosti), avšak je schopna uvádět i obsah nejistý či prostě možný; odtud v řadě případů možná konkurence /koexistence ind. a kond., přičemž ind. zdaleka nevystupuje jen ve svém užším významu děje/stavu faktického, nýbrž proniká do sféry působnosti kond. právě jako modální tvar nepříznakový vůči SR /fiktivnost/.

Příkladů lze uvést řadu, viz např. Věřím, že přijde :: Věřím, že by přišel, avšak Nevěřím, že přijde/že by přišel. Zatímco v prvém případě vystupuje ind. ve svém užším významu děje faktického a liší se od kond. s významem děje fiktivního, v druhém případě je protiklad mezi ind. a kond. setřen, přijde má pouze význam ‚může přijít‘, resp. ‚mohl by přijít‘ (s dvojím vyjádřením potenciálnosti!), tj. blíží se významu přišel by. Pouze implicitní význam potenciálnosti činí totiž citované souvětí smysluplným, o čemž svědčí parataktický protějšek: Může přijít, ale nevěřím tomu :: *Přijde, ale/a nevěřím tomu.[15] Srovnej proti tomu vcelku jednoznačnou interpretaci vedlejších vět Jsem rád, že to udělá :: že by to udělal i Nejsem rád, že to udělá :: že by to udělal, kde je rozlišen modální význam predikátu bez ohledu na klad/zápor v hlavní větě (ind. vystupuje jen ve svém užším významu); z hlediska modální báze vedlejší věty zde jde [225]v zásadě o oblast nepříznakovou vůči významu /‚potenciální‘/, která se při realizaci v parataktické podobě jeví jako KVT vět oznamovacích.

Podobně jako že uvádějící větu obsahovou se chová i že uvádějící tzv. věty účinkové nebo příčinné, např. Snad si sedl šťastně do polosvětla, že jeho tvář tak zmládla; Bál se o nás tak, že nás stále střehl/že by nás stále střehl apod. Interpretace modálního významu věty zde vyplývá z významu morfologického tvaru, nikoli ze spojovacího prostředku.

3.1.2. Na tomto modálním základu spočívají rovněž vedlejší věty příčinné uvedené explicitně příčinnými spojkami, věty přípustkové či věty časové.

Třebaže např. věty časové inklinují k modálnímu základu /nikoli potenciální/, např. Když skončil školní docházku, nastoupil vojenskou prezenční službu, a na tento význam je omezeno užití časových vět pro rovinu minulosti či přítomnosti, rovina futurální připouští užití kond.: Až s tím budeme hotovi, zavoláme / Až bychom s tím byli hotovi, zavolali bychom. Kond. neruší faktický časový vztah mezi hlavní a vedlejší větou, nepřevádí jejich vztah ve vztah podmínkový, jako je tomu u když + kond. → kdyby. Volně se pojí s kond. i ind. spojovací prostředky s významem přípustkovým.[16] Pokud pak jde o věty důvodové, je v nich užití kond. spojeno s implikací podmínky: Řekneme mu to, protože by se zlobil (kdybychom mu to neřekli). Ind. s implicitní podmínkou může být z tohoto hlediska dvojznačný — viz Řekneme mu to, protože se bude zlobit = ‚Řekneme mu to, protože (když mu to neřekneme/řekneme) bude se zlobit‘, podmínku však zpravidla neimplikuje: Nikam nemohu, protože mám zlomenou nohu, zatímco u kond. je implikace podmínky v podstatě pravidlem.

3.1.3. Obdobně jako věty s že nebo věty časové se chovají také vedlejší věty uvedené relativem, bez zřetele k jejich syntaktické funkci. Kond. přispívá k jednoznačné interpretaci modální báze jakožto potenciální, např. Nebylo knihy, kterou by nečetl = ‚mohl by některou knihu (=‚ mohla být aspoň jedna kniha …‘) nečíst, ale nebylo takové knihy‘ a stejně tak Kdo by se bál, ať zůstane doma = ‚Někdo se může bát (=‚ může být aspoň jeden člověk …‘) a ten ať zůstane doma‘ atd. Ind. takovouto jednoznačnou interpretaci nevnáší, tj. není spojen s významem /‚nikoli potenciální‘/, třebaže je to význam v relativních větách nejčastější: Koupili si obraz, který se ti na výstavě tak líbil; Kdo rozbil to okno, ať se přihlásí apod. :: Potřebuji někoho, kdo mi poradí = ‚Někdo mi může (mohl by) poradit (=‚ může být aspoň jeden člověk …‘) a takového člověka potřebuji‘.

3.2. Na rozdíl od vět, u nichž je význam modální báze dán v zásadě modálním významem predikátu, tj. morfologickým tvarem slovesa, a spojovací prostředek se chová z tohoto hlediska neutrálně, existují vedlejší věty, u nichž se spojovací prostředek plně podílí na konstituování globálního větného modálního významu.

3.2.1. Výrazný modální typ představují z tohoto hlediska vedlejší věty podmínkové, u nichž se na základní význam /‚potenciální‘/ navrstvuje ještě význam /‚nezbytný‘/. Je zřejmé, že tento význam nevnášejí do věty tvary predikátu, tj. ind. či kond., neboť ty mohou spolukonstituovat jen onen význam /‚potenciální‘/ (a to ještě ind. jen v podobě nepříznakové, neboť je to tvar nepříznakový z hlediska SR /fiktivnost/, vlastního kondicionálu!). Plní zde tedy spojovací prostředek rozhodující úlohu, neboť pouze ve spojení s ním může vzniknout modální báze s významem /‚nezbytné‘/.

[226]Přítomnost významu /‚nezbytné‘/ dokazuje parataktický protějšek, který závazně obsahuje modální sloveso (resp. adverbium) s nutnostním významem, tj. muset (resp. je třeba …): Budu-li s tím dnes hotov, večer zavolám → ‚Zavolám večer (= mohu zavolat), ovšem musím s tím dnes být hotov (resp. ‚musel bych …‘)‘; Přijdeme, když nebude pršet → ‚Přijdeme (= můžeme přijít), nesmí však/ovšem pršet (resp.‚ nesmělo by …‘)‘; Kdyby chtěl, může jít s námi → ‚Může jít s námi, musel by však/ovšem chtít (resp. ‚musí …‘)‘; Kdyby byl chtěl, mohl přijít → ‚Mohl přijít, musel by (byl by musel) však/ovšem chtít‘ apod.

Jak vyplývá z parataktických protějšků, buduje modální báze s významem /‚nezbytné‘/ na významu /‚potenciální‘/; všude lze užít kond. modálního slovesa, pokud vystupuje ve vedlejší větě ind., nese jen širší význam nepříznakovosti z hlediska fiktivnosti. S tímto významem abstraktního děje vystupuje pak ind. jakožto jediný možný morfologický tvar (bez konkurence s kond.) ve větách s významem podmínky uzuální: Zahřejeme/zahříváme-li vodu na 100 stupňů, začíná vřít → ‚Voda začíná (= může začínat) vřít, musíme ji však zahřát/zahřívat na 100 stupňů‘; Když jste stiskli tlačítko, slyšeli jste písničku → ‚Slyšeli jste (= Mohli jste slyšet) písničku, museli jste však/ovšem stisknout tlačítko‘ apod. Parataktické parafráze současně ukazují na význam MB hlavní věty, která obsahuje potenciálnost.

Z této interpretace se vymykají pouze podmínkové věty s významem tzv. reálné podmínky, např. Když na to mám, tak to koupím.[17] Nejsou však ekvivalentní prostým příčinným větám (viz pozn. 17), např. Protože na to mám, tak to koupím, nýbrž jejich význam je složitější. Skutečnost je zde jakoby konfrontována s nereálným protějškem — ‚Kdybych na to neměl, nekoupil bych‘ — přičemž tento protějšek je jakoby znehodnocen faktickou platností ‚Já na to mám‘ a z ní vyplývajícím důsledkem ‚Mohu to koupit‘, tj. vlastně ‚Mám na to (ačkoli bych mohl nemít), a tedy to koupím‘. Podmínkové věty s významem tzv. podmínky reálné lze považovat za přechodný útvar mezi větami podmínkovými a příčinnými, neboť se z hlediska obou typů jeví jako typ modifikovaný.[18]

Z charakteristiky modální báze vedlejších vět podmínkových vyplývá, proč dovoluje ruština užít v těchto vedlejších větách tvaru imperativu: vyjdeme-li pro imp. z přítomnosti SR /+ debitivnost/ a připomeneme-li si, že SR příslušející morfologickým tvarům jsou zpravidla v té či oné míře v souladu s globálním modálním významem věty, je právě imp. tím morfologickým tvarem, jehož SR jsou sladěny s obecným modálním významem podmínkových vět.[19] Složitější je otázka funkce infinitivu v podmínkových větách v češtině.[20] Postulujeme-li však pro inf. jakožto základní význam abstraktně pojímaný děj/stav,[21] může jistě takto chápaný děj tvořit obecné východisko pro konstituování modálního významu podmínkové věty. Důležité však je, že je do této pozice kladena věta, v níž inf. supluje funkci určitého tvaru slovesného, a toto nevlastní užití se pak podílí na konstituování modální báze věty.

3.2.2. Za představitele vedlejších vět konstituovaných na modální bázi /žádoucí/ lze považovat různé typy vedlejších vět uvozených spojkou aby. Rozhodně nelze [227]souhlasit s K. Svobodou, že např. v souvětí Brání chlapci, aby jezdil na kole je věta uvedená aby amodální, a to proto, že koneckonců z ní nevyplývá, zda chlapec na kole jezdí nebo ne.[22] To, zda chlapec na kole jezdí nebo ne, skutečně z vedlejší věty nevyplývá, výpověď o tom však ani není součástí záměru mluvčího. Chceme-li postihnout modální významy vět s aby, je třeba analyzovat, které rysy skutečně obsahují, tj. čím se liší od jiných typů vedlejších vět a v čem se s nimi případně stýkají.

V souvětí Brání chlapci, aby jezdil na kole lze rozlišit dvě modální roviny. Modální základ vedlejší věty (její modální báze) je mluvčím prezentován z hlediska subjektu vedlejší věty jako žádoucí, tj. z hlediska chlapce ‚je žádoucí jezdit na kole‘, v hlavní větě pak se vypovídá o tom, že někdo chlapci brání realizovat tento žádoucí děj. Varianta s negovanou vedlejší větou, Brání chlapci, aby nejezdil na kole, podává tutéž objektivní skutečnost z jiného zorného úhle. V daném případě totiž mluvčí neztotožňuje nositele modality vedlejší věty s chlapcem, nýbrž je jím subjekt věty hlavní. Z jeho hlediska ‚je žádoucí, aby chlapec nejezdil na kole‘, a proto mu v tom brání. Negovaná varianta se vlastně stýká se souvětím obsahujícím účelovou větu (viz níže). Rozdílná interpretace vedlejších vět s kladnou/zápornou podobou, pokud jde o nositele větné modality (z hlediska modální báze mezi nimi rozdíl není, neboť v obou případech jde o modální bázi s významem /‚žádoucí‘/), je podporována skutečností, že je tato dvojí interpretace v zásadě možná tehdy, je-li subjekt hlavní věty životný, kdežto neživotný subjekt, u něhož lze hodnocení něčeho z hlediska žádoucnosti vyloučit, připouští v zásadě jen kladnou podobu vedlejší věty: Husté křoví nám brání (= překáží), abychom se pohybovali rychleji.[23]

Z analýzy vedlejší věty s aby v tomto souvětí vyplynulo, že věta s aby zde předpokládá ve své modální bázi význam /‚žádoucí‘/, přičemž přítomnost tohoto významu vyžaduje současně někoho, z jehož hlediska se obsah vedlejší věty jako žádoucí jeví. Na uvedeném souvětí jsme pak demonstrovali, že pramenem této modality může být subjekt vedlejší věty. Může jím však být subjekt věty hlavní nebo konečně může jít také o pohled vnášený zvenčí, tj. vlastně o interpretaci z hlediska mluvčího. Jde tedy o rozlišení na jedné straně „x považuje za žádoucí“ (bez ohledu na to, zda je x totožný se subjektem věty hlavní či vedlejší), na druhé straně pak „je žádoucí“ (tj. viděno z hlediska mluvčího). Chceme-li použít diagnostických kontextů v podobě parataktického vztahu vět, pak se nám „považuje za žádoucí“ reflektuje v podobě „chtěl by …“, zatímco „je/bylo by žádoucí“ dostává spíše podobu „měl by/mělo by …“.

3.2.2.1. Modální báze spočívající na významu /‚žádoucí‘/, ať už v podobě první nebo druhé, je pro věty s aby charakteristická a většinu vět s aby lze takto interpretovat. Je to modální základ, na němž spočívají věty účelové: Vdova zavřela krám, aby mohla truchlit u čerstvé hlíny; Musel jsem jí dát korunu, abych ji upokojil; Některé rostliny mají květy ve výrazných a nápadných barvách, aby přilákaly hmyz k opylení (příklad K. Svobody) apod. Ačkoli u vět účelových převažuje jednoznačně [228]žádoucnost viděná subjektem hlavní věty, tj. „vdova považovala za žádoucí moci truchlit …“, „považoval jsem za žádoucí upokojit ji“, třetí doklad takovouto interpretaci nepřipouští, nýbrž se zde promítá jen hledisko mluvčího (resp. mluvčím zprostředkované obecné): „je žádoucí, aby rostliny přilákaly …“. Rozdíl v původci žádoucího pojetí však se neodráží v rozdílném hodnocení vztahu vedlejší věty k větě hlavní, neboť ve všech třech případech jde o účelovou větu ve vlastním smyslu slova. Věty reprezentované třetím příkladem nelze z účelových vět vylučovat; svědčí o tom stejné transformační možnosti těchto vět: „Považoval jsem za žádoucí (= chtěl jsem) ji upokojit, a proto jsem jí dal korunu“ / „Je žádoucí, aby rostliny přilákaly hmyz k opylení, a proto mají květy ve výrazných a nápadných barvách“.[24]

3.2.2.2. Příčinně důsledkovým vztahem se účelová věta s aby odlišuje od jiných typů vět s aby, které lze také vyložit z modální báze /žádoucí/. Patří sem např. souvětný typ obsahující v hlavní větě kvalifikující, nejčastěji jmenný predikát, potenciálně nebo i explicitně rozvitý kvantifikátorem jednak typu příliš/málo, jednak dost, dostatečně.

Jako příklad mohou sloužit souvětí: Stromy byly staré na to, aby snesly změnu životního prostředí; Změna byla příliš nová, aby jí Marie přivykla; Byla přes přibývající léta dost silná, aby se smířila s rozkladem pernštejnského majetku apod., ale také např. Příliš se přejídá na to, aby udržela štíhlou linii aj. U vedlejších vět tohoto typu se při konstituování modální báze na základě významu /‚žádoucí‘/ projevuje postoj mluvčího, tj. původcem modality není zde subjekt děje/stavu: „Bylo žádoucí, aby stromy snesly změnu … (Stromy by byly měly snést změnu …), ale byly na to staré“; „Bylo žádoucí, aby Marie přivykla … (Marie by byla měla přivyknout …), ale změna byla příliš nová“ :: „Bylo žádoucí, aby se smířila s rozkladem pernštejnského majetku a byla (na to) dost silná“ apod. Varianta spojky než aby na významu modální báze nic nemění.[25]

Při parataktické perifrázi se projevuje současně rozdíl mezi větami s příliš/málo a dost. V prvním případě se parataxe realizuje v podobě adverzativního vztahu, v druhém jde o prostou konjunkci. V obou případech však je vztah vět provázen implikací důsledkového charakteru, v případě příliš/málo negativní, u dost pak pozitivní: „Marie by byla měla přivyknout ke změně, ale (změna) byla příliš nová, takže/a tak jí nemohla přivyknout“; „Bylo žádoucí, aby se smířila s rozkladem pernštejnského majetku, a byla (na to) dost silná, a tak/takže se mohla s tím smířit“.

3.2.2.3. K souvětí s příliš se přimyká typ souvětí Nejsem blázen, abych tam chodil; Musel bych být blázen, abych tam chodil; Nejsem tvůj táta, abych tě vychovával aj. Interpretace vztahu obou vět je přibližně takováto: „Měl bych tam (možná) jít, ale nejsem blázen, a tak tam nepůjdu (= nehodlám)“. Naopak se souvětím obsahujícím kvantifikátor dost je příbuzný typ souvětí Chtěl bych najít takovou formu, aby byla přijatelná pro režiséra, s interpretací ‚Forma by měla být přijatelná pro režiséra [229]a takovou formu bych chtěl najít‘. Konkuruje-li věta s aby atributivní relativní větě, neznamená to, že je mezi nimi významová totožnost; v souvětí Chtěl bych najít takovou formu, která by byla přijatelná pro režiséra vyjadřuje vedlejší věta pouze potenciálnost (a to ještě jen morfologicky), nikoli žádoucnost.

3.2.2.4. Modální báze s významem /‚žádoucí‘/ se odráží do značné míry i u vedlejších vět s aby vyplývajících z valence predikátu řídící věty.[26] Právě v té oblasti se však může projevit rozdíl v původci modality /žádoucí/; je to sice vždycky subjekt, ale nemusí být totožný se subjektem věty řídící, nýbrž může jít o subjekt věty vedlejší: Učitel dovolil žákům, aby si zahráli fotbal (tj. ‚žáci si chtěli zahrát fotbal a učitel jim to dovolil‘); podobně Nesnáší, aby ho někdo komandoval atd. :: Požádal nás, abychom se na to podívali (‚považoval za žádoucí … a požádal nás o to‘), a také Přinutil je, aby se vzdali; Rodiče chtěli, aby studoval apod. Patří sem však také souvětí typu Je nutné, aby tam šel; Není možné, aby to zvládl aj., u nichž vystupuje do popředí modální hodnocení mluvčího.

3.2.2.5. V některých případech však zřejmě dochází k potlačení významu /‚žádoucí‘/ a převažuje jen obecnější význam /‚potenciální‘/. Je tomu tak zčásti v případech, kdy spojka aby koexistuje s že + kond., např. Je naprosto vyloučeno, aby/že by dopis byl v pracovně pana ministra připouští jen interpretaci ‚Dopis by (sice) mohl být v pracovně … (= lze si představit, že je …), ale je to naprosto vyloučeno‘. Podobně viz Nezdálo se mu možné, aby/že by se mu zpronevěřili dávní přátelé; Nestávalo se často, aby/že by celebroval před shromážděním tak vznešených osobností apod. Obdobně je tomu i při konkurenci aby s vedlejší větou relativní obsahující kond., např. Nebylo knihy, kterou by nečetl /aby ji nečetl; Nebylo člověka, s kterým by se nepozdravil /aby se s ním nepozdravil apod. Kladná podoba vedlejší věty s aby však interpretaci s významem /‚žádoucí‘/ předpokládá, např. Neměl nikoho, s kým by se poradil /s kým by se mohl poradit / (takového) aby se s ním poradil.

Na pozadí těchto modálních významů vedlejších vět s aby lze interpretovat souvětí s tzv. nepravou větou účelovou,[27] např. Muž občas vyšel na zápraží krámku, aby okouněl po ospalém náměstí, žvýkal kousek sirky nebo si jím pěstil nehty; Člověk odkládá koupení knihy ze dne na den, aby nakonec od koupě vůbec upustil, jako užití transponované.

3.2.3. Zdá se, že neexistuje vyhraněný typ vedlejší věty, jehož modální báze by spočívala jen na významu /‚potenciální‘/. Z dosavadního výkladu vyplývá, že sice řada vedlejších vět tento význam vyjadřuje, ale nejde o význam explicitně signalizovaný syntaktickými prostředky, nýbrž vyplývá z přítomnosti kond. (a někdy i nepříznakového ind.), např. ve větách s že nebo ve větách uvozených relativem. Vedlejší věty s aby sice vyjadřují potenciálnost vždy, ale zpravidla se na ni navrstvuje ještě význam /‚žádoucí‘/ a pouze tam, kde je v kontextu (v závislosti na lexikální náplni věty řídící) tento význam setřen, vystupuje do popředí pouhý význam /‚potenciální‘/.

3.2.4. O význam /‚potenciální‘/ se opírá rovněž modální báze vedlejších vět uvedených spojovacími prostředky zda, -li, (hovor.) jestli, resp. zájmeny typu kdo, kde … Je to ovšem potenciálnost, která vyplývá z alternativní platnosti A/non-A, resp. A/B (C …), předpokládající výběr jedné alternativy. To je báze, o kterou se opírá [230]KVT vět tázacích. Avšak u vět tázacích se na tento základní větně modální význam navrstvuje ještě M vytvářející samostatný KVT a vyžadující ze strany adresáta určení jedné z možných alternativ, kdežto v případě vedlejších vět se zda, -li, jestli se větně modální základ omezuje jen na konstatování existence možných alternativ bez požadavku výběru. To je význam, který spojuje tzv. „nepřímé otázky“ (resp. „obsahové věty tázací“ — J. Bauer, M. Grepl, o. c. v pozn. 12, s. 249n.) typu Zjišťoval, zda přišel/kdo přišel (proč přišel …) s ostatními větami uvedenými týmiž spojovacími prostředky, např. Nevím, zda přišel/kdo přišel; Souvisí to s tím, zda přišel/kdo přišel; Je důležité, zda přišel/kdo přišel atd. Všude jde o význam ‚mohl přijít nebo mohl nepřijít‘ / ‚Mohl přijít x nebo mohl přijít y …‘ apod., implikující ještě „platnost jedné z možných alternativ“, přičemž anaforické to v následující větě odkazuje právě k této implikaci: „a to zjišťoval /to nevím /s tím to souvisí /to je důležité …“. Je zřejmé, že běžný termín nepřímá otázka (resp. obsahová věta tázací) není v těchto případech výstižný.

3.3. Je třeba aspoň stručně se zastavit ještě u otázky polyfunkčnosti spojovacích prostředků. Je zřejmé, že vstupuje-li týž spojovací prostředek do dvou či více paradigmatických vztahů (resp. vztahů synonymie) s jinými spojovacími prostředky, může takováto polyfunkčnost sice vyplývat z nějakého předpokládaného obecného významu, avšak tento předpoklad zdaleka není nezbytný, neboť může jít také o faktickou funkční homonymii. Tak např. nelze jistě vyvozovat z téhož obecného významu užití -li jakožto prostředku řadícího se k zda, zdali a -li s významem podmínkovým, obdobným významu jestliže, když, kdyby. Podobně je tomu v případě časového a podmínkového když aj.

Na druhé straně však může jít skutečně o dvojí užití na základě téhož významu, nevylučujícího však případný významový posun, např. potlačení některého z významových rysů dotýkajících se větně modální báze. Dochází k němu tam, kde spojovací prostředek vedle funkce, kterou můžeme označit za primární, plní ještě nějaké funkce sekundární, resp. jakožto prostředek funkčně specializovaný uvádí vedlejší větu v nevlastní funkci.

To je např. případ podmínkových spojovacích prostředků ve vedlejších větách nikoli příslovečných, nýbrž např. podmětových či předmětových, zhusta vázaných na predikát s hodnotícím významem: Byla by hloupost, kdyby to dělal; Je správné, jestliže tam šel; Nemám rád, když mě někdo komanduje; Velmi by nám pomohlo, kdyby se posunul termín atd. Nejde zřejmě o užití spojek jen homonymních se spojkami podmínkovými, i když před sebou nepochybně nemáme podmínkové věty ve vlastním smyslu, tj. věty v pozici adverbiálního určení. Navíc zhusta se zde věty uvedené podmínkovými spojovacími prostředky úzce stýkají s jinými větami, uvedenými např. spojkou aby: Byla by hloupost, kdyby/aby tam šel; že: Je správné, jestliže /že tam šel apod.

Ačkoli jsou si podobné dvojice souvětí blízké, nelze je nicméně považovat za významově totožné, neboť táž objektivní skutečnost může být mluvčím interpretována různě. Zatímco u vět s aby dochází k oslabení významu /‚žádoucí‘/ a modální báze je pozitivně charakterizována jen potenciálností, u vedlejší věty s kdyby se pociťuje vztah k podmínce, resp. zůstává zde zachována modální báze vět podmínkových, tj. význam /‚nezbytné‘/: Byla by hloupost, kdyby tam šel = Kdyby tam šel, byla by to hloupost = ‚Muselo by platit, že tam šel, a/ale (?) to by byla hloupost‘.[28] Podobně je tomu u vět s významem reálné podmínky, přenesených do neadverbiální pozice, [231]např. Bylo dobré, jestliže jim to řekl, které se také jen přibližně rovnají souvětí Bylo dobré, že jim to řekl, neboť obsahují implikaci totožnou s implikací vlastní podmínkovému souvětí s reálnou podmínkou.[29]

 

R É S U M É

Модальность предложения и сложноподчиненное предложение (К модальной характеристике придаточных предложений)

В статье содержится модальная характеристика предложения, опирающаяся на семантические признаки, образующие модальную основу предложения. Модальность в виде модальной основы считается неотделимым компонентом значения любого предложения, в том числe предложения-компонента сложных предложений, как сложносочиненных, так и сложноподчиненных. Будучи неотделимым компонентом значения предложения, она реализуется в рамках простого предложения или же предложeния-компонента сложного предложения при неодинаковых условиях. Складывающееся при участии модальной основы простое предложение, равно как и главное предложение в составе сложного же предложения, реализуется в виде коммуникативного типа предложения, в то время как придаточное предложение не приобретает характера коммуникативного типа. Тем не менее оно не лишено модальной основы, в формировании которой, наряду с морфологической категорией наклонения, принимают участие также другие средства, в том числе — вводящие придаточное предложение средства союзного характера. В статье уделяется особое внимание модальной основе придаточных предложений, системе складывающих ее семантических признаков, равно как и роли союзов в процессе ее складывания.


[1] Z různých stran je otázka větné modality řešena např. v materiálech z brněnského syntaktického sympozia Otázky slovanské syntaxe III, Brno 1973.

[2] Kromě cit. sborníku lze uvést např. oddíl Predikativnosť v sb. Teoretičeskije problemy sintaksisa sovremennych indojevropejskich jazykov, Leningrad 1975, aj.

[3] Viz materiály ze zasedání Mezinárodní komise pro studium gram. stavby slov. jazyků v JČ 18, 1967, zejm. M. Dokulil, K pojetí morfologické kategorie, s. 13n.

[4] Viz H. Křížková, Větná paradigmatika a modalita, SlavSlov 8, 1973, s. 15n.

[5] Viz podrobněji K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Praha 1972.

[6] K nepřímé modalitě viz např. J. Sedláček, O modalitě vedlejších vět v slovanských jazycích, sb. Otázky slovanské syntaxe III, s. 227n.

[7] K pojetí M viz např. A. Wierzbicka, Dociekania semantyczne, Wrocław - Warszawa - Kraków 1969, 179n.; táž, Kategoria semantyczna „ramy“ modalnej, sb. Sesja naukowa Międzynarodowej komisji budowy gramatycznej języków słowiańskich …, red. S. Urbańczyk, Wrocłav - Warszawa - Kraków - Gdańsk 1971, 179n., I. Bellert, Niektóre postawy modalne w interpretacji semantycznej wypowiedzeń, tamtéž, s. 155n. H. Křížková, o. c. v pozn. 4, aj.

[8] Viz např. lišení oznamovacích vět a zjišťovacích otázek nebo v ruštině oznamovacích a přacích vět s kond. bez lexikální specifikace v podobě částice.

[9] Neplatí to však např. o ruštině nebo slovenštině, kde se imp. uplatňuje také v různých funkcích sekundárních, zejm. v ruštině.

[10] O úplnou ekvivalenci mezi větami Jdi! a Musíš jít! ovšem nejde. Zatímco vlastní věty rozkazovací s imp. odrážejí modalitu z hlediska subjektivního postoje mluvčího, mluvčí je jejím původcem, má Musíš jít ap. význam širší, tj. nezbytnost může být mluvčím pojímána jako záležitost objektivní nutnosti (mluvčí není jejím původcem) i jako nezbytnost viděná subjektivně (jako původce modality vystupuje mluvčí). Tyto významy slovesa muset nejsou explicitně rozlišeny. K analýze původce modality ve vztahu k modálním slovesům viz E. Benešová, Klasifikace sémantických jednotek slovesné modality, v kn. J. Panevová - E. Benešová - P. Sgall, Čas a modalita v češtině, Praha 1971.

[11] Viz H. Běličová-Křížková, Kommunikativnyje tipy predloženija i složnosočinennoje predloženije, sb. Linguistica Generalia III, Praha, v tisku.

[12] V tomto smyslu lze souhlasit s J. Bauerem - M. Greplem, považujícími podřadné souvětí za jednotku z hlediska základní modální platnosti a popírajícími samostatnou modální platnost vedlejších vět; viz Skladba spisovné češtiny, Praha 1972, s. 207.

[13] Viz k tomu jiné stanovisko zastávané K. Svobodou v o. c. a v četných studiích, např. O gramatické modálnosti se zřetelem k souvětí, Studie ze slovanské syntaxe III, s. 233n., K podstatě věty zejména z hlediska modálnosti, SaS 27, 1966, s. 97n., Parataxe a hypotaxe z hlediska modální výstavby souvětí a z hlediska sledu vět, SaS 22, 1961, s. 241n. aj.

[14] Substituci hypotaktického souvětí souvětím založeným na parataxi samozřejmě nepovažujeme za důkaz toho, že právě toto parataktické souvětí je základem, jehož transformací vzniká odpovídající souvětí hypotaktické. Je však pro nás diagnostickou operací vyjevující základní větnou modalitu jednotlivých vět vstupujících do obou souvětí, neboť ztvárnění syntaktického vztahu mezi větami v podobě parataxe nebo hypotaxe nemůže na tomto významu nic měnit.

[15] Negace jakožto diagnostický prostředek sloužící k ověření správnosti interpretace větného obsahu z hlediska jeho pravdivosti a smysluplnosti byla v posledních letech předmětem mnoha studií; viz např. A. Wierzbicka, Negacja. Jej miejsce w strukturze głębokiej (kn. Dociekania semantyczne, s. 84n.); E. Hajičová, Negace a presupozice ve významové stavbě věty, Praha 1975 aj.

[16] Neznamená to samozřejmě, že neexistují omezení v konkrétních případech, viz např. Zůstal v hospodářství, ačkoli chtěl studovat/ačkoli by byl chtěl studovat :: Zůstal v hospodářství, ačkoli nechtěl.

[17] Není náhodné, že např. S. Machová počítá spojku když s tímto významem k spojkám příčinným, viz Příčina v syntaxi češtiny, Praha 1972, s. 59.

[18] Viz k tomu podrobněji H. Běličová-Křížková, Systém mezivětných příčinných vztahů v ruštině a v češtině, SlavSlov 1979.

[19] Jde o tzv. nereálnou podmínku Bud’ v etom godu men’še doždej, urožaj byl by vdvoje bol’še; je charakteristické, že v tomto užití není tvoření imperativu omezené např. přítomností některých SR v lexikálním významu slovesa.

[20] Jde o nekongruentní infinitiv ve větách jednočlenných i dvojčlenných, např. Vidět tě maminka, ta by ti dala!

[21] Viz k tomu např. I. Poldauf, Děj v infinitivu, SaS 20, 1959, s. 201: „V infinitivu je neosobně pojatý děj podán jako abstrakce. Tím rozumíme, že děj není v rámci infinitivu podáván jako (již) reálný nebo jako něco více než „co se někomu jeví“.“

[22] Viz K. Svoboda, Mluvnická povaha infinitivu v současné spisovné češtině, SaS 20, 1959, s. 173.

[23] Pokud jde o vztah kladné a negované podoby vedlejší věty po slovesech s významem bránění, je sporné, zda i dnes je „běžnější a správnější“ v spisovné češtině podoba záporná (viz toto hodnocení např. u F. Daneše Zápor po slovesech bránění a obavy, sb. Jazykový koutek Československého rozhlasu, První výběr, Praha 1951, s. 245, ale také např. v České mluvnici B. Havránka - A. Jedličky, Praha 1970, s. 319 i u některých jiných autorů). Jak potvrdila anketa mezi řadou spolupracovníků, negovaná podoba vedlejší věty se pociťuje dnes jako okrajová. Tomu do jisté míry odpovídá konstatování J. Bauera - M. Grepla, že se dnes šíří po slovesech s významem bránění věty kladné a záporné ustupují. Viz Skladba spisovné češtiny, Praha 1970, s. 253.

[24] Z tohoto hlediska se nám jeví jako úzké vymezení účelového vztahu u M. Grochowského O pojęciu celu (Rozważania semantyczne), sb. Studia gramatyczne I, 1977. s. 45n., postulujícího pro sémantický základ účelu vedle přítomnosti příčinně důsledkového vztahu ještě rozhodnutí (= decyzja) subjektu. Takto lze ovšem vymezovat cíl jako logický pojem, nikoli však účelový vztah v syntaxi, neboť tam jde o pojetí širší.

[25] Ke vztahu varianty souvětí s než aby k souvětí s aby viz F. Daneš, Vedlejší věty účinkově přirovnávací se spojkou než aby, NŘ, 37, 1954, s. 12n. Autor však analyzuje jen souvětí obsahující v hlavní větě výrazy typu příliš, tj. ponechává stranou souvětí, které má v hlavní větě výraz typu dost. V obou případech však jde o týž typ souvětí, vyznačující se stejnou modální bází vedlejší věty. Pokud jde o variantu spojovacího prostředku než aby vedle aby, typu souvětí s dost než aby vlastní není a nevystupuje také v souvětí se zápornou podobou věty hlavní: Není příliš zdatný, abychom se na něho mohli spolehnout, resp. v souvětí významově blízkém: Je málo zdatný, abychom se na něho mohli spolehnout.

[26] Na významovou spřízněnost účelových vět a obsahových vět s da + préz. v srbocharvátštině upozorňuje J. Sedláček, Strukturní typy vedlejších vět s voluntativní modalitou v srbocharvátštině, sb. Kapitoly ze slovanské syntaxe, Praha 1971 (interní tisk), s. 92n.

[27] Viz např. J. Bauer - M. Grepl, Skladba spisovné češtiny, s. 206, 215, 221; F. Daneš, Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když, NŘ 45, 1962, s. 113n.; K. Svoboda, Souvětí …, s. 148n., aj.

[28] Zdá se, že ve srovnání se vztahem dominance při parataktické parafrázi podmínkového souvětí je v tomto případě vztah dominance obrácený.

[29] Viz: „Mohl jim to neříct, a to by bylo zlé, jenže on jim to řekl, a to je dobré.“ Podrobnější výklad podmínkového souvětí viz u H. Běličové-Křížkové Systém mezivětných příčinných vztahů v ruštině a v češtině, cit. SlavSlov 1979.

Slovo a slovesnost, ročník 40 (1979), číslo 3, s. 218-231

Předchozí Mirek Čejka: Adverbia jako postojové propoziční komentory: typ opravdu

Následující Helena Flídrová: Dopravní značky z hlediska lingvistického