Strukturní rysy souvětné stavby (In margine této otázky v mém Souvětí spisovné češtiny)

Karel Svoboda

[Články]

(pdf)

Структурные черты строя сложного предложения / Les traits structuraux dans la construction de la phrase complexe

Dosavadní výklady o systému vět z hlediska jejich účasti na stavbě souvětné a o dílčích systémech (podsystémech) těchto vět jsou založeny na následujících strukturních rysech: souřadnost - podřadnost, syntaktickosémantické vztahy vět hlavních v souvětí souřadném, větněčlenské vztahy vět vedlejších k větě řídící a syntaktickosémantické vztahy mezi vedlejšími větami příslovečnými. Jako základní dílčí systémy souvětné se právem uvádějí systém souvětí podřadných a systém souvětí souřadných. Oba druhy souvětí se dělí na jednoduchá a složená. Souvětí jednoduché se skládá jen ze dvou vět, souvětí složené ze tří nebo více vět (jednoduchých).[1] Zatímco se systém souvětí souřadných dělí podle věcně významového, resp. věcně obsahového vztahu (Souv. 69n.) druhé věty hlavní k první větě hlavní na slučovací, stupňovací, odporovací atd., souvětí podřadné se zpravidla neurčuje podle druhu vztahu věty vedlejší k větě řídící, nýbrž v tématu o souvětí podřadném se podává výklad o druzích vedlejších vět, a to většinou podle větněčlenských vztahů, tj. rozlišuje se systém vedlejších vět podle větněčlenských vztahů. Lze však mluvit např. o souvětí podřadném s větou podmětovou, souvětí podřadném s větou předmětovou atd. a tak vydělit např. systém jednoduchých souvětí podřadných. Mezi větami vedlejšími se rozlišuje dílčí systém vět příslovečných, jejž tvoří např. příslovečné věty časové, místní, způsobové atd., a to na základě syntaktickosémantických vztahů jiných, než jsou vztahy souřadné.

Nebývá však věnována hlubší pozornost sémantice jiných vět vedlejších, než jsou věty příslovečné, ačkoli je možné rozlišovat také dílčí systémy vedlejších vět nepříslovečných a dělit je např. podle slovnědruhové povahy řídícího výrazu: věty podmětové na podmětové věty částicové, spojkové, zájmenné, příslovcové a zájmenně příslovcové (Souv. 65n. aj.) a podobně se zřetelem ke spojovacímu výrazu dělit také věty předmětové, přívlastkové a doplňkové. Protože podstatnou složkou slovnědruhové povahy spojovacích výrazů jsou jisté sémantické (distinktivní) rysy, lze se zřetelem k nim dojít k prohloubení výkladů sémantiky vedlejších vět. Předpokladem hlubšího výkladu souvětí souřadných je mimo jiné jejich rozlišení na souvětí souřadná asyndetická a souvětí souřadná syndetická (Souv. 69n.).

Je však nutné podrobněji a soustavně vyložit ještě další strukturní rysy (vlastnosti) uvedených souvětných podsystémů, především strukturní rysy souvětné souřadnosti a podřadnosti. Tyto další strukturní rysy jsou zejména příslušnost dvou vět do jednoho nebo dvou strukturních pásem, volnost a těsnost připojení vět a rysy méně komplexní až jednoduché: synsémantičnost a autosémantičnost spojovacího výrazu, vztažnost a nevztažnost autosémantických výrazů ve větách neotázkových, obligátnost a fakultativnost spojení jedné věty s další, modálnost, větosled a spolu s tím přemístitelnost a nepřemístitelnost vět, směr syntaktickosémantického spojování vět v souvětí.

Tyto vlastnosti vytvářejí společně složitost souřadné a podřadné stavby souvětné. Protože souvisejí nejen se souřadností, resp. podřadností souvětné struktury, ale i s větněčlenskou povahou vedlejších vět (s jejich sémantikou i s dalšími faktory), vznikala by neúnosná složitost, kdybychom se pokoušeli uplatňovat je ve výkladu souvětného systému najednou. Budeme se jimi proto zabývat odděleně, společně jen těmi, které spolu zvlášť úzce souvisejí, a budeme ukazovat na jejich vzájemnou spojitost.

[194]Vyložme nejprve, co rozumíme termínem pásmo v souvětné stavbě (na rozdíl od termínu syntaktická rovina). Věty tvoří jedno strukturní pásmo, vyjadřují-li jedno pásmo myšlenkové; tvoří dvě pásma, vyjadřují-li dvě myšlenková pásma. Jedno myšlenkové pásmo tvoří věty tehdy, jestliže se obě věty vyjadřují o vztazích mezi složkami téhož denotátu (Souv. 16n.; souvětí jednopásmové). Dvě myšlenková pásma tvoří věty v souvětí tehdy, vypovídá-li se jednou větou o denotátu, ale druhou se determinuje platnost, pravdivost tohoto tvrzení[2] (souvětí dvojpásmové), např. za jaké podmínky platí, z jaké příčiny je pravděpodobné tvrzení věty řídící.

I. Budeme se dříve a především zabývat souvětími jednopásmovými nejen proto, že jsou častější, ale i z té příčiny, že jsou strukturně bohatší, takže lze spíše na nich vyložit problematiku strukturních rysů souvětných.

1. Nebudu v tomto příspěvku vykládat zvlášť a podrobně strukturní rozdílnost vět uvozených výrazy synsémantickými a vět uvozených výrazy autosémantickými.[3]

a) Připomínám zde jen, že se věty uvozené výrazy synsémantickými rozlišují na dílčí systémy vět spojkových a částicových, popř. zájmenně nebo příslovcově částicových. Věty spojkové mají nejčastěji platnost vět příslovečných, věty částicové platnost především vět nepříslovečných. To jsou zajisté důležité rozdíly strukturní.

b) Věty uvozené výrazy autosémantickými se dělí na věty zájmenné, příslovcové a číslovkové. Všechny tyto tři dílčí systémy vedlejších vět se rozlišují na otázkové a neotázkové, věty neotázkové ještě dále na vztažné a nevztažné. Věty otázkové a neotázkové se liší těmito strukturními vlastnostmi: Na věty otázkové (zájmenné, příslovcové i číslovkové) nelze odkazovat zájmenem ten, resp. ta, příslovcem, ani číslovkou, nýbrž jen zájmenem to (první kritérium nepřímých otázek). Na větu neotázkovou s kdo, co lze odkazovat zájmenem ten, popř. zájmeno ten může být převedeno do množ. čísla a zájmeno kdo může být nahrazeno plurálovými tvary zájmena který (plurálová modifikace prvního kritéria). Větu otázkovou s kdo, co lze transformovat na konstrukci se spojením který + substantivum, větu neotázkovou s kdo, co lze transformovat na konstrukci se spojením substantivum + který (druhé kritérium). Ve větě otázkové (jako vůbec ve větách obsahových) se užívá relativních časů, ve větě neotázkové časů základních (třetí kritérium).[4] Neotázkové věty vztažné s který se vyznačují ještě tím, že zájmeno který může být substituováno zájmenem jenž; zájmeno jenž — na rozdíl od zájmena který — může být zájmenem vztažným, ne však tázacím.

aa) Větami vztažnými[5] rozumím důsledně jen ty věty, v nichž zájmeno, příslovce, číslovka, popř. spojka vztažná (Souv. 104, 179) vskutku vztahuje svou větu k substantivu, zájmenu, číslovce nebo k celé větě a je v tom smyslu vskutku relativem. Relativa připojují tedy svou větu k výrazu předcházejícímu (k části věty nebo k větě), tj. spojují směrem dozadu (viz dále oddíl 6) na rozdíl od zájmen a příslovcí neotázkových nevztažných.

bb) Čas relativní lze tedy pokládat za strukturní rys souvětný proto, že je distinktivním rysem tzv. vět obsahových, tj. zvláštního strukturního typu. Věty obsahové jsou druh vět nepříslovečných, jsou to věty podmětové, předmětové, [195]přívlastkové a doplňkové uvozené výrazy autosémantickými a částicemi (ne spojkami), závisející na výrazech, které znamenají ‚sdělovat, vnímat, myslit, ptát se, přát si‘, užívá se v nich relativních časů nebo kondicionálu.[6]

2.a) Souřadnost stavby jednoduchého souřadného souvětí je dána tím, že obě věty patří do téže syntaktické roviny, žádná z nich není k druhé ve vztahu větného členu, stavba jednoduchého souřadného souvětí je lineární. Z toho vyplývají modální vlastnosti souřadného souvětí.

Žádná z obou vět sama neurčuje modálnost souvětí jako celku. Mají-li obě (hlavní) věty stejnou vztahovou modálnost (jsou izomodální), je souřadné souvětí modálně jednotné. Jestliže se obě věty modálně navzájem liší, tj. např. jedna je modálně oznamovací, druhá modálně tázací (tj. jestliže souvětí je heteromodální), je souvětí modálně smíšené, nelze o něm říci, zda je jako celek oznamovací, či tázací.

b) Na rozdíl od toho v jednoduchém souvětí podřadném jedna z vět, věta hlavní, určuje modálnost souvětí jako celku. Je-li větou oznamovací, je souvětí oznamovací; je-li větou tázací, je souvětí tázací, a je-li žádací, je souvětí jako celek žádací. To je dáno tím, že se souvětí podřadné skládá z vět různé syntaktické platnosti, z vět patřících do rozdílných syntaktických (souvětných) rovin, takže struktura souvětí podřadného je graduální, ale i tím, že věta vedlejší je k větě hlavní ve vztahu větného členu, jinak řečeno plní funkci obdobnou funkci větného členu (rozvíjejícího nebo funkci podmětu) ve stavbě jednoduché věty. V tom záleží kompaktnost stavby podřadného souvětí.

Lze tedy říci, že se souřadná a podřadná souvětí liší mimo jiné modální strukturací.

aa) Avšak všechna souvětí souřadná nemají stejné modálně strukturní vlastnosti. O možnostech modální výstavby souřadného souvětí rozhodují významové vztahy mezi větami. Jestliže jsou věty v poměru slučovacím, stupňovacím nebo vylučovacím, tj. jde-li o souvětí v širokém smyslu slova slučovací, mohou být obě věty oznamovací, tázací i žádací, tj. izomodální. V tom smyslu jsou uvedené druhy souřadného souvětí modálně neomezené.

Naproti tomu modálnostně omezena jsou souvětí souřadná heteromodální, a to nejen souvětí odporovací, důsledková a vysvětlovací (příčinná a důvodová), ale i slučovací, stupňovací a vylučovací. Tomu bude třeba věnovat zvláštní zkoumání; prozatím lze říci zejména, že heteromodálnost není většinou možná, je-li první věta tázací. To platí o obou skupinách souvětí souřadných, tj. i o souvětí souřadném slučovacím.

Rovněž v souřadném souvětí důsledkovém první věta nemůže být tázací, a to ne proto, jak se může zdát, že bychom z otázky (dotazu) nemohli vyvozovat důsledek. Věta důsledková s takže, tj. vedlejší věta, se totiž k větě tázací pojit může (viz zde s. 199 a Souv. 31, 34). Na rozdíl od toho k první větě oznamovací se může pojit hlavní věta důsledková tázací, ne však vedlejší věta důsledková tázací (ta jako vedlejší nemůže být tázací); např. (1) Ukázali jsme na tvou chybu, a ty se na nás proto zlobíš?

Podobně se k první větě tázací v souvětném celku nemůže pojit oznamovací věta odporovací, ale věta přípustková se k větě tázací pojit může (viz zde s.198). Na rozdíl od toho k první větě oznamovací se může pojit (tj. jako druhá) odporovací věta tázací; takové věty se však k sobě pojí velmi volně a v projevech písemných je výhodné je osamostatňovat nebo alespoň oddělit středníkem. Např.: (2) Včera jsi [196]sliboval pomoc; ale dnes nás chceš jen kritizovat? V souvětích jako (3) Proč jsi včera sliboval pomoc, ale dnes nás jen kritizuješ? jsou obě věty tázací.

Také věta vysvětlovací příčinná (důvodová) se pojí k větě oznamovací a rozkazovací, ne k větě tázací (viz zde s. 199 a Souv. 86); liší se tím od vedlejší věty příčinné.

bb) Kompaktností stavby podřadného souvětí je dáno i to, že věta vedlejší může mít nejen modálnost přímo[7] oznamovací (např. věta s poněvadž, neobsahová věta s že) nebo nepřímo oznamovací (obsahová věta s že), nepřímo tázací nebo žádací, ale může být i amodální,[8] tj. může nevyjadřovat oznamovací, ani tázací, ani žádací modálnost.

(A) Ukažme na několika příkladech, jakou důležitost má pro poznání systémových vztahů souvětných zřetel k modálnosti, zejména rozlišování vedlejších vět oznamovacích a vedlejších vět amodálních. Věty podmínkové se v tradičních výkladech uvádějí v jednom oddíle s větami příčinnými, přičemž se o větách příčinných prostě říká, že vyjadřují příčinu obsahu věty řídící, o větách podmínkových, že vyjadřují podmínku, za níž může nastat děj věty řídící. Avšak co se rozumí příčinou, co podmínkou? Tzv. věta příčinná vyjadřuje nejen logickou příčinu, ale i logickou podmínku a stejně tak tzv. věta podmínková vyjadřuje nejen logickou podmínku, ale i logickou příčinu.[9] Věta podmínková se v základních případech liší od věty příčinné tím, že je amodální, zatímco věta příčinná má modálnost oznamovací, tj. věta podmínková vyjadřuje okolnosti jako předpoklad vzniku děje věty řídící, aniž tvrdí, že se tyto okolnosti realizují či nerealizují, realizovaly či nerealizovaly. Srov. (4) Protože měli hlad, šli na večeři. — (5) Jestliže měli hlad, šli na večeři. Toto zjištění je třeba doplnit tím, že poměr mezi větami příčinnými a podmínkovými není tak symetrický, jak by se mohlo z dosavadního výkladu soudit. Např. věta podmínková může vyjadřovat pouze časovou shodu mezi ději, ne však věta příčinná. Spojku jestliže (-li, jestli) nelze, má-li mít souvětí smysl, v takových případech substituovat spojkou protože, ale časovou spojkou když: (6a) Jestliže se potkají, pozdraví se. — (6b) Když se potkají, pozdraví se. Věta s jestliže nemá modálnostní protějšek ve větách příčinných také tehdy, je-li větou nepodmínkovou (Souv. 200n.).

Zřetel k tomu, zda věta vedlejší má oznamovací modálnost, či je amodální, vede k hlubšímu poznání např. také vět přípustkových, jejich sémantiky a jejich systému (některé mají modálnost oznamovací, jiné jsou amodální, jiné modálně dvojznačné — Souv. 209n.) a vět účinkových s tak, že a tak, aby.[10]

[197]3. Souřadnost a podřadnost souvětné stavby se projevuje také různou mírou volnosti a těsnosti (kompaktnosti) spojení vět. Souvětí souřadná jsou struktury volnější než souvětí podřadná. Dosud se volnost a těsnost souvětné stavby vykládá více z hlediska stylistického, konstatuje se větší kompaktnost podřadného souvětí a ukazuje se na rozdílné využívání volných a těsných konstrukcí souvětných v jistých jazykových stylech. Avšak volností a těsností připojení věty jsou dány také rozdílné možnosti jejich uplatnění v souvětné stavbě z hlediska gramatického; jsou to totiž především rozdílné vlastnosti syntaktickostrukturní, konstrukční.

Kompaktnost spojení vět v souvětí můžeme určit pouze tak, že stanovíme, která spojení vět (které souvětné konstrukce) jsou volnější (těsnější) než druhá. Vycházíme z toho, jak jsou věty spojeny v celek a jaké konstrukční vlastnosti tento celek má; zda se např. souvětí oznamovací může transformovat na tázací tak, že se na tázací transformuje jenom jedna věta (věta řídící; tak se projevuje graduálnost stavby souvětí podřadného — Souv. 27 aj.), či zda je třeba na tázací transformovat obě (všechny) věty (tak se projevuje lineárnost stavby souvětí souřadného). Základní rozdíl v kompaktnosti souvětné konstrukce je mezi souvětím souřadným a souvětím podřadným: souvětí souřadné má volnější stavbu než souvětí podřadné. Avšak v míře kompaktnosti jsou rozdíly i mezi souvětími souřadnými navzájem i mezi souvětími podřadnými navzájem.

a) Relativně nejvolnější[11] je souřadné souvětí asyndetické, těsnějším celkem jsou souvětí souřadná syndetická. Je-li významový vztah mezi hlavními větami signalizován spojovacím výrazem už v první větě (např. v souvětí odporovacím typu sice-ale, stupňovacím typu nejen-ale i, vylučovacím typu buď-nebo), je spojení obou vět těsnější než tehdy, je-li tento vztah signalizován typicky lineárně až ve větě druhé. Rozdíl v míře kompaktnosti je dán také tím, zda souvětí souřadné je modálně jednotné, nebo smíšené. Modální různost vět uvolňuje totiž strukturu souvětí souřadného (zatímco na kompaktnost souvětí podřadného vliv nemá).

b) O míře kompaktnosti souvětí podřadných rozhodují ještě další faktory, např. sémantický vztah věty vedlejší k větě řídící. Tak vedlejší věta příčinná se pojí k větě řídící těsněji než vedlejší věta důvodová (Souv. 161 aj.), věta vztažná omezovací s který, jenž se pojí těsněji než vztažná věta neomezovací a vztažná věta s což. Další faktory určující kompaktnost podřadného souvětí jsou: jednopásmovost a dvojpásmovost souvětí, obligátnost a fakultativnost determinace, pozice vedlejší věty. Kompaktnost souvětné struktury nelze ztotožňovat s větosledovou vázaností. Konstrukce větosledově volné nejsou méně kompaktní než konstrukce větosledově vázané:

aa) Věta tvořící druhé větné pásmo se pojí volněji než věta tvořící totéž pásmo jako věta řídící (právě proto, že patří do jiného pásma).

bb) Věta vedlejší v souvětí jednopásmovém tvoří s větou hlavní těsnější celek, je-li v antepozici, zejména je-li základní pozice takové věty za větou hlavní, např. věta podmětová částicová.

cc) Věta vedlejší vyjadřující determinaci obligátní, tj. věta podmětová, předmětová, přívlastková omezovací a přísudková, tvoří s hlavní větou celek těsnější než věta vyjadřující determinaci fakultativní, tj. většina vět příslovečných, doplňkových a věta přívlastková neomezovací. Jako příklad vět příslovečných vyjadřujících nutnou determinaci uveďme alespoň: (7) Tvářil se, jako by všechno věděl. Obligátnost determinace větou příslovečnou vzniká také tehdy, jestliže ve větě řídící je výraz, který jen naznačuje dopředu, tj. buď anticipuje konkrétnější vyjádření následující větou, např. příslovce tak k větám způsobovým, nebo prostě naznačuje, např. příslovce tak k větám účinkovým (Souv. 18, 157n. aj.).

[198]dd) Volněji se pojí vedlejší věty prostě navazovací, tj. postponované vedlejší věty vztažné uvozené zájmenem což a příslovcem když (Souv. 123 aj.), které nemají platnost vedlejšího větného členu.

(B) Souřadností věty hlavní (může jít o souřadnost vždy jen k jiné větě hlavní) a podřadností věty vedlejší (tj. vzhledem k větě řídící) je dán způsob jejich užívání jako třetích vět v složeném souvětí. Jinak řečeno, způsob užívání věty na třetím místě v podřadném souvětí může být také kritériem volného a těsného připojení věty. Třetí věta je buď ve vztahu souřadnosti k předcházející větě vedlejší, je větou vedlejší (konstrukce A), nebo je závislá na první větě vedlejší, je větou vedlejší (konstrukce B), nebo je ve vztahu souřadnosti k větě hlavní, je větou hlavní (konstrukce C). Možnost užití konstrukce A, resp. B závisí mimo jiné na lexikálním významu řídícího výrazu ve větě hlavní. V konstrukci A je třetí věta ve dvojím syntaktickém vztahu: ve vztahu podřadnosti k větě hlavní a ve vztahu souřadnosti k první větě vedlejší. To se vyjadřuje explicitně dvěma spojovacími výrazy: jeden vyjadřuje vztah k větě hlavní (např. že), druhý vztah k první větě vedlejší (např. ale, však).

aα) Jak se v třetí větě podřadného souvětí projevuje např. to, že se věta přípustková (tj. věta ve vztahu podřadnosti) může pojit k druhé větě těsně, kdežto věta odporovací se pojí těsně k větě první, ne k větě druhé, k níž je ve vztahu souřadnosti? Učiníme-li souvětí (8) Na konferenci pojedu, ale necítím se dobře závislým na slovese znamenajícím ‚sdělovat‘ nebo ‚vnímat, myslit‘, věta odporovací může zůstat: (8a) Řekl jsem, že na konferenci pojedu, ale že se necítím dobře, nebo se změní na větu přípustkovou (8b) Řekl jsem, že na konferenci pojedu, třebaže se necítím dobře. Jestliže však souvětí (8) učiníme závislým na jiném slovese než slovese uvedených významů, nemůže na něm záviset věta ale že se necítím dobře, nýbrž je nutno užít věty přípustkové, např. (8c) Rozhodl jsem se (Souhlasil jsem s tím), že na konferenci pojedu, i když se nebudu cítit dobře. — (8d) Ptal jsem se, proč pojede na konferenci, třebaže se necítí dobře.

β) Těsností připojení věty přípustkové je dáno také to, že se může pojit k větě hlavní tázací a že přitom zůstává větou oznamovací. Např. (9) Proč je morfium specifickým lékem kardiálního astmatu, ač nemá v obvyklých dávkách žádný kardiální ani cirkulační účinek? (Jurkovič). Spojku přípustkovou bychom mohli v takových případech substituovat spojkou odporovací jen tak, že by se druhá věta ještě změnila na tázací. Tím by se však změnil smysl souvětí, ptali bychom se nejen první, ale i druhou větou: (9b) Proč je morfium specifickým lékem kardiálního astmatu, ale (nebo: proč ale) nemá v obvyklých dávkách žádný kardiální ani cirkulační účinek? Se souvětím (9a) se celkovým smyslem shoduje takový souřadný transformát, v němž je změněn sled obou vět. Druhá věta se změní na větu hlavní, přesune se do antepozice, zůstane však větou oznamovací; věta první zůstane větou tázací, stane se však větou odporovací a přesune se do postpozice: (9c) Morfium nemá v obvyklých dávkách žádný kardiální ani cirkulační účinek, proč ale je specifickým lékem kardiálního astmatu?

bα) Podobně jako souvětí odporovacího s ale nelze užít důsledkového souvětí s proto tehdy, jestliže se učiní závislým na výraze, který neznamená ‚sdělovat‘ nebo ‚vnímat, myslit‘.

Srov.: (10) Čáp se blížil k hejnu zezadu, a proto koroptve neměly tušení o jeho blízkosti. — (10a) Řekl (Domníval se), že čáp se blížil k hejnu zezadu a že proto koroptve neměly tušení o jeho blízkosti. — Ale: (10b) Podezření o zlých úmyslech čápa ve mně vyvolala okolnost, že se blížil k hejnu zezadu, takže koroptve neměly tušení o jeho blízkosti.[12]

[199]ß) Rozdíl mezi souřadným souvětím důsledkovým a podřadným souvětím důsledkovým se projevuje také v možnostech modální výstavby obou druhů souvětí. Oznamovací souřadné souvětí důsledkové nemůže být transformováno na tázací tak, že by tázací byla první věta, kdežto u souvětí s vedlejší větou s takže to možné je.

Srov.: (11a) Utratil rychle všechny peníze, a proto se musel z výletu předčasně vrátit. — (11b) Utratil rychle všechny peníze, takže se musel z výletu předčasně vrátit. — Ale jen: (11c) Proč utratil rychle všechny peníze, takže se musel z výletu předčasně vrátit?[13]

Tak je tomu i tehdy, změní-li se přímá otázka na nepřímou: (11d) Ptal jsem se, proč utratil rychle všechny peníze, takže se musel z výletu předčasně vrátit.

cα) Rozdílné konstrukční vlastnosti mají souvětí obsahující volně se pojící větu příčinnou s neboť a souvětí obsahující těsně se pojící větu příčinnou s protože. Jestliže souvětí (12) Neplní své povinnosti dobře, neboť chce z místa odejít učiníme závislým na slovese znamenajícím např. ‚sdělovat‘, je nutno větu s neboť transformovat na vedlejší větu příčinnou (12a) Řekl, že neplní své povinnosti dobře, protože chce z místa odejít. Věta s protože patří do komplexu řídící věty obsahové, také v ní se užívá relativního prézentu (Souv. 62n.).

Příčinná věta s neboť nemůže být (na rozdíl od jiných vět hlavních) souřadná s větou vedlejší. Pojí-li se věta s neboť podle smyslu k větě vedlejší (je vložena do souvětí), nabývá povahy vsuvky (Souv. 87), např. (13a) Lidí, kteří nemyslí na sebe, neboť chtějí prospět celku, je tam dnes zase víc. Nelze v ní (na rozdíl od jiných vět hlavních) užít zájmena vztažného, nýbrž osobního: (13b) Lidí, kteří nemyslí na sebe, neboť jim jde o zájem celku, je tam dnes zase víc.

Jinak je tomu, užijeme-li spojky totiž: (13c) Lidí, kteří nemyslí na sebe, kterým totiž jde o zájem vyšší, je tam dnes zase víc. Spojka totiž má na rozdíl od spojky neboť především význam vysvětlovací, k němuž se význam příčinný nebo důvodový druží, a není vázána na první místo ve větě jako spojka neboť.

β) Souvětí s neboť (tj. souvětí obsahující větu, která je uvozena spojkou neboť) nemůže mít modálnost tázací (kromě zvláštního případu — Souv. 86), kdežto souvětí s větou s protože tázací modálnost mít může. Srov. příklad (12) s příklady (12b) Neplní své povinnosti dobře, protože chce z místa odejít. — (12c) Neplní své povinnosti dobře proto, že chce z místa odejít? (Souv. 160). Viz ještě: Ptal jsem se, zda neplní své povinnosti dobře proto, že (protože) chce z místa odejít.

d) Zvlášť volně se pojí k první větě věta s ledaže, např.: (14) Peníze mu nepůjčím, ledaže by mě přesvědčil o reálnosti svého plánu. Věta s ledaže dodatečně omezuje platnost výpovědi věty první tak, že uvádí jedinou okolnost, za které by výpověď první věty neplatila (kdyby se obsah druhé věty realizoval; větu lze označit jako výjimkově omezovací). První věta má oznamovací modálnost, druhá věta je amodální (nemá žádnou ze tří vztahových modálností).

Týž věcný obsah, avšak v jiné sémantickosyntaktické struktuře se vyjádří konstrukcí (15b) Peníze mu nepůjčím, jestliže mě nepřesvědčí o reálnosti svého plánu. V této konstrukci — na rozdíl od konstrukce (14) — lze změnit větosled: (15c) Jestliže mě nepřesvědčí o reálnosti svého plánu, peníze mu nepůjčím. Lze ji dále — také na rozdíl od konstrukce (14) — transformovat na tázací: (15d) Opravdu mu nepůjčíš peníze, jestliže tě nepřesvědčí o reálnosti svého plánu?

[200]5. Lineárností a graduálností dvou základních souvětných struktur, souvět souřadného a podřadného, je dána také nepřemístitelnost, resp. přemístitelnost spojovacích výrazů i přemístitelnost, resp. nepřemístitelnost vět, tj. větosled (pořádek vět). S lineárností souvětí souřadných souvisí to, že místo souřadicích spojek je stálé (Souv. 24n., 29n.), třebaže pozice větných částí většinou následujících za spojovacími výrazy (tj. vět bez spojovacích výrazů) je v jistých případech volná, jinak řečeno sémantická stavba souřadných souvětí je stálá, pokud jde o jejich základní strukturu, ne pokud jde o sled pouhých větných obsahů. Souřadicí spojka může v jistých případech souřadného souvětí připojovat tu či onu větu, stát se součástí té či oné věty. Srov.: Na výlet pojedeme, ale počasí je špatné. — Počasí je špatné, ale na výlet pojedeme. Na rozdíl od toho většina spojek podřadicích není vázána na jedno místo v souvětí, jsou však kromě zvláštních případů vázány na jednu větu (Souv. 211).

6. Spojky souřadicí i podřadicí signalizují, v kterém syntaktickosémantickém vztahu je věta, jejíž jsou součástí. Pro stavbu souvětnou, ale i pro výstavbu textu je však důležitý také směr syntaktickosémantického spojování vět v souvětí. Je-li vedlejší věta v postpozici, její podřadicí spojka vyjadřuje vztah této věty k větě předchozí, tj. spojuje dozadu (směrem zpět). Je-li vedlejší věta v antepozici nebo interpozici, spojka podřadicí vyjadřuje vztah své věty k větě následující nebo k následující části věty, do níž je vložena, tj. spojuje dopředu. Jednoduchý spojovací výraz souřadicí vyjadřuje vztah své věty k větě předcházející, tj. spojuje dozadu.

(C) Zvláštní pozornosti si zaslouží případy, v nichž do vedlejší věty v antepozici je vložena souřadicí spojka, tj. spojka spojující dozadu. Spojka podřadicí pak signalizuje sémantickou stavbu souvětnou dopředu, spojka souřadicí signalizuje sémantický vztah své věty dozadu, k větě oddělené tečkou, někdy až za větu předcházející bezprostředně. Jde o jeden z případů gramatické stavby textu. Uveďme příklad s předchozím kontextem:

1. Tím je co nejradikálněji porušována norma „vysokého“ umění a co nejvyzývavěji vyvolávána estetická nelibost jako součást uměleckého účinu. 2. Případ surrealismu byl vybrán pro nápadnost, s kterou je zde estetická norma porušena. 3. Třebaže však nebývá v jiných obdobích a směrech estetická nelibost podtrhována tak okázale, je téměř stálou složkou živého umění (J. Mukařovský, Studie z estetiky, Praha 1966, 31).

Spojka však v první větě třetího souvětí vyjadřuje nesoulad k druhé větě prvního souvětí. Spojka třebaže rovněž v první větě třetího souvětí vyjadřuje nesoulad k druhé větě téhož (tj. třetího) souvětí.

Jindy souřadicí spojka, vyjadřující nesoulad k předchozí větě (A), je obsažena v první části první věty (B), do níž je vložena přípustková spojka, která vyjadřuje nesoulad k druhé (následující) části první věty (B):

(A) Pouhý pohled na cokoli, co se aspoň vzdáleně podobá hospodě, probouzí zpravidla v Karlovi neodolatelné nutkání vstoupit dovnitř a trochu se tam poohlédnout. (B) Tentokrát však, ačkoliv byl hotel polepen reklamami všech myslitelných nápojů, (B) Karel minul nevšímavě jeho pohostinné dveře (Fr. Pilař).

7. Zatímco o volnosti sledu vět (bez spojovacích výrazů) v souvětí souřadném (tj. v konstrukci lineární) rozhoduje významový vztah mezi jednotlivými větami, ne syntaktická struktura sama, patří větosledová volnost v souvětí podřadném, tj. v konstrukci graduální, k podstatným strukturním rysům, třebaže v některých souvětných konstrukcích specifické strukturní vlastnosti vážou vedlejší větu na postpozici (to platí o větách účinkových, o větách prostředkových s tak, že, přirovnávacích s než, větách s než aby vyjadřujících jedinou možnost, větách časových s až vyjadřujících druhý článek dějového řetězce, větách přívlastkových a doplňkových).

[201]II. Závěrem jen několik slov k souvětím dvojpásmovým. Souvětí, jehož věty tvoří dvě myšlenková pásma, jsou zřídka souřadná (souvětí s leda, ledaže), zpravidla mají povahu souvětí podřadných, jedna z vět je uvozena některým spojovacím výrazem, který jindy uvozuje větu výrazně vedlejší. Jsou to věty důvodové, podmínkově omezovací (tj. omezující platnost, pravdivost tvrzení), přípustkově omezovací, účelově determinační, věty s jak (přirovnávací) vyjadřující, s čím se shoduje tvrzení věty řídící (Souv. 125). Tvoří-li věty dvě myšlenková a syntaktická pásma, je věta omezující platnost tvrzení zpravidla vázána na postpozici (není to u vět podmínkově omezovacích a přirovnávacích omezovacích) a pojí se volně, někdy tak volně, že jsou na přechodu ke vsuvce (např. věty účelově determinační).

 

R É S U M É

Structural Features of the Composite Sentence

The structural features characteristic of the composite sentence and treated generally in linguistic theory are coordination and subordination, the syntactically semantic relations of the main clauses, the relations of dependent clauses corresponding to those of sentence members, and the syntactically semantic relations of the adverbial clauses.

But in order to deepen the investigation into the structure of composite sentences, it is necessary to explain several other features playing important roles in the structure of the composite sentence. First of all it is the appurtenance of two clauses to one or two structural layers (the latter case is e. g. in the sentence If I am not wrong he was born in Prague) as opposed to the appurtenance of two clauses to one structural layer, but to one or two syntactic levels, cf. I am wrong and you are right. — If I am wrong I am at a loss. The other structural features are the loose or close connection of clauses, i. e. the different degrees of their compactness, the synsemantic and the autosemantic nature of the connectives, their parts of speech- nature, the interrogative nature of the autosemantic connectives and their relativeness and non-relativeness in non-interrogative clauses, obligatory and optional determination, modality of single clauses and of the composite sentence as a whole, the modal structure of the composite sentence, the order of clauses, transferability and non-transferability of clauses, direction of the syntactically semantic connection of clauses.

Let us briefly adduce some details: The modality of a simple subordinate (though not of a simple coordinate) sentence as a whole is determined by the modality of the main clause. Some dependent clauses have predicative forms, but being non-modal they only denote. The degree of compactness of clauses is a fundamental structural property. The difference in the compactness of clauses between the subordinative and coordinative connectives manifests itself as structurally important also in the third clause of the composite sentence. As for the direction of syntactically semantic connection of clauses, suffice it here to say that a simple coordinative connective signals the relation of its clause towards the preceding clause, i. e. backward, while the subordinative conjunction signals the relation of its clause either backward (if the clause follows after its head clause) or forward (if the clause precedes its head clause). It is significant not only for building-up a composite sentence, but a larger text as well.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 193-201

Předchozí Miloš Dokulil: Oslava osmdesátin akad. Bohuslava Havránka

Následující Petr Sgall: Kontextové zapojení a otázková metoda