Relativní čas

Jarmila Panevová, Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Относительное время / Le temps rélatif

V českých mluvnicích i v pracích věnovaných kategorii slovesného času nacházíme v souvislosti s výkladem času základního (absolutního, primárního časového stupně, přímého užití časových forem) a času relativního (sekundárního, poměrného) formulace tohoto typu:

(A) „Prvotní stupně časové jsou přítomnost, minulost a budoucnost. Přítomné je to, co je současné s dobou mluvení, minulé, co časově předchází, budoucí, co časově následuje“ (V. Šmilauer, Slovesný čas, Druhé hovory o českém jazyce, Praha 1947, s. 153).

„Podle poměru k jistému ději hlavnímu (ne tedy k době mluvení) určujeme průvodní, vedlejší děje jako současné, předčasné nebo následné“ (tamtéž, s. 154).

„Základní čas určujeme podle doby projevu, ze stanoviska mluvčího: přítomný je ten děj, který trvá za projevu (je současný s projevem), budoucí ten, který nastane po projevu (je následný k projevu), a minulý ten, který se stal před projevem (je předčasný k projevu)“ (F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Praha 1951, s. 1375).

„O poměrný (relativní) čas jde tenkrát, máme-li na mysli časový poměr nějakého děje k ději jinému, časově základnímu“ (F. Trávníček, o. c., s. 1379).

„… какое-либо из первичных времен (т. е. прошедшее, настоящее и будущее определяются по отношению к моменту речи, временная последовательность-преждевременность, одновременность и послевременность -по отношению к какому-нибудь из главных времен)“ (Е. Кржижкова, Некоторые проблемы изучения категории времени в современном русском языке, VJaz 1962, č. 3, s. 19).

(B) „Ve vedlejších větách obsahových … Poměrný čas se v těchto větách určuje se zřením k ději ve větě hlavní nebo řídící“ (F. Trávníček, o. c., s. 1379).

„Ve vedlejších větách doplňovacích. V nich se přihlíží valnou většinou k času základnímu, nikoli poměrnému“ (F. Trávníček, o. c., s. 1384).

„Věty obsahové by pak byly druhem vět …, v nichž se užívá časů podle tzv. souslednosti časů“ (K. Svoboda, K třídění vedlejších vět podle spojovacích výrazů, SaS 29, 1968, s. 147).

„… изъяснительные предложения являются единственным случаем так называемого consecutio temporum в русском языке … остальные типы сложных структур, предложения сложносочиненные и сложноподчиненные, в отличие от сложных предложений с придаточным изъяснительным, характеризуются тем, что временные значения их компонентов определяются по отношению к моменту речи всегда с точки зрения говорящего …“ (Е. Кржижкова, о. с., s. 21).

(C) V češtině „… se současnost bez zřetele k prvotnímu stupni vyjadřuje praesentem …, předčasnost perfektem …, následnost futurem“ (V. Šmilauer, o. c., s. 159).

„Výrazové prostředky poměrného času se z největší části shodují s výrazovými prostředky času základního, neboť současnost se vyjadřuje tak jako přítomnost, předčasnost jako minulost a následnost jako budoucnost“ (F. Trávníček, o. c., s. 1378-9).

Nacházíme tu tedy jistou odpověď na otázky:

(A) co to je základní a relativní čas (vymezení těchto pojmů ap.),

[141](B) kde se v češtině vyjadřuje ten který časový stupeň (kdy základní, kdy relativní),

(C) jakými prostředky se vyjadřují (zejm. čas relativní).

 

Ukážeme dále, že s uvedenými odpověďmi nemůžeme plně souhlasit a že formulace (A) a (B) jsou v určitém rozporu.

Pokud jde o formulace (C), lze jen dodat, že nám jde o zjištění funkce slovesného času v tom kterém případě, nikoli o způsoby vyjádření vztahu současnosti, předčasnosti, následnosti vůbec.[1] Odhlédneme-li od výjimek typu Viděl, jak si děti hrály,[2] můžeme s formulacemi typu (C) souhlasit. Bereme ovšem v úvahu pouze závislé predikace vyjádřené explicitní predikací (vedlejší větou), nikoli přechodníkové vazby nebo nominální konstrukce (tam může být vztah relativního času vyjádřen jinak než kategorií času).

Pokud jde o formulace (B), nejsou dostatečné pro všechna souvětí v češtině, a to i za předpokladu, že rozdělení vedlejších vět na obsahové a doplňovací bude jasně a explicitně určeno.[3] Ukázali jsme jinde podrobněji,[4] že pro jistý typ souvětí se složitější stavbou, než je věta hlavní a vedlejší, tj. s větami s více stupni syntaktické závislosti, neplatí obecně, že ve větách obsahových je vyjádřen relativní čas a ve větách doplňovacích čas základní.

Význam časové formy chápeme jako vztah okamžiku děje (E) k jistému referenčnímu bodu (R),[5] jehož umístění souvisí se syntaktickým postavením slovesa ve stavbě souvětí. Vztah E k R může být vztahem současnosti, předčasnosti nebo následnosti. V případě, že referenční bod je (v jistém smyslu, který upřesníme dále) totožný s okamžikem promluvy (S), jde o tzv. čas základní, tedy o přítomnost, minulost, budoucnost.

Referenčním bodem vedlejší věty (klauze) přímo nebo nepřímo podřazené větě obsahové však není okamžik promluvy, nýbrž okamžik „jiného děje“, který obecně není nutně shodný ani s dějem její věty řídící, ani s dějem věty hlavní; taková doplňovací věta nevyjadřuje tedy čas základní, nýbrž relativní. Přihlédneme-li k tomu, že takových stupňů závislosti mezi větami [142]v souvětí může být víc, dojdeme k nutnosti určit tento referenční bod na základě následujícího rekurzívního principu:

(x) referenčním bodem přísudkového slovesa hlavní věty je okamžik promluvy;

(xx) referenčním bodem přísudkového slovesa závislé věty obsahové je okamžik děje přísudkového slovesa její věty řídící;

(xxx) referenčním bodem přísudkového slovesa jiné závislé věty je referenční bod přísudkového slovesa její věty řídící.

Platnost tohoto principu (srov. o. c. v pozn. 4, pokud jde o jeho podrobnou charakteristiku a formální zpracování) lze ověřit na příkladech jako:

Na jaře mi řekl, že se odpoledne setká s přítelem, který si následující den pronajme naši chatu.

Před čtrnácti dny mi řekl, že se druhý den setká s přítelem, který si napřesrok koupí naši chatu.

Napsala, že mi přiveze zajímavý dárek, který koupí přímo od výrobce.

Napsala, že mi přiveze zajímavý dárek, který koupila přímo od výrobce.

Z uvedeného principu plyne zároveň, že obecně neplatí konstatování o relativním čase v obsahových větách a o základním čase v ostatních větách, a lze si v souvislosti s ním položit znovu otázku, jak vést hranici mezi tím, co chceme nazývat základním časem a co relativním časem.

Z formulací (A) by plynulo, že o základní čas jde všude tam, kde časová forma přísudkového slovesa vyjadřuje vztah k okamžiku promluvy (S). Pak ovšem by čas ve vedlejších větách

(a) Říká, že čte tu knihu s velkým zájmem.

(b) Říká, že četl tu knihu s velkým zájmem.

(c) Říká, že bude číst tu knihu s velkým zájmem.

bylo třeba hodnotit jako čas základní, přestože jde o vedlejší věty obsahové. (Proto jsme upozorňovali, že mezi formulacemi (A) a (B) je rozpor.) Avšak také ve větách

(d) Řekl, že četl tu knihu s velkým zájmem.

(e) Řekne, že bude číst tu knihu s velkým zájmem.

by na základě takto vymezeného pojetí základního času šlo o čas základní, kdežto ve větách

(f) Řekl, že čte tu knihu s velkým zájmem.

(g) Řekne, že čte tu knihu s velkým zájmem.

by šlo o čas relativní. Je zřejmé, že takto vedená hranice mezi základním a relativním časem je sotva uspokojivá.

Složité postavení případů (a) - (e) se jeví ve formulacích Trávníčkových (o. c., s. 1379n.), který mluví o poměrném času ve větách obsahových a případy, které mohou nastat, dělí podle toho, zda jde o „shodu se základním časem“, nebo ne.[6]

[143]V případech (a) - (c) někteří lingvisté mluví o základním, jiní o relativním čase.[7] V případech (d), (e) se už mluvívá spíše o relativním čase, přestože důsledné chápání formulací (A) by nás v jistém smyslu nutilo vidět základní čas i zde: vedlo by to k poměrně komplikované formulaci (protože souvětí může obsahovat více postupně na sobě závislých vět; k tomu se ještě vrátíme). U případů (f), (g) se užití časových forem obecně chápe jako relativní. Pokud jde o případy

(h) Potom řekne, že četl velmi zajímavou knihu.

(ch) Řekl, že bude číst velmi zajímavou knihu.

nelze už o čase základním vůbec uvažovat.[8]

K příčinám ne vždy ujasněných rozdílů v chápání rozsahu pojmu relativní čas zřejmě patří nejasnost formulací (A). Můžeme tyto formulace chápat tak, že podle nich jde o čas základní tam, kde vztah k S je přímo dán časovou formou slovesa (tedy kde prézentní tvar má význam přítomnosti, futurum — budoucnosti a préteritum — minulosti). Při tomto chápání by se zdálo, že příklady (a) - (e) patří ještě k času základnímu, kdežto příklady (f) - (ch) obsahují v závislé větě čas relativní. Snadno ovšem nahlédneme, že v příkladech typu (d), (e) nelze tvrdit, že tvary četl, bude číst tu mají význam minulosti a budoucnosti; mají zřejmě význam užší, neboť příklad (d) lze obměnit třeba na (d'), ale nikoli na (d"):

(d') Včera řekl, že minulý týden četl tu knihu.

(d") Před týdnem řekl, že včera četl tu knihu.

Zřejmě tedy musíme rozlišovat mezi významem minulosti (základní čas) a předčasnosti před minulostí (relativní čas); podobně ovšem to platí o příkladech jako (e), tedy o následnosti po budoucnosti, tzn. že příklady (d), (e) bude vhodnější řadit k typům (f) - (ch), k času relativnímu. Je pak přinejmenším sporné, zda nemáme i předčasnost, následnost a současnost s přítomností chápat jako čas relativní. Rozhodující argumenty pro to přineseme dále.

Ale formulace (A) můžeme chápat i šíře, totiž tak, že o čas základní jde všude tam, kde na základě časových forem lze vztah k S zjistit, tedy i u příkladů (f), (g); bereme-li v úvahu prézens historický a typ Zítra odjíždím, je ovšem možné jen toto širší chápání. To by znamenalo, že typy (a) - (g) máme považovat za příklady času základního a jen (h), (ch) za příklady času relativního. To však jistě žádná z formulací skupiny (A) za cíl neměla; je snad nesporné, že v (f) jde o současnost s minulostí, v (g) o současnost s budoucností, tedy o čas relativní.

Rozhodujícím argumentem podle našeho názoru je to, že příklady obvykle uváděné (i naše) jsou příliš jednoduché. Navozují dojem, že vztah k S je možno vyvodit z časů závislého a řídícího slovesa. Stačí však doplnit souvětí [144]o novou řídící větu, abychom viděli, že nestačí znát časy dvou sloves, nýbrž celé jejich řady, bez určitého omezení:

(a') Věděli jsme, že říká, že čte tu knihu …

(b') Budeme vědět, že říká, že četl tu knihu …

(g') Věděli jsme, že řekne, že čte tu knihu …

Tato nutnost zjišťovat časovou platnost nadřízených sloves pro rozlišení základního a relativního času závislého slovesa by vznikala ve všech případech, kdybychom v příkladech (a) - (g) viděli základní čas. Je tedy vhodnější přijmout zcela přirozené pojmy jako současnost s přítomností (viz výše) a vidět relativní čas ve všech uvedených příkladech (a) - (ch).

Můžeme tedy formulace (A) upřesnit tak, že významem slovesných časů v různých větách může být buďto a) vztah k S, nebo b) vztah k okamžiku jiného děje; protože však množiny přísudkových sloves (jejich výskytů) a) a b) nejsou disjunktní (onen okamžik děje totiž může být shodný s S), je třeba věnovat zvláštní pozornost právě těmto případům náležejícím průniku obou množin. Tradiční formulace bodu (A) přiřazují (ne ovšem jasně) tento průnik k času základnímu, naše vývody vedou naopak k jeho přiřazení k času relativnímu. Definujeme tedy základní čas jako čas, jehož významem je přímý vztah okamžiku děje k S; tam, kde je tento vztah zprostředkován okamžikem jiného děje, jde už o čas relativní.

Formulace (B) by pak zněla tak, že o relativní čas jde u všech sloves ve větách obsahových (tedy včetně klauzí na nich přímo nebo nepřímo závislých), ostatní slovesa mají čas základní.

 

Domníváme se, že právě formulace rekurzívního principu o referenčním bodu a pojmy, které jsme v souvislosti s tím definovali (srov. o. c. v pozn. 4), nám umožňují přesněji doložit závěry, které jsme se právě s využitím názorných příkladů a jejich intuitivního výkladu pokusili vysvětlit. S pomocí rekurzívního principu můžeme: a) jasně a jednoznačně explicitně zachytit, kdy je ve větách s relativním časem časový vztah děje přísudkového slovesa k okamžiku promluvy vyvoditelný ze syntaktické stavby souvětí a časových významů jeho sloves (srov. dále teorém 2), b) jasněji formulovat diferenci mezi tím, co budeme nazývat časem základním a co relativním, a účelně položit hranici mezi nimi.

Vyjděme z toho, že každý větný celek má svůj okamžik promluvy S (společný všem klauzím, tzn. hlavním a vedlejším větám); každá klauze s přísudkovým slovesem V_i má svůj okamžik děje E_i a svůj referenční bod R_i (ten se rovná buď S, nebo některému E_j, tak, že V_j je přísudkové sloveso jiné klauze v souvětí, a vztah E_i : R_i je významem času slovesa V_i).

Jak jsme viděli v první části článku, je pro povahu slovesného času důležité především to, zda je dané sloveso zahrnuto do obsahové věty. Protože obsahová věta může zahrnovat další obsahovou větu atd., bez zřejmého omezení (Viděl, že se domnívají, že v takovém případě se budou muset jednou ptát, zda si už uvědomil, jak se provinil v době, kdy se spoléhali na jeho pomoc, které jim bylo tolik zapotřebí. Rozhodl se, že nedosáhne-li nakonec cíle, odpoví pravdivě, že se v poslední chvíli zhatil záměr, který celou dobu sledoval, takže si není vědom provinění), musíme pro další rozbor mít k dis[145]pozici některé nové termíny, nemá-li naše vyjadřování být příliš těžkopádné. Každé sloveso V_j řídící obsahovou větu,[9] v níž je zahrnuto sloveso V_i, nazveme slovesem uvozujícím V_i. V_j je slovesem přímo uvozujícím V_i, je-li V_i přísudkovým slovesem obsahové věty řízené slovesem V_j. (V ostatních případech je sloveso V_i obsaženo v některé vedlejší větě podřazené této obsahové větě.) Slovesy relevantními (pro časový význam slovesa V_i) budeme rozumět jak samo sloveso V_i, tak i všechna slovesa uvozující V_i.

Nyní můžeme uvést (v poněkud obměněné podobě) dva teorémy, jejichž platnost byla dokázána ve studii cit. v pozn. 4.

Teorém 1: Referenčním bodem slovesa V_i je okamžik promluvy, není-li toto sloveso zahrnuto v obsahové větě, jinak je jeho referenčním bodem okamžik děje slovesa přímo uvozujícího V_i.

Pozn.: „Referenčním bodem je X“ tu znamená, že procedura určování referenčního bodu s pomocí pravidel (x), (xx), (xxx) vede přímo k určení R jako X.

Teorém 2: Tehdy a jen tehdy, jestliže předčasnost a následnost nejsou obě (zároveň) zastoupeny mezi časy relevantních sloves, je časový vztah okamžiku děje V_i k okamžiku promluvy jednoznačně vyvoditelný z časových významů sloves ve větě a z jejich syntaktického postavení; nastává pak (alespoň) jedna ze tří možností:

/z/ mají-li všechna slovesa uvozující V_i časový význam současnosti, pak je referenční bod slovesa V_i shodný s okamžikem promluvy (R_i=S), takže časový význam slovesa V_i přímo odpovídá časovému vztahu mezi okamžikem děje slovesa V_i a okamžikem promluvy (E_i : R_i = E_i : S);

/zz/ jestliže sloveso V_i nemá časový význam současnosti, a všechna slovesa uvozující V_i mají časový význam buď shodný s V_i, nebo současnost, pak je časový vztah mezi okamžikem děje V_i a okamžikem promluvy shodný s časovým významem slovesa V_i (E_i : S = E_i : R_i);

/zzz/ má-li sloveso V_i časový význam současnosti a chybí-li buď předčasnost, nebo následnost mezi časovými významy všech relevantních sloves, pak buď platí zároveň /z/, nebo je časový vztah mezi okamžikem děje V_i a okamžikem promluvy shodný s tím časovým významem lišícím se od současnosti, který je vlastní některému ze sloves uvozujících V_i (E_i : S = E_j : R_j, jestliže V_j nemá časový význam současnosti).

Teorémy platí obecně, tedy bez ohledu na jakékoli podmínky, které v nich nejsou uvedeny, ať už se týkají vzájemných vztahů mezi referenčními body, časového významu slovesa V_i, nebo jiných okolností. Lze se např. snadno přesvědčit — i když to na první pohled nebývá zřejmé — že /z/ v teorému 2 platí pro sloveso v prézentu, préteritu i futuru, že výběr V_j v /zzz/ je možno ponechat bez dalších omezení atd.

Jak jsme jednoduchými příklady (a)—(ch) navodili, je třeba rozlišovat několik typů vztahů mezi časem závislého slovesa (jeho referenčním bodem) a okamžikem promluvy. Jejich přesnější utřídění je umožněno uvedenými teorémy:

/i/ R_i je určeno jako S, jestliže sloveso V_i není uvozeno jiným slovesem. Příklady: Karel přijede do Prahy. Budeme se nudit, protože obsah už známe.

V těchto případech jde nesporně o základní čas. Shoda R_i a S tu vyplývá z pravidel pro určení referenčního bodu.

[146]/ii/ R_i je shodné s S, ačkoli to z pravidel pro určení R_i přímo nevyplývá, nýbrž je to dáno splněním podmínky /z/ teorému 2. Příklady: Říká, že tu knihu přečetl. Myslím, že neví, kde bydlí ten člověk. Domnívám se, že odpověď na vaši otázku závisí na tom, zda je známo, k čemu sloužil ten nástroj.

Jde o případy, kdy R není podle pravidel o referenčním bodu přímo určeno jako S, ale splývá s ním.

/iii/ R_i není shodné s S, ale vztah okamžiku děje k okamžiku promluvy vyplývá z časů sloves ve větě a je shodný s časovým významem slovesa V_i, tedy E_i : R_i = E_i : S; platí podmínka /zz/ teorému 2, nikoli podmínka /z/. Příklady: Řekl, že tu knihu přečetl. Věděl jsem včera, že je známo, že tam před týdnem byl.

Jak ukazuje druhý příklad, zde už je nezbytné mluvit o času relativním (R_i i E_i předcházejí S, ale nejsou spolu shodné).

/iv/ R_i není shodné s S, vztah okamžiku děje k S vyplývá z časů sloves, ale není shodný s časovým významem slovesa V_i; je splněna podmínka /zzz/, nikoli /z/. Příklady: Řekl, že tu knihu čte, Nevěděl jsem, zda mu řekli, že jsem už tady. (Že R_i předchází S, zde vyplývá z toho, že řídící sloveso říci je v préteritu.)

/v/ Vztah okamžiku děje k S nevyplývá z časů sloves, ale z obsahových vztahů mezi ději nebo z lexikálního kontextu; R_i je shodné s S. Příklady: Věděl jsem, že dnes to určitě bude mít napsáno. Dozvím se, jestli tento týden prožil v Praze.

Zde nejsou splněny podmínky teorému 2 a mluvit o základním času by zřejmě nebylo dost dobře možné; shoda mezi R_i a S je jen záležitostí ontologického obsahu, nikoli jazykového významu.

/vi/ R_i se neshoduje s S, jinak platí vše jako u /v/. Příklady: Zítra se dozvím, kde byl minulou neděli. Bál se, že se ho zítra budou ptát, co tam chtěl, tak tam raději nejde. (E₃ předchází R₃, E₃ následuje po S.)

/vii/ Vztah okamžiku děje k S nevyplývá ani z časů sloves, ani z obsahových vztahů a z lexikálního kontextu. Jde jednoznačně jen o čas relativní. Příklady: Řekl, že tu knihu přečte. Řekl, že nevěděl, kdy přijede.

Posoudíme-li tuto škálu případů, vidíme, že u /v/ a /vi/ není vztah E_i k S vyjádřen gramaticky (slovesnou formou), ale že je tu třeba vyvozovat ho z adverbiálních určení, popř. z jiných lexikálních prvků a z obsahových vztahů. Musíme tedy i u /v/, /vi/ mluvit o relativním času, má-li být tento pojem vymezen uvnitř gramatiky.

Rozdíl mezi /ii/, /iii/ a /iv/ je dán tím, která z podmínek teorému 2 je splněna, tj. vztah E_i k S je u V_i jednoznačně vyvoditelný z jeho časového významu a z časového významu sloves nadřízených. Kdybychom vedli hranici mezi základním a relativním časem mezi /i/, /ii/, /iii/, /iv/ na jedné straně a ostatními případy na druhé straně, nebo mezi /i/, /ii/ a /iii/, /iv/ atd., mělo by to nevýhodu, o které jsme mluvili výše, že pro zjištění, zda jde o základní, nebo relativní čas, musíme znát časové významy všech uvozujících sloves. Jediná jednoduše zachytitelná hranice se tedy jeví mezi /i/ na jedné straně a ostatními na straně druhé, neboť ta je podmíněna pouze druhem dané klauze a strukturou souvětí.

Tím, že jsme dospěli k formulaci odpovídající (B) (že o základní čas jde ve větách hlavních a v těch větách vedlejších, kterým není bezprostředně ani [147]zprostředkovaně nadřízena věta obsahová, tj. které nejsou „uvozeny“, kdežto v ostatních jde o čas relativní), rozlišujeme mezi (I) dělením času na základní a relativní a (II) určeností děje jako přítomného, minulého a budoucího. Děj je určen jako přítomný, minulý nebo budoucí, je-li splněna alespoň jedna z podmínek teorému 2, ale o základní čas jde jen tehdy, je-li splněna podmínka teorému 1.

Tam, kde je nutné jemnější třídění, je možné — jak to vyplývá z našich úvah — postupovat takto: čas slovesného děje je vzhledem k okamžiku promluvy

(1) určen morfologicky — základní čas /i/,

(2) určen syntakticky, a to:

(2.1) ve shodě s morfologickým časem, totiž:

(2.11) jako relativní k přítomnosti[10] /ii/,

(2.12) jako „pozitivně relativní“ k jinému času (předčasnost před minulosti, následnost po budoucnosti) /iii/,

(2.2) v neshodě s morfologickým časem (současnost s minulostí, s budoucností) /iv/,

(3) určen obsahově, popř. lexikálně /v/, /vi/,

(4) neurčen /vii/.

Vidíme pak, že rovnost R_i = S platí v (1), (2.1) a zčásti i v (3) — totiž pro skupinu (v); nepovažujeme tedy za vhodné brát tuto rovnost jako základ našich vymezení, a pak ovšem v naší terminologii neplatí, že by relativní čas nikdy nevyjadřoval vztah děje k okamžiku promluvy. Naopak, příklady (a)-(ch) všechny — v terminologii, jejíž výhody naše úvahy ukázaly — obsahují čas relativní, a je tedy třeba dát přednost formulacím jako „současnost s přítomností“, „předčasnost před minulostí“ ap., které to jasně vyjadřují.

Sám termín relativní čas je ovšem jen jedním z potřebných termínů, nemůže zachytit všechny závažné distinkce. Oba uvedené teorémy (jejichž důkazy jsou podány v o. c. v pozn. 4) ukazují tyto distinkce a umožňují zpřesnit odpověď na otázku (A), zbavit ji rozporu s obvyklou formulací týkající se bodu (B) a ukázat, že sémantické vztahy vyjadřované slovesnými časy (nejen v češtině) jsou povahy rekurzívní.

 

R É S U M É

Relative Tense

The notion of “relative tense” has not been quite correctly characterized in bohemistics (nor in other domains of linguistics). Its nature consists in the fact that the tense of the verb included in a “content clause” (i. e. reported speech [148]in a broader sense) reflects the time relation of the “point of event” to the point of the event referred to by the (next) “reporting” verb, i. e. the verb governing the reported speech in question.

A recursive principle is formulated, which makes it possible to determine the temporal point with respect to which a verb token is specified as simultaneous, preceding, succeeding. Illustrations are given to show that this principle works in more complex sentences, too, for which traditional formulations are undequate. (A more detailed English formulation of this principle will be found in the article quoted in Note 4.)

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 140-148

Předchozí Eugenius M. Uhlenbeck (Leiden): Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky (hodnocení)

Následující Josef Hubáček: J. A. Komenského Listové do nebe jako dílo umělecké