J. A. Komenského Listové do nebe jako dílo umělecké

Josef Hubáček

[Články]

(pdf)

Письма в небо Я. А. Коменского как художественное произведение / «Lettres au Ciel» (Listové do nebe) de Jan Amos Komenský examinées comme une oeuvre d’art littéraire

Drobnou knížečku nazvanou Listové do nebe[1] sepsal Jan Amos Komenský „po svém jmenování církevním pastýřem (1616), když byl nucen věnovat se sporným otázkám a případům svědomí“.[2] Spisek obsahuje pět listů na sebe navazujících: V prvém si chudí lidé stěžují Kristovi na svůj úděl a na útisk, kterého se jim dostává ze strany lidí bohatých. Druhý list obsahuje Kristovu odpověď, ve třetím dává Kristus boháčům na vědomí stížnosti chudých. Čtvrtým listem se ke Kristu obracejí boháči, závěrečný list je Kristovým poselstvím k oběma společenským vrstvám.

Dílko na sebe již několikrát upoutalo pozornost pracovníků z různých oblastí vědy. Byly hodnoceny jeho aspekty sociální,[3] byla zjištěna jeho závislost na starších předlohách, byla věnována pozornost jeho stránce stylové a studováno jeho místo mezi ostatními díly rané tvorby Komenského.[4]

V našem příspěvku chceme představit Listy do nebe jako umělecké dílo, které ukazuje Komenského „jako mistra české řeči“, jako kazatele, v němž tvrdá realita denního života „probudila mladého básníka, jemuž tu rázem stálo k dispozici veškeré bohatství jeho mateřštiny“.[5]

Není pochyb o tom — ostatně již citované místo z Listu Montanovi to dokládá zcela přesvědčivě — že nejdůležitějším podnětem k sepsání dílka byla sociální problematika soudobé společnosti. Neméně závažným stimulem byl však zřetel, který Jednota bratrská od svého vzniku přikládala řešení problémů sociálních. Dotýká se jich závažným způsobem Petr Chelčický ve druhé části své Sieti viery pravé, poukazuje na ni někdejší radikální předchůdce Komenského na přerovské kazatelně Tůma Přeloučský ve svém Spise o původu Jednoty bratrské a o chudých lidech (1502); pokoušely se ji řešit i četné bratrské synody. Tematika Komenským zpracovaná byla tedy ve všech směrech aktuální, látka čekající na zpracování byla nepřeberná. Posuďme nejprve, [150]co Komenský z této látky vybral. Jistým vzorem tu mohl být, a jak ukázal A. Pražák v cit. studii, také opravdu byl Velenského překlad Lukianových Listů kratochvilních z r. 1520.[6] Pražák totiž srovnal překlad Velenského se spiskem Komenského a ukázal, že ráz dopisů bratrského kazatele není již antický, ale dobový. Dobovost spatřuje ve „zvýšené a rozvedené titulatuře adresáta, ve zdvořilejším a středověčejším rázu mluvy, v pozdně humanistické a snad i barokové obraznosti a výraznosti“. Své tvrzení o závislosti Komenského na Lukianovi dokládá Pražák tím, že uvádí několik ukázek z textu Komenského, které téměř doslovně odpovídají znění překladu Velenského. Přečteme-li spisek Velenského, snadno zjistíme, že se Komenský neřídil výběrem látky, jak jej provedl jeho předchůdce, a zároveň postřehneme, že převzal z Velenského překladu místa, kde se v antitezi mluví o životě chudých a bohatých, ba někde tento postup ještě zvýraznil, např.:

Velenský: … brzce všem vám jest zemříti, i jim složícím s sebe bohatství, i vám opustícím chudobu.

Komenský: … brzy bude vám i oněm zemříti, vy tam necháte své chudoby, oni své bohatství.

Položme si otázky: Co vedlo Komenského k tomuto postoji k předloze? Byl veden prostě jiným zřetelem, než tomu bylo v případě autora jeho předlohy? Protože se těmito otázkami dotýkáme kompozice díla, přehlédněme je z tohoto hlediska nejprve jako celek. Již v nadpise je uvedena základní antiteze chudí-bohatí. V údobí vzniku Listů do nebe je antiteze figurou velice rozšířenou. Ed. Norden, teoretik řecké a latinské prózy antické i středověké, označil již koncem minulého století pro údobí renesanční — nemluvilo se tehdy ještě o baroku — antitezi za „mezinárodní umělecký stylový prostředek“ převzatý především ze stylu Isokratova.[7] Jeho názoru jsou pak velmi blízko i naši badatelé, kteří věnovali pozornost literárnímu baroku. F. X. Šalda např. považuje antitezi za „typickou figuru poezie barokní“.[8] Také J. Heidenreich (Dolanský) se ve své cit. studii (o. c. v pozn. 4) o slovesné výstavbě mladých děl Komenského zmiňuje o antitezi ve všech složkách.

Základní antiteze chudí-bohatí je v Lukianových dopisech mnohem slabší a nevyhrocuje se v polemiku proti boháčům. V Komenského Listech do nebe je naopak provedena důsledně a přistupují k ní ještě antiteze další: skutečný život chudiny — obraz života chudých v Písmě; život lidí bohatých — zásady tohoto života v bibli. Tyto další antiteze pak umožňují, aby se tento kompoziční princip uplatnil i tam, kde základní antiteze chudí-bohatí již dosti dobře rozváděna být nemůže, nebo kde požadavek variace vede autora ke snaze nahradit antitezi základní její variantou. Tento postup je usnadněn využitím formy dopisů; ba můžeme říci, že jejich forma působivost obsahu ještě dále zvyšuje. Soudobá epistolografie nevypracovala totiž jen soustavu kompozičních a stylistických zásad pro dopisy, ale dávala i jakési povědomí omezeného [151]textového rozsahu tohoto útvaru. A již tím, že formy rozsahem poměrně omezené užil autor pro zobrazení bezbřehé problematiky života dvou společenských vrstev, je vyvoláno jisté napětí. To je pak dále zesilováno ještě okolnostmi dalšími, jež ovšem vyplývají z uplatnění principu antiteze i z použití formy listu: Z využití formy vyplývá napětí způsobené tím, co vybere autor z mnohosti látky, kolik látky zařadí do jednoho dopisu a v kterém místě uzavře názor jedné strany a vystřídá jej pohledem strany druhé. Uplatnění principu antiteze pak vyvolává napětí koncentrované do otázky, které prvky bohatství života tu autor postaví proti sobě.

Abychom mohli na tuto otázku uspokojivě odpovědět, musíme si povšimnout základních kompozičních prvků v jiném řazení, než jaké je jim dáno v díle samém. Jak již bylo uvedeno, je v řetězci antitezí odvozených od základu chudí-bohatí závěrečným a ovšem i nejdůležitějším elementem antiteze Písmo. Do předcházejících antitezí mohou být tedy vybrány ze života chudých i bohatých ty obsahové prvky, jež jsou v opozici proti Písmu a jež mohou být také ve vzájemné opozici proti sobě. Můžeme tedy učinit dílčí závěr:

Cílem autorovým je podat kritiku soudobé sociálně nespravedlivé společnosti. Volbou kompozičního principu antiteze a zároveň pevným určením jednoho z členů antiteze je výběr obsahových prvků, jež autorův záměr ilustrují, silně determinován. Přispívá tedy volba tohoto postupu ke vzniku dalšího napětí způsobeného neustálou konfrontací skutečného stavu s obecnými normami bible. Navíc pak si čtenář nebo posluchač tento jednoduchý, avšak právě proto tak geniální princip ani neuvědomuje, neboť postup, jakým se s problematikou v díle seznamuje, se mu nutně musí zdát jako logický a jedině možný. Eventualitu, že by si stěžovali na svůj osud lidé bohatí, je možno beze všeho vyloučit a jiný sled listů tu sotva může přicházet v úvahu.

Autor sám však dává poněkud nahlédnout do svého záměru, i když to činí zcela nenápadně a počíná si tak, jako by chtěl předem čelit námitce, že výběr kritizovaných faktů je jakýmkoli způsobem předem determinován. Podotýká totiž hned v úvodu prvého dopisu: „… ač bychom mnoho mluviti mohli o jejich (tj. boháčů) zlém užívání darů tvých, o pýše, nádhernosti, lhostejnosti a rozpustilostech všelijakých, i zanedbávání tvých poct etc., … svých toliko bezpráví a křivd, kteréž se nám od nich dějí, … potoužíme …“ (6, 22). Četbou se ovšem snadno přesvědčíme, že právě „pýcha a nádhernost“ jsou nejednou předmětem autorovy kritiky.

Nejdůležitějšími zprostředkovateli antiteze jakožto základního významotvorného principu[9] jsou v rovině jazykové citáty a parafráze bible. Ve všech pěti dopisech jich je přes šedesát. Zajímavá je už jejich frekvence souvisící s jejich funkcí: O něco méně než polovina všech citovaných parafrázovaných míst je téměř rovnoměrně rozdělena do čtyř prvních dopisů. Mají zde funkci ilustrační a pouze podporují základní smysl textu. Více než polovička citátů a parafrází pak je soustředěna do posledního dopisu, který je Kristovou odpovědí bohatým i chudým zároveň. Zde mají citáty z Písma i jeho parafráze zcela zřejmou funkci argumentační. Shodně s uvedeným kompozičním principem ovlivňují tyto citáty zpětně velmi příznačně celý základní text dílka: Chudí i bohatí vznášejí proti sobě především ta obvinění, proti nimž je [152]možno argumentovat Písmem. V několika případech je i znění textu tak upraveno, aby argumentace byla usnadněna. Tak čteme v dopise chudých (7, 20):

Mají mnozí z nich (z bohatých) plné škříně kožichů, čub, sukní, kabátů, až molové to hryzou. V Bibli: Zboží vaše shnilo a roucho vaše zmolovatělo. V dopise chudých stojí (7, 29): Sami v stkvoucím oděvu, v šarlatu, aksamitě, kmentu, liščinách před tebou se postavují. V závěrečném dopise (23, 39) je proti tomu parafráze několika veršů z Bible: Protož an já odejmu okrasy těch nástrah, totiž halže, jablka zlatá, spinadla, biréty a zápony, tkanice, prsteny a náčelníky, proměnná roucha i pláštíky. Chudí si stěžují na bohaté: Na statečky naše přípovědi dělají, z chalup shánějí a na žebrotu nás, manželky i dítky naše přivozují. Proti tomu stojí (24, 7) doslovný citát z Bible v odpovědi Kristově: Běda vám, kteříž připojujete dům k domu a pole s polem spojujete, tak že místa jiným není, jako byšte sami rozsazeni byli k přebývání uprostřed země. Na jiném místě (7, 39) poukazují chudí na bohaté: Taková jest jejich štědrost, že když chudí tvoji, slepí, chromí, vodnatedlní a jinak bídami sklíčení, aneb nešťastní vězňové i před těmi chrámy se postavují a pro to nejhlubší milosrdenství … prosí … Proti tomu pak stojí (24, 27): … nah jsem byl, nepřioděli ste mne, nemocen a v žaláři sem byl, a nenavštívili ste mne.

Když jsme objasnili základní významotvorný princip celého díla, podívejme se ještě, jak se realizuje v jednotlivých dopisech. V prvém dopise se antiteze uplatňuje již v místě, kde po vymezení látky charakterizují chudáci obecně soudobý svět a předhazují Kristu jistou odpovědnost za tento stav, především za nerovnost mezi lidmi: „… jedni aby hojnost měli až na zbyt všech věcí, jiní naproti tomu nouzi třeli; jedni ustavičnými rozkošemi oplývali, druzí hladem a žízní mřeli; jedni bez všelijaké práce lhostejně živi byli, druzí co oslové dny i noci v potu trávili.“ (7, 5) Chudí jsou ochotni spatřovat i v tomto uspořádání světa boží záměr, přesto však jeho neradostný obraz znovu rozvádějí a konkretizují. Myšlenková souvislost s obrazem světa výše naznačeným se pak zdůrazňuje v stylizaci téměř doslovným opakováním věty, kterou se uvádí první ze tří obecných charakteristik společnosti, jež byly uvedeny výše: „… oni všechněch věcí hojnost až na zbyt míti mají, a my nouzi trpěti“ (7, 16). Antiteze zde obsažená se pak podrobněji rozvádí:

Mají mnozí z nich plné stodoly a špižírny, až myši kazí, my mezi tím hladem mřeme. Mají plné skříně kožichů, čub, sukní, kabátů, až molové to hryzou; my mezi tím odpolu nazí chodíme. Mají plné truhly stříbra a zlata, aniž toho čím užívají, leč že na to hledí; my pak ubozí co s dluhy činiti nevědouce, žádného však milosrdenství založením některým haléřkem užiti nemůžeme … Sami v skvoucím oděvu, v šarlatu, aksamitě, kmentu, liščinách před tebou se postavují; my pak v chatrných svých hadřích před tebou hanbíc se ukazujeme (7, 18).

Stejně postupuje Komenský i v dalším výčtu, v němž se opět vrací výraz rozkoš použitý již dříve při celkové charakteristice nespravedlivého uspořádání: „Oni ve dny sváteční rozkoší užívají, jedí, pijí, hodují; my pak hladem přimíráme; nebo když ruce zahálejí a odpočívají, i zubové zaháleti musejí.“ — Obdobně se princip antiteze uplatňuje v stylizaci dopisů dalších: „Zevniř jest zlato, stříbro, drahé kamení, pěkné roucho; vnitř strach, starost a fresování, hněv a nečistota (12, 22) … Povrchu zajisté všecken zlatý, vnitř bude shnilý a splácený“ (12, 40).

Princip antiteze se uplatňuje i v posledním dopise; ovšem jinak než v případech předcházejících. Proti sobě se tu staví reálný život především lidí [153]bohatých s ustanoveními Písma. Antiteze působí, i když její první člen je vlastně vynechán. Aby její působení bylo vůbec možné, musí být předem vypracován první člen antiteze v povědomí čtenáře nebo posluchače. Tak se na několika místech mluví o bohatství, z něhož nejsou boháči ochotni komukoli co poskytnout:

Mají plné truhly stříbra a zlata, aniž toho čím užívají … (7, 21); … žádného však milosrdenství založením některým haléřkem učiniti nemůžeme … (7, 23); neměli-liž by roucha toho a šatů … propůjčiti … (7, 36); a však spatří-li, an tu chudý jest, odvrátě oči půjde mimo, aniž se hnouti dá, aby jedinký halíř … na sobě vymodliti dal (8, 4); … což by nevděčnému boháči ubylo, kdyby … pár nebo dva haléřků s sebou vzal a potom … prosícímu poskytl? … vidíš, Pane Bože, jak haléře jednoho více sobě váží, než důstojného jména tvého (8, 12).

Když byla takto (a bylo by ve výčtu možno ještě pokračovat) vypracována v povědomí čtenáře představa o lakotě boháčů, je proti této představě položena parafráze známého místa z bible: Učiňte si přátele z mamony nepravé … Aby však byla účinnost antiteze zesílena, je citát obměněn do formy řečnické otázky: Proč z mamony nepravosti přátel sobě nečiníte? (24, 23)

Přehled lexikálních prostředků, které charakterizují Listy do nebe, podala v cit. článku K. Neradová (srov. pozn. 4). Vzhledem k době nás v nevelkém dílku nepřekvapí ani několik slov původu latinského (apelování, examinovati, registra, suplikací), dosti vysoký počet původu německého (fedrovat, fortel, fresování, fresovati, kvalt, šafovat, štercíř, retovat, retuňk, zamordovat) i několik slov z tehdejší obecné češtiny: hlták, korábník, nuzař, žrádla. Je nepochybné, že eventuální výběr těchto výrazů dával možnost podstatně zvýšit dojem věrohodnosti popsání současného stavu dvou protikladných společenských tříd. Faktické uplatnění těchto jazykových prostředků bylo umožněno dvěma činiteli, za prvé volbou formy, neboť soudobá stylistická teorie připouštěla, aby dopisy byly psány i slohem nízkým, za druhé pojetím postavy Krista, který je tu zobrazen nejen jako král králů, ale také jako nejmenší z nejmenších, jehož rozkoší býval „chléb podpopelný aneb ječný“ (13, 23). Obdobně o sobě říká v Lukianových dopisech (622) Saturnus, že „to nyní snáší, aby jsa jeden z obce, cizímu panování poddán byl“. Připomeňme ještě, že toto pojetí antického boha umožňuje i Lukianovi a jeho překladatelům využít jazykových prostředků stylu nízkého. Převzetí tohoto prvku u Komenského ani nezaráží, neboť se míšení křesťanských i pohanských elementů vyskytuje v této epoše zcela pravidelně,[10] ani není nápadné, neboť obojí obraz Krista byl v křesťanské tradici naprosto obvyklý. Také mírně archaizující tendence Komenského skladby je v souladu s rázem soudobé náboženské tvorby homiletické i s jazykem Bible kralické.

V stylizaci je účinnost principu antiteze posilována také různými figurami a tropy podle zákonů soudobé rétoriky. Forma dílka nám totiž nebrání v tom, abychom celou skladbu hodnotili z hlediska norem tehdejší rétoriky. Ta totiž považovala dopis za „promlouvání k nepřítomným“, při jehož realizaci se [154]— obdobně jako v řečnictví — uplatňuje inventio, dispositio, elocutio, nikoli však již — na rozdíl od řečnictví — memoria a pronunciatio.[11]

Kdybychom chtěli uvádět všechny figury a tropy, jimiž je dílo přeplněno, znamenalo by to téměř celý spisek dvakrát opsat, neboť tzv. básnické ozdoby jsou tu často tak prostoupeny, že táž věta může sloužit jako doklad několika tropů nebo figur, resp. bychom dostali vcelku týž obraz, jaký poskytují vzorové ukázky řečí, jimiž uzavírá svou Rétoriku učitel Komenského J. H. Alsted[12] a o níž se oprávněně můžeme domnívat, že nebyla Komenskému prací neznámou. Téměř o všech tropech a figurách, které se v Listech do nebe vyskytují, můžeme říci, že mají jednu základní funkci — zvýrazňovat a posilovat princip antiteze. Z jejich velkého množství bychom se rádi zastavili u těch, o nichž soudíme, že v Komenského spisku mají důležitější úkol než jen funkci tzv. básnických ozdob. Půjde především o dvě figury, které dovolovaly protrhnout hráz stylistické vyumělkovanosti i autorovi 17. století. Jsou to diatyposis a hypotyposis; v soudobých poetikách se ještě dosti často rozlišovaly, později však splývaly nebo byla jedna z nich (obyčejně diatyposis) označována latinským názvem descriptio. Podle cit. Alstedovy Rétoriky (s. 408) diatyposis vzniká tím, že „slovy vyjádříme něco tak, že se zdá, jako bychom to měli právě před očima“. Alsted dále pokračuje: „Hypotyposis se liší od diatyposis pouze v tom, že hypotyposis je méně rozsáhlá, jednodušší a méně nápadná; diatyposis je naproti tomu propracovanější, a proto dodává projevu více názornosti a téměř jakési dějovosti.“

Tyto figury tedy dovolovaly proniknout realistickému detailu i do soudobé prózy traktátové. Nezáleží nám vcelku na tom, kterou z nich Komenský ve svých Listech do nebe uplatnil; půjde o to, kde a jak jí použil. V textu, který má spíše charakter prózy referující o některých stránkách současného života, je tato figura nápadná změnou některých gramatických kategorií, např. čísla a času, srov.: „Mnozí v důstojných čubách a v rouchu stkvostném vykračují i dosti z nábožna, jako sama pobožnost; a však spatří-li, an tu chudý jest, odvrátě oči půjde mimo, aniž se hnouti dá, aby jedinký halíř jménem Božím na sobě vymodliti dal“ (8, 3). V jiném případě se autor obrací slovesným tvarem přímo na čtenáře a činí z něho přímého účastníka pozorování dané scény: „Řídký z nich zrak svůj na chudého opře, boje se snad, aby se nenakazil; pakli náhodou pohledí, šetř jen, anť oči rychle zase snese, aby se nezdálo, že ho tím ctí“ (10, 9). V jiném případě využívá dovedně doslovného citátu z bible obsahujícího touž figuru: „Pozdvihují se dcery vaše, jako někdy dcery Sionské, a chodí s taženým krkem a pasou očima protulujíce se a zdrobna kráčejíce, tak že i nohama svýma lákají“ (23, 36). Jak z uvedených citací vyplývá, využil Komenský této figury k výraznějšímu a poutavějšímu zobrazení života bohatých, aby pak na něj tím spíše a účinněji mohl poukázat. Využití těchto figur napomáhá tedy zvýraznění kompozičního principu díla. Pozorujeme-li užití těchto figur z hlediska stylu, pak můžeme říci, že tu do struktury vysokého stylu (zahrnujeme do ní jazykovou, kompoziční i tema[155]tickou stránku projevu) pronikají obsahové prvky realistické, únosné do té doby téměř jen ve frašce a komedii a z hlediska soudobé rétoriky přípustné i v Listech do nebe jen proto, že Kristus je tu představen nejen jako král králů, ale i jako prostý chuďas. Jsme tu svědky prvních příznaků principu, jež se později stane jednou z opor stylu barokního: jazykovými prostředky vysokého stylu (složitou větnou stavbou, hromaděním figur a tropů, převahou hypotaxe nad parataxí aj.) je zobrazována i všední realita. I u samého Komenského jsou případy využití těchto figur ojedinělé; po Listech do nebe se s nimi setkáme až v Labyrintu.

Dále se chceme zabývat větami tázacími, jež se v kontextu jeví jako řečnické otázky. Jejich funkce je trojí: Nejčastěji se vyskytují tam, kde po vzoru ciceronské latiny pouze přerušují tok rozvětvených period. V takových případech se stýkají s funkcí zvolání. Někde je toto střídání velmi pravidelné, např. ve 2. odstavci čtvrtého dopisu. V jiných případech tvoří řečnická otázka jakousi variantu spojovacího textu antiteze, např.:

Sami od sebe všechno činíme a činiti musíme, což k uctění jich přináleží, pozdravení dáváme, klobouky snímáme, klaníme se, ba i vašností a ráčení dodáváme, a div se co zemským nějakým bohům nemodlíme; ač by již tuším i klekání před sebou a modlitbám rádi. Sami pak co od nich máme? To, abychom jim onucemi byli, o něž by, kdy se komu z nich líbí, nohu otříti volno bylo (9, 31).

Opět po vzoru ciceronské latiny se tu užívá figury zvané percontatio; její podstatou je otázka, která si však na rozdíl od běžné řečnické otázky nutně vyžaduje odpovědi a po níž tedy bezprostředně následuje expozice věci, na niž se autor projevu táže. Úloha otázky se tu blíží své funkci ve skutečném dialogu. Uvedeme jiný příklad téže figury; otázky je tu však využito nikoli jako spojovacího textu antiteze, ale otázka sama přebírá obsahovou část prvého členu antiteze: „Onino docházejí-li kteří staršího věku, zdaž brzy uhlédáš, aby na svých vlastních nohách který kráčel? Než od čtyř nosičů z místa na místo co špalek přenášín bývá“ (12, 38). V jiném případě je téže figury využito tak, že je jí uvedena celá antiteze: „Z oněch jak řídký dočeká života dlouhého? Rychle jedni za druhými jdou, každý téměř aneb se lakomstvím zfresuje a sežere aneb rozkošemi zhnojí a zahubí. Mé pak požehnání vás obyčejně šedinami korunuje, ač kdyby i tu vámi často nescházelo“ (12, 34). Ojediněle se vyskytuje i eliptická forma této figury; předznamenává, jak bylo již v latině obvyklé, nový obsahový úsek. Jako příklad citujeme poněkud delší text; je totiž také zároveň pěkným dokladem Komenského metody synkritické, propracované tak důmyslně v jeho pozdějších spisech didaktických:

Jsou-li všichni dnové v roce jednostejně jasní a horcí? a chtěli-li byšte žádati toho? K tomu, jestliž všecko stromoví jednoho zrostu? Všecko-li jednostejně velikého listu? Všecko-li jednostejné ovotce nosí? čili některé všeho prázdné jsouc ovotce, jiným způsobem ku požitku jest? Všecko-liž kvítí jednostejnou má vůni? Všecko-liž také jedné barvy býti má? Znamenáte snad, že při těch věcech rozdílnost ta a rozličnost ušlechtilosti jest původem a Boží moudrosti důvodem, A co? při ušlechtilejším tvoru svém Pán Bůh té své moudrosti užívati nemá? (11, 33).

Zajímavé je i využití otázky v druhém listu, v Kristově odpovědi na supliku chudých. Otázky tu jsou rozloženy buď ve shlucích, nebo ojediněle v textu. Vezmeme-li pak v úvahu vždy prvou otázku z takového shluku nebo [156]otázku umístěnou jako izolovanou do kontextu vět oznamovacích, dostaneme myšlenkovou osnovu celého listu, značně podobnou té, která mívá v některých pedagogických spisech Komenského podobu marginálních poznámek:

Soudíte-li, co mluvíte?

Čehož se tedy vám pod mým opatrováním nedostává?

Což jest tedy, což vám vaši věc tak hrubě oškliví, a abyšte oněchno spůsobu sobě žádali, nutí?

Ale což vám k spokojení vás mnoho mluviti mám?

Hodné-liž tedy o to tak příliš státi, což hned ku proměně přijíti má?

Dodejme ještě, že zcela stejným způsobem postupuje Komenský např. v Didaktice, pouze s tím rozdílem, že v tomto spisu umisťuje otázky i formálně jako samostatné názvy úseků jednotlivých kapitol a pro přehlednost je čísluje.

Pohled na text Komenského by nebyl úplný bez jeho rytmické charakteristiky, tzv. cursu. Nebudeme zde rozebírat všechny otázky rytmu v této umělecké próze, zmíníme se především o tzv. větných klausulích, podle nichž se nejvíce usuzuje na ucelenost period. Přehlédneme-li takto například větné klausule třetího listu, dostaneme tento obraz: Rytmickou klausulí je uzavřeno 60 ze 73 větných celků, tj. asi 83 %. Všimneme-li si podrobněji typů klausulí, které jsou tu zastoupeny, pak můžeme zjistit, že 34 klausulí, tj. 56 %, náleží k typům, které jsou odvozeny od středověké klausule zvané „cursus medius“. V přehledné tabulce uváděné Ludvíkovským[13] jsou to typy V.a — klausule daktylotrochejská; V.b — daktylskodaktylská; XI. spondejskodaktylská. Dalším nejpočetněji zastoupeným typem je klausule trochejskotrochejská — X. typ Ludvíkovského —, jež představuje 30 % všech klausulí. Vcelku 10 % klausulí připadá na Ludvíkovského VII. typ; sem jsou zařazeny všechny věty končící slovem pětislabičným nebo víceslabičným.

Znakem dobré prózy bylo střídání klausulí. Toto pravidlo dodržuje Komenský dokonale. Následuje-li ve zcela ojedinělých případech za sebou klausule téhož typu, liší se v kvantitě slov, např.: vydříti šetřil — dobrota učí; moci budu — rovným dílem. Ani v těchto případech nedochází tedy k sluchové přesycenosti posluchače. Pouze na konci dopisu následují za sebou v posledních třech celcích — patrně pro zvýraznění konce listu — tři klausule téhož typu; ovšem i ty se realizují výrazy různé kvantity.[14] Nelze ovšem říci, že by všechny klausule měly stejnou estetickou hodnotu. Přihlédneme-li však k opakování některých vět v závěru periody (jakž mi se vidí; jakž mi se líbí, když mi se nelíbí), zdá se, že můžeme usuzovat na jistou klausulovou hodnotu závěrů V.a a V.b. Právě tak slovosled v závěru periody (… poznati moci budete) naznačuje určitou estetickou hodnotu typu XI. a obdobně slovosled … dopouštíš, míti ráčíš … stylistickou hodnotu typu X.

Chceme se dotknout ještě toho, jak se princip antiteze střídá nebo prolíná s paralelismem ve větné stavbě a délce vět (parisosis). Ke shodě tu dochází např. v druzích vět: „Ale znamenámť také při vás horlivost, kteráž prázdná jest umění, a vidím netrpělivost, kteráž vás k vyhledávání ode mne [157]toho vede …“ (11, 27). Jindy je podkladem pro parisosis shoda ve slovesném způsobu: „Předce tak se na světě děje, jako bych na to nepatřil, jako bych nerozuměl, jako bych neslyšel“ (21, 12). Ojediněle využívá paratiposis shody ve způsobu i větné konstrukci zároveň: „Kterakž bych já nerozuměl, kterýž jsem učinil srdce? Kterakž bych neviděl, kterýž jsem učinil oko? Kterakž bych neslyšel já, kterýž jsem učinil ucho?“ (21, 12)

Latinská perioda je nejnápadněji napodobena tam, kde bývá na jejím začátku postaven společný podmět vět vedlejších, zatímco věta hlavní stojí na konci; při povrchním čtení připadá nám celá konstrukce jako anakolut: „Jiní pak, kteříž po rodičích nic neměli, ale také k statečkům nepřicházeli, lenost jedinká bývá příčina“ (17, 26).

Poměrně řídce jsou zastoupeny didaktické sentence, např.: Taková jest všech lidí povaha, že jim žádné jmění bez svědka příjemné a veselé nebývá (13, 17). Hodné-liž tedy o to tak příliš státi, což hned ku proměně přijíti má (13, 35). Před lidmiť se ledacos mluviti dá k zatarasení věci jakékoli (25, 3). Mnoha dalším latinismům věnuje pozornost již K. Neradová v cit. studii.

Položme si v závěru ještě otázku, na čí straně Komenský ve svých Listech stojí. Ant. Škarka na ni ve své stati v Dějinách české literatury odpovídá takto: „Sympatie Komenského jsou zřejmě na straně chudých.“[15] V recenzi této knihy k tomu poznamenává J. Brambora: „To je zcela jasné, všimneme-li si změny titulu v dopise Montanovi.“ Brambora vychází z toho, že ve zmíněném dopise charakterizuje Komenský Listy do nebe jako Pauperum opressorum clamores in coelum (utiskovaných chudých volání do nebe). Chtěli bychom Bramborovo tvrzení podepřít také stručným poukázáním na jazykovou stránku spisku, především na jazykovou stavbu prvého, čtvrtého a pátého dopisu. Přes četné výčitky bohatým vyjadřují se o nich chudí tam, kde je jmenují, velmi zdrženlivě. Zpočátku se dokonce nazývají „bratřími našimi vlastními, syny vlastními téhož otce našeho Adama“ (6, 20); toto pojmenování je postupně nahrazeno výrazy oni, onino, mnozí, boháči, nevděční boháči, ironicky též ctitelé Boha. Nejsilnější pojmenování, které tu chudí pro bohaté mají, je výraz hltáci. Zcela jinak se vyjadřují o svých chudých bližních lidé bohatí, které takto Komenský jazykem také charakterizuje. Neutrální výraz chudí jim klade do úst jen dosti zřídka; daleko častější jsou pojmenování nuzaři, ničemní lidé, korábníci, žebráci, štercíři, lháři, pokladači, lidé lehkomyslní, lenoši, ti blázniví. Pejorativní asociace vytvářejí též přirovnání: „Chudí … nepodařilých psů obyčeje v tom následujíce … běží odtud s divným skvičením a sobě stýskáním … (17, 17) … žes zbraňoval sám před svině perel metati, totiž nehodným nětco činiti“ (18, 33). Na jiném místě mluví bohatí lidé o chudých nepřímo jako o hlupácích: „… příliš makavé věci hloupě na nás sčítajíce, sami se v podezření dávají …“ (20, 5). Z pěti výrazů ze soudobé češtiny, které jsme výše uvedli, vkládá Komenský čtyři do úst lidí bohatých. Tímto způsobem získává sympatie posluchačů nebo čtenářů spíše pro věc chudých než bohatých.

Činí tak ovšem i důležitým zásahem do kompozice díla. V závěrečném listě, který je odpovědí Kristovou chudým i bohatým zároveň, dostává se [158]odpovědi nejdříve chudákům. Avšak teprve na jejím konci zjišťujeme, že je celá určena vlastně jen chudým pobožným. O chudých bezbožných Kristus pouze praví, že o nich ví a že ví i to, jak se k nim má v den posledního soudu chovat. Pak se obrací s jistým uznáním k těm boháčům, kteří podporují chudinu, aniž při tom rozlišují chudé zbožné od bezbožných. Nejrozsáhlejší část Kristovy odpovědi je věnována bezbožným boháčům; je umístěna těsně před závěr dopisu, zaměřena ostře kriticky a silně proložena citáty i parafrázemi z bible. O úloze právě této části v kompozici celého díla jsme se již zmínili.

Shrneme-li stručný rozbor tištěné prvotiny Komenského, pak můžeme souhlasit s tvrzením, že se v Listech do nebe „po formální stránce projevila již nesporná tvůrčí síla pozdějšího umělce literární stavby i básnického slova“.[16] Snad se dokonce podařilo i na této malé práci prokázat to, co kdysi napsal o jejím autorovi Šalda (o. c. v pozn. 8, s. 177): Komenský je geniální prozatér, rozený kontrapunktista skladebného umění prozatérského.

 

R É S U M É

Komenskýs Briefe an den Himmel (Listové do nebe) als literarisches Kunstwerk

Das grundlegende und bedeutungsgestalltende Prinzip Komenskýs Schrift Listové do nebe ist die Antithese. Dieselbe unterscheidet auch dieses Werk von seiner eventuellen Vorlage, Velenskýs im Jahre 1520 unter dem Titel Kratochvilní spolu i požiteční listové … gedruckte Übersetzung von Lukianos. Das Kompositionsprinzip der Antithese, derer letztes Grundelement die Bibel ist, determiniert im höchsten Maße die Wahl der Gesellschaftserscheinungen, die Komenský mittels der armen Leute in seinem Werke kritisiert. Das häufigste Mittel der Antithese sind hier die Zitate und Paraphrasen der Heiligen Schrift. Auch die Auswahl von zahlreichen Tropen und Figuren (besonders ausführlich sind die Percontatio, Diatyposis und Hypotyposis behandelt) ist dem Grundprinzip der Antithese untergeordnet. Einige Latinismen und manche Germanismen, die der damaligen Volksprache entnommen sind, erhöhen nur den Gesamteindruck der glaubwürdigen Schilderung des zeitgenössischen Gesellsehaftszustandes. Die Verwendung anderer stylistischen und sprachlichen Mittel (altertümelnde Syntax, rhytmische Satzklausel, rhetorische Frage) ist im Einklang mit der damaligen Rhetorik und Homiletik und teilweise auch mit dem Sprachgepräge der Bibelübersetzung, die in der tschechischen Brüdergemeinde unter dem Titel Bible kralická bekannt war.

Slovo a slovesnost, ročník 32 (1971), číslo 2, s. 149-158

Předchozí Jarmila Panevová, Petr Sgall: Relativní čas

Následující Naděžda Svozilová: Základní lingvistické problémy v publikaci „Obščeje jazykoznanie“