Na okraj sborníku Aktuální otázky jazykové kultury

Ondřej Hausenblas

[Rozhledy]

(pdf)

Заметки к сборнику Актуальные вопросы культуры языка / À propos du recueil Aktuální otázky jazykové kultury

Rozsáhlý sborník o jazykové kultuře,[1] který vychází z příspěvků pronesených na konferenci o otázkách jazykové kultury v socialistické společnosti (Liblice 1976), přináší, po deseti letech od vydání předešlého sborníku o jazykové kultuře,[2] do teorie jazykové kultury (dále JK) některé nové aspekty. Protože jde o publikaci běžně dostupnou, soustředím se v recenzi vedle přehledné informace o zaměření nejdůležitějších článků především na to, jak se sborník vypořádává nejen s problematikou obecnou, ale i do jaké míry je rozpracována metodika přímého ovlivňování úzu v jeho kultivovanosti.

Na rozdíl od konference předcházející mělo liblické kolokvium 1976 dosti širokou účast zahraniční. S ohledem k tomu byl doplněn tematický okruh „obecné a specifické rysy v teorii jazykové kultury jednotlivých národních jazyků“.

Značnou část sborníku tvoří obecné výklady. Je to dobře, ačkoliv teorii JK je u nás věnována tradičně značná pozornost. Srovnáním s úrovní teorie JK v zahraničí se ukazuje, jaký může být charakter spolupráce v mezinárodním měřítku (např. slovinská teorie JK se tu otevřeně hlásí k tradici české JK). Příspěvky hostů byly zaměřeny např. k charakteristice jazykové situace, z níž JK vyrůstá (Polsko, NDR). V polském příspěvku D. Buttlerové stojí za pozornost zvláště myšlenka, že při kodifikaci by bylo třeba počítat i s jazykovými vrstvami nespisovnými a připustit existenci dvou norem: přísné — pro psaný a oficiální mluvený jazyk a tolerantní — pro polštinu běžně mluvenou. Sovětský příspěvek L. I. Skvorcova se zabývá popisem zvrstvení spisovného systému, obecných problémů teorie JK samé se týká všestranně pozoruhodný článek lingvistů z NDR (E. Isingová a kolektiv) i slovinský příspěvek T. Korošce. Maďarský referát (L. Lörincze) sleduje JK především v komunikační praxi. Bulharský příspěvek E. Georgievové a J. Bačvarova se zabývá jazykovou kulturou nižších jazykových plánů.

Český a slovenský přístup k JK jsou si velmi blízké; příspěvek J. Horeckého však přináší některé podnětné myšlenky o typologii jazyků podle různého vlivu celkového kulturního vývoje národa na utváření charakteru JK: některé, zvl. menší národy zastávají při kultivaci jazyka k novým prvkům postoj víceméně sebeobranný (běloruština, luž. srbština, dř. čeština i slovenština), zatímco jiné, větší národy mohou mnohé nové prvky přijímat jako inovace, neohrožující identitu jejich národa ani jejich jazyka. Specifickým případem pak je situace, kdy dva jazyky koexistují bez rivality nebo bez vzájemné stylové diferenciace (tuto situaci nazývá J. Horecký dvojjazykovost, na rozdíl od dvojjazyčnosti). Zde však mějme na paměti, že zpravidla jde jen o bilingvismus nebo dvojjazykovost celého jazykového kolektivu, zřídka o dvojjazykovost jedince. Horecký dále vyčleňuje pro naše jazyky vedle spisovné formy jazyka uvolněnější formu používanou při běžném dorozumí[326]vání, kterou označuje jako standardní. Kromě toho vyděluje ještě substandardní formu národního jazyka, kterou neztotožňuje s nářečím ani s interdialektem. Horeckého příspěvek patří k článkům, které se týkají více teorie JK buď tak, že se zamýšlejí nad jejím stavem a vývojem, nebo tak, že rozpracovávají některé pojmy a termíny. I články zahraniční a též sdělení domácích se obírají více souborem problémů JK než metodikou jejich řešení. V zásadních příspěvcích ostatních domácích badatelů se např. nastiňuje celková charakteristika současné JK, tj. její rozdělení na čtyři základní oblasti, známé již z šedesátých let (K. Hausenblas, A. Stich, A. Jedlička), totiž na oblast zabývající se stavem, úrovní kultury jazyka nebo komunikování a na oblast zabývající se činností kultivační, péčí o jazyk nebo o komunikování. V této souvislosti se rozebírá předmět JK se zřetelem k jednotlivým oblastem.

Vlastního cíle JK se soustavněji dotýká několik příspěvků. Podle J. Kuchaře je cílem jazykové regulace „uzpůsobovat a usměrňovat spisovný jazyk, jeho fungování i vývoj tak, aby jak jazyková komunikace, tak i osvojování jazyka probíhalo bez zbytečných poruch a konfliktů, a to při optimální souhře kladných a záporných hodnot“ (s. 97). M. Jelínek formuluje cíl jen pro oblast kultury jazyka, v závěru své úvahy však zaměňuje termín kultura jazyka termínem nadřazeným: „Základním úkolem jazykové kultury je stanovení hranic mezi jazykovými prostředky noremními a nenoremními a korigování těchto hranic vždy na určité období, …“ (s. 120). Souhrnně předkládá cíl K. Hausenblas: smysl kultivovanosti jazyka je v tom, aby se pomáhalo kultivovanému komunikování, a dodává, že „předmětem péče o jazykové komunikování by neměl být pouze jazyk spisovný, nýbrž i útvary ostatní, zkrátka národní jazyk v celku“ (s. 126). A. Jedlička formuluje cíl jazykově kulturní činnosti takto: dosáhnout takových vlastností jazyka, řeči, které by byly v souladu s požadavky kladenými na jazyk a řeč vzhledem k soudobým faktorům sociálním a komunikativním. Vztah mezi kultivováním jazyka a kulturou řeči chápe rovněž jako vztah podřízenosti — první vytváří předpoklady pro realizaci druhého. Blíže o charakteru regulační činnosti hovoří vedle J. Kuchaře Fr. Daneš při rozboru postojů a hodnot závažných při práci kodifikátora. Praktickým dokladem regulující činnosti je sdělení M. Knappové o společenském fungování rodných jmen.

Pozornost je tradičně věnována pojmosloví JK. Kromě výše uvedeného rozlišování oblastí uvnitř JK jsou zaváděny nebo objasňovány některé další pojmy též z blízkých oborů, kritický pohled na některé pojmy v pražské škole tradičně používané (pružná stabilita, jazyková stylizace, pojem aktualizace) pak zaujímá K. Horálek.

Mnohé příspěvky se zabývají především tématy, která rámec JK překračují. Kromě zkoumání stylistických příznaků jazykových prostředků a systematického začlenění tohoto zkoumání (do stylistiky, nebo k jazykovému systému?) je často zkoumána jazyková situace jakožto determinant charakteru JK, v potaz je brána i úroveň teorie JK a to, do jaké míry odpovídá úrovni teorie spisovného jazyka. S problematikou jazykové situace souvisí i požadavek po systematickém vztahování spisovných i nespisovných ekvivalentů, tedy po přihlížení k celému národnímu jazyku, jak ukázal S. Utěšený.

V otázce, zda mají nebo mohou být do JK zahrnovány i nespisovné útvary, není jednoty. Většina autorů má na mysli jen jazyk spisovný. Jiní berou v úvahu útvary nespisovné jen pro oblast kultury vyjadřování (dorozumívání), zatímco předmětem kultury jazyka (jako systému) může podle nich být jen jazyk spisovný. Avšak i v oblasti kultury vyjadřování se zájem některých soustředí především na projevy veřejné — „a tedy spisovné“ (A. Jedlička, s. 16). Závažné je tvrzení A. Sticha, že hodnocení jazyka a snahu o jeho regulaci lze pozorovat i u tradiční vesnické komunity i ve složité civilizaci městské (s. 103). Jiní zdůvodňují nutnost sledo[327]vat i kulturu nespisovných projevů tím, že skoro každý z nás (zvl. v Čechách) operuje se dvěma útvary češtiny — s rodným a s osvojeným (K. Hausenblas, s. 126). Právě schopnost vyjadřovat se i nespisovným útvarem kultivovaně svědčí o tom, že existují nějaké zásady kultivovanosti platné obecně, pro spisovné i nespisovné vyjadřování (viz dále). Na mezním pólu tohoto názorového kontinua stojí zjištění, že u určitých mluvčích (moravská mládež) je nespisovné vyjadřování kultivovanější proto, že je představováno projevy spontánními, přirozenými než vyjadřování spisovné, které se, příslušejíc k oficiálnějšímu stylu, formalizuje (spíše než intelektualizuje), schematizuje, a tím ochuzuje, zneživotňuje, jak dovozuje M. Krčmová (s. 237).

S otázkou vnitřních předpokladů mluvčích pro jakoukoliv kultivovanost (např. již na rovině obsahu promluvy — K. Hausenblas) přímo souvisí problematika postojů k jazykovým jevům a kritérií jejich hodnocení, která je ve sborníku poměrně hojně zastoupena. Fr. Daneš předkládá teorii zásad, kterými se musí řídit kodifikátor při vědecké kultivaci jazykového systému. Vychází z průběhu kodifikačního procesu a sleduje roli a typy postojů a hodnocení v něm. K nejdůležitějším patří protiklad postoje racionálního a neracionálního. Podobně jako další autoři konstatuje, že dosud u převážné většiny uživatelů převládají postoje neracionální. Kritéria hodnocení vycházejí z relevantních vlastností spisovného jazyka: spisovný jazyk je nástroj komunikace s institucionalizovaným sémiotickým systémem. Z toho plynou tři kritéria pro hodnocení jazykového jevu: kritérion noremnosti, adekvátnosti k funkčním potřebám společnosti a hledisko systémovosti. Mezi nimi existuje přirozená hierarchie.

O komunikačních podmínkách a potřebách moderní společnosti a o nezbytnosti je respektovat píše J. Mistrík. Za pozornost stojí mj. jeho myšlenka o simultánních syntagmatech vynucených časovou tísní, tj. o gramaticky nekongruentních uspořádáních údajů do tabulek, map a grafů, z nichž lze vytvářet mikrotexty všesměrným spojováním údajů.

Sborník tedy předkládá velmi široký přehled o současném stavu kultury a kultivování jazyka. Je propracováno nejen jádro teorie, ale v úvahu jsou brány i jevy stojící dosud v zorném poli jiných lingvistických oborů (sociolingvistiky a stylistiky). Teorie JK tak dosahuje komplexnosti v přístupu ke svému předmětu (zvl. J. Kuchař, s. 96).

Jazyková kultura není jen kultura jazyka. Kultura a kultivování komunikační činnosti je ve sborníku zastoupena méně, někde bohužel jen okrajově. Vlastním tématem článku je tato oblast u K. Hausenblase. Další autoři vycházejí z problematiky postojů uživatele k jazyku nebo z otázek aplikace poznatků o JK ve školní výuce (např. J. Jelínek, V. Styblík, M. Čechová). O nedostačující kultuře dorozumívání se mluví ve sborníku přímo jen několikrát. Myslím, že i naše povšechné povědomí o kultuře vyjadřování a recepce komunikátů v denní praxi dává za pravdu tvrzení, že existující stav v této oblasti nemůže uspokojovat. V současné situaci by bylo žádoucí, aby byla věnována značná pozornost nejen komplexnímu popisu kultury dorozumívání, který rovněž k dispozici nemáme (kromě stylistických příruček pro novináře), ale aby byly rozpracovány a uplatňovány metody, jimiž by se teoretické poznatky o JK aplikovaly v co nejširším měřítku v praxi. Proto je třeba nejdříve definovat kultivování komunikace nikoli pomocí cílů, ale pomocí činností k cílům vedoucích. Jsou tři oblasti, v nichž lze ke zvýšení kultury řeči působit: školní výchova, další vzdělávání nebo ovlivňování profesionálních uživatelů jazyka, výchova laické veřejnosti. Je jasné, že základním polem působnosti musí být školní výchova. Ostatní jsou oblasti výchovy víceméně „nápravné“, přinejlepším doplňující. Pokud je formou jazykových školení ap. prováděno kultivování mezi profesionálními uživateli jazyka, jde nejen o přímou kultivaci, ale i o zpro[328]středkovanou — vzorovým působením např. publicistických textů na veřejnost. Ve školní výchově nemůže jít jen o slohový výcvik v užívání spisovných jazykových prostředků, ale o ovládnutí všech jazykových prostředků ve všech stylových rovinách a komunikačních situacích. V příspěvku M. Čechové se opět po dlouhé době objevuje požadavek, aby cílem byla výchova k slohové tvořivosti a osobitosti jazykového projevu (s. 149).

Pro všechny tři oblasti, kde se působí ke kultivování řeči, je však podstatné prosté dělení na ty uživatele, kteří své vyjadřování (a dorozumívání) chtějí zdokonalovat, a na ty, kterým je úroveň komunikování lhostejná. Druhých je dnes asi většina. Hlavním úkolem práce v jazykové kultuře je snaha o to, aby alespoň skupina profesionálních uživatelů jazyka vědomě pečovala o jazykovou úroveň svých projevů. Jediný způsob, jak zajistit zvýšení kultury dorozumívání, je starat se o formování postoje uživatelů jazyka ke kvalitě komunikace. Je tedy třeba vycházet od jedince. Dnes, kdy se prestiž mateřského jazyka nezakládá již na vlastenectví, kdy neracionální postoje většiny mluvčích nedosahují takové emocionální hloubky (Fr. Daneš), jako tomu bylo asi v minulém století nebo ještě v první polovině století tohoto, může být oprávněnou metodou, jak prospěšně ovlivňovat postoje mluvčích, i např. popularizace jazykovědy jako racionální teorie systémového jevu.

Vedle vypracování dokonale fungujícího nástroje dorozumívání (spisovný jazyk) a jeho předvedení uživatelům má však JK před sebou ještě neméně závažný úkol: naučit mluvčí, jak tohoto nástroje užívat. Je na škodu věci, že zájem o zvýšení kultury komunikování nevychází z individuálního zájmu každého mluvčího, ale teprve od skupiny odborníků. Uživatelé jazyka dokonce očekávají, že úroveň jejich dorozumívání bude regulována shora. Odrazem toho je rozšířená primitivní představa direktivního postupu při kultivování řeči i jazyka.

Právě tohoto problému se dotýkají četné myšlenky o postojích uživatelů k jazyku. Jaké však konkrétní náměty pro práci na formování těchto postojů přináší sborník Aktuální otázky jazykové kultury? M. Čechová předkládá koncepci jazykové (slohové) výchovy ve škole, při níž jde o rozvoj vlastní tvořivé myšlenkové činnosti žáků. Někteří autoři kladou důraz na souvislost jazykové a obsahové stránky kultivovaného dorozumívání, na vztah jazyka a myšlení. Za jiného významného činitele je považováno působení četby dobrých autorů, kvalitních pořadů rozhlasu a televize, filmu. Důležitou úlohou slovesného umění ve vyučovacím procesu se zabývá opět i M. Čechová: „V literárním vyučování se často zapomíná na to, že důležitou složkou literárního díla je jazyk, že prostřednictvím jazyka autor ztvárňuje skutečnost, vytváří ideově estetické hodnoty“ (s. 152). K tomu lze jen dodat, že k získání zájmu žáků o jazyk díla je třeba, aby byl vzbuzen i zájem o dílo samo — např. výběrem děl a textů moderních, nejlépe současných, které by žáka neodrazovaly svou příslušností k tzv. povinné četbě.

Podstatného rysu jazykové kultury jednotlivce, a tím i celku mluvčích, se dotýká myšlenka o nezbytnosti vyvažovat standardizované vyjadřování běžné v pracovní činnosti určitou vyjadřovací tvořivostí v ostatních sférách života. Většina příspěvků tím, že se omezuje jen nebo hlavně na kulturu spisovného jazyka, nepostihuje fakt, že suma komunikačních aktů každého jednotlivce se skládá i (nebo převážně) z projevů na rovině neoficiální, v níž se spisovného jazyka používá spíše výjimečně. Je tedy hledisko ke kultuře nespisovného vyjadřování oprávněné proto, že zásady, které vedou jednotlivce k tomu, aby se vyjadřoval kultivovaně alespoň v jedné ze stylových rovin, totiž v oficiální, musejí být natolik internalizovány, že není možno předpokládat u mluvčího současně kultivované spisovné a nekultivované nespisovné vyjadřování. Citované tvrzení M. Krčmové, že se část moravské mládeže vyjadřuje nespisovně kultivovaněji než spisovně, je nutno chápat relativně: spisovně [329]se mladí vyjadřují asi ještě méně kultivovaně než nespisovně. Právě díky určitým oficiózním atributům spisovného jazyka nevěnují zvláštní péči svému vyjadřování na té stylové rovině, která je jim vlastně vnucována zvnějšku.

V závěru je třeba zdůraznit požadavek J. Horeckého, aby se v teorii JK zásadně uplatňoval systémový přístup, a to jak ke vztahům všech forem daného národního jazyka, tak, dodejme, i ke vztahu těchto forem ke sférám komunikace, i přístup k postojům, jež jednotlivci nebo skupiny k těmto formám a sférám zaujímají. Při úvahách o jazykové situaci bychom mohli vypracovat i popis jakési jazykové mikrosituace, totiž zjistit, jaké je zastoupení a jaké jsou vztahy např. útvarů národního jazyka v řeči každého jednotlivce, tedy postihnout jazykovou situaci vlastně z druhého konce.

Při posouzení vztahu kultury jazyka a kultury dorozumívání je ovšem třeba uvážit, zda se nejeví dnešní úroveň jazykové komunikace nízkou jen při konfrontaci s velmi vyspělou a propracovanou kulturou jazyka. Možno si položit otázku, zda snad náročně rozvinutá teorie JK i vysoká kultura jazykového systému nevnáší příliš vysoké nároky na úroveň jazykového komunikování. Přijmout takovéto hledisko však není na místě: má-li čeština už vysokou teorii i úroveň kultury jazyka, je nejvhodnější doba začít ony vysoké nároky uspokojovat intenzívním rozvíjením praktické kultivace komunikování. Záruka toho, že se kultivovaný (spisovný) jazyk stane dorozumívacím nástrojem mluvčích, není totiž jen v něm samém. Uspokojivý „odbyt“ dorozumívacího nástroje je třeba zajišťovat specifickými prostředky.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 325-329

Předchozí Eva Macháčková: Sovětský sborník Sintaksis teksta

Následující Alena Macurová: Problémy jazykové komunikace v polských pracích