dalaman airport transfers
Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Sovětský sborník Sintaksis teksta

Eva Macháčková

[Rozhledy]

(pdf)

Советский сборник Синтаксис текста / Le recueil soviétique Sintaksis teksta

Sborník Sintaksis teksta (vyd. Moskva 1979, 367 s.) je dalším svazkem v řadě sborníků týkajících se syntaxe v širokém smyslu slova, srov. Sintaksis i norma (1974), Sintaksis i stilistika (1976).[1] Je věnován tematice, která se v posledních letech dostala do popředí zájmu lingvistů na celém světě. Sovětská jazykověda se má v textové lingvistice o co opírat, neboť práce předních ruských a sovětských jazykovědců věnovaly textu pozornost již dávno. V posledních letech však textová lingvistika prodělává zvláště prudký vývoj,[2] vyjasňují se otázky teoretické a vzniká řada prací materiálových. Badatelé si stále více uvědomují, že jazykový systém se v procesu komunikace nerealizuje jen v izolovaných větách a že je třeba hledat a poznávat specifické zákonitosti výstavby textu.

Na statích uvedeného sborníku se podíleli nejen lingvisté z různých pracovišť SSSR, ale i lingvisté čeští, polští a němečtí. Český podíl na sborníku je zvláště významný. Jednotlivé příspěvky jsou zařazeny do čtyř následujících okruhů: I. Text, jeho problémy a kategorie. II. Fungování různých jazykových prostředků v textu. III. Výstavba textů různých typů. IV. Přehledy.

V našem výkladu o sborníku nebudeme podrobněji referovat o oddíle čtvrtém, obsahujícím přehled sovětských prací o dialogu[3] a přehledy polských, německých a československých prací z oboru textové lingvistiky. Odborníci na otázky textové lingvistiky jistě uvedené práce dobře znají; tyto přehledy tedy poslouží zvláště těm, kteří by se chtěli o textové lingvistice něco v kostce dovědět. Přehled československých prací napsala I. M. Gorškovová; sovětské čtenáře důkladně seznamuje s názory obsaženými především v pracích K. Hausenblase, F. Daneše, J. Mistríka, B. Palka. Škoda, že autorka nepřihlédla při zmínce o pracích týkajících se aktuálního členění též k některým pracím P. Sgalla a jeho skupiny. V závěru čtvrtého oddílu je zpráva S. Žaži o brněnské syntaktické konferenci v roce 1976.

Řada autorů sborníku se zabývá obecnými otázkami: co je to text, jaké jsou menší jednotky než text, vzájemným vztahem jazykového systému a textu aj. Úvodní stať [321]Ju. V. Roždestvenského se týká problematiky textové teorie v knize V. V. Vinogradova O umělecké próze. V této knize rozsahem nevelké, ale po stránce teoretické přínosné Vinogradov zhodnotil dosavadní přístup autorů k textové teorii a vyložil své názory na vztah jazykového systému a textu. Podrobněji se zabýval metodikou zkoumání textu. Je třeba (podle Vinogradova) užívat metody imanentní a projekční. Imanentní přístup předpokládá analýzu složitého celku až na nejmenší jednotky (kompozice lit. díla), projekční metoda zkoumá literární díla ve vzájemném vztahu (např. literární díla lišící se způsobem výstavby nebo dobou vzniku).

Mnoha článkům sborníku (srov. např. Koževniková, Kořenský) je společné úvodní zamyšlení nad tím, co je to text. Autoři si uvědomují, že pod tímto termínem se rozumějí často velmi různé pojmy. Jak uvádí např. ve svém příspěvku K. Koževniková, syntaktikové mají tendenci chápat text zjednodušeně jako jednotku vyšší, než je věta, a z vět složenou. Stylistikové zase někdy ztotožňují text se stylem. V modelech typu význam — text představuje text posloupnost prvků, která vznikla jako výsledek překódování významu. Někdy se chápou texty jako produkty, texty psané, literární díla; do popředí se však dostává pojetí textu jako procesu, klade se důraz na samo vznikání.

Hlavním představitelem směru, který klade důraz na chápání textu jako procesu, je sovětský badatel z oboru psycholingvistiky A. A. Leont’jev.[4] Ve své obsáhlé a podnětné stati upozorňuje především na to, že v současné sovětské jazykovědě jsou skupiny lingvistů, kteří překročili hranice formálně gramaticky orientovaného popisu jazyka a berou v úvahu jistou funkční jazykovou jednotku, která je ve vztahu k mimojazykové situaci. Mezi takové lingvisty patří (1.) lingvisté orientovaní na pražskou lingvistickou školu (především na V. Mathesia), např. N. D. Arutjunovová, I. P. Raspopov, K. G. Krušel’nickaja, (2.) představitelé tzv. sémantické syntaxe — N. Ju. Švedovová, R. A. Budagov, (3.) představitelé syntézy prvních dvou směrů: především V. G. Gak a T. B. Alisovová, (4.) představitelé směru, který by bylo možno nazvat logickým: V. Z. Panfilov, V. I. Koduchov, N. F. Irten’jeva a V. G. Admoni. Nikdo však ještě nevypracoval takovou koncepci, která by důsledně a v úplnosti uvažovala výpověď nebo text jako funkční jednotku, aniž by se při popisu užívalo tradičních lingvistických pojmů a kategorií. Podle Leont’jeva se nejvíc takové koncepci přiblížil S. D. Kacnel’son.

Leont’jev předkládá ve stati své názory na text. Text je podle něho funkčně zakončená řečová jednotka, jejíž celistvost není určitelná lingvisticky; je jako celek vnímána a chápána. Jednotkou textu je výpověď, nejmenší komunikativní jednotka, zakončená z hlediska obsahu i intonace a charakterizovaná svou gramatickou a sémantickou strukturou. Jedním rysem výpovědi je i její predikativnost.[5]

Nejméně propracovaný problém představují (podle Leont’jeva) nejmenší významové elementy, které by ještě mohly plnit jistou komunikativní úlohu; zde zůstává podle autora mnoho nejasného. Leont’jev zdůrazňuje, že funkci jazykových jednotek můžeme zjistit nejlépe, zkoumáme-li text jako proces. Ojediněle se již vyskytly pokusy popsat takto jazyk „za chodu“. Je to např. Gakova srovnávací mluvnice rusko-francouzská.

T. M. Nikolajevová se věnuje ve své stati kategoriím komunikativní (lineární) gramatiky, jako jsou např. kontrast, vytčení, odkazování, rozdělení komunikativní důležitosti aj. Článek Nikolajevové je míněn, zdá se, spíše jako naznačení některých problémů, nikoli jejich řešení. Problémem podle autorky zůstává [322]minimalizace jednotlivých kategorií a jejich kombinace. Jednotky jsou zpravidla graduálního charakteru; některé se vztahují k výpovědi jako celku, jiné jen k některému komponentu. Autorka usiluje o vyjasnění pojmových a terminologických otázek, sama se však nevyjadřuje vždy zcela jednoznačně a přesně; užívá např. promiskue výrazů slovo, element, komponent (když mluví o jednotkách lineární gramatiky). Mluvit však o slovu není asi na této rovině popisu příliš užitečné.

J. Kořenský se zabývá ve svém článku pragmatickým komponentem popisu jazyka. Dospívá k závěru, že pragmatický komponent představuje systém pragmatických formulí jako výsledek aplikace funkčních významů adresáta a mluvčího na formule sémantické. Z autorova článku vyplývá, že některé gramatické prostředky a kategorie je třeba posuzovat různě podle toho, jsou-li funkčně spjaty se sémantikou bázových formulí nebo s funkční sémantikou vztahů mluvčího a adresáta. V pragmatickém komponentu se uplatňují především zájmena, jež autor chápe jako funkční operátory, jimiž se označuje osoba mluvčího, adresáta a předmětu, o němž se mluví. Zatímco zájmena eto/on mohou patřit i do komponentu sémantického (zastupují substantivní pojmenování předmětu, o němž se mluví), zájmena /ty se uplatní teprve v komponentu pragmatickém. Podle autora nejsou tedy zájmena v žádném případě jen prostředkem morfologických variant základních větných vzorců. Autor probírá i další prostředky (zájmena jiných typů, předložky, příslovce — zde, tam aj.) a uvažuje o jejich uplatnění v pragmatickém komponentu.

Text jako specifická komunikativní jednotka má i své specifické rysy, vlastnosti. Jednou z nejdůležitějších vlastností textu je jeho spojitost, uzavírající výpovědi do jednotného celku; ta často chybí v běžně mluvených projevech. Psané texty však spojitost předpokládají. K. Koževniková ve svém příspěvku liší tři skupiny psaných textů podle charakteru spojitosti: (1.) recepty, návody na použití přístroje apod., v nichž se informace sděluje obligatorně daným způsobem, (2.) texty, jejichž výstavba se děje podle uzuálních informačních modelů — novinová informace o nějaké události, literární recenze apod., (3.) literární díla, v nichž se spojitost projevuje způsoby méně vázanými. Pro tvůrce textu a jeho recipienta může mít spojitost textu různou důležitost. Např. u textů, které mají charakter různých seznamů (slovníků, norem apod.), zajímají recipienta jen některé údaje, vztahy mezi částmi textu nejsou pro něho důležité. Spojitost může být buď typu lineárního, nebo radiálního. U spojitosti prvního typu existuje vnitřní spojitost mezi jednotlivými částmi, u spojitosti typu druhého nesouvisí jednotlivé části spolu bezprostředně, ale mají vztah k tématu celého textu. Koževniková také zdůrazňuje obtížnost stanovení jednotek nižších, než je text, a to jednotek univerzálních. Podle autorky je spíše třeba hledat jisté zákonitosti v jednotlivých žánrově komunikativních typech.

Spojitosti (sepjatosti) v ruských mluvených komunikátech je věnován i zajímavý příspěvek D. Brčákové. Podstatou spojitosti je podle autorky předávání informace o identickém tématu z jednoho textového segmentu do druhého. (Vyšší nebo nižší míra spojitosti závisí ovšem především na různě široce chápaném významu samého termínu téma.) Spojitost je založena na principu sémantické asociace, časových a příčinných vztahů a na rekurenci. Na rozboru ukázek mluvených projevů autorka ukazuje, jak se v těchto projevech spojitost narušuje — elementy kontaktování a autokomentování — a jak se zase obnovuje. V mluvených projevech je vysoký stupeň rekurence nutný pro zachování nebo obnovení spojitosti.

Problémem stanovení jednotek menších, než je text, se zabývá N. D. Zarubinová. Opírá se o práce J. Mistríka. Autorka liší nadvětné celky (v rámci jednoho slohového útvaru), tzv. lineárně syntaktické řetězy (v rámci různých slohových [323]útvarů), „skupiny zahrnující věty s tzv. měkkými začátky[6] v rámci jednoho slohového útvaru“ (nedalo by se uvažovat o kratším názvu?) a jednotlivé věty (samostatné). Nadvětné celky jsou ohraničeny tzv. tvrdými začátky (tj. mají na začátku substantivní podmět). Zajímavé jsou některé autorčiny postřehy, např. že jednotlivé věty s tvrdým začátkem nemohou stát před lineárně syntaktickým řetězem s měkkým začátkem apod., nejsou však bohužel zdůvodněny.

Příspěvek k ujasnění významu termínů kontext, situace, konsituace napsala předčasně zesnulá česká lingvistka O. Kafková. Kontext není lineární posloupnost jazykových jednotek, ale usouvztažnění segmentů. Termín situace se dnes využívá v sémantice, bylo by lépe nezatěžovat ho dalšími významy. Na výstavbě běžně mluvených projevů se podílejí zpravidla jak kontext, tak i konsituace, tj. usouvztažnění verbálních a neverbálních komponentů.

Téma spojitost jako vlastnost textu se tak či onak zpracovává i v dalších článcích sborníku, ať se týkají funkční perspektivy větné, opakování nominace, závislosti intonace na předcházejícím nebo následujícím textu a jazykových prostředků, účastnících se při výstavbě textu. Je to přirozené, neboť bez vnitřní spojitosti není text textem, i kdyby obsahoval formální prostředky textové výstavby.[7]

G. A. Zolotovová probírá ve své stati různé ukázky slohových útvarů a zkoumá, které slovní druhy v nich bývají převážně rématem. Při popisu nějakého místa se podle autorky např. uplatňuje nejčastěji tzv. předmětná rematická dominanta, tj. rématy bývají substantiva; slovesa jsou zpravidla neakčního charakteru (vyjadřují např. existenci, umístění apod.) a rématy nejsou. Při charakteristice postav se rématy stávají zpravidla určení kvality — adjektiva, deadjektivália. Ve vyprávění se zase dostávají do popředí akční slovesa, jsou rématy, a to buď se svým doplněním, nebo bez něho, podle toho, kolik nové informace doplnění přinášejí. Slovesa pohybu jsou zpravidla rématy i se svým okolnostním určením. Mezi jednotlivými slohovými útvary jsou rozdíly i co do typů tematicko-rematických posloupností.

Zajímavé postřehy o nové informaci v uměleckém textu obsahuje článek I. I. Kovtunovové. Nová informace se objevuje buď ve výpovědích rozčleněných na téma a réma, nebo ve výpovědích představujících podle autorky vlastně komplexní réma (srov. Firbasovo[8] „uvedení na scénu“) : Uletěli pticy. Pošel dožd’. V umělecké próze je však možný i jiný typ prezentace nové informace. Místo vět Byla strašnaja burja. Eta burja rvalas’ i svistela … uvede se nová informace už v podmětu a pak ještě v plnovýznamovém přísudku. Výpověď pak vlastně obsahuje dvě nová sdělení: Strašnaja burja rvalas’ i svistela … U čtenáře se tak vytváří jakási iluze danosti, je rovnou vtažen doprostřed děje. Kovtunovová uvádí, že do umělecké prózy zavedl tento prostředek A. S. Puškin, z pozdějších autorů se s ním setkáváme zvláště u K. Paustovského.

Jiné stati sborníku se zabývají opakováním na různých rovinách. V. G. Gak vychází ve své stati z toho, že každá věta ukazuje na určitý fakt, jev, událost a že se na ni v jistém smyslu můžeme dívat jako na nominaci faktu, jevu. Věty, které za sebou v textu následují, se mohou týkat téhož faktu, jevu, nebo faktů, jevů různých. Jen věty týkající se jevů různých posunují děj kupředu. Autora však zajímají věty, které buď beze změny (event. se změněným pořádkem) opakují totéž nebo se v nich [324]„jinými slovy říká totéž“. Autor chápe opakování nominace velmi široce — zahrnuje sem případy inkluze (zúžení, rozšíření), ale i významového překřížení. Gak ilustruje svůj jasný výklad příklady vybranými z Čechovových povídek a hledá důvody, které vedly Čechova k opakování nominace. Do jaké míry jsou však věty, které za sebou v textu následují, vlastně synonymní, je jistě velkým problémem, který by bylo třeba řešit na větší ploše.

A. P. Skorovodnikov se zabývá ve svém příspěvku vynecháváním pronominálního subjektu. Vynechávání pronominálního subjektu je podle autora jevem zcela obvyklým; elipsa je vůbec často normálním jevem (např. v odpovědích v dialogu). Jestliže se tedy pronominální subjekt ve větě uvede, mívá pro to autor obvykle své důvody, tedy v tzv. „antielipse“ lze hledat stylistickou motivaci. Autor pak probírá případy „antielipsy“ v beletrii a v publicistice.

Předmětem druhého článku T. M. Nikolajevové jsou konstrukce se slovem odin. Při jejich rozboru je podle autorky třeba přihlížet k místu přízvuku, k sémantice substantiva i ke kontextové podmíněnosti. Na základě všech těchto kritérií vyděluje autorka pět typů uvedených konstrukcí. — Rozborem spojitelnosti některých typů substantiv s adjektivy se zabývá O. N. Jermakovová. Autorku zajímá především, která adjektiva se mohou pojit s jistými typy substantiv na začátku textu. Některá adjektiva se mohou objevit na začátku textu (v úvodní větě) jen v případě, že je udáním situace, za níž děj probíhá, vše pro ně připraveno. Autorka uvádí mnohé zajímavé, ale roztříštěné postřehy (např. na začátku textu nebývají adjektiva vyjadřující vlastnosti, jež nejsou zjevné: Do pokoje vešla velice závistivá (rozumná) žena). Velkou volnost při spojování s adjektivy mají substantiva jako muž, žena, chlapec apod. Uvedená problematika by si však zasloužila ještě systematičtější popis.

Velmi zajímavý příspěvek představuje článek M. A. Leonenka z Vladivostoku (navazuje na stať ze sborníku Sintaksis i stilistika) o analogii mezi některými konfrontačnímipředložkami a souřadicími spojkami. Ukazuje se, že typ vztahů vyjadřovaný předložkami (čes. mimo, kromě, ve srovnání s, na rozdíl od apod.) je blízký vztahu vyjadřovanému některými spojkami. Tak člen uvedený předložkou pomimo může být už známý z kontextu (je součástí tématu), nebo se předpokládá jako samozřejmý, srov. větu: Pomimo Moskvy, gost’ pobyval v Leningradě i Jaltě (návštěva Moskvy se považuje za samozřejmou). Známost členu s předložkou z kontextu bývá zdůrazněna rozvíjením: Kromě výše uvedeného případu Vedle obvyklého způsobu atd.

Ve sborníku dále najdeme článek A. B. Mordvinova o temporální sémantice. Autor zdůrazňuje, že pro poznání časových významů vět nestačí znát jen čas slovesa. Důležitý je celý komplex ukazatelů, z nichž autora zvláště zajímají slova /již/ještě.[9] — Vzájemným vztahem kategorie negace a ireálnosti se zabývá ve svém článku M. V. Ljaponová (větami se spojkami poka, poka ne, konstrukcemi ne uspet’ kak). — Stať E. A. Bryzgunovové se týká změn intonace vět v závislosti na předcházejícím a následujícím kontextu. Je podložena rozborem bohatého materiálu právě tak jako příspěvek N. N. Rozanovové o přízvuku v hovorové řeči. Články V. V. Odincova a N. A. Koževnikovové se týkají srovnání kronikářského záznamu a řeči obhájce (z 2. pol. 19 stol.) a vývoje slohového útvaru typicky ruského, tj. skazu, v ruské próze 19. a 20. stol.

Jak zdůrazňuje v úvodu již výše uvedeného článku N. D. Zarubinová, stalo se zvykem, že autor, dříve než uvede své vlastní mínění, musí probrat vše, co kdy bylo o problému napsáno před ním. Autorka však podotýká, že cílem jejího článku nic [325]takového nebylo. Právě tak celý sborník nesleduje takový cíl; autoři jsou dokonale obeznámeni s literaturou, odkazují k ní, ale uvádějí především své poznatky a závěry na základě rozboru vlastního materiálu. Přistupují většinou k jádru věci, a proto jsou jejich stati podnětné a přinášejí nové pohledy na řešené problémy. Je samozřejmé, že všechny zajímavé postřehy a celý obsah sborníku nebylo možno v naší recenzi probrat; mnohé stati by si zasloužily naší větší pozornosti.


[1] Srov. rec. L. Uhlířové O normě v ruské syntaxi, SaS 36, 1975, 174—176 a rec. N. Svozilové Sovětský sborník věnovaný problémům syntaxe a stylistiky, SaS 39, 1978, 171—173.

[2] Viz k tomu např. rec. J. Hoffmannové Sovětské příspěvky k lingvistice textu, SaS 37, 1976, 164—187; Ze současné lingvistiky textu, SaS 40, 1979, 59—69.

[3] Jakou pozornost věnuje této problematice sovětská lingvistika, ukazuje množství v poznámkách citovaných kand. prací o dialogu z nejrůznějších pracovišť SSSR z poslední doby. — U nás se touto problematikou zabývá především O. Müllerová, srov. k tomu její články K tematické výstavbě nepřipravených mluvených dialogických projevů, SaS 37, 1976, 308—317; (s M. Morávkem) Dyadická komunikace (Pokus o komplexní charakteristiku situace dialogu), SaS 37, 1976, 195—201 aj.

[4] Srov. např. rec. I. Nebeské, SaS 36, 1975, 242—247.

[5] O predikativnosti srov. např. podrobněji v rec. E. Macháčkové Sovětský sborník o syntaktických problémech, SaS 38, 1977, s. 247. Místo o predikativnosti mluví se v české lingvistice (V. Hrabě) o aktualizačních funkcích.

[6] Věty s měkkými začátky začínají souřadicími spojkami, přísudkovým slovesem a zájmeny. Viz k tomu J. Mistrík, Matematiko-statističeskije metody v stilistike, VJaz 1967, č. 3, s. 42—52.

[7] Srov. k tomu ukázky „pseudotextů“ v čl. K. Koževnikové nebo v oddíle IV. v přehledu polských prací ukázku M. R. Mayenowé.

[8] K tomu zvláště J. Firbas, Non-Thematic Subjects in Contemporary English, TLP 2, Praha 1966, 239—256.

[9] Srov. k této problematice čl. M. Komárka, K jednomu funkčnímu rozdílu v soustavě partikulí, SaS 40, 1979, 139—142.

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 320-325

Předchozí Miloš Dokulil a kol.: Významné sovětské dílo o teorii pojmenování (II.)

Následující Ondřej Hausenblas: Na okraj sborníku Aktuální otázky jazykové kultury