Významné sovětské dílo o teorii pojmenování (II.)

Miloš Dokulil a kol.

[Rozhledy]

(pdf)

Значительная советская работа о теории номинации (II.) / Un ouvrage soviétique remarquable sur la théorie de la dénomination (II.)

[*]Zatímco I. díl sovětské kolektivní monografie Jazykovaja nominacija byl věnován osvětlení obecných otázek jazykového pojmenování, v II. díle se zkoumá specifičnost jednotlivých druhů pojmenování, mechanismus jejich utváření a jazykové a sociálně-psychologické podmínky nominace na různých rovinách jazyka. Základním aspektem tohoto zkoumání je zde aspekt strukturně-sémiotický. Jsou proto pojmenování různých typů nazírána a zkoumána v procesu svého utváření i jako výsledek tohoto procesu z hlediska označení i odrazu, v systému prostředků i v řečových aktech, v těsném sepětí s procesem tvoření znaku.

Druhý díl Jazykové nominace zahajuje A. A. Ufimcevová statí Lexikální nominace (prvotní, neutrální). Tato stať, jedna z nejhlubších a nejsoustavnějších prací díla, zasahuje široký okruh gnozeologických a lingvistických otázek: sociální determinovanost lexikálních pojmenování, jejich kognitivní podmíněnost, sociálně psychologické a jazykové podmínky nominace; podává zevrubný popis prvotních neutrálních pojmenování podle charakteru jejich znakového významu.

Autorka vychází z filozofické koncepce znaku I. O. Reznikova; v jejím smyslu vymezuje slovní znak jako posloupnost fonémů n. grafémů nadanou v rámci jazykového systému určitým konceptuálním obsahem, budícím u nositelů jazyka stejnou představu, jež se stává významem jednotky, nabývající status slovního znaku a schopné při komunikaci aktualizovat svůj systémový (prvotní) význam nebo nabýt významu druhotného. Vlastnostem a podmínkám tohoto vymezení se věnuje podrobný komentář.

Za specifické rysy slovního znaku pokládá Ufimcevová zejména (1.) pevné sepětí vnější a vnitřní stránky (mezi nimiž je vztah asymetrie), (2.) lineárnost jeho označujícího, (3.) dvojí referenci k denotátu a k signifikátu, (4.) arbitrárnost (úplnou, absolutní a částečnou, relativní), (5.) schopnost diferenciace a identifikace vzhledem k druhým znakům, (6.) existenci ve dvou modifikacích, virtuální (v systému pojmenování) a aktuální (realizovanou v řeči). Slovo je základním jazykovým znakem, neboť má sémiologickou hodnotu v několika rovinách: zobecňuje (signifikační funkce), označuje, pojmenovává (nominační f.), slouží jako základ komunikačních jednotek (komunikativní f.), vyjadřuje hodnotící postoje a pocity mluvčího a posluchače (pragmatická f.). V slovním znaku jsou ve vzájemném sepětí vyjádřeny jak jednotky a sémiologické hodnoty vlastní jazykovému systému, tak odražené objekty reálné skutečnosti v jejich složitých vztazích. Má tedy sémantika slova dva aspekty: znakový (vztah k vnějšímu světu) a jazykový (vztah k vnitřnímu systému jazyka). Slovo slouží jako jméno nejen jednotlivého předmětu, ale i celé třídy předmětů téhož druhu, je spjato onomaziologickým vztahem nejen s denotátem (tvořícím jeho předmětnou vztaženost), ale i se signifikátem (tvořícím jeho pojmovou vztaženost). Odtud plyne důležitá vlastnost slovního znaku — jeho schopnost zároveň označovat i odrážet reálný svět ve vší složitosti předmětů, jevů a jejich vztahů.

Funkční spektrum slovního znaku je podle autorky velmi široké. Vlastními jazykovými funkcemi jsou: základní funkce nominační (označení) a signifikační (zobecnění), tvořící dvě stránky znakové reprezentace, a vedlejší funkce komunikativní (dorozumívání) a pragmatická (expresívní vyjadřování a emoční působení), které spolu s oběma základními funkcemi reprezentačními jsou funkcemi znakovými (sémiologickými); kromě toho plní slovo různé funkce jazykové (vnitrostrukturní), psycholingvistické a psychologické. Právě tato polyfunkčnost umožňuje slovu za[315]ujímat centrální místo v jazykové struktuře. Slovo je tedy nejen sémiologická danost, nýbrž i složitá, mnohorozměrná jazyková jednotka.

Těžištěm stati je stanovení a popis sémiologických tříd slovních znaků. Tyto třídy se vymezují podle různých sémiologických příznaků. Uvnitř pojmenovacích znaků, charakterizujících předměty, děje a jejich vztahy v reálném světě, vyčleňují se znaky charakterizační (obecná jména), individualizační (vlastní jména) a kvantifikační (číslovky), uvnitř nepojmenovacích znaků (sloužících konkrétním aktům řeči) pak deiktické znaky (odkazující k mluvnímu aktu), zástupná slova (zájmena a zájmenná příslovce), spojovací slova (spojky, předložky) a aktualizační znaky (členy, částice aj.). Hlubokou analýzu věnuje Ufimcevová především sémiologické třídě charakterizujících slovních znaků, nejdůležitějších znaků odrážejících ve svých významech výtěžky poznávací činnosti a tvořících vlastní jádro lexikálního systému. Patří k nim jména předmětů, procesů, vlastností, příznaků a vztahů, formujících v jazyce tzv. základní slovní druhy, pokrývající svou sémantikou nejširší myšlenkové kategorie — substanci a příznak. V protikladu k ostatním třídám mají obě základní znakové funkce, signifikační (integrující a formující pojmy) a nominační (diferencující názvy tříd předmětů podle jejich denotátů a signifikátů) schopnost zobecněné reprezentace předmětů, jejich vlastností a vztahů v reálné skutečnosti. Patří sem substantiva, adjektiva, slovesa a příslovce, mající úplnou významovou strukturu, určenou charakterem nominační hodnoty (denotativně-signifikativním aspektem významu) a určující opět typ syntagmatické hodnoty (lexikální valence každé podtřídy).

Základními rozlišujícími příznaky sémiologické podtřídy jsou charakter jazykového znaku a specifičnost jazykových prostředků jeho manifestace, a to (1.) typ denotátu a signifikátu, tvořících základ jeho významu, (2.) fakt souvýskytu n. nesouvýskytu signifikátu a denotátu v mezích jednoho slova nebo jeho vyčlenění do syntagmatického plánu, (3.) objem a typ významové struktury, (4.) soubor kategoriálních sémantických příznaků předurčujících místo slova v paradigmatice a syntagmatice, (5.) podmínky sémantického rozvíjení slova a (6.) počet a charakter funkcí, které v jazyce plní.

Aplikací těchto kritérií dospívá Ufimcevová k stanovení jednotlivých sémiologických podtříd charakterizačních jmen. Základním kritériem třídění předmětných jmen je charakter přímého nominativního významu, určený typem denotátu a signifikátu a jejich vzájemným vztahem v témž označovaném: a) V tzv. termínech-názvech denotát převažuje nad signifikátem; znakový význam těchto jmen má čistě denotativní charakter. b) Na druhém pólu jsou termíny-pojmy s výraznou převahou signifikátu; mají pouze jedinou funkci — definiční. c) Převážnou většinu předmětných jmen tvoří konkrétní jména, v jejichž sémantice signifikát a denotát se mají k sobě jako obsah pojmu k jeho rozsahu; mají jak funkci nominačně-reprezentační (označování a zastupování předmětů), tak signifikační (zobecnění, formování pojmů předmětů). Patří k nim jména reálných předmětů materiálního světa, vnímatelných a poznatelných smysly. d) Tzv. abstraktní jména jsou názvy abstraktních pojmů, jména se signifikačním významem. Nejtypičtější abstraktní jména jsou názvy rodových pojmů, zobecňujících jak kategorie myšlení (substance, příznak), tak kategorie předmětného světa (zvíře, nerost),[1] a názvy zpředmětněných příznaků, vlastností a dějů (faleš, běh). Neprávem sem Ufimcevová řadí jména smyšlených, ireálných bytostí a předmětů (vodník, peklo); jsou to kvazikonkréta.

Mnohá cenná nova přináší rozbor příznakových jmen. Sémantika těchto jmen [316]označuje svět nejrůznějších příznaků předmětů, vlastností, jejich stavů, projevů a vztahů; statické příznaky se vyjadřují adjektivy, dynamické slovesy. Signifikátem příznakových jmen je zobecněné pojetí vztahu, konkretizace významu těchto jmen je možná pouze jejich vztažením ke konkrétním substancím. Proto je denotátem příznakových jmen představa o charakteru a rozsahu reálných předmětů, vzhledem k nimž se vlastnost nebo děj pojmenovává. Ve shodě s tím se znakový význam příznakových jmen projevuje a rozvíjí v dvoučlenných syntagmatech („větných dvojicích“). Příznakové pojmenování je tedy specifickým druhem lexikální nominace, při němž se v názvu zachycují různé pojmové příznaky jakožto odraz vazeb vlastností, popř. dějů se substancemi, k nimž se vztahují. Lexikální význam příznakových jmen implikuje řadu příznakových rysů substančních (jako sémantický charakter nositele vlastnosti, stavu, agensu či patiensu činnosti ap.).

Pokud jde o slovesa, je podle Ufimcevové třeba jejich tradiční klasifikaci na činnosti, stavy a procesy prohloubit, a to jednak podle druhu vztahu dějového příznaku k předmětu, jemuž je připisován (a), jednak z hlediska diferenčních rysů obou stránek znaků a jejich vztahu (b). (a) Rozdíly v slovesných pojmenováních závisí na charakteru a rozsahu předmětných jmen s nimi spojených. Základní je rozdíl mezi slovesy objektovými a subjektovými. Zatímco subjektová slovesa označují děj zavírající se v subjektu samém (různé stavy, procesy, interní činnosti), objektová slovesa mají více sémantických doplnění, kromě subjektu především objektem, ale i průvodními příznaky (označují proto externí, tj. na vnější objekty přecházející činnosti). Objektivní zaměřenost slovesné sémantiky může mít své vyjádření i v slovese samém, a to zejména slovotvornými prostředky. Rovněž protiklad sloves objektových a subjektových bývá vyjádřen slovotvorně, zejm. reflexivizací (srov. (za)temnit — temnět // temnit se). Zvláštní postavení mezi objektovými slovesy mají slovesa se širokým pojmovým základem („sémanticky vyprázdněná“), a proto s nesčetnými objekty (srov. dát, angl. to take). b) Různé diferenční sémantické příznaky mohou být začleněny do struktury slovesa. Takovými příznaky mohou být zaměření, cíl děje, charakter, způsob, intenzita, kvantita, ale také agens, patiens, rezultát, nástroj, okolnosti děje. Sem patří prakticky všechna derivovaná slovesa, denominativní i deverbativní. Tak jako předmětná jména lze i slovesná pojmenování klasifikovat podle denotativního a signifikativního charakteru sémantiky. Výrazným příkladem sloves s denotativním charakterem významu jsou slovesa onomatopoická (imitativní).

Stručněji probírá Ufimcevová sémiologickou problematiku adjektiv. Charakteristická je pro ně šíře jejich pojmového základu, proto se mohou vztahovat k velmi mnoha předmětům jak hmotného, tak duševního světa; jejich kategorizace má ještě detailnější charakter než u sloves. Znakový význam adjektiv má signifikativní charakter. Rozlišení a stanovení všech sémantických hodnot se proto jako u sloves může dít jen v rámci příslušných syntagmat (v nichž se oba členy adjektivum a substantivum vzájemně charakterizují).

Jen okrajově všímá si autorka i ostatních sémiologických tříd znaků: Základ třídy individualizujících znaků tvoří jména vlastní, odlišující se od jmen obecných jak svým významem, tak i oblastí a rozsahem svého fungování; mají pouze jedinou funkci: označují, mohou proto pouze rozlišovat a identifikovat označené předměty, nikoli je charakterizovat.

Jádrem třídy kvantitativních znaků jsou číslovky, založené na pojmu čísla, velmi osobitý a univerzální slovní druh. Vedle číslovek sem patří znaky vyjadřující prostě nějaké množství (každý, nic). Sporné je podle našeho názoru, řadí-li sem Ufimcevová i znaky jako kdo, co, který.

Deiktické znaky ze sémiologického hlediska nenazývají, nýbrž pouze vydělují a diferencují jevy, předměty a osoby vzhledem ke koordinátám řečového aktu, patří [317]tedy k prostředkům zajišťujícím přechod od jazyka k řeči. Tyto prostředky tvoří funkčně-sémantické orientační pole, a to jednak subjektivního, jednak objektivního, jednak vnitrostrukturního ukazování.

Autorkou druhé stati Stylistický aspekt nominace slovem jakožto jednotkou řeči je E. S. Aznaurovová, která napsala již i oddíl „Stylistický aspekt nominace“ v úvodní kapitole (viz 1. část naší recenze). Zatímco úvodní oddíl je věnován povaze a zvláštnostem „uzuální“ nominace, totiž stylisticky zabarveným lexikálním jednotkám jazykového systému, tato studie se zabývá „okazionální“ nominací, plnovýznamovými nominačními znaky, získávajícími stylistický příznak v kontextu, v řeči. Aznaurovová rozlišuje dva základní druhy okazionálních nominací: jako východisko vytváření expresívně-obrazných stylistických smyslů (smyslem se v práci rozumí ten význam slova, který slovo získává v kontextu) a jako východisko vytváření emocionálně-hodnotících stylistických smyslů. — Poněkud eklektický přístup, který charakterizuje práci Aznaurovové, nemůže přirozeně vést k vybudování hlubšího, celistvého a harmonického obrazu problematiky.

Následující stať V. N. Teliji Druhotná nominace a její druhy na tomto místě jen připomínáme. Jádro Telijovy objevné koncepce je totiž představeno již v úvodní stati knihy (viz 1. část naší recenze).

Významná stať Je. S. Kubrjakovové Teorie nominace a tvoření slov je věnována speciální analýze onomaziologických aspektů zkoumání složitého mechanismu odvozování slov v dialektické jednotě formy a významu. Mezi pojmenovacími jednotkami zaujímá odvozené slovo jakési zprostředkující postavení mezi slovem neodvozeným (vztahuje se k jednotlivému prvku lidské zkušenosti) a větou (člení představu toho, co pojmenovává). Z hlediska výsledku derivačního procesu náleží derivovaná slova přirozeně k znakům lexikálním, proto je tvoření slov úzce spjato s lexikální onomaziologií, z hlediska slovotvorných procesů samých však těsně souvisí s větou, výpovědí a vůbec syntaxí. Tvoření slov v rámci onomaziologie (derivační onomaziologie) nemůže být proto omezeno jen na oblast lexikologie, ani jen na oblast syntaxe, nýbrž je spojujícím článkem mezi nimi. Obsah pojmenování je vždy kondenzací obsahu výpovědi, zároveň však je každé odvozené slovo novou lexikální jednotkou s vlastní významovou strukturou. Při svém formování odvozené slovo jakoby prochází cestou od sdělení k pojmenování.

Charakteristickým rysem odvozených slov je, že ve své sémantice obsahují poukaz k příznaku, který je v jejich základě. Tím se však jejich sémantický obsah nevyčerpává. Např. denominativa implicite obsahují i predikát vztahující se k základovému jménu; deverbativa jsou opět často motivována nejen slovesem, ale i příslušným objektem nebo okolností. Takové chápání souvislosti odvozeného slova s významem syntaktického celku je velmi důležité pro teorii slovotvorné motivace a zároveň pomáhá hlouběji proniknout v podstatu pojmenování odvozeným slovem. Proto také považuje Kubrjakovová za účelné vydělovat v teoretické onomaziologii vedle složky lexikální i syntaktickou složku derivační onomaziologie.

Předmětem derivační onomaziologie je tedy podle Kubrjakovové zkoumání pojmenovávací činnosti člověka v odvozeném slově a formování slovotvorných kategorií, úlohy a zaměření různých slovotvorných postupů a prostředků při řešení konkrétních pojmenovacích úkolů a klasifikace a popis onomaziologických struktur, jak se projevují v derivátech různého typu.

Důležité místo má v práci charakteristika derivovaného slova jako pojmenování se specifickými strukturně-sémantickými vlastnostmi. Na prvním místě zdůrazňuje autorka vyvoditelnost odvozené slovní jednotky. Hlavní otázkou proto je, které vlastnosti derivovaných slov jsou předvídatelné.

Odvozená slova vyjadřují svůj význam jakoby odkazem k jinému slovu nebo jiným slovům jazyka: význam odvozeného slova může být proto pochopen [318]a objasněn na základě významu výchozí jednotky. Vnitřní forma odvozeného slova napovídá proto jeho význam. Povaha tohoto „odkazu“ k výchozí jednotce se v každém slovotvorném modelu objektivizuje slovotvornou strukturou. Individuální lexikální význam pravidelně odvozeného slova je průnikem lexikálního významu motivujících jednotek a (obecného) slovotvorného významu, vyjádřeného slovotvorným prostředkem. Specifickým rysem odvozeného slova je právě existence slovotvorného významu, tj. formálně vyjádřeného významu určité onomaziologické struktury. Odvozená slova mohou být vždy představena jako výsledek nějaké operace nebo procesu (dodali bychom: modelujícího (reprodukujícího) vlastní slovotvorný akt). Za komponenty slovotvorného aktu považuje autorka nejen výchozí a výsledné, základové a odvozené jednotky, ale i typy vztahů objektivované v průběhu aktu a manifestované strukturou odvozeného slova. Specifickým metodologickým postupem synchronní rekonstrukce slovotvorného aktu stanoví se (1.) reálný vztah odvozených a základových jednotek jako základ pojmenování, (2.) typ sémantických i formálních souvislostí mezi obojími jednotkami, (3.) směr slovotvorné motivace a fundace (vyvoditelnosti), (4.) konkrétní podmínky tvoření odvozené jednotky, (5.) příčiny tvoření daného odvozeného slova a smyslový úkol slovotvorného aktu, (6.) příslušnost derivátu k té či oné lexikální vrstvě a (7.) způsob realizace pojmenovacího aktu a příslušná formální operace.

Onomaziologické problémy interpretace modelů slovotvorných korelací jsou velmi rozmanité. Hlavním z nich je problém predikovatelnosti slovotvorného významu odvozeného pojmenování, konstruovaného podle toho či onoho modelu. Věnuje se proto v práci zvláštní kapitola onomaziologickým strukturám v odvozených jménech různého typu. Jde především o to, v kterých strukturách se významy výchozí jednotky plně zachovávají a v kterých se přetvářejí. V této souvislosti se autorka zamýšlí nad problematikou motivovanosti. Běžné vymezení doplňuje požadavkem predikovatelnosti obecného významu. Důležitým problémem derivační onomaziologie je otázka, v jaké míře obecný význam odvozeného jména odpovídá významu jeho složek. Dá se říci, že plné opakování významu výchozího slova ve významové struktuře derivátu je jev řídký, vlastní v podstatě jen tzv. syntaktické derivaci. Obvykle je v každém slovotvorném modelu mezi odvozenými a odvozovacími jednotkami větší či menší specifická distance. Zatímco frazeologismy zcela vypadají ze systému synchronního tvoření slov, částečně idiomatizované a lexikalizované útvary představují velmi důležitou jeho část. Přes faktickou rozmanitost lexikálních významů u derivátů téhož modelu zůstává však jejich slovotvorný význam týž, ať již se jeví jako výsledek složení významů jednotlivých složek, nebo jako výsledek ustanovení standardní významové distance mezi odvozovacími a odvozenými jednotkami. Vyvoditelnost významu u odvozeného pojmenování je v značné míře výsledkem opakování jednotek (v jeho morfologické struktuře), s nimiž je označované spjato asociačními svazky. U odvozených jmen aditivního typu se vyvoditelnost jejich významu zakládá na tom, že afix ukazuje jednoznačně nejen na nový význam, ale i na stálý charakter jeho svazku s odvozovacím základem. Vyvoditelnost takových jednotek je vždy zároveň prediktabilitou u daného slovotvorného typu. Naproti tomu u odvozených jmen neaditivního typu může vyvoditelnost významu chybět, aniž je tím však vyloučena prediktabilita významu. Sémantický výklad jednotek s nevyjádřenými vztahy slovotvorné odvozenosti je mnohdy obtížný. Kubrjakovová proto v závěrečné části práce podává principy popisu takových struktur, stanoví pravidla jejich konstruování a formální operace jejich tvoření a odhaluje sémantiku jejich modelů.

Podrobněji rozvíjí zde autorka svou myšlenku, že existuje přímá závislost mezi sémantikou odvozených jednotek a způsobem jejich utvoření: sufixy zhruba řečeno zapojují předmět do určité třídy slov, prefixy spíše zpřesňují výchozí [319]znak, skládání vede ke vzniku slov s jinými onomaziologickými strukturami atd. (otázek skládání slov se stať jen dotýká, v zásadě však zůstávají mimo její rámec). Pokud jde o bezafixální derivaci, odmítá Kubrjakovová pojetí „nulové afixace“ a ukazuje, že její podstata je v převodu z jedné kategorie do druhé, tedy v konverzi n. rekategorizaci. Ukazuje dále, jak se tato rekategorizace v různých jazycích formálně realizuje, a dovozuje, že existence různých strukturních typů realizace v různých jazycích je přímým důsledkem specifičnosti jejich morfologické stavby. Podrobný rozbor modelů bezafixálního tvoření slov vede tedy k poznání, že slovní druhy jsou charakterizovány zvláštní hlubinnou sémantikou, v souvislosti s tím, že vyjadřují ty či ony onomaziologické kategorie.

Svazek — a celé dílo — se uzavírá obsažnou statí N. D. Arutjunovové Nominace a text. Autorka se zde zabývá výběrem nominace v širokém záběru: popisují se nominace plnící různé funkce (komunikativní úkoly) v textu a lišící se vzájemně podle syntaktické pozice, kterou zaujímají, a podle typu reference. Sleduje se rovněž vzájemné působení nominací ve struktuře textu.

Arutjunovová vyděluje čtyři pozice, které ovlivňují výběr nominace objektu: (1.) existenciální nebo introduktivní, tj. pozici jména v existenciální větě nebo jejím ekvivalentu; (2.) identifikační, pozici subjektu a dalších aktantů vztahujících se k určitým (konkrétním) předmětům (identifikační nominaci je speciálně věnována první autorčina stať v recenzované monografii); (3.) pozici predikátovou; (4.) pozici oslovení (apelu). Tyto čtyři syntaktické pozice se zároveň liší podle charakteru reference jména. V prvním případě jde o existenciální referenci jména, tj. o jeho vztaženost k předmětu, známému mluvčímu, ale neznámému adresátovi promluvy. V druhém případě lze mluvit o identifikační referenci jména, tj. o jeho vztaženosti k objektu známému účastníkům sdělení. V třetím případě je jména použito nereferenčně, tj. toto jméno plní atributivní, kvalitativní funkci, označuje příznaky určité třídy předmětů. Ve čtvrtém případě (stejně jako ve druhém) jde o vztaženost jména ke konkrétnímu předmětu, přesněji řečeno osobě, adresátu promluvy, tj. k bezprostřednímu účastníku řečového aktu. Tato specifičnost reference oslovení ho uzpůsobuje ani ne tak k plnění identifikační funkce, jako k službě interpersonálním vztahům v podmínkách komunikace. — V celku N. D. Arutjunovová předkládá originální, plastický obraz fungování — a možností výběru — základních typů nominací v textu.

 

Shrnutí a celkové hodnocení obou dílů monografie Jazykovaja nominacija:

 

I když jsme se pokusili představit alespoň v hrubých rysech komplex otázek v monografii řešených, nemohli jsme přirozeně sledovat autory ani v šíři ani v hloubce jejich úvah; naše recenze si nekladla za cíl — a ani si klást nemohla — nahradit studium monografie samé, oč jí však šlo, bylo zájem o ně podnítit. I náš nutně fragmentární záběr otázek tvořících obsah posuzované monografie však nepochybně ukázal, jak odpovědně přistupoval autorský kolektiv k svému úkolu. Zůstává nepochybnou zásluhou díla, že jsou tu poprvé nejen formálně svedeny v jedno, ale i stmeleny, v pravém slova smyslu integrovány dosavadní poznatky o podstatě a povaze dané problematiky z různých aspektů a prohloubeny v skutečně komplexní teorii nominace. Třebaže podaná řešení nebudou vždy konečná a definitivní, třebaže redakčně nejsou (vědomě) překlenuty některé názorové rozdíly mezi jednotlivými příspěvky (týkajícími se i některých základních pojmů sémiologických, např. různé interpretace pojmů denotát, designát, signifikát), ani není sjednocena rozdílná terminologie (srov. např. událostní, propoziční, predikační, syntaktická nominace, nominace větou n. výpovědí pro jeden a týž pojem), ba nebylo ani zamezeno zbytečné překrývání mezi jednotlivými autory, a dokonce ani mezi příspěvky téhož autora (např. se překrývají celé části obou příspěvků o slovotvorné i o prvotní [320]i druhotné nominaci), podařilo se autorům vytvořit dílo, které co do šíře kladených otázek i hloubky jejich řešení nemá na daném úseku zkoumání sobě rovného. Představuje skutečně sumu současného poznání složité a vysoce aktuální problematiky nominace v podstatě ve všech jejích aspektech. Bude úkolem další práce autorského kolektivu, aby druhé vydání posuzované monografie (které nemůže dát na sebe dlouho čekat, již proto, že kniha byla záhy po svém vydání rozebrána a je dnes již velmi těžce dostupná) zbavil zmíněných spíše formálních vad a představil ji jako dílo skutečně jednotné, vnitřně sladěné a ucelené i prokomponované. Uvítali bychom, kdyby autoři při této příležitosti přezkoumali některé své obecné koncepty (máme na mysli zejména koncept pojmenování větou/výpovědí apod., jak jsme to již na příslušných místech naznačili).

Slovo a slovesnost, ročník 41 (1980), číslo 4, s. 314-320

Předchozí Josef Filipec: K problematice jazykových variant

Následující Eva Macháčková: Sovětský sborník Sintaksis teksta